„Maro, pojedeš se mnou stopem do Mongolska?” zeptal jsem se jednou jen tak mezi řečí mého kamaráda a výborného fotografa Marka Štefecha. Na kladnou odpověď jsem nemusel čekat déle než sekundu. Mara má jasno, toto dobrodružství si nenechá ujít.
Pozici pro stopování nemáme ideální, jako dva borci s velkýma batohama nejsme zrovna nejpřitažlivější kousky, kterým by řidiči chtěli zastavovat. Proto vyrábíme ceduli „Mongolia“ a od ní si slibujeme, že minimálně v Evropě by nám na atraktivnosti mohla přidat.
.
.
Stopovaní je pro mě jako rozbalování vánočních dárků. Baví mě čekat u silnice s vědomím, že jedno auto pro nás může znamenat popovezení o pár desítek nebo stovek kilometrů, anebo rovnou „jackpot“. Ten první přichází v podobě polské ženy Katarzyny – už už chceme jít spát klasicky do lesa, v tom nám ale zastavuje postarší dáma a nabízí přespání ve svém domě. Součástí nabídky je i večeře, snídaně, ale hlavně seznámení se s místními lidmi a vzájemné sdílení příběhů, názorů a inspirace.
Po týdnu překračujeme hranici Ruska. Moskva je odtud nějakých pět set kilometrů. Místo obrovských magistrál, směřujících na hlavní město, nás vítá polorozbořená silnice, po které nejčastěji projíždí bagr. Do toho začíná pršet a moc optimismu nám nepřidávají ani pohraničníci. Rusky zatím neumíme, z jejich řeči jde ale poměrně lehce vydedukovat, že se tady stopovat nesmí. Vše poslušně odkýveme a jakmile strážníci zmizí za zatáčkou, v činnosti opět pokračujeme.
Po pár hodinách se nám zpětně vyplácí pěší přechod hranic. Téměř každá posádka aut čekajících na odbavení se nás totiž vyptávala na naše úmysly. Rychle se tak v koloně roznesly informace o dvou týpcích, co stopují do Mongolska. To nám pomáhá k našemu prvnímu stopu v Rusku, postarší pár nás přibližuje směrem k Moskvě. Prvotní obavy a nejistota ze stopování v téhle zemi rázem opadávají.
Do velkých měst nás to netáhne. Zejména kvůli komplikovanému „vystopovávání“ z nich, zároveň jsme ale oba otevřeni změně plánu vlivem nových okolností. Jednou z nich je nabídka na ubytování v Moskvě od mladého ruského páru – jasný signál navštívit třínáctimilionovou ruskou metropoli. O dva české baťůžkáře tu ale nikdo zájem nejeví, spíše naopak. Prodírajíc se skrze frontu na balzamovaného Lenina se nám dostává několika opovrhlivých pohledů od turistů, kteří řádně čekají na to, až spatří prvního sovětského vůdce. My o tyto houfné akce příliš nestojíme a po půl dni se těšíme zpátky k silnici, kam jako stopaři patříme.
Potraviny nakupujeme maximálně na tři dny dopředu – ve městech se ocitáme poměrně často a benzínky to když tak jistí. I tak tyhle zásoby většinou nejsme schopni sníst ani za týden. Skoro v každém autě totiž dostáváme něco malého k snědku a ani pozvání na jídlo do restaurace nebo domů nejsou výjimkou. Kde jsou ti krvelační Rusové, před kterými nás všichni varovali? Setkáváme se tu s obrovskou pohostinností.
.
.
Tak třeba Michael. Auto má naložené novým nábytkem a se synem ho vezou domů. Postupně nabírají všechny stopaře, které potkávají u silnice. Jsme tu já, Mára a dva Rusové, kteří míří až do Vladivostoku, a všichni společně přijímáme pozvání na oběd. Rusky už rozumíme poměrně dobře, s mluvením to je ale horší. Většině debat proto zatím jenom nasloucháme. Michael, konzervativní, křesťansky založený pán, společně se dvěma proevropsky smýšlejícími mladíky rozebírá témata víry, politiky a směřování své země. Do politických debat, byť tato byla velmi poklidná a uctivá, se radši nikdy nepouštíme, zaplať pánbůh za výmluvu na naši znalost ruštiny.
Za týden nám vyprší měsíční platnost ruského víza a ten večer si pamatuji jako včera. Spíme pod mostem, kdesi za Krasnojarskem. Pěkný kousek v asijské části Ruska. K Bajkalu už je to jen pár stovek kilometrů a plán je jasný – dostopovat k jezeru, pár dní oraz a pak to hnát směrem dolů, do Mongolska. Bajkal totiž od začátku cesty vnímáme jako nejzazší část Ruska, kam se podíváme.
Už jste někdy Bohu říkali své plány? Pokud mě tato cesta něco naučila, tak je to právě nelpění na vytyčených cílech a spoléhání se na intuici. Hned druhý den ráno nám zastavuje starší pán ve starým nablejskaným sporťáku. Máme štěstí, jede přímo k Bajkalu. Nasedáme a začíná klasická agenda představovaní. Po chvíli ale přichází nečekaná nabídka. Jefim nás zve do svého domu ve Vladivostoku, nejvýchodnější části Ruska, kterou omývá Japonské moře. Od naší pozice je to ještě nějakých pět tisíc kilometrů. Moc daleko na to, abychom se včas vrátili a opustili Rusko v termínu našich víz. Všechno v nás ale volá, abychom tuto nabídku využili. Jedeme tedy na letiště do Irkutsku a zamlouváme si let z Vladivostoku k Bajkalu tak, abychom potom měli dostatek času zamířit na jih.
Jezero Bajkal se stává spíše přestupní stanicí a my si to frčíme dál Sibiří na východ. Jefim nasazuje obrovské tempo, jen abychom do Vladivostoku dorazili co nejdřív a on nám mohl ukázat tento kus své země. S každým dalším kilometrem našeho řidiče poznáváme a také zjišťujeme, že jsme stopli velmi bohatého člověka. Ve východní části Ruska vlastní sanatoria, laboratoře a zaměstnává stovky lidí. Ve svých dvaašedesáti letech se rozhodl opravit oblíbené auto a projet s ním celé Rusko – z Vladivostoku do Moskvy a pak zpět, celkem 11000 kilometrů.
Jefimovi začínáme říkat „Papa Jefim“, je to totiž takovej náš ruskej táta. Táta, kterej byl zvyklej prosadit si svůj názor za každých okolností a nebrat si servítky. Ovšem i díky této jeho zarputilosti a diktátorským sklonům dokázal z nuly vybudovat firmu, za kterou dostal medaili za práci pro Rusko.
V jeho sídle si připadáme jak na prázdninách u prarodičů. Válíme se u bazénu, lovíme ryby a kraby v moři, ráno snídáme kaviár, večer popíjíme whisky. Během těchto dnů úplně zapomínám, že jsme na cestě stopem do Mongolska a zároveň pociťuji obrovskou vděčnost. Mám pocit, jako by se minimálně jeden rok života vměstnal do pouhého měsíce. A to jsme teprve v polovině našeho dobrodružství.
Andrej je jeden z našich posledních ruských řidičů. Dává nám lekci, o které nejspíš ani neví. Nastupujeme k němu do auta a můj první pohled končí na jeho rukou. Má potetované první články prstů na obou končetinách. Od Jefima už víme, že je to označení pro lidi, kteří byli ve vězení. Z tetování jde vyčíst v jaké věznici, na kolik let a dokonce i za jaký trestný čin. Hlavu okamžitě začínají plnit myšlenky a nejrůznější scénáře, co by nám tento bývalý trestanec mohl provést. Lituji, že mám svůj nůž v krosně. Během pár minut mé myšlenky přehluší nenucený rozhovor, během kterého zjišťujeme, že se Andrej vrací po měsíci práce ze Sibiře. Jezdí tam v tanku a hledá zemní plyn. Za chvíli bude doma u rodiny, a tak nám dává přebytky jídla a dokonce i dalekohled. V autě vládne velmi přátelská atmosfera. Po třech hodinách jízdy se dozvídáme jeho příběh. V patnácti letech si s kamarády hráli s pistolí, ta spadla, vystřelila a jeden z nich to odskákal. .
Večer se mi neusíná nejlíp. Myslím na to, kolik předsudků a falešných soudů moje hlava vymyslela vůči člověku, kterého jsem vůbec neznal… Pouze na základě jeho vzhledu… Uvědomuji si, že nechci soudit jiné lidi na základě toho jak vypadají, odkud pocházejí, nebo v jakého Boha věří.
„Nechci soudit jiné lidi na základě toho, jak vypadají, odkud pocházejí, nebo v jakého Boha věří.“
Lesy takřka mizí a nám se otvírá obrovský prostor kopcovité krajiny. Za humny je Mongolsko. Naši euforii nekazí ani ruští pohraničníci, kteří si za pěší průchod hranic žádají něco do své kapsy. My prachy nemáme a naštěstí se nám daří nasednout k jednomu mongolskému páru. Snad jako jediní v koloně aut po nás za převoz nežádají peníze. Dosáhli jsme našeho cíle, dostopovali jsme do Mongolska.
Ještě tu ale máme nějakou práci, dostat se sem totiž není náš jediný úkol. Naší cestě chceme dát větší rozměr. Už dříve jsme se spojili s Českou rozvojovou agenturou, která realizuje projekty po celém světe a mongolsko je jednou z prioritních zemí, kam pomoc směřuje. Jeden projekt chceme sami navštívit.
Ve městě Sharyn Gol čekáme na Richarda, šéfa zdejší české základny. Nabírá nás do Jeepu a pokračujeme dalších třicet kiláků na východ. S asfaltovými silnicemi jsme se rozloučili a rychlost přesunu, na kterou jsme byli zvyklí v Rusku, se na polních cestách rapidně snižuje. Po nějakých dvou hodinách dorážíme na základnu. U dřevěného obytného srubu stojí šest velkých foliovníků a v nich tisíce sazenic místních dřevin. Na severu Mongolska leží přibližně stejná plocha lesů jako v celé střední Evropě. Stromy ale rychle mizí, Mongolové jsou totiž zvyklí si z lesa brát, málokdy mu však něco vrátí. A když už nějaký ten stromek vysadí, sezobne ho ovce, kráva, velbloud nebo koza. Nejdůležitějším úkolem českého projektu je předat know-how mongolské straně v oblasti péče o les.
Jezero Chövsgöl na severu Mongolska je údajně nejkrásnějším vodním objektem v zemi. Spousta lesů, kopce, které přecházejí ve skalnaté vrcholky a křišťálově průzračná voda. V nedalekém městě Hatgal se k nám přidává Denise. Dvaatřicetilettá Němka, která před dvěma lety prodala veškerý svůj majetek a od té doby cestuje a poznává sama sebe. Narazili jsme na ni před obchodem. Nevyšla jí dobrovolnická práce, a tak má pár dnů volna. My máme velkej stan a po čtyřiceti dnech na cestě ve dvou, je pro nás třetí parťák příjemným oživením.
Při treku kolem jezera Chövsgöl si večer rozděláváme oheň, abychom se zahřáli. V srpnu tu už totiž začíná podzim. Po krátké chvíli si k nám přisedají mongolští rybáři, kteří celý den lovili ryby na jezeře. Každého z nás obdarovávají čerstvě ulovenou rybou. Pečeme si je na ohni. Jazyková bariéra je téměř stoprocentní, taktak se nám podaří vykomunikovat, kdo se jak jmenuje a kolik je mu let. I přes to v těchto chvílích cítím naprostou plnost, jako bych nic víc nepotřeboval, po ničem netoužil. V těchto okamžicích, kdy kolem jednoho ohně poklidně sedí lidé naprosto odlišných kultur a jiných jazyků, jsem naprosto přítomen. Právě prožívám jeden z nejintenzivnějších zážitků z celé cesty.
.
.
Mongolové pojem stopování vůbec neznají. Když už natrefíme na někoho, kdo umí anglicky, nedokáže pochopit, proč čekáme u silnice a zvedáme palec. Čemu se ale divíme. Mongolsko je země s nejmenším zahuštěním obyvatel na kilometr čtvereční. Proč by tady někdo mařil čas čekáním na auta? A tak přichází den, kdy nevidíme projet jediné vozidlo v našem směru. Čekáme, hrajeme karty, kocháme se místní krajinu, občas se za námi staví obyvatelé nedalekých jurt. Večer nám dochází voda – o doplnění prosíme místního pastevce. Slunce už zapadá, stavíme tedy stan. V tom za námi slyším dusot kopyt. Otočím se a vidím, jak na velbloudovi přijíždí malý mongolský chlapec. Během chvíle každého z nás povozí na tomto majestátném zvířeti. Tohle za ten den strávený čekáním vážně stálo.
Ve městě Songino se seznamujeme s rodinou, jež tu provozuje restauraci, u které dvakrát denně zastavuje autobus plný cestujících z Ulánbátaru do Ulángomu. Nechávají nás postavit stan u nich na zahradě a ráno se máme stavit na snídani. Po situaci, kdy nám u jedné rodiny před pár dny naservírovali hlavu ovce, si dáváme pozor, abychom dostatečně zdůraznili, že nejíme maso. Ve skutečnosti tomu tak není, ale jiný způsob jak se držet stranou od pro nás nezvyklých chutí jsme nenašli. Zůstáváme až do oběda a čekáme na autobus dál na západ k jezeru Khyargas. Po chvíli na palubě polní cesta z ničeho nic přechází ve zbrusu novou asfaltovou silnici. Hýždě už sice máme dostatečně vytrénované místními komunikacemi, i tak tuto příjemnou změnu vítáme s nadšením.
Město Chovd je nejzápadnější částí Mongolska, kam se podíváme. Z něj už směřujeme zpět na východ podél pouště Gobi rovnou do naší cílové destinace, hlavního města. A jelikož jsme asi děti štěstěny, daří se nám tady jeden slušný stopařský kousek. Zastavuje nám kolona pěti aut, která jede „Mongol Rally“. Jsou to šílenci, co před pár týdny vyrazili z Anglie a v autech s nízkým objemem motoru si to míří do Ulánbátaru. Charitativního „závodu“ se účastní zhruba tři sta posádek. Auta už jsou v dezolátním stavu a spousta z účastníků po cestě odpadla. Spolu s kolonou pěti vozů jedou i dvě motorky. To je divný, závod totiž není pro jednostopá vozidla. „Oni se k nám jen na chvíli připojili, jsou to nějací Češi, co jedou kolem světa,“ říká nám Skot. Neexistuje asi lepšího místa k potkání našich krajanů, než je pustá poušť Gobi. A my se tak seznamujeme se s Mirkou s Vojtou, kteří jedou na motorkách kolem světa.
Mám pocit, jako by všechny části naší cesty byly kostky, které zapadají do jedné velké skládačky, a my už čekáme jen na tu poslední. Jsme totiž před Ulánbátarem. Na zastavující auta mluvíme anglicky, tady nám už semtam rozumějí. „Hi, we are Czech guys and we are hitchhiking to UB,“ mluvím k Mongolovi v nablýskaným Jeepu. „Ahoj, já pět let v Česká Republika,“ odpovídá nám muž středního věku. V tu chvíli víme, že poslední díl skládačky zapadl. Seznamujeme se s Erkou, velmi přátelským a pohostinným člověkem, který si s českým parťákem rozjel firmu v Mongolsku a vlastnoručně si sem přivezl služební auto Škoda Octavia. A co by to bylo za poslední díl skladačky, kdyby nám Erka nepůjčil svůj volný byt v Ulánbátaru.
Díky za ten první nejistý krok ze dveří našich domovů. Díky za krok Za Hranici Komfortu.
Markovy dokumentární fotky nás svoji kvalitou naprosto dostaly (promazávat skoro nešlo), a Standa mu proto položil pár otázek:
Jakým tělem jsi to fotil?
Fotil jsem Nikonem D800E.
Koukal jsem, že většina je pevnou 28 mm. To je tvoje nejoblíbenější sklo?
Jo, 28 mm je moje nejoblíbenější ohnisko, ale bohužel dobrých a dostupných 28miček v té době na trhu moc nebylo. Tak jsem měl Nikkor 28mm f1.8 G u kterého musí člověk víc clonit, aby z toho lezl kloudný výsledek, na druhou stranu je to docela lehké sklo.
V čem je dobrá kombinace 28 mm 1.8 + 70–200 mm 2.8?
Tak je to kompromis, nemá cenu na cestování brát víc jak dvě skla, protože není čas je měnit, a je to váha navíc. S 28 mm se dá fotit reportáž, portrét ,a když člověk spojí pár fotek na výšku, nafotí i krajinu na ekv. cca 18 mm. Já vybíral ze skel, co jsem měl v té době doma, proto i ten Tamron 70–200 VC f2.8, i když je to docela macek, f4 by byla samozřejmě lepší volba. Tohle sklo jsem chtěl mít na zvířata a detail v krajině.
Měla tahle výprava i nějaký fotografický výstup – výstava? Zasloužilo by si to.
Vlastně ani nevím, já se o nic takového nepokusil… Možná Ondra něco uspořádal.
Co tě nejvíc bavilo na focení lidí v tomhle regionu? (Oproti třeba focení lidí u nás)
V Česku se fotí hůř, protože to lidi obtěžuje. Pro takového Mongola je to zpestření po tříhodinovém koukání na ovce.
Setkal ses někdy s nepochopením/konfliktem kvůli focení? (Rusko)
Vlastně si nevzpomínám vůbec na nic, kde by byl jen náznak toho, že by měl někdo problém s tím, že fotím.
Jaké tři fotky z této cesty jsou pro tebe top a proč? (těžká otázka)
Stanování s „mongolrally“ pod hvězdami, to byl jediný moment během celého tripu, kdy jsem měl k dispozici stativ, který mi půjčili Češi z JedemKolem. Pak rybáři na Bajkalu. A hlavně fotka betonové konstrukce z Novosibirsku, ta jediná i s odstupem času vypadá dotaženě. (smích)
.
Ondra pracuje jako průvodce pro brněnský Expedition Club a je zakladatelem projektu Za Hranici Komfortu. Aktivně se věnuje zážitkové přípravě kávy a přednáškám pro základní školy. Pořádá putování v přírodě a další akce pro lidi.
Mara je nadaný fotograf, kterého znudil život v Čechách, a tak se rozhodl žít na Bali. Zde plní své portfolio fantastickými snímky surfařů, krajiny, žen a místního života. Našel si holku z Jávy, a tak už ho z Indonésie jen těžko něco dostane. (smích)
Projekt Za Hranici Komfortu vznikl před třemi lety, aby vyprávěl příběhy lidí, kteří si před sebe postavili výzvu. Pořádáme cestovatelské přednášky pro veřejnost i interaktivní programy pro základní a střední školy. Nově jsme se pustili do organizace akcí, a tak s námi můžeš vyrazit třeba na dvoudenní stokilometrový přechod Bílých Karpat nebo na šestidenní seberozvojové putování českou kotlinou, během kterého tě zasvětíme do Wim Hofovy metody, meditace, dechových cvičení a dalších biohackingových metod.
Víc informací o projektu najdeš tady.
Pracuje jako průvodce pro brněnský Expedition Club a je zakladatelem projektu Za Hranici Komfortu. Aktivně se věnuje zážitkové přípravě kávy a přednáškám pro základní školy. Pořádá putování v přírodě a další akce pro lidi.
Absolvent mediálních studií, profesionální střihač, kameraman a příležitostný fotograf.
Točil cestopisné reportáže třeba v Číně, Argentině, Indonésii nebo Indii.
Motto: „Když se chce, všechno jde.“