Únik z reality, nikdy nekončící dobrodružství, posouvání hranic vlastní komfortní zóny. Cestovat můžeš z různých důvodů. Když je spojíš všechny dohromady, jsi ztracen. Cesta tě totálně pohltí.

T a F: Mon Borková @ I’MON da road
| únor 2017

Jedna holka.
Jeden batoh.
Jeden sen.
Jeden úžasný svět.

„Co je vlastně tahle holka zač?“ říkáš si možná v duchu.
Jestli ji chceš vážně poznat, zvedni palec a nasaď svůj nejlepší úsměv. Ona by to neudělala jinak.

SMUTNÁ STOPAŘKA

Je něco před polednem, a i když léto oficiálně začíná už za dva týdny, do vysokohorského městečka Banff v kanadských Rockies sluneční paprsky dopadají jen ztuha a po chvíli zase mizí za hromadou černých mračen, které se mým směrem ženou ze všech stran.

Stojím na hlavní výpadovce směrem na západ a do mé destinace mi zbývá nějakých 850 kilometrů. Když to půjde hodně dobře, mohla bych se do Vancouveru dostat ještě dnes v noci. Ty mraky se mi ale vůbec nelíbí, snad mě někdo nabere dřív, než to na mě všechno spadne.

Zastavuje první auto. „Sorry, jedem jen do Lake Louise, asi 50 km tvým směrem.“ V pohodě, aspoň nějaká zpětná vazba. Když ale i řidiči druhého a třetího auta stahují okýnko se stejnou odpovědí, a k tomu začíná lehce poprchávat, začíná mi být trochu smutno. Možná bych se mohla svézt alespoň kousek a zkusit štěstí tam, i když jsem slyšela, že je Lake Louise na stopování mnohem náročnější.

Vytahuju pláštěnku a říkám si, že do příštího auta prostě nasednu, protože mi pomalu ale jistě opět promoká veškerý obsah mé krosny. Není to totiž tak dlouho, kdy jsem stejnému problému čelila naposledy – nějakých osm dní a 3500 kilometrů zpátky jsem po noci strávené v hamace s mojí podomácku vyrobenou, a jak jsem si do té doby naivně myslela, nepromokavou plachtou, ždímala mimo jiné i myšlenku to všechno zabalit a vrátit se domů. Tušíš správně, podobný proces jsem nechtěla ani v nejhorším snu opakovat.

NOSÍŠ ZBRAŇ? MĚLA BYS

Schovávám svoji oranžovou papírovou ceduli s nápisem „AROUND THE WORLD“, která mě dostala už téměř přes půlku světa a spoléhám se jen na svůj trampský šarm a úsměv. Zastavuje velký zlatý Chevrolet, usměvavý postarší týpek se naklání směrem k sedadlu spolujezdce, aby na mě lépe viděl, a když z něj vypadne, že má namířeno až na úplný západ Kanady, neváhám ani vteřinu, hážu mokrou krosnu na dozadu a s velkou úlevou usedám do pohodlí kožené sedačky. 

Stále nemůžu uvěřit tomu, jak jsem jen o kousek utekla z mého pohledu největší stopařské noční můře a dobře naladěný Američan mě brzy háže zpátky do reality. 

„Ty jsi asi fakt hodně statečná, co? Takhle stopovat sama, to se nebojíš?“
„Prostě jen dělám, co mě baví.“
„A zbraň u sebe nosíš?“
„Nenosím.“
„Ale měla bys.“ Tohle není dobré, ten jeho falešný úsměv se mi nelíbí. 

Mám chuť chvíli popřemýšlet nad vhodnou odpovědí, mozek ale ví, že musím jednat rychle, abych na sobě nedala znát nedůvěru, strach ani rozpaky a naopak zůstala nohama pevně na zemi. Nebo tak aspoň vypadala. Snažím se to tedy uhrát na to, že za celý rok, co jsem na cestě, jsem se setkala převážně jen s hodnými lidmi a neměla tak nikdy potřebu jakoukoliv zbraň tahat s sebou, přičemž se nenápadně ujišťuju, že mám nůž v kapse a v duchu se konejším, že vím, jak jej v případě nutnosti použít.

JÁ VERSUS KANADSKÁ DIVOČINA

Míjíme Lake Louise a šílený Amík nečekaně stáčí auto směrem na sever. Trošku doufám, že jeho orientační smysl je jen špatně naprogramovaný a jemně jej upozorňuju, že na Vancouver se mělo jet rovně, načež mi odpovídá, že si to vlastně všechno rozmyslel a chce jet na sever na Jasper. Snaha donutit jej auto zastavit a nechat mě vystoupit, protože já na ten západ fakt chci a potřebuju, je mi úplně k ničemu a dočkávám se jen neodolatelné nabídky (rozuměj: rozhodnutí), že v Jasperu je krásně a s ním mi bude dobře. 

Srdce mi buší, kožená sedačka způsobuje, že se potím až na zadku a mozek mi jede na všechny obrátky, ale zvenčí se snažím tvářit fakt hodně cool, protože vím, že jakýkoliv náznak mé nervozity by mohl způsobit ještě větší průšvih. 

Moc dobře nevím, jak to v mé hlavě funguje, ale po pár minutách ticha přicházím s největším průjmem nesmyslů, kdy vášnivého cestovatele dokážu přesvědčit, že s sebou nosím lokalizační zařízení s předem naplánovanou trasou, které policii okamžitě upozorní na jakoukouliv změnu plánu a brzy se budou chtít ujistit, že jsem v pořádku. 

Normální řidič by se mi asi vysmál přímo do ksichtu. Na někoho, kdo má v plánu volit Trumpa, jak mi několikrát během poslední hodiny zmínil, to ale zabírá, a tak, aniž bych stačila říct „proč mě to nepřekvapuje“, zastavujeme kdesi v lesích a za hlasitého doprovodu výrazů, za které by se nemusel stydět ani největší dlaždič, jsem s krosnou vykopnuta z auta napospas kanadské divočině.

„CESTOVÁNÍ JE PĚKNÁ PAKÁRNA“

V dálce hoří les a mám pocit, že všude kolem na mě číhají pumy, medvědi a vlci. Jinak kolem není vůbec nic zajímavého, a tak se dávám na několikakilometrový pochod zpět k dálnici vedoucí na západ. Po pár minutách, kdy kolem neprojelo jediné auto, se ke mě přidává neskutečná paranoia a navíc začíná opět pořádně pršet. Pro jistotu si tedy připínám pepřák na opasek a oblíkám bundu, ani jedno z toho ale mým problémům moc nepomáhá. Dvaadvacetikilová krosna mě pomalu, ale jistě stahuje na kolena. Vím ale, že musím jít dál. 

Dobrá zpráva je, že občas kolem mě nějaké to auto přece jen projíždí. Špatná zpráva je, že jejich řidiči si při projíždění kolem mě jen klepou na čelo, smějou se nebo mě potleskem povzbuzují, ani jeden z nich ale nemá nejmenší chuť zastavit a promoklou stopařku hodit o kousek blíž jejímu cíli. Mimo to pro mě každé šustnutí nebo zlomená větev okamžitě znamená, že si pro mě už jdou, tak se snažím do hloubi duše všech těch lesů okolo moc nedívat a raději se soustředit na to, abych se na dálnici dostala co nejdřív a pokud možno zaživa, což se mi nakonec k mému údivu fakt daří. 

Když ale ani po hodině nikdo nezastavuje a já jsem čím dál víc promočená, je mi neskutečná zima, mám fakt na krajíčku a moc dobře nechápu, jak jsem se do takové situace vůbec dostala… Nebudu kecat, fakt si sedám vedle krosny na tu mokrou zem, sklápím hlavu do dlaní a brečím jak malá Jaruna.

A o tom to celé je! Nechci všecky házet do jednoho pytle, ale spousta lidí si myslí, že cestování je jak procházka růžovým sadem s margaritou v ruce a slamákem na hlavě. A já jim to za vinu rozhodně nedávám, jelikož hodně cestovatelů přesuny po naší planetě pojímá hlavně jako honbu za lajky na sociálních sítích. Co kdybych ti ale řekla, že cestování občas může být pěkná pakárna, kdy si nepřeju nic jinýho, než si dát ne jednu margaritu, ale raději celou flašku tequily a na chvíli zapomenout, kde vlastně jsem?

STOPOVÁNÍ V ZEMI (NE)ZASLÍBENÉ

Představ si, že se ve svých úplných cestovatelských začátcích spontánně rozhodneš dostopovat z jihu Thajska až do Bangkoku. Neznáš trasu ani jazyk, nemáš mapu a navíc zjistíš, že místní jazyk slovíčko pro stopování ani nemá. Stojíš na kraji silnice, začíná jemně poprchávat, protože stopování v období dešťů je mnohem větší vzrůšo, ale i přesto, že většina aut zpomaluje jen proto, aby si tě vyfotila, to nevzdáváš, rozdáváš úsměvy široko daleko a doufáš, že se jednou někam přece jen dostaneš.

Trvá to dlouho, možná víc než tři hodiny, během té doby už dávno ztrácím pojem o čase, jsem promočená, ale nakonec to auto přece jen zastavuje a nabízí mi, i přesto, že leje jako z konve, místo na korbě, což okamžitě beru všemi deseti a během chvilky se o nějakých 80 kilometrů přibližuji svému cíli. Tam mě po chvíli nabírá kamioňák, který se mnou komunikuje skrz jeho přítele na telefonu, během asi stopadesátikilometrové cesty všemožnými serpentinami na thajském východním pobřeží zvládá hrát tetris na mobilu, balit si cigára, mazat záda tygří mastí a číst si knížku s názvem ‚Angličtina pro začátečníky‘, zatímco já se snažím dívat do země a věřit jeho nadpřirozeným schopnostem ovládat několikatunové monstrum bez jakékoli újmy na zdraví. Komunikace opravdu hodně vázne, a tak když nastává černočerná tma, vysazuje mě na náhodné benzínce, odkud se mi daří během chvilky dostat do blízkého města, kde vyhazuju asi osmdesát korun za hotel s příznačným názvem ‚Královský‘, vstupuji do pokoje plného švábů, všemožných druhů hmyzu a ještěrek, otáčím se na patě a šinu si to rovnou na vlakáč, kde ulehám na betonovou zem, pokládám hlavu do pohodlí krosny a nezastavitelně se nořím do říše snů.

Někdo mě tam nahoře ale asi fakt nemá rád, a tak mě po ani ne půlhodince hodně tvrdého spánku probouzí neznámá kapalina vylitá na mé nohy. Smrdí to hodně, ale že se mi někdo vy*cal na nohy si fakt nechci připustit, zvedám se, koukám na mapu a zjišťuju, že se poblíž nachází letiště. Bezpečí a čistota jsou přesně dvě věci, které mi teď chybí nejvíc, tak si to prozměnu mířím přímo tam, aby veškeré mé naděje na jakýkoliv spánek byly smeteny ze stolu hned po mém příjezdu, jelikož letiště se na noc zavírá. Vzdávám to, asi mám do toho Bangkoku dostopovat na jeden zátah nebo vůbec.

Po cestě zpátky k dálnici potkávám malou boudičku se spoustou zbraní a čtyřmi vojáky, kteří mě okamžitě zvou dovnitř, dávají mi curry s rýží, nechávají mě opláchnout se v jejich provizorní koupelně, na velký kus kartonu píšou v thajštině jméno dalšího asi dvěstě kilometrů vzdáleného města a ve třech mě doprovází až k silnici, kde mi odmávnou hned první projíždějící pick up, kde i přesto, že se tam už teď mačká osm lidí, je mi nabídnuto místo na korbě mezi bednami neznámého obsahu. 

V tenhle moment už beru cokoli, zašprajcnu se mezi dva barely, krosnu hodím na sebe, hlavu prozměnu na vedlejší krabici a rychlostí světla se nechám unášet opět trochu severněji a říkám si, že teď už snad bude všechno dobré. Najednou ale řidič šlape na brzdu tak rychle, že jedna z přepravek nešťastně padá přímo vedle mě a já mám konečně možnost zjistit, že bohužel neobsahuje levandulové kvítky, nýbrž ryby, a tak se v nepříjemně zapáchající lázni plácám jak malá mořská víla další hodinu a přeju si, aby to už všechno skončilo. Nechávám se vyhodit rovnou na vlakáči, dopoledne čekám na víc jak devět hodin zpožděný vlak a užívám si dvanáctihodinovou cestu do thajské metropole, kde konečně po téměř osmačtyřiceti hodinách ulehám k tolik vytouženému spánku, vstřebávám události předešlých dvou dnů a říkám si, že stopovat už určitě nikdy nebudu. Po dvou týdnech se ale opět přistihnu, že stojím se vztyčeným palcem na krajnici, tentokrát v Indonésii, a úplně nažhavená čekám, kam mě to z mé komfortní zóny zase posune.

NEBUĎ SRAB

Po více jak čtyřiadvaceti tisících nastopovaných kilometrech můžu ale bezpečně říct, že ona pomyslná zóna nikde nekončí. Každá situace, která není obyčejnou rutinou tvých všedních dní ti ukáže, kdo vlastně jsi. Můžeš se k tomu obrátit zády a ignorovat fakt, že tam někde v dáli i na tebe nějaké to dobrodružství čeká nebo se na tu výzvu můžeš podívat z jiného úhlu, natáhnout ruku, všechno si k sobě přitáhnout, porvat se s tím, odejít s párem koulí navíc a do konce života na to vzpomínat. 

Já nikomu med okolo huby mazat nechci a nebudu. Cestování není žádná pr*el. Občas to hodně bolí, občas ti to dokonce zlomí i srdce. Budeš sám, budeš se bát věcí, o kterých jsi ani netušil, že tam jsou. A taky se často ztratíš. To vše ale pro to, abys našel nejen důvod, proč to vlastně všechno děláš, ale i proto, abys našel sám sebe. 

Situací, kdy jsem to chtěla zabalit a říkala si, proč to vlastně dělám, byla spousta. Ruku na srdce, stopařina není nejjednodušší ani nejbezpečnější způsob, jak projet svět, to moc dobře vím.

Od převržené přepravky ryb až k nadrženému Američanovi uběhlo asi patnáct měsíců, během kterých jsem se hodněkrát téměř vrátila domů, hezky pěkně ke svíčkové se šesti a deseti Kozlům k tomu, nakonec ale vždycky někam tu hlavu bezpečně složím a přijdu k závěru, že jedině takto se cítím opravdu živá.

Není srabárna si na chvíli lehnout a přiznat si, že jsi to přepísknul a všechno se ti sesypalo. Srabárna je zůstat tam ležet, čekat na zázrak a říkat si ‚jednou třeba…‘. Tak vstaň, zvedni ten pomyslný palec a nechej za sebou nějakou stopu. Něco si z té cesty vždycky vezmeš a ona ti ukáže, jak skvělé je rozdávat. A hlavně si uvědomíš, že nakonec všichni skončíme na stejném místě a ty budeš chtít být jedním z těch, co budou mít tu čest na smrtelné posteli říct: „To byla ale jízda!“