Wide Boyz
rozhovor
na písku

perex

“Nemáme rádi širočiny – to je jenom mediální obraz. Máme rádi všechno,” říká v Ádru mezi věžemi Tom Randall, starší borec z dvojky Wide Boyz. A v čem jsou podle Toma čeští lezci nejlepší?

Kredity

T: STANDA “SANY” MITÁČ F: S. MITÁČ (PÍSEK), ALEX EKINS, ARCHIV WB | září 2016

Text 1

„Fuck the pain, one more lap!“ je jeden z fixou načmáraných nápisů v jejich brutální sklepní posilovně. Jsou to dva kluci z Británie – Tom Randall a Pete Whittaker, kteří se proslavili právě svým mučícím sklepem v britském Sheffieldu.

Dva roky v něm trénovali na jednu z nejtěžších spár světa a hodně lezců je zná díky jejich filmu „Wide boyz“. Letos oba dva přijeli do Čech jako hosti Fesťáku v Teplicích nad Metují a čtyři dny lezli na místním písku.

Galerie 1

Text 2

Na Chrámovkách v Teplických skalách Slunce pomalu začíná lízat jihozápadní stěny. Pete leze v posledních zbytcích stínu „Stěnu železem zdobenou“, a tak na otázky odpovídá Tom Randall, který zrovna odpočívá dole pod skálou.

 

KOBRA BEZ KŮŽE

Rád bych začal rozhovor systematicky – podle šířky spár. Takže prstovkama. Z videí se mi zdálo, že nejvíc ses natrápil v cestě „Cobra crack“ ve Squamishi (Kanada, pozn. aut.). Vnímáš ji jako nejtěžší prstovku?
Nejtěžší lanová cesta asi jo, ale lezl jsem těžší prstovkové bouldry. Ale (přemýšlí), myslím si, že na světě je ještě jedna těžší prstovka, a to je „Recovery drink (8b+, video tady)“ v Norsku. Pak mám ještě projekt „Gondo crack“ v Itálii.

Jaký je ten projekt v Itálii, je těžší než „Cobra“ (8b+, pozn.)?
Jo, je těžší. Už jsem byl blízko přelezu, ale spadl jsem u konce a zranil jsem si prst. Je to 8c. Myslím si, že těžké 8c.

Jak ti šla „Cobra“?
Byl to výjezd, kde jsme všechno podřizovali tomu, aby nám vydržela kůže na zkoušení téhle spáry. Krokování bylo skutečně bolestivé. Měli jsme na to s Petem jen tři týdny. Pršelo, humáč. Cítili jsme velký tlak – stihnout za tak krátkou dobu RP přelez a nezničit si kůži. Nakonec se nám to povedlo. Nejdřív to vylezl Pete a dva dny po něm i já.

Co ruční spáry? Je pro tebe „Greenspit“ (8b+, pozn., video eMontany z pokusu Šatavise je tady) nejtěžší ruční spárou?
Nejtěžší je „Pura pura“, což je prodloužení „Greenspitu“ odspodu. Ještě to ale nemám vylezené. Snažil jsem se najít něco těžkého vytrvalostního, co by mě motivovalo k tréninku.

Šatavis v "Greenspitu", f: SM

Šatavis v “Greenspitu”, f: SM


Tvůj projekt se napojuje do „Greenspitu“, jehož nejtěžší místo je až na konci…

Právě. Pořád padám nahoře. Pořád. Je tam těžký krok, a když jsi unavený, prostě vyvlaješ. Občas spadnu i dole, kde je druhý těžký krok. Někdy spadnu na konci první půlky, někdy na konci druhé.

A „Pura pura“ je reakce na Chrisovu cestu „Dura dura“?
Jasně, přesně. (směje se) A v Italštině to taky funguje. (V cestě není žádné fixní jištění – 100% pure, pozn.)

Jaká je podle tebe nejkrásnější žábovice?
Myslím si, že jedna z nejhezčích je „Necronomicon“ (8b+, pozn.). Zatím jsem ji nedal, oba jsme ji zkoušeli minule v Utahu. Pekelná stropní spára, skutečně nádherná.

Co širočiny? Proč jste se vlastně rozhodli být „Wide boyz“ (širocí kluci, pozn.)?
Objevili jsme spáru „Century crack“ (dnes 8c, pozn.) a bylo to. Prostě jsme si řekli, že ji chceme vylézt a vše jsme tomu přizpůsobili. Pak jsme se začali učit širočiny a trénovat je. Předtím jsme je nikdy nelezli. Byli jsme na tom stejně špatně jako všichni ostatní. (směje se) Dlouhý proces. Jinak popravdě, širočiny moc nemusím. Letos jsem lezl teprve dvě. Mám radši ruční spáry a prstovky.

BANNER

Galerie 2 USA

full width fotka

 – TOM RANDALL V CESTĚ “CENTURY CRACK” 8c, (f: Alex Ekins) –

Text 3

V PROCESU

Ohledně „Century crack“ by mě zajímalo, jestli jste vůbec věřili tomu, že ji vylezete. Z videí to vypadalo, že jste sami překvapeni, když se to konečně povedlo.
Zdálo se nám to nemožné, ale přesto jsme na ni trénovali. Ta cesta byla spíš trochu jako sen. Strávili jsme přípravami hodně dlouhou dobu a neměli jsme žádnou předchozí znalost cesty. Věnovali jsme dva roky svého života právě tomuhle projektu. To je dlouhá doba. Těžko lidem vysvětluji, jaká to je oběť. Mohli jsme tam taky přijet a zjistit, že ten projekt je nelezitelná hovadina a ztratili dva roky.

Byli jste pár dní po výstupu smutní, že jste ztratili dlouhodobý cíl?
Myslím si, že je to vždycky těžké krátce po velkém projektu. Miluju, když jsem v procesu a dosažení cíle je konec toho procesu. Nakonec mi jde i o výsledek, ale méně než si lidé myslí. To je důležité. Smutek tedy cítím jen do té doby, než najdu nový proces. Pak se cítím fajn.

Jeden z dalších „procesů“ – výzev bylo třeba trénování na 24 hodin, během kterých jste s Petem vylezli všechny cesty Dona Whillanse a Joe Browna na Gritu (135 cest, video níže, pozn.).
Jo, to bylo před dvěma lety. Předtím jsme si říkali, že to je skoro nemožné. Pak to někdo zmínil v hospodě a napadlo nás, že to možné je. Za dva týdny jsme si řekli: „To bychom měli zkusit.“

Co vás tenhle projekt naučil?
Naučili jsme se hodně o dobré strategii, jak jíst dostatek jídla v průběhu dne, pracovat s časovým rámcem – kdy začneš pociťovat jak jsi unavený, vyčerpaný. Posílilo to naši schopnost pracovat v týmu. Jsme skutečně dobrý tým.

Text 5

HORSKÉ NE

Nelákalo by tě zužitkovat tyhle zkušenosti I při lezení v horách? Nějaký spárové big wally v Pákistánu nebo Patagonii?
Ne, vůbec ne. Nemyslím si, že je to logické. Hory jsou hory. Co dělám, je to, co dělám. A nikdy v životě jsem nepomyslel na to, že bych vzal svoje lezení a přesunul ho tam. Tohle je to, co mám rád, a můžu tu být tak dobrý, jak jen můžu. Miluju to. Přijde mi celkem zajímavé, že lidem se často zdá, že o něco přicházejí, že neudělali ty nejlepší věci… Já říkám: „Vyprdni se na to, věř sám sobě a dělej, co máš sám rád. Nenech ostatní lidi, aby modelovali tvé sny.“ Mně se takhle lidé snaží ovlivňovat sny neustále a myslím si, že je to smutné.

Například?
Třeba nám navrhují, že bychom s Petem měli lézt v horách. Já říkám: „ne“. Mám rád to, co dělám. (směje se) Vůbec mě to nezajímá. Kdybych to chtěl dělat, jezdil bych do hor a nedělal skály. To vím jistě. Řekl jsem si ale: „chci uspět tady,“ tak jsem tady na tradičních jednodélkách. Sto procent. Lidé si to často představují jako nějaký žebříček – tohle je více, tohle méně. Souvisí to podle mě s tím, že lidi jsou příliš upnutí na výsledek, ne na proces. Já mám rád proces. Až pochopíš, jak málo mi jde o úspěch, potom můžeš skutečně pochopit, jak moc mám rád proces.

Je to stejné i ve tvém rodinném životě a podnikání? Snažíš se poslouchat svůj vnitřní hlas a nenechat do toho mluvit ostatní?
Jo, přesně, to je velmi velmi podobné. Mám rodinu, kterou většina mých kamarádů a známých považuje za podivnou. Slýchám, že máme hrozné uspořádání vztahů, špatné nápady, že nejsme normální. „Proč to vůbec takhle děláte?“ ptají se nás.

Co jim vadí?
Máme zvláštní život, celkem komplexní – a to není standard. Lidi se tě snaží zaškatulkovat, osekat. My jim s partnerkou Kim říkáme: „Ne, budeme si to dělat po svém.“

"Mám svojí hlavu a dělám si to po svém."

“Mám svojí hlavu a dělám si to po svém.”

Text 7

MOJE A JEJÍ SNY

To mi připomíná citát, který máš na svém webu: „Don’t expect anything normal.“ (Neočekávej nic normálního, pozn.) Takže to platí i pro rodinu? V čem jste jiní?
Určitě. Jsme velmi jiní. Oproti běžné britské rodině trávím hodně času na cestách. Za druhé fungujeme s Kim jako tým, který se snaží o to, aby ten druhý mohl pronásledovat svoje sny. Ne naše sny. Jsme s Kim individuálové. Vím, jaké jsou její sny, a snažím se, aby se splnily. Ona zase ví, jaké jsou moje sny. Nemáme typ partnerství, kde si říkáme: „Měla by to být tahle věc uprostřed, kompromis, na kterém se potkáme.“ Vnímáme, že každý jsme svůj a vychováváme naše děti dvojjazyčně. Mluvím na své děti i Španělsky. Lidi si myslí, že je to skutečně blbý nápad. Běžné ani není to, že jsme opustili dům v Británii a jeli na tři měsíce bydlet do Španělska. Děti tam chodily do školy. Lidi říkali: „To je zase nápad.“ Celou dobu pojímáme věci trochu jinak.

Ve vztahu s partnerkou se tedy nesnažíš o kompromisy. Například, že bys ji vzal do Ádru a ona by se tu pak nudila. Víš, že její cesta je jiná…
Ano, tak to máme nastavené a nikdo není naštvaný. Sem by nikdy nejela, to by nemělo cenu. Ona zase před Adršpachem jela na týden do Španělska s dětmi na dovolenou. Já zůstal doma a pracoval jsem. Chtěl jsem, aby si užila dovolenou a potkala své přátele… Lidi v práci na mě zase: „Co tady děláš, neměl jsi jet radši s Kim na dovolenou?“ (směje se)

Co tvoje budoucnost, chceš se víc zaměřit na tvoji firmu (týká se lezeckého tréninku, více tady, pozn.), rodinu, lezení, nebo tripy jako je tenhle?
Primárně bych se chtěl pokusit rozjet své podnikání tak, abych mohl žít kdekoliv na světě. My s Kim totiž skutečně nechceme bydlet v Anglii. Ideálně se plánujeme přestěhovat za hranice, asi do Španělska. Už jsme to zkoušeli, byli jsme tam tři měsíce a skoro jsem to zvládl, ale ještě to nebylo ono – celkem často jsem se musel vracet do Anglie. Takže bych na tom chtěl ještě zapracovat, abych získal více svobody. Ohledně lezení mám nejradši projekty, které dělám s Petem, což si myslím, že nám vydrží ještě hodně dlouhou dobu.

Myslíš, že Pete se taky přestěhuje?
To je jedno, stejně budeme vždycky lézt spolu. Jelikož když máš skvělé kamarádství, které funguje tak dobře, nemůžeš nic podobného najít jinde. Nemá to smysl. I když je ten druhý daleko a třeba tvrdě pracuje, je lepší na něj počkat, než vyrazit s někým jiným. (směje se) Když máš dobrou věc, neměň ji.

CITÁT 1

„Vyprdni se na názory ostatních, věř sám sobě a dělej, co máš rád.”

Text 6

PÁDY A ZTRÁTY

Ve filmu „Wide Boyz“ Pete říká, že váš cíl je jednoduchý – dominovat v širočinách! Jak se na to díváš?
(směje se) Vždycky je to míněno jako vtip. Já a Pete jsme skutečně zvláštní mix – na jednu stranu jsme strašně uvolnění a často si děláme srandu sami ze sebe. Já třeba vůbec neřeším to, co o mě lidi říkají nebo jak vypadám… Na druhou stranu, oba jsme extrémně ambiciózní. To je divná kombinace. Nechápu, proč to sakra funguje. (směje se) Srandičky, vtípky a pak dotaz: „Vadí ti, když to vylezeme jako druzí?“ „Jo, sakra, vadí! Musíme být první!“ (směje se)

Někde jsem četl, že jsi začal lézt proto, aby ses zbavil strachu z výšek. Jak se to vyvinulo?
Lezu 17 let, zlepšilo se to, ale je to pořád špatné. Myslím si, že to je moje nejslabší stránka – nejvíc s tím bojuju. Pořád, pořád, pořád. Občas si říkám: „Proč vůbec lezu? Proč? Proč dělám tuhle věc, která je pro mě tak těžká?“ Ale užívám si to a zkouším bojovat.

Jaký byl tvůj nejhorší pád – kolik kusů jištění jsi vyzipoval?
Vyzipoval jsem celou délku. Všechno. Bylo to na big wallu, na El Capu. Spadl jsem pod štand, zranil jsem se a museli mě zachraňovat. (Tom lezl sólově cestu „Eagle’s Way“, pozn.)

Co jsi tam zakládal? Věřil jsi tomu jištění?
Copperheady, malé vklíněnce, rivety… Věděl jsem, že jsou špatné. Takže žádné velké překvapení. Tenhle pád se odehrál, když jsem byl mladší. Teď už jsem daleko opatrnější.

Když máš rodinu a podobně, tak to musí být jiné…
Řekl bych, že rodina to nezměnila. Spíš uvědomění životních kompromisů. Kdybych se teď zranil, každý rok budu mít víc věcí, které mohu ztratit, víc komplikací. Kdybych si teď zlomil nohu, bylo by to tak blbý pro moji práci a schopnost Kim pomoct s dětmi… Blbý pro trip do Utahu, který plánujeme v září s Petem… Tolik věcí! Kdežto před deseti lety – to jsem měl daleko méně věcí, které jsem mohl ztratit. Děti mě moc neovlivnily. Lidi si myslí, že je to zvláštní, ale neovlivnily.

Galerie 3 Adr krajina

Text 8

ČECH, BRIT A AMERIČAN

Jaké jsou podle tebe hlavní rozdíly v americké a britské lezecké etice? Co naše pískovcová?
Určitě, hlavní odlišnost vnímám v Americe – když je nějaký úsek cesty velmi odvážný, zavrtají do toho fixní jištění. Nepoužívají přirozené jištění. V Británii naopak říkáme: „Počkejme, než se najde někdo dostatečně odvážný, kdo to vyleze po vlastním.“ To je podle mě hlavní rozdíl. Pískovcová etika je podobnější té britské.

Líbilo se mi, jak jsi předevčírem ve skalách popisoval rozdíly mezi Čechy a Brity, když mluví o odvážné cestě. Můžeš to víc vysvětlit?
Myslím si, že Češi a Američani jsou dva extrémy ohledně přehánění a bagatelizování. Američani budou skoro vždycky zveličovat a Češi zlehčovat. Britové jsou blíž k Americe – kulturně jsme si více podobní. Francouzi někde uprostřed a Němci blíž Čechům. Pro nás je naprosto zřejmé se pohybovat v anglo-americkém prostředí, tak vnímám rozdíl, když přijedu do Čech na písek. Je to fakt jiný.

Myslíš si, že Češi se míň bojí?
Ne, určitě to není o strachu. To vůbec ne. Myslím si, že lidi jsou rozrušení pod morálovkou úplně stejně tady i v Americe. Mně jde o ten způsob, jak to popisují. Myslím si, že Češi nejsou větší hrdinové než Britové, kteří lezou tradiční cesty. My máme naše speciality, vy máte svoje. Ale způsob, jak to popisujete, je úplně jiný. (směje se) Britové běžně říkají: „Hej, tak to je skutečně drsná cesta. Hodně nebezpečná. Dej pozor. Tohle je mega výrazná linka, atd.“ Naopak Češi rádi bagatelizují: „To tady lezou starý dědkové. Nad kruhem je trochu odlez, ale podlaha by to nebyla. Do tý spáry jdou v pohodě uzly, atd.“ Úplně obecně – podívej se na moji ruku. Čech by řekl: „Tvoje ruka je velmi malá.“ Američan by řekl: „Máš největší ruku na světě!“ (směje se) Přitom ta ruka je pořád stejná a navíc je normální.

full width fotka

 

– TOM RANDALL V CESTĚ “BÍLÁ RŮŽE” IXa, KOBERCE, ADRŠPACH –

Text 9

RŮŽE SE ŠPEKEM

Jak se ti líbila „Bílá růže“ (IXa na Koberce, pozn.)?
Skutečně dobrá cesta. Fakt dobrá. Jedna z nejhezčích spár tady, úžasná. Styl lezení se hodně měnil.

Založil jsi dole a nad prvním kruhem něco, čemu jsi věřil?
Ne, žádné z těch smyček jsem nevěřil. (usmívá se) Připadal jsem si, jako kdybych sóloval. Hlava si myslela, že sóluju. Musel jsem lézt hodně silově a na jistotu, abych z toho nevypadl. Takže krásná cesta, ale přišlo mi náročné si ji užít.

Co si myslíš o „Špekovi“, který vás vylezl navštívit nahoru?
Hodně hustý. (Špek cestu vylezl bez smyček asi za 15 minut, kluci ji lezli dvě hodiny na dvě délky, pozn.) Na tomhle chlapíkovi můžeš pozorovat, jak moc miluje lezení. Tak moc. Myslím si, že miluje lezení víc než já. Určitě. Cítíš z něho, že lezení si vzalo masivní porci jeho života. Jeho lezení je asi takovéhle (ukazuje velkou kouli rukama) a ostatní věci jsou jen malé tečky. Moje lezení vypadá takhle (maluje do vzduchu více menších koulí) – dělám rád i různé další aktivity. Mám rád všestrannost, komplexní život.

"Tenhle chlapík miluje lezení víc než já."

“Tenhle chlapík miluje lezení víc než já.”

Galerie 4 LEZENI

Audio Tom

Text Pete 1

Z cesty „Bumerang“ na Chrámovkách se mezitím nechal spustit Pete Whittaker a je ještě krátká chvíle prohodit pár slov s ním:

SUDY KE SLAŇÁKU

Jaká byla tvoje nejtěžší prstovka?
„Cobra crack“ ve Squamishi. Zkoušel jsem taky i „Recovery drink“, ale to není čistě prstovka, střídají se tam různé styly lezení. Bereš tam i nějaké hrany.

Co nejkrásnější prstovka?
Hmm. Asi taky „Cobra“, jo, určitě. Je to krásná linie. Dole je pěkný úvod v koutě… Fakt mě nenapadá jiná spára, která by byla tak pěkná jako „Cobra“. Kolem ní je totiž naprosto hladká skála a ty lezeš přesně uprostřed. Žádné stupy okolo… Třeba stěna, kterou vede „Recovery drink“ je více impresivní, ale všude kolem jsou cesty, takže ta spára celkem zaniká.

Co nejtěžší a nejkrásnější žábovice?
Nejtěžší by asi byl „Necronomicon“ v Utahu. Strávil jsem v něm jen jeden den. Ještě jsem ho nevylezl, ale chtěl bych. Nejkrásnější ruční spáry budou asi na El Capu, ale teď mě nenapadají jména. Možná „Salathé“ (8a+, 37 délek, Adam Ondra se na podzim chce pokusit o onsight, pozn.) a jeho head wall – hlavní stěna. Nikdy jsem tam ale nebyl. (směje se) Lezl jsem jen „Freeridera“ (7c+, 37 délek na El Capa, pozn.) Hodně rád bych si tam ještě nějakou takovou spáru vylezl.

Co širočiny a tvoje největší bitka? Bylo to v „Century crack“?
„Century crack“ je asi nejtěžší širočina, co jsem kdy lezl, ale nejvíc jsem si zabojoval letos na jaře. Lezl jsem v Americe jeden svůj projekt, sice asi o čtyři stupně lehčí, ale bojoval jsem o onsight, prvovýstup. Tam jsem si zakusil fakt hodně, měl jsem na sedáku kila frendů. Cestu jsem nazval „Raging monkeys“. Když jsem se dostal nahoru, neměl jsem sílu si stoupnout. Musel jsem se přes vršek kutálet a plazit. (směje se) Vypotil jsem litry vody a udělal si velké popáleniny tím, jak jsem třel bok širočinou.

Jaké jsou teď tvoje cíle?
S Tomem máme ve státech projekt, který nazýváme „Crucifix“. Dlouhodobý cíl, o kterém mluvíme tak pět let. Jsou to různé šířky spáry. Není to typ cesty, kterou rok trénuješ a pak ji dáš.

Audio 2

Text 10 + FACEBOOK PODPORUJ, SDÍLEJ

MÁMA NA PRVNÍM

Kde vlastně pracuješ?
Řekl bych, že více než polovina mých příjmů jde z lezení – sponzoring, přednášky, trochu trénování a stavění cest na lokálních stěnách kolem Sheffieldu. Také dělám arboristiku, o Vánocích věším na stromy řetězy… Nejsem nijak spojený k jedné věci. Dělám od každého trochu. Lidi, pro které pracuji, to chápou. Takže nejsou naštvaní, že zase někam jedu. A když se vrátím domů, práce se najde dost. Je to dobrý.

Tom začal s lezením, aby se zbavil strachu z výšek. Jaká byla tvoje motivace? Odkdy lezete spolu?
Já jsem začal lézt díky své rodině. Oba rodiče byli tradiční lezci a lezla i sestra. Takže jsem měl doma všechno vybavení, nemusel nic kupovat, a tak. (směje se) Často mi tahala cesty máma a já je lezl na druhém. Vtipný je, že s Tomem jsme začali lézt zhruba ve stejnou dobu – před 17 lety. Já začal v sedmi, on v osmnácti. Ale bylo to ve stejný čas. (směje se)

Jak vzpomínáš na projekt 24 hodin lezení na Gritu?
Tím jsme navázali na starou výzvu – vylézt na gritu všechny cesty od Browna a Whillanse z padesátých a šedesátých let. Běžně se lidi snaží vylézt všechny jejich cesty v jedné části Peak Districtu. Je to asi 30 cest a je to zdokumentováno i v průvodci. Nás napadlo: „Pojďme vylézt všechny jejich cesty v celém Peak Districtu. Za jeden den.“

Video z téhle akce se filmařům hodně povedlo. Dost profi.
Jo, dělali to nějací lidi z televize a platila firma, která vyrábí hodinky. Nám to s Tomem připadalo dost vtipné. Jsme zvyklí, že nás točí někdo, kdo má malou kameru a pomocníka… Tady s námi byl celý štáb, zvukař, režisér… Mraky profesionálů, které bylo vtipné pozorovat, jelikož se ve skalách pohybovali v městském oblečení a moc jim to nešlo. Vypadali, jako kdyby nikdy nebyli venku. (směje se) Nakonec ale odvedli dobrou práci.

Možná ještě jedna otázka – jaký byl tvůj nejhorší pád?
(přemýšlí) Nejhorší pád? (přemýšlí hodně dlouho)

Nebo nepadáš?
Ne, padám dost. Nevím. Měl jsem velké pády, které byly bezpečné. Nejhorší byl asi jeden můj pád v rajbase, kdy jsem skončil klouzáním svého boku po plotně. Ale jinak se snažíme být s Tomem opatrní. 

 

Diskutovat a sledovat naše nové články můžeš na Facebooku eMontany.

Autor

Standa „Sany“ Mitáč

Hlavní editor

„Lezení není jen o číslech a život není jen o penězích.“ Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš.
Je závislý na stavech, kdy neřeší datum –
v horách nebo na labském písku. Neléčí se.

TOC, nezapomenout přidat související články a vyplnit Excerpt (úplně dole)