“O půl páté budíček, na kolo dvě hoďky a pak odpoledne běh, plavání nebo ještě lítat. Ideálně aspoň tři dvoufázové tréninky za týden.” A Volné dny mezi extrémními závody? “Paraglide nebo lezení.” Nudit se s Michalem určitě nebudeš.

T: Jakub Freiwald, Standa “Sany” Mitáč F: archiv M. Krysty, Red Bull, S. Mitáč, M. Gmeiner
| ŘÍJEN 2015

V modrém tílku ráno vyběhl do kopce s kilometrovým převýšením. Pak přeskočil do kajaku, projel brány a na kole vystoupal další výškové metry. V kopcích ho potkaly kroupy, teplota padala k nule, a když se objevil dole v cíli, klepal se zimou a z obličeje si utíral kousky bahna.

Michal Krysta v létě vyhrál neoficiální mistrovství světa v outdoorových sportech – Outdoortrophy v Rakousku. Byl nejrychlejší v kategorii „SÓLO“, která znamená, že při běhu, paraglidu, kajaku a horském kole člověk předává štafetu sám sobě. Po závodě jsme se s Michalem na hodinu zavřeli do skladu materiálu, posadili se na odložený raft a začali se ptát.

CESTOVAT NA ZÁVODY KVŮLI JEDNÉ DISCIPLÍNĚ SE NEVYPLATÍ

Tebe neláká závodit v týmu s parťáky?
Já ty týmy jezdím už hodně dlouho a třeba na Dolomitenmannovi mě mrzí, že nemůžu zkusit i další disciplíny. Vždycky tam přijedu týden předem a jdu si zajezdit s klukama na kajaku a na kole, protože ho trénuju na triatlony. Láká mě projet si tu závodní trať. Zároveň bych si to rád dal celý sám, ale zatím to organizátoři neumožnili. Vím, že mám na to, abych to zvládnul. Nejde o to, aby mě vyhlašovali jako kdoví co: „Tady jsou sólisti a ti jsou bozi.“

Taky by mě mrzelo, kdybych jel takovou dlouhou cestu autem jenom kvůli tomu padáku a nakonec kvůli počasí neletěl. (Na Outdoortrophy 2015 se kvůli mlze nelétalo, pozn. red.) To by mě celkem naštvalo. Abych sem jezdil kvůli penězům, to mě taky nebaví. Jedu si sem zasportovat, a když mám možnost jet všechny čtyři disciplíny, je to super. Mrzí mě, že to není možné u všech závodů. Tady na Outdoortrophy jsem si zkusil svůj nejtěžší závod sólo a mám z toho radost.

Asi není moc lidí, kteří zvládnou všechny disciplíny (běh do vrchu, paraglide, kolo, kajak).
Moc ne, největší problém je s tím padákem. Lidi jsou schopní se relativně rychle naučit na kajaku a kolo s běháním je pro většinu přirozený.

Jaká je tvoje nejlepší disciplína? Padák?
Dá se říct, že jo. Když to bereme odděleně, tak jo.

Jak dlouho lítáš?
Dvanáct třináct let už to bude, co jsem začal. Do toho jsem ale ze začátku hodně šlapal do lezení, měl jsem dva tři roky, kdy jsem jenom lezl. Dokonce jsem i zkoušel závodit na boulderu. To byla doba, kdy jsem se občas padákem proletěl, ale nebyl to můj hlavní sport. Postupně se to nějak překulovalo a teď je to lítání hlavní. Všechno se nějak vyvíjí.

POPRVÉ MĚ TO NAPADLO NA MONTE ROSE

S jakým sportem jsi začal?
Začal jsem původně jezdit na divoký vodě, asi od šesti let. Závodil jsem v reprezentaci, kde se mi i podařily nějaký úspěchy. Byl jsem druhej na mistrovství světa, na Evropě jsem byl desátej, na svěťáku jsem se taky nějak umístil. Pořád jsme se pohybovali v horách, v Alpách – člověk po těch horách kouká, lákají ho… Tohle se stalo na mistrovství Evropy, když jsme měli s kamarádem jeden volný den: vyrazili jsme na Monte Rosu. V kraťasech, žabkách a v tričku. Chtěli jsme se strašně podívat někam nahoru. Když jsme měli po pás sněhu, tak jsme se shodli, že to není úplně dobrý nápad. Každopádně, na nějaké horské chatě jsem tam zahlédl fotku s padákem a tam mě to poprvé napadlo – to by bylo super to dolů sletět!

A běh a kolo? To jsou tvé slabší disciplíny?
Nejslabší je běh, to mě nejmíň baví. Když hodně trénuju, tak jezdím na kole, ale já jsem zvyklej hodně chodit s batohem na horách, z toho X-Alpu, kde člověk hodně chodí, nachodí třeba 80 km denně, třeba čtrnáct dní v kuse s baťohem, jsem zvyklej šlapat. Ale tempo rychlejšího běhu 12 kiláků s 1200 metrů převýšením mi moc nesedí. Obecně řečeno, běh je takovej nejslabší, na ten jsem línej trénovat, ale vždycky ho nějak přetrpím.

Když máš volno od závodů, kam nejradši vyrážíš?
Když už, tak to spojuji s nějakým sportem, přítelkyně teď pracuje ve Švýcarsku, tak za ní občas jezdím a chodím se s ní někam projít, ale vždycky si beru padák a chudák holka pak musí dolů pěšky, ale tak to prostě je. (smích) Potom si to vyběhnu ještě jednou, abych trochu potrénoval. Přírodu mám rád, ale mám taky potřebu se nějak unavit. Jezdím tam, kde je hezky. Ale ono je vlastně hezky skoro všude.

Máš nějaký místo, kde se ti líbí nejvíc?
Nemám. Já jsem prostě rád všude, kde se mi nějak líbí. Teď třeba bydlím v Mikulově, a i když tam ty kopce máme malé, mají své kouzlo, a pokud si chci potrénovat, musím holt na ně vyběhnout vícekrát. Má to svoji atmosféru. Jsou třeba místa, kde jsem vyrůstal, v Beskydech, na Lysé – to je taková specifická hora, kde se prostě chodí, šlape od novorozeňat po důchodce… Taková kultura.

HIMÁLAJSKÁ LEKCE

Co lezení?
S ním jsem začal po kajaku, a relativně brzo po pár letech jsem hned chtěl jet do Himálají na nějaký velký kopec. Vykrystalizoval z toho Changabang v roce 2008 (6864 m n. m., pozn. red.), ta severní stěna je brutálně těžká. VZPOMÍNKOVÉ VIDEO:

Na co z toho nejvíc vzpomínáš?
Když poprvý jedeš do Himálají, poprvý jedeš do Indie, tak nezáleží, jestli seš v horách nebo ve městě, prostě na to celý koukáš a celý to ti udělá takovej balík zážitků, že to je na celej život. Ještě to spoj s tím napětím, co se bude dít a z tý stěny, z tý námahy a z toho lezení…

Probíhalo to tak, že jsme dost času ztratili vynáškama matroše pod stěnu, protože to bylo delší a náročnější, než jsme čekali. Neměli jsme šerpy, protože pod stěnu už nikdo nechtěl jít, takže jsme to museli vynosit sami. Nosili jsme to všechno asi týden. A potom jsme lezli a měli jsme čas to vylízt, ale bylo to tak na hraně, museli jsme dost spěchat a myslím si, že to ani nešlo tak rychle, jak jsme čekali. První polovina stěny byla lehčí, to bylo v pohodě, tam nebylo nic náročnýho. Problém nastal potom, že se pokazilo počasí přes noc, začalo sněžit, tak jsme zůstali ve stanech a řešili jsme, co dál. Věděli jsme, že vršek určitě nestihneme, protože musíme zase odnést matroš a stihnout letenky domů.

Bylo to na hraně, jestli do toho ještě máme jít nebo ne. Nakonec jsme se rozhodli, že už to zabalíme, a bylo to nejlepší rozhodnutí, co jsme mohli udělat, protože pak sněžilo ještě další tři čtyři dny. Už ten den jsme slaňovali až do jedenácti do večera a furt sněžilo a tam, kde jsme nastupovali, vznikl násyp na celou délku lana. Ocitli jsme se o 50 metrů výš, než když jsme nalézali do stěny. Mrtě sněhu. Když jsme se dostali pod skálu, odjela desková lavina. Celý den jsme nic nejedli, nepili, byli jsme z toho úplně vyčerpaní. Byli jsme rádi, že jsme pod stěnou, ale ještě nás čekal ledovec, nějaké trhliny a šli jsme úplně potmě, s těma těžkýma krávama na zádech.

S kým jsi tam byl?
Byl jsem s Milanem Majdou, Michalem Bernardem a s Otou Krásným. Jsou to zkušený alpinisti původně z Brna a lezou hodně na písku. Seznámili jsme se na boulderovce a trénovali jsme spolu převážně v Tatrách.

Těšíš se po podobných zážitcích domů?
Jo, teď jsem ve fázi, kdy se hodně mých životních věcí proměnilo – práce, řešíme rodinu… Člověk dospěje do toho věku, kdy pořád nemůže blbnout, bydlet v autě.

A bydlíš ještě v autě?
Bydlel jsem hodně. Vždycky jsem měl nějaké skladiště věcí a mezi tím jsem přejížděl. Když člověk jezdí po těch závodech po světě, tak nepotřebuje byt. Ono je to fajn, taková ta svoboda… Jenže pak si řekneš, občas bych si ty nohy někde na stůl dal.

CESTA DO PLUSU VEDE PŘES PIVOVAR

Pracuješ na tom?
S kámošem jsme teď rozjeli v Mikulově pivovar, takže se snažím trošku podnikat a pracovat, malinko se zajistit. Už si říkám, že za ty roky člověk vydělal relativně dost peněz, ale všechny šly hned na nějaký cestování, závody a všechno okolo. Třeba vloni mi dvakrát vybrali auto, takže tento rok jsem strávil tím, že jsem to všechno splácel. Byl jsem asi 350 tisíc v mínusu. Takový radosti.

Jak se daří ve vinařském městě pivovaru?
Právě, že dobře. Protože piva je tam málo a lidi tam nejezdí jenom za vínem, ale i za dovolenou. A hlavně chtějí ochutnat něco tradičního, místního a my jsme tam znovu tradici obnovili, protože tam se vařilo pivo už v 16. století a teď tam vaříme pivo jako kdysi. Je to takový městský, tradiční, takže zatím jo, pivo děláme výborný…

Jak to máš s jídlem?
Já jsem stravu teď poslední rok dost řešil a přešel převážně na veganskou, rostlinnou a je to prostě brutální rozdíl. Cítím se mnohem silnější a svěžejší. Mam více energie, lépe se mi spí a hlavně lépe regeneruji po tréninku. Je to super, jen mě mrzí, že mi to nikdo neřekl dříve, že to tak funguje. Maso skoro nejím, jen ryby a je to hodně znát při trénincích. Nedokážu si už teď představit, že bych hlavně před závodem jedl jinak. Při neustálém cestování je to ale obtížné a ta strava se nedá dodržet vždy.

Jak hodnotíš svůj přechod k veganské stravě?
Objevil jsem, kolik je tam možností, jak s tím experimentovat, kolik je tam nejrůznějších chutí. Objevil jsem takový věci, co jsem vůbec do tý doby neznal, je to super. Myslím, že lidi to dřív nebo později zjistí a přejdou na to. A knedlo vepřo zelo, i když ho miluju, tak teď už na něj nemám takovou chuť, jako jsem měl předtím.

Teď po závodě se přiznám, že jsem si dal dva buřty a kus masa, protože tady žádné jiné jídlo nebylo a holt se nedalo nic dělat. Hlad je hlad. Nejsem žádný ortodoxní vegan, a když dostanu jednou za čas chuť na maso a nemám před nějakou větší sportovní akcí, tak si ho dám. Když budou holt kuřata chytřejší a ochočí si lidi, tak budou žrát lidi. V přírodě to tak prostě je.

Každopádně, maso si dávám stále méně a méně. Myslím si, že v podobě, ve které ho můžeme koupit v obchodě, není vůbec zdravé. Jsme na maso zvyklí a asi ještě dlouho budeme, ale myslím, že je to otázka času, kdy se maso postupně bude nahrazovat zdravější stravou. Já už mám jasno. Koupil jsem si obrovskej krásnej výkonnej mixer a dělám si smoothie – to je nejlepší věc, co jsem mohl udělat. Pecka. Hlavně to hnedka vstřebáš, po jídle nepotřebuješ tolik odpočívat a trávit. Hned můžeš trénovat.

Jediný hřích je to pivo. Co jsme ho začali vařit a zjistil jsem, jak má chutnat, tak si ho ani nikde jinde skoro nedávám. Opravdu dobrý pivo je problém koupit. Když to máme nefiltrovaný, nepasterizovaný, a když si to dáš přímo z tanku… Tam to má všechno a pořád to pivo žije. A když přijedu z kola, tak to občas vezmu přes pivovar a jedno si dám.

Začal jsi kvůli tomu pít víc?
To ne, spíše naopak. Když mám chuť, tak si na dvě tři piva zajdu, ale někdy si za týden nedám žádné.

CHYBU UDĚLÁ KAŽDÝ. ZÁLEŽÍ, JAK SE S NÍ VYROVNÁ

Jaké jsou extrémní přelety hor (pyrenejský X-Pyr, X-Alps), kde jsi vlastně sám několik dní?
To, že to děláš sám a jsi odkázaný sám na sebe, znamená, že je to víc o psychice než o všem ostatním. Trénuješ nějakou vytrvalost, jsi schopen něco vydržet nebo si myslíš, že něco vydržíš, třeba uběhneš maraton nebo ujedeš 200 na kole… Máš nějaký měřítko vytrvalosti, ale teď jdeš na závod, kde jsi 14 dní a máš tam běžet 80 kilometrů a uletět 200 kilometrů denně, s batohem, spát čtyři hodiny…

Na to stejně nenatrénuješ. Z těch vytrvalostních věcí musíš mít natrénovanou nejvíc hlavu, musíš mít vnitřní sílu, abys šel pořád dál, abys neměl tendenci to vzdát. Myslím, že na tenhle závod je důležitější být silný psychicky a nedělat moc chyb. Uděláš jednu, jedno špatný rozhodnutí, stojí tě to 10 až 15 míst a pak to zase doháníš…

Závod je dlouhý a každý většinou udělá nějakou chybu, někdo větší, někdo menší, s tím se dá počítat. Třeba někde zůstaneš na zemi, neudržíš se ve vzduchu a ostatní tě přelítnou. Ocitneš se v místě, kde se nedá letět, nedá se startovat, a tak celej den šlapeš a ostatní jsou někde 100 kiláků před tebou. To se mi stalo na X-Pyru, byl jsem tři dny první a potom jsem udělal chybu a bylo to všechno v řiti.

Máš motivaci udělat nějaký svůj projekt mimo závody?
Možná vyrazím do Peru, mám v plánu udělat takovej sólo bivak přes celé Peru, přes Andy, byl by to nejdelší bivakový sólo let na světě. Já to „nej“ osobně nepotřebuju, ale když už pojedu takovou dálku, tak ať to stojí za to. Nechci to takhle prodávat, prezentovat, chci tam jet a pak se uvidí, jak to dopadne. Když tomu člověk věnuje tolik energie a času, tak zase je fajn, aby se to nějak lehce vrátilo od sponzorů. A když už se člověk dostane do fáze, kdy je jakž takž dobrej, tak je škoda nevyužít šance, aby mu za to aspoň někdo něco málo dal. Mám na to tři týdny a chci zvládnout tisíc kilometrů. Květen a červen je tam na lítání snad nejlepší. Takže ideálně bych chtěl v květnu vyrazit do Peru, v červnu mám Ironmana a v červenci X-Pyr.

Kolik hodin vlastně denně trénuješ?
Poslední dobou to trochu flákám, ideálně to jsou aspoň čtyři hodiny denně. Teďka to musím znovu nastavit, měl jsem v poslední době hodně práce a cestování. Klasika o půl páté budíček, na kolo dvě hoďky a pak odpoledne běh, plavání nebo ještě lítat. Tak nějak ideálně těch pět tréninků, aspoň tři dvoufázové za týden. Do toho hraju ještě hokej, občas si zalezu a v zimě hory a skialpy…

Občas si říkám, když se podívám do té prázdné peněženky: “Kdybych nebyl blbej a hrál hokej závodně a nedělal tyhle šaškárny, tak jsem někde jinde…” (smích) Ale myslím si, že ten život se má užívat naplno. Sice jsem teď v té fázi, kdy chci trochu naplnit účet a mít rezervu, ale člověk se asi nezmění – jak mám ty prachy, tak co s nima – než aby to leželo na účtu, tak někam jedem, do hor, cestovat… Život je moc krátkej na to, abychom furt jen pracovali a stresovali se. Navíc, etos jsem do toho všeho začal ještě častěji jezdit na písek a to je prostě krása. Když tam člověk je, tak se mu ani nechce zpátky, radši by tam zůstal celý léto. To je v řiti. (smích)