Pro ekology katastrofa, pro pískaře sezóna století. Takový byl letošní rok ve Skaláku – podle dat na webu Hruboskalsko.cz je to zatím nejsušší sezona od roku 2005, kdy byl web spuštěn. Zelených dní bylo 102 (stav k 22. 10.) – nejblíž byl rok 2007 se 72 zelenými dny. Celkem se ale dalo lézt 139 dní, což je o měsíc víc než v doposud nejsušším roce 2015. Příležitostí k lezení bylo víc než dost a my jsme se ten čas snažili využít nejlíp, jak se dalo. Celou sezonu rozproudilo velmi suché jaro – už od konce dubna bylo jasné, že se letos ve Skaláku pojede kudla. Bohužel obnovený chod hospody na Koupáku nebyl úplně podle našich představ (zavíračka v osm hodin večer i dřív, na mejdany za dob Ilčiných jsme mohli jen s nostalgií vzpomínat), nicméně zásadní roli základny lezců ve Skaláku letos sehrála Turnovská chata. Několik kulturních víkendů (muzika s kalbou), oslav narozenin (kalby s muzikou) nebo prostě víkendových ohňů (kalby zcela bez muziky) utužily kolektiv lidí s láskou k jemnému solivému pískovci jak tenkrát.

Partička mlaďáků (z různých koutů republiky) se vrhla do sezony s chutí – hned zjara se začaly přelézat cesty, které na sobě měly pavučiny 10, 20 i více let. Cesty od bratří Meierů, Bojsy, bráchů Homolků ale i od starých mistrů Čihuly a Kuchaře. Asi největším tahákem letoška ale byly cesty od Vládi Sochora. Jméno, které moc lidí mimo Skalák nezná, ale pro místňáky jsou jeho cesty dost vyhlášené. Já jsem se s Vláďou setkal poprvé před čtyřmi lety skrze jeho cestu „Povětroň“ za VIII na Bránu. Místní lezec Honzik Šimánek mi o něm povídal: „Joo Kubí, ty cesty od Vládi Sochora, to je jenom pro fajnšmekry, většinou dost lámavej terén, solivý chyty, kruhy vysoko a dává jich málo, no prostě každá cesta od něj je zážitek.“
.

Vláďa Sochor (ve světlém) a bratři Ledabylové v roce 1970. Vláďovi bylo 18 let. (f: archiv J. Sochora)

.
Po přelezení několika jeho cest mi Sochorákův styl naprosto učaroval. Člověk pod jeho cestami dlouho chodí, nakoukává je, přemýšlí, jestli tam půjdou nějaké smyčky a jestli už nastal ten správný čas, anebo bude lepší si ještě chvilku počkat. A pak se jednoho rána probudíš po mejdanu na Turnovský a dojde ti, že dneska je ten den, kdy to půjdeš vylézt. Trocha nervozity po cestě do skal, vybereš sadu smyček, navážeš se a jedeš. A už tě nic nesundá, leda že by sis to pod prvním kruhem ještě rozmyslel nebo nějakou nerozvážností urval chyt a hodil strašnou tlamu do smyčky. A ten pocit, když tu cestu vylezeš a žiješ, ten se nedá nahradit sebetěžší sportovkou s mágem po borhácích. Samozřejmě nejsem sám, koho tenhle styl lezení baví. Bláznů, dychtivých zažít v dnešní bezpečné době trochu toho adrenalinu, je hromada. Letos se navíc ve Skaláku fotily Sochorovky do kalendáře (který bude k dostání u Vorla a Kuby Friče), takže Vláďovy cesty zažily nápor, co ještě nikdy. Nicméně ještě několik jeho cest má do deseti přelezů (přitom je dělal na začátku 70. let), speciálně ty za VIIIb a těžší. Tam člověk před sebou ve vrcholovce potká zápis maximálně od Bojsy, Magnuska nebo od Špeka.

Za největší zářezy roku (nejen moje) bych jmenoval cesty „Vláďova stěna“ VIIIc na Knihu, „Slunovrat“ VIIIc RP IX na Anebo a „Poslední mše za kamarády“ VIIIc na Mravenčí. Pro mě letos 15 Sochorovek v rozmezí VII až VIIIc, celkem jich mám 24, ještě mi jich hromada zbývá, ale těch závažnějších naštěstí už jenom pár. Ještě bych rád zmínil několik prvních přelezů cest od Meierů a od Špeka (cesty 15–20 let staré), které ukořistil drtič Lionel Burgr („Dívám se dívám“ IXc na Dračí věž, „Masožravé pole“ IXc na Dominstein a „Jamboree“ IXb na Skauta), ale to už je krapet vyšší dívčí, ten kluk má drajv jako blázen. Co se týče klasy, musím upozornit, že se jedná o skaláckou JPK (jednotná pískovcová klasifikace, pozn. red.), která umí lecčím překvapit.

Letošní sezona na měkkým byla prostě nezapomenutelná (a nejspíš bude zase dlouho neopakovatelná). Lezlo se do roztrhání lezeček a kůže na prstech, říjen s 20 kontinuálními zelenými dny (nejsušší měsíc roku) postavil veškerou logiku ročních období na hlavu – spousta lezců si dokonce začala přát, aby konečně zapršelo a měli od lezení na chvilku pokoj. Teď nezbývá, než se ze skalácké strouhanky na pár měsíců přeorientovat na trochu pevnější terén, zpracovat motivaci nabranou v létě a během zimy ji přetavit na brutální sílu a odhodlání sundat všechny pytle, které člověk letos rozvěsil. A dá-li pámbů, ta příští sezona bude stejně boží, jako ta letošní.