Údolka na Ameriku nedráždila v šedesátých letech jenom Prachováky. Přilákala tehdy nejlepší pískovcové lezce českého severu. A i dneska je to skvost, který prověří, jak ti jdou stěny a jak dokážeš zabrat při vykulení do závěrečného žlábku.

T: Standa „Sany“ Mitáč PŮVODNÍ VIDEO: J. Freiwald A „Sany“ Mitáč
F: S. Mitáč, J. Freiwald, archiv Petra Mocka, K. Vlček | prosinec 2017

MÁLO CHODÍŠ DO HOSPODY

Povídá se, že první kruh do této čtyřicetimetrové stěny odvážně osadil Ilja Špitálský. Převislá strana věže ho ale dál nepustila. Když cestu později dodělávali Petr Mocek s Vaškem Cajthámlem, vypadlo prvně jmenovanému při bušení kruhu kladivo, trefilo Cajthámla do hlavy a ten musel hned odjet do nemocnice…

„To je samozřejmě taky blbost. Kdyby mu upadlo kladivo, tak jsme hnedka dohráli,“ vzpomíná v adršpašské Kalírně Petr Mocek. „Spadl mu tehdy navrtávák, ale i ten byl těžkej jako prase.“

„A kdo si myslí, že první kruh dával Špitálský, tak chodil málo do hospody. Je to samozřejmě práce Josky Čihuly. V šedesátém devátém jsem se na Blatech setkal s Frantou Kroupou, který tehdy cestu s Čihulou rozdělával,“ vypráví Mocan. Tou dobou už byl Čihula po smrti – zemřel pod lavinou v Tatrách v roce 1966 a Franta Kroupa neměl bez Čihuly takový tah na branku, aby cestu dodělal. „Tak jsem k němu přišel, přinesl jsem mu litr kořalky a třílitrovou flašku utopenců. Zeptal jsem se, jestli bychom to po nich mohli dodělat. A Franta souhlasil.

(Pozn red. Je férové zmínit i názor prachovského pamětníka Zdeňka Koťátka, který je přesvědčen o tom, že první kruh dával skutečně Špitálský: „Čihula nedával ani jeden kruh do údolní Ameriky, jen jednu smyčku vlevo do spáry – na její konec. První kruh dával Ilja Špitálský, proto má nedaleko i pamětní desku.“)

JÁ A PRVOVÝSTUPY? NIKDY

Jak to tedy je s tím prvním kruhem? Už to chvíli vypadalo na nerozlousknutelnou zápletku, ale ozval se Vašek Cajtháml: „První kruh tam dával Pepa Čihula, já jsem byl osobně u toho. Byl tam s ním ten Franta Kroupa a ještě asi pět lidí. V té době jsem začínal, lezl jsem rok a všechny jsem jménem neznal. Ale úplně jasně to byl Čihula, kdo dával první kruh téhle cesty v srpnu 1965.“

Po tom, co si Mocan s Vaškem Cajthámlem o cestu od Franty Kroupy osobně zažádali, vyrazili hned druhý den (čtvrtek 1. 5. 1969) na Prachov. Mocan vylezl ke kruhu, provázal si velké placaté hodiny a říká: „Kterej blbec dal ten první kruh tak nízko?“ Zkoušel ho oblézt a plánoval ho posunout o metr výš, aby se lépe zajistil v těžkém místě. Naproti němu se objevil Petr Prachtel, který stylem jištěného sóla lezl spáru „Bič“: „Neblbni, nepřendávej to. Já to zkusím!“ volal na Mocka Prachtel.

Zorka Prachtelovi dříve říkala, že během natáčení filmu „Smrt na jehle“ (povídkový film z roku 1965, pozn. red.) celou tuhle stěnu prolezla na provazovém žebříku a myslí si, že je lezitelná. Chyty prý viděla po celé délce stěny.

Prachtel tedy s touto dávkou optimismu od Zorky vyrazil a spodní těžké místo se mu povedlo přelézt bez přemísťování kruhu. „Měl u sebe ty smyčičky, padákový šňůrky a různý pchátka,“ vzpomíná Mocan, „to jsi neviděl, dal tam dvě tkaničky, provázal kyzy, talířky vzal do hrsti mezi malíček s palcem a prd. To byla taková rychlost! Neskutečný.“

Prachtel tím pádem vyřešil spodní boulder cesty a osadil druhý kruh cesty – ten den vrtal poprvé ve svém životě. V tu chvíli prý Cajthámlovi a Mockovi řekl: „Pokračujte dál, já prvovýstupy dělat nechci.“ (Za dva roky jim Petr Prachtel propadl a ke dnešnímu dni jich má přes 2600, pozn. red.) Slanil tedy na zem. „A šli jsme do chatrče chlastat víno. Bílé i rosso,“ vzpomíná v ručně psaném dopise.

VRCHOL – I S TURBANEM

Druhý den se všichni aktéři sešli opět u Ameriky. Petr lezl na druhém za Zorkou na Drážďanskou věž. „Odtud sledování drámy. Mocan u třetího upustil navrtávák a ten zazvonil o palici Cajthámlovi, postižený slanil a kdesi splašil turban-kulich místo obvazu,“ popisuje Prachtel, „Mocek neměl nějak nejlepší den.“

Podle vzpomínek Mocana i Prachtela tedy Cajtháml do nemocnice neodjel. „Za celé svoje lezení jsem nebyl zraněný tak, abych musel do nemocnice,“ říká Cajtháml. Takže zůstal na místě a pokračoval v akci. Jenže, nejspíš kvůli tomu, že byl praštěný, nebyl vůbec schopný u třetího kruhu Mockovi postavit. V patnáct hodin tak Mocan volá od třetího na Prachtela, ať jim zase pomůže. „Ten to ke mně vyskákal, podržel jsem mu nohu a byl v komíně,“ líčí Mocek.

Jak na závěrečný žlábek vzpomíná s nahlédnutím do deníku Petr Prachtel? „Ke třetímu kruhu RP a dál na vrchol (15.30) arci se stavbou, neb spára byla úplně zanesená – hnízdo, klacky, atp. A my neměli tyčku. Na vrcholu s Mocanem. Házíme lano dolů Cajthámlovi a tento bojovný muž též stane na vrcholu. Zorka z Drážďan sleduje a jiná žena odsud fotí – ale blbě, noční šediváky. Načež ještě bůhvíproč lezeme šestkrát normálku na Ameriku. Večer zase chlast.“
.
.

FOTKY ZE DNE PRVOVÝSTUPU – 2. 5. 1969

Vzpomínka Zdeňka Petráně

„Krásná klasická cesta. To se pamatuju, vždycky se říkalo, že od druhýho kruhu nahoru do těch převislých sokolíků musíš dát uzel a odpočinout si v něm.
To nebylo jako dneska všichni „ó es, er pé“…
Prostě vezmi lanovici, sedni do ní a vyklepej ruce, jinak to nedáš. Ten uzel tam pak jednu dobu zůstal dokonce na fix. Já to tehdy lezl s Pavlem Krupkou, myslím 18. přelez a rok 1971.
Nahoře jsme samozřejmě stavěli. Když staví prvovýstupce, tak já se nestydím taky si nechat postavit. Jednak bych to čistě nevylezl a druhak nebudu papežštější než papež.“
.
.

Zdeněk Petráň v „Údolce“ na Ameriku, 70. léta (f: Karel Vlček)

.

_________
.

Text a video o „Údolce” na Ameriku patří mezi naše „Příběhy cest“. Dole najdeš další videa, třeba „Kašpárkův hrobeček”, kde jsme také šli po historii cesty. Děkujeme Hanibalu za partnerství téhle rubriky bez vlivu na její obsah.

Pokud chceš ocenit naši práci, zvaž prosím cvaknutí přispěvatelské samolepky,
čímž nás podpoříš také do roku 2018. I malá částka pro nás znamená velkou podporu.