Do Skaláku se nechodí lézt čísla – do Skaláku se chodí lézt jména.
A tentokrát se všechno bude točit kolem jména uměleckého sochaře Valeriana „Rišíka“ Karouška, který otevřel krásnou hranu na Maják v Českém ráji. Poprvé do ní nahlédl už ve svých patnácti letech.
Měl ji rozdělanou se Zbyňkem „Alíkem“ Gräfem: „Když jsme do toho prvně vlezli, tak šel zrovna okolo Pepík Smítko a strašně nám vynadal: ‘Vy blbci, smradi, támhleto, tohleto…’ Asi se bál, abychom to správně udělali. Tam je poměrně lehkej začátek, ale nahoře už to vypadá hůř. A tak jsme se shodli, že kruh musíme vytáhnout co nejvejš.“ (NOVÁKOVÁ, Lucie. Hrdě, tvrdě, mazaně. Str. 94.) I přesto, že se legendární Joska Smítko bál, že mladíci zprzní hezký směr, dílo se jim podařilo. První kruh osadili na své dnešní místo hned v srpnu 1944. Karoušek pak cestu dokončil s Láďou Jislem o rok později. Měsíc před koncem války, pár týdnů po Smítkově terezínské smrti, v dubnu 1945 tak vznikla další cesta Karouškovy „umělecké sbírky“.
Své významné cesty totiž pojmenovával podle slohů. Ve Skaláku narazíš třeba na cesty: „Empírová“ VIIc na Kapelníka, „Secesní“ VIIc na Blatník nebo „Barokní“ VIIb na Opomenutou. Jaký vlastně byl Valerian Karoušek? To ti trochu přiblíží jeho vrstevník Bohouš Svatoš. Čti dál a nezapomeň na původní video.
Pro eMontanu vylezli Karouškovu „Gotickou hranu“ Tomáš Maštálko (ke druhému kruhu) a David Eisler (vršek).
– Mluví Tomáš Maštálko a David Eisler –
Odpovídá Bohouš Svatoš z party „Starých chlapů“ ze Skaláku:
.
Jak vzpomínáš na „Rišíka“ Karouška?
„Nás bylo pět chlapů stejnýho ročníku jako já – 1929. Všichni jsme chodili do měšťanský školy do Mašova. Měli jsme stejnou krevní skupinu, a tak jsme vytvořili spolek a začali jsme spolu lézt v roce 1942. Nikoho jsme mezi sebe nevzali. Lezli jsme sami. Rišík začínal s lidma, který už lezli a byli daleko starší než on a ti ho všude brali. My jsme se sice znali, ale nikdy jsme v těch dobách spolu nelezli. Lezl jsem s ním poprvé až v roce 1951 na Téryho chatě v Tatrách. Ve Skaláku jsme spolu nelezli, ale stýkali jsme se často – on potom studoval v Praze, měl tam svoji partu a tu vodil do Skaláku.
Co jsi s ním lezl v Tatrách?
Tam máme krásný prvovýstup – na Rumanův štít. („Vrcholový variant v štítovej stene na JV vrchol a jeho napriamenie“ (VI) 4 hod. V. Karoušek, B. Svatoš, 26. 7. 1953, pozn. red.) Tehdy jsem to šel celý sám, protože Rišík úplně velkej fanda do lezení v horách nebyl. Ve Skaláku mu to šlo líp – jeho nejhezčí cesty jsou podle mě právě „Gotická“ a „Barokní“ – sice převis, ale samý madla.
Na jaký zážitek s ním nejraději vzpomínáš?
V létě 1953 jsme spolu zažili dva měsíce, kdy jsme společně nosili na Téryho chatu Jardovi Slámovýmu – dělal tam chataře a byl to náš kamarád. Každý den jsme nosili ze zásobárny 60kilové vynášky. Za to jsme tam bydleli, a když bylo hezky, tak jsme chodili lízt. A když bylo mizerně, tak jsme třeba seběhli dolů dvakrát, abychom si udělali vynášky a volno dopředu. Taky mám od toho ty nohy zničený. (směje se)
.
.
Ty jsi tou dobou taky ještě studoval, že jsi tam s ním mohl být celé léto?
Rišík tam byl celý jeho studijní prázdniny, jenže já jsem byl už zaměstnanej. Tak jsme to ošvindlovali. Sehnali jsme tam doktorku, která ze Slovenska poslala zprávu: „Pan Svatoš se nemůže vrátit do zaměstnání, jelikož leží na Téryho chatě s ‘distorziou’ pravého kolena.“ Takže jsme tam dva měsíce pobyli. (směje se)
Pro ilustraci dobových souvislostí ještě jedna příhoda s Valerianem Karouškem, kterou vypráví Radan Kuchař: „Karoušek měl takový dost použitý lano. To jsme lezli zrovna na Kobylu v Příhrazích. Když jsme dolezli a seděli pod skálou, tak se tam objevil Bohouš Nejedlo. Bohouš kouknul na to lano a povídá: ‘Na čem to proboha lezete? To je hrozný!’ Vzal ho a přivázal za strom, pak se rozeběhl a škubnul za něj. To lano se samozřejme bez jakýhokoli odporu přetrhlo. Karoušek pak začal okamžitě nadávat, že mu zničil takový krásný lano… (smích)“ (NOVÁKOVÁ, Lucie. Hrdě, tvrdě, mazaně. Str. 112.)
Valerian Karoušek zemřel pod Huascaránem v roce 1970 ve věku 41 let. Výstava jeho sochařské tvorby proběhla například v Liberci v roce 2015. Jeho lezecká tvorba se nám oficiálně otevírá opět prvního dubna.
Pro naše video tentokrát lezl Tomáš Maštálko. Na „Gotice“ ovšem nebyl poprvé. Jaké jsou vzpomínky na jeho první pokus?
„Ač Skalák nikdy nebyl mou oblíbenou oblastí, je v něm spousta linií, které mě vábí již od dob, co jsem poprvé nazul kopačky s uřezanými špunty. Nejde ani tak o obtížnost výstupu, jako o impozantnost daného směru. Třeba „Údolka“ na Kapelníka má pro mě z dobrodružného hlediska mnohem větší hodnotu než o stupeň těžší cesty na Panťáku. A zrovna „Gotická hrana“ na Maják je významnou položkou na mém „Když už lízt ve Skaláku, tak tohle“ seznamu. Dlouho jsem o ní snil a ještě déle mluvil o tom, že tento měsíc už na ni konečně pojedu.
Čekaní na vhodnou příležitost se vyplatilo, vyrazili jsme v krásnou květnovou sobotu. Ani si nepamatuji, co jsme ten den lezli jiného, jestli vůbec něco. Byli jsme tři: já, Anička, již zkušená horolezkyně, a Štěpán, talentovaný nelezec, kterého jsem vzal poprvé do skal. Oba byli sice překvapeni výškou stěny, ale nadšení převládlo nad obavami a vyrazili jsme vzhůru.
Spoustu času jsem strávil ve druhém kruhu, kam bylo potřeba oba spolulezce dobrat a právě odsud se mi do hlavy vryl nezapomenutelný výjev. Bílé věže v odpoledním slunci obsypané horolezci, mírný jarní vánek a vzduch plný poletujících poštolek. A do toho Štěpán ve 30 metrech nad zemí projevující obavy o nosnost kruhu zatíženého třemi lidmi. Ten nás udržel a my se bezpečně dostali na vrchol, oba zářili nadšením a i já jsem byl mile překvapený, jak krásná cesta v pevném materiálu se na Hruboskalsku najde.“
(„O tom ‘pevném materiálu’ to myslíš vážně?“ pozn. red. „Na skalácké poměry mi to pevné vážně přijde, solí to jen vespod a klíčová místa jsou pevná, ve srovnání s Labákem jsou to samozřejmě pořád bábovičky,“ pozn. T. Maštálko.)
Vzpomínka Tomáše Flanderky
„Tyjo, kdy jsem to lezl? Koukám do průvodce: 30. 6. 1988. To je pravěk! (směje se)
No, bylo to těžký. Člověk nad tím musel špekulovat – jak od prvního kruhu dál.
Íbíčka jsme ještě neměli, takže jsem to asi lezl v kopačkách nebo bačkorách.
Pak jsem to lezl znovu v roce 2012.
A kdy mi to přišlo těžší? Poprvé vím, že jsem z toho byl dost vyklepanej.
S tím stářím získáš jakejsi nadhled. A nám, co lezeme pořád stejně, síla neubejvá.
My máme formu pořád pozitivní. Musíš si před tím dát dvě piva!“ (směje se)
.
.
.
.
_________
.
Text a video o „Gotice” na Maják patří mezi naše „Příběhy cest“. Dole najdeš další videa, třeba „Diretku” na Matterhorn, kde jsme také šli po historii cesty. Děkujeme Hanibalu za partnerství téhle rubriky bez vlivu na její obsah.
Pokud jsi frajer nebo frajerka a chceš ocenit naši práci,
zvaž prosím cvaknutí přispěvatelské samolepky,
ať můžeme točit další videa. I malá částka pro nás znamená velkou podporu.
„Lezení není jen o číslech a život není jen o penězích.“ Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš.
Je závislý na stavech, kdy neřeší datum –
v horách nebo na labském písku. Neléčí se.
Absolvent mediálních studií, profesionální střihač, kameraman a příležitostný fotograf.
Točil cestopisné reportáže třeba v Číně, Argentině, Indonésii nebo Indii.
Motto: „Když se chce, všechno jde.“