Luboš Mázl
táta lezec

perex

OŠETŘUJÍCÍ LÉKAŘ MU NA JIPCE PŘI PŘEVAZU VŽDY ŘÍKAL: „JÁ TĚ Z TOHO LEZENÍ VYLÉČÍM.“ TO ALE NEJDE, PANE DOKTORE. LUBOŠE “MAJZLÍKA” MÁZLA Z LEZENÍ NIKDO NIKDY NEVYLÉČÍ. TAK UŽ TO POCHOPTE…

Kredity

T: SIMČA ULMONOVÁ F: Ivo Wondráček, Tomáš Sobotka, Standa Mitáč | 6. 6. 2016

Text 1

Jestli někdo patří do naší pískařské elity, tak je to určitě Luboš Mázl. Tento vrchlabský sympaťák se prolezl od klasických adršpašských cest až k těžkým prvovýstupům a přelezům v jedenáctém stupni. Je to lezec srdcař, který rád ochutná vše, co písek servíruje.

Ví, že motivaci si je třeba hýčkat, a tak se nebrání ani lezení na vápně, vícedélkám, drytoolingu anebo v posledních letech i boulderingu. Vše dělá se stejným zápalem a na vysoké úrovni.

Lubu většinou potkáš s celou rodinkou. Dcera Monča, syn Ondra a mamka Jíťa. Všichni mají jedno společné… Pro lezení žijí, jde jim to skvěle a mají pořád dobrou náladu.

Galerie 1

Text 2

VŠUDE DOBŘE, NA PÍSKU NEJLÍP

Velkou část tvého lezeckého života jsi strávil na písku. Jsi za to rád?
Vlastně jsem na písku začínal a pořád trávím nejvíce času. Začátky byly kruté a za průpravu děkuju Ivošovi Wondráčkovi, který mě naučil pohybovat se ve spárách a rajbasech. Rád na to vzpomínám a pořád je pro mě na písku nejhezčí lezení.

Jsi taky aktivní prvovýstupce. Kolik si tak nadělal na písku cest?
Nepatřím mezi zarputilé prvovýstupce, ale rád si vytvořím novou cestu. Hlavně když je to pěkný směr, ale vylezu si rád i hotové cesty. Pár jsem jich vytvořil, nejvíce v Teplických skálách a Adršpachu s Tomajdou (Tomáš Sobotka, pozn. red.).

Z kterých máš největší radost?
Nejhezčí bych řekl, že jsou hrany při vstupu do skalního obvodu. Říkáme jim “Teplická trilogie” a patří tam „Klasika“ Xc na Hlásku, „Dobří holubi se vracejí“ Xb na Holubka a „Perla“ Xb na Egona, které jsme udělali s Tomajdou, Ondrou Benešem a Jírou Lautnou a mně se povedly první přelezy.
V Teplických skalách jsem pak většinou něco narovnal, jako třeba „Těžkou kartu“, když ji Jíťa lezla, z čehož vznikl „Černý Petr“ XIa.

Lubos Dobri Holubi

Odkaz na část filmu Sandstone, kde Luboš leze hranu na Holoubka


Jak probíhal vývoj „sportovnějších cest“ v Teplických. Byl jsi u toho?

Já jsem v podstatě už nastoupil do rozjetého vlaku, o tom by mohli vyprávět jiní. První sportovnější cesty osazoval Tomáš Čada např. „Ztracený sen“ (Xb, 8a fr., pozn. red) a lezlo se už i s magneziem. Stejně tak byly povoleny kruhy blíž. To já jsem ale ještě lezl sedmičky s helmou na hlavě, bez magnézia a pachtil se v klasikách za Ivošem. Někdy v roce 91 jsem poprvé viděl Michala Roseckého, jak leze na Chrámovkách s maglajzem v holých stěnách a chtěl jsem lézt stejně.

Teplické skály zažily taky „rebelovskou dobu“ prvovýstupců, kdy asi především kvůli urychlení vývoje, lezci dělali cesty shora. Například „Vzkříšení“ Xc na Pilíř, která měla původní název „Karel drogy nebere“ a byla udělána shora, vytlučena a ty jsi ji odspodu zase vzkřísil. Nebo cesta „Vysoké napětí“ XIb/XIc. Jak se na tuto dobu díváš?
Dělání cest shora je opravdu jenom urychlení. Určitě bych zůstal u dělání prvovýstupů odspodu. Člověk se potom ochudí o ten požitek z prvovýstupu. A prvovýstupy odspodu už jdou udělat docela rychle. S Tomajdou jsme měli systém, že jsme naklofali většinou do holé stěny a sedli si do háčku. Protože když si sedneš do nějaké vlnky, tak můžeš zjistit, že je to třeba jediný stup široko daleko a tím pádem už upravený. Takhle nebyl problém, navrtali jsme navrtávák a hák usadili do místa háčku.

Lubos Mazl

Petr “Špek” Slanina (vlevo) a Luboš Mázl, rok 2000


„Vzkříšení“ Xc je prý hodně odvážná cesta a nemá moc přelezů. Toho jištění tam odspodu nešlo natlouct víc, anebo máš vzdušné cesty rád?

Řekl bych, že kruhů tam je akorát, nebo mně to v té době tak přišlo. Je tam trochu delší odlez od třetího, ale tam nebyl čas dát další jištění a nahoře už asi nebylo třeba. Vím, že to přelezl Kuba Cicvárek a Jirka “Dlabis” Dlabola, o dalších přelezech nevím. Dříve mně vzdušné cesty ani moc nevadily, dnes je to jiné – už se bojím. (směje se)

V Teplických jsou především holé hrany, v Labáku zase stěnovky… Kterým dáváš přednost?
To se nedá takhle říct, každá cesta má něco. V Teplicích je člověk rád, když užmoulá hladkou hranu. V Labáku zase když podrtíš nějakou lištu. Jde hlavně o radost z lezení a dobrý pocit při přelezu. Nebo si to alespoň myslím.

„Vysoké napětí“ XIb/XIc je nejtěžší cesta v Teplických skalách a jedna z těch vytlučených a zase natlučených. Jaký ta má příběh?
„Vysoké napětí“ udělal nejprve Tomáš Sedláček a pak to taky vylezl. Další přelezy měl Marek Havlík a Miro Piala a pak byla pro porušení pískovcových pravidel vytlučena. Pavel Alberto Hrubý cestu natloukl zpět a pak to vylezl Ondra Beneš a já. Jak už jsem zmínil, na písku by se neměly dělat cesty shora a je v pořádku, že se vytloukly. Kdyby to zůstalo, tak by to byl špatný příklad pro další generace.
Stejně tak vytesané chyty, které tam zůstaly od prvovýstupce – některé nejsou ani potřeba. A za ty co se leze, nedokážu posoudit, jak byly upraveny. Co se týče etiky prvovýstupu, tak bych maglajz neřešil vůbec, a pokud hrozí pád na polici, tak ani menší rozestupy mezi jištěním. Nevadí mi ani ve sportovních cestách borháky od ČHS. Mají stejnou nosnost jako kruh, samozřejmě v klasických cestách, kde se lezci dobírají, mají své místo kruhy.

BANNER

Text 3

OD KLASIK K JEDENÁCTKÁM

Helma, klasiky… Takže jsi začínal jako čistokrevný klasik?
Poprvé jsem byl lézt s mladou partičkou lezců z Vrchlabí, ale kvůli ježdění do skal jsem se potřeboval dostat do oddílu. V patnácti mě konečně vzali a začal jsem jezdit do skal s Ivošem Wondráčkem. Ten byl rád, že konečně je v oddíle někdo, kdo za ním vybere všechny ty smyčky v adršpašských klasikách. Po víkendu mi vždy řekl, že mám týden na to, aby se mi zahojily ruce. První tři roky jsem do spáry ani nechtěl šáhnout a lezl jsem všude okolo. Ivoš byl schopný vylézt v kopačkách skoro vše, neskutečný. Když už fakt něco nemohl vylézt, tak si ode mě půjčil Ninji. Umělé stěny tenkrát nebyly, takže jsme lezli po celý rok venku. Snažili jsme se nalézt co nejvíce cest. Propracovali jsme se postupem času až na deset cest denně, v Ádru stačilo pět, tam to šlo pomalu.

Kdy ses začal pouštět do cest na prvním?
Ze začátku jsem lezl ze 2/3 nejdříve na druhém, což bylo dobré na naučení, a až když jsem začal lézt s Jíťou (Jitka Mázlová, Lubošova nynější žena, pozn. red.) a Ivoš s kamarádem Píďou, tak mezi námi vznikla správná rivalita, kdo vyleze víc. S Jíťou jsme se postupně začali pouštět i do těžších cest. Nebyli jsme zvyklí nacvičovat. Lezli jsme onsight, AF anebo jsme cestu zapytlili. Pak jsem vylezl svůj první onsight „Hlavou proti“ zdi Xa, nyní IXc a zjistil jsem, že to jde a že bych těžší cesty asi i vylezl.

Jaká byla tvoje první jedenáctka na písku?
První jedenáctka, co jsem vylezl, byl „Neuropatolog“ v Příhrazích (viz „Příběh cesty“ – video, pozn. red.). Tou dobou jsem měl vylezené jen tři desítky. Udržel jsem „Neuropatologa“ a řekl jsem si, že teď už vylezu všechno. Pak jsem si naběhl v Prachově, kde jsem chtěl zkusit cestu „5.11“, která byla vkuse Xa, ale s tím, že se špatně cvakal první kruh. Říkal jsem si: „Pohoda jazz, vylezl jsem Patologa…“ Samozřejmě jsem dolezl pod kruh a chyběly mi tři centimetry. Teď seš nad zábradlím, nad schodama, nad turistama… Tak jsem po něm musel skočit. To mě vrátilo do reality, že nemusíš všechno vylízt, když zvládneš jednou velký číslo…

Lubos Mazl

Luboš Mázl leze “Neuropatologa” XIa, 1998, f: Ivo Wondráček.


Ty další těžší cesty si ale začal lézt už s magnéziem… Už to bez něj dál nešlo?

To je záludná otázka. Povolili jsme si cesty od Xa, ale postupem času i IXa. Každý se potí jinak. Některé desítky by šly vylézt bez mg, ale záleží hodně na charakteru cesty, lišty/obliny a zima/teplo.

Které cesty tě v Adršpachu potěšily?
V Adršpachu nemusíš koukat na čísla a každá cesta je skvost (skoro každá). Vážím si „Houbařské” na Zub. Když si uvědomím, že to Hauschke a Krecbach vylezli v roce 1964, tak to byli fakt bouráci. Pak si vážím RP přelezu „Postřižin“ na Přísahu, „Kaskadérské“ z roku 1969, „Moře chytů“ na onsight na Jitřenku – stačí jen dvě expresky a u „Holky prodejné“ jsem se na onsight vysypal z vršku, když jsem se blížil ke knížce. Je jich samozřejmě víc, to by bylo na dlouho. Na Zub mám ještě restík od Hudyho: „Zlatou korunku“. (směje se)

Tvá životní partnerka Jíťa je taky ostřílená pískařka, která neměla problém lézt klasické cesty na prvním konci. To je celkem vzácnost…
Na Jítě se mi hrozně líbilo, že v té době co jsme se potkali, jako baba lezla sedmičky po smyčkách a nevadilo jí i spadnout. Jíťa je sice silovější typ lezce, ale časem techniku hodně vylepšila. Když lezla „Těžkou kartu“ XIa, tak se rozlezla tak, že byla schopná přelézt na onsight IXc. Třeba „Ďábelskou omáčku“ na Zrcadlo v Labáku. Sice nad kruhem je vždy malinko znát, že se tolik nevydá, ale jinak to byl rovnocenný parťák. Je menší a to je na písku velká nevýhoda. Jednak ve stěnovém lezení často nedosáhne a pak taky vyšponované kruhy od provovýstupců často necvakne. A to už je problém.

Galerie 2

Text 4

ZE SKAL JEDINĚ VRTULNÍKEM

Jsi snad jediný lezec, který letěl z Teplických skal dvakrát helikoptérou. Příběhy do hospody už teď asi vynikající, ale veselé to zrovna nebylo…
No… Nejprve jsem si v Teplických utrhl bradu o kruh, když jsem spadl v rajbase a jel jsem po stěně dolů, až jsem trefil vyčuhující kruh a utrhl jsem si kus brady. Vrtulníkem mě převezli do nemocnice, kde bylo z takového úrazu velké haló. Naštěstí jsem si neutrhl celou čelist, ale udělal si jen díru do brady, kterou v nemocnici přeplátovali železem. Za 14 dní jsem byl téměř zdráv. (směje se) Druhá historka je už trochu závažnější… Potřeboval jsem navrtat kruh a seděl jsem v borku. Chtěl jsem se ještě trochu přitáhnout, a tak jsem řekl Jítě, ať mě pomůže a sedne si do lana. A ejhle, lup, přetrhl jsem smyčku v borku. Spadl jsem na předskalí a pokračoval dál na cestu i s Jíťou k našemu synovi, kterému byli tři měsíce a spal ve vajíčku na cestě.

Jak si po této zemovce dopadl?
Byly z toho tři tříštivé zlomeniny. Tři týdny jsem ležel na JIP a tři měsíce jsem byl na neschopence. Zdrátovali mi koleno, ruku a obličej.

Po jaké době ses vrátil do skal a jak probíhala rehabilitace?
Doktor mi řekl, že se mi to dobře hojí a mám rozcvičovat do bolesti. Rozcvičování jsem vzal po svém a šel jsem rovnou na bouldrovku. Měl jsem omezený pohyb a na bouldrovce jsem zabral za spoďák… Cítil jsem, jak ruka bolí, ale koukali na mě lidi, a tak mi bylo trapný spadnout a ruka mi popojela. Ráno koukám, že okolo rány mám vytahanou kůži. V práci mě ruka brněla, tak jsem šel k doktorovi a ten mi řekl, že jsem dráty ohnul a utlačují mi nervy. Naštěstí to vše rychle srostlo a ruka se dobře rozhýbávala. Chtěl jsem ale rehabilitaci opět urychlit – měl jsem ještě stehy po vytažení drátů z ruky. Jel jsem na Panťák, kde jsem opět zabral, v ruce křuplo, natekla a hybnost se mi snížila o půlku. Týden jsem cvičil a nadával si, že jsem to zase zmrvil, ale při cvičení jsem jednou tak zabral, že v ruce křuplo a hybnost byla zpátky. Vykřikl jsem na Jíťu: „Zázrak, bal věci, jedeme lézt.“

Na cestu, ze které jsi spadl, ses ještě někdy vrátil?
Mám jí ještě rozdělanou. Po roce nebo dvou jsem tam dodal kruh. Pracovní název má zatím „Gladiátor“, takže uvidím… Většinou jdu teď okolo, vzpomenu si na pád a zase pokračuju.

Zbrzdil tě ve skalách tento zážitek?
Asi určitě. Moc se mně nechce dávat první kruh. Už mně i vadí lézt vysoko nad kruhem, když hrozí „zemovka“ a není to lehké. (směje se) Člověk asi i stárne a už nemá takovou dobrodružnou náturu.

KOMENTÁŘ JÍTI MÁZLOVÉ
Co na to říci? Ani se mi o tom nechce psát, když v Teplicích kdysi nebyl signál ani na tísňovou linku… Bezradně pobíháš s telefonem a chytáš signál kilometr od zraněného. Poprvé jsem to zažila já, podruhé i Monča. Pokud člověk zachová chladnou hlavu, a to musí, tak to zvládne. Jak transport ze skal, tak i jeho hospitalizaci, která měla v druhém případě trošku větší komplikace.
Lubova motivace vrátit se zpět do skal byla myslím hlavním léčivem v jeho celkem rychlé rekonvalescenci. Jeho ošetřující lékař na JIP mu při převazu vždy říkal: „Já tě z toho lezení vyléčím.“
Doufám, že už má vybráno. Každopádně je lepší poučit se z případu někoho jiného!

CITÁT 1

Při cvičení jsem jednou tak zabral, že v ruce křuplo a hybnost byla zpátky. Vykřikl jsem na Jíťu: „Zázrak, bal věci, jedeme lézt.“

Audio

Text 5

PÁSOVINA JE KLÍČ K ÚSPĚCHU, MLAĎÁCI

Tvůj výraz “hamižný chyt” mě vždycky hodně bavil. Jsi znám trénováním na pásovině. Kdes na to přišel?
Trénink na pásovině (ploché kousky ocele, pozn. red.) mám převzatý od Rosti Štefánka a trénoval jsem na ní kolečka hlavně kvůli písku. Na písku potřebuješ hlavně sílu v prstech a ne dělat shyb na jedný ruce. Měl jsem pásovinu 8 mm, 5,5 mm a pak i 3 mm širokou. Snažil jsem se po ní lézt, shybovat, viset… K udržení malého chytu ale nestačí jen pásovina, ale potřebuješ taky tření a to je teprve alchymie. Měli jsme i období, když jsme chtěli vylézt něco na vápně – třeba v Ospu. Na to už takový trénink nestačil a jeli jsme klasická vytrvalostní kolečka.

Máš dost náročnou fyzickou práci vlekaře. Jak se to dá zkombinovat s lezením těžkých cest?
Dřív jsem pracoval jen sezónně, takže jsem měl až čtyři měsíce v roce volno, to bylo v pohodě. Teď jsem u soukromníka a režim je trochu jiný. Pracuju klasicky od pondělí do pátku a v sezóně i víkendy. Když jsme například stavěli lanovku, tak jsem nemohl přes týden ani lézt, jak jsem byl unavený. Na Krkavku jsem vždy po práci přijel, ale bylo to o ničem. Takže abych něco vylezl alespoň o víkendu, nelezl jsem přes týden. Jinak jsem pak měl permanentně unavené ruce.

Kravku máte tedy jako tréninkovou oblast. Myslím, že na naše poměry dost kvalitní hřiště na budování síly. Nová motivace?
Krkavka je blízko a v létě se nedá kvůli vedru moc bouldrovat ani lézt na písku. Na Krkavce rozhodně nezeslábneš. Když chceš vylézt těžký cesty na vápně, tak musíš lézt jinde než na písku a Krkavka tohle skvěle zastane. Na Krkavce jsem se zase posunul fyzicky a měl jsem radost, že se tam začalo lézt volně. Jsou tam cesty až do obtížnosti 8c+, takže neustále nové výzvy…

Krkavka je určitě unikátní oblast, dřív převážně drytoolingová, lámavá… Jaká je teď?
Když někdo řekne, že je dneska Krkavka rozbitá, tak si vzpomenu na začátky a dnes je proti tomu beton. Se mnou tam ze začátku padaly 10 až 50kilové kameny. Lidi mě ani nechtěli chodit jistit.

full width fotka

– LUBOŠ V CESTĚ “ZTRACENÝ SEN” Xb, TEPLICKÉ SKÁLY (f: I. WONDRÁČEK) –

Text 6

NA ZKUŠENOU DO VELKÝCH STĚN

V roce 2003 jsi měl napilno ve velkých stěnách. Spolu s Tomášem Sobotkou a Ondrou Benešem jste udělali “Dream of Toffana” 9+/10- RP a “Czech Direct” 9+ RP na Tofanu di Rozes v Dolomitech. Ve výstupech roku dostaly nálepku „morálové“. Takže v horách jako doma?
Kluci vyrazili do větších stěn, a já jsem byl rád, že mě vzali sebou. Posunulo mě to zase o kousek dál. Poprvé jsem si musel sednout do háčku a docela mě to bavilo.

Co cesta „Zub Za Zub“ – vícedélka v Ratikonu? První přelez udělal Adam Ondra a z původních 9+ AF to zvedl na 10+ RP (8b+ fr.)! O volný přelez jste se později nepokoušeli?
Cestu jsme navrtali odspodu a sedali si do háčku, když jsme potřebovali navrtat nýt. Bouldřík na konci třetí délky zkrokoval pouze Tomajda. Vyřešil to rozpažkou a my s Ondrou nic.

Jezdili jste i s Jíťou do velkých stěn?
S Jíťou jsme byli asi čtyřikrát v Rätikonu. Naposledy když jsem zkoušel “Antihydrál” 8b. Je to dost vzdušná stěna, a když vidíš partnerku, jak se o tebe na štandu bojí a ty se bojíš o ni, tak ze sebe přeci jenom nevydáš vše. Proto si myslím, že jet s partou kámošů, kteří si strach řeší každý sám v sobě, je na takové projekty lepší. Do Rätikonu bych jel zas strašně rád, ale času je málo. Možná je to i tím, že člověk je už daleko pohodlnější. Můj sen byla Amerika, ale teď mi vlastně stačí ta naše Krkavka. (směje se)

Lubos Mazl

Luboš Mázl leze “Zub za Zub” AF 9+ v Rätikonu.

Text 7

“VYZKOUŠET VŠE” (TEDA KROMĚ RYCHLOLEZENÍ)

S Jíťou jste lezli jednu dobu hodně i s cepíny. Rádi ochutnáváte všechny lezecké disciplíny?
Je to i tím, že jsme z Vrchlabí a na ledy v Krkonoších máme blízko. Přivedl mě k nim zase Ivoš a později nás začali bavit mixy i drytooling. Hlavně proto, že si přes zimu odpočinou prsty. Na drytooling potřebuješ zase jinou sílu a důležité jsou triky pro ulehčení. Ze začátku jsme lezli u nás a vytvořili si drytoolové oblasti: Na Mejtě a Krkavku. Potom jsme vyrazili i ven, každá lezecká disciplína má nakonec něco do sebe. Asi nejmíň jsem pochopil rychlolezení – moc mně to nesedí.

Máš extrémně silnou hlavu, a když si něco umaneš, tak to nepustíš. Je to tak?
To nevím. Ale je pravda, že na překonání zvolených cílů je potřeba velká vůle. Takže stejně nejsilnější motor je v hlavě. Když si něco umanu, tak se to snažím dotáhnout do konce.

Závodil jsi nejen v obtížnosti, ale později i s cepíny. Výsledky jsi měl, proč si toho nechal?
Na závodech jsem nervózní a jsem schopný spadnout i z chytu, který normálně udržím. Na prvních závodech v cepínech jsem byl jednou čtrnáctý, na neoficiálním mistrovství světa pak devátý. Ale pak jsem nebyl ani v semifinále. Každý si pak myslel, že postoupím a zaboduju už vždycky. Ale ti kluci tam byly minimálně o třídu jinde, jen se o nich nevědělo. Na skalách přes léto lezli 8b onsight a to já jsem nikdy nevylezl.

Ale v drytoolingu si pak vylezl celkem kotle…
Nevím, jestli kotle, ale v té době patřili k těm těžkým. „Game Over“ M 13-, „Encore“ M12+/13, „Pension“ M12+ , „Schlld’ampfer“ M12, „Fear and Loathing“ M12, „Big City Life“ M12. Nejdříve se lezlo s patními hroty, pak se zjistilo, že je to moc snadné. Tak se lezlo a leze bez nich, ale teď se řeší, jestli si sedat na ruku nebo ne. Já si myslím, že sedání na ruku usnadňuje výstup, ale i přesto bych to nechal jako techniku, která k tomuto lezení patří.

A co ty historky, kdy jste se brodili v laviništi do drytollingové oblasti…
Ono je to těžký načasovat. Jíťa má rozplánované služby na měsíc dopředu, tedy výjezd je také naplánován měsíc dopředu a jede se počasí, nepočasí. V Diobsënu jsem měl vyhlídnutou cestu „Law and Order“. Jeden zájezd jsem to zkroknul a další jsem doufal v přelez. Po práci sedneš do auta, vyspíš se v autě, ráno je -25 °C, topení v autě nemáme, Jíťu nemůžu po ránu ani rozhýbat, jak je zmrzlá, prsty kožený, přes den je -10 °C jen na slunku, prostě pohoda. Do Drylandu se zase dvě hodiny plazíš laviništěm. Ale to jsou historky na déle.

Není ta pohodlnost způsobena i tím, že máte malého kluka a chceš s ním trávit čas? Jeho lezení taky hodně baví…
Určitě. Myslím, že Ondra má velký lezecký potenciál, ale je trochu bit na tom, že my pořád jezdíme jenom do skal. Na stěně pak leze jen u nás ve Vrchlabí a je to na závodech trochu znát. Na druhou stranu díky boulderingu má už vžité takové ty skalní triky. S lanem leze maximálně v Juře a výjimečně na Krkavce.

Detsky zavod, Vystaviste 2016, foto: www.stanislavmitac.com

Ondra “Oja” Mázl na závodech v boulderingu, 2016, f: SM


Oju evidentně lezení baví. Ségra Monča měla období, kdy ze skal zmizela úplně a naštěstí se zas za námi vrátila a leze jí to….

U Monči to byla evidentně puberta, obarvila si vlasy na fialovo a my jsme byli ti nejhorší. Až později zase pochopila a začala respektovat, že my jsme si vybrali lezecký svět, tam jsme nejspokojenější a jinak to nebude. Pokud to stejné přijde i na Ondru, tak to prostě tak bude.

V rodině lezete všichni. Jak ladíte plány na víkend? Shodnete se, kam vyrazíte?
Teď už bývají taky dohady, hlavně se někdy nedokážeme sladit časově. Jíťa pracuje ve zdravotnictví a někdy mívá pracovní víkendy. Nejvíce se požereme při plánování. Jíťa donese kalendář a potřebuje i kvůli svým službám vše naplánovat. Další dohady jsou ohledně výběru oblasti. Pak se neshodneme na teplotě. Já potřebuju k přelezu deset stupňů a to už má Jíťa fialový rty. S boulderingem se to trochu vyřešilo. V jedné oblasti si každý najde to své a Oju to baví asi nejvíc. A když je na ně už velká zima a chci si něco přelézt, tak vyrazím sám a oni jedou na stěnu.

CITÁT 2

“Já potřebuju k přelezu deset stupňů a to už má Jíťa fialový rty.“

Galerie 3

full width fotka

 

– LUBOŠ MÁZL NA BOULDER CUPU, SNĚŽNÍK 2010 (f: SM, Flexaret) –

Text 8

Co bys nechtěl, aby se ze skal vytratilo?
Je to asi tou uspěchanou dobou – přelezy mají rychlý průběh. Dřív neexistovalo, aby si někdo nabidloval cestu. Dokud se kruh nedobyl, tak se přelez nekonal. AF průstup je mnohem zdlouhavější a dneska není ani výjimka, že si to lidi hodí shora, nacvičí a až pak přelezou a okomentují, že je to lehký. Ale takhle to má úplně jinou hodnotu a vytrácí se z toho to dobrodružství, které k písku patří.

Audio DOBRO

Text 10 + FACEBOOK PODPORUJ, SDÍLEJ

Na závěr rozhovoru přibíhá zpoza kamenů na Sněžníku Lubošův kluk

ONDRA “OJA” MÁZL:

Baví tě jezdit do skal s rodičema?
Jo. („Zatím musíš, co?“ směje se Luboš)

A bereš to tak, že chceš, nebo musíš?
Chci. („Ále, prosím tě.“)

Jaký jiný sporty děláš?
Fotbal a flórbal. („Z toho vždycky přijde domů akorát s modřinama.“)

A když se balíte na víkend, tak se ti chce, těšíš se?
No tak jako, asi bych se měl spíš těšit… Než netěšit.

Co tě nejvíc baví z lezení?
Boulder. Protože to můžeš zkrokovat ze země. V cestě musíš lízt pořád, pořád, pořád a ten nejtěžší krok je nakonec. Na bouldrech tam v pohodě došáhneš.

Co vaříte nejradši ve skalách?
Ve skalách? Tak to jsou kolínka – oranžový kolínka.

A co máš rád, když ti mamka uvaří doma?
Vaří spíš taťka. Mám rád, když mi udělá smažáka. Dřív jsme tomu říkali pavučina. (směje se)

 

Diskutovat a sledovat naše nové články můžeš na Facebooku eMontany.

infobox tabulka obyč

Luboš Mázl nebo taky „Majzlík“ se narodil v roce 1972.
Pochází z Vrchlabí a leze od svých 14 let (příští rok to bude 30 lezeckých roků).

Začínal na písku a postupně vystřídal i ledy, mixy, hory a bouldering.
Má vylezeny cesty do XIb na písku, 8b+ na vápně, 8A+ na bouldrech a M13- v mixech.
Je také autorem řady prvovýstupů na písku a podílel se na vícedélkových provovýstupech „Dream of Toffana“ 9+/10- RP UIAA a „Czech Direct“ 9+ RP na Tofanu di Rozes s Tomášem Sobotkou a Ondrou Benešem v Dolomitech.

Je to lezec srdcař, stejně jako zbytek jeho lezecké rodinky.

Lubos Mazl

Luboš Mázl kolem roku 1995, foto: Ivo Wondráček

Autor

Simča Ulmonová

Autorka

Lezkyně a příležitostná redaktorka. Nálada se jí zlepší s nastoupanými metry, kdy zahodí stereotypy všedních dní a uteče od reality. Nutnost, závislost, životní potřeba. „Lezení je barevné, má mnoho pohledů a na to se ráda ptám.“

Standa „Sany“ Mitáč

Hlavní editor

„Lezení není jen o číslech a život není jen o penězích.“ Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš.
Je závislý na stavech, kdy neřeší datum –
v horách nebo na labském písku. Neléčí se.

TOC, nezapomenout přidat související články a vyplnit Excerpt (úplně dole)