„Ako ste sa sem dostali?“ diví se maminka dvou dětí na vrcholové plošině na Lomničáku. Popáté melu stejnou písničku o „Hokejce“, v reakci na což se děti od maminky dozví: „Tieto pánové sem vyšlapali po vlastných nožkách!“

Pozoruju, jak se rodinka osměluje dál a dál na visutou vyhlídku. S každým krokem přibude pod roštem, kde stojí, několik vzdušných metrů. Musí to být obrovské dobrodružství! A já si chvíli myslel, že mám na dobrodružství patent! Jsou všichni lezci takoví egoisti?

Vrcholové kafe nechutná nijak závratně. Shlédnu z terasy železné konstrukce na obludné stožáry držící dráty, které horu ze dvou stran svazují. Jet po jednom z nich nahoru stojí 40 euro, elektrony z těch dalších mi ohřály vodu na kafčo. „Jednou nebudeme posuzováni podle toho, kolik vrcholů jsme zdolali, ale jak neporušené a krásné hory jsme našim potomkům nechali.“ Messner mluvil o osmitisícovkách, ale sem to zapadne výborně.

Druhý den jdeme „Obrovský kút“. Po sestupu z Kežmaráku do bivaku necítím nohy. A kamarádi na nás už čekají dole.
„Jedem lanovkou?“ zeptám se parťáka s prosbou v hlase.

„To je pro sraby.“

Je. Zatínám zuby a k 800 sešlapaných výškových metrů přidáváme dalších 1000. Naše trocha alpského stylu v nejmenších velehorách světa. Stále krásných.