Petr Tomek a Honza Širc se rozhodli kopírovat jednu z nejdelších linií na světě. Vyhlédli si africký Nil a vzali to od jeho delty až do hornaté v Etiopie. Jaké to je šlapat na kole přes 3 000 kilometrů do kopce?

T: Michal Guzi F: Petr Tomek a Honza Širc | DUBEN 2015

Sešli jsme se s Petrem Tomkem u kávy v restauraci, abych ho mohl vyzpovídat a dozvědět se něco o cestě, kterou absolvoval s Honzou Šircem. Před deseti lety jsme se potkávali na punkových koncertech, v sobě několik piv a v kapse ráno poslední krátkou startku. O několik let později Petr sedl na kolo a už z něj nesesedl.

eM: Očividně ti učarovala Afrika. Předloni cesta kolem Viktoriina jezera, loni cesta podél Nilu a za pár dní s Honzou odlétáte do Namibie…

PT: Já jezdim na kole rád všude, nemusí to být jen Afrika. Třeba v létě jsem se vydal na Lago di Garda.

To byla nějaká víkendovka při tvý denní spotřebě kilometrů, ne?

To zas ne, dojel jsem tam za čtyři a půl dne…

A pak jste si prostě řekli, že pojedete proti proudu druhý nejdelší řeky na světě.
Jo, chtěli jsme si projet Egypt, Súdán a Etiopii. Měli jsme na to necelý měsíc a zhruba 3500 km před sebou a musím teda říct, že zprvu jsme si mysleli, že Egypt bude kolem Nilu fajn – úrodný, krásně zelený a lidi mimo turistický místa přátelský a celkově v pohodě. Samozřejmě, že to tak bylo, ale trochu jinak. Nejhorší na celým Egyptě byli takový ty 18letý floutkové, kteří na nás najížděli motorkama a někdy vytáhli nůž.

Scénář byl vždy jednoduchý a bylo nám s Honzou jasný, jak to bude pokračovat: „Ahoj, jak se máš? Jak se jmenuješ? Petr, jak ty? Hm, dej mi peníze…“ To bylo dost hrozný, ale naštěstí se nic nestalo, občas se zjevila jiná motorka a ta nám pomáhala. Většinou nás z bryndy vytáhli dospělí, ale ty malý, to bylo občas fakt zajímavý. Vždycky se na nás tihle floutci pověsili při výjezdu z města. No a párkrát jsme měli i policejní eskortu. Po masakru turistů v Luxoru v roce 1997, kdy islamisti postříleli 62 civilistů, dávaj egyptský úřady na turisty pozor.

Dva kluci v Egyptě a losování o lístky na loď

Pár měsíců jsem v Egyptě pracoval a kromě žebrajících floutků si na mě nikdy nikdo nedovolil.
Když jedeš na tom kole, tak jim podle mě připadáš jako kluk, protože pokud si v takovýhle zemi dospělej, tak jezdíš na motorce.

Když jsme u toho Luxoru, byl vůbec čas na nějaký památky?
S Honzou na památky moc nejsme, ale když jsme nemohli odolat, tak jsme kola nechali v hostelu či penzionu, a nebo se zastavili po cestě a kola prostě tahali sebou. Každopádně raději než monumenty pozorujem každodenní život a krajinu, na což je kolo ideální. Jsi tomu všemu tak nějak blíž. Byli jsme třeba na největším egyptskym trhu s velbloudy. Pohled pro milovníky zvířat nic moc, ale zajímavý to určitě je. Dvě třetiny z dvou tisíc velbloudů nakonec skončí na maso.

Po Luxoru jsme dorazili do Asuánu a měli jsme hrozný problémy získat vizum do Súdánu a jízdenku na loď přes Asuánskou přehradu. Řešili jsme to dva dny v kuse. Když jsme nakonec dostali vízum, tak jsme dojeli k lodi, která byla uplně plná, a byl tam týpek, kterej po nás chtěl, ať napíšeme jména na papír. Tak jsme se zapsali a on nám s vážnou tváří sdělil, že bude losovat, kdo se na loď dostane, a kdo ne.

No to si říkal o bakšiš!

Snad ne, my mu nic nedali, zažili jsme teda dost stresu, jestli se na loď vůbec dostanem, ale dostali jsme se, což byla určitě výhra. Kdybys ale viděl tu přecpanou loď… Byla tam hlava na hlavě. Držíš kolo, který váží deset kilo nad hlavou, pak tam máš brašny, který maj dalších dvacet a hledáš si místo, který tam není, a samozřejmě ti nikdo neuhne.

Ta plavba ale ve výsledku musela být příjemná, ne? Už kvůli odpočinku. Kolik byla vlastně vaše denní porce kilometrů?

Denně jsme jeli od 150 do 250 km. Do dvouset to dáváš v klidu, ale jakmile to je nad dvě stě, tak tě bolej kolena a je to fakt rachota.

Kromě mladejch ještěrů na motorkách vás potkaly nějaký další problémy?

Šlo to, ale docela praskaly dráty v zadním kole, s čímž jsme samozřejmě počítali. To není problém.
 Pak jsme tam ještě potkali cyklistu necyklistu… Takovej anglickej bohém. Měl docela pěkný kolo koupený na Ebay, ale vůbec netušil a nevěděl o kolech nic, takže jsme mu dotahovali kliky, protože by mu to asi za deset kilometrů odpadlo. Po chvíli jsme míjeli část města, kde bylo samý železářství, a on si tam ten inbus ani nekoupil. No prostě bohém.

Súdán: Příště ty peníze stačí poslat

To už bylo počítám v Súdánu. jak na vás tahle země působila a v čem byla jiná než Egypt?
V Súdánu to bylo skvělý. Černoši, Nubijci, jiná mentalita a byli jsme nadšený z tý roviny a dálky před náma. Taky bylo skvělý, že jsme po několikadenním čekání na víza mohli Egypt opustit. Vypadalo to chvílema totiž fakt blbě. A teď jsme jeli po krásný nový asfaltce a míjeli poušť a patníky. Zastavíš a na něm je napsáno 900 km. Dalších 900 km, který pojedeš několik dní do hlavního města Chartúmu. Je ti jasný, že budeš na tý silnici dlouho a spolkneš hodně kilometrů… Jedeš a pořád míjíš poušť. Stovky kilometrů. Pak zastavíš v pustině, dojdeš si na záchod do nějakýho dolíku a zjistíš, že tam už někdo před tebou byl.

Stan jste sebou netáhli, takže jak jste řešili v těhle končinách přenocování?

Hele, my jezdili takový dálky, že jsme byli úplně kožený a k večeru si našli u silnice nějakej motel. Ubytování nic moc. Na tu filcovou deku, která je ti k dispozici na posteli, si teda lehnout nechceš. Vytáhneš ale spacák a spíš. Hned. Jednou jsme se chtěli ubytovat v opravdu šílený ratejně. Přišel policajt a nechtěl nás tam, že se to nehodí, že se třeba někdo do Súdánu může těšit a tady to není reprezentativní. Byl to fakt kentáč – nešly zavřít dveře, pod námi hliněná podlaha, odpadky, žádná voda v dosahu.

A jak na vás reagovali po cestě lidi? Klepali si na čelo? Vždyť ty jako jezdec v cyklistickym dresu s přilbou na ně musíš působit jak z jiný planety. Jim musí vrtat hlavou, co že tam sakra děláš?!

Tady to docela chápali, tady docela jo. Párkrát se nám stalo, že jsme úplně hotový přijeli do vesnice, kde nebyl otevřený žádný obchod a místní nás pohostili. Totálně jinej přístup než v Egyptě. Roztáhli pro nás koberec pod stromem nebo ve stínu domu a hodovali jsme… Kde naší jízdu moc nechápali, byly země v okolí Viktoriina jezera, kde jsme byli předloni. Ptali se nás, co tam děláme, jestli jsme na dovolený nebo jedem pro nějakou charitu a proč jim nějaký peníze radši jenom nepošleme.


Na co ze Súdánu vzpomínáš? Nějaký zajímavý obrazy?
Pár jich určitě je, třeba jak jsme míjeli úsek, kde bylo spousta mrtvejch velbloudů. Mrtvoly zavátý pískem, zčernalý sluncem. Bylo to divný. 
Nebo jsme přijeli k jednomu políčku uprostřed pouště. Nějakej kluk tam chodil s bubínkem a odháněl sarančata. Celej den pořád dokola. Oblak sarančat se vždycky zvedl a sednul o deset metrů vedle.
 Dostali jsme se v Súdánu do docela drsný pouště, kde byly zastávky po asi 70 km. Takže jsme byli úplně sežehlí a žízniví. Pak jseš šťasnej, že se vůbec někde můžeš občerstvit. Dáš si čtyři koly, něco k jídlu a tělo jede jako stroj!

Etiopská kola v igelitce a kafe bez vody

Poslední zemí na vaší cestě byla Etiopie. Když jste se dostali na hranice, tak jste museli mít v nohách už nějakých 2700 km.

My si tu cestu fakt užívali. Na hranicích je to samozřejmě díky předělu mezi muslimským Súdanem a křesťanskou Etiopií takový všelijaký. Veksláci, pasáci, kurvy, za kterýma muslimáci jezdí. Ten příjezd je takovej nic moc, no jako asi na každejch hranicích.
 Etiopie je dost hornatá země, dostali jsme se až do 4 300 m n. m. Ty brďo, v Itálii jsem byl ve třech tisících, a tak jsem si myslel, že to bude v pohodě, ale bylo to úplně jiný. Zvedneš se na chvíli ze sedla a musíš si hned zase sednout. Blbě se ti dejchá a není možný šlapat moc intenzivně. Pak jedeš dál a je to v klidu. Jedeš, potkáváš pasáčky krav s kalašnikovy. Všichni v Etiopii nosí zbraně a přišlo mi, že dost možná neopodstatněně.

Jak moc se ty země mezi sebou lišily? Samozřejmě teď mi nejde o nějaký civilizační rozdíly, ale myslím každodenní život.
Mně přišlo, že v Etiopii lidi víc pracujou, že se neválej někde celej den na čaji, ale že vezmou klacek, odnesou ho pět kilometrů a tam ho za něco vymění. Pořád někam cestujou a něco dělaj, za což možná vděčí horám a drsnějším podmínkám. I mentalita díky křesťanství byla samozřejmě jiná – kluci se třeba svlíkli donaha a myli společně auto v řece. Ubytuješ se v hotelu a na nočním stolku pět kondomů. V Egyptě a Súdánu nemyslitelné! Co nás hodně bavilo byl místní folklór – všechno nechávaj v igelitech. Kluci dostali k narozeninám kolo a jezdí na něm s igelitama tak, jak ho rodiče koupili.

Když jsme třeba v horách píchli, tak jsi neunikl ničí pozornosti. Najednou se k tobě ze všech stran začali stahovat lidi. Dokonce i z míst, kde sis myslel, že žádný lidi předtím nebyli.
 Etiopané jsou slušní, ale děti házej kameny. A řeší tak i problémy mezi sebou. Rozhodně se doporučuje je pořád zdravit, mávat a usmívat se. Jakmile kolem nich projedeš, shýbnou se a mrsknou po tobě kamenem.

A jak jim to házení šlo?
Vzhledem k tomu, že to dělaj celej život, tak docela dobře.

Když se řekne Etiopie, tak se mi vybaví káva a o tobě vím, že kafe piješ rád. Jaká tedy ta etiopská byla?
To je docela vtipný – celou cestu jsem se těšil na pořádný kafe z italskejch kávovarů, který v Etiopii po Italech zbyly. Zastavili jsme po cestě v jedný kavárně a už jak to kafe servírka dělala, bylo zvláštní. Normálně vzala instantní kafe a našlehala ho tou párou z kávovaru. Žádná přidaná voda, jen dělaný párou. Asi jim před lety odešly v kávovarech čerpadla a tohle byla jediná část tý italský mašiny, která ještě fungovala. To bylo u města Lalibela – křesťanský poutní místo, kde najdeš kostely a chrámy vytesané do skal. Zůstali jsme tam pár dní a navštívili nedělní mši. Do hlavního města Addis Abeba, odkud nám letělo letadlo zpět do Čech, už to bylo jen 700 km. V Addis Abeba jsme pak sehnali papírový krabice, zabalili kola a prospali celou cestu zpátky.

Pokud chceš vědět o našem dalším článku, sleduj eMontanu na Facebooku.