Sice ještě nejsou plnoletí, ale rozlezení jsou dostatečně.
„Jak se ti dařilo v Céüse?“
„Nic moc, jen dvě á pluska… A co to tvoje minulý 8bé plusko?“
“Myslím, že to bylo lehčí.” (zaznívalo občas po cestě dodávkou)
Čísla nečísla – pořádný trip za lezením po vlastním jištění ještě nikdo z nich nezažil. Budou se jim líbit ladné linie, které nehyzdí žádné navrtané jištění?
Pět mladých českých lezců odjelo do Orca, oblasti se silnou etikou. Jednu dobu se tu oblíbené cesty lezly po nýtech. Patrioti je odstranili a dnes cvakneš fixní jištění často jen v plotnách, na štandech a v místech, kde by to bez něj bylo na zabití. Spáry jsou většinou čisté, a tak se o jištění musíš postarat podle svého – buďto pomalu, ale jistě (Tereza Svobodová), nebo rychle a zběsile (Denis Pail).
Jak vlastně odjistit cestu, kde první železo je slaňák ve třiceti? Od toho tu byli starší borci, které tahle akce na týden odloudila od rodin. Ve svém volném čase a zadarmo se přijeli podělit o plné kufry materiálu a zkušeností nejlepší čeští alpinisti Vašek „Šatavis“ Šatava, Honza „Stračes“ Straka, Honza Zbranek a Dušan „Stoupa“ Janák. (Pavel “Bača” Vrtík a Mára Holeček měli jet původně také, ale omluvili se, pozn. red.)
V Čechách padají tou dobou tropické rekordy. V Orcu si místní lidi fotí rozbouřenou řeku u vesnice Noasca, dvoudenní průtrž mračen tady udělala paseku. Voda teče po všech plotnách, a tak je celkem jasné, kam se půjde lézt. Převisy po chytech v Orcu nenajdeš, takže hádáš správně – převislé spáry. Nebo aspoň vlhké kolmé spáry, které nejsou tak těžké.
Za doprovodu hromů leze Matěj, Ondra a Tereza jedno zajištěné 7a. Monzun graduje a nejhorší podmínky v cestě schytává právě jediná alpinistka zájezdu. Půl hodiny bojuje ve sprše a Honza Zbranek u toho půl hodiny stojí v odtokovém kanálku s kyblíkem v ruce.
Vypadá to, že Honza se vody nemůže nabažit. Další den naprosto ladně padá do místní řeky. Hází záda, na nich má plný batoh s nápisem „Solid“. Smůla, že do vody skáče hned vedle kempu, takže se na jeho uklouznutí dívají úplně všichni. Jako správný alpinista na to jde metodicky s helmou na hlavě už od tábora.
Nejlepší výkon během deštivého úvodu předvedl Matěj Svojtka, který si střihl stropní spáru Legoland 7b+, hned na první pokus i se zakládáním. Dole v infoboxu se dělí o svoje pocity z této cesty.
Druhý den přijíždějí Denis, Vojta, Stoupa a Stračes, kteří byli po cestě z Moravy na jeden den v Dolomitech. Tam málem poslali svoji dodávku do údolí – kluci sbírali své první alpinistické zážitky už v autě.
Ostravský Denis ve většině puklých cest předvádí všechno jiné než spárové kroky. „Asi z toho pudu!“ klepe se ve výlezu žábovice Elisir D´incastro 6b+. Raději drtí mikrolišty kolem spáry a nohama šlape na malé žulové krystálky, než aby dovnitř zasunul tutovou nohu. Namotivovaný je ale dostatečně: „Zítra musíme vylézt aspoň deset cest,“ hlásí večer v kempu. Denisův přístup k lezení se líbí Stračesovi, který s ním leze třeba vícedélkovou širočinu Fessura Della Disperazione 6a+. „Nepatlá se s tím a je rychlej, to se v horách hodí.“
Taky Vojta Vlk z Jihlavy se na soustředění učí od frendů nové fígle: „Dřív jsem ten palec neznal, ale teď už ho tam rvu a drží to…“ přemýšlí nad tím, jak do spáry dát tu správnou žábu. Šestnáctiletý lezec moc nemluví, působí zamyšleně a nedává najevo strach. „Člověče, v 7a už jsem neseděl ani nepamatuju. A že si zabojuju v 6a, to jsem nečekal…“ je jedna z mála vět, co z něj vypadávají. (V Krase má vylezený například Kašpárkův hrobeček 8b, pozn. red.) Ani jídlo ho moc nevzrušuje. „Dáš si rajče?“ „Já nejím zeleninu.“ „A tak aspoň jabko?“ „Nejím ovoce.“ Vojta zatím jí jenom maso, mořské plody, pizzu a gely.
“To se pak nedivím, že to těm klukům tak leze, když mají ani ne padesát kilo,” polemizuje Stoupa. „Mám empiricky zjištěný, že tři kila jsou malej stupeň. Takže když lezeš 7c, zlepšíš se bez tří kil na 7c+. Fakt, funguje to tak na mě a vím to i podle kamarádů.“ Kdyby Stoupa vážil stejně jako Vojta, lezl by podle své teorie 11a+.
Počasí se zlepšuje a dny získávají zdánlivě monotónní rámec – nekonečné skloňování slov spára a frend, případně omílání otázek: „Jakou tam dáš velikost?“ „Co tam založím?“ Z původně přehledných hromádek materiálu se stává nekontrolovaný bordel všech možných kusů železa. Frendy, čoky, ball nuty, šťáradla, hexy, tricamy, expresky, smyčky… Všechno začíná neřízeně kolovat mezi lezci a ještě dnes se neví, co u koho zůstalo.
„Je to fajn, aspoň to udrží lidi v kontaktu, až přijedou domů,“ neřeší zatoulané věci Honza Zbranek. Pokud se nad tím zamyslíš, musíš uznat, že je to chytrá teorie. Když máš něco u kámoše, určitě mu napíšeš a potkáte se na dalším společném lezení. V tomhle duchu se o českou skupinku zajímají večer dva Britové: „Už se kluci vrátili ze skal? Je dost hodin, stmívá se. Nestalo se jim něco?“ ptají se u svých židliček v kempu starší pánové, od kterých si kluci půjčili nablýskaný frend velikosti šest. Dostali ho zpět společně s dvěma flaškami Plzně. “Zítra si ho půjčte taky!”
Dobrý materiál je v Orcu důležitý, platí to i pro lezečky. Pokud lezeš v malých se skrčenými prsty, připrav se na nepříjemnou bolest, když je budeš páčit ve spáře. Honza Zbranek například lezl v prototypech, které navrhl yosemitský Tommy Caldwell. Nemá v nich skrčené prsty a kryjí mu i kotníky, takže ho lezení tolik nebolí. „Stejně mi ty spáry moc nejdou,“ říká Honza skoro denně. „A není trochu divný, že jsi kromě Greenspitu všechny vylezl?“ ptá se ho Terka, která si jako jedna z mála vyzkoušela menší pád do frendu. Přesto se jí spáry zalíbily a získala pocit, “že se je snad jednou naučí lézt pořádně”. V současnosti žije ve Švýcarsku, takže možností má kolem sebe spoustu.
Česká skupinka stoupá po málo vyšlapané cestě neudržovaným lesem plným křoví a ostružin. Je teplý italský den. Přicházejí na pěknou žulovou plotnu s bukem – plácek, který vypadá jako v Jizerkách. Až na ten stín nahoře – takovýhle žulový strop u nás nenajdeš.
Nad tebou se láme dvanáctimetrová stropní spára, kterou poprvé vylezl usměvavý Švýcar Didier Berthod ve slavném filmu First Ascent. „You have to be strong in your body… And you have to be strong in your mind,“ říká ve snímku od Petera Mortimera, odstraňuje zelené nýty a jako první přelézá cestu vkuse. Po vlastním jištění. Od roku 2008 tahle cesta moc přelezů nenasbírala. Mají ji například Tom Randall, Nico Favresse nebo Stevie Haston.
První do ní nastupuje Šatavis, který vyrůstal na písku. Jednou rukou se drží ve stropní spáře, druhou rukou vybírá nejvhodnější frend a cestu zajišťuje pro ostatní, většinou používá frendy menších velikostí. Postupně ve stropě bojují všichni, ale spára je přísná a pohyby dost nezvyklé.
„Vždyť to jsou furt velký chyty, na celou dlaň,“ přemýšlí Stoupa, ale je na něj těžká. Honza dává třetí pokus a zkouší třetí boty, taky nic. Cestu aspoň okouká a někdy v budoucnu ji škodolibě postaví na světovém poháru. Denisovi a Vojtovi chybí na dlouhý přešah na začátku pár centimetrů. Matěj zkouší bručet jako Šatavis a to celkem zabírá, dává druhý nejnadějnější pokus.
Šatavis se v Greenspitu pohybuje jednoznačně nejplynuleji. „Až vlastně po sem se dá odpočívat,“ říká od šestého frendu. Není tady poprvé, Greenspit zkoušel už před lety. „Ale nepiš o tom, když jsme to nevylezli,“ říká autorovi článku. (Zapytlit tuhle brutalitu není žádná ostuda. Většina lezců by měla problém s opuštěním nástupového madla, myslí si autor.)
Nejvíc pokusů dávají asi Ondra s Matějem – pražští kluci do frendů během zápalu boje skáčou jako do nýtů. Frendy se pomalinku vyviklávají ven, naštěstí pořád drží za dvě vačky. „To je správně, na to v tu chvíli nesmíš myslet,“ souhlasí Šatavis. “O pevnosti jištění nesmíš pochybovat, jinak cestu na svém limitu určitě nevylezeš.”
Pokud chceš vědět o našem dalším článku, sleduj eMontanu na Facebooku.
Tři slova, která si vybavím, když se řekne Orco.
Žula, spára, dobrej pstruh!
Nejlepší zážitek – drží to
Boj ve spárách na tu nejzazší intensitu! Moc mě bavily všechny ty spáry, kdy musel člověk dřít, bojovat se spárou a ještě řešit zakládání frendů a čoků a koumat, jestli je dobrej a jestli tě udrží. Ze začátku byla důvěra k padání do frendů malá, ale pozdějc už jsme do frendů normálně padali a zjistili, že i frend může držet, což beru jako největší poznatek ze zájezdu do Orca.
Nejlepší cesta
Je těžký říct, jaká cesta byla nejhezčí, ale pokud se mám rozhodnout jen pro jednu, volím Nichia delle torture. První délka ladění v plotně a druhá délka všechny rozměry spáry… Od žáby, až po širočinu. Ladění, boj, morál, expozice, kámoši… Prostě všechno!
Tři slova, která si vybavím, když se řekne Orco.
Strach, bolest, dobrodružství
Nejlepší zážitek – radši lézt než zakládat
Lezení po vlastním jištění. Nikdy jsem to předtím nezkoušel, a když jsem přijel do Orca, dostal jsem materiál a lezl. Celkem to bylo hodně dobrodružné, nevěděl jsem jak se zakládá jištění, ale vše klaplo dobře a naučil jsem se toho hodně. Docela mě potrápily i 6áčka!!! Lézt spáru a zakládat si u toho jištění není až tak jednoduché. U některých cest jsem musel lézt skoro sólové úseky, protože než bych založil frend nebo vklíněnec, nateklo by mi a spadl bych. A to bych fakt nerad. Tak jsem zvolil dobrodružnou variantu a lezl dál. Někdy jsem se fakt bál. (smích)
Nejlepší cesta
Co se týče cest po vlastním jištění, tak se mi nejvíce líbila cesta zvaná Fessura Della Disperazione. Krásná vícedélka, která vede širokou trhlinou. Moc jsem si ji užil a navíc zakládání frendu velikosti šest bylo suprové. (smích) Pak se mi moc líbila cesta Non So Chi Mi Tenga. Převislá široká spára, kde je zapotřebí lézt i nohama napřed. Tuto cestu jsem si moc užil. Nabízí totiž spoustu lezeckých možností, žáby, sokolíky, pěsti atd.
Taky se mi moc líbilo jedno sportovní 8a. Tak malé chyty jsem snad nikde nedržel. Parádní linie, kde je vše. Od malých lišt až po technické bouldery bez noh. Super lezení.
Tři slova, která si vybavím, když se řekne Orco.
Spáry, plotny, širočiny
Nejlepší zážitek – jediné 8a zájezdu
Pro mě nejlepší zážitek byl asi den, kdy už se mi kvůli únavě nechtělo lízt. Nakonec jsem vylezl převislou spáru za 7a+ na flash, ze který jsem měl trochu obavy, ale nebylo to tak hrozný a odpoledne jsem vylezl druhým pokusem 8a, kde jsem málem třikrát spadl, ale nějak jsem se dostal k řetězu, což jsem v tu chvíli nechápal. (smích)
Nejlepší cesta
Nejvíc se mi asi líbila výše zmíněná spára za 7a+ s názvem Non so chi mi tenga, jinak většina cest, co jsme lezli byly super!
Tři slova, která si vybavím, když se řekne Orco.
Spára, Friend (přeberte si to, kdo jak chcete), Šatavis-Jedi Master-v-Greenspitu (smích)
Nejlepší zážitek – Honza Zbranek mě jistí ve vodopádu
Nevím, jestli je lepším zážitkem Honzovo splynutí s přírodou ve vodopád anebo moje vyklouznutí ze spáry se snahou chytit se „friendu pro dobrý pocit“, se kterým jsem pak v ruce letěla dolů… Asi přece jen vítězí Honza.
Jen tak pro vysvětlenou, jeho splynutí s přírodou proběhlo asi takhle: první den chvíli po dešti jdeme lézt, po pár cestách končíme v téměř suché, převislé sportovně odjištěné spáře L´eroe Dei Due Mondi. Honza leze první, pak Matěj s Ondrou a pak já… Už během Ondrova lezení začíná mírně pršet a nakonec chudák Honza vyhrává tu “čest” mě jistit. Jako obvykle lezu svým závratným tempem (rozuměj pomaleji než šnek), a než se dostávám do převisu ke spáře, tak už je dosti průtrž s bouřkou… Ze sokolíka a spáry se stává vodopád, ale nezbývá než pokračovat… No a tak je vodopád i ze mě… Abych se skálou vytvářela vodopád, to se mi teda ještě nepovedlo (smích). K řetězu dolézám umytá a věci suším ještě další dva dny…
Nejlepší cesta
Nejvíc se mi asi líbil Jedi Master (třetí a čtvrtá délka) a cesta Elisir D´incastro, krásná jednoduchá spára přes převísek. Konečně jsem si připadala, že mi ty spáry i jdou a dokonce jsem si i říkala, že se je snad jednou naučím lézt pořádně. A taky proto, že jsem neměla tak strašně bojový výraz jako chlapík z přebalu průvodčíka (smích). A taky Totem Bianco a ta trhlinka za 7a vedle páté délky Fessura della Disperazione a……a……a… no prostě skoro všechny (smích).
Tři slova, která si vybavím, když se řekne Orco.
Víno, ženy a zpěv.
Nejlepší zážitek – návštěva Legolandu
Pokud zrovna z nebe nepadaly tlusté provazce deště, lezli jsme každý den od rána do tmy, a pochopitelně nejlepší zážitky byly ty lezecké. Je zajímavé, jak se v takové disciplíně jako je tradiční lezení, vlastně pozná ten nejlepší zážitek. Hranice mezi silným a hrůzostrašným zážitkem může být nebezpečně tenká, spíše platí, že méně může být někdy více.
Dosáhnout té ideální intenzity zážitku se mě podařilo v místní klasické stropní spáře Legoland. Ta začíná překrásnou, cca sedmimetrovou žábovkou, která ale brzo člověka slušně vyčerpá. Když jsem se zavěsil za špičku a odpočíval v místě, kde spára ze stropu přechází do převisu, tekly mě po celém těle potoky potu, ačkoliv bylo chladno a mimo náš převis silně pršelo. Zakládám poslední friend a na pokraji pádu pokračuju závěrečným pětimetrovým výlezem, kde se již spára nepříjemně rozšiřuje. Nejdramatičtější jsou pro mě poslední kroky, v kterých mě obílené chyty falešně svedou do omechované stěnky, a já z posledních sil zoufale plácám po madle, které už naštěstí nepouštím a dolézám na vrchol.
Nejlepší cesta
Objektivně nejhezčí cesta byla pro mě jiná převislá žábová spára, jejíž název bohužel nemůžu dohledat. Je jednoduše pěkná jak esteticky, tak i pohybově. Úzká prstová spára, která se postupně rozšiřuje do perfektní žábovky se line prostředkem převislé, jako zrcadlo hladké stěny. Radost pohledět.
„Lezení není jen o číslech a život není jen o penězích.“ Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš.
Je závislý na stavech, kdy neřeší datum –
v horách nebo na labském písku. Neléčí se.