Atlas býval kdysi obrem, který se zprotivil Diovi a jeho trestem bylo podpírat nebesa. Když jeho krajem procházel mladý Perseus, v brašně měl čerstvě odřízlou hlavu Medúzy, Atlas mu neprozřetelně odmítl prokázat úctu, pročež prchlivý Perseus vyňal zmíněnou hlavu ze své kožené toboly, podržel jí před zraky bezmocného Atlasa (vzpomeň, že držel na ramenou nebeskou klenbu), čímž ho proměnil v kámen. Tolik ke geomorfologii Vysokého Atlasu praví Ovidius ve svých Proměnách.

Už několikátou hodinu jsem seděl nad otevřenou prací a zcela prost inspirace v jedné z pařížských knihoven. Dokonce i croissant v mých ústech, ten nadýchaný obláček radosti, měl příchuť rutiny. Myšlenky se začaly potulovat po dálavách a ruka na klávestnici počítače v jakémsi automatismu vyťukala „skyscanner“. A ono ejhle, zpáteční letenky do Marrákéše, za dva týdny a 70 euro. Nebyl čas se pozastavit nad skutečností, že většina mých horolezeckých pošetilostí začala jásáním nad cenou náhodných letenek. Marrákéš, to je přece orient, Atlas, pečené kozy a bakchantské radovánky. Peníze záhy změnily majitele, letenka přistála na mailu a krátký telefonát s kamarádem Vincentem pracujícím u francouzské horské služby, kterého jsem naposled viděl někdy v před osmi lety během výměnného pobytu na gymnáziu, zajistil vítaného souputníka.

Za dva týdny přistáváme v Marrákéši, oficír na letišti s nadšením prohlíží Vincentův vojenský pas (ve Francii je horská služba – GHM – součástí armády). „Esprit du corps“ je ve francouzském postkoloniálním prostoru zjevně silný, a tak Vincent tráví další půlhodinu živým hovorem na téma vojenského výcviku a střelby ze zbraní nejrůznějších kalibrů. Marocký oficír rád gestikuluje, a tak jsem záhy svědkem pantomimy na téma odjišťování útočného granátu, správné techniky vrhu a jeho následné exploze. Na takový výjev člověk na evropských letištích poslední dobou vskutku nenarazí. Poté jsme vpuštěni do země. Během první čtvrt hodiny letu jsme stihli probrat vše zásadní v našich životech za léta, co jsme se neviděli, a zbytek času jsme tak mohli věnovat spřádání bojového plánu. Takže zaprvé je třeba vylézt nejvyšší vrchol Vysokého Atlasu, Jebel Toubkal (4167 m n. m.). Pak chceme sníst pečenou kozu, vidět velbouda, zaříkávače hadů a ukázat arabským pouličním obchodníkům, kdo umí tvrdě vyjednávat. Na to celé máme dva dny.

Začali jsme u toho pro nás nejpřirozenějšího, tedy u vrcholu. Noc jsme strávili v Marrákéši, ranní hlahol muezzina podpořil vstávací disciplínu, a tak jsme se již v sedm ráno, po hoďině jízdy ve sdíleném taxi, ocitli v Imlilu, na úpatí hor. Cesta v taxíku byla svým způsobem pozoruhodná: jeli jsme v něm se skupinou zahalených Maročanek, mohlo jim být tak osmnáct, sotva výše. Prostor auta byl stísněný, a tak jsme se i uvnitř tísnili, což k mému překvapení dívkám vůbec nevadilo, naopak se zdálo, že se na mě z obou stran tísní více, než by vynucovala dispozice automobilu. Než jsme dojeli do Imlilu, dvě dívky mi seděly na klíně, smály se v řeči, které nerozumím, něčemu, čemu jsem asi rozuměl a usmívaly se na mě svýma mandlovýma očima. A já měl co dělat, abych jako ten Atlas pod těmi mandlovými pohledy nezkameněl, a neuřízl si tak ostudu v cizí zemi daleko od domova. Imlil a chladný horský vzduch přišly jako vysvobození.

Z Imlilu (1700 m n. m.) je to zhruba 12 km chůze na Refuge Toubkal (3 200 m n. m.), z té pak svižný kilometr převýšení na vrchol. Cestu do refuge lemují kamenné chatrče, ve kterých místní Berbeři prodávají čerstvý pomerančový džus a mátový čaj, čehož opakovaně využíváme. Na samotném vrcholu Toubkal skutečně sedí obloha, těžká a vážná, jako by chtěla potvrdit Ovidiovu teorii o antropogenním původu masivu. Také tam sedí osamělý Francouz, který se neúspěšně snaží zhotovit selfie na zamrzlý telefon. Velkomyslně se mu snažím pomoci, ale poměrně rychle mi začínají v mrazu kamenět ruce, jako tomu nešťastnému Atlasu. Fotím Francouze na vlastní přístroj a fotku pak pošlu. Pas de quoi.

Za další tři hodiny jsme dole v Imlilu a můžeme začít naplňovat zbytek plánu. Svezeme se do Marrákéše s manželským párem z Litvy, po příjezdu na náměstí prohlédneme zaříkávače hadů, velblouda s nešťastným výrazem, pak následují další pomerančové džusy, mátové čaje a dokonce i pečená koza. Na závěr si necháme marakéšské suky (rozuměj arabské tržnice s koženými papučemi, zaručeně místní keramikou a vším možným haraburdím), kam vcházíme se sebevědomím protřelých obchodníků a odcházíme s taškami plnými kožených pantoflí “Berber adidas mon ami”, zaručeně místní keramiky a všeho možného haraburdí. Poslední dirhamy necháváme za taxi na letiště, pak už následuje jen kolečko po oficírech s razítky a na pařížském letišti nás konečně čeká sníh, tma a vysokohorské pomínky. Au revoir Vincent! Au revoir krásky s mandlovýma očima! Tak zase za osm let.