„Povinná četba“ – rubrika, ve které se s tebou jednou měsíčně dělíme o tip na knihu, která by neměla chybět v žádné lezecké knihovničce. Letos vybíráme ty o horách.

Joe začíná s vyprávěním zostra. Představ si, že spíš v jihozápadní stěně Petit Dru nad Chamonix, když najednou, uprostřed noci, se ozve hromová rána. Chvíli netušíš, jestli je to zlý sen, nebo něco horšího – realita. Obrovský žulový blok letí do údolí. Celá police, na které spali dva lezci, se uvolňuje a řítí do údolí. Škubnutí. Oba dva zůstávají potlučeni viset na potrhaných lanech ve dvou nejistých skobách bez šance dostat se zpátky. Všechno jejich vybavení včetně bot je pryč.

„Nikdy nezapomenu na zkušenost té dlouhé, předlouhé noci, kdy jsme čekali, že se každým okamžikem zřítíme, chvíli v záchvatech hysterického smíchu a chvíli potichu, stále však s žaludkem sevřeným strachem, ztuhlí v očekávání něčeho, na co jsme ani nechtěli pomyslet.“

Po dvanácti hodinách zachránil Joa a Iana vrtulník. Ian po tomto zážitku přestal mít chuť na lezení a řekl, že do Alp už nikdy nepojede. Ne však Joe Simpson, kterému tahle zkušenost z pokoušení osudu nestačila. Zmíněný zážitek překonal a rozhodl se podnikat další výstupy.

Knížka Setkání se smrtí popisuje výhradně události malé expedice do peruánských And v květnu 1985, kam se Joe vydal společně s parťákem Simonem Yatesem. Do basecampu je doprovodil ještě cestovatel Richard, kterého potkali v Limě a vzali ho doprostřed hor.

Podle knížky panovalo tehdy v horách nestabilní počasí. „Hory byly zahalené v mracích a zpod šedého příkrovu vyčnívaly jenom spodní části stěn. Ve vzduchu bylo cítit napětí. Oba jsme si to při balení batohů na příští den uvědomovali.“ Než oba horolezci opustili tábor a vydali se do západní stěny Siula Grande (6 344 m n. m.), řekli svému kamarádovi Richardovi: „Víme, co děláme, a jestli se něco stane, stejně nám nemůžeš pomoci.“

Co se dělo dál, to je známý strhující příběh, který nemá smysl přepisovat. Pokud ho neznáš a nechce se ti číst knížku, můžeš se podívat na film Pád do ticha (Touching the Void), který celkem věrohodně zachycuje zápletku, kdy si Joe během sestupu zlomil nohu a Simon ho v mizerném počasí spouštěl dolů sněhovými poli. Ta se však proměnila v převislé stěny, vedle kterých Joe zůstal viset ve vzduchu, a tak byl Ian nucen parťáka odříznout. Tím však paradoxně zachránil život oběma. Po několika dnech se totiž Joe, ve stavech mezi životem a smrtí, doslova doplazil zpátky do tábora.
.

Co se dělo na Siula Grande? Schéma. (f: repro knihy Setkání se smrtí)

.
Při čtení téhle knížky člověka napadá několik otázek a většina jich se točí kolem téhle: Byl průšvih předvídatelný už od začátku? Byli si oba vědomi, že jejich výstup je tak trochu ruská ruleta?

Knížka Setkání se smrtí může posloužit jako dobrý impulz k tomu zamýšlet se více ohledně svých pocitů před začátkem výstupů a vlastní motivace. Určitě se vyplatí dokázat tyhle věci vnímat.

Osobně mě napadají myšlenky od lidí, které respektuji a kteří se na téma volání hor nějakým způsobem vyjádřili. Ať už během našich rozhovorů nebo někde jinde.

Líbí se mi přístup Josky Rakoncaje, který tvrdí, že „jít v horách na svou hranici není rozumný.“ Tedy, že v horách by se člověk měl pohybovat vždy několik obtížnostních stupňů pod svým limitem. Může se stát cokoliv – opalování na jižní stěně se změní v noční fujavici, ve která hledáš pohorkami stupy na zasněžené skále… Převaha se hodí vždycky.

Tommy Caldwell to vidí podobně – v horách ztratil hodně kamarádů a jeho samotného málem sestřelili teroristi ze stěny v Kyrgyzstánu. Pamatuji si jeho větu: „Život je příliš dobrý na to, abychom riskovali v horách.“

Další myšlenka je od českého himálajského horolezce a horského vůdce Pepy Šimůnka. Mimo to, že rád tvrdí: „Dobrej horolezec je ten starej,“ si vzpomínám na naše rozhovory ohledně pohybu v horách s klienty: „Špatnej pocit může být určitě legitimní důvod pro zrušení túry – i za pěkného počasí.“ Několikrát to udělal – cítil, že něco není v pořádku, a tak ukončil výstup.

Vzpomněl jsem si i na názory pískovcových lezců. Tohle nedávno říkal „Špek“ Slanina. „Mně hory bavily v určitý období. Když mě někdo zve teď, říkám: ‘Hele, nejedu.’ Do těch hor se ti musí chtít. O tom musíš bejt přesvědčenej, že tam chceš, jinak vůbec nemá smysl tam jezdit. Od tý doby, co se zabil Jirka Šmíd, už jsem tam jezdit přestal.“

Přestože má velkolepé výstupy například v Bergellu, k horám měl zvláštní vztah i velký lezec Standa „Vagón“ Šilhán. Podle svých vzpomínek tam jezdil nerad – bylo mu líto času, kdy nemohl lézt doma na písku.

Filosofické zamyšlení o přístupu k horách a schopnosti se na ně naladit měl nedávno na eMontaně také současný extrémní skialpinista Rosťa Tomanec. O tom, že hory máš vnímat jako přítele a o schopnosti oprostit se od svého ega čti tady.

Otázka na konec:
Je vlastně rozumné chodit do hor?
Není.

No a co.

Pokud cítíš hluboké volání, tak vyraž.
Pokud v tobě hlodá pocit nejistoty, o to více se asi vyplatí být na pozoru.

_____

Joe Simpson se narodil 13. srpna 1960 v malajském městě Kuala Lumpur, kde jeho otec sloužil jako člen britské armády. K lezení se Joe dostal v Británii a nejvíce ho motivovala knížka Bílý pavouk od Heinricha Harrera (o prvovýstup severkou Eigeru, pozn. red.). Proslavil se výstupem západní stěnou Siula Grande (6 344 m n. m.) v peruánském pohoří Cordillera Huayhuash, kde přežil pád po tom, co ho partner v nouzi odřízl z lana. Joe se byl schopný se zlomenou nohou vrátit zpět do tábora. Prodal přes milion kopií knihy o tomto zážitku. Pro široká publika dnes přednáší na témata osobního rozvoje, práce s rizikem nebo týmové spolupráce. Šestkrát se pokoušel o severní sětnu Eigeru – ani jednou ho nepustila na vrchol.

_____

PŘEDCHOZÍ DÍLY LITERÁRNÍ RUBRIKY: Deset velkých stěn, Padající hvězda, Velké himálajské dobrodružství, Má cesta.