V evropských horách není moc těžších skalních vícedélek. Zkušený Honza Zbranek vzal mladé alpinisty do “Voie Petit” na věž Grand Capucin (3838 m n. m.). Jak kluci pořídili a jaký byl jejich (hmotný) přínos pro ostatní? Podívej se na Původní video.

T: Standa “Sany” Mitáč, PŮVODNÍ VIDEO: “Sany” Mitáč (kamera), Jakub Freiwald (střih)
F: S. Mitáč | 24. 8. 2016

SVĚTOVÁ LINIE PRO SVĚTOVÉ LEZCE

Musel mít obrovský cit pro cestu. Když Arnaud Petit společně se Stefianií Bodet dělal v roce 1997 novou linku na alpského Grand Capucina, často nalézal do míst, které odspoda vypadají jako past na lidi.

Hned v druhé délce ze spáry odbočuješ do plotny, která se zdá úplně hladká. Desátá délka při hraně za 8a zase vypadá nepochopitelně. Jak to autor myslel? „Nakonec to ale vždycky nějak jde a to 8a je nejhezčí délka, co jsem kdy v horách lezl,“ říká lezec a stavěč Honza Zbranek, který na 450metrovou věž Grand Capucin vzal pod záštitou Českého horolezeckého svazu juniory, aby si vyzkoušeli lezení těžkých skalních cest v řidším vzduchu nad alpskými ledovci.

„Voie Petit“ má ale ještě délku za 8b (10 UIAA, pozn. red.), která letos české kluky zastavila. Udělat jednotlivé kroky zvládli. Nebyl už ale čas, síla a podmínka je spojit a pokračovat dál. Protože abys mohl pokračovat dál, musíš mít v zásobě ještě hodně fyzických i psychických sil. Nad 8b koutem tě čeká dalších devět délek lezení s kousky do 8a. (Jedna délka je ale i za 3c a dá se lézt v ponožkách, když ti dolů spadne lezečka, pozn. red.)

Poprvé všechny délky volně spojil Alex Huber v roce 2005 a o špičce Grand Capucina mluvil v rozhovoru pro eMontanu jako o „nejizolovanějším místě Evropy“. To mistr trochu přeháněl – nástup je hodinu od lanovky, během lezení jsi pořád na signálu a záchrana vrtulníkem přímo z věže tu není nijak neobvyklá, jak letos viděli těsně vedle sebe i kluci.

Jako druhá dvojka v historii vylezli „Voie Petit“ v roce 2007 na střídačku Vašek „Šatavis“ Šatava a Dušan „Stoupa“ Janák a dostali za to Výstup roku ČHS. Stoupova vzpomínka je níže.

NA LEDOVCI BEZ BOTY

Co nejvíc překvapilo samotné kluky, kteří cestu zkoušeli?

Jáchym Srb
Nejvíc (příjemně) mě překvapil mechový polštářek na třetím štandu. Snad ho tam zasadil sám Arnaud Petit, aby zpříjemnil dalším lezcům postávání na drsné kapucínské žule.
Nepříjemně jsem byl překvapen svým tiblockem, který rozhodně není jumarovací zbraní, za kterou jsem ho pokládal, a pak také šestou délkou cesty, která je prostě těžká.

Matěj Svojtka
Největší překvapení mě čekalo po tom, co jsme po celém dni ve stěně konečně slanili dolů. Stometrový fix, který jsme ten den natáhli, totiž na nástupu do cesty švihnul moji odloženou pohorku a odmrštil ji do odtrhové ledovcové trhliny. Trhlina měla celkem úzké hrdlo, asi tak půl metru, a při pohledu do ní bylo vidět jenom temno. Bota nikde. Hlavou už mě letěla představa, jak se belhám po ledovci s ponožkou na jedný noze. Botu už jsem v duchu odepsal. Neohrožený Honza ale sestrojil štand, nasadil čelovku, procpal se hrdlem trhliny a začal slaňovat do temnoty. Štěstí asi stálo ten den při mně, protože pohorka se zachytila na sněhovém mostku přilepeném na stěně trhliny a Honzovi se podařilo ji vysvobodit ze záhuby.

Matěj laská svoji vysvobozenou botu…

Ondra Tůma
Nejvíc mě překvapilo, že to jde! Určitě se brzo vrátíme.

Text a video o alpské klasice “Voie Petit” patří do naší škatulky „Příběhy cest“. Dole se můžeš podívat na starší videa, třeba na “Haftyho” a Tomáše Jedličku. Děkujeme Hanibalu za podporu téhle (docela nákladné) rubriky. Pokud tu chceš podobná videa sledovat nadále, můžeš nám přispět tady.