Těžký návrat
z bláznivé cesty

perex

Renáta Géciová se rozhodla udělat velký krok do neznáma. V 34 letech se sbalila a na dva roky odjela na cestu kolem světa. Stopem se dostala z Čech přes blízký Východ, Írán a většinu Asie až do Jižní Ameriky. Zvládá teď návrat do “normální společnosti”?

Kredity

T: Jakub Freiwald F: Renáta Géciová | PROSINEC 2015

Text 1

Tenhle rozhovor není úplně normální. Za normální nejspíš Renátu nebude považovat ani velká část lidí. Ale jak se to vezme. K životu nepotřebuje nové auto, skvělou práci, ani nejnovější mobil. Dva roky si vystačila jenom se stanem a plynovým vařičem. Přestal jí bavit život ve společnosti, která ji neustále někam tlačí, a vyrazila s nejasnými vyhlídkami na bláznivou cestu._

“Když se uskromním, mám větší prostor na zážitky”

Jak vznikl nápad někam vyjet?
Já jsem nad tím přemýšlela asi dva roky, že bych někam vypadla, ale koupila jsem byt, měla jsem dobře placené zaměstnání a moc se mi tím pádem nechtělo. Nakonec ale převážila touha někam vyjet a odpočinout si. Původní plán byl jet na tři až šest měsíců, nakonec z toho byly dva roky. A kdyby mi neukradli pas, jsem na cestě i teď.

Co na tvůj nápad říkali lidi v tvém okolí?
Úplně na začátku si mysleli, že jsem se totálně zbláznila, že za dva týdny se s prosíkem vrátím zpátky. Já na to říkala, když to nevyjde, tak se třeba fakt za čtrnáct dní vrátím. Všichni mě od toho hodně odrazovali. Po pár měsících na cestě se mě naopak ptali, jestli se nenudím, jestli to není pořád stejné a jestli mě baví nic nedělat. A mě to fakt bavilo. Občas si říkáš, zase musím hledat místo na stan, postavit ho, uvařit si na vařiči… To mi ale nedělalo problém.

Záleží, co je pro tebe stereotyp. Většinou mi tohle říkali lidi, kteří někam jezdí na tři týdny na dovolenou a nikde nebyli dlouho, na vlastní pěst. Vždycky mají zajištěné ubytování nebo dokonce celý program, protože jsou líní nebo nemají čas si to sami připravit. Je to hlavně o komfortu. Oni chtějí mít jistotu, že se domluví, že se nají, že budou mít kde spát… To já moc neřeším.

Neřešíš?
Ani moc ne. Já nejsem materiální člověk, radši budu spát ve stanu a vařit si na vařiči s vědomím, že jsem svobodná, co a kdy budu dělat. Tím, že se uskromním, budu mít zase větší prostor třeba pro zážitky.

Galerie 1

Text 2

Řídím kamion na turecké dálnici

Převážnou část cesty jsi stopovala…
Vyjela jsem z Čech a první destinace byla Ukrajina. Na stopování mě baví, že většina z řidičů má nějaký svůj život a všichni do jednoho jsou nejspíš chudáci. Často jsou rozvedení, mají spoustu dluhů, platí alimenty, i tak jsou ale neskutečně pohostinní. Rozdělí se s tebou o jídlo, chtějí si povídat a tebe to strašně obohatí. Vezmou tě na místa, o kterých se v průvodci nedočteš, vypráví ti, jak se tam žije a nemáš to zkreslené jako z hotelů a knížek.

Nebála ses?
Začínala jsem s jedním kamarádem, se kterým jsem cestovala čtyři měsíce, ale tomuhle stylu stejně rychle propadneš. Je to mnohem zábavnější. Když jedeš autobusem, tak víš v kolik odjíždí, nikdo si s tebou nepovídá, je to strašná nuda. Už se k lidem nedostaneš tak blízko.

Takže ses nikdy necítila v ohrožení?
Bylo pár situací, kdy se mi řidič třeba snažil sáhnout na nohu nebo měl hloupý řeči, ale jinak si ke mně nikdo nic nedovolil. V tomhle jsem možná měla štěstí, protože ty řidiče asi nikdy stoprocentně neodhadneš. Já ale můžu říct, že naopak spousta lidí byla strašně milá. Pozvou tě domů, chtějí tě představit rodině nebo ti dají kontakt, ať se stavíš, až zase pojedeš okolo.

Co nejzajímavějšího tě při stopování potkalo?
V Austrálii jsme si po dvou měsících říkali, že je škoda, že nám ještě ani jednou nezastavil žádný Aboriginec (původní obyvatel Austrálie pozn. ed.). Jednou takhle stojíme u silnice, zastaví jeep a v něm sedí rovnou tři Aboriginci:

“Máte řidičák?”
“My bychom chtěli tam a tam…”
“Já se ale ptám, jestli máte řidičák!”
“Jo, máme…”
“Jste si jistý?”
“Jo, jsme si jistý…”
“A troufla by sis řídit tohle auto?”
“Jasně, proč ne.”
“Tak pojď, potřebuju, abys projela támhle kolem těch policajtů.”

Načež jsme to projeli, oni za státní peníze natankovali plnou nádrž (místní obyvatelé mají v Austrálii plno výhod, tohle je jedna z nich pozn. ed.), posadili nám do auta dva lidi a my je odvezli do 700 kilometrů vzdáleného města, kam jsme náhodou taky potřebovali. Zvláštní bylo, že za celou cestu ani jednou nepromluvili. Asi z toho byli stejně překvapení, jako my.

Super taky bylo, že jsem mohla řídit kamion. V Bulharsku jsme stopli jednoho řidiče, který mi navrhl, jestli to za něj nechci vzít, až přejedeme hranice do Turecka. Deset hodin v koloně se nám ale čekat nechtělo, tak jsme si hned za hranicí stopli další kamion. Postěžovala jsem si řidiči, že jsem to měla slíbené, jestli by mě nenechal řídit. Na to klidně řekl: “Jasně, pojď, aspoň si budu moct jít lehnout.” V podstatě jsem s pár rychlými radami sama odřídila úsek po dálnici až do Istanbulu.

BANNER

Rafiki 2015

Text 3

Íránské překvapení

Zajímavé bylo stopování v Argentině. Absolutně jsem nechápala, co dělají místní stopaři, kteří se čas od času objevili v protisměru, postavili batohy a lehli si na zem. Pak jsem zjistila, že je to strašně fajn, protože jak fouká silný vítr, tak batoh ho odráží, asfalt je vyhřátý od sluníčka a najednou ti je teplo. Tam se stopovalo zásadně vleže. Vidíš auto, zamáváš a když nezastaví, zase zalehneš.

V Íránu nás zase jeden řidič vzal k sobě domů, pohostil nás a ještě večer odvezl na policii. Nejdřív jsme z toho byli vyděšení, nakonec se ale ukázalo, že jenom prověřovali, co tam děláme. Jelikož to bylo na malé vesnici, kde se všechno rychle rozkřikne, tak nás radši sám odvezl na policii. Všechno se vysvětlilo a nakonec nám ještě zaplatili hotel a večeři.

Jaký je vlastně Írán?
Stopování je v Íránu naprosto běžné. Stačí si stoupnout k silnici, zamávat na auto a ono ti zastaví. Většinou jenom za to, že se spolupodílíš na nákladech na benzin. Většina zahraničních návštěvníků jezdí hlavně autobusem po památkách, takže jsme vypadali trochu jako exoti. Všichni na nás byli strašně milí a zajímali se, jaké to je v Evropě, jak to u nás funguje, vyptávali se na zdravotnictví, školství a spoustu jiných témat. Trošku problém je otázka víry. Oni nechápou, že jsme ateisti. Oni chápou jakékoli jiné náboženství, ale když člověk řekne, že je ateista, tak tomu nerozumí. Lepší je rovnou říct, že je člověk křesťan. Jinak tam vznikají trapné situace, kdy se jim to snažíš vysvětlit a oni to nechápou. Obecně pro mě ale Írán byl asi největším překvapením. Je obrovský rozdíl mezi informacemi, které máš před cestou z médií a tím, jak to potom na místě ve skutečnosti vypadá.

CITÁT 1

“Já nejsem materiální člověk. Radši budu spát ve stanu a vařit si na vařiči s vědomím, že mám svobodu, co a kdy budu dělat.”

Text 4

 

“Byla jsi někdy v Mekáči? Jak chutná ten hamburger?”

V čem je největší rozdíl?
Když jsem do Íránu chtěla jet poprvé, všichni mi to vymlouvali a z českých médií jsem nabyla dojmu, že to asi nebude nejlepší nápad. Nakonec mě jeden kamarád Íránec přesvědčil a teď si myslím, že je to pro turistu naopak hodně bezpečná země. Mezi obyvateli sice existuje jakási tajná policie, která všechny sleduje a je zakázané bydlet u místních, oni se té policie ale nebojí. Říkali nám, že ti policajti sice dělají “bububu”, ale tresty prakticky nevymáhají. Z 89 dnů, co jsem v zemi strávila, jsem osmdesátkrát spala u místních rodin. Když dodržuješ jejich pravidla, chodíš zahalená, nepídíš se po alkoholu a drogách, tak si tě nevšímají a rozhodně ti nikdo nechce ublížit.

Média ten pohled strašně deformují. Když se třeba bavíš s místními lidmi a ptáš se jich na jaderné zbraně, tak ti řeknou, že neví, že jim to stejně nikdo neřekne. Že si můžou myslet, že ty zbraně asi nemají, ale spíš jejich vláda hraje hru se všemi okolo. Třeba mi říkali: “My se strašně bojíme Američanů. Podívej se na všechny státy okolo – Afganistán, Pákistán, Irák, Sýrie – kdyby nás Amerika napadla, tak dopadneme stejně jako všichni ostatní a přijdeme o všechno.” Na druhou stranu jsou Západem fascinovaní. Jedna holka se mě třeba ptala: “Byla jsi někdy v Mekáči? Jak chutná ten hamburger?” A zkus jim popsat, jak chutná houska s masem.

V Íránu je rodina na prvním místě, dlouho nic a až pak následuje práce, děti, vzdělání. Jakmile je problém v rodině, tak nikoho nezajímá, že musí do práce. Ono je hrozně těžké jim vysvětlit, že je fajn, když jsi v Čechách, vyděláváš hodně peněz, tím pádem máš i mnohem vyšší náklady, ale jsme tady šťastnější? Já myslím, že vůbec ne. Spousta chudších národů nemá skoro nic a duševně jsou mnohem šťastnější než my tady mezi kancelářema, snažíme se být lepší než sousedi. Řešíme materiální problémy a oni třeba řeší, co budou jíst. Z mého pohledu je jejich život šťastnější. Tím, že nemají stejné možnosti jako my, tak je ani nemusí trápit závist.

Kam jsi zamířila dál?
Jelikož jsme se trochu zdrželi a začínala být zima, tak jsem přeletěla na Nový Zéland s tím, že si něco vydělám. Pokud máš víza, tak do dvou týdnů vždycky nějakou práci seženeš. Nejdřív jsem třeba umývala i záchody, pak jsem sbírala kiwi. I když jsem všeho všudy vlastně moc nepracovala, tak mi to pokrylo všechny předchozí náklady, i část těch budoucích.

full width fotka

Cesta po Nepálu

 

– SLANÉ JEZERO URMIA, SEVEROZÁPADNÍ ÍRÁN –

Galerie 2

Text 5

_

Problémy s přílišnou pohostinností

Jak velké máš cestovní náklady?
Já toho moc nepotřebuju a je určitě pravda, že život na cestě mě stál míň, než život teď, když jsem zpátky. Tady má člověk závazky, musí platit nájem, musí někde bydlet, musí mít jízdenku na tramvaj a chodit do práce… Obecně máš mnohem vyšší standard.

Píšeš si deník?
Mám deník v papírové podobě. Původně jsem si chtěla psát blog na internetu, kde by ho mohli všichni číst. Pak jsem ale zjistila, že je to strašně svazující. Jeden můj spolucestovatel potřeboval internet kamkoli jsme přijeli. Místo aby se bavil s místními a trávil ten čas poznáváním kultury, tak ho zajímalo, aby byl na internetu, aby si už konečně mohl aktualizovat blog. To mi přijde docela škoda.

Plánuješ na cestě?
Spíš to nechávám plynout. První půlrok jsem měla plus mínus nějaký plán, našla jsem si věci, které bych chtěla vidět, jenže pak se někde zdržíš a všechno se změní. Hodně lidí se mě ptalo, jak můžu cestovat bez průvodce, přitom je to strašně jednoduché. Na začátku jsem měla trochu problém s velkou pohostinností. Z “našeho světa” jsem byla naučená nejenom brát, ale i dávat zpátky. Jenže když jim zaplatíš, tak se urazí. Když jim chceš pomoct umýt nádobí, tak to taky není úplně vhodné. Oni si najednou myslí, že nejsi spokojený, že nejsi host večera. Pak se naučíš, že jim dáš mnohem víc tím, že tam jsi a že to pozvání přijmeš. Musíš si v hlavě nastavit, že to není jenom o tom jim něco dávat. My máme pravidlo “nic není zadarmo” a je ti hloupé si od někoho cokoli vzít nebo si nechat pomoct, kdežto tam je to úplně normální. Tam je spíš divné, že nechceš přijmout pozvání, to berou jako urážku.

full width fotka

S Drahuš na cestě

 

– MÍSTNÍ DĚTI NA PLÁŽI, ŠALAMOUNOVY OSTROVY –

Text 6

Jaké největší zážitky sis přivezla?
Ty největší zážitky nemůžeš absolutně předat dál. Ty si musí každý prožít sám. Když se mě třeba někdo vyděšeně ptal, jaké to bylo v Íránu a ten člověk je od začátku nastavený, že bude negativní, tak to stanovisko stejně nezměním. Já už jsem se s nimi potom nemohla vůbec bavit. Říkala jsem jenom něco ve smyslu: “Je těžký ti to předat, jeď tam a uvidíš. Mě nebaví ti to vyprávět, když vím, že máš svoji hlavu. Nebo tam nejezdi a mysli si co chceš.”

Co vrchol cesty? Máš nějaký?
Samotná cesta je cíl. Co chceš označit za nejvyšší vrchol? Každý den máš spoustu zážitků a všechno úplně jinak prožíváš. Když se teď bavím s lidma, se kterýma jsem třeba nějaký čas cestovala, tak se mi hned zpětně vybaví všechny emoce. Ale když to vyprávíš někomu jinému, tak mu nepředáš ten pocit, vůni, emoci… Čím silnější zážitek, ať už pozitivní nebo negativní, tak ti něco dá.

Máš spočítáno, kolik jsi nacestovala kilometrů?
To nemám. Já jsem doma tři měsíce a vůbec nic jsem neudělala. Tady ten čas strašně utíká, já nic nestíhám.

Jak velký “šok” je být zpátky?
Cestuje spousta lidí, ale málokdo si váží toho, co tu máme. Ať už to jsou základní potřeby – ani v Austrálii, ani na Zélandu nemají teplou vodu, každý si to musí řešit sám. Spousta domů na východ od České republiky nemá vodu a když ano, tak je užitková. Nemůžou doma pít vodu z kohoutku. A tohle spousta lidí přehlíží nebo to ani nechce vidět. S tím co můžu srovnávat, žijeme v Evropě v neuvěřitelném blahobytu. A pořád chceme víc.

Galerie 3

Text 7

“Kariérní postup a vyšší plat vždycky chtěli ti ostatní”

Změnily se ti základní hodnoty?
Na cestě si uvědomíš, že i když nějaké hodnoty máš, tak je stejně moc v normálním životě nedodržuješ. Uvědomila jsem si, že když jsem byla tady v Čechách, tak mě ta společnost tlačila někam, kam jsem nechtěla…

“Musíš vystudovat školu…”
“Musíš mít zaměstnání…”
“V zaměstnání se musíš neustále posouvat dopředu…”
“Podívej, kde už jsou všichni kolem tebe…”

Ta společnost tě podle mě tlačí a až na cestě zjistíš, že to tak nemusí být. Můžeš mít hodnoty nastavené úplně jinak. Já ke svému životu třeba vůbec nepotřebuju materiální věci. Já jsem nikdy nepotřebovala kariérní postup a vyšší plat, to chtěli všichni okolo. Mně stačí být spokojená v práci, jakou dělám.

Jak z toho ven?
Můžeš udělat první krok a vyskočit z toho. Je to ale těžké. Ve stejné pozici jsem byla, než jsem vycestovala, když mi všichni kolem říkali:

“Jsi blázen…”
“Co budeš dělat?”
“Máš přece dobře placenou práci…”
“Co od toho čekáš?
“Víš, co ti to dá?”
“Všechno ztratíš!”

A vidíš, zvládla jsem to.

CITÁT 2

“S tím, co můžu srovnávat, žijeme v Evropě v neuvěřitelném blahobytu. A pořád chceme víc.”

Text 8

 

Dvě nejbláznivější rozhodnutí v životě

Práci už máš, ztratila jsi něco?
Finančně na tom jsem skoro stejně jako před cestou, ani si nemyslím, že bych dělala o moc horší práci, nabídek je pořád spousta. Rozhodně jsem nic neztratila, stojím si za tím, že to bylo druhé nejlepší rozhodnutí v mém životě. To první bylo asi mladické, naivní rozhodnutí, vzít si ve 20 letech hypotéku na byt, který už mám splacený. Kdybych neměla byt, tak bych asi ani nenašla odvahu odjet. Dvě nejlepší rozhodnutí mého života jsou podle všeho obě dost bláznivý.

Jak to druhý nejbláznivější rozhodnutí zpětně hodnotíš?
Už před touhle cestou jsem navštívila třeba dvacet zemí, jezdila jsem do Asie, byla jsem v Americe nebo Africe, mohla jsem si dovolit, co jsem chtěla a nijak jsem nestrádala. Ale za dva roky na cestě jsem zažila víc, než za 30 let. Všechny zážitky jsou daleko silnější a uvědomíš si spoustu věcí. Ty víš, že nejdůležitější hodnoty jsou rodina a zdraví, ale já mám pocit, že v Čechách se tím většina lidí vůbec neřídí, jenom se tak tváří. Spousta lidí taky dělá strašně rychlé závěry a kritizuje ostatní. Já se snažím brát lidi takový, jaký jsou. Je strašně jednoduchý soudit lidi. Něco plácnout a neřešit důsledky.

Teď, když jsem zpátky, mám trochu problém. Najednou nenacházím moc témat, o kterých bych se mohla s ostatními bavit. Oni se chtějí potkat a hodně často to dopadne tak, že mluví o sobě a ani jednou se mě nezeptají, jak jsem se měla. Mluví o své práci, o svém autě, jaký si koupili byt, kterého člověka stáhli o 30 procent… Já to sice chápu, ale už mě to nezajímá. Mně není líto, že se mě neptají na zážitky, spíš si kladu otázku, proč. Proč se na nic nezeptají…

 

Diskutovat a sledovat naše nové články můžeš na Facebooku eMontany.

Mapa full width

infobox tabulka obyč

foto_renca

Jsem malá cácorka z podkrkonošské vesnice. Domeček na kopci u lesa. Ve vesnici pár holek, hromada kluků. Dobrá průprava a škola do života. Většinu času jsme hráli fotbal, šiškovou válku, stavěli bunkry a posedy nebo kempovali u lesa na louce za barákem. Díky tomu mám asi víc posunutou hranici vnímání strachu.

Dětství uteklo, začal dospělácký život, stěhování do Prahy. Velké sny o rychlém výdělku a k tomu velké plány o plnění snů. Po dvou letech mě snění přešlo, když jsem zjistila, že v kapse nemám o moc víc, než při stěhování do Prahy. Nastal život práce, hypotéka, dálkové studium na UHK a následně na VUT. Samozřejmě se stíhaly věci jako rekreační lezení po skalách, turistika, lyžování, tenis, squash… Abych se u toho moc nenudila, dopřála jsem si i bungee jumping nebo tandemový seskok z letadla. Ve volných chvilkách jsem snila o cestování, na které jsem neměla během studia čas a kvůli splácení hypotéky ani finance. Po škole jsem cestovala většinou jako každý pracující – dvakrát ročně někam na 2-3 týdenní dovolené. Pak jsem zápasila sama se sebou, rozhodovala se, kam dál směřovat. A vypadla z toho tahle cesta. Nebyla vůbec v plánu tak dlouhá, ale byla nádherná

Během mého života jsem vylezla několik vrcholů nad čtyři tis. jako Mont Blanc, Ararat, Cabalan, La Thorung Pass. Šnorchlovala jsem s velrybím žralokem. Řídila kamion. Dojila krávu. Nechala se okrást. Pracovala na Zélandu. Pomáhala po povodních v Chile. Pozorovala orangutany, velryby, tučňáky a mnoho dalšího…

A za víc než dva roky jsem navštívila tyhle země: Ukrajina, Moldávie, Rumunsko, Turecko, Gruzie, Arménie, Írán, Nový Zéland, Vanuatu, Šalamounovy ostrovy, Austrálie, Indonésie, Brunej, Nepál, Malajsie, Singapur, Thajsko, Barma, Laos, Argentina, Chile, Bolívie, Peru, Ekvádor, Brazílie, Paraguay, Španělsko, Belgie.

________________________

Pokud máš na Renatu dotaz, ráda ti ho zodpoví. Můžeš jí buď napsat mail nebo zprávu na Facebooku.

Autor

Jakub Freiwald

Editor

Absolvent mediálních studií, profesionální střihač, kameraman a příležitostný fotograf.
Točil cestopisné reportáže třeba v Číně, Argentině, Indonésii nebo Indii.
Motto: „Když se chce, všechno jde.“

TOC, nezapomenout přidat související články a vyplnit Excerpt (úplně dole)