Je šest hodin ráno. Už nějakou chvíli se převaluji v posteli a nemůžu spát. Vstávat mám až za půl hodiny. V krvi mi koluje adrenalin a srdce mi buší neskutečnou rychlostí. Dalších několik dlouhých chvil jen mlčky koukám střídavě do stropu a ven ze střešního okna. Všude je mlha. Jestli to nevyjde dneska, tak už nikdy, říkám si v duchu. Skákat jsem měl už předchozí dva víkendy, kvůli špatnému počasí byly ale oba termíny zrušeny.
Kameraman bohužel na poslední chvíli natáčení zrušil, a tak se o dokumentaci postará můj kamarád Kuba. Foťák držel jednou v životě. V rychlosti se nasnídáme a vyrážíme směr Kolín. Po cestě svému novému parťákovi vysvětluji základní principy natáčení… Nakonec foťák nastavuji na automat a dávám Kubovi poslední důležitý pokyn: “Toč všechno.” Přijíždíme na malé letiště těsně za Kolínem.
V půjčeném Nissanu Micra nám cesta zabrala trochu víc, než jsem plánoval, proto jsme tu pozdě. Kamarádka Gábina i všichni ostatní na nás už netrpělivě čekají. “Tohle si pečlivě přečti a na druhé straně podepiš,” vráží mi do ruky hustě popsaný papír instruktorka Jana. Co dělat při přistání na elektrické dráty, jak postupovat při roztrženém vrchlíku, jaká je nejnižší bezpečná výška pro odhození hlavního padáku. Při pohledu na nejrůznější krizové scénáře na chvilku přemýšlím, zda vážně chci skočit. A po několika málo vteřínách si odpovídám. Jasně, že chci!
„Hlavně po výskoku nazpomeňte dát nohy k sobě. Jinak se vám může padák zamotat.”
Už od časného rána je na letišti pořádný frmol. Zatímco všudypřítomný mlžný opar jen pomalu ustupuje, všichni netrpělivě vyhlížejí první start „Turboletu”, jak se přezdívá výkonnému dvoumotoráku. Létá jenom o víkendu a při jeho absenci zaskakuje klasická “Andula”. „Buďte rádi, že tu dneska je. Já při svém prvním seskoku letěl Andulou a dodnes na to vzpomínám,” uklidňuje naši sedmičlenou skupinku vyklepaných začátečníků zkušený paragán.
Všichni za sebou máme deset hodin teoretického výcviku v učebně v Praze. I tak toho ještě musíme před prvním seskokem hodně zvládnout. Začínáme nácvikem výskoku z letadla. „Roztáhnout nohy, pravou dopředu a mírně pokrčit,” připomíná hned z kraje instruktorka. „Hlavně je po výskoku nazpomeňte dát k sobě. Jinak se vám může padák zamotat,” dodává důrazně. Tady na zemi vypadá všechno hrozně jednoduše. Následuje parakotoul. Používá se hlavně při přistání na záložním padáku, se kterým nejde dost dobře manévrovat. Ve škole mi kotouly vždycky šly, dneska jsem ale exemplárním příkladem, jak rychle člověk bez pravidelného pohybu zakrní.
Čas do startu se pomalu krátí a zbývá vyřídit několik posledních drobností. Jednou z nich je písemný test. Bez jeho absolvování nemůžeme vysněný seskok podstoupit. Při pohledu na otázky si připadám jako zpátky na střední škole při čtvrtletce z matematiky, kterou jsem nesnášel. „Je to jenom formalita. Já měl tři chyby a stejně mě tam pustili,” zvyšuje mi sebevědomí kamarád Martin. A má pravdu. Ze souboje s papírem a tužkou vycházím jako nekompromisní vítěz. Mému skoku už nic nebrání. Hurá!
„Freiwald, Zvonková, (…) se připraví na start v dalším letu,” ozývá se z letištního amplionu. Atmosféra začíná houstnout. Gabča v obličeji střídá všechny barvy a v nepravidelných intervalech na mě vrhá jeden nenávistný pohled za druhým. Při oblékání padákového kompletu mi začíná docházet, že je to tady. S nejistým pocitem v žaludku mi tuhne úsměv na rtech. Zbývá připevnit kameru na pravou botu a jsme připraveni. Malé GoPro je pod silnou vrstvou kobercové pásky téměř neviditelné. „Vydrží to?” ptám se nedůvěřivě. „Líp to připevnit neumím,” dostává se mi sebevědomé odpovědi.
Před nástupem do čerstvě natankovaného Turboletu si ještě několikrát opakujeme povinné úkony po výskoku z letadla. S padákem na zádech už to jde o něco hůř, přesto se všechno zdá jasné a srozumitelné. „Ty půjdeš první, sedni si naproti dveřím,” slyším od Jany a bez odmlouvání plním rozkaz. „Na přistání vás budu navádět někam sem, tak poslouchejte vysílačku,” následují poslední pokyny od usměvavého chlapíka. Startujeme. Napůl v transu tupě zírám z oroseného okénka a tisknu silou nohu Gábině, která mlčky sedí vedle mě. Ručička výškoměru, připevněného na hrudi, pomalu stoupá k naší výstupní destinaci. Letové hladině 1500 metrů.
Dveře se otevírají a první dva parašutisté vyskakují. Jen tak v krátkém tričku a s úsměvy od ucha k uchu. Mně už moc do smíchu není. „Nechte toho, nedá se nic dělat, už nemáme čas,” ukončuje Jana rázně naše zoufalé snahy o zapnutí kamery. Neprotestuji a pomalu se sunu k díře v trupu. „Nezapomeň dát nohy k sobě a sepni ruce, jak jsme se to učili,” zní ke mně z dáli. Poplácáním po zádech dostávám pokyn k výskoku. Nepřemýšlím a tak nějak automaticky skáču do venkovního prázdna.
Jsem v transu. Zapomínám počítat do čtyř, nohama rozhazuji na všechny strany. Jediné k čemu se zmůžu, je letmý pohled nahoru na rozbalující se kus duhové látky. Všechno je naštěstí v nejlepším pořádku. Žádné závity, žádná šňůra přes vrchlík. Hbitě popadnu řidičky a odbržďuji padák. Dalších několik dlouhých chvil jenom nechápavě zírám pod sebe na miniatury domů, polí a lesů. Třicetitisícový Kolín odsud vypadá jako malá vesnička. V dáli vidím malou černobílou tečku. Gábina. Pociťuji mírný pocit úlevy, že mě v tom nenechala.
Čas tu plyne tak nějak rychleji a já v dáli pod sebou začínám rozeznávat lidské postavy. Blížím se k zemi.
Zkouším pár základních manévrů a snažím se zorientovat v nekonečném prostoru mezi mraky. „Duhovej, 360 doleva. Duhovej, 360 doleva,” ozývá se z vysílačky. Přitahuji levou řídící šňuru a začínám pozvolna zatáčet. Padák bez odmlouvání poslouchá. Zkouším to samé i na druhou stranu. Po několika vteřinách začínám rychle klesat a rotovat. Vracím řidičky do původní polohy a opět bezpečně plachtím. Úžasný pocit. Čas tu plyne tak nějak rychleji a já v dáli pod sebou začínám rozeznávat lidské postavy. Blížím se k zemi. „Levá 20. Duhovej, levá 20. Drž ruce nahoře dokud ti neřeknu,” velí hlas z reproduktoru. Těsně nad travnatou plochou pomalu přitahuji ruce k tělu a brzdím padák. S pocitem nepopsatelné euforie ležím v trávě. „Hlavně ne na zadek, co jsem sakra říkal,” vrací mě zpět do reality instruktor.
Gábina přistává několik vteřin po mě. I ona si suverénně sedá na zadek. Běžím k ní a s úsměvem jí sděluji jeden zážitek za druhým. Nevím co dřív, všechno mi přijde tak neuvěřitelné. „To bylo skvělé! Kdy půjdeme znovu?” překvapuje mě. Před půl hodinou mě chtěla zabít a teď tohle, honí se mi hlavou. „Co nejdřív!” odpovídám bez rozmyslu. Slib dodržuji a hned příští týden skáču znovu. Tentokrát sice se závity hned po výskoku, za to s ptačí lehkostí.
(pozn. článek byl na přání autora převzat z webu Aventuro.)
Pokud chceš vědět o našem dalším článku, sleduj eMontanu na Facebooku.
Pokud máte s parašutismem velké plány stejně jako já, tandem vaše nadšení pravděpodobně uspokojí jenom částečně. Daleko vhodnější je proto základní výcvik zakončený samostatným seskokem na padáku typu Falcon (klasické “křídlo”).
Nabídka podobných kurzů je velmi pestrá. V drtivé většině případů se skládá z teoretického výcviku v učebně, který trvá řádově několik hodin a v pohodě ho zvládnete za jeden den. V průběhu teoretické přípravy se seznámíte se základními principy parašutismu, osaháte si řízení padáku a nestandardní situace, které mohou nastat. Ty se nacvičují tak dlouho, dokud si je všichni nezapamatují. Součástí předletové přípravy je i nácvik parakotoulu nebo dopadu při přistání v různých terénech. V den seskoku se všechno několikrát opakuje a výcvik je následně zakončen složením písemného testu. Nemusíte se ho bát, dá se v pohodě zvládnout.
První seskok se provádí z výšky 1200-1500 metrů. Padák se otevírá pomocí výtažného lana a do pěti vteřin po výskoku je plně funkční. Poté si můžete padák volně řídit. Doba letu se pohybuje okolo 5 minut. Na zem přistáváte sami za pomoci navigace od instruktora přes vysílačku.