Poznáš, co mají společného tyto tři ženy?
První přešlapuje v obývacím pokoji a její oči nervózně těkají z televize na počítač. Kombinuje předpověď počasí a aktuální meteoradar, co hlásí bouřku nad Tatrami. Ještě chvíli vydrží čekat, ale pak se rozhoduje konat. Volá horskou službu a zahajuje pátrání.
Druhá se s ním hádá, v kolika metrech je první kruh té cesty. Jejich názory se liší zhruba o pět metrů. On ho vidí níž a vyráží na místo se samojistem. Když se v deset večer nevrací, ona přemýšlí, jestli by ho pod skálou našla a zvládla odtáhnout k silnici…
Třetí a nejstarší – ta už je zvyklá. Když jí doma v noci praskne odpad, loví zrovna její manžel stoleté vrcholy. Ví, že si musí poradit sama, tak jí tato situace vůbec nerozhodí. Stejně to chtěla celé vymalovat.
Seznam se s ženami známých českých lezců, kteří mají ke dnešnímu dni dohromady na svědomí 7532 prvovýstupů. A to v pořadí: Michala Coubala (118, lehčí forma choroby), Petra „Špeka“ Slaniny (2429, pokročilá fáze) a Karla Běliny (4985, terminální stádium).
Jaké to je mít doma chronického prvovýstupce a jeho lezecký svět? A co ony? Lezou jen proto, že skály znamenají pro jejich druhou polovičku celý život? Přečti si naši antropologickou případovou studii, kterou jsme zpracovali formou tří rozhovorů.
(žena Michala Coubala, povídání z 22. listopadu 2017)
Klasická scéna: Dvě holky sedí v kavárně nad šálkem dobré kávy a povídají o starých dobrých časech. Ale tentokrát hlavně – o lezení!
Vendula Coubalová – žena Michala Coubala (více o něm v článku tady) – je neuvěřitelně milá a veselá osoba, ze které máš pocit, že je to snad chodící anděl na zemi a že by jí ani nevadilo, kdyby se Michal rozhodl příští Vánoce trávit ve stěnách Baffinova ostrova. Jela by totiž s ním a vařila by pod nástupem čaj…
Také jsi lezla?
Já jsem nelezla nikdy. Mám totiž odpor k výškám i závrať, a to dokonce naprosto diagnostikovanou. To znamená, že když vylezu na druhou šprušli žebříku, tak už je mi špatně! Kdybych měla slézat z hořícího domu po žebříku, tak tam nejspíš uhořím, protože by mě na ten žebřík nikdo nedostal.
Takže tys opravdu nikdy nelezla…
Já jsem byla vždycky jenom jistič. Vylezla jsem opravdu jen pár cest… Michal mě třeba vytáhl na Blatník. A nahoru to ještě šlo. Ale slaňování byla hrůza! Slaňák je tam totiž trochu níž na skále. Takže Michal tenkrát říkal: „Támhle je slaňák, do toho si sedneš a sjedeš. Je trochu dál, tak to já do tebe trochu šťouchnu a ty se tam tak jako svezeš…“
No, a já že ani náhodou. Tak mě tam asi dvě hodiny přesvědčoval a pak mě uvázal a strčil do mě. Já jsem teda pomalu slanila, ale pak se mi ještě hodinu klepala kolena!
Na lezení se závratě moc nehodí…
Přesto jsem za svůj život vylezla asi pět cest. Ale byly to pro mě tak příšerný a strašný zážitky. Když Michal viděl, jak u toho umírám, tak se mu mě zželelo a už to po mně nikdy nechtěl. Zkrátka, z lásky jsem byla ochotná dokonce i to lezení zkusit.
Jak jste se vlastně s Michalem seznámili?
V práci. On pracoval za socialismu v Rudém Letově (výroba letadel, pozn. red.) a dělal tam konstruktéra. Já jsem šla po gymnáziu rovnou pracovat a nastoupila jsem tam do archivu. A to naše seznámení bylo takový zvláštní – on mi to teda nikdo nevěří: Do toho našeho archivu chodili všichni ti konstruktéři pro nějaké výkresy, které potřebovali, a my jsme je tam vydávali. No, a Michal tam jednoho krásného dne přišel, otevřel dveře a já jsem na něj zůstala koukat s otevřenou pusou a řekla jsem si – tak tohohle chlapa si jednou vezmu.
Byl hezkej?
No, vůbec nebyl hezkej! (smích) Byl mrňavej, brejlatej, mařenu měl až na ramena. A měl takový ošoupaný hrozný kalhoty. Ale v té chvíli jsem si nějak říkala, že to je On. A byl to On. Ale trvalo nám teda 11 let, než jsme se vzali.
Ven jsi s ním ale chodila hodně, co?
Než jsme se poznali, tak já jsem jezdila hodně trempovat. Měla jsem partu lidí, se kterýma jsme jezdili o víkendech hodně třeba na Beroun. On s bráchou chodil o víkendech lízt. Takže jsme se dali dohromady vlastně přes přírodu a pobyt venku, což byl společný zájem. Ještě předtím, než jsme se poznali, tak pro mě spaní pod širákem byla naprosto běžná věc. Přírodu jsem milovala a město jsem k ničemu vůbec nepotřebovala. Když jsme si pak začali víc povídat, tak mě jednou pozval, abych s nima jela. Jela jsem, a tak nějak přirozeně to vyplynulo.
A bydlíte teď někde blízko u skal?
No, vůbec ne. Bydlíme v Polabské nížině a do všech skal to máme děsně daleko.
Nejbližší skály máme na Pašince u Kolína – to je taková hrouda u rybníčku a to je asi 55 kilometrů daleko.
Má to Michal taky tak, že se chce bavit pořád jenom o skalách?
Ne, vůbec ne. Michal je schopný i normální komunikace. (smích)
Jaká je dovolená podle tebe a podle něj?
Nejdřív jsme na dovolené vůbec nejezdili, jezdilo se jen do skal. A když nám bylo nějak přes třicet let, tak jsme si řekli, že už bychom to mohli zkusit. Tak jsme jeli poprvé v životě na dovolenou do Tuniska. A bylo to hrozný! Protože tam nebyly žádný skály. A my jsme byli dva týdny zavřený v hotelu a trpěli jsme jako zvířata. Nakonec jsme popojeli vlakem někam asi 50 kilometrů a tam u moře byly takový malý útesy, po kterých se Michal asi půl odpoledne sápal a tak jako boulderoval. Tak se mu udělalo trochu líp… Pak jsme si řekli, že takovýhle hrůzy už nebudeme nikdy dělat.
„Zkusili jsme Tunisko. Dva týdny zavření v hotelu jsme trpěli jako zvířata.“
Jaké bylo ponaučení?
A už jsme vybírali dovolené jen podle toho, kde jsou skály.
Takže jsme byli na Mallorce, na Kanárech a vždycky jsme jenom sháněli skály.
Naší dceři Áje byly tenkrát tři roky, my si půjčili auto, že najdeme právě na Grand Canaria nějaké skály. Zastavili jsme na odpočívadle vedle nějaké silnice, protože malá Ája potřebovala čůrat a najednou koukám do kaňonu a tam na skále bílé stopy – od magnezia. Tak říkám: „Michale, jdeme!“ Seběhli jsme tam a tam byla úžasná oblast. Takže takhle my jsme objevili na Grand Canarii lezeckou oblast, která se doteď na Kanárech nejvíc leze. Tenkrát o ní ještě nikdo nevěděl. Kdysi jsme o tom napsali i článek pro Lezce. Já jsem tam rukou namalovala i pár takových malých průvodců.
Tys tedy byla vždy jistič?
Ano, od té doby, kdy s Michalem přestal lézt jeho brácha. U Michala nehrozilo, že by toho nechal, a tak potřeboval jističe. Omezil se tedy na ty cesty, kde mu stačilo lano a já jsem jistila. A tak jsme to dělali do té doby, než jsme si porodili lezkyni pro Michala (smích).
Dcera leze?
Leze. Je jí teď 18 let a leze úplně od malinka. Ještě než začala chodit, tak jsme zkoušeli, jestli se udrží (smích). A když jí bylo 11 let, když už začala být velikosti normálního člověka, tak ji Michal zkusil vzít do vícedélky. Takže v 11 letech už jistila tátu ve vícedélce. No a od těch 11 let pravidelně jezdí na vícedélkové cesty – zatím vyhledávají ty dobře zajištěné. Ale už spolu lezli i v Tatrách. (Udělali prvovýstup „Archa“ 7+/8-, 290 m na Kolový štít, pozn. red.)
Máš nějaké tipy pro ženy lezců a prvolezců – pro přežití s lezeckým tvorem?
Mám radu – dělat lezení s ním, jak to jde. Mně vždycky záleželo na tom, aby mu bylo fajn. Aby mu to lezení šlo, aby se mu to líbilo, protože jsem věděla, že když se to bude líbit jemu, tak se to bude líbit i mně a budeme všichni spokojení.
Michal je asi i takový netypický v tom, že si potřebuje povídat. Jak lezli vždycky s bráchou dohromady a měli vše teoreticky detailně připravené, tak si o tom hodně povídali. Takže je zvyklý všechny věci i teď ventilovat verbálně. Doma tedy pořád o všem povídáme. I o životních situacích. A vždycky se z toho všeho vykecáme.
Vnímala jsi tenkrát lezení jako nebezpečnou aktivitu?
Tenkrát ani moc ne. Ale čím jsem starší, tak čím dál víc. A taky možná, holky to budou znát, dokud jsem neměla Áju, tak mi to nepřišlo tak hrozné. Ale co ji máme, tak se mnohem víc bojím. Bojím se o ni, bojím se o něj, i o sebe. Protože už tu nejsme jen pro sebe, ale je tu další člověk, který nás potřebuje. Bojím se o ně jako o celek. (smích)
Nakonec bych se zeptala, co bys poradila ženám lezců – jak proti tomuhle strachu bojovat?
Jezdit s nima. Když jedeš s nima, tak vidíš, že se vlastně nic špatnýho neděje. Když někde lezou, tak vidíš, že se nikdo nepřerazil v tu danou chvíli. A když nemůžeš jet s nima – tak doufat v nejlepší.
Dneska máme spoustu vymožeností a lepších pomůcek na lezení… Dřív to nebylo. Vnímáš tohle pozitivně nebo negativně?
V něčem je to pozitivní a v něčem ne. Je perfektní, že jsou různé druhy nových materiálů oblečení a ty se můžeš obléct tak, že ti nebude zima, že nepromokneš… Tehdy jsme si uměli poradit sami. Michal si tehdy například s tátou vyráběl závěsný stan z duralových trubek. Já jsem pak strávila třeba celý den tím, že jsem koupila v drogerii impregnaci a štětečkem jsem každý ten steh přetírala impregnací, aby jim do toho nezatékalo. Takže to celé bylo napuštěné takovým voskem a byli jsme celí ulepení. Ale opravdu ten stan jsme pak testovali v potoce a nepustil vůbec žádnou vodu.
Vnímáš to i tak, že jsme teď trochu zhýčkaní?
Trošku jo. Ale každá doba je jiná a má své materiály a svou techniku. To, co se leze dneska, o tom se klukům asi ani nesnilo.
Dnešní doba má ještě jedno úskalí. A to jsou mobily a elektronika. Protože ty víš, že se dovoláš. Ale když najednou není síť, tak je člověk úplně vyděšený. Jak byli s dcerou v těch Tatrách, tak si vybrali období, kdy tady bylo nádherně. Já jsem seděla doma a koukala na satelitní pohled a nad Tatrama byla najednou obrovská fialová skvrna s bleskama a bouřkama. Jediná bouřka ve střední Evropě byla tam. Michal mi říkal, že si to vylezou a že mi tak v jednu hodinu po obědě zavolají. Ale když bylo šest, tak jsem začala být nervózní. A když pak bylo skoro osm hodin, tak jsem zavolala na horskou službu. Horská služba říkala, že ještě počkají čtvrt hodiny, a když se mi nikdo neozve, tak pro ně vyrazí. Nikdo se neozval, a tak horská služba nastartovala helikoptéru a oni mi za pět minut volají, že sedí na kafi, že neměli předtím signál.
Tak jsem říkala: „Fajn, tak já vás teď típnu, zruším tu záchranou akci a pak si zavoláme.” (smích) Kdyby nebyla elektronika, tak žádnou paniku nedělám.
Když byli kluci v Nepálu na devět týdnů v roce 1990, tak zavolali jednou někde z nějaké pošty a dostala jsem od nich jeden dopis, který přišel, až když se vrátili. Michalovi jsem poslala dopis, který mu došel. Devět týdnů jsem nevěděla, jestli jsou živí, nebo ne.
(partnerka Petra „Špeka“ Slaniny, 5. prosince 2017)
Když přijdeš ke Špekovi domů, vnímáš, že každý kousek nábytku má svůj smysl a duši. Přestože Petr domek v Českém ráji zařizoval hlavně svépomocí, povedlo se mu vybudovat mistrovské dílo, které voní po masivním dřevu. Nedávno se k němu přestěhovala i Alena. Je tedy život se Špekem romantika?
Alena Švadleňáková – zkušená lezkyně, která dokáže pochopit, že je pro někoho lezení celý jeho život. A která chápe jednu podstatnou věc – že nejlepší je nechat si v zimě prsty přemrznout. Sice to bolí, ale znova už ti nemrznou a můžeš pořádně lízt!
Kde lezeš poslední dobou nejraději?
Teď už je na mě venku až moc velká zima a na umělých stěnách s Petrem nelezeme. Já jsem původně z Teplic – takže moje srdeční oblast je Ostrov a Tisá – tam já lezu ráda! Tady v Klokočí lezu jen za Péťou. Ale spíš ho jistím… Nebo Péťa leze se samojistem a já si dole sbírám borůvky. (smích)
Lezla jsi už dřív, než jste se s Petrem poznali?
My se s Petrem známe od mých 25 let, kdy jsem začala lézt. Než jsme se dali dohromady, tak jsme se znali tak 20 let. Všude jsme se potkávali.
Proč jsi začala lézt?
Začala jsem lézt, protože lezl můj brácha. Brácha leze tak od svých 20 let. Jezdili jsme pravidelně každý víkend do Ostrova a do Tisý, klasicky do bivaku… A tenkrát do Ostrova nikdo nejezdil. Tam nelezla ani noha – tak dvacet lidí dohromady. Takže se tam potkávala jen stará parta lidí kolem Prcase Slavíka a Špeka. Přes den se lezlo a večer jsme se sešli v hospodě, kde jsi znal všechny. Ten sport zkrátka nebyl tak rozšířený.
Jak jste se do Ostrova dostávali?
To bylo každý týden stejný – letěla jsem pro kluka do školky, na nádraží a pak kodrcálkou do Libouchce. A z Libouchce pěšky do Ostrova! To už ty mladí by dneska chcípli. Klukovi byly tři roky – měl na zádech raneček brácha ho načutl, on popoběhl… Chodili jsme do bivaku, který se i po nás jmenuje – Švadleňákův bivak.
.
Jak vidíš pokrok v lezeckém vybavení?
Brácha, ten opravdu lezl ještě v bačkorách, já jsem měla už kopačky – to byla vymoženost tenkrát. Jinak lezu pořád v Kendách. Mám asi patery Kendy a jiný boty nemám.
Co jsi nosila?
Vím, že jsem lezla ve fialových legínách – ty jsem měla ráda. Teď, když máš kalhoty, tak ti to pořád někde leze. Ty legíny byly dobrý.
.
.
Na jakou historku z té doby ráda vzpomínáš?
Jednou jsme šli pěšky od Belvederu dolů na přívoz do Žlebu. Chtěli jsme přejet přívozem a pak jet vlakem domů. Jenže, přívoz nejezdil. Na Labi se ale objevil malej kluk v kánoi a po jednom nás vozil na druhou stranu. Tomu klukovi bylo tak pět let! Plavat neuměl, kruh neměl, vestu neměl… Nic. Kdybychom se tam převrátili, tak se utopí… No, byli jsme tehdy trošku bez mozku.
Nějaké holky kolem tebe lezly?
Ani ne.
Jak jste se s Petrem vlastně dali dohromady?
S Petrem nás dal dohromady Prcas Slavík na jeho padesátinách. Vzniklo to úplně srandově…
Prcas Slavík mi volal a říkal: „Álo, máš teďka někoho?”
A já: „No nemám…”
A Slavík: „Já bych pro tebe někoho měl!”
No a já: „Koho?”
A Slavík: „No, Špeka!”
A já říkám: „Ty jsi upad, ne?”
Mě nikdy nenapadlo, že my dva bychom se mohli dát dohromady… Já jsem ani na tu jeho oslavu tenkrát nechtěla jet. Ale Slavík mě tak přemlouval: „Přijéééď!”
No, a Petr už tam seděl, nachystanej – Slavík ho taky zpracoval předem… (smích)
Tak takhle nás dal dohromady. A taky se teď nedávno pyšnil tím, že jsme spolu už deset let.
.
.
.
To je super!
No ale musela jsem se přestěhovat sem do Českýho ráje… Nemusela, ale – střídali jsme to. Jeden týden jel on k nám, pak zas já k nim. A takhle jsme to dělali osm let, než tady Petr dostavil dům. To cestování bylo hrozný. Říkala jsem totiž, že se přestěhuju teprve, až Petr dostaví dům. Dům stojí, tak jsem se musela přestěhovat. Jsem trochu odříznutá od těch mých Teplic. Jezdím tam ale za rodinou a za svým horolezeckým oddílem. „Doma” jsou pro mě zkrátka pořád Teplice.
Máte s Petrem společné cesty?
Já bych řekla, že i dost, no… (bude jich minimálně kolem stovky, pozn. red.)
Jak probíhají vaše prvovýstupy?
Často to probíhá tak, že Petr si to vymyslí, vyleze boulder a já cestu dolezu. No, a pak je ten prvovýstup psaný i na mě. (směje se) Takže mám třeba i IXa, což bych v životě nevytáhla. Na druhým to sice vylezu, ale na prvním si většinou slíznu akorát tu smetanu. Například dolezu vrcholový rajbák… Ale teď se už více krotím, měla jsem nějaké zdravotní problémy a bude mi taky už skoro šedesát. Každopádně, mám tu výhodu, že nemusím moc trénovat a lezu přesto pořád stejně.
Tělo získá asi nějakou formu, která zůstane…
Spíš je to také o rovnováze, že se unesu a mám sílu v rukou. Tak, já jsem i vyváděla… Teda v hospodě taky, ale i normálně. (smích) Teď už moc ne, teď vyvádím spíš jen nějaký lehčí cestičky.
Jaká je tvoje nejoblíbenější cesta od vás?
Když zabrousím do toho Ostrova, tak tam mám ráda cestu „Pravý ořechový“ – ale ta je od Cikána. Mám to ráda na Kalichu. V Klokočí mám ráda „Šunkofleky“… Tam jsou opravdu těžký cesty. Všechno v převisu a lámavý. Na Suškách máme taky společnou cestu. Ale názvy, ty si teda nepamatuju… Petr do mě valí do hlavy dvacet nových názvů denně! (smích) Já už to ani nevnímám…
A jak je vymýšlíte? Taky spolu?
Tak teďka jsme třeba koukali na jeden soutěžní pořad a byla tam nějaká otázka o Japoncích a o něčem jako „bušido”. Tak jsem Petrovi říkala, ať si to napíše, že to je fajn název pro cestu – „Bušido“.
Povídáte si s Petrem o lezení hodně?
Pořád! Tedy – on povídá a já poslouchám… (smích) A on mi pak říká: „Vždyť jsem ti to povídal.” A já: „Ne, to jsi mi nepovídal…” U nás je to zkrátka takové, že já spíš mlčím a on povídá. Lezení, skály, to je prostě jeho láska… Přiletí domů, dá si kafe a letí do skal a přiletí v deset večer. Nebo ve dvanáct.
Nikdy ti to nevadilo?
Nemá cenu někomu něco zakazovat. Je to jeho koníček. Jediné, co je na tom samozřejmě trochu horší je, že mám o něj strach. Poslední dobou začal chodit s tím samojistem, což je pro mě svým způsobem vysvobození. Nemusím tam s ním chodit. Vždycky mi ale musí nahlásit, kde je. A pak třeba i volá: „Už letím, už letím!” Protože už je tma nebo dokonce prší…
Máš nějakou radu proti strachu – pro holky, co mají doma lezce?
Jedině se nekoukat. (smích) Ne… Já mu věřím, že je opatrný. Je to hodně o nátuře toho člověka. Když vím, že je to nějaký zbrklouš, který se tam přerazí, tak se radši otočím a jdu pryč. Ale u Péti vím, že pořád ví, co dělá. Je maximálně soustředěný a není zbrklý.
Jak snášíš jištění v chladném počasí?
No, ono tě to přestane bavit, když třeba tři hodiny čučíš někam nahoru a jsi tam zmrzlá…
A pak ho spustíš a on plný nadšení řekne: „Tak si to taky vylezeš?” A já jen odvětím: „Péťo, já jsem tak zmrzlá, že nemůžu ani otevřít prsty.” A on si myslí, že za ním vylezu devítku…
Petr chodí lézt i v zimě, když je příznivo. Dá si svých 15 cest a je spokojenej.
(žena Karla Běliny, 21. ledna 2018)
Jestli by někdo v Česku (nebo i na světě) měl vykládat, jak se žije s chronickým prvovýstupcem, je to právě Fróna. Oba autoři článku ji odchytli u zimního stadionu v Povrlech, kde se v sezóně stará o údržbu ledu. Sedli si k lokálnímu výčepu a nasávali atmosféru starých časů se vším všudy.
Mirka Bělinová – žena, která se dokáže postarat o celý dům i chlapskou práci a u toho ještě zachraňovat svého muže před úředníky jakékoli doby.
Jak jsi se k lezení vlastně dostala? Lezla jsi ještě před tím, než jste se s Karlem poznali?
Nejdřív jsem hrála házenou – dorosteneckou ligu, asi od 65. roku, a potom jsem začala lézt. No, a pak, asi až po roce, jsme se s Karlem poprvé viděli.
A kde jste se poprvé s Karlem potkali?
Poprvé jsem ho viděla na Bořni. Začala jsem lézt s Jozkou Kozlíkem a Vencou Skokanů a potom už jsem potkala Karla a začali jsme lézt spolu. No, ale nebylo to teda žádný pořádný lezení! Pořád jsem jenom nosila „kovárnu“ a jistila. Byla to spíš dřina než lezení! Byla jsem pak na něj už naštvaná, protože všichni si v pohodě lezli a já furt jen tahala „kovárnu“ celý den. Bylo to tvrdý.
A máte spolu nějaké prvovýstupy?
No, víc jak 160!
A jak probíhá takový klasický prvovýstup?
No, jak probíhá… Karel dostane nápad a už to jede. Já ho jistím, on zavrtá a pak už jen: „Pošli mi olovo, pošli mi támhleto…“
Názvy cest vymýšlíte společně? Podílela ses na tom někdy?
Ráda čtu, tak jsem mu názvy vymýšlela. Třeba na ferratě v Děčíne, to jsou moje názvy. Karel je totiž trošku naivní, myslí si, že celý svět je hodný a že ho všichni mají rádi. Když přišel s nápadem, že bude dělat pro město Děčín ferratu, já už jsem dávno věděla, co sedí na děčínském úřadě za případy a byla na něj naštvaná… Takže proto – cesta „Spolčení hlupců“ – podle jedné nádherné knížky, pak jsem dala název: „Pošetilost mocných“. Další z mých názvů byl – to už mě vytočili – „Úřednická metastáze“, protože tu nevyléčíš. (smích)
Kdysi jsme se podobně pomstili jednomu estébákovi, protože chtěl Karlovi zakázat lézt a Karel mu chtěl rozbít pusu, že jo… Tak já na to: „Ne, to mu nedělej, najdi radši nějakou novou věž, a až ji najdeš, tak řekni.” Ten estébák měl krycí název Lesník, a tak v Rájci vznikla nová věž Lesník a cesty se tam jmenují třeba „Výslech nadoraz“, „V utajení“, „Odhalení“ nebo „Konec lesníků v Čechách.“
V čem ti dnes lezení připadá jiné než tenkrát?
Dřív to bylo jiné… Nikdo nic neměl, chodilo se pěšky nebo stopem. Dneska se lidi mají dobře a každý má všechno, ale neumí si udělat oheň nebo zařídit bivak. To už ani neexistuje. Tenkrát, když někdo řekl, že bude za měsíc v pět hodin pod touhle věží, tak tam byl, i kdyby se tam měl doplazit. Teď už tolika nejezdím. Ale říkám – ať to bylo jak to bylo, bylo to pěkný. Člověk také poznal spoustu dobrých lidí – skromných, „lidských“, kteří na to měli. Nesemlela je závist nebo prachy. My jsme vždycky s Karlem říkali, že jsme tam takový „třídní sajrajt“. Protože mezi kamarády to byl samý doktor a podobně. Také jsem třeba lezla s hrabětem – Jirkou „Taxisem“ Svobodou. (směje se)
Jak vypadají rodinné dovolené podle tebe a podle Karla?
Dokud byly děti malé, tak jsem byla hodně s nima, protože ty lezení taky pořád nebavilo. Karel – byl jenom ve skalách. Teď jezdíme spolu na stará kolena. Máme u nás takové pravidlo – u nás se oznamuje a nikdo nikoho nevlastní.
Myslíš to tak, že Karel oznámí a jde lézt?
Někdy neoznámí, ale já vím, že leze.
Ty taky oznamuješ?
No, on to pozná – když není uvaříno, že nejsem doma. (směje se) Myslím to tak, že jsem mu nikdy neřekla něco jako: „Nepojedeš do skal!“ nebo „Kam to zase jdeš?“ (…) Mimochodem, víš, jak dlouho už jsme spolu?
Nevím.
No, od roku 1973. A v roce 1975 jsme to okroužkovali. To je let, viď…
Máš tedy nějaké doporučení pro ostatní ženy, které chtějí dlouhodobě žít s lezecky postiženým chlapem?
Nic neřešit! (směje se) Stejně nic nevyřešíš. Ať každý něco dělá – třeba sbírá známky. Jakmile jsou lidi bez koníčků, kór v důchodu, tak je to špatně… To on by nepřežil. (…) Hele, mezi námi, on kdyby nekupoval benzín, tak ani neví, jakou máme měnu! On neví nic.
(smích)
No, netlem se. Neví nic. Neumí pustit topení. To je pořád: „Miruno, teče ti voda, Miruno, tam ti nejde žárovka…“ Když mi doma praskl odpad, tak byli s Hudečkem na stoletém vrcholu, spali tam a v jedenáct hodin mi volali domů, jak bojuju s vodou. Tak jsem je poslala někam. Lízt a zavrtat umí, to jo, ale doma ho raději k ničemu nepustím. Hele, já si umím třeba vyměnit futro… Doma ho nechci – za korunu práce, za padesát sežere a za dvě stovky škoda.
Tím pádem si umíš všechno zařídit sama…
No, to jo. Teď byl třeba ve špitále a já jsem si mezitím vymalovala. Pak jsem šla za ním – ne že by se mi stýskalo – to ne, ale přijeli za ním kluci z Německa a chtěli ho vidět, tak jsem je k němu dovedla. On mě vůbec nezaregistroval, všiml si mě až po pěti minutách a volá: „Fróno, už máš vymalováno?“
Jaký je tvůj nejsilnější zážitek z lezení na prvním konci lana?
Pamatuju si, jak měl Karel v 74. roce ruku v sádře a vyslal mě na Starostu v Adršpachu. Tenkrát nebyly úvazky, jen takové plátěné sešité kousky, takže žádná sláva. No, a vyslal mě to celé vyvést. Kluci čuměli… A já jsem nevěděla, jak zpátky, tak jsem to musela dolézt až na vršek.
A tvoje nejoblíbenější cesty?
Dřív jsem si moc užívala třeba „Údolní“ na Želvu. Nebo „Galerie žebráků” na Duhovou stěnu je hezká. Teď jezdíme do Dolomit, tak tam se mi moc líbí. V Brentě, tam si pěkně odpočinu. Než natáhnu ráfy, tak si ještě chci takhle užít hory. Už se kácí v našem lese, děti. Jenže, já jsem ráda, že jsem stará. Víš proč? Protože tenkrát jsme zažili takový srandy!
Tak jako se sluší a patří v každé akademické studii, i my nabízíme stručné shrnutí.
Jak se tedy stát správnou ženou chorobného lezce?
Přečti si, co radí ty nejlpovolanější:
.
Vendula Coubalová
„Nejlepší je jezdit s nima. Když jedeš s nima, tak vidíš, že se vlastně nic špatnýho neděje.
No, a když zrovna nemůžeš jet s nima? Tak doufat v nejlepší!”
Alena Švadleňáková
„Nesmíš si vybrat nějakýho „zbrklouše“. Když vím, že je to nějakej „zbrklouš“, kterej se tam přerazí, tak se radši otočím a jdu pryč. U Špeka mám jistotu, že pořád ví, co dělá.”
Mirka Bělinová
„Důležitý je – nic neřešit!”
.
Facebook eMontany | Jak to máš doma ty? Povídáte si o lezení? Komentář nás potěší.
Učitelka. Grafička. Typ člověka, kterému se rozzáří oči, pokud může o horách a skalách alespoň mluvit a psát, když po nich zrovna nemůže lézt.
Věří v jednoduchost, dobrý čaj a nerada řeší blbosti.
„Lezení není jen o číslech a život není jen o penězích.“ Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš.
Je závislý na stavech, kdy neřeší datum –
v horách nebo na labském písku. Neléčí se.