Píše se rok 1985 a já léto trávím místo přezimování v nějakých velehorách v horkém Španělsku. Jak už to tak tehdy chodilo, na hromadném zájezdu uskutečněném na bázi pozvání od jistého horolezeckého klubu z Manresy. Společníky mi je asi třicet vybraných česko-slovenských climberů a všichni svými vybranými způsoby skvěle reprezentujeme svoji socialistickou vlast. Hned první večer ukazujeme svým hostitelům, jakou máme úžasnou výdrž při konzumaci zdejšího ohnivého vína, a jak se poté umíme orientovat v nástrahách nám do té doby neznámého materiálu slepence v Montserratu.

Zájezd dále pokračuje do dalších oblastí: Riglos, Terradets či Ordesy a Picos de Europa. Jelikož mezi účastníky jsou takové, řekněme již vyzrálé horolezecké osobnosti jako Olda Kopal nebo Leoš Chládek, na programu není jen tupé lezení; nezanedbáváme ani jiné sportovní a kulturní události. Zážitkovým vrcholem má být v tomto smyslu naše účast na fiestě v Pamploně. A skutečně, oči máme navrch hlavy.

„Pane jo, vy tedy tady umíte žít,“ povídám Angličanovi Rogerovi, usídlivšímu se ve Španělích. „Takové nevázané veselí, lidé tančící celý den a celou noc v ulicích, corrida a pak ten ranní běh s býky, to my jsme proti vám úplné chladné emociální chudinky.“

Založením spíše horalka se těším, až si zalezeme v pohoří Ordesa. Sice jde o horské lezení, ale my tu začínáme razit nový styl, inspirováni zvyky sportovních lezců: vyrážíme na „vícedélky“ co nejvíce odlehčeni, nejlépe jen s půllitříkem vody v maglajzpytlíku a větrovkou na úvazku, neboť rychlost a elegance jsou naším cílem. S Rogerem, Jirkou Večeřou a Jardou Kutilem se domlouváme na přelezu jakési novější cesty „Via Alicantropia“. Polezeme ve dvou dvojkách, Véča s Kúťou a za nimi já s Rogerem. Cesta má prý zatím jen pět přelezů a je celá po vlastním.

S Rogerem se navazuju na lano poprvé, ale těším se na lezení s jeho dokonalou sadou materiálu. První orientačně náročné délky střídáme, ale pak terén silně přitvrzuje a na začátku zářezu se zdvihá do důstojné kolmé až převislé polohy. Skála je poskládána ze šuplíků, které když povytáhneš, musíš je zase opatrně vrátit na místo a pokusit se najít jiné, lépe držící. Má to ale tu výhodu (nebo nevýhodu), že prvolezec se naopak vrací těžko, neboť mezi šuplíky snad ani nemá smysl zakádat jištění. Na tomto místě Kúťa Véčovi oznamuje, že se „ustaluje na pozici druholezce“. Tajně doufám v projev anglického gentlemanství, leč marně – Roger se ustaluje tamtéž. Na to, že cestu navrhl on, to možná není úplně hrdinské, ale co můžu dělat.

Do další délky, obsahující traverz spárou pod obrovským převisem, mne zase povzbuzuje slovy, že to je pocitově přeci stejné na prvním jako na druhém, což zní při poslechu druholezce Kúťi, neustále pokřikujícího na Véču: „Dober!!!“ zábavně. Zábava končí ve chvíli, kdy se shromažďujeme všichni čtyři pod poslední délkou, obsahující kyvadlový traverz do jakési nechutné převislé spáry, a kolem vůkol se schyluje k evidentně zlé bouřce. Svět kolem nás černá a jedině obrovský převis nás zatím chrání před plným zásahem deště. Spojujeme síly a do boje vysíláme Véču. Nevidíme ho ani neslyšíme, jen tušíme, že z boje vyšel vítězně a začíná nás k sobě dobírat.

Pochopitelně to jde velice ztuha a Roger drkotajíce zuby mumlá cosi o tom, že kdyby to byl býval věděl, byl by sem nechodil, zatímto Kúťa neztrácí humor a během polykání vody z nebes glosuje situaci oblíbenou hláškou zájezdu: „Žízeň jsi měla, babo, a ne hlad!“ Na sestup se vydáváme v prudké průtrži mračen hlava nehlava, kolem nás hřmí a létají blesky, matroš na našich úvazcích do toho vesele cinká a lezečky, které jsme ani nestačili sundat, kloužou. Brodíme šeredně rozvodněný potok bez pádu do vodopádu pod ním a konečně se ocitáme na stezce vedoucí do doliny.

Na železných kramlích se i do mého bezmozku vtírá myšlenka, zda to není trochu nebezpečné. Nicméně, soustředěni na úprk si vůbec neuvědomujeme, že o nás asi mají strach naši kamarádi, čekající v plném autobuse na parkovišti. A tak je náš vstup do bezpečí autobusové Farradayovy klece trochu překvapující, ale o to víc impozantní: okamžitě z nás všech čtyř strhávají promočené oblečení, třou nás do sucha ručníky a současně podávají jako první pomoc nesčetné panáky destilátů různých značek. Ani jako holka nemám žádnou výjimku a šanci se této dobře míněné smršti ubránit.

Ráno poté Roger dí: „Cože jsi to povídala o vaší chladné povaze? Proti tomu, co jsem tu zažil, je fiesta pěkná nuda!“

_________________

(Text vznikl v rámci letní soutěže eMontany.
Budeme rádi, když se s námi o své zážitky podělíš i ty, čas máš do konce srpna.)