ŽULA, JIZERKY, 1959, BUKOVÝ LES, BÁRA S ALENOU, WOLFGANG GINZEL, VÍTR, CHLÉV, TROCHA MECHU… TAHLE KLÍČOVÁ SLOVA TĚ URČITĚ DOVEDOU POD NÁSTUP ÚDOLKY NA NOS V JIZERKÁCH…

T: Standa “Sany” Mitáč FOTO A PŮVODNÍ VIDEO: Jakub Freiwald A “Sany” Mitáč, 8. 12. 2015

NOS NA PRVNÍM KONCI LANA

Vědělo se o ní dlouho. Jenomže ošoupané pohorky na krystalech žuly moc dobře nedržely a výrobci lan tehdy neznali pojem „pádový faktor“. Tlouct do žuly kruh palicí? To hodně chlapů odradilo. Někteří navíc „hyzdění“ skály ze zásady odmítali. Jiní stěnou alespoň slanili, povzdechli nad náročností a nechali ji mladším…

V dnešním případě dvěma holkám z Drsného severu – Báře Vočkové a Aleně Čepelkové, se kterými jsme letos na podzim natočili Příběh cesty. “Mám ráda, když se tam musíš nějak zamyslet, vyzkoušet to, udělat nevšední krok…” definuje Bára, v čem podle ní spočívá zábavnost cesty.

Většině holek by tahání Nosu moc zábavné nepřišlo. Bára se letos v tradičních cestách na písku a žule hodně zlepšila, a tak si lezení užila i za sychravého podzimního počasí. Když tě podporuje zkušená a pozitivně hecující spolulezkyně, jde to hnedka lépe.

WOLFGANG GINZEL: “MUSÍŠ TAM DOSÁHNOUT.”

Vylézt cestu na Nos – o tom snili v padesátých letech ti nejzapálenější horolezci s konopnými lany. Větší lezecký problém v českých horách nebyl. Tenhle zhruba čtyřicetimetrový pilíř vidíš už zdálky od Bílého Potoka v Jizerkách. Na pravé straně větrného údolí se objevuje velký tmavý nos a často z něj teče. Pilíř je orientovaný na sever do Polska, takže tě tu čekají nevlídné vlhké podmínky. Meteorologové to vědí – spadne tu nejvíce srážek u nás. Koneckonců, jsi v horách a v nějakých 800 metrech nad mořem tě budou studit prsty víc než dole.

„Lezení je od začátku šestkové, lehkých kroků tady nenajdeš. Jako nejobtížnější mi vždycky připadal výstup převislou spárou vpravo okolo „nosu“. Je tam krásný chyt, jenže tenkrát jsem o něm nevěděl. A musíš do něj také dosáhnout,“ vzpomíná v tištěném průvodci Wolfgang Ginzel, hnací síla úspěšného prvovýstupu v roce 1959. Zemřel v roce 2004.

„Wolfík byl určitě hlavní tahoun, byl z bratří Ginzelů nejambicióznější. Později dostal i titul mistra sportu za přechod Bezingijské stěny na Kavkaze,“ líčí Otokar Simm (jeden z autorů průvodce na Jizerské hory, pozn. aut.) život poválečného horolezce-gentlemana Ginzela.

Wolfgang Ginzel u svého oblíbeného Zvonu (f: Pavel Fajgl 2003)

GINZELŮV ODKAZ A FREND Z BUKU

Proč gentlemana? Wolfgang jako jeden z prvních maximálně ctil lezeckou etiku, kterou si sám nastavil. Nešlo mu o množství prvovýstupů. Na první místo řadil technickou čistotu a sportovní čest, jinými slovy zásadu „nevrtej kruhy do skály“. K jištění používal jen skoby do trhlin, které se daly vytlouct – stejně jako na Nosu.

„Lezl jsem stále vepředu, za mnou stoupal Adix a na konci bratr Gustav. Na první délce jsem zatloukl dvě skoby. Pak jsem dolezl až pod „nos“ a tam jsem zatloukl skobu s kroužkem, kterou jsme získali kdesi v chlévě. Lepší jsme tehdy neměli. První den jsme dolezli až k dnešnímu poslednímu kruhu,“ pokračuje Wolfgang v popisu prvovýstupu. Všechny kruhy, které dnes v cestě cvakneš, byly osazeny až následně. Nahoře u velkého převisu se Ginzelova parta jistila bukovým klínem. Ty se dříve polévaly vodou, aby zvětšily svůj objem a fungovaly jako „aktivní vklíněnec“.

Ginzelova nejoblíbenější skála v Jizerkách nebyl Nos, ale Zvon. Na legendární věž ve tvaru obráceného zvonu udělal „Severní cestu“ v roce 1952 a považoval si jí ze všech nejvíc. Tehdy tam zase nebyl kruh (místo něj měl Ginzel o kus níž skobu, pozn. aut.), takže traverz doleva na hranu musel být silně zážitkový. Wolfgang byl za svůj život na Zvonu více než dvěstěkrát, stal se pro něj svátečním místem. A když v roce 1994 do Česka poprvé přijel Peter Habeler (první člověk na Everestu bez kyslíku s R. Messnerem, pozn. red.), hádej, kam ho Wolfgang Ginzel vytáhnul…

________________

Díky Otovi Simmovi za poskytnutí historických informací. Tady je jeho autentický článek o Wolfgangu Ginzelovi, který o hodně převyšuje krátký výtah nahoře.
(Verze pro čtečky / textový dokument / web).

Text a video o Údolce na Nos je dalším dílem „Příběhů cest“. Dole se můžeš podívat na naše starší videa, třeba na Alešáka, který leze vzdušný “Nordpfeiler”, nebo na příběh první české jedenáctky “Neuropatolog”.
Děkujeme Hanibalu za podporu rubriky a v roce 2016 se můžeš těšit na další díl.