Early one morning, with time to kill, rozhoduje se naše osvědčené americké kvarteto, že namísto sestupu ze Sierry nastal ten správný čas vylézt East Buttress na Mount Whitney, když už se nám dostalo toho privilegia pod královnou lower 48 tábořit. Činíme tak dokonce i s platným permitem a dalšími povinnými náležitostmi, jako je např. bear canister (neforemná nádoba, do které se vejde jídlo na tři dny pro čtyři osoby, které nejí.) Zato se do batohu kromě nádoby už nevejde nic víc. A wagbag, neboli hovnosak, který zřejmě nebude zapotřebí, protože z výše uvedených důvodů nemáme co jíst.

It’s a bit more than I can chew, hlásí nám zklamaně zmatený sólolezec, poté co ho obezřetně sundaváme ze stěny, ať jde raději pěšky. Trojice, co leze před námi, je možná Born in the USA, ale jinak je očividně z jižních krajin. Říkáme jim Indové a pohybují se zatraceně pomalu. Na to, že máme před sebou 11 délek kamení (ani my ve čtyřech a půl tisících nepřipomínáme Speedyho Gonzalese). Tahle země není pro pomalý, říkal nám ranger Andy, v jednu ať jste z hory pryč, to přichází bouřky.

.

Mt. Whitney 4421 m n. m. – Nejvyšší vrchol USA (bez Aljašky) (f: Markéta Syllová)

.

Another one bites the dust, odsýpá délka za délkou. Lezení jde samo, jen kdyby tu měl někdo kosu, tak už je dávno naklepaná, jak furt čekáme za Indy. Kdo neodložil mikinu v polovině nástupu (já), může slavit. Vdalší délce bereme bundy. Pak už zbývají jen kapuce. Don’t worry, be happy, křičíme konečně na Indy zalezlé v koutě šesté délky a předlézáme je stěnkou. Kejsnu na štandu jako poslední, Indové na mě vrhají nenávistné pohledy a shora se ozývá: „debile, kreténe, na hovno, ty jsi úplnej, plánky nečteš“. Born to be wild, řekl si Štěpán a nalezl do spáry, která má obtížnost asi jako ta značka lezeček. Where do we go, where do we go now? I my se lapili a jedeme to za ním.

Hele, zdá se mi to nebo něco padá z oblohy?
Joo, to nevadí, to je jenom sníh.
Ahaa, tak to je v pohodě. It never rains in Southern California přece.

Nad námi je černo a okolní kopce halí neprůhledný bílý závoj. You are my sunshine, my only sunshine. Let the sunshine, let the sunshine in (vzpomínka na zahájení Slavonice festu vzpomínkou na Formana). Sunshine, sunshine reggae. Indové si myslí, že jsme se definitivně zbláznili. Nutno uvést, že nikdo z naší rodiny netrpí hudebním sluchem, což nám ale nebrání v hlasitém halekání do přicházejících bouřkových mraků. Už jsem zase poslední na štandu, Raindrops keep falling on my head a musím se nějak vyhrabat z tohole plytkýho kouta se spárou na polovinu levýho malíčku. Wet, wet, wet. No woman no cry. No co, A0 je taky styl. Přichází druhá várka krupičky, která definitivně zasypává Krupičku, i nás ostatní, promáčí lezečky a chladí sedřené klouby. Přesto je nálada v obou družstvech na bodu teploty v Death Valley (53 °C).

Pár délek and I wonder, still I wonder, who stopped the rain? Šťépa se vylachtaní na vrchol Mount Whitney zrovna ve chvíli, kdy se clony krup rozestoupí jako mávnutím kouzelného šťouradla. Top poznáme především podle toho, že se na něm nachází pravé americké tlačítko. Když ho člověk zmáčkne, ozve se protivně vlezlý hlas: „that was easy!“ Chvíle slávy, život se navrací do zkřehlých prstů a pod ostrým kalifornským sluncem se z mokrých lezeček kouří. Batoh vydává tajnou Snickers, kterou si už týden šetřím, až bude nejhůř.

.

Kam teď? (f: Markéta Syllová)

.

A teď kudy dolů? The answer, my friend, is blowing in the wind. Po chvíli zmateného běhání po vrcholovém plató nalézáme prudký bordel, který je jen o trochu míň horší než jiné žlaby okolo. Dnešní guláš (gully, pozn. překladatele) je rozbitý a plný malých, velkých i obřích Rolling Stones. Mnoho nejistých a pomalých kroků dělí mé unavené nohy od stanu, ze kterého se během našeho výstupu stala úplně malinkatá tečka u temně modrého Iceberg Lake.

Kromě tajné Snickersky (doufám, že to účastníci nečtou) jsme dneska nic nejedli a proto si u Bear Canisteru dáváme Iceberg Lake special pro čtyři osoby – jedno mango, dva plátky chleba a tři stroužky česneku, čímž nabereme spoustu síly na další litr a půl metrů sestupu s plnou polní kamenným mořem, potokem, plotnami, policemi a vrbovým křovím. I got 25 minutes to go, než úplně odpadnu. Naštěstí už vidím světýlka. Kluci hned z dálky hlásí, že super, že v hiker’s campu je ještě jedno volné místo na stan. Sedí na něm teda medvěd. Ale to prý nevadí. Hey babe, take a walk on the wild side!

(Text se umístil na třetím místě v letní soutěži eMontany. Výsledky najdeš tady.)