Zaskřípání branky. Vcházíš na jednu ze zahrad ve Svatém Jánu pod Skalou: „Míla Pletánek už tu nebydlí, odstěhoval se do Beskyd,” překvapuje tě mladá žena a odchází k domku přilepenému zezadu ke skále. Tady bydlel s kupou svých dětí. Zůstaly jen jeho cesty…

T: STANDA “SANY” MITÁČ F: archiv Míly Pletánka, Jirka Štefan V: M. Pletánek
| duben 2016

Asi s ním nebudeš ve všem souhlasit. Má radikální názory na antikoncepci a po svém si vykládá i přelidnění planety. Jak vnímá křesťanské misie a vyvražďování původních národů Severní Ameriky, na to se snad raději neptej…

Míla “Pletan” Pletánek si každopádně zaslouží tvůj respekt, výraznějších lezců po Českém krase moc nechodilo. Na místním vápenci udělal ty nejkrásnější přímé linie, které si dnes můžeš vylézt. Jsou to třeba cesty “Konec klasiků v Čechách” na Stěnu pod křížem, “Obyčejní lidé” na Blážinu stěnu, nebo “Pokora” na Dušičkovou stěnu.

“Pamatuju si ho jako obětavého pracanta, nadšence pro skály – pořád někde visel s vrtačkou, sláva mu. Navíc to byl spisovatel domaróbo průvodců ,” vzpomíná na něj špičkový lezec 70. let Jirka Šplíchal. Kromě vytváření přehledných nákresů (př.) a péče o skály toho Míla vždy stíhal hodně a hlavně venku – kromě zahrádkaření a výuky psů si oblíbil hlavně bushcraft – nauku o “primitivních” dovednostech.

Umíš rozdělat oheň bez sirek a zapalovače? Trefíš pomocí luku a šípu letící terč? Přežiješ zimní noc čistě v přírodních materiálech, co si sám seženeš? Samorost Pletan se v tomhle umění našel. Dokázal by prý uživit svoji sedmičlennou rodinu jen z toho, co uloví a vypěstuje.

Pro některé je to podivín, pro některé ne. Každopádně je to chlap.
Co řekne, to platí.
Skoby, co zatloukl před dvaceti lety v Českém krase, drží.
A můžeš se na ně spolehnout…

„Přijdeš zase mezi nás?“ – to byla výzva

Kde a kdy ses vlastně narodil? 
Bylo to v Berouně, psal se tehdy rok 1962.

Kdy jsi začínal? Co říkali na lezení tvoji rodiče?
S lezením jsem začínal v roce 1984. Tatínek se toho nedožil, zemřel o šest let dříve. Co říkala maminka, tak na to si už nepamatuji, ale určitě o mě měla strach, který nedávala najevo.

Jaké jsi měl ze začátku vybavení?
Zprvu to byl takový ten prsní úvaz, co se dělal z devítky lana a několik, i na dnešní dobu skvělých, karabin z NDR – Německá “demogratická” republika, jak jsme říkali. Později přibyl sedák od Míry Krafta (zemřel po pádu z “Velké plotny” na Suškách, pozn. red.), který byl šitý z nějaké hasičské hadice, kterou Míra nabarvil na červeno.

Od koho jsi sehnal první lano a jaké bylo?
Tak první lano bylo zcela jistě z Bolatic (dnešní Lanex, pozn. red.) a byly to dvě tvrdé devítky. Ty jsem tehdy vyfasoval od předsedy HO TJ Lokomotiva Beroun Jardy Milického. Za rok mi pak přivezl ze západu opravdového měkkého “édla” (značka Edelweiss, pozn. red.).

S kým si chodil nejčastěji do skal?
Pavel Ulrich (zemřel na Chan Tengri v roce 1988, pozn.), Jarda Chalupa, Karel Žák, Jarda Milický, Petr Životský ze Vsetína, Pavel Novák z Kutné Hory, Václav Tomíško z Čáslavi, Mára Beke z Rakovníka…

Vzpomínáš na nějakou historku z úplných začátků?
Jasně, před očima mám pořád Standu Čepelu, kterého jsem potkal na Plzeňce asi týden po tom, co jsem se houpal jako druhý Pavlovi Ulrichovi na Pyramidě v Šanově koutě po nácviku jištění. Lezení mě tehdy nijak moc neoslovilo a nebýt tohoto setkání a jeho otázky: „Tak co, kdy mezi nás zase přijdeš?” tak bych asi nelez. Jeho otázka byla pro mě jistá výzva.

Prvovýstupy a Mílovo přistání do klády | galerie dole

Pokud to šlo, snažil ses cesty dělat odspodu? 
Ano, takových cest mám asi většinu. Způsob udělání se dá najít z průvodce.

Jak často jsi jezdil na písek?
Než nám zatrhli réžijní výhody, tak první asi tři roky od jara snad každý víkend.

Máš na písku nějaké prvovýstupy?
Několik jich je, ale byly na druhém, a tak jsem na ně brzo zapomněl.

Na jaký zážitek spojený s pískem rád vzpomínáš?
Nejsilnější zážitek mám z Labáku, kde jsem spadl z 18 metrů až na podlahu. Zkoušel jsem lézt cestu Holubiček. („Přímá cesta Holubiček“ VIIIb od bratří Weingartlů na Lezci nemá ani jeden přelez, pozn. red.)

Můžeš popsat, jak to probíhalo? Zakládal jsi jenom uzly? Co se ti stalo?
Zakládal jsem uzly, to je vidět na fotografiích, přitom mi došla síla, a tak jsem si do jednoho uzle sedl. Samozřejmě, že se mnou vypadl, a tak jsem v letu cítil šest škubanců. Těch šest vytržených smyček jsem potom spočítal na svém sedáku. Vyšlo to tak akorát, že mě chytla jediná dobře založená smyčka, ale pružné lano se mnou mlasklo o kládu ležící na zemi. Kupodivu jsem neměl ani vyražený dech… Abych na ten zážitek zapomněl, šel jsem hned lézt nějakou špatně jištěnou cestu za VI nebo za VII.

Co hory?
Trochu Tatry, něco na Vysokou vlastní trasou, Hokejka RK (RK = po pádu se člověk vrátí do posledního nohandu a místo vyleze volně, pozn. red.), Potom jednou Lomničák v zimě při -25 stupních. Tehdy jsme snad lezli v Tatrách jako jediní – byla to taková klasika, co se chodí v létě po řetězech. Řetězy byly samozřejmě v zimě pod ledem. Jednou jsem byl v Alpách. Hory mě v podstatě nikdy nelákaly, ne že by mi vadilo po nich chodit, ale považoval jsem za ztrátu času cestovat tak dlouho vlakem a potom ještě stoupat pod nástup. Já chtěl lézt co nejdřív.

Míla na vrcholu Vysoké v roce 1984

Nejlámavější sedma na světě a perly Českého krasu

Můžeš se podělit o nějaké historky z dělání prvovýstupů ve Stěně pod Křížem ve Svatém Jánu pod Skalou?
Tak to nemohu, nic z toho nepovažuji za historku, co by stála za řeč. Ty pocity, kdy cestu prožíváš ve vlaku a potí se ti přitom obroušená bříška prstů, už vyprchaly. Nicméně dalo by se to srovnat s jakoukoliv prací, ze které máš dobrý pocit, když se ti v ní daří. Potom si ji ve svých představách promítáš jako film. Ty cesty byly o popolejzání, očišťování z lezeckých pozic… Taková ta nuda pro chudáka jističe, který z toho lezení moc nemá.

Co Dušičková stěna? Třeba dělání hladké plotnové varianty “Honzovy skoby” (8- pozn. red.) muselo být celkem výživné. Co máš v Českém krase nejtěžšího odspodu?
Technicky asi ty „Honzovy skoby“. Používal jsem skyhook, ze kterého jsem vrtal nýt a skoby jsem dával z pozice volného lezení. Podobné to bylo i u jiných cest, u kterých je v průvodci napsáno, že byly dělány odspodu. Tehdy jsem v Českém krase propagoval: „Skála jako skála. Lezení zůstává pořád lezením.” Myslel jsem to tak, že mi vadila degradace nepískovcových oblastí na slovo „cvičné skály“. I tady lidé umírali…

Jaké tři cesty v Českém krase jsou podle tebe nejhezčí?
V Jáně je to na Křížovou stěnu kombinace variant „Pražská“, traverz z jeskyně „Křížovou“ a potom dolez „Berounskou variantou“.
Na Dušičkovou je to cesta „Křemílková“. Na Blážině stěně „Vypečená cesta“…
Blbost, všechna klasika je krásná. Každá logická cesta od Franty Kutty a spol. To jsou nejkrásnější věci.

Co tvoje “Superdirettissima” (8- pozn. red.) na Matterhorn vedle Alkazaru?
Původně jsme na prvním jištění nad policí měli skobu a tuším, že vpravo nějaký stopper a z té skoby jsme dělali stavění, abychom mohli zatlouct další postupové jištění, kterým byla skoba. Dál už to bylo lehké.

Ještě nějaká tvoje cesta ti přišla těžká?
Třeba „Varáha“ (7+/8-, pozn. red.) na Blážinu stěnu, tu jsem dělal odspodu.
„Obyčejní lidé“ (8- na Blážinu stěnu, pozn. red.), tu taky.
A potom cesta “Psi štěkají, karavana jde dál” nikoliv však pro obtížnost, ale pro tehdejší lámavost. (Tehdy minimálně za 7 UIAA, po sanaci skály v roce 2013 nyní za 9+, pozn. red.)

Jak vzpomínáš právě na dělání prvovýstupu „Psi štěkají a karavana jde dál“ v Hlubočepích u Prahy?
Je z toho video, které dělal kamarád, který držel kameru prvně v ruce, takže to pořád přibližoval a oddaloval. (směje se) Jednou jsem tam spadl – vypadla se mnou skoba. Ta pod ní mě už udržela. Šla ale narovnat rukou, a tak jsem ji musel znovu dotlouct. Jinak název je podle toho, že dole v údolí štěkali nějací psi. Možná je to trochu na videu slyšet, pokud to nepřehluší hudba.

Lámavý prvovýstup “Psi štěkají a karavana jede dál”

(To naprosto zásadní začíná na 0:50, pozn. editora)
___

80. léta v Českém krasu – ještě to neklouzalo

Jakého lezce jsi v osmdesátých letech nejvíce respektoval a proč?
Vaník, Zálabák, Sedláček, Míka, Rozmajzl – to byly moje tehdejší vzory. Byli to tak trochu rebelové, tak snad i proto. Dále Kraft, Šplíchal, Kutta, Algena, bratři Bezděkové…

Jaké cesty z té doby máš nejradši a proč?
Snad všechny jejich hákovačky. (cesty vylezené s držením skob, pozn. red)

Lezlo tu tehdy víc lidí než po revoluci? Podle vrcholovek to vypadá, že ano.
No jasně, tenkrát to ještě tolik neklouzalo, tak proto.

Přelézal jsi svoje prvovýstupy i vkuse, stylem RP?
Ano, mám je přelezené RP, jenom “Čistota půl zdraví” (7+, Pupek) mi chybí, vyhodil jsem si na ní při pádu do stopperů rameno, které mě na řadu let vyloučilo ze hry. Potom mě například na Suškách pod jedním kruhem rameno vypadlo. Musel jsem si rychle vyměnit na chytu ruce a ruku vyklepat tak, aby kloub sklouznul do svého pouzdra. Tohle se mi stávalo dlouhá léta při určitém pohybu. Podobný fígl jsem měl asi pět let i na vypadávající koleno, které jsem si zranil při pádu na “Kalifornském rendez-vous” (8-, Blážina stěna). Tato zranění se bez operace léčí dlouhá léta. Třikrát jsem odmítl operaci. Teď koleno “abstinuje” už asi sedm let bez toho, aby mi vypadlo. Teď si vzpomínám, že taky “Hlas našich srdcí” na Pupku bych tenkrát RP rozhodně nedal. Tam nejvíce práce udělal Petr Resch a po svém pádu mi přenechal horní část. (Viz fotka v galerii. Dnes je cesta přejištěná borháky s klasou 9-, pozn.) Moje lezecká hranice byla mezi 8/8+.

Jak se na tebe, jakožto vlasatého lezce „bohéma“, dívali běžní lidé, případně členové komunistické strany?
Tak to fakt nevím. Pokud takový lidé byli, tak do skal jezdili vypnout od světských starostí a tohle neřešili. Nevěděl jsem, že jsem měl dlouhé vlasy.

Na fotkách máš. Kde jsi vlastně tehdy pracoval?
Všude možně. Tehdy se tomu říkalo fluktuace. Dnes „jít někam na zkušenou.”

Vymíráme? Mílův názor na antikoncepci

Jak teď vypadá tvůj běžný den?
Opravuji třetí barák..

Čím se živíš?
Obiloviny, luštěniny, zelenina, tekutiny. (směje se) Vydělávám si jako asistent tělesně postižených.

Proč jsi odešel i s rodinou ze Středních Čech až na pomezí Bílých Karpat a Beskyd?
Uprchli jsme před islámem… (směje se)

Tomu nevěřím. (směje se)
Těch důvodů bylo více, já téměř nic nedělám samoúčelně. To odstěhování bylo i výhodné.

Kolik máš dětí?
Šest s jednou ženou.

Jaké to je být v dnešní době vícečetným tátou?
Lepší než za první republiky.

Co říkáš na názor, že mít hodně dětí přelidňuje planetu?
Když pominu to, že jako národ vymíráme a vymírá i celá Evropa, tak je přelidnění cílený umělý mýtus. Podívej se na tohle video.

Byl jsi mezi lezci známý vyhraněnými názory na antikoncepci. V čem vidíš její hlavní negativum? Mění se nějak tvůj názor postupem času?
V podstatě se moje názory nezměnily, neboť veškerá hormonální antikoncepce způsobuje smrt případně počaté lidské bytosti. Pak je to vražda, která také poškozuje zdraví ženy. To v každém případě. Navíc žádná normální žena nepoví, že čeká plod. Řekne, že čeká dítě…

Bushcraft a klacky pod nohama

Co pro tebe znamená bushcraft? Předpokládáš, že dojde k nějaké katastrofě a ty pak budeš ve výhodě, že umíš žít v souladu s přírodou?
Bushcraft je prostě jenom paměť lidstva. Znamená pro mě to samé co pro jiného folklor. O výhodách se tu snad nedá mluvit. Jako příklad uvedu, že bychom stejně nepřežili dobu, kdy by lidstvo už nemělo žádné „hřebíky”… Bushcraft mě baví.

Co je podle tebe základem správného soužití člověka s přírodou?
Bázeň a úcta ke Stvořiteli.

Co podle tebe chybí dnešním lezcům/lidem?
Pokora.

Jakých svých dovedností si vážíš a proč?
Asi je to zvláštní, ale nejspíše si nějak moc neuvědomuji nějaké své dovednosti. Podle mě je nejlepší odpověď tady.

Slyšel jsem, že jsi na videu svému synkovi sestřelil lukem jablko z natažené ruky. Je to někde k vidění? Co jsi schopen na jakou vzdálenost zasáhnout?
Na kluka jsem nestřílel, takhle nezodpovědný nejsem, ale hasil jsem už šípem svíčku:

Na jablko střílím jenom takhle (video v odkazu). Víc mě baví střílet do letícího terče:

Bushcraft není jenom o lukostřelbě. Je to mnoho dalších dovedností, které se snažím předávat i svým dětem. Ale jak známo, “doma není nikdo prorokem.”

Dokázal bys svoji rodinu uživit jen z toho, co vypěstujete nebo co ulovíš v lese?
Asi ano, pokud by mi do toho nikdo nekecal…

„Nikdo nekecal“ – myslíš tím různé zákony a nařízení ze strany státu? Nebo co konkrétně?
Zákony jsou potřebné. Ty, co tu byly po staletí, lidstvu stačily, ale dnes je na jejich vymýšlení nabaleno mnoho parazitů, kteří si myslí, že jsou kdoví jací pašáci. Uvedu příklad – zrovna tento víkend si mně postěžoval jeden umělecký kovář, že odchází za prací z Beskyd do Čech, kde bude pro někoho pracovat. Uživil by se sice i na chudém Valašsku, ale k tomu, aby si mohl založit vlastní dílnu, by musel projít složitým procesem schvalování. Zkrátka, musel by si například nechat nerezem draze vyvložkovat komín. A o tom to je. Tomu, co bylo po tisíce let normální, se dnes hází klacky pod nohy.

Vem si situaci, kdy chceš odejít někam za prací – prodáš dům, zaplatíš z něho daň z nemovitosti a odstěhuješ se někam, kde zase koupíš dům, máš tam práci, potom o ní opět přijdeš, tak zase prodáš dům a zase z něho zaplatíš daň z nemovitosti, a tak pořád do kolečka. Nakonec ti nezbude vůbec nic. Feudalismus neskončil, ten trvá. Už se sice jako nevolník nemusíš šlechty dovolovat, jestli se smíš odstěhovat, ale je to pořád to samé. Pouze v jiné podobě.