A jmenuje se Tonsai. Je to vlastně poloostrov, který je od okolní civilizace oddělen hradbou neprůstupných skal, takže jinak než dřevěnou kocábkou se sem nedostanete. Ani zpátky. Jojo, těžká romantika. Do okamžiku, než jsou na moři velké vlny – pak už nejede vůbec nic. Na Tonsai není ani jedno jediné auto, takže dál už to bude po svých. Extra lenoši mohou případně trošku zašvindlovat a nechat se popovážet loďkou podél pobřeží. Spí se v roztomilých bungalovech, koho uvidím v pětihvězdičkovém hogo fogo hotelu na vedlejší pláži Railey West, tomu urazím holí ruku.
Thajsko, potažmo Tonsai, je pravá exotika. Nádherné pláže s teplou průzračnou vodou, usměvaví domorodci a kolem divoká džungle. Dvoumetroví varani, naspeedované opice a tisíc dalších živočišných druhů, které nám na střední zapomněli zmínit. A také skvělé jídlo. Čerstvé šťavnaté ovoce. Kombinace pikantního pálivého koření a jemného kokosového mléka. Lepkavá rýže “sticky rice”. Křehké tofu. Po večerech se celou oblastí line vůně grilovaných ryb a mořských potvor. Většina lezců chodí na večeři k tzv. Chicken Ladies, kde dělají ty nejlepší dobroty pro vegetariány i masožrouty za pár Bahtů.
A jdeme na lezení. Určitě se ptáte, jak se o tomto místě dozvěděl diagnostikovaný lezec, který 8 měsíců v roce žije pod převisem a zbylé 4 měsíce na bouldrovce? Podle jedné pověsti odsud někdo v 80. letech poslal kamarádům pohled s motivem zdejších skal a ten se dostal do rukou lezců.
Anebo za to může … Bond. James Bond. Jmenovitě film Muž se železnou zbraní (z roku 1974), ve kterém se mihly záběry místních vápencových stěn. A ty mohly inspirovat dobrodružné lezecké povahy, aby se sem jely podívat.
Ať tak či onak, kola sportovního lezení se tu začala nezadržitelně roztáčet na přelomu 80. a 90. let 20. století. V současnosti je tu kolem 700 cest od 5a do 8c francouzské klasifikace, do 6c bývá skála olezená a nepříjemně kluzká, ale od je 7a drsná jak doktor Barták ke svým asintentkám. Nejbližší sektory jsou pár minut pěšky od bungalovu, nejvzdálenéjší kolem hodiny. Jsou tu kolmé jemné stěnky po ostrých škrabkách, dlouhé tahy po dírách i převislé krápníky a natejkací stisky. Úderné pátnáctimetrové dardy, třicetimetrové vytrvalostní linie, stejně jako několikadélkové cesty, kdy je s každým vylezeným metrem výhled krásnější a velkolepější. Cesty jsou sportovně jištěné, takže jediný stres, který lezci prožívají, je aby na ně večer zbyl na grilu kus ryby.
“Kontrolní otázka, soudruzi! Co udělá náš dobře známý nýt vzor 1990, když ho ponecháme na větru a dešti? No?”
“Zrezaví, ne? Vole.”
“Zrezaví, správně.”
“A co hlavně?”
“No koroduje, vy tupci!”
V poslední době se tu rozjel Thaitanium project, v jehož rámci dochází k přejišťování stávajících cest novými a odolnými titanovými borháky. Ty původní zkorodované se občas vytrhly ze skály, anebo křuply jak bramborový lupínek. A zapíchnout se z deseti metrů po hlavě do písku se dá snadno v Adršpachu, ale tady je to asi zbytečné. Více informací lze nalézt na netu, případně i darovat nějaký ten dolar.
Za tímhle místem se sice musí letět přes půl světa, ale stojí to za to. Všechnu je tu tak snadné a pohodlné. Z bungalovu minutu na pláž, minutu do restaurace a 3 minuty k nejbližšímu lezení. Na každém rohu thajská masáž (pánové, dobře si rozmyslete odpoveď na otázku: “With happy end?”) a kurzy jógy. Neříkám, že se potřebuji vyvalovat někde u moře a mít vše na dosah ruky, ale alespoň jednou za život by to člověk mohl zvládnout.
„Jediný stres, který lezci prožívají, je aby na ně večer zbyl na grilu kus ryby.”
Tohle místo má svoji jedinečnou poklidnou atmosféru, k níž přispívá i lezecká komunita z celého světa. V podvečer krátce před setměním, za přijatelných teplotních podmínek, zkouší ti nejlepší přelézt v kuse své nacvičené projekty v převislém sektoru Tonsai přímo nad pláží 30 metrů od nejbližšího baru. U toho samozřejmě nemůže chybět dav přihlížejících a povzbuzujících.
Deep Water soloing (DWS, neboli nejištěné lezení nad hlubokou vodou) je těžce adrenalinovou záležitostí pro neplavce. Pro ostatní ovšem vyhledávanou kratochvílí. Jen si to představte – fešák leze po skále, žádné jištění, jen on a plynulý bezstarostný pohyb. A při chybě nanejvýš hodí placáka do vln až to pleskne.
Selský rozum napoví, kdy se sem za lezením vydat. V létě je tu strašné vedro, v zimě jenom vedro, takže volba období je jasná. Navíc pod skálou často profukuje a člověk si na zimních plus třicet docela i zvykne. Pokud byste si tu rádi zalezli po skalách, ale přitom nevíte co a jak, můžete oslovit některou z místních “horoškol” či outdoorových agentur, které vám vše vysvětlí, poskytnou nezbytné vybavení a postarají se vás.
Sawadee!
Pokud chceš vědět o našem dalším článku, sleduj eMontanu na Facebooku.
Sektor Ton Sai Wall, čtyři délky za 6a+, 6b, 6b+ a 6b.
Dost dobrá linie v sektoru Tonsai přímo nad pláží. Vyplatí se přivstat si a být ve stěně první. Jestli se ti tohle nebude líbit, tak si rovnou zabal bágl a jeď hledat štěstí do Bangkoku. Nechť je ti tam preciznost devizou.
Sektor Ton Sai Wall, 7a, 6c, 6c, 6c+, 7a.
Pětidélkový ráj v převislém pekle sektoru Cat Wall. Jeden neuvážený polet a visíš mimo dosah skály. Probojovat se až nahoru je otázka lezecké techniky, síly a vytrvalosti, slanit zpět dolů a nezůstat trčet někde ve vzduchu otázkou dobré metodiky. A ta panorámata!
Sektor Cat Wall, 7c.
První část za 7a je dost do kopce, ostatně jako většina cest v Cat Wall. Ale po chvíli si zvykneš a budeš se v převise cítit jako doma na gauči. A ta druhá část tě proškolí v bouldříku v kolmici za nestoudné chyty. 45 m lezení.