"200 slov"

„Don’t worry my friend.“ Jak jsem si užil výstup na Toubkal

04.02.2019, Pepa Horák

Za nějaké tři hodiny mi to letí. Hodinu trvá cesta na letiště, asi je na čase začít balit, ty ostatní drobnosti vyřeším potom. S touhle myšlenkou házím foťák, bundu a spacák do batohu a vyrážím na Toubkal (4167 m n. m.). V podstatě jediný, co v tu chvíli vím, je to, že přiletim do Marrakéše, a že někde od letiště jede autobus do Imlilu. Odtamtud se dá dojít až na nejvyšší kopec severní Afriky. Ty ostatní drobnosti, jako třeba kde budu spát nebo co budu jíst, moc neřeším, však ono to nějak dopadne.

A dopadlo to hned na letišti. Místní zřízenec chce vědět, kde budu nocovat. „Nebudu v Marrakéši, jedu hned do Imlilu,“ povídám muži v uniformě a začínám v mapách hledat jméno aspoň nějakého hotelu. Možná štěstí, že mě zdržel, protože si všímám dvou mládenců z Čech, kteří přiletěli stejným spojem. Vypadá to, že vyráží taky do hor. Slovo dalo slovo a já se k nim připojuju. Kluci mají na další den zamluvené auto a tak mám aspoň čas trochu si užít místních vyhlášených trhů s příchutí pravého šafránu.
.

Marocké trhy mají příchuť pravého šafránu (f: Pepa Horák)

.
Kdo nikdy neřídil v Maroku, přišel o jednu ze zábavných kratochil, co tenhle život nabízí. Ty světýlka, co blikají zeleně, žlutě a červeně kolem silnice tu mají spíš dekorativní význam a plechový cedule s obrázkama jsou dobrej terč pro házení kamenem, jinak na ně nikdo nekouká. Stačí troubit a když proti tobě jede až moc aut, tak to otoč a jeť s nima.

I když jsem o pohostinnosti místních obyvatel už něco málo slyšel, stejně mě to trochu zaskočilo. Přijíždíme do vesnice v horách, ptáme se na hotel a hned nás místní bezzubý týpek navádí s autem do plechové garáže, kterou pak zavírá. S pocitem, že už nikdy auto neuvidíme, překračujeme potok. Most do vesnice teprve staví a vedle místní mešity máme mít ubytování po návratu dolů.

„Nechali jsme auto v nějaké garáži, patří vám?“
„Don’t worry my friend, it’s ok.“
„Nevadí, že ho tam necháme, ale bydlet tady budeme až za dva dny?“
„Don’t worry my friend, we will wait for you.“
„Tak mi teda jdeme nahoru, díky.“
„Don’t worry my friend, mint tea is coming, wait for it. Do you have a guide? You have to have a guide.“

.

První výhled na Velký Atlas (f: Pepa Horák)

.
Průvodce? Na co? Jsme tři celkem zkušení horalové, dva z nás mají dokonce i nějakou kratičku od ČHS, my to vylezeme na pohodu. Pořád nám průvodce nutí, ale my tvrdohlavě vyrážíme na cestu sami.

Těch pár kilometrů do Aroumdu, kde začíná samotnej trek, se nám jde dobře. Pak nám ale mužík v uniformě jasně říká, že dál nemůžeme, pokud nebudeme mít místního průvodce.

Před měsícem tu prý někoho zamordovali a od té doby jsou tu jistá omezení a opatření. Sice to chápu, ale mohli by to napsat někam na oficiální stránky, aby tomu člověk věřil a neměl jen pocit, že ho chtějí místní vožundračit.
.

Cesta na Toubkal (f: Pepa Horák)

.
Jsem vlastně rád, že tu nejsem sám, přece jen cena za průvodce je zhruba 900 MAD a moc se nedá usmlouvat. Je jedno, jak je skupina velká. Každopádně chlápek, kterého jsme najali, má za sebou 312 Toubkalů a jednadvacet let průvodcování všude možně po Africe. O několik kilomerů dál si dáváme večeři na Refuge du Toubkal. Jen tak mimochodem, stanovat se tu teď nikde nesmí, ale taky to nikde není napsané.

Budíček ve 4: 10 není nikdy příjemný, ale aspoň pořádně nevidíme ten kopec před sebou, a tak se nám jde docela lehce, nikde nikdo, jen kupa hvězd a mráz. Až když přicházíme do sedla a začíná se lehce rozednívat, vidím pod námi první čelovky. Měli si přivstat jako my, protože východ Slunce z výšky 4167 metrů je celkem podívaná.
.

Východ Slunce stojí za to (f: Pepa Horák)

.
Z cesty dolů mám jeden poznatek. Něběhej v mačkách nebo tě budou zábst lejtka. A jak poznamenal později Paďas: „Máš štěstí, že tě nezábla holenní kost.“

Cesta dolů i pár dalších dní se nesou v pohodovém rytmu věty: „Don’t worry my friend, it’s coming,“ kterou místní umí používat vždy, všude a na všechno. Celkem fajn taky je, že se místní trhovci řídí příslovím: „Ovci můžeš stříhat, ale když ji stáhneš z kůže, vlna už nebude.“ Takže i ve smlouvání a handrkování jsou trochu mírnější než dřív, protože bez turistů by byli celkem nahraní.
.

.
Zase jednou mi nějakej výlet vyšel docela hezky. Díky dvěma klukům co jsem poznal na letišti, Davidovi a Jindrovi, bez nich by mi tam asi bylo trochu smutno. Teď jen uvažuju, kam vyrazím příště.

P.S. Marocký král zrušil změnu času, takže v zimě se hodinky oproti Česku neposouvají. Udělal to týden před plánovanou změnou. Bez referenda nebo debat. Prostě řekl: „Je to pitomost, tak to od teď nebudeme dělat.“

Zase jednou mi nějakej výlet vyšel docela hezky (f: Pepa Horák)
reklamní banner