Jeptiška v Labáku je věž, na jejímž vrcholku se setkávají dva lezecké světy. Klasický a sportovní. V tomhle Příběhu cesty se můžeš seznámit s její moderní tváří od Jindry Švihnose, kterou k dokonalosti dovedl Andrej Chrastina. PŮVODNÍ VIDEO.

TEXT: Standa „Sany“ Mitáč, KAMERA A FOTO: S. MITÁČ, JAKUB FREIWALD
| březen 2019

PŘÍBĚH CESTY – NENÍ

„Ohledně prvovýstupu si nic nepamatuju,“ říká Jindra Švihnos, když se ho zeptáš na detaily vzniku „Údolky“ na Jeptišku. Po pádu z koně utrpěl těžké poranění mozku s následnou nemocí. Sice se vyléčil, ale část devadesátých let se mu z paměti vygumovala…

„Pohoda, bez problémů,“ říká Andrej Chrastina o napřímení Jindrovy cesty, které udělal v roce 2011. „Navrtal jsem tři borháky a ten samý den to přelezl.“

Ano, milý čtenáři eMontany, máš pravdu – tahle cesta vlastně němá žádný příběh.

Přesto jsme se rozhodli ji natočit. Vede na překrásnou věž, která demokraticky nakládá s různými lezeckými styly. Můžeš si na ni vylézt tuhle sportovní parádu, klasické skvosty z náhoří (1908, Kurt Rost a spol.), strachy od Weingartlů, nebo spárové soukačky v jižní stěně. Každý si tu přijde na to svoje. Nahoře se pak lezci mohou setkat, podat si ruku a probrat své vertikální zážitky.

„Přímou Údolku“ Xb (a nakonec vlastně i „Starou cestu“ VII) pro nás vylezla Růža Samková. Držíme ji palce do letošních pokusů o kusovku.

CHTĚL JSEM DÁT Xa, ALE PŘEHLASOVALI MĚ

Rozhovor s autorem napřímení Andrejem Chrastinou

.
Kde vznikla myšlenka udělat v údolce Jeptišky tuhle variantu?
Na balkón nad „Údolní stěnou“ jsem vylezl už kdysi dávno… A bylo jen logické pokračovat dál stěnou.

Jak je to s cestou „Neoblomná Abatyše“? Ten vršek přes tři borháky je společný s „Přímou Údolkou“?
Ano, z balkónu se lezou obě cesty stejně přes tři borháky.

Můžeš prosím popsat, jak probíhal prvovýstup?
Myslím, že není co popisovat. Vše probíhalo hladce, jak si pamatuji… Jištění jsem zavrtával akuškou.

V čem se ti tahle linka líbí? Souhlasíš, že je to jedna z „nej“ na Levém?
Je dobrá v tom, že si vylezeš na věž. Jestli je jedna z „nej“, fakt nevím. Osobně si myslím, že jsou i lepší. (směje se)

Které?
Totální perla je pro mě „THC“, „Panenská jablíčka“, „Vyšší princip“, nebo „Smrt s celerem“… A ta „Údolka na Pannu“ je vlastně taky super. Parádních cest v Labáku je strašně moc. (směje se)

V čem podle tebe spočívá obtížnost „Přímé Údolky“ na Jeptišku? Kolik pokusů ti vzala?
Obtížnost je asi daná tím, že musíš vylézt „Údolku“ a pak ještě udělat jeden blbý krok za malé v horní stěnce, kde je „hrubé zrno“ a víc to jede – klouže. Cesta mi moc pokusů nevzala, nevím jestli jsem to dal hned, nebo dával jeden opravný. Klasu jsem navrhoval Xa na kusovku, ale byl jsem „přehlasovaný“… 

Jak bys porovnal obtížnost „Přímé Údolky“ třeba se „Skuruťákem“, „Kouzelníkem Žito“ nebo „Bílými oblaky“?
Každá z uvedených cest je jiná, i když mají stejné číslo. „Skuruťák“ je silovější a je braný za etalon Xb v Labáku, „Žito“ hrozně dlouhý s „velikou nejistotou“ na závěr, no a „Oblaka“ jsou legendární a krásná, s technickým lezením a silovým tahem pod vrškem. Takže kromě „Skuruta“ mají všechny uvedené cesty společnou „pojistku“ na konci.

Co máš obecně nejradši na lezení v Labáku?
Těžká otázka. Asi mám nejraději to, jak je v Labáku pevná, tvrdá skála a zároveň rozmanitá.

Máš tam ještě vyhlédnuté nějaké nové směry? Jaký typ stěn bereš jako výzvu?
Moc jich není, ale něco málo by se asi našlo… Jako výzvu beru stěny nebo cesty, které mi nejdou, a proto je chci dát. Určitě tam stále je pár cest, které bych rád vylezl a dráždí mě hlavně ty těžké. A že jich tam ještě mám docela hodně! (směje se)

ŠIKOVNÝ JISTIČ NA NEŠIKOVNÉ PÁDY | Růža Samková

Tahle impozantní věž je pro mě něco jako královna Labáku. Je vidět už zdálky a není možné zapomenout na dlouhou přímou cestu z údolí. To, že jsem v ní mohla stoupat nahoru na vrchol, mi nějak otevřelo oči, jak je lezení na písku úplně jedinečné. Je pro mě krásné tím, jak hledám nejenom chyty a stupy, ale hlavně pozice, do kterých se tělo musí tak nějak naladit, vyladit nohy a zároveň zachovat chladnou hlavu a koncentrovat se na pohyb vzhůru.

Chtěla bych se tam podívat, až bude příležitost! Asi ne v takový parný den jako v minulém létě. Ještě si zkusit kroky, pak zapracovat, potrénovat a vylézt! Myslím, že ta cesta za to stojí. Chtěla bych věnovat úsilí a spojit všechny kroky! Ten pocit podívat se dolů do údolí z vrcholku bych si přála zažít.

Cesta je zajištěná tak akorát. S rozumným jističem žádné nebezpečí nehrozí i při nešikovném pádu, alespoň z mé zkušenosti. A to jsem se při natáčení něco napadala! Zároveň neztrácí kouzlo vzdušného prostoru, které mám tak ráda, když lezu na osamocenou věž. Nějak lépe se soustředím a vnímám jen kroky a vítr ve vlasech. Dává mi touhu jít dál a výš!
.

Růža Samková (f: SM)

Vzpomínka Elišky „Bětky“ Vlčkové
.

„Z Údolky na Jeptišku si pamatuju, že se leze celých těch čtyřicet metrů,
teda kromě momentu, kdy sbíráš síly na polici mezi první a druhou dýlkou.
Dolez je nádherný lezení po lištách a bonus cesty je v tom,
že vylezeš na vršek věže – to se ti v Labáku tak často nestane.
Je to jedna z nejkrásnějších linek,
kterou jsem tu kdy lezla.“

Text a video o „Přímé Údolce” v Labáku patří mezi naše „Příběhy cest“. Dole najdeš další videa o pěkných liniích, třeba o „Údolce” na Nos rovněž v Jizerkách. Děkujeme firmě Rock Empire za partnerství téhle rubriky bez vlivu na její obsah.

Pokud chceš vidět další pokračování, zvaž prosím cvaknutí přispěvatelské samolepky.
I malá částka pro nás znamená velkou podporu. Díky.