Když se ho nezeptáš přímo, neřekne ti o sobě vůbec nic.
Namluvit rozhovor na diktafon? Na to zapomeň, Šatavis je chlap staré školy. Přitom by svým vyprávěním mohl plnit kina na festivalech. Lidi by ho žrali s otevřenou pusou. Možná by stačilo, kdyby na pódiu jen stál, pustil videa, promítl fotky a nechal výkony mluvit za sebe…
Nepotřebuje to.
V Česku nenajdeš tak všestranného horolezce, který by se mohl pochlubit (Šatavis se jimi taky nechlubí) prvovýstupy na písku v jedenáctém stupni, k tomu několika oceněními výstup roku ČHS, mixy v desátém stupni, vlastními cestami v devátém stupni jizerské klasifikace… A hlavně elitní řadou odvážných prvovýstupů v horách.
Ve stylu tvrďáckého lezení vytvořil s parťáky bigwallové směry v Dolomitech („Erectissima“ 10-, „Fram: End of Misery“ 10-), Pákistánu („Bloody Mary“ 9-, A2), ale také v nepříliš tuctovém Grónsku, Kyrgyzstánu, Namibii, Keni, Mali nebo Alžírsku…
Protože Šatavis sám od sebe nic neřekne, bylo potřeba ho k tomu trochu dokopat.
Pořádný big wall lezl naposledy před dvěma roky v Norsku a vybral si pochopitelně to nejtěžší, co se v Evropě dá najít. S Dušanem „Stoupou“ Janákem a Richardem „Ricardem“ Jurečkou se vydali do kilometrové severní stěny Trollů, kde se podruhé pokoušeli o zimní prvovýstup v její centrální části.
Kolik lanových délek tak za den natáhnete?
Záleží samozřejmě na obtížnosti. Někdy zvládneš víc délek, někdy třeba jen jednu za den, když se musejí osazovat nýty nebo když je těžká technická délka. Na Trollech v zimě jsme lezli často jen jednu dýlku denně.
Je pro tebe těžší lézt, nebo posouvat materiál nahoru?
Posouvání postelí a materiálu je pěknej voser a často zabere celej den – když se zafixuje třeba pět dýlek a posouvá se závěsná postel s matrošem. Bigwallový lezení je fakt hodně práce na úkor zábavy. (Viz článek o big wallech na eMontaně, pozn. red.)
Co je nejhorší, když jsi dlouho ve stěně, tahání vody?
Asi jo. Voda, postele a matroš. Všechno se táhne s sebou, naštěstí čím výš jsi, tím váha trochu ubývá.
Spaní probíhá pořád v sedáku?
Jo, i když zalezeš na posteli do spacáku, tak máš furt sedák a jsi cvaklej daisy chainem do štandu.
Vzali jste si s sebou dva tahačáky plné sněhu. Proč jste se tak rozhodli?
Ta severní stěna Trollů je asi kilometr vysoká a z prvních dvou třetin převislá, takže se tam nedrží sníh. Museli jsme mít vodu aspoň na týden. Kdybychom si naplnili PET lahve jako obvykle, tak by nám všechna voda zmrzla. Tak jsme naplnili dva tahačáky sněhem a ten potom roztápěli na vodu.
Co jste na Trollech lezli?
Byli jsme tam v zimě dvakrát, pokoušeli jsme se o prvovýstup v tý hlavní převislý stěně. Poprvé jsme se napojili do už hotový cesty, takže jsme udělali jen takovou variantu – nezbyl nám už čas dolízt na vršek. Podruhý jsme tam jeli s tím, že dolezem na vršek a místo toho jsme se pustili do jinýho směru a opět to nestihli. Je to tam takový dost masochistický lezení ve velmi špatným materiálu, z devadesáti pěti procent hákování. Každopádně jsme si ověřili, že nejdůležitější klíč k úspěchu je mít čas, a toho jsme měli vždy nedostatek. Zimních prvovýstupů v této části centrální stěny vylezených až na vrchol je málo, myslím, že jsou jen dva.
– video: první pokus se “Stoupou” v roce 2008 –
V Kyrgyzstánu jsi strávil na závěsné posteli dva týdny. Jak na to vzpomínáš?
Ani na to moc nevzpomínám, zpětně mi přijde, že to uteklo rychle. Jen tak nějak si vybavuju, že po pár dnech si člověk na ten vertikální život zvykne a už je jedno, jestli visíš pátej den nebo desátej. A pak, že bylo docela příjemný po těch čtrnácti dnech slanit na zem a chodit.
Byl jsi u toho, když tam po amerických lezcích stříleli teroristi?
Byla to skupina lezců okolo Beth Roden a Tommyho Caldwella. My u toho naštěstí nebyli, ale byli jsme první skupina, kterou do oblasti Karavšinu pustili po tomto incidentu. Myslím, že se to odehrálo v roce 2000, my tam byli o dva roky později. Oni lezli ve Žluté stěně a teroristi je donutili slanit ze stěny, stříleli po nich. Chtěli za ně výkupný, ale celý se jim to naštěstí nějak posralo a tý partě lezců se podařilo utéct. (Tommy Caldwell o tom vypráví tady, pozn. red.)
Vtipný na tom bylo to, že v Americe jim tu kovbojku lidi moc nevěřili, proto nás pak kontaktovali (myslím že Greg Child) a chtěli po nás informace z místa činu. My jsme totiž ze stěny sundali jejich haulbagy, který tam museli nechat. Byly tam i foťáky a filmy, to jsme jim poslali do USA. Většina věcí byla zničena, protože rok před náma se pokoušeli místní vojáci ty haulbagy sestřelit a vzali si na to RPG. Bůh ví, co si mysleli, že v těch pytlích je… Mám pocit, že o tom už byl i natočenej v Hollywoodu film.
V roce 2010 jsi v Orcu lezl s Tomem Randallem (borec z Wide boyz, pozn. red.). Jak na něj vzpomínáš?
Je to fajn týpek, dobře jsme si zalezli.
Šly mu ty širočiny už od začátku?
Jo, řek bych že jo, ale tenkrát se teprve chystal uskutečnit ten projekt Wide boyz a už o tom mluvil, že je bude trénovat, což mi přišlo vtipný. Vzal nás na „Glowes of war“ a mně se podařilo přelízt to na druhej pokus, což ho překvapilo (mě samotnýho teda taky), a tak si Tom myslel, že v Čechách asi lezem širočiny často. Pak mě tahal ještě do dalších širočin a udělali jsme spolu dokonce dva prvovýstupy.
Jaký typ spár máš nejraději ty?
No, určitě žáby a trhliny. Širočiny beru jen jako nutný zlo, nebo výzvu – bitku. Občas se mi stane, že na druhým nevylezu širočinu, kterou jsem předtím vytáhl.
– video: ve stropní spáře Greenspit 8b+, Orco, Itálie –
Spoustu spárových a plotnových cest máš také v Africe. V jaké zemi se ti líbilo nejvíc?
Charakter lezení byl asi nejhezčí v Mali. Mělo to bohužel jednu nevýhodu, a to neuvěřitelnej hic, takže člověk neměl nakonec na to lezení až tak náladu. Jinak všeobecně mi přijde, že v takovejch těch exotičtějších částech Afriky to není až tak o lezení, ale spíš o zážitcích celkově. Namibie byla dobrá (video tady, pozn. red.). Každopádně, pokud jde pouze o lezení, nejlepší bude asi JAR, Madagaskar a nejspíš Maroko, ale v Maroku jsem nebyl, mám jen zprostředkovaný informace, tam bych chtěl ještě někdy zajet.
Jak vzpomínáš na lezení severky na Jorasses v Alpách? S kým jsi ji lezl a jakou cestou?
Jeli jsme na „No siesta“, ta cesta mě přitahovala dlouho. Byly perfektní podmínky, lezli jsme to s Johnym (Pavel Jonák, pozn. red.) a den před náma tam byli Bača se Stoupou. V tý klíčový dýlce nebyl led, tak se to oblejzalo lehčí variantou. No, a pak jsme pokračovali dál cestou „Bonatti-Vaucher“. My jsme tam částečně zabloudili, ale pak už to bylo stejně jedno, prostě jsme lezli jasným logickým směrem. Je to taková elegantní linie, protože v tom místě, kde víceméně končí nejtěžší úsek Siesty, začnou za chvíli problémy “Bonattiho” (volný přelez dvou úseků, které jsou techniky ohodnoceny za A2 a A1 ve velmi špatné skále). Většinou se totiž leze obrácená kombinace, jelikož vršek “Bonattiho” nemá často podmínky. A de facto vršek z “Bonattiho” mi přišel těžší a větší psycho než spodek tý “Siesty”.
Jaký byl prvovýstup cesty „Erectissima“ v Dolomitech?
Dělání týhle cesty byla docela pohoda, byli jsme tam ve čtyřech s Johnym, Stoupou a Ricardem. Měli jsme docela kliku na počasí a cestu jsme dokončili poměrně rychle. Původně jsme to vylezli cca jako 8+ A3, ale naším cílem bylo přelezení všech délek volně. Lezlo se místy dost ve špatným materiálu, takže bylo snazší lézt některý úseky technicky. Pak jsme strávili dost času čištěním a dojištěním – skoby jsme nahradili nejtama. Naházeli jsme do údolí pravděpodobně několik tun volných šutrů a bloků.
Pamatuju si, jak jsem dolezl na jedno místo k věžičce, která byla velká asi jako já, a chtěl za ní zajistit a osadit štand. Když jsem dal mezi stěnu a věžičku žábu, tak se mi pod rukou začala naklánět do údolí, tak jsem se o ní jen nějak opatrně zapřel, aby držela, a vrtal štand. Pak jsme ji hodili do údolí.
Rád trestáš i mixy. Třeba “Flying Circus” za M10…
To bylo super lezení. Šli jsme se na to s Doudlebákem (Jan Doudlebský, pozn. red.) podívat, jestli jsou podmínky, a viděli jsme, že z toho akorát někdo slaňuje. Tak jsme měli radost, že to jde lízt a druhej den jsme tam vyrazili. Bohužel jsme zjistili, že ta předchozí dvojka si tam nechala veškerej matroš nacvakanej na PP přelez. Neměli jsme na výběr – buď lízt na jejich matroši nebo jít pryč, protože jsme měli už jen dva dny do konce výjezdu. Tak jsme šli lízt a dali všechny dýlky v kuse na poprvé.
Bohužel se ale nedá moc mluvit o onsightu, jelikož zajistit si to sám na prvním je o level jinde. Ale vybavuju si živě první délku, když se přelejzalo ve stropě mezi visícíma rampouchama, a pak někde nahoře plazení dírou skrz rampouch – to vše jen na skobách, čokách a šroubech, fakt takovej cirkus Humberto. Takhle podle mě vypadá ideální těžký mixový lezení. Na sportovní drytool jsem se pak už postupně víceméně vykašlal…
Na jaký led nejraději vzpomínáš?
Asi na ten Circus a pak spíš na mixy. Mixy na vlastním jištění jsou podle mě nejzajímavější. Samotný ledy mě nějak moc už taky neberou.
Jaký byl tvůj nejhorší zážitek v horách? Co jsi udělal špatně?
Špatný zážitky poměrně rychle vytěsňuju, takže moc nevím. Ale jsou to klasický chyby – blbě daný lano do kýblu, což jsem zjistil, až když jsem si nechal posvítit pro kontrolu. Neměl jsem čelovku, protože jsme pomáhali někomu se sestupem a buď jsme půjčili čelovku jim, nebo jsme kvůli nim zatměli, už nevím…
Nebo jsem jednou zůstal stát na šikmý polici s cvaklým haulbagem k sedáku a domněním, že už můžu slaňovat. Osma byla na laně, ale na sedáku ne… Mezi provedením akce a uvědoměním si, co se děje, byla pak už jen velmi krátká reakční doba.
A pak jsou objektivní nebezpečí, kdy víš, že seš v průseru, ale nemáš na výběr, prostě jen doufáš, že to dobře dopadne.
“Někdy víš, že seš v průseru, ale nemáš na výběr. Prostě jen doufáš, že to dobře dopadne.”
Koho napadlo, že byste se mohli podívat do Grónska?
Myslím, že s nápadem jsem přišel já, na základě článku v Montaně od kluků ze Slovenska, kteří udělali první volný přelez „Moby Dicka“. Domlouval jsem se tenkrát s Brkoušem (Martin Vrkoslav, pozn. red.) a seznámil se s Johnym a Bécou (Petr Balcar, pozn. red.). Myslím si, že díky tomu se nakonec odjelo, protože Johny a Béca měli tenkrát taky tah na bránu odjet, Brky z toho chtěl vycouvat.
Jaký byl tvůj nejlepší zážitek z Grónska?
No, určitě náš prvovýstup. Zpětně můžu říct, že asi jedna z nejhezčích linií, kterou jsem kdy lezl, a to nemyslím egoisticky kvůli tomu, že to byl „náš prváč“. Potom rybaření a dvouměsíční pobyt v divočině.
Jaký nejhorší?
Nejspíš nedostatek jídla a komáři. Nedostatek jídla byla naše chyba, blbě jsme to odhadli na tak dlouhou dobu pobytu. Nebýt toho rybaření, tak nevím, co bychom jedli. A pak se mi tam stal ten incident s tou necvaknutou osmou do sedáku, co už jsem zmiňoval.
Co jste vylezli a jak dlouho vám to trvalo?
Udělali jsme prvovýstup „Turkish garland figs“ a přelezli všechny délky v kuse (nejtěžší byla 9 UIAA). Myslím, že celkem kolem 17 délek. Lezli jsme to asi 10 dní, ještě jsme zpětně dodali pár nýtů pro volný přelez. Původně jsme to vylezli jako 8 A2 a krom štandů bylo v cestě jen pár postupových nýtů. Zajímavý bylo, že jsme si směr vytyčili už doma podle takový nic moc fotky a vono to vyšlo úplně na sto procent. Bylo tam jedno místo, kdy spára skončila a vedle začínala další. Vyšlo to přesně na rozpažení.
Pak jsme šli lízt ještě „Moby Dicka“ – tam jsme strávili jen dva lezecký dny. Myslím, že to má kolem třiceti délek a my to museli otočit někde na 28. délce dolů, protože začalo pršet. Je to škoda, ale až tak mě to netrápí, protože jsme si šli už jen tak zalízt, nebyl to náš hlavní cíl. Krom tý jedný dýlky v plotně za 9+ jsme to lezli celý OS (do té druhé těžké délky pod vrškem už jsme se nedostali). Chtěli jsme si hlavně porovnat klasifikaci s naší cestou.
Na kolik vyšel takový výlet?
Myslím, že něco kolem 70 tisíc se vším všudy (letadlo, vrtulník, loď, jídlo…).
Co by sis tam příště nevzal?
Myslím, že jsme měli vše, co jsme potřebovali. Jen jídla málo, toho bych si naopak vzal víc.
Jaký typ cest vyhledáváš v Čechách?
Momentálně spíš cesty s nějakou historií, takže čím dál častěji cesty v Ádru.
Jak probíhal prvovýstup “Bukolitu” IXc na Zvon v Jizerkách? V té stěně jsou jen dvě pecky a jinak je hladká…
Když člověk lezl cokoliv na Zvon, tak kolem toho projektu vždy slaňoval (první kruh tam byl už poměrně dlouho od Špeka), takže jsem vždy přemýšlel, zda by to šlo vylízt. Jednou jsme se pak s Luďou a Vagońem (Luděk Šlechta a Standa Šilhán, pozn. red.) domluvili, že to půjdem prubnout a zavolali i Špekovi, jestli by nešel s náma, když je to jeho projekt. On tou dobou už do Jizerek v podstatě nejezdil, lezl jen na písku, ale na tohle se nechal nalákat. Osazení druhého jištění proběhlo vcelku rychle, pak jsme se střídali a zkoušeli vymyslet kroky dál – ten dolez na hranu je nejtěžší. Nakonec se tam po vymyšlení programu podařilo dolízt Luďovi.
Jo, a ještě podotýkám, že Špek to lezl bez maglajzu. Zajímavý je, že pár let poté jsem tam jel sám s tím, že si to zkusím na TR nakrokovat, že bych to pak zkusil v kuse a ten výlez jsem vůbec neudělal. Je teda fakt, že to bylo v létě a bylo vedro, ale pamatoval jsem si to lehčí. Každopádně chce to lízt za větší zimy, aby bylo tření. Jinak, údajně když to Špek rozdělával, tak byly pod kruhem větší krystaly, které se olámaly snad prý i tím, že se přes to ze zvědavosti slaňovalo. Proto doporučuji si kruh z tohoto důvodu radši cvaknout šáhlem, bohužel. Dodávat tam kvůli tomu další by asi nebylo z estetickýho hlediska moc pěkný.
Co dalšího rád lezeš v Jizerkách nebo na Havranovi u Jitravy?
Jizerky jsou takový zajímavý. Já to tam původně lezecky vůbec neměl rád. Přišlo mi to takový divný, nepříjemný, bolavý, bez chytů atd. No, ale pak si na ten charakter člověk zvykne a začne to tam mít rád. Akorát je to spíš takovej bouldering s lanem, ale lezu tam rád de facto cokoliv a jezdím tam víceméně jen na podzim. Na Havrana jsem jezdil už od dětství, měli jsme to kousek. Bylo tam jen pár cest, ale pak jsme si všimli potenciálu na další cesty a odstartovalo to takovou renesanci této oblasti. Mouchič a spol. tam pak ještě udělali další cesty a hlavně očistili hromadu bouldrů pod Havranem, takže to tam teď docela ožilo. Dnes tam jedu už spíš kvůli těm bouldrům než kvůli lanu.
Co „Citová investice“ Xc v Tisé?
V Tisý jsou, tuším, ještě dvě těžší cesty než je „Investice“. Byl to původně Prcasův projekt, první kruh už tam byl. Myslím si, že by to dolezl taky, ale Prcas tou dobou už začal jezdit víc do Labáku, kde byl větší potenciál na prvovýstupy.
Jak probíhalo dělání cesty „Peklo na zemi“ RP XIa na Růžovou věž v Labáku?
Ta linie nás s Havlisem (Jan Havel, pozn. red.) zaujala na první pohled. První kruh tam opět už byl a vlastně dodnes nevím, od koho je, ale musel to bejt fakt vizionář, docela by mě to zajímalo. (Kruh osazoval Rudolf Zabilka a později po lince pokukoval také Bernd Arnold, pozn. red.) V tý době nebylo jasný, jestli to půjde vylízt a napojit se do „Bílých oblak“. Od prvního kruhu se nám podařilo odlízt poměrně rychle a pak jsme to dodělali, když se ochladilo a bylo tření. Pamatuju si jen, že bylo těžký osadit kruh v tom klíčovým místě. Mám pocit, že se i hůř cvaká, jelikož se vymyslel trochu lepší program, než jak jsem to řešil já. Každopádně my tam bitkařili a Áda to pak pár let nato onsightnul.
Trénoval jsi někdy systematicky? Roste pořád tvoje forma – třeba ve spárách?
Vyloženě systematicky jsem vlastně netrénoval. V podstatě lezu dle možností buď víc nebo míň, což není samozřejmě ideální a podle toho to vypadá. Takže jsou chvíle, kdy jsem schopnej vylízt poměrně rychle cestu tak do 8b, ale pak mám propady, kdy sotva udejchám 7c… Takže de facto forma v podstatě stagnuje. No, a co se týká spár – když lezu celý léto v Ádru, tak se jakž takž rozlezu ve spárách, ale na druhou stranu pro sportovní lezení je to víceméně katastrofa.
Jaké bylo tvoje první lezení a kdo tě přivedl pod skálu?
Lezu od dětství a začal jsem s našima. První, na co si trochu pamatuju, byla náhorka na Vlajkovou na Suškách, vzpomínám si, že jsem tenkrát řval, že nechci lízt nahoru.
Na jakou cestu na písku nejraději vzpomínáš?
K hodně cestám se mi vážou nějaký vzpomínky, hlavně k prvovýstupům a v poslední době třeba zas pro změnu ke klasikám v Ádru, takže to není o tom, že bych na něco vzpomínal nejraději, spíš je to spojený i s tím, s kým jsem tam byl a co se dělo. Ale utkvěly mi dvě vzpomínky z dětství z Tisý, i když to není úplně odpověď na otázku.
Pamatuju si situaci, kdy jsem asi ve čtyřech pěti letech lezl normálku na Žabí korunku. Moje máma lezla vedle mě sólo a radila mi, jak mám lízt…
Potom, když mi bylo asi osm a nudil jsem se pod skalama, protože táta dělal nějakou cestu, vzal jsem si lano, smyčky a vylezl nějakou čtyřkou na Mumii. Poctivě jsem si dával smyčky, akorát že mě nikdo nejistil. Pak jsem dal blbě lano do slanění, že nešlo stáhnout, a tak se tam muselo vylízt ještě jednou.
Jakou linku by si měl člověk vylézt, aby seseznámil s tvým stylem?
Úplně nevim, ale tak třeba nějaký cesty z konce devadesátých let. To jsme dělali hodně cest a neměli vrtačku, takže tomu odpovídal charakter cest – tedy ne moc kruhů, protože s tím byla spojena práce.
Co bys chtěl vylézt v budoucnu?
Asi dodělávat projekty, furt toho je dost.
Diskutovat a sledovat naše nové články můžeš na Facebooku eMontany.
Narodil se 14. 11. 1977 v Jablonci nad Nisou, kde žije se svou rodinou.
Pracuje jako OSVČ, projektově pro outdoorové společnosti. Inovace vyvíjí pro české firmy a pracoval také pro francouzský Beal, kam „dojížděl“ letadlem. „Když jsem ráno v šest odjel na letiště, tak jsem byl v jedenáct v práci,“ vzpomíná na rodinnou firmu, kde stále dělá i osmdesátiletá prababička Bealová.
Šatavis nedávno například vymyslel novou mezinárodní normu pro hodnocení voděodpudivosti lan.
Jaká je jeho definice dobrodružství?
„Nevim, já bych něco nazval dobrodružstvím a pro někoho to bude celkem normální život, takže je to nejspíš jedno.“
VYBRANÉ CESTY
„Turkish garland figs“ 9 UIAA, 700 m, Grónsko, 2001 (výstup roku ČHS)
„Bloody Mary“ 9- UIAA, 600 m, A2, Denbor Brakk, Pákistán, 2004
„Flying Circuis“ M10, Kandersteg, Švýcarsko, 2006 (výstup roku ČHS)
„Fram: End of Mystery“ 10- UIAA, 650 m, Marmolada, Dolomity, 2007
„Erectissima“, 10-/10 UIAA, 560 m, Cima Grande, Itálie, 2010 (výstup roku ČHS)
„Dionýsos“ 9- UIAA, 600 m, Petites Jorasses, Francie, 2013 (výstup roku ČHS)
„Citová investice“ Xc, Tisá, 1999
„Peklo na zemi“ XIa, Labák, 2000
„Bukolit“, IXc jizerské klas., Jizerky, 2004
Pozn. Autor článku si je jistý, že podobných a možná i těžších cest bude ve skutečnosti více. Šatavis se o nich nezmiňuje a nepovažuje za důležité, aby se o nich mluvilo.
„Lezení není jen o číslech a život není jen o penězích.“ Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš.
Je závislý na stavech, kdy neřeší datum –
v horách nebo na labském písku. Neléčí se.