Svět se posouvá pořád dál. Vybavení, předpověď počasí, však to znáš… To, co dokázala Sylva Kysilková vylézt před 50 lety, by ale obstálo i dnes. Byla o dva kroky napřed. Jak ji vnímají lidi, co jí znali? Užij si poctivé pátrání Martina Košnera.

T: MARTIN KOŠNER, STANDA MITÁČ F: Pepe Piechowicz, Zdeněk Hubka, archivy dotazovaných, Standa Mitáč, Jan Krch KOMIKS: KAREL MACAS
| květen 2018

DIVNÁ PANÍ

Martin Košner

Když jsem chodil na základní školu, rodiče sportovali a nám se sestrou nezbývalo, než se jejich koníčkům přizpůsobit. Tenkrát jsem netušil, že jeden ze zimních víkendů v Kořenově, na chatě Říp, bude zároveň mým prvním setkáním se Sylvou Kysilkovou. Tenkrát to pro mě byla trochu divná paní – nespala na pokoji, ale ve spacáku mimo budovu. „Trénuje,“ říkali, pokud si dobře pamatuju.

Uplynulo pár let, trochu jsem něco vylezl (mimo jiné i s Norou Hnátkem, aniž by tehdy tušil, že je to Sylvy syn, pozn. red.) a v Litoměřicích jsem se na přednášce Mirka Šmída potkal s paní, která, dle mého tehdejšího názoru, také asi něco vylezla. Čas zase popoběhl, ta paní lezla s mými kamarády na písku i v Tatrách. To už jsem věděl, o koho jde, a byl jsem hrozně pyšný na to, že ji můžu zdravit: „Ahoj, Sylvo!“ Potkávali jsme se více ve městě než ve skalách. To už pracovala v galerii a jejím věrným společníkem byl pes Lesánek. Nakonec jsme se potkali při posledním pozemském rozloučení.

Proč je teď Sylva Kysilková na eMontaně? Protože článek „Za kamarádovu pravdu se bít“ mě motivoval tenhle projekt podporovat. Protože Standa (editor článku, pozn.) nezavrhnul můj nápad vzpomenout na Sylvu pět let poté, co leze o patro výš….
.

PĚT LET BEZ SYLVY

Pokusil jsem se posbírat vzpomínky, které budou trochu doplňovat rozhovor se Sylvou Kysilkovou publikovaný v časopisu Montana (6/2006). V tu dobu jsem netušil, jak úžasná cesta to bude. Uvedený článek mě trochu nasměroval, oslovil jsem několik lidí z okolí Sylvy a zavzpomínal na knížky, kde se o Sylvě píše. Samozřejmě, že nemám vzpomínky všech – někteří to nestihli do uzávěrky, jiní chystají samostatné publikace (připravuje ji syn Nora, pozn. red.).

Petr Plachecký se Sylvou a Joskou Rybičkou a Jirkou Šmídem vylezl severní stěnu Eigeru. Naše komunikace probíhala telefonicky do chvíle, než Petr ztratil mé telefonní číslo. Nezaváhal a zavolal svému kamarádovi Marku Burešovi (vlastník Jeepa z druhé světové války) do Litoměřic, zda mě zná a zda může sehnat kontakt. Naštěstí nejsou Litoměřice velkoměsto a s Markem se známe. Následovala cesta za Petrem do Liberce, kde jsem měl možnost navštívit jeho království amerických vojenských veteránů z druhé světové války.

Když jsme jeli s Markem do Liberce, došlo na jméno Františka Janovského, bývalého šéfa Sylvy v Geodézii. Na mou prosbu o zavzpomínání reagoval okamžitě a jeho vzpomínka dokresluje život Sylvy z pohledu nehorolezce, ale troufám si říct, že kamaráda.

Alena Hubková je horolezkyně z Litoměřic, mimo jiné manželka Zdeňka „Dědka“ Hubky. Je to moc fajn ženská a se Sylvou byly kamarádky. Mohla by určitě prozradit víc, ale holčičí tajemství se neprozrazují na veřejnosti, že?

Ivan Králik je horolezec z Litoměřic, který se Sylvou lezl spolu s ostatními Litoměřičáky v osmdesátých letech. Také spolu pracovali v Geodézii.

Jaromír Dolejš bydlí rovněž v Litoměřicích a rád leze a cestuje (u nás, v Evropě, po světě). Jeho příspěvky dokreslují Sylvu a její lezecký i nelezecký život v horách i v Českém středohoří.

Komiks Karla Macase vznikl po společném přemýšlení, jak ho pojmout. Napsal jsem technický scénář a on ho dotvořil a nakreslil. Karel je litoměřický lezec, mimo jiné spoluautor filmu o prvovýstupu na Jeptišku v Labáku, pořadatel etapového výstupu na Mt. Everest na umělé stěně a výstupu ze dna Mariánského příkopu na vrchol Mt. Everestu tamtéž.

Na Sylvu Kysilkovou by určitě vzpomenuli i další lidé z jejího okolí, třeba Jano Čupel z Lomničáku nebo Ivan Bajo. Moc hezky na Sylvu vzpomíná ve své knížce Petr Prachtel – potěšilo by mě, kdyby někdo dokázal vypátrat a sehnat dokument o jejich společném výstupu na Petřínskou rozhlednu a případně ho pustit třeba na festivalu v Teplicích nad Metují.

Jsem hrozně vděčný za to, že jsem mohl potkat Sylvu a její přátele. Také děkuju autorům za sepsání vzpomínek. Sylva by se asi při jejich čtení usmála a řekla: „Ale vždyť se zas tak moc nestalo.“
.

Sylva Kysilková (f: Zdeněk Hubka)

OSLOVIT LEZECKÉHO BOHA

IVAN KRÁLIK

Sylvu jsem osobně poznal na geodézii, potkávali jsme se na chodbách, pozdravili – dobrý den, ale jinak nic. Odvahu oslovit lezeckého Boha jsem si dovolil, až když k Sylviným padesátinám pozvalo vedení geodézie na besedu další legendu, Gustava Ginzela. Přišla za mnou, a asi vzhledem k mým otázkám na Gustava, se mě zeptala: „Ty vo lezení něco víš?“ a bylo to.

No a hned na to udělal náš společný zaměstnavatel největší chybu – Sylvu mi přidělil jako figurantku. Udělali jsme přidělenou práci, pak už nás nic neudrželo a hurá do skal… Blíževedly, Litochovice, Tisá, Vrabinec. No a pak přišly Tatry, první Tatry se Sylvou. Seznámila mě s Ivanem Gálfym, tehdy náčelníkem horské služby, který nám umožnil pobývat na horských chatách na pokojích horské služby. Seznámila mě také s Honzou Čupelem, který mě nespočetněkrát poskytl azyl na Lomnickém štítu v meteorologické stanici a několikrát u něj doma v Popradu. Štáflovka na Volovku, hřeben Videl, Karoušek, Orlowského a Hokejka na Lomničák – cesty, na kterých jsem se Sylvou začínal. Následovalo mnoho dalších cest – v Tatrách, na písku…

Nezbývá říct nic jiného než: „Díky Sylvo.“
.

Ivan Králik

NĚJAK SE TO SAMO VYCVAKLO

JAROMÍR DOLEJŠ

Sylvu jsem potkal nejspíš na nějaké její přednášce o lezení a o horách. Tou dobou už měla vylezený Matterhorn (a to hned severní stěnou v roce 1966, viz topo, pozn. red.). Pak došlo na naše spolčené lezení, a to i v Tatrách. Začnu ale jedním vyprávěním, které se odehrálo v době, kdy jí bylo přesně 50 roků:

TATRY 1981
Slovo dalo slovo a Sylva nás vzala do Tater na meteostanici na Lomničáku, kde sloužil Janko Čupel, její dlouhodobý kámoš z lezení. Ještě starou lanovkou téměř až do kuchyně a ložnice meteorologů. Úžasný, spíme v bílejch a koukáme na telku. Ráno nás vede Sylva pod západní stěnu Lomničáku. Nic neplánujem, bude to jen první seznámení s pořádnou stěnou. Ale lezení si bereme pro jistotu sebou. Po řetězech do sedla pod stěnu. Najednou je před námi všechno. Hlavně „Hokejka“. Nedá se říct jinak než, že čumíme. Sylva se vůbec nechlubí. Víme, že to má všechno přelezený. Je leden, příznivé podmínky. Není sníh, mrzne jen trochu, ani nefouká. Sylva: „Orlowského cestu dáte, já už jsem to lezla, cvaknu si couráka za váma“. „No, když to říkáš ty…“ Rukavice dolů a jdem na to. S Ivanem se asi dvakrát vystřídáme na prvním konci. Teď jde dopředu Ivan, jistím ho a zároveň dobírám Sylvu na couráku. Krásně to odsejpá. Ale najednou… Dobírám… samotné lano, jenom krejča, Sylva nikde! Studenej pot. Proč zrovna já? Opatrně se dívám dolu, malej převísek, nic nevidím. Chci zavolat, skoro nemůžu, v krku nějakej knedlik. Vykloním se víc a vidím ji tak deset metrů pode mnou. V klidu leze převísek. „Počkej, hodím ti lano.“ „To je dobrý. Až dolezu k tobě.“ Říkám: „Co je?“ „Měla jsem to cvaklý jen tak karabinou bez zámku v sedáku a ono se to nějak samo vycvaklo.“ Pomalu se vzpamatovávam. Ona si zapaluje cigaretu. To bylo v lednu 1981, Sylvě bylo 50 let, my jsme byli o hodně mladší. Sylva se už narodila jako horolezkyně.

Sylva měla při lezení úžasnou jistotu a přehled. A ty kamarádi, se kterými nás seznámila… Třeba s Joskou Rybičkou, se kterým jsem pak byl poprvé v Nepálu, nebo s Jirkou Šmídem ve Švajcu v Bázlu po sametu v 90. roce na posledním slanění, který bylo hlavně pro nás chudáky z východu. Nesměli jsme nic platit. Učili nás kouřit marjánu. Taky s Jano Čupelem, meteorologem na Lomničáku, kde jsme pak mnohokrát přespávali.

Roky běžely dál, Sylva přestala s lezením, protože nechtěla lézt lehké cesty. Trochu ztrácela kondici. Později se mi přiznala, že to byla chyba a říkala mi, abych nepřestával. Ale to už jí bylo 70 a víc. Často jsme jí s kamarády navštěvovali v jejím malém, studeném bytečku v Litoměřicích – myslím Okružní ulice. Město jako takové s tím nic nedělalo. Po operaci kyčle, kdy už by nebyla schopná vyjít do čtvrtého patra svého bytu, její syn Nora zařídil, že město dalo Sylvě byt v domě s pečovatelskou službou. Alena Hubková zorganizovala hurá akci – pomoc kamarádů pro rychlé přestěhování, než Sylva dorazí z nemocnice, protože Nora by z Ústí nad Labem sám těžko zvládl tak rychlou akci, no ale zadařilo se.

BABSKÉ LEGENDY – ZUZKA A SYLVA

A tak se Sylva ocitla v bytě s výhledem na Radobýl. A mohla si tam vzít i jezevčíka Lesánka. V posledních letech jejího nejvěrnějšího přítele. Já jsem se Sylvou setkával několikrát za rok, nejčastěji o Vánocích. Myslím, že se cítila osamocená, přehled ovšem měla a lezení sledovala jak jen to šlo. Když jsme si tak povídali, ptala se mě na Zuzku Hofmannovou. Tu jsem znal.
.

Zuzka Hofmannová, Val di Mello 1980 (f: Jan Krch)

.
Dokonce jsem s ní lezl někde na písku a i na Bořni. Ve velkých horách ne, to bylo na mě už moc vysoko. Nicméně zjištění bylo takové, že se neznali. Jednou v Hudáči, v Ústí nad Labem, se mě Hofmanka ptá: „A ty se Sylvou Kysilkovou znáš?” V tu chvíli si uvědomuji, že tyto dvě legendy babského lezení u nás by bylo třeba seznámit. Čekám na příležitost.

Někdy na jaře ve 2010 volám Sylvě:
„Co děláš?“
„Jsem na kafíčku na náměstí.“
„Zastavím se pro tebe, jedu nakupovat k Hofmance (pracovala tehdy pro Hudy sport, pozn. red.), čeká na nás.“

Čekali na nás všichni. Věděli, kdo přijede, profíci. Hudáč mohli ten den zavřít. Lesánek štěkal ve dveřích u vchodu. A Sylva se Zuzkou klábosily vzadu v kanceláři. Dlouho… Zuzka nerada oficiality. Ale přemluvil jsem ji a přijela k nám do Litoměřic s obrázkama do klubu VODKA. Karel Macas všechno krásně připravil a Zuzce se u nás líbilo. Přijela znovu do Litoměřic na VODKU v říjnu 2011, když bylo Sylvě 80 let. Velice příjemná oslava. Znovu se setkaly a pořad si měly co říkat. Zuzka už plánovala Broad Peak. Všichni víme, co se stalo onoho 31. července 2012. Zuzka se už nikdy nevrátila. Později jsem se o tom se Sylvou bavil. Nakonec mi řekla, že Zuzce přála vždycky úspěch, ale že ji stejně trochu závidí to, v jakém klidu odpočívá a že by si to s ní ráda vyměnila. A já si myslím, že Sylva měla právo takto uvažovat.
.

Jaromír Dolejš

MĚLA ODVAHU BÝT SVÁ. I PŘED REŽIMEM

FRANTIŠEK JANOVSKÝ

Paní Sylvu Kysilkovou jsem poznal jako kolegyni na Středisku geodézie v Litoměřicích. Nastoupila tu po ukončení své nejaktivnější sportovní kariéry i kariéry ve zdravotnictví. Geodézie jako obor byla v té době jakási „causa finito“ pro lidi, kteří prokazovali jistou kádrovou nedostatečnost anebo měli chuť prožít svůj život neformálněji, dá se říci svobodněji.

Byla tam bez své horolezecké party taková hrozně skromná a uzavřená, pracovala a přitom žila dál ve svém světě. Jednou za mnou přišla s nápadem: ráda by pozvala pana Gustava Ginzela, cestovatele, fotografa, publicistu, tuláka a majitele Hnojového domu (německy Misthaus) na Jizerce. Aby nám řekl pár slov o svém osudu spojeném s cestováním. Ginzel nám připravil svou lámanou češtinou báječný večer, Sylva jenom zářila. Když v noci pořad skončil, tak jsme mu nabízeli nocleh. On vlídně odmítl řka, že má na Úštěcku takový skalní převis, tam mu bude fajn. A odkráčel v těch -8 °C směrem na severozápad.

Podruhé za mnou přišla se zeptat, jestli nevím o nějakém melouchu. Z těch osmi stovek, které na Geodézii brala, nebylo skutečně možné vyžít. Chtěla hlavně výškové práce. Tak jsem jí zadal nátěr plechové střechy na chalupě v Krkonoších. Druhý den se objevila v Litoměřicích. Prý se tam jejímu psovi nelíbilo. Bylo to legrační, ale zase dostala dobré body: za prachy se nemusí dělat všechno.

Potřetí za mnou paní Kysilková přišla v září 1989 celá schlíplá, prý se jde poradit anebo svěřit. Nakonec z ní vypadlo, že o víkendu podepsala tehdy komunisty velmi pronásledovanou petici „Několik vět“. Co prý má dělat, co s ní bude. Její obavy jsem chápal, režim hystericky šílel – potvrzovalo se, že nejvíc kope kobyla v posledním tažení. Rozuměl jsem obojímu – podpisu i obavám. Společně jsme došli k názoru, že v našem společenském postavení se nám už tolik stát nemůže. Uzavřeli jsme to s tím, že je třeba, aby žila dál tak, jak doposud žila. To aby před soudruhy a soudružkami z uličního a já nevím ještě jakého výboru nevypadala rozkolísaně nebo rozklepaně. Po této audienci jsme na sebe dva měsíce koukali spiklenecky (i když já neprávem, nic jsem nepodepsal).

Pak jsme se potkávali už jen ve městě. Ona jako vždy ve svých džínách a bundě, v oku jistou vznešenost a nadhled a v náručí psíčka. Zkrátka skutečná dáma s psíčkem!
.

František Janovský

UMĚNÍ KDYKOLIV VYRAZIT

ALENA HUBKOVÁ

O jejích sportovních výkonech toho již bylo napsáno hodně. Dovolím si tedy krátké zamyšlení vyplývajícího z jejího vyprávění a vzpomínek.
Sylva nebyla jen horolezeckou legendou, ale byla i ženou, matkou a žila i každodenní život, který podřizovala své největší vášni – lezení. Spojit roli matky, zaměstnání a vynikajících lezeckých výkonů není každému dané.

Vyprávěla, jak těžko opouštěla svého syna při svých odjezdech do hor a jak těžké bylo překonávat nebezpečí v horách, když si plně uvědomovala, že doma na ní čeká její syn.

Vzpomínala s úsměvem, jaké poměrně primitivní vybavení se spolulezci měli ve srovnání s dnešními poměry. Kvalitnější vybavení sice existovalo v západních zemích Evropy, ale pro nás za železnou oponou bylo prakticky nedosažitelné.

Často zmiňovala, jak těžké bylo v těch dobách cestovat do jejích milovaných Alp a získat povolení k vycestování. Stávalo se, že povolení vycestovat nebylo uděleno a nezbývalo, než zklamání překonat. Smála se tomu, jak ilegálně lezla v zemi, do které neměla povolení.

Vyprávěla o své lásce k přírodě a horám, bez kterých nemohla být a která jí dodávala sil k překonání všech těžkostí s tím spojených. Zmiňovala, jak své vášni k lezení zcela propadla a nemohla dalším výzvám odolat. Jezdila nejen do Alp, ale milovala i Tatry a pískovcové lezení.

V souvislosti s tím často hovořila o tom, jak těžké bylo zajistit alespoň minimální finanční prostředky na cesty do Alp. Vyprávěla o dřině s tím spojené, jak natírala výškovou konstrukci na stadionu nebo jak natírala střechy kostelů – vše pouze s lanovým vybavením. Tyto prostředky často stačily pouze na dopravu, a tak se stávalo, že v Alpách po vyčerpávajícím lezení v zimě spala ve stanu a s minimem jídla.

Ráda vzpomínala na celoživotní kamarády ze skal. Ve svých vyprávěních často litovala toho, že svět lezení se mění. Soudržnost mezi některými lezci již není taková, a proto je odradí překážky s tím spojené a to i přesto, že podmínky pro cestování, finanční podmínky a vybavení jsou nesrovnatelné.

Z jejího vyprávění u kávy na sklonku života se tak po malých střípcích skládal obraz jejího života, který zcela podřídila své největší vášni. Žila nepředstavitelně skromně a nikdy netoužila po majetku. Říkávala, že lezecké zážitky ti nikdo nevezme, ale o majetek člověk může přijít. Svět lezení byl pro ní vším. Byla matkou, která své nadšení pro lezení a lásku k přírodě předala i svému synovi.

Ani na sklonku života ve svých osmdesáti letech i přes narůstající zdravotní potíže nevynechala jedinou možnost zajít si na několikakilometrovou procházku do svých milovaných skal a okolních kopců za doprovodu svého psího společníka, kterého všude brala sebou.

Je třeba se poklonit její celoživotní nezlomné vůli.
.

Alena Hubková

EIGER 1976 – TŘI SPOLEČNÉ TÝDNY VE STĚNĚ

PETR PLACHECKÝ

Sylvu Kysilkovou jsem vídal, protože lezla s Jirkou Šmídem a Pepou Rybičkou, ale osobně jsem ji poznal víc až v zimě 1975. Přijel jsem za nimi do Tater, ale bylo to jen na víkend. Měl jsem deset dnů dovolené na rok, a tak toho volna bylo málo. Oni tenkrát dělali prvovýstup na Lomnický štít ze Cmiteru. Bylo to lezení po skobách, a tak jsem Jirku celý den jistil v chumelenici a on vylezl asi osm metrů. Tam jsem tedy Sylvu poznal trochu blíž.

Následující rok mě zařadili do zájezdu Sport-turistu. Jelo se tehdy do Švýcarska, část lidí zůstala v Grindelwaldu a část pokračovala do Zürichu. Věděl jsem, že i Jirka, Pepa a Sylva byli do zájezdu zařazeni, a tak jsem je poprosil, jestli bych nemohl lézt s nimi ve skupině. Chtěli dělat prvovýstup severní stěnou Eigeru. Samozřejmě jsem věděl, co je to Eiger, a tak jsem bez jakéhokoli rozmýšlení po téhle příležitosti sáhl. No a tam jsem Sylvu poznal velmi dobře. Bylo to těžké lezení, ale lezení je lezení. Myslím, že nejvíc vyčerpávající bylo protáhnout stěnou našich sedm báglů. Jirka uvádí, že jsme měli asi 200 kg výstroje. V převisech to ještě šlo, tahali jsme batohy na lanech, ale vrcholová hrana převisu – to byl problém. Většinou jsme ale batohy stěhovali na zádech. Byla to opravdu dřina. Sylva byla o rok mladší než moje maminka, bylo jí tehdy už 44 let, no a ona to samozřejmě musela oddřít také. Když lezli kluci jeden z úseků, tak jsem byl se Sylvou celý den ve stanu sám a i přes značný věkový rozdíl jsme si měli stále co povídat. A to i přesto, že jídla jsme měli hodně málo a takový den byl pak hodně dlouhý.
.

Vrcholový komín severky Eigeru, 1976 (f: archiv Petra Placheckého)

.
Dvacátý den jsem dolézal vrcholový komín. Ten den bylo hodně špatné počasí, ale když jsem se na konci komína dostal do sněhového sedýlka, tak se mraky na chvilku roztrhly a já na okamžik viděl na druhé straně stanici zubačky Eigergletscher. Věděl jsem, že jsme ze stěny venku. V první chvíli mi ani Pepík nevěřil a ptal se, jestli jsem se nespletl. No ale museli jsme slanit zpátky do stěny. Když jsem to, že už jsme nahoře, řekl Sylvě a Jirkovi, tak tomu Sylva nechtěla moc věřit. To asi proto, že nechtěla být zklamaná, pokud by to nebyla pravda. Další den jsme dolezli na vršek a následoval poslední bivak na sestupu. Protože jsme přetáhli výjezdní doložku, což byl speciální komunistický doklad, tak Sylvě po návratu sebrali pas a mně nedovolili následující zimu jet do Norska. Jirka s Pepou z toho vyšli lépe.

Mě později nepřeřadili z juniorského družstva do seniorů, a tak jsem přišel o možnost jezdit do hor. Přestával jsem pomalu lézt. Se Sylvou jsem se potom dlouhé roky neviděl, až v roce 2008 jsme se potkali v Grindelwaldu u příležitosti oslav prvovýstupu na Eiger z roku 1938. Později jsem za ní několikrát zajel do Litoměřic. Jednou tam se mnou jel i Petr Slanina, který byl u toho, když zahynul Jirka Šmíd. Sylva se tím pádem dozvěděla, jak k tomu přesně došlo. Stále chodila, i když už měla operovaný kyčelní kloub.

Já se o Sylvě dozvěděl o mnoho víc z jejího vyprávění, které jsem si přečetl (Montana 6/2006, pozn. red.). Sama byla moc skromná a o sobě nic neříkala. Vůbec netoužila po nějaké slávě, chtěla prostě jen lézt. Já si Sylvy nesmírně vážím právě pro to, jaká byla. Přes svoji obrovskou skromnost byla jednou z nejlepších na světě. Jsem rád, že touto cestou můžu přispět ke vzpomínce, jak výjimečnou osobností Sylva Kysilková byla.
.

Petr Plachecký