Jsi 25 kilometrů vzdušnou čarou od Mount Everestu. Na vrchol ti zbývá ještě 5 000 m.
To není málo, co?
Pokud se ocitneš v Číně, 25 kilometrů od Minya Konky, zbývá ti nahoru 6 500 m.
Poslední tisíce metrů jsou objektivně nebezpečné a nikdo ti tam nepomůže.
Královnu mraků je vzácné jenom spatřit, natož vylézt…
Ve třicátých letech ji lidé považovali za nejvyšší horu světa. Právě proto se sem v roce 1932 vydala skupinka čtyř akademiků z USA. Aby ji změřili, a když to náhodou půjde – zkusili i vylézt.
Na úvod se sluší tým trochu představit. V první fázi expedice vyrazili do Číny:
Richard Burdsall (vystudovaný inženýr, horolezec, amatérský ornitolog, vypravěč první části knihy) a
Arthur Emmons (student Harvardu s horolezeckými zkušenostmi z Alp a Dolomit, vypravěč druhé části knihy).
Za dva měsíce se k nim přidali:
Terris Moore (student obchodu na Harvardu, který jako druhý vystoupil na Chimborazo a lezl v zimní Aljašce) a
Jack Young (student žurnalistiky na New York University, který uměl mluvit mandarínsky).
O svých zkušenostech napsali knihu „Men Against the Clouds“, která vyšla v roce 1935.
Jaké zážitky v ní předali?
Příběh dvojice, která vyrazila napřed, začíná v poctivé nadmořské výšce – nalodili se na motorovou loď v Šanghajském přístavu. Trochu se divili tomu, že jejich loď byla z boků obrněná – méně vychovaní Číňané ve třicátých letech rádi stříleli po projíždějících plavidlech. Byla to zábava, ze které někdy něco káplo. Po cestě proti proudu Jang-c’-ťiang míjeli Burdsall s Moorem (v knize se také oslovují příjmením, pozn.) staré vraky nebo čínské džunky, které směrem nahoru hnala pouze lidská síla. Motorové plavidlo byla technická novinka. Po cestě do hor proplouvali dva Američani například městem Čchung-čching: „Zaujalo mě, že jsem tam zahlédl několik automobilů,“ zaznamenává pokrok Burdsall. Tehdy v Čchung-čchingu žilo 600 tisíc lidí. Dnes je to jedno z nějvětších měst světa s populací 28 milionů lidí. Časy se mění.
V tomhle článku se kažpodádně dočteš o dobrodružství, které se neměřilo na dny, ale na měsíce. Burdsall s Moorem podnikli 16denní plavbu (zasaženi z břehu naštěstí nebyli, pozn.) a dostali se do provincie Sečuán, kde se nachází hora Minya Konka. V Sečuánu tehdy ještě nefungovaly bankovky, a tak si s sebou vzali stříbrné mexické dolary, které potom dál měnili. Dnes v Číně vybereš z bankomatu v každém menším městě, nicméně tehdejší ceny Američanům můžeš závidět. Rikša na celý den stála 4000 jednotek místní měny, což znamenalo čtyři americké centy. Bylo normální mít svého služebníka, i dvojka Američanů jednoho po cestě lodí zaměstnala.
Burdsall s Moorem se dostali do dusného města Ja-an (tehdy Yachow), kde skončila námořní část výpravy a muselo se pokračovat pěšky – osmidenním trekem, 225 kilometrů do „tibetské brány“ – města Kangding (tehdy Tatsienlu). Z Ja-anu, jehož okolí je vyhlášené nejlepším čajem v Číně, se vydala karavana směrem do Tibetu. Američani potřebovali pod kopec dostat náklad o hmotnosti 625 kilo, a tak si najali 15 nosičů – každý nesl něco přes 40 kg, což byla tehdy velkorysá zátěž. Místní nosiči ve snaze vydělat co nejvíc nosili ze Sečuánu do Tibetu komprimovaný čaj o běžné hmotnosti 160 kg na jedna záda.
_
_
Po cestě do Kangdingu zažili silnou bouřku, která způsobila několik sesuvů. Míjeli poničený dům a zraněné lidi. „Jsou pod zemí nadále obrovští draci, kteří to způsobili?“ ptali se jich otrhaní vesničani, kteří věřili tomu, že bílí lidé mají zvláštní schopnost nahlížet pod povrch země. (První člověk ze Západu – Joseph Rock zkoumal tento region až v roce 1929, jako první cizinec navštívil klášter Konka, pozn. red.)
I dnes je v oblasti cizinec centrem pohledu a zvědavosti místních. Do Kangdingu se už ale dostaneš po kvalitní asfaltce, vedle které rostou obří betonové pilíře pro plánovanou dálnici. Ve městě vidíš plno výškových budov, kin, restaurací a luxusních obchodů se šperky. Nechybí ani SPAR supermarket nebo KFC. V luxusu se učí žít i tibetští mniši – obcházejí drahé restaurace a prosí o peníze. Kde je historické centrum, které vidíš na levé fotce?
Prostě tu není. Během kulturní revoluce na konci šedesátých let Číňani vše staré likvidovali. Maoistické rudé gardy se dostaly až do buddhistického kláštera Minya Konka vysoko pod horou, který kompletně zničily. Pálily sborníky modlitebních textů, vyháněly mnichy. Dnes je klášter znovu postavený a víceméně funguje. Ale zpátky k Američanům do roku 1932.
_
Z Kangdingu je čekal další šestidenní pěší pochod do místa, ze kterého se dá poprvé spatřit hora. Dostali se do regionu Khamů, tibetského etnika, jehož dlouhovlasí muži byli vyhlášení jezdci na koních a válečníci. Američani si prohlíželi ruiny domů v jednom z horských sedel: „Na jaře tu banditi chytili třináct lidí a usekali jim hlavy,“ dozvěděli se od průvodce. Kham ve třicátých letech byla skutečná divočina. „Jednoho misonáře tu kdysi zavraždili, jeho tělo vycpali slámou a pro výstrahu pověsili na terasu kláštera,“ vyprávěl autorovi článku před cestou do Číny sinolog Ondra Vařil (rozhovor), který psal o regionu diplomku. „Hory jsou vysoké a císař je daleko,“ znělo zdejší přísloví. (Urgentní zpráva z Pekingu do Lhasy putovala ve 30. letech non-stop 15 dní, pozn.)
Burdsall s Moorem však osobně vnímali místní Tibeťany jako spolehlivé pomocníky pro každou situaci. Postavili s nimi „Camp Alpine“, odkud poprvé spatřili Minya Konku. „Jeden z horských divů naší planety. Není divu, že její volání nás přitáhlo z takové dálky,“ komentuje Burdsall první pohled přes údolí. Nacházeli se na protilehlém hřebeni a začali na něm pomocí křehkého teodolitu, který po cestě málem rozbili, zhotovovat triangulační síť. Hory často nebyly vidět kvůli mrakům, a tak jim proces měření zabral 25 dní. Snažili se také o panoramatický snímek celého hlavního hřebene – letní počasí jim ho však ani jednou nedopřálo.
Potom, co horu změřili, pocítili mírné zklamání – Konka je znatelně nižší než Everest! Po vypočtení rovnic jim vyšlo 24 891 stop, tedy 7 586 metrů (dnes oficiálně 7 556 m, pozn.). Na druhou stranu, v té době by jejich prvovýstup znamenal rekordní bod, kterého kdy dosáhla americká noha, a druhý nejvyšší vůbec. Osmitisícovky tehdy ještě spaly a nejvýše se lidé rozhlédli z indického Kamétu (7 756 m n. m., Brit Frank Smythe a jeho tým ho vylezli v roce 1931, pozn.). Mimochodem, kolik vystudovaných horolezců by si dnes dokázalo změřit svůj kopec pomocí teodolitu, sextantu, papíru a tužky?
Po více než třech měsících na cestě se konečně začíná s horolezeckým průzkumem. Odsud knihu vypráví Arthur Emmons: „Aby člověk vylezl Konku, musí k ní přistupovat celkově a inteligentně,“ říká v úvodu. Lidé ji tehdy vnímali jako nelezitelnou, ale akademici byli odjakživa skeptičtí. Emmons doráží do kláštera naproti hoře, odkud je skvělý výhled na její západní stěnu. „Jedinou možností byl druh nejnevlídnějšího hřebene, jaký jsem kdy viděl,“ zamýšlí se nad bílým SZ ostřím. Ostatní lavinové směry nepřichází v úvahu. Jako zkušený horolezec ví, že hory bývají obecně přístupnější z jižních směrů, a tak sestupuje z kláštera zpět dolů a obchází horu z jihovýchodu. Deset dní průzkumu však lepší cestu nepřineslo. Emmons se dostal ke strmé ledové bariéře, která navíc nebyla propojena s východním hřebenem. „Jak rozluštit tuhle enigmu?“ ptá se sám sebe.
Poslední naději spatřuje v onom „nejnevlídnějším“ severozápadním hřebeni. Vrací se zpět do údolí, když se v dálce objevuje několik postav. K expedici se připojují Young s Moorem a skupinka Tibeťanů. Vyprávějí, že jim před pár dny v noci čínští vojáci ukradli jednoho koně. „Nějak jsme neměli náladu nechat to být. Vystopovali jsme je v sedle. Na naše volání nereagovali. Ale když jim těsně vedle hlav zahvízdaly dva náboje z Moorovy pistole, koně nám celkem rychle vrátili.“ vypráví Young během jejich setkání. Tým byl kompletní.
Společně znovu vystoupali do kláštera, kde jim místní mniši nabídli dva pokoje jako skladiště pro zásoby. Američani přivezli ruční baterku jako dárek pro hlavního lámu. „Bohužel tu není, odjel na cestu,“ dáte mu to později, vysvětloval jeden z mnichů. V klášteře Američani vzbudili rozruch, když se všichni dozvěděli, že se chystají lézt do míst, které Tibeťané vnímají jako „zlatou korunu, kde odpočívá bůh hromů“. Young vysvětloval čínsky, že přijeli z daleka a s dobrými úmysly. Mniši nakonec souhlasili a poskytli pět mužů a jednu ženu na nošení materiálu.
Během toho, co ostatní odpočívali v klášteře, vydává se Emmons na průzkum posvátným „Údolím Překvapení“ až k úpatí hory. Je první běloch, který postupuje nahoru podél řeky nad klášterem. I dnes v něm nikoho nepotkáš.
Vyrazili údolím společně – čtyři batohy vynesli Američani a šest tibetští nosiči, kteří se pak vrátili do kláštera ještě pro jedno kolo věcí. Jako první výprava postavili pod horou base camp. Nad tenhle tábor už Tibeťané nešli. „Nechtěli jsme riskovat život místních pro náš troufalý záměr – pár minut slávy na ledovém vrcholu,“ gentlemansky popisuje Emmons v knize. Jako první pak prostoupil mixovým svahem až na spodní hřeben (na staré fotce římská II, pozn.). S Burdsallem odhrnuli vrcholovou převěj a postavili nahoře pyramidový stan z těžkého plátna a jedné bambusové tyčky.
_
_
_
Tehdejší výbava byla vůbec úsměvná. Na kopci působili v bavlně, vlně a kůži. Nosili flanelová trika. Vařili si na starém primusu, který v 7000 metrech přestával pálit benzín, a tak ve větší výšce používali kerosin. Brzy zjistili, že dva tenké spacáky pro dva lidi jsou lepší než jeden teplý. Používali péřáky. Nosili troje rukavice a palčáky s vysušitelnými vnitřky, které společně s ponožkami přes noc hřáli u těla. U těla nosili také gumovou láhev s šumákem a po ruce měli vždy záchrannou světlici. Cestu v orientačně náročnějším terénu si vyznačovali barevnými pruty po 100 metrech. Používali dřevěné cepíny, desetihrotá stoupací železa a 15metrové konopné lano. Přesto lezli alpským stylem.
Postupem výšky se zvětšovalo utrpení. Když jednu noc trávili nad šesti tisíci metry, sešli se tři a stan byl pro dva. Střídali se po dvou hodinách v sezení bez spacáku. Young se necítil dobře, a tak se stáhl do kláštera. V sedmi tisících metrech se všechno zpomalilo. Ranní oblékací proces s vařením snídaně jim zabral dvě až tři hodiny. Zhoršil se krevní oběh a zvýšilo riziko omrzlin. Trápil je také neustálý vítr, každodenní sněžení a špatná viditelnost. Celodenní nečas řešili hraním kapesních šachů: „Byl to zřejmě nejvyšší šachový turnaj na světě,“ neztrácel dobrou náladu Emmons, když popisoval hru v 7000 metrech (římská IV, pozn.). V druhé půlce října se začalo více ochlazovat, což alespoň přineslo častější jasnou oblohu a naději.
Všichni se stáhli na čas až do base campu, kde se snažili zregenerovat a koncentrovat síly k poslednímu pokusu. Nástup zimy se blížil. Vyrazili. Znovu se dostali až do posledního výškového tábora a vyhrabali stan. Emmons s Burdsallem už měli připravené malé batohy na ráno. Moore se cítil nejhůře, měl čekat ve spacáku. Nakonec to dopadlo jinak. Když se Emmons snažil rozpůlit zmrzlé sušenky, čepel sklouzla a zajela hluboko do dvou prstů, ve kterých okamžitě ztratil cit a prokrvení.
Večer před výstupem potkala muže, který věčně hledal cestu a strávil na hoře nejvíce času, banální smůla. Po čtyřech měsících snažení už výš nepůjde. Svůj batoh dal Moorovi a ráno vstal dříve, aby nové vrcholové dvojici pomohl se snídaní. Popřál jim hodně štěstí a čekal.
_
_
_
Během toho, co Emmons 28. října mrzl ve stanu, se Burdsallovi s Moorem povedlo vystoupit na vrchol Minya Konky. „Bez těžkých batohů jsme šli k vrcholu stejně rychle jako včera, když jsme do posledního tábora táhli těžké batohy, stoupali jsme průměrně 90 výškových metrů za hodinu,“ popisuje Moore slunečný vrcholový den, „po 9,5 hodinách lezení jsme byli na špičce. Pozorovali jsme Tibetskou plošinu, věčný mrak nad Sečuánem i zaoblení Země. Burdsall nahoře nafotil 360stupňovou panoramu. Na chvíli si sundal rukavice a omrzly mu prsty.“
Když se vrátili do stanu, zjistili, že Emmons je na tom po celodenním čekání zdaleka nejhůř. Po několika dnech si sundal boty a našel v nich omrzlé nohy. Chtěl okamžitě dolů. Odmítl jít navázaný s kamarády – nechtěl je ohrožovat svým zběsilým sestupem. Vyrazil časně ráno, bez jištění slézal hřebenem a svah k táboru sjížděl v zoufalství nestabilním sněhem. Velká lavina sjela těsně po něm. Bolest ho hnala dolů. Pod hranicí sněhu, nedaleko base campu, padl vyčerpáním a dehydratací.
Zachránili ho dva Tibeťané, které Young poslal prozíravě z kláštera – ať se podívají, co se nahoře děje. Probrali ho k životu (podobně jako R. Messnera pod Nanga Parbatem, pozn.) a střídali si ho na zádech. Emmons měl velkou obavu z toho, aby se mu do nohou nedostala infekce, a tak se snažil co nejrychleji dostat k doktorovi. Nejbližší byl 13 dní daleko. „Údolím Překvapení“ ho donesli do kláštera ve vykácené části svahu, kam další den dorazil i Burdsall.
V klášteře se dozvěděli, že hlavní láma se vrátí z cesty až za tři roky. Nechali mu tedy baterku u mnichů a urychleně domluvili tři poníky směr Kangding. Loučili se se dvěma usměvavými zachránci, kteří při odchodu vyzvídali: „Vezmete nás s sebou do Ameriky?“ Mysleli si, že Amerika je dva týdny po proudu řeky. Emmonse přivázali ke koni a vyrazili s Burdsallem a průvodcem Gaomem na úprk přes poslední pětitisícový hřeben. (S dnešními znalostmi o omrzlinách by věděli, že nemuseli tolik spěchat a naopak se více soustředit na teplo a jídlo. Riziko infekce nebylo tolik akutní, pozn.)
_
_
Na začátku listopadu už začalo sněžit i v nižších polohách, a tak se tahle anabáze proměnila v bílé peklo. Emmons šest nocí nespal a čtyři dny strávil na zádech lidí nebo poníka. „Neustále jsem z toho zvířete padal a zároveň ho litoval.“ I na koních ale nebyli dostatečně rychlí a pod sedlo dojeli až za tmy. Společně s Burdsallem a Gaomem byli nuceni po 36 hodinách bez jídla nouzově přespat. Přikryli se malou plachtou, pod kterou pomalu lezl silný mráz. V noci je z boku zasypával sníh.
„Zdálo se mi o hlasech. Nebo to nebyly hlasy?“ vzpomíná Emmons. Kolem se válela neprostupná mlha a vrstva sněhu na jejich ztuhlých tělech se zvětšovala. „Slyšeli jsme to znovu a srdce nám vyskočila. Zakřičeli jsme a uslyšeli odpověď. Potom, skrz závoj padajícího sněhu, jsme uviděli čtyři mdlé postavy. Jak jsem je v tu chvíli milovali!“ líčí Emmons setkání se čtyřmi Tibeťany, kteří je z kláštera následovali pěšky a vystopovali po 14 hodinách nepřetržité chůze. Přinesli jim jídlo a zásoby. Možná díky nim tuhle noc přežili.
„V průsmyku nasněžilo ještě víc a nohy poníka byly příliš krátké, takže jsem vlekl chodidla po obou stranách ve sněhu. Když jsme dosáhli pětitisícového sedla, z druhé strany údolí začala proudit vlhká mlha, která pokryla naše tváře a oblečení bílými krustami. Když vzpomenu na tohle ryzí, ničím nezmírněné nepohodlí, můžu říci, že jsem tady prožíval nejhorší momenty celé expedice.“
_
Když se vrátili do civilizace, zjistili, že v Sečuánu panuje občanská válka. Kolem bylo v pohotovosti 150 000 vojáků, uzavřené cesty… Se štěstím se jim podařilo dostat se do Kangdingu, kam po 17 dnech od zjištění omrzlin za Emmonsem přišel třídenní svižnou chůzi doktor z americké misie. Doporučil přesun do nemocnice v Ja-anu. Emmons musel na osm dní znovu na nosítka, na kterých ho mezi sebou nesli dva statní Číňani přes bahnité cesty a nestabilní mosty v dusném prostředí, které už riziko infekce zvyšovalo. V americké misijní nemocnici v Ja-anu strávil Emmons dalších sedm měsíců.
Všichni členové expedice se šťastně sešli v přístavu parníků v New Yorku v prosinci 1933, odkud před dvěma lety vyplouvali k Minya Konce. „Bylo to jedno z největších dobrodružství, jaké si člověk může představit. Potili jsme se, mrzli, hladověli i hodovali, čelili strádání a nebezpečím – společně. Pochopili jsme cenu týmové práce. Pokud bylo někdy přátelství a důvěra kamarádů podrobeno testu, bylo to právě tady. Z tohoto báječného dobrodružství se vynořili přátelé na život a na smrt,“ uzavírá Emmons na poslední stránce.
Diskutovat a sledovat naše nové články můžeš na Facebooku eMontany.
Hora leží v pohoří Daxue Shan
a je nejvyšší horou mimo hlavní himálajský oblouk.
Měří 7 556 metrů a technické obtíže SZ hřebene spočívají v 50stupňovém svahu.
Název znamená „bílá ledová hora Minyangu“. Minyang bylo středověké tibetské království.
Je zrádná hlavně počasím a lavinovým nebezpečím – trvale špatnými podmínkami pro lezení.
Většina expedic se nedostala ani na nižší část hřebene. Na vrchol jsou vylezeny pouze dvě cesty. Obě sledují hřeben.
Za celou historii ji vylezlo 20 lidí. Připadá na ně 37 mrtvých. Když dosadíš do vzorečku mortality, vyjde ti číslo 185 %*.
Z osmitisícovek je na tom nejdrsněji Annapurna I – na zhruba 200 úspěšných výstupů připadá 38 % mrtvých horolezců, druhá je K2 s 23 % (přes 300 úspěšných výstupů).
(*Obyčejně je výsledek výpočtu mortality číslo menší než sto procent. Minya Konka je výjimka – zemřelo na ni víc lidí, než stálo na jejím vrcholu, pozn.)
Číňané americký výstup oficiálně neuznávají. Jim samotným se podařilo Konku vylézt až v roce 1957. Na vrchol se tehdy dostalo šest lidí. To, že čtyři během sestupu zahynuli, čínský tisk tehdy zamlčel. Vedoucí expedice Shih Chan-Chun po expedici prohlásil: „Na vrcholu jsme nenašli žádné důkazy po přítomnosti Američanů. Zaslechli jsme pouze historky o tom, jak je místní lidé zachraňovali. Zjistili jsme navíc, že vrchol je o pět stop nižší, než Američané změřili.“
Na to reagoval Terris Moore pro American Alpine Journal: „Na vrcholu jsme nic nenechali – připadalo nám to logické, když tam panuje neustálý vítr, sněží a převěj se mění ze dne na den. Vlajky jsme odnesli a vystavili.“ Jako hlavní důkaz používala americká skupina vždy 360stupňovou panoramu z vrcholu, kterou nafotil Burdsall. A že je vrchol o pět stop nižší? „Asi jste shodili hodně sněhu během hledání našich vizitek,“ glosoval počínání Číňanů Moore.
(zdroj: American Alpine Journal)
1932 – Dva Američané na vrcholu. Prvovýstup SZ hřebenem, 28. 10.
1957 – Šest Číňanů na vrcholu. SZ hřeben. Čtyři mrtví.
1982 – Tři Švýcaři na vrcholu. Jeden umírá při sestupu. SZ hřeben.
1982 – Dva Američané na vrcholu po 50 letech. SZ hřeben.
1984 – Tři Němci na vrcholu. SZ hřeben.
1998 – Tři Korejci na vrcholu. Po padesáti dnech prostoupili novou cestu na vrchol – Severovýchodním hřebenem. Jedno úmrtí.
2002 – Jeden Francouz na vrcholu. SZ hřeben.
2017 – Pavel Kořínek, první český výstup na vrchol. Leoš Husták otáčel 300 m pod vrcholem. SZ hřeben.
(zdroj: www.summitpost.org)
_
Tibetský klášter ze 13. století, který je vyhlášený mezi mnichy svoji posvátností. Po dlouhá léta sem putovali duchovní z různých částí Khamu nebo Tibetu, aby zde strávili nějakou dobu. Pobyt v klášteře Konka prý vydá za deset let meditací.
Byl zničen za kulturní revoluce maoistickými rudými gardami. Dnes je postavený znovu, avšak místo tradiční tibetské střechy má zdobenou čínskou (na fotce). Původní obrovský modlitební válec už tu nenajdeš.
V klášteře žije osm mnichů na plný úvazek a dalších zhruha osm pomocníků včetně vládního zmocněnce. Všichni jsou přátelští – obzvláště k cizincům, kteří nepochází z Číny.
Dá se tu přespat v mnišském pokoji s hliněnými zdmi. Díky solárnímu panelu si můžeš nabít baterky do foťáku.
A výhled? Ten se písmeny ani fotkami uchopit nedá…
_
Do Sečuánu potřebuješ čínské vízum, jehož získání prověří tvoji trpělivost a bankovní účet (chtějí na něm vidět aspoň 80 000 Kč) Vízum stojí 60 e. Pokud ho získáš, můžeš se po regionu pohybovat svobodně a bez průvodce (oproti Tibetu).
V horách využiješ nebývalé množství igelitek a deštník – proti vlhnutí a moknutí všeho.
Pokud se nechceš nechávat každý večer překvapovat, jídlo z domova je jistota.
Jediné, co platí ohledně počasí kolem Minya Konky, je tohle pravidlo: „Odpoledne bude vždycky mnohem hůř.“ Na něj se můžeš spolehnout. (V roce 1982 působila pod Konkou 50 dní švýcarská expedice: „Měli jsme čtyři hezké dny,“ píšou ve zprávě pro American Alpine Journal, pozn.)
Nejlepší měsíc na treky nebo lezení je podle místních duben nebo druhá půlka října.
Výchozí bod je Chengdu, kam lítá přímý spoj z Prahy.
A hodně pomůže naučit se počítat čínsky.
_
„Lezení není jen o číslech a život není jen o penězích.“ Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš.
Je závislý na stavech, kdy neřeší datum –
v horách nebo na labském písku. Neléčí se.