Představ si, že nemáš absolutně žádné zkušenosti s mořem. Přesto sedneš na kajak a s neznámým klukem víc než čtyři měsíce pádluješ kolem Evropy. Přesně tohle „Nekesa“ Dóžová udělala.

T: Pepa Horák F: Jiří Oliva, Nicol Dóžová, Pepa Horák
| leden 2018

Ráda se směje a chodí bosá po světě. Tenhle příběh je o holce, která se rozhodla, že s klukem, kterého skoro neznala, sedne do kajaku a společně s pádlem v ruce obeplujou Evropu. Seznam se s Nicol „Nekesou“ Dóžovou.

OSUDOVÉ SETKÁNÍ

Jak jsi dokázala sbalit kluka během toho, co pluje na kajaku kolem Evropy?
Víš, jak? Jiří si mě vlastně vypřál. Minulý rok jsem byla ve vztahu, který mě nenaplňoval. V létě jsme vyrazili na jachtu a shodou okolností jsme místo do Norska jeli do Chorvatska a kamarád kapitán narychlo sháněl posádku. Ten kapitán dříve Jiřímu (Jiří jede kolem Evropy na kajaku od roku 2015, pozn. red.) slíbil, že až bude mít místo na jachtě, pozve ho. Takže když se scházela posádka, tak tam najednou přišel bosej kluk v kulichu, v rukou dva drybagy a říká: „Oh shit, I know you. You are running.“ Přemýšlela jsem, odkud ho znám. A vůbec mě nenapadlo, že si mě už měsíc před tím našel právě na facebooku, stáhnul si moji fotku a prostě si řekl, že mě chce poznat osobně. Když mi tohle všechno říkal, jenom jsem na něj koukala a vypadlo ze mě: „Tak nevím, jestli tohle není až moc ezo.”

Druhej den na lodi jsem ukončila svůj vztah nevztah a den na to jsem se (ve vší počestnosti) zeptala Jiřího, jestli se k němu můžu přidat. Přišlo mi to jako super dobrodružství, absolutně jsem si to neuměla představit. To, že nám dojdou peníze, že budeme mít ponorku jak sviňa, že nám bude zima. Protože Jiří říkal: „Už rok a půl chodím v kraťasech, bos.” Tehdy mě vůbec nenapadlo, že ti třeba bude mrznout kajak.

Jak dlouho trvalo, než jsi vyplula?
Necelé dva měsíce. V podstatě poté, co jsme se potkali v Chorvatsku, jsme začali shánět vybavení. Jeden Jiřího kamarád mi půjčil kajak a další kamarád mi dal šprcku (k utěsnění vstupu do lodi, pozn. red.). Bundu mi poslala jeho kamarádka až z Ameriky a všechno jsme poskládali tak nějak po různu, ale stejně do toho zahučela spousta peněz.

Máte nějaký režim, když pádlujete, nebo prostě píchnete prstem do mapy?
Náš den se řídí podle počasí. Ale jinak je to asi tak, že vyjedeme na vodu a za deset minut následuje: „Já nemůžu!” „Já taky ne…” Nic pravidelného nemáme. Hodně dlouho jsme měli problém najít stejné tempo, protože každej vnímáme tu cestu trochu jinak, já se pořád snažila to doplout a být támhle a za tímhle bodem, počítala jsem si kiláky, průměrku a podobné blbosti. Jiří to jede spíš tak, jak co přijde. Základ je mít pobřeží neustále po pravé ruce. (směje se)

CO NEVIDÍŠ, TO SE TĚ NETÝKÁ

Na videu je vidět, jak balíte věci do kajaku. Jak je to doopravdy?
(směje se) To video je v podstatě až konec balení, takový to hezký – jen pár věcí do mezer. Když jsme minulý rok vyjížděli, tak jsem si udělala kupičky, Jiří mi je ještě protřídil a stejně jsem měla problém se vejít. I přesto, že jsem nemusela řešit stan, celtu, vařič, nářadí, lékárničku. To veze Jiří, jelikož pádluje hlavně sám.

Po pravdě v tom kajaku, co jedu, bych to sama nedala. Jiřího kajak je větší, kevlarovej a vlastně je dost přetíženej. Nevím, jestli vůbec výrobce kdy počítal, že do něj někdo naskládá 100 kg věcí. Já mám plastovej, takže ho můžu táhnout i po kamenech. Můj má 70 kg a když oba táhneš po dni pádlování z vody, tak to dá hodně zabrat. Když jsme v jednom klubu poprosili o pomoc, tak to vzdali a raději zašli pro bagr, aby to nemuseli nosit.

Jiří si teď dodělal prototyp plachty z odpadků, zkoušíte často něco podobného?
Jiří plachtu nejdřív nechtěl, zkoušel kite, ale ten když namočíš, tak ho nevytáhneš z vody, pokud jsi na kajaku. Úplně na prd. Existujou i kajaky, které mají plachtičky, takže jsme vymýšleli systém, protože párkrát nám pořádně fučelo do zad. Ujet víc než sedmdesát kilometrů za den by byla pecka. Obzvlášť, když to normálně jedeš několik dní. (směje se)

Takže Jiří si našel i bambusové tyče, ale ty pak popraskaly. Až když jsem odjela (Nicol se na pár měsíců vrátila do Čech, brzy se k Jiřímu opět přidá, pozn. red.), mi psal, že se prošel po pláži, posbíral odpadky, něco spíchnul a ujel asi 30 km. A nakonec si ty plachty opravdu vyrobil. V jednom windsurf klubu dostal materiál a zbytek si vyrobil. Musel kvůli tomu i vrtat do kajaku. A vypadá to dobře.

Odpadků je ve vodě hodně?
Já se do dneška vzpamatovávám z ohromného šoku z toho, co jsem tam viděla. Většina z toho jsou plasty, igeliťáky, petky, pytle s odpadkama, co mají lidé na lodi a nechtějí je řešit, staré sluneční krémy, rybářské plastové síťky. To moře je vylovený, mrtvý. Korály nejsou… Je opravdu smutný vidět, jak lidi vůbec loví. Vyjede flotila, která normálně ryje dno a sbírají mušle. To pak poznáš, protože na hladině ti plavou mrtví krabi a urvané zbytky korálů. Na lodích proběhne selekce a co se jim nehodí, to vyhází zpátky, zbytek zavážou do plastových sítěk a odvezou na trh, kde prodají jenom část a zbytek vyhodí. Ve výsledku se to ani nesní, prostě zhovadilost.

My třeba děláme to, že sbíráme minimálně jeden odpadek denně. Teď nám někdo v jednom klubu řekl: „No jo, ale to je takový symbolický.“ Jenže Jiří je na cestě už skoro tisíc dní, to je tisíc odpadků. A já jsem s ním cestovala víc než čtyři měsíce. Snažíme se hlavně nevytvářet nový odpad a zároveň alespoň něco sebrat. Proč si myslíš, že na pláži nejsou mušle? Protože oni na podzim celou pláž vybagují a na jaře přivezou nový písek. Ty jako klient cestovky přijedeš na úplně vyňuňanou pláž, ale to, že tam měsíc a půl pálí benzín a jezdí bagrama, to už nevidíš.

Stejné je to i s vodou. Čím víc jedeme k jihu, tím ta voda hůř chutná a je dražší. Už se nám i stalo, že nám vodu odmítli natočit, protože mají vodu jen pro klienty kempu. A protože je voda drahá, tak s ní nemyjí nádobí, ale používají jednorázové bazmeky, na každý chod vlastní plastový talíř, kelímky a příbor. Pak vidíš, jak se to povaluje na plážích. Jenže, klienti přijdou se slunečníkem a lehátkem. Metr okolo si uhladí hrabičkama a víc je nezajímá. Prostě co nevidíš, to se tě netýká.

VLNY VĚTŠÍ NEŽ JÁ

Co musíš jako holka řešit víc než kluci?
Hygienu. Já se určitě potřebuju častěji mýt. Když kluk pádluje a trochu smrdí potem, tak je to v pohodě, ale u holky to pořád není tak společensky přijatelný a mně osobně to je taky nekomfortní. Pak taky řeším periodu. No, a pak to prožívám daleko víc emočně, dojímám se, nasírám a tak…

Byla nějaká chvíle, kdy ses fakt bála?
To teda! (směje se) Já neumím eskymáka, ani jsem si před tím nezkoušela vylézt z lodi, když se převrátím. To by mi asi dodalo hodně sebevědomí, ale když jsme na podzim (2016, pozn. red.) vyráželi, tak jsem to nechtěla zkoušet ve studený vodě a ani na to nebyl moc čas. Jiří mi to všechno vysvětlil a něco málo jsme zkusili, ale když jsou větší vlny, tak jsem nervózní. Říkáš si, že ta vlna má jen metr a půl, ale jak sedíš, tak už je víc jak dvakrát vyšší než ty. Navíc kajak má šest metrů, takže se nevejde mezi vlny a ty jsi v permanentním pohybu.

Fakt nebylo příjemný, když jsme jednou vyjeli ven z přístavu a mě nabrala vlna, vyletěla jsem dva metry do vzduchu a ještě než jsem doplachtila, už jsem dostala facku od další vlny. Hlavně se v tu chvíli neotočíš, takže další sakra dlouhé chvíle jen pádluješ a říkáš si: „Doprdele, doprdele.“ Ale nezbývá ti, než jet pořád dál. Mně se klepaly ruce i nohy, Jiří byl sice kousek ode mě a okolo se začali motat kiteři a surfaři, ale pro mě to opravdu nebylo nic příjemnýho. Nakonec se vlny prodloužily a uklidnily… Jasně, že to bylo v pohodě, ale třásla jsem se ještě dlouho. Aspoň jsem se za ten den spoustu věcí naučila.

Lezete si občas na nervy?
Když řeknu, že jo, bude to stačit?

NENÍ TO O VÝKONECH, ALE O POZNÁNÍ

Je něco, čeho si při cestě hodně ceníš?
Otevřených lidí. A pak věcí, co mi usnadňují život jako nafukovacího polštářku. Na podzim jsem spala jen na ručníkách nebo oblečení a to nebylo dlouhodobě ono. Pak oceňuju Kindl čtečku a mp3 přehrávač, abych mohla číst nebo poslouchat knížky. Hodně si cením menstruačního kalíšku, protože bez něj by to bylo fakt obtížný. A pak jeden espresso hrníček, co mi Jiří vytáhnul z vody, takže když si někde uděláme kafe, tak je to fakt stylový.

Při cestě pracuješ. Jak to máš zařízené?
Pracuju v oblasti online marketingu, poslední dobou dělám hlavně copywriting, mailingy, úpravy webů a celkově konzultace projektů. Takže když zastavíme, hledám wifi nebo si udělám hotspot přes mobil. Komunikace na dálku v dnešní době není problém.

Lidi se nás dokola ptají, kde na to cestování bereme peníze. Tak začneš přemýšlet, jak jim to vysvětlit. Za prvé, pádlovat osm hodin denně je fakt jako práce. Je to sedavé zaměstnání, dřepíš na zadku a pádluješ. Kancelář na moři, kterou zkoušíš sdílet, takže když nepádluješ, píšeš a k tomu se chceš socializovat, protože ta cesta není o výkonech, ale hlavně poznání. Celá tahle cesta má svůj web, takže řešíš fotky na facebook, texty, videa, kdy a jak to vydat a k tomu ještě svoji práci. Máš limitovaný přísun peněz. Minulý rok jsme byli v Itálii, kde není zrovna levné žití, takže čtyři eura na den pro dva lidi byly velkým vítězstvím.

Ve výsledku zjistíš, že všechno je jen jistá energie, peníze jsou energie, elektřina je energie… To, že si teď povídáme, je taky druh energie. Když nemáš na jídlo, ale máš tu energii, tak tě někdo pozve – najednou tě lidi chtějí mít kolem sebe. Je zajímavé a super, že se odtrhneš od systému, ve kterým žije většina lidí, kteří řeší takové to: „Sakra, je pondělí, musím do práce.” Vlastně zjišťuju až teď, když jsem se na chvíli vrátila, co to je. My pracujeme dost, ale je to jiný, protože neřešíme víkendy. Máme to vidění posunutý někam jinam, což se podle mě týká všech cestovatelů.

Jak chráníš elektroniku?
Chráníme ji, jak to jde. Počítač mám ve dvou zavíratelnejch pytlíkách IKEA, který jsou navlečený proti sobě. Přes ně mám neopren a to všechno je v drybagu a ideálně umístěný někde na vrchu, aby se k nim vůbec nedostala žádná voda, když náhodou prorazíš loď. Foťák, disk, kabely a powerbanku mám ve vodotěsný krabičce. Máme i drona a ten je stejně jako foťák ve vodotěsný krabičce.

Co všechno s sebou vezeš? A co už nevezeš?
Je jiný, když se člověk jede jen tak projet, nebo když má nějaký doprovod. Určitě je potřeba vybavení na kajak. Věci jako pádlo, vesta, záchranné lano, triko s dlouhým rukávem a UV filtrem. Pak věci na vaření, věci na spaní, oblečení. Já s sebou vezu i rehabilitační pomůcky a boty na běhání. Jídlo, nářadí na výrobu šperků, elektroniku, masku na potápění. Prostě nejenom cestuju, ale i na cestě žiju, a podle toho se balím. Moře si zatím vzalo jenom brýle a rybičku (nůž).

NÁKLADNÍ LODĚ JSOU HORŠÍ NEŽ BYROKRACIE

Potkáváte po cestě hodně lidí?
Pádlujeme docela blízko pobřeží a snažíme se být blízko různých kitových, jachtařských nebo surfařských klubů. Tihle lidi totiž narozdíl od rybářů vnímají ten příběh. Takže ano, potkáváme hodně lidí. Běžná konverzace vypadá asi takhle: „Poslední roky plujeme na kajacích kolem Evropy.” „Jo, jo, tak já vám pomůžu dát lodě na auto.” „My tu ale nemáme auto, jako fakt na kajacích.” „Jako fakt na kajacích???” Pak to těm lidem začne docházet, že vážně na těhle dvou zapouzdřených lehátkách plujeme po moři a začnou se zajímat.

Měli jste nějaký malér s byrokracií?
Já osobně ne. Ale Jiří měl problém v Turecku, kde 14 dní čekal na vyřízení razítka do pasu, a když ho konečně dostal, tak mu řekli, že si musí sehnat papír s povolením pro plutí v tureckých vodách, které ale neexistuje. Vždycky se naštěstí najdou lidi, kteří to pomůžou vyřešit.

Spíš než na na byrokraty jsme si museli dávat větší pozor na nákladní lodě. Třeba kolem velkých přístavů na severu Itálie a kolem Slovinska je to fakt mazec. Ty nesmíš vplout dovnitř, takže to krosuješ kolem bójek a v dálce vidíš kouř. Jenže než dopádluješ k výjezdu, tak už je ta nákladní loď u tebe. Jsou strašně rychlý, a kdyby tě sejmuly, zmizíš a jejich posádka si toho ani nevšimne. Když velká loď kouří, tak je jedno, že je v přístavu a má kotvu dole, prostě si musíš dávat bacha. Jiří na to má i aplikaci, kde vidíš všechny příjezdy a odjezdy, ale pak stejně spíš doufáš a pádluješ, co můžeš.

Co ti tahle cesta dala a co ti vzala?
Tahle cesta mě osobně naučila a stále učí opravu hodně. Rozhodně posunula moje vnímání jinam. Víc jsem se odpoutala od toho standardního stylu života. Už potřebuji větší volnost. Víc mi záleží na prožitku než na věcech a celkově potřebuju k životu míň věcí. Připravila a prověřila mě dost na to, abych vůbec mohla přemýšlet nad nějakou odvážnější sólo cestou. A naučila mě zpomalit. Abych se dostala i k tomu, co mi vzala, tak rozhodně iluze. A taky svým způsobem soukromí – člověk totiž na cestě není skoro nikdy sám. Ještě mě vlastně obohatila o jednu věc. Zjistila jsem, v jak špatném stavu je moře. A často se ptám, jestli už je to za tou hranou, kdy je to nezvratné, nebo s tím ještě dokážeme něco udělat.
.