Když jsem na začátku naší mailové komunikace přes půl světa napsal, že se nebudu ptát jako ostatní, Láďa s Káťou se nejspíš lehce pousmáli. Když mi o pár týdnů a mailů později přistála ve schránce zpráva “Už teď se těšíme na výsledek, neb se vážně ptáš jinak, než ostatní,” pousmál jsem se zase já.
Jaký je život na cestě?
My už vlastně necestujeme, ale žijeme cestou. Je to zvláštní stav, který se složitě popisuje a ještě složitěji chápe, pokud to člověk nezažil. V každém případě to není dovolená. Žijeme stejně jako většina lidí, jen jsme v neustálém pohybu vpřed. I my zažíváme každodenní starosti, jen jiného charakteru. Těší nás pohled na krásnou krajinu a zážitky, na druhou stranu řešíme, kde seženeme benzín nebo hotovost. Nebo kde budeme dneska spát…
Vážně to jde srovnat s “normálním životem”? Já kdykoli cestuju, zažívám stav podobný extázi a problémy a povinnosti beru tak nějak druhořadě…
To platí asi jen po nějakou dobu. Druhořadě se to dá brát pokud jedeš na dva nebo tři týdny. To může všechno počkat a udělá se to až se člověk vrátí. U nás se to z “pouhého” cestování zhruba po čtyřech měsících tak nějak překlopilo. Spíš než jako cestu jsme to začali vnímat jako styl života. Je to zvláštní stav. Už jsme se jej nějkolikrát snažili pojmenovat nebo definovat, ale jde to těžko. Zkrátka už to není jen nadšení a “extáze” z cesty, je to běžný, i když stále nevšední styl žití. UFF!
Říkáte, že s sebou máte výhradně české věci. Jak se to v praxi projevuje? Děláte třeba nějakou “osvětu” místním?
Naším hlavním cílem a důvodem, proč jsme se rozhodli mít většinu vybavení od českých výrobců, je nakopnout český patriotismus. To, že máme české auto, české boty, ponožky a nůž, je další reklama v praxi. Všechny na tuto skutečnost upozorňujeme a například auto si už mnohokrát získalo velké uznání. Asi bychom se nenazývali jako osvěta, ale praktická ukázka českých výrobků ve světě.
Myslíte, že Češi potřebují trochu nakopnout?
Myslíme, že nejsme ukázkový národ patriotů. Všichni jsou hrdými Čechy, jen když hokejový nároďák vyhrává a to je škoda. Jsme pyšní na každého Čecha, kterého ve světě znají. Jsme schopný národ a bylo by proto namístě, abychom na svou zemi začali být víc hrdí. Rádi bychom to změnili. Neděláme si velké ambice, ale když se to nezkusí…
Nevadí vám, že máte auto polepené odshora dolů reklamními bannery?
Jasně, že ne! Naopak. Poutáme pozornost. A o to jde. Těžko bychom dělali dobrou reklamu ve stříbrném autě bez jakéhokoli polepu. Asi by to bylo bezpečnější, ale bez efektu. Navíc takhle je auto víc fotogenické a pozornost slouží k překonání ostychu a snáze se tak dostáváme do kontaktu s lidmi. Budíme pozornost a lidi jsou všude na světě přirozeně zvědaví. Už mnohokrát se nás ptali, jestli nejsme rallye team nebo dokonce jestli nejedeme na Dakar. Navíc mapa na kapotě vzbuzuje respekt a i to se občas hodí. Třeba když nás chtějí pérovat na hranicích.
Polep není jenom o financích. I kdybychom neměli jediného partnera, bylo by auto barevné. Realizovat takovou cestu bez partnerů určitě lze. My jsme se rozhodli zviditelnit a to se dá “prodat”. Naše česká myšlenka se líbila natolik, že jsme pár “kupců” našli. Žádný z nich snad zatím nelituje, že do toho s námi šel.
“Všichni jsou hrdými Čechy, jen když hokejový nároďák vyhrává a to je škoda.”
Které země jste zatím navštívili? Kam byste se vrátili a kam určitě ne?
Když budeme začínat v Africe od Egypta, tak těch zemí bylo už osmnáct -> Egypt, Súdán, Etiopie, Keňa, Uganda, Rwanda, Tanzánie, Zambie, Zimbabwe, Svazijsko, Botswana, Namibie, Lesotho, Jihoafrická Republika, Brazílie, Argentina, Chile a nyní Bolívie. Vrátili bychom se rádi skoro všude. Dokonce i na místa, kde se nám úplně nelíbilo. Každý má právo dostat druhou šanci.
Které země by potřebovaly druhou šanci?
Naštěstí jich není tolik, ale například Etiopie. Jak nás rychle nadchla, tak se nám pak stejně rychle zhnusila. Lidi, kteří nechutně žebrají, i když zjevně hlady netrpí, to nás mrzelo až uráželo. Další byla asi Rwanda, která nás přinutila víc přemýšlet nad rasismem. Zažili jsme jej trochu naruby. O to víc nás to mrzelo, když je to jinak celkem funkční země.
Jaké největší dobrodružství jste zatím zažili?
Na to se odpovídá složitě. Otázkou je, co si představit pod pojmem dobrodružství. Může to být noční přejezd rozvodněné řeky, zapadnutí v poušti bez pomoci, check pointy a hlavně samopalů, které ti míří na auto, a nebo když ti skočí divoká puma na auto. Stejně tak šest týdnů v Africe s rozmláceným předním sklem. Vyvázli jsme z mnoha pokut a dokonce jsme čelili hrozbě zatčení. Teď už se tomu smějeme, ale ne vždycky nám bylo do smíchu. O tom ale cestování tímhle způsobem trochu je.
Vždy ty poslední zážitky jsou ty nejintenzivnější. Mezi ty nejlepší bychom ale asi dali setkání s divokou zvěří.
_
V Buenos Aires jste dlouho zápasili s vydáním auta. Má vůbec cenu být v tu chvíli naštvaný?
V Argentině jsme měli smůlu. Prostě všechno bylo proti nám. Prezidentka si vymýšlela svátky, odboráři stávky, do toho přišly Velikonoce a zkazil se kurz dolaru. To se nedá ovlivnit. Když pak celníkům nefunguje systém, může si člověk zanadávat, ale to je asi tak vše. Už dávno víme, že nemůžeme všemu rozumět a fungování Argentiny je jedna z věcí, kterou chápeme jen stěží. Ale je to vojna, na kterou jsme se dali. Počítali jsme s tím a bohužel se vše špatné vyplnilo. To je zkrátka život.
Když pomineme úředníky, jak na vás působí lidi v Jižní Americe? Mě třeba měsíc v Argentině neskutečně nabil pozitivní energií… Co srovnání s Afričany?
Těžko tady budeme popisovat, jak nás nabíjí pozitivní energií jednání s úřady a institucemi, když zápasíme o auto. Ale to není o lidech, ale o systému. Bohužel někteří lidé se s tím systémem příliš sžili a to je spíš na zabití, než nabití.
Obecně máme však zatím z Jižní Ameriky dobrý dojem. Lidé jsou vstřícní, pohostinní a vcelku přátelští. Narazit na vola se dá všude. U nás, i v Jižní Americe. Hlava nám spíš nebere některé systémové zvyklosti této části světa. Ale to bude asi všude. Jiný kraj, jiný mrav.
Srovnávat s Afrikou bychom si asi netroufli. Argentina se třeba špatně chápe, ale Afrika se pochopit nedá. Aspoň ne během pár měsíců. Je to složitý kontinent, opředený mnoha mýty a omyly.
Jaké jsou největší africké mýty a omyly?
Z toho, co jsme viděli a zažili, nejsme například přesvědčení, že Afrika rovná se automaticky hlad a chudoba. Ani s nedostatkem vody jsme se příliš nesetkali. Je toho ale mnohem víc, Afrika je sama o sobě hodně obsáhlé téma. Je to složitý, ale současně magický kontinent, ze kterého jsme navštívili jen malý kousek…
Nejednou jste po cestě navštívili krajany. Jaká jsou setkání s Čechy různě po světě?
Vždycky je to hrozně prima. Slyšet češtinu je krásné a slyšet ji od lidí, kteří se v České republice třeba ani nenarodili, ale přesto se za Čechy považují, je úžasné. Strašně rádi nasloucháme příběhům těchto lidí nebo jejich rodičů a smekáme před nimi. Proti nim jsme jen “béčka”…
Jak probíhala příprava OKI na cestu? A jak to zatím zvládá?
OKI je vlastně mladá slečna. Byly jí dva roky, když jsme jí dali oranžový převlek a vyrazili s ní do světa. Bylo by trošku naivní myslet si, že se takové auto dá připravovat doma v garáži. Nejsme automechanici a na novém autě si toho člověk sám moc neudělá. V autosalonu, kde se OKI jako nová kupovala, jsme se domluvili na sponzoringu a zdejší automechanici nám ji dle našich požadavků připravili na cestu.
Jinak se jí daří skvěle. Když pomineme pár prasklých žárovek, nějaké to škrábnutí a otlučený podvozek, je v naprostém pořádku. I když nedávno jsme vlastně urvali zadní tlumič. To ale není problém auta, ale cest. Naštěstí jsme si s tím dokázali poradit a tak jedeme dál.
Neštvete se občas vzájemně? (NE neberu jako odpověď)
Jasně, že si občas lezeme na nervy. Kdo by tvrdil opak, kecá. Ale nehádáme se!!! A to je to podstatné. Není prostor na žabomyší války. Pořád musíme držet spolu. Naopak všechny trable na cestě, které musíme řešit, náš vztah spíš upevňují. Navíc tvoříme (a to i cestovatelsky – není to naše první společná cesta) pár už několik let, takže se známe. Včetně všech svých blbých nálad.
A kdo je kápo?
JÁ (Láďa). NE! JÁ! (Káčka). (smích)
Asi to nemáme určené, kdo je kápo. Já jako chlap samozřejmě řeším většinu věcí, týkajících se technické stránky expedice. Kačky úkol a pozice ale není o nic jednodušší. Má na starosti navigaci a proviant, tak musíme držet basu. Například na jednání s chlapama je vždycky lepší Kačka. Ženská je v některém směru nesmírně důležitý prvek úspěchu.
Jaké ovládáte jazyky?
Pořádně žádný (smích). Ale domluvíme se prakticky všude. Oba mluvíme lehce anglicky. Kačka má základy němčiny a já si ještě trochu pamatuji ruštinu. Teď jsme se docela výrazně zlepšili ve španělštině, kterou jsme nikdy nestudovali. To podstatné vždy známe. Třeba pivo si umíme objednat hned v několika jazycích…
Kdo vaří? Už jste ochutnali něco, co vám vyloženě nesedlo?
Šéfkuchař je Kačka. Já občas za trest myju nádobí. Na webu máme na tohle téma extra záložku “kulinářské zážitky”. Tam je vše, co jsme během cesty snědli a ochutnali. Povětšinou se snažíme stravovat s domorodci a ochutnávat kuchyni dané země. Zbožňujeme nákupy potravin na pouličních trzích. Ochutnali jsme toho hodně a většinou nám všechno chutnalo. Je ale jasné, že knedlík je knedlík.
“Otázkou je, co byla větší oběť. Vzdát se dobrých zaměstnání, vybavení bytu a “bezpečné” pohody, a nebo to, že jsme to provedli až teď?”
Co všechno jste museli téhle cestě obětovat? A co na to rodina a přátelé?
Otázkou je, co byla větší obět. Vzdát se dobrých zaměstnání, kolegů, kamarádů, vybavení bytu, jistot a “bezpečné” pohody, a nebo to, že jsme to provedli až teď? V každém případě, tak jak je to vnímáno běžně, vzdali jsme se oba velmi dobrých prací a skvělých kolegů. Kromě všech věcí z předchozího výčtu jsme museli skončit i s některými koníčky a sporty, co jsme měli rádi.
Ale nelitujeme. Pro někoho to může znamenat, že jsme o hodně přišli, ale jestli spíše o něco nepřišli ti, co nikdy nikam nevyjeli. Určitě jsou věci, o které jsme přišli a nedají se vrátit. Svatby kamarádů, narození dětí, maturitní ples Kaččiny mladší sestry…
Co se týče rodin, já (Láďa) jsem to měl jednodušší, protože mám jen sestru a ta už dlouho ví, že jsem cvok (smích). Kačka to měla o poznání těžší, ale její rodina to přijala jako vývoj našeho cestování. Takže to všichni vlastně tušili, jen nevěděli, kdy to přijde. (smích)
Chtěli jste se někdy vrátit?
Ne, nikdy. Máme, co jsme chtěli. To, že občas něco nejde, je normální. Sice nám chybí české knedlíky, slané pečivo a pořádné pivo, ale ty zážitky… Ty to mnohonásobně vynahrazují.
Kde myslíš, že budete za rok, až budeme dělat další rozhovor?
Když půjde vše podle plánu, tak už někde na dostřel. To znamená Rusko, nebo těsně před ním. Ale rok je dlouhá doba a náš plán se mění každý den.
Pokud chceš vědět o našem dalším článku, sleduj eMontanu na Facebooku.
Hlavním důvodem naší cesy je touha splnit si náš největší sen. Nechceme svou cestou nic řešit, ani dělat zásadní krok v životě. Měli jsme práci, která nás bavila, super vztah, rodiny, kamarády, ale i závazky. Přesto jsme oznámili svým zaměstnavatelům, že končíme a vyrážíme vstříc našemu snu a velkému dobdrodružství. Prostě jsme si řekli, jedeme!!!
Náš slogan: “Život se musí užít, ne přežít.” a “Život je otázkou priorit.”
Láďa alias Ladislav Bezděk – “Cestování se stalo mým koníčkem a je pravda, že udržet mě na jednom místě je nemožné. Fascinuje mě hlavně pocit svobody, fakt, že vidím místa, která většina zná pouze z katalogů cestovních kanceláří a z cestopisných dokumentů nebo poznávání života v jiných zemích. Musíme si uvědomit, že si nežijeme zas tak špatně, i když se nám mnoho z toho kolem nás nelíbí. Na druhou stranu vidím, že i když se u nás tvrdí, že něco nejde, jinde to umí.”
Kačka alias Kateřina Dvořáková – “Cestování je pro mě víc než koníček. Dává mi pocit svobody, ale také poznání. Strašně ráda ochutnávám tradiční pokrmy v navštívených destinacích a nebojím se experimentovat. Mám ráda tu bezprostřednost a kontakt s úplně cizími lidmi. Všude se mi líbí a hned bych se tam stěhovala.”
OKI alias Škoda Octavia – Motor 1,6MPi/75 kW (benzín). Počáteční stav kilometrů před expedicí: 93 656 kilometrů.
Láďu a Káťu můžeš sledovat buď na Facebooku nebo na jejich stránkách www.bigtrip.cz
Absolvent mediálních studií, profesionální střihač, kameraman a příležitostný fotograf.
Točil cestopisné reportáže třeba v Číně, Argentině, Indonésii nebo Indii.
Motto: „Když se chce, všechno jde.“