DRÁPEŠ SE NEJLEHČÍ CESTOU NA VRŠEK. KÁMOŠ, CO TI DAROVAL OŠMAJDANÝ KOPAČKY, VYTAHUJE Z BATŮŽKU DVĚ PIVKA, ABY SE LÍP DÍVALO DO KRAJE… PAMATUJEŠ NA TU OBROVSKOU RADOST? ZŮSTALA TI?

T: „Alešák“ Procházka F: Standa „Sany“ Mitáč | ŘÍJEN 2015

Dvě kamarádky se jdou podívat na dostihy.
“Na jaký číslo koně vsadíme?”
“Tak třeba podle prsou. Ty máš trojky, já dvojky, tak dáme všechny peníze na koně číslo pět.”
Dobrá forma? Náhoda? Osud? Dílo Fortuny? Zkrátka opravdu zvítězil kůň se zmíněným startovním číslem. Asi to tak mělo být.

Jejich manželé – dobří kamarádi, když to slyší, to musí pochopitelně vyzkoušet také.
“Na jaký číslo koně vsadíme?”
“Tak třeba kolikrát zvládneme za večer dosáhnout milostného vrcholu. Já šestkrát.”
“Já sedmkrát.”
Vsadí tedy všechny peníze na koně číslo třináct…

EVOLUCE

Nejprve jsi začal lézt a měl jsi obrovskou radost, že ses vůbec vydrápal nejlehčí cestou na vršek. Kámoš, co ti daroval ošmajdaný kopačky s ořezanejma špuntama, vytáhl nahoru v batůžku dvě pivka, aby se líp dívalo do kraje. Vítr tak krásně vál. Vzpomínáš? Do skal jste jezdili minimálně ve třech, protože každý vlastnil buď tři presky nebo špagát. První šestku jsi s parťákem celý večer zapíjel. Svět ti ležel u nohou.

A když jsi šel na překližku, tak sis na sedáku nechal sadu poškrábanejch vklíněnců a dva prusíky. Pan horolezec, ne? Do zblbnutí jsi taky mačkal kolečko. Pak první sedmička v kuse – o téhle obtížnosti jsi dřív možná tajně snil, ale bál jsi se to vyslovit nahlas. Asi aby se to nerozplynulo. Fotka z přelezu ti ještě leží zarámovaná někde v šuplíku, že?

Osmička na PP a pomalu jsi začal pokukovat po devítkách. Ve zdánlivě holých stěnách se najednou začaly objevovat chyty a ty, které se dřív zdály být malé, se najednou zvětšovaly. Do života vstoupily intervaly, série, přesně měřené pauzy. Ono by to bez nich stejně asi dál nešlo. Tématem rozhovoru se najednou stalo správné načasování sachariďáku a BCAA, fáze silové vytrvalosti, velikost a sklon lišty na kampusu. Asi přirozený vývoj.

A místo abys vyrazil někam na skály na čerstvý luft, kde tě to bavilo, tak raději (efektivně) poskakuješ po hnidách ve vydýchané bouldrovce, kde to zas tak moc nebaštíš, protože ve skalách se co? Slábne. A dnes? Jedeš na dovču a pokud si nepřivezeš 8a, naštvaně hovoříš o ztraceném čase. Zejména pokud Boryš nějakou dardu utrápil. Rozum vítězí nad srdcem.

Kam se vytratila čirá radost z lezení?

A TEĎ SCHVÁLNĚ, KDO JAKO PRVNÍ…

V krvi máme hemoglobin, sem tam nějakou destičku, jo a taky soutěživost. Vydělat víc peněz než soused. Mít větší auto a dražší hodinky. Vystoupat v kariéře výš. Mít víc lajků u svého výkřiku. Porovnat se a být lepší, rychlejší, silnější. Bohatší, krásnější, chytřejší. Být první. Lidi se pořád někam ženou, zejména pokud je to “in”, v módě.

V Africe ještě vloni stříleli lukem antilopy a rozdělávali oheň křesáním. A dneska? Všichni propadli kouzlu vodního sportu – každej by tam byl nejraději hned kapitánem a ve svých přetížených old school kocábkách brázděj Středozemní moře neohroženě jak Vikingové. Srdcaři. Na vyjížďky se tam prý stojí fronty.

Bernd Arnold byl jeden z nejlepších pískařů všech dob. Když byl na vrcholu svých sil, tak mladší nastupující generace lezců soutěžila, kdo udělá těžší a odvážnější cestu než on. Kdo trumfne Arnolda?

Sám mi přitom jednou řekl, že s ostatními nikdy nesoutěžil. Že ta síla, která člověka žene dopředu a nahoru, nevychází z porovnávání se s lezeckou konkurencí, nýbrž z vlastního nitra. Rivalita nevede k upřímné radosti z vlastního výkonu a nakonec se jí člověk otráví.

Jenže zdaleka ne všichni máme největšího soupeře uvnitř sebe. Sám jsem se účastnil diskuze s jednou průměrně známou českou lezkyní. Bavili jsme se tehdá o výkonech několika nadprůměrně známých českých lezkyň, které ve vertikále válí jako bohyně. A některé tak i vypadají. Tedy alespoň z mého mužského pohledu.

Já: “Holkám to teď docela leze, že?”
A odpověď? “No jó, ale kdybys věděl, jak má problematickou pleť.”
Anebo: “Já teda nevím. Co jsem si všimla, tak má strašně nekvalitní vlasy. Řídký a třepí se jí konečky…”
Popřípadě: “Jasně, ona má 8béčko. Ale jestli mám být upřímná, tak je docela hloupá. Ta škola, co studuje, to zvládne každý. Jestli mi teda jako rozumíš.”

He? Konkurenci přelézt. A pokud to nejde, tak alespoň shodit, pomluvit, pohanit.

“Mámo podívej, sousedi si koupili nový auto.”
“Určitě kradou. Kde ti by na to jinak vzali?”

DIAGNÓZA: DENÍČKÁŘ

Deníček na netu? Perfektní nástroj. Vylezeš cestu, zadáš si přelez a ještě než sklepneš bandasky, tak už vidíš, kolik bodů přibylo a na jakou pozici mezi ostatními, kteří si deníček vedou, jsi poskočil. Proč ne.

Někteří krajní příznivci ovšem také objevili, že ve finále nejde o to, jak jsou lezecké pasáže zajímavé, výhledy velkolepé a jak je cesta obtížná. Nýbrž za kolik je psaná. Na to nemusíš mít doktorát z matematiky. A jak se zdá, konečně dostali také v některých lezeckých oblastech a na umělých stěnách rozum a vyšli trošku vstříc poptávce trhu. Protože přísné cesty za málo bodů ti dnes (až na pár exotů) moc lidí nepoleze.

“Hele ty sis to zapsala za devět. To ti to připadlo tak těžký?”
“Holky si to zapsaly do deníčku taky za devět. Nechtěla jsem jim to shodit.”
(odposloucháno)

Zažil jsem, jak si borec přivezl na dovolenou do Špáňa seznam nejschůdnějších 8a. A do jiných cest neměl pomalu chuť ani nastoupit. Jindy spadla sportovně ambiciózní lezkyně v omydlené cestě, která byla nad její síly, charakterem jí neseděla a ani se jí nelíbila:

“Tak si pojď dát něco pěknýho. Pro radost.”
“Já nelezu cesty pro radost.”
(odposloucháno)

“Ježiš to je ale kráva. Viděla jsi, jak tu cestu zkoušela? Já to dala z druhý bomby a ona na to trapně jezdila tři víkendy. (smích)”
(odposloucháno)

Debatující dámy zdrbly dívku jen proto, že se na ně v žebříčku kdesi na internetu dotáhla.

PER ASPERA AD ASTRA

Je lezení tvoje posedlost? Chrtíš, makáš, šlapeš do toho naplno? Studuješ tréninkové metody, plánuješ krátkodobé a dlouhodobé cíle, dbáš na odpovídající životosprávu? Bezvadné!

A není skoro škoda, aby ti hnaní se za čísly a upjaté sledování výkonů ostatních vzalo radost z lezení?

Jak to dopadlo s těmi dostihy, zmíněnými za začátku?
Na plné čáře vyhrál kůň číslo dva.
“Kdybychom nekecali, tak jsme teď v balíku, co?”