"200 slov"

Jít hlava nehlava za svým vrcholem. Jak se mění Nepál a Himálaje?

10.06.2019, Jakub Freiwald

Nedávno jsem dočetl parádní knížku, životopis Sira Edmunda Hillaryho (psali jsme tady, pozn. red.). Shodou náhod to bylo chvíli před tím, než jsem sedl na letadlo a poprvé v životě zamířil do Nepálu, země zaslíbené pro všechny horské nadšence. Mé ambice sice nesahaly ani zdaleka tak vysoko jako projekty nejznámějšího novozélandského rodáka, těšil jsem se ale, až na sebe poprvé nechám dýchnout pověstnou nepálskou energii.

Hory mě vždycky fascinovaly. Tiší svědci historie, před kterými se člověk chtě nechtě musí sklonit a před kterými já osobně cítím obrovskou pokoru a nicotnost lidské existence. Ve chvíli, kdy jsem v Lukle vystoupil z rozvrzaného motorového letadla pro šestnáct lidí, jsem dostal první ochutnávku jejich síly. A během dalších dvou týdnů následovala ještě spousta dalších chvil němého úžasu nad tím, co příroda dokáže vytvořit.
.

Chvíle němého úžasu nad tím, co dokáže příroda vytvořit (f: J. Freiwald)

.
V podobných chvílích často kromě obdivu cítím i dost ambivalentní pocity. Stalo se mi to už hodněkrát. Když jsem se potápěl v korálových útesech a přemýšlel, jak dlouho tu ještě budou. Při úklidech nádherných tropických pláží, zaneřáděných neuvěřitelným množstvím odpadků. Nebo třeba uprostřed nekonečných plantáží palmy olejné, které platí za synonymum pomalé zkázy deštných pralesů. Pocity zmaru nad tím, jak lehce jsme my, lidi, schopni tohle fascinující dílo přírody nevratně ničit.

V Nepálu to není tak zřejmé jako na jiných místech. Když tu jsi poprvé, tak jako já, a nemáš srovnání, ničeho si nejspíš nevšimneš. Stačí se ale podívat na fotky o pár let zpátky a položit si otázku, kam se asi poděly ty nekonečné bílé plochy, jejichž místa dnes zabírá suť a štěrk.
.

Vojenský tábor v zeměpisné šířce Sahary? (f: JF)

.
„V současnosti led taje velmi rychle. V Nepálu normálně máme čtyři roční období, ale ta se všechna mění. Dřív v létě pršelo a v zimě byl mráz a sněžilo, dneska nic. Když by mělo sněžit, nesněží, a když by mělo pršet, neprší. Myslím, že je to kvůli globálnímu oteplování,“ říká mi ve výškovém táboře při cestě na vrchol Mera Peak šerpa Tenji a ukazuje kolem sebe. Z výšky skoro šesti kilometrů je ta proměna na první pohled zřejmá.

Při pomyšlení, že ani nejvyšší horští giganti na planetě nejsou vůči oteplování zemského klimatu imunní, je mi smutno.

„Pět let zpátky touhle dobou (konec května, pozn. red.) už skoro nebyla sezona, dneska už ale lidé mohou přijet i teď. Jezdí sem sice víc turistů, takže máme dobrý příjem a všichni se mají dobře, ale hory se strašně mění. Před 15 lety to tu vypadalo úplně jinak,“ dodává s pochmurným výrazem ve tváři.
.

Všichni se mají dobře, ale… Nepálský nosič v údolí Hynku Kola (f: JF)

.
O pár dní později zaregistruji na internetu fotku, která rychle obletí celý svět. Dlouhý zástup horolezců, čekajících na možnost vystoupit na nejvyšší horu světa. Když si uvědomím, co jsou někteří lidi schopni podstoupit pro tenhle skalp, chce se mi nejdřív smát. O dost smutnější jsou oproti tomu zprávy o horolezcích, kteří kvůli téhle „frontě“ zaplatili cenu nejvyšší.

Přelidněné Himálaje a rychlé tání ledovců spolu nemusí na první pohled souviset. Mně ta paralela ale přijde dost vystihující. Jít hlava nehlava za svým, stůj co stůj, nehledě na následky. A po nás potopa. Lidstvo 21. století v kostce.

Tehdy v šesti kilometrech mi Tenji řekl ještě jednu věc, která mi utkvěla v hlavě. „Když jsem začal dělat průvodce a viděl jsem všechny turisty, jak sem jezdí a brečí, ptal jsem se jich proč. Říkali, že žiju jako v nebi nebo v ráji, že tohle místo je velmi speciální a jaké mám štěstí, že jsem se narodil právě tady.“ A já si tak říkám, jak dlouho tenhle ráj asi ještě vydrží.

Jak dlouho tenhle ráj vydrží? (f: JF)
reklamní banner