Člověk versus stroj. V tomhle případě spíš člověk versus Jawa 50. Každý, kdo byl někdy na vesnici, tenhle ikonický moped určitě zná pod zažitým názvem fichtl, pincek nebo pionýr. Dál než na náves se s ním stejně většina lidí neodváží. Ani ty nejlepší stroje totiž nejsou stavěné na dálkové trasy.
Čtyři kluci z Českého ráje už osm let bojují za lepší pověst těchto někdy až moc smrtelných strojů. Napříč Evropou a Asií v jejich sedle najeli přes 20 000 kilometrů. Kromě všech náhradních dílů s sebou nemají žádné speciální vybavení. Vaří si v ešusu a spí na odpočívadlech a autobusových zastávkách.
Kolik hodin denně strávíte v sedle?
Většinou tu část dne kdy zrovna nic neopravujeme a všem to jede, ideálně najedeme denně tak 400 kilometrů. Osobní rekord je 600, ale to bylo docela dost z kopce. (smích)
Na takové cesty musíte asi hlavně sehnat pionýra v dobrém stavu…
Nic takovýho neexistuje, pincek v dobrým stavu, to si ho musíš nejdřív sám postavit a ani tak není v dobrým stavu. Před každou expedicí děláme kompletní generálku motoru, všechno se rozebere, povyměňuje, vybrousí a znovu natře, namaže. No a pak se ti to stejně rozsype po dvou hodinách cesty. Všichni máme ale od začátku pořád ty samé stroje, pravda, původního na nich je pomálu, ale podle techničáku jsou to ty samé stroje.
Výhoda je, že není nic, co by na tom nešlo opravit, ono je to prostě dělaný tak, aby si to kdokoli opravil sám.
Máte s sebou hodně nářadí a náhradních dílů?
V podstatě s sebou máme úplně všechny motorový části, který jsou pohyblivý, některý radši víckrát, ale stejně se občas řešej opravy izolepou nebo kusem drátu.
Už jste měli závadu, kdy jste přemýšleli, jestli to nehodíte do příkopu a nepojedete zpátky?
Pravda, tohle je výhoda jízdy ve skupině, každý z nás by mohl vzít dalšího člověka za sebe, kdyby šlo do tuhýho, ale naštěstí k tomu nikdy nedošlo, nevím jestli bychom měli srdce nechat to tam jen tak ležet.
Párkrát už jsme měnili třeba klikovou hřídel, to rozebereš úplně celej motor a pak někde na chodníku děláš práci, na kterou mají v dílnách speciální nářadí. No a ty máš kladivo, šroubovák a pár rukou.
Pokaždé strávíš hodiny laborováním, co se na tom zase podělalo. Nejhorší je, že když už nejede jeden, tak zastavíš tu kolonu čtyř pincků a kaskádovitě se rozeserou i ty ostatní. To máš půl dne v háji ani nevíš jak.
Pinckem kolem světa? Jak vás to vůbec napadlo?
Vlastně to přišlo nějak samo, začínali jsme jako parta kluků, co se hrabe ve starých motorkách. Nejdřív jsme byli dva, Krťouz a Bilčus, naše první dálková trasa byla v roce 2008, když jsme jeli přes celou republiku ke Sváťovým příbuzným pro třetího fichtla. Po návratu jsme zjistili, že nás to cestování docela baví, a začali jsme pokoušet kam všude by se dalo dostat. Později se k nám přidal ještě Víťa, ale třeba naposledy, v Norsku, s námi nebyl.
Takže to nebyla touha cestovat, ale pincek, co vás vytáhlo za hranice.
Přesně tak, nejdřív jsme si řekli, že pojedeme k severnímu moři, další rok jsme už byli odvážnější a vyrazili jsme do Paříže. Každá další cesta byla o něco delší než ta předchozí, posouváme hranice toho co sneseme, ale loni jsme strávili na cestě přes měsíc a bylo to dost dlouhý. Takže letos to bude odpočinkový, pojedeme na východ a naším cílem bude Moldavsko.
“Nic takovýho neexistuje, pincek v dobrém stavu, to si ho musíš nejdřív sám postavit a ani tak není v dobrém stavu.”
Proč zrovna Moldavsko?
Za Moldavsko můžou slunečnicový semínka. To jsme si takhle s Krťouzem psali na netu a on píše: „Ty vole, kam teda letos pojedeme?“ A já tam zobu ty semínka a říkám si „Sakra to je dobrý, kde to vůbec vyráběj?“. Kouknou se dozadu a tam stojí: „Made in Moldavia“, tak mu povídám „Do Moldavska pojedeme.“
Naposledy jste byli v Norsku.
To byla dlouho plánovaná expedice, kluci už v Norsku byli a hrozně se jim tam líbilo, tak jsme se rozhodli, že tam dojedeme všichni a po vlastním, až na nejsevernější výběžek Evropy – Nordkapp. Zabralo nám to asi 34 dní, přitom jsme paradoxně málem nepřejeli ani naše hranice s Polskem, protože se nám to hned na začátku začalo všechno sypat.
Byl to úžasnej zážitek, nádherná krajina, naprosto nepředvídatelný počasí, nikdy nezapadající slunce nad polárním kruhem, nekonečně papírování s ruskými celníky. I přes všudypřítomnou zimu a déšť a ohromné výškové rozdíly, které vůbec nedělaly dobře našim strojům. Ta krajina nám učarovala a tuhle cestu asi jen tak nezapomeneme.
Skoro 10 000 kilometrů, to už je docela solidní expedice, máte i nějaké větší cíle?
Máme takový dlouhodobý sen, že jednou na těch pinckách objedeme celý svět, jenže nikomu se do toho zatím moc nechce. V Evropě nám z těch větších oblastí chybí ještě Balkán a Gibraltar, a jelikož na západě už jsme byli, naplánovali jsme si trasu, kdy pojedeme dolů ke Středozemnímu moři, trajektem na východní pobřeží Afriky a přes Maroko zpátky do Španělska. Takže možná příští rok…
Co ponorka? Necítíte se trochu pod tlakem? Měsíc na cestě, pořád ty stejné ksichty, pomalé tempo.
Proč se nás každej ptá na ponorku? (smích) Hele, ta u nás fakt nehrozí, my většinou celý den jedeme v řadě za sebou, takže čumíš tomu před sebou do vejfuku, tisíckrát si přečteš jeho SPZku, nakonec jsme večer rádi, že se konečně vidíme… nebo spíš slyšíme.
Jako jasný, občas se pohádáme, ale žádná vypjatá atmosféra tam nepanuje, jsme na stejné vlně. Spíš, když se ti zrovna něco podělá na stroji a ostatní na tebe čekají, tak se cítíš blbě, že zdržuješ, stresuješ se, ale nakonec o tom ta cesta je.
Pokoušíme svůj talent i štěstí, a podle toho k tomu i přistupujeme. Třeba v Norsku jsou ohromné kopce, jedeš 6 kilometrů do takového krpálu, že to sotva tlačíš na jedničku a motor trpí. Zastavíš, aby to trochu vychladlo, no a už to nenakopneš.
Odkud se vlastně znáte?
Chodili jsme spolu na střední do jedné třídy, takže jsme vždycky naplánovali trasu a vyjeli o prázdninách, zůstalo nám to i na vejšce, každý jsme studoval jinde, ale pořád jsme spolu zůstali v kontaktu, plánovali další akce. Většina z nás letos dostudovala, ale cestování se vzdát nehodláme.
Kde jako studenti berete peníze? Na kolik vás vyjde taková cesta?
Peníze vyděláváme během roku, každý má svoje zdroje, ale cestujeme hodně nízkonákladově. Největší položkou je určitě benzín, jinak jíme co se dá a spíme kde se dá, i ten stan už je luxus, většinou nemáme ani energii ho stavět, tak prostě strčíme motorky někde do bodláků a lehneme si vedle nich. Hodně oblíbené jsou samozřejmě autobusové zastávky, mosty. (smích)
_
Děláte i besedy, prezentace pro veřejnost, z toho nemáte příjmy na další cesty?
Neděláme to pro peníze, jsme rádi, že naše cestování někoho zajímá, vstupné je dobrovolné a hlavně se tím snažíme zavděčit lidem co nás podporují, fandí nám a pak se ptají: „Tak co, povídej jaký to bylo?“
Taky se tím snažíme trochu dostat do povědomí, aby se třeba chytil nějakej sponzor, ale v tomhle ohledu zatím moc úspěch nemáme, menší sponzory jsme už měli, ale zásadní příjem z toho neplyne.
Je mi jasné, že u nás vám lidi fandí, ale jak na vás reagují v cizině?
No nereagují ani tak na ty motorky, jako spíš na to jak vypadáme, většinou hlavně ke konci vypadáme jako největší vágusové, jednou za námi třeba přišli nějací lidé a dali nám ponožky (smích), takže reagují věsměs pozitivně.
Lidi třeba říkají, že Poláci jsou hovada, jenže Poláci když viděli, že nám to nejede, tak zastavovali a nabízeli pomoc, nabízeli nám kontakty na známé mechaniky. No a pak tě v Norsku vyhoděj z benzínky, kde se schováš před deštěm, protože nevypadáš podle jejich představ.
Chápu to tak, že moc lidi nevyhledáváte, jezdíte spíš sami za sebe?
Tahle část nás občas i trochu mrzí, přece jen se všemi nucenými zastávkami a opravami se nakonec snažíme jet co nejrychleji dál, takže nemáme moc čas poznat místní obyvatele, jejich kulturu. Občas si uděláme zastávku, abychom si prohlídli třeba město kterým projíždíme, ale víc toho zažijeme podél silnice.
Co holky a mašiny?
Krťouz: „Podle mě, holky co se tvářej, že je zajímají motorky, jsou buď nějaký divný anebo je to takovej hranej zájem, protože víc je zajímají ti motorkáři.“
Takže na pincky moc neletěj?
No, vyloženě, působíme totiž strašně mužně. (smích)
Jezdíte na sotva pojízdných veteránech, jak se k tomu staví úřady, policie?
No třeba v Německu to bylo docela za trest, neexistují tam žádné silnice první třídy, jaké máme u nás, jsou tam dálnice a pak už jen klikaté okresky, které nikdy nevedou tam kam potřebuješ. My na dálnici oficiálně můžeme, ale policajtům se to vůbec nelíbilo a pokaždé nás zastavili, no a když jedeš na takovéhle „mašině“, tak se s nima radši moc nehádáš a klopíš uši.
Při cestě do Norska nás zase na Rusko–Norském pohraničním pásmu celní úřednice málem otočila zpátky, protože Bilčus svého pincka vedl v pásmu kde je zakázán volný pohyb lidí. Nezamlouvalo se jí, že chceme do EU protlačit nebezpečnej šrot. Tak to před ní nakopnul, aby viděla, že to normálně jezdí, jenže po tom smradu co se z toho vyvalil, se tvářila ještě hůř než před tím.
Sotva projdeš technickou, tam trochu přivřou oči, přece jen fichtl je taková česká klasika, ale důrazně tě upozorní: „Hlavně s tím nejezděte nikam za hranice.“
“My většinou celý den jedeme v řadě za sebou, takže čumíš tomu před sebou do vejfuku, tisíckrát si přečteš jeho SPZku, nakonec jsme večer rádi, že se konečně vidíme.”
_
Máte velkou konkurenci, po světě se jezdí na velkých motorkách, v autech, jezdí se stopem i na kolech, co jste vlastně zač vy, cítíte se jako motorkáři?
Jako motorkáři se určitě necítíme, motorkář si koupí mašinu, aby na ní někam dojel, nakoupí si k tomu potřebné vybavení a ta mašina je pro něj jen prostředek k dosažení cíle. Pro nás je ten pincek naopak dost podstatná součást, počítáš s tím, že se ti na tom každý den něco rozsype, a tvůj úkol je udržet to všechno v chodu a pokaždé si nějak poradit, než se zase dostaneš zpátky domů. Jsme obyčejní kluci, co spolu rádi tráví čas a vyznají se v motorech. A možná chceme dokázat lidem, že i na hromadě šrotu se dá objet svět, stačí jen chtít.
Takže to je vaše poselství? Ukázat lidem, jak jednoduché je cestovat za minimální náklady?
Asi jo, a taky, že: „Pincek to je stroj“, to je naše motto, jestli chceš máme i trička. (smích)
Tak co, máš to všechno? Musíme končit, za chvíli je tma a my musíme Sváťovi namontovat tachometr, zítra s tím jde na technickou.“
Diskutovat a sledovat naše nové články můžeš na Facebooku eMontany.
(Jelikož tenhle rozhovor vznikal v průběhu delší doby, mají už kluci cestu do Moldávie za sebou. O tom, jak dopadli, tě budeme informovat.)
Tyhle náhradní díly s sebou kluci vozí na každou cestu.
Kliková hřídel s náhradním ložiskem
Válec, píst, kroužky, pístní čep
Hlava válce
Kolečka do převodovky
Primární a sekundární řetěz
Rozeta, sekundární kolečko
Spojkové lamely a mezilamela
Mističky a pružiny spojky
Řadící automat
Cívky magneta, indukční cívka
Vačka, kladívka, kondenzátor
Fajfka, vysokonapěťový kabel
Svíčky
Palivový kohout s hadičkou
Žárovky
Dráty do kola
Brzdové pakny
Lezec, požitkář, nadšený pozorovatel lidského snažení. Lezení je pro něj osvobozující možnost překonávání svých limitů. Fascinují ho příběhy lidí, kteří se nebojí žít za úrovní své komfortní zóny. Má strach z výšek a nikdy nechodí včas.
Absolvent mediálních studií, profesionální střihač, kameraman a příležitostný fotograf.
Točil cestopisné reportáže třeba v Číně, Argentině, Indonésii nebo Indii.
Motto: „Když se chce, všechno jde.“