Autos: standa
Sušíš si na disku nějaký povedený záběr lezecké akce z Českého ráje nebo Saského Švýcarska? Lidé z turnovského muzea do konce dubna sbírají nejlepší momenty na velkou výstavu, která bude mít vernisáž 22. června 2017. Šanci, že tvoji fotku vystaví, máš velkou: „Chceme dát prostor co největšímu množství autorů, minimálně dvaceti lidem z Česka a dvaceti z Německa,“ říká kurátor David Marek, „máme zájem o samotné lezení a lidi v konkrétních cestách. Krajinky a skalní zátiší tisknout nebudeme.“
Až výstava 10. září 2017 skončí, převezou ji na podzim do centra saského lezení – lázeňského města Bad Schandau. Pokud se dostaneš mezi vybrané autory, tak tě čekají pozvánky na dvě vernisáže (Turnov a Bad Schandau), kde se sejde banda českých a saských lezců-fotografů. Při sklence dobrého vína a pohledu na epické obrazy pak půjde jazyková bariéra stranou… Za hlavní myšlenku těchto dvou kulturních akci, snažit se obě komunity trochu více propojit, dáváme palec nahoru.
Výstavy chápej jako rozjezd projektu „Pro horolezce neexistují hranice“, který vygraduje slavnostním otevřením stálé horolezecké expozice v turnovském muzeu za dva roky a kousek – v červnu 2019. Horolezci tak budou mít vlastní objekt s vitrínami a už se jim nebude prášit na matroš.
Ale zpátky k věci – fotky z oblastí Český ráj a Saské Švýcarsko (klidně i historické) posílej na: [email protected] (a jestli se chceš pochlubit i nám, do kopie dej: [email protected]).
Těšíme se.
eMontana je mediální partner výstavy
„Není to o tom někoho porazit nebo shodit na zem.“
„Je to spíš setkání s kámošema, který jsi půl zimy neviděl.”
Mrkni na čerstvé video z první zastávky letošních Boulderzávodů, které o víkendu proběhly v Pardubicích. Fotky najdeš tady.
PÁR STŘÍPKŮ
> Do kvalifikace nastoupilo 32 holek, což je super číslo. Loni v Pardubicích jich bylo 17.
> Martin Stráník utekl ve finále borcům o dva topy. Měl tři a ostatní maximálně jeden.
> Holky vyhrála podruhé v životě Verča Šimková – ročník narození 1998.
> Zúčastnil se i portugalský lezec, který tam vyhrává závody. V Česku skončil 23.
> Stavěči se začínají snažit, aby vyhrávali pružnější a „hravější“, co si dokáží vizualizovat pohyb.
> V neděli závodilo 199 dětí. „To je brutální raketa,“ říká organizátor Honza Zozulák.
Kdo stál na bedně?
KLUCI
1. Martin Stráník
2. Honza Chvála
3. Štěpán Stráník
HOLKY
1. Verča Šimková
2. Peťa Růžičková
3. Danča Kotrbová
.
.
eMontana je mediální partner závodů
Jakožto lezec se značným odporem k soutěžení jsem se nezvykle dostavil na sobotní závody v lezení spár s názvem „Holé spáry”. Pozval mě kamarád a nechtělo se mi… Ale nějak se mi nepodařilo ho odmítnout.
Na místě se moje pocity zlepšily díky skvělé atmosféře a kamarádskému přístupu všech lezců, co dorazili. Opadla ze mě nervozita z poměřování sil, ale také rychle přišla nervozita nová.
Nervozita z toho znovu si způsobovat další a další bolest. Po pár vylezených spárách na písku, vetšinou na druhém, jsem se považoval za alespoň lehce pokročilého spáraře, ale nemohl jsem se více mýlit.
Nejenže mi cesty nešly technicky, což se dalo čekat, ale pravděpodobně jsem si svojí nešikovností způsoboval více bolesti, než bylo potřeba. To, plus celková délka závodu – lezli jsme devět hodin – způsobila, že před koncem akce už jsme se i na nejlehčí cestu dívali s parťákem se strachem a nechutí: „To si máme jít znova mučit ruce?“
Po vylezení celkem 19 cest (s názvy například „Pseudokomín“, „Uvolněná žába“, nebo „Tlustá Berta“) ale nakonec přišla euforie a radost, že jsem závody dokončil a k mému údivu se dostavila také masochistická touha zúčastnit se dalšího ročníku. Můj tréninkový stereotyp proto pravděpodobně nabourá občasný trénink spár. Na nějaké přední umístění si ale naděje nedělám, spíše na méně utrpení.
(Pořadí vítězů se oficiálně neurčovalo, rozdávály se jen diplomy s dosaženým počtem bodů. Nejvíce jich měl Lionel Burgr – neuvěřitelných 324. Více fotek najdeš tady, pozn. red.)
„Když to na někoho hodíte, exploduje to?“ Po několikanásobné letištní kontrole všech nádob na benzín, vařičů nebo frendů se jim po pěti hodinách zdržení povedlo opustit Izrael. Dnes nad ránem se z pouštního tažení vrátila skupinka českých juniorských alpinistů.
V jordánském pískovcovém království Wadi Rum se jim dost dařilo. Na úvod dvě největší bomby:
Terka Svobodová a Peťa Růžičková přelezly jako první holky cestu „Rock Empire“ 8a, 500 m od Ondry Beneše a Tomáše Sobotky, kteří ji v oblasti, co připomíná planetu Mars, navrtali před 12 lety. Zřejmě půjde o nejtěžší bigwallovou cestu v Jordánsku vylezenou ženami. (fotka dole) Z tohoto přelezu připravujeme zhruba půlhodinový film – těš se na jeho premiéru na Fesťáku v Teplicích nad Metují.
Mezinárodní problém rozlouskli Matěj Svojtka s Jáchymem Srbem – povedl se jim první volný přelez cesty „Sultan Al Mujahidin“ 8b, 500 m od izraelského lezce Elada Omera. V tomhle případě se určitě jedná o nejtěžší vícedélku Jordánska, možná i nejtěžší cestu s lanem téhle zěmě. Pro úplnost – klíčovou délku zvládl čistě Matěj, Jáchym si na ní sice důsledně ničil prsty, ale dal ji “jen” stylem AF. Větší článek čti tady.
_
Matěj Svojtka v klíčové délce za 8b, foto: Standa Mitáč
.
V redakci eMontany právě hučí počítač a stahují se do něj další gigabajty fotek videí, třeba z beduínské svatby. Máš se na co těšit – připravujeme příběh cesty „Rock Empire.“
Pouštní výpravu alpinistů podpořili Horosvaz, Tendon a Rock Empire.
Na Broumovsku najdeš spoustu lezeckých oblastí. Slavný spárový Ádr, sportovnější a stěnový Křižák, Teplice se svými úžasnými hranami, Bišík s parádním zázemím pro rodiny, Supí skály a Biskup pro samotáře a Ostaš – kapesní Ádr. Pak je tu ještě jedna oblast tak trochu sama pro sebe. Osamocená. Jsou to Broumovské stěny. Písek je tam hrubý, takže lezci po prvním tempu ve spáře stéká krev k loktu a kape na koleno. Stěny mají často krásné pevné kyzy. Leze se zde v podstatě jen tam, kde vyšly nové průvodce, tedy v Zaječí a Třešňové rokli. Některé ostatní obvody vypadají taky hodně zajímavě. Například Kovářova rokle, nebo U Junácké vyhlídky. Tam ale lezou opravdu jen místní znalci.
Zaječí a Třešňová nabízí ohromné možnosti lezení. Zaječí má spíše nižší věže se spoustou choďáků, ale i vážnějších cest. Najdou se zde ale i sportovní prásky, na které se pokaždé znovu chodím koukat s nepochopením. Navíc je zde pěkné ohniště s konstrukcí, přes kterou stačí přehodit celtu a nocležník má luxusní spaní. To vše je potencováno krásnými výhledy do broumovské kotliny. Vedlejší Třešňovka, to je jiný kafe. Celý je to hodně o spárách, ale zase se zde najdou i krásné kyzové stěny. Některé Údolní stěny mají okolo padesáti metrů. Je zde hodně cest střední obtížnosti, kde se vyplatí být kovaný v Ádru. Když jsem začal lézt v Zaječí a Třešňové, byla to láska na první pohled. Horké léto, odřené celé tělo, spousta borůvek.
Loňská sezóna byla podle mě pro Broumovky docela přelomová. Zatímco dříve v nejfrekventovanější dny lezec potkal za celý den tak tři dvojky, letos jsem v Zaječí v jeden prázdninový den viděl čtyřicet až padesát lezců. I když vím, že je to blbost, tak se musím přiznat, že v podvědomí vnímám Broumovky tak trochu jako „moji oblast“. Když tam jsem, cítím se jako v chrámě. Nasávám atmosféru, ze které potom žiju měsíc. Je to pro mě sváteční den. Proto mně bylo velice líto, když jsem viděl, jak se tam zkouší těžké, ale bezpečné cesty na rybu (které lezec snad ani nenacvičuje, protože na RP to teda fakt nevypadá – možná v příštím životě), jak se tam práší tuny mága (vím, že místňáci to tolerují, ale to neznamená, že není slušnost si cestu po sobě očistit) a jak kuřáci zahazujou vajgly jen tak do jehličí.
Rozhodně si nechci stěžovat, že v Broumovkách přibývají lidi. Ostatně znalci můžou namítnout, že pokud mně vadí společnost, ať si jdu lézt třeba do Kovářovy rokle, kde budu sám. Chtěl bych všechny návštěvníky jen poprosit: Až půjdeš na jaře lézt do Broumovek, chovej se prosím slušně. Nenacvičuj těžké cesty na rybu, protože pokud zkoušíš nějakou devítku top rope třeba tři víkendy za sebou, tak jí pěkně dodrbeš (některé cesty, se dokonce staly nelezitelnými). Navíc z toho ani nemůžeš mít takový požitek, jako někdo, kdo si na to počká a pak to dá třeba i OS. Takže poměr požitku/opotřebení cesty je dost mizerný. Pokud máguješ, zkus to s citem a cestu si po sobě prosím očisti. O zahazování odpadků doufám nemusím psát…
Zkus se prosím chovat tak, aby ses tam dál rád vracel a aby si i tvoje děti jednou mohly vylézt třeba ohroženou „Sněhovou Královnu“, nebo zatím odolávající, ale také často rybařený „Šok“. I když to jsou cesty lokálního významu, domnívám se, že to jsou kyzové unikáty, které jen tak někde nenajdeš. Mimochodem: Víš, že v Zaječí rokli je údajně nejhůře dostupná vylezená věž v Čechách? Jedná se o Klášter. Vede na ní jediná cesta. Jmenuje se „Svaté přijímání“, obtížnost IXc. Tady si jen tak nezarybaříš…
Vyrostla jsem ve světě horomilů. A každý den za to děkuji.
Později jsem zavítala více i do světa indoor lezení. A tu se mi naskytla možnost ocitnout se znenadání ve světě maglajzu!
A že je to specifický vlastní svět…
Nejdřív jsem zjistila, že na umělé stěně přeci nemůžeš být bez maglajzu!
Dokud nemáš svůj maglajz pytlík, tak nejsi lezec.
Odolávala jsem tomuto nepsanému pravidlu docela dlouho.
Nakonec jsem si ale řekla: „Tak proč ne!“
Když jsem se vrátila šťastná pochlubit se, že jsem již zcela vybavena – teprve tehdy se mi dostalo dalšího vhledu do situace a složitostí tohoto oboru:
MAGLAJZ PYTLÍK
O maglazpytliku se příliš nehovoří.
Proběhne krátká debata o tom, zda je pytlík dostatečně – veliký, malý, správně tvarovaný, aerodynamický, dobře nebo méně zavíratelný (v případě žen také, zda má správnou barvu).
Ale je to debata krátká…
DRUH MAGLAJZU
Zato, co se týká druhu distribuce maglajzu, debata je dlouhá.
Dalo by se říci až dlouhodobá.
Možná celoživotní.
Tady se nevtipkuje.
Magnézium totiž můžeš sehnat v různých podobách – rozdrcený prášek, gel v lahvičce, kostka, kulička nebo větší balení.
Já si poprvé přinesla kostku.
Po pěti minutách přítomnosti mé nové Kostky na place jsem se dozvěděla, že Kulička je daleko lepší.
„Tolik nepouští mágo, déle vydrží, je skladnější, a když člověk omylem skopne pytlík, tak se nerozsype…“
„Nojo, ale máš málo mága na rukou.“
„Nejlepší je prášek – ale ne moc jemný, aby nezanášel póry.“
„Nejlepší je tuba s gelem, nepotřebuješ maglajz pytlík a vejde se ti všude, je malá.“
„Ale ta je drahá a dlouho nevydrží. A není to echt lezecké, tuby mají jen začátečníci.“
„Nejlepší je nosit si celou krabici mága. Tu jen tak nerozprášíš a máš ji skoro na pořád.“
(…)
Dostala jsem se do „Mg-světa“, kterému vládne RBR – Rituál bílých rukou.
A ještě mi asi chvíli potrvá, než se v něm začnu orientovat.
Jak v horách odlišíš, že dvanáctá délka je 7a nebo 7a+?
Těžko. Tady jde o něco jiného – o to, kolik toho udýcháš a skousneš, jaká je nálada v týmu nebo kolik plynu na vaření ti ještě zbývá… Žádný? Tak to budeš muset vydržet noc na štandu se sušenkou, která už ti leze krkem…
S šéfredaktorem tištěné Montany Martinem Stolárikem každý rok vyhlašujeme ocenění „Sympaťáci roku“ – vybíráme výkon v horách, ze kterého je cítit odhodlání a radost.
Za rok 2016 jsme vybrali dva táty od rodin: Jindru Bednáře a Michala Plundera. Rozhovor s kamarády, kteří spolu lezou od základky a v létě se jim povedl první český výstup na věž Nameless Trango v Pákistánu, si přečti v nové Montaně, která se v následujících dnech objeví ve schránkách předplatitelů.
Mimochodem, tihle dva borci z Telče se stali předlohou filmové povídky s Miroslavem Donutilem. Mrkni tady, od 49. minuty.
Slunce se opírá do jihovýchodních svahů.
Čistí stěny od sněhu. Zůstává holá skála. Pravá, levá. Vítá tě ztichlá, osamocená dolina. Takhle po snídani tady ještě nikdo není. Jsi za to rád. Později tu bude téměř přecpáno. Odbočíš z prošlapané dálnice. Jsi rád, že nemusíš čekat na parťáka. A jsi ještě radši, že se neženeš kvůli tomu druhému. Vítá tě stín. Mírný vánek. Pozoruješ tisíc a jedno sto uskupení vody. Každý metr jiný. Jsou stovky druhů ledu. Rozčepýřené nebo zplihlé štosy drnů. Desítky firnů. Galerie sněhů. Ticho. Přemýšlíš nad blbostmi. Těšíš se, až v sedle nakoukneš přes hranu. Výhled nezklamal.
Zóna.
Zde neplatí lidská práva a povinnosti. Jsi. Začínáš lézt. Pěkná, vyhřátá skála. Mačky skřípou. Nic v hlavě. Intuice. Často zastavuješ. Posloucháš. Nic. Nebe nad tebou. Slunce. Skála. Sníh. Jsi v nebi. Téměř neuhýbáš bokem. Držíš se hřebene. Je to hra. Propasti kolem tebe. Žádný strach. Ale slézání je velmi, velmi opatrné. Už není jen nic. Radost. Nezavazí ti žádné lano. Konec linky. Dál a dál bys neměl. Nedoléčené tělo se silně ohlašuje. Dolů. Sever překvapil. Ledový firn. Hroty ve hře. Trocha poprašku. Úbytek koncentrace. Pár kroků a led. Mačka sjíždí. Prodloužené pařáty fungují automaticky. Ještě hřebínek. Skoro pěšinka. Slunce.
Ráj.
Jediné, co mu ubírá na kráse je fakt, že v létě se ve špičce vydává vzhůru i sto lidí denně a jeho kouzlo se ztrácí pod hlukem, nadávkami nebo intenzivními přelety vrtulníků. Jinak je Matterhorn nádherný kopec.
Můj první pokus skončil před několika lety právě nepříjemnou zácpou… A to i bez nevhodné večeře.
Na pár let šel plán k ledu a myšlenku na výstup jsme znovu vybalili na podzim, kdy jsme definitivně vyměnili Tatry za lezení v Chamonix výstup na Matterhorn jsme si naplánovali na Silvestra.
30. prosince ještě za tmy vystupujeme ze zubačky v Zermattu, lepíme pásy a se svítáním se nám odkrývá monumentální amfiteátr čtyřtisícovek od Weisshornu přes Matterhorn až po Doufourspitze a Strahlhorn. Tady si asi každý trochu zasní, jaké by to bylo žít v podhůří a mít tu krásu na dosah ruky.
Kousek pod chatou míjíme dva Němce, kteří prý dostali za uši a po dlouhém bloudění to raději otočili a mizí. No, snad to nebude taková tragédie.
Nová Hörnlihütte, dokončená v loňském roce, nás vítá luxusním vytápěným winterraumem s bezkonkurenčním výhledem na kopec a hřeben Hörnli. Takže, kudy nahoru? Kde mohli zakufrovat? Tuhle zleva, tamhle přímo a tam vzadu nahoře už je to jasný… Podmínka perfektní, kopec jen náš, takže pohoda.
Ještě za tmy nastupujeme a máme několikrát docela štěstí, že se nám daří najít vhodný směr. Už se tolik těm dvěma nedivíme, že mohli strávit několik hodin na prvních dvou až třech stech metrech. Paradoxně také zjišťujeme, že ty „perfektní podmínky“ pro úvodní pasáž úplně ideální nejsou. Něco je zasypáno, něco zase ne, sledujeme sněhová pole, která občas končí pod nepřekonatelnou střechou a občas vyznívají v hladkých plotnách. Kdyby tak bylo vidět letní trasu nebo kdyby bylo naopak všechno pod sněhem…
Ale dost breku, po východu slunce se postup zrychluje, na chatě Solvay sváča a před polednem už máme Alpy na dlani… Přes švýcarský vrchol si jdeme i pro ten italský a já mám pocit, že mi z té viditelnosti, kdy je vidět až masiv Les Ecrins (téměř 200 km vzdálený), vypadnou panty.
Před sestupem kolem prolétá hlídkující vrtulník a vše dobré přeje pod vrškem stojící soška svatého Bernarda, který je prý mimo jiné i pomocníkem v hodině smrti. Chce nám snad něco naznačit?!
Vše jde hladce až k těm zmíněným závěrečným metrům, kdy musíme několikrát proslanit z pole na pole, a jelikož máme jen krátkou šňůru, trvá to hodně času… Jak už to bývá, nic nejde hladce a zakufrovat na sestupu prostě musíme. Na druhou stranu, nějakou tu hodinku navíc si s touhle krásnou horou rádi užijeme…
Díky, že jsi chvíli patřil jen nám!
.
„Vyrobím si sněžnice a vyrazím na zimní přechod hor.“ Tuhle myšlenku jsem měl dlouho. Mezi nápadem a momentem, než jsem na nich stál poprvé na sněhu, mezitím uběhlo několik let.
Byli jsme na to dva – já a kamarád Anťas. Anťas sehnal návod na výrobu alijašských eskymáckých sněžnic a jednu fotku hotového díla. Návod zde popisovat nebudu, protože ho najdeš tady, a můj výrobní postup nejspíš ani nebyl správný, ale řeknu alespoň, jaké nástroje jsme používali a s čím jsem se sám potýkal. Věděli jsme, že bude potřeba ohýbat dřevo a dělat kožený výplet. Práce se dřevem pro mě byla a dodnes je neprozkoumaná oblast, což je důkazem, že si sněžnice může udělat opravdu každý.
Všechen materiál, který jsme potřebovali, tvořila jasanová fošna a taška ztvrdlé nevyčiněné kůže zbavené chlupů. K přípravě latěk jsme potřebovali cirkulárku, hoblovku a rašpli, díry jsme vrtali na malém garážovém soustruhu. Ohýbání dřeva představuje stěžejní, nejzajímavější a samozřejmě nejtěžší část. Dřevo je potřeba namočit v horké vodě či páře, pak se dá ohýbat. Vůbec to však není tak jednoduché, jak to zní. Zkoušeli jsme to různě, nejprve na dvorku nad ohněm v kotli s vodou a nakonec napařováním mezi dvěma pekáči na plynovém sporáku doma v kamrlíku. Po dlouhém zahřívání dřeva vždy zbývalo jen pár vteřin na ohnutí, než dřevo zase ztuhnulo. (Se správnými technologiemi se prý dřevo dá ohýbat jako špageta, ty jsme ale neznali.) Ohýbal jsem jej o všechno možné – třeba o žebra topení a nejčastěji o svoje koleno obmotané několika vrstvami látky. Byl jsem totiž tvrďák a nepřipravil si rám, který je popsán v návodu (paradoxně mi jeho zhotovení přišlo moc pracné). Několikrát jsem laťku po celoopoledním ohýbání zlomil. Výsledek nakonec nebyl zcela ideální (nepodařilo se mi špičky ohnout tak, jsem chtěl), ale stačilo to. Jakmile je hotový rám, zbytek se už zdá jako hračka – je to jen o stříhání šňůrek z namočené kůže a proplétání dírkami. V této fázi jsem skončil s tím, že s přívalem další motivace dodělám ještě kožené vázání na boty. Bohužel jsem v té fázi vydržel několik let a sněžnice jsem vyzkoušel – provizorně přivázané k botám prádelkou – jen jednou s Anťasem nanečisto v mělkém sněhu.
_
Martinovy sněžnice v Krkonoších (f: Standa Mitáč)
_
Prvním skutečným testem celého mého úsilí se stalo až zimní putování po Krkonoších. Rozhodl jsem se jet, ale na výrobu pořádného vázání jsem si čas neudělal. Vsadil jsem na osvědčenou prádelní šňůru, ze které jsem po cestě ve vlaku zimprovizoval primitivní vázání. Nikdo včetně mě nevěřil, že to bude fungovat. Sám jsem čekal, že mojí váhu i s batohem výplet neudrží – na pohled to tak skutečně i vypadalo. Jaké překvapení bylo, když jsem se na sněžnice postavil a vydal se přes závěje hlubokým sněhem. Výplet držel až neuvěřitelně pevně. Občas se mi zadrhávala špička o větve, párkrát jsem musel sněžnice převázat a z kopce to nešlo tak rychle, jako ostatním na moderních kovo-plastových sněžnicích. Na dřevěné sněžnice je to větší nápor a je potřeba dávat pozor, aby se nepoškodily. Na druhou stranu mě hřál pocit, že jdu „po svých“, kterým se krásou nevyrovnají ani ty nejdražší moderní, a také pohledy kamarádů plné zbožné úcty.
Uvědomil jsem si, jak zruční museli být eskymáci, indiáni nebo Anťas, kteří vyrobili ještě mnohem lepší a krásnější se složitějšími výplety. Celé je to nesporně záliba pro nadšence nebo staromilce. Vložená námaha se však vrátí v podobě nových zkušeností, pěkných zážitků a veliké úlevy, když náhodou nezůstaneš pohřben v závěji a vrátíš se z výletu živý.
.
Minulý týden se v pražském Lokal Bloku konal exhibiční závod „10boy” – druhé setkání letošního ročníku kamenných fixů a stisků. Vedle Adama Ondry a Štěpána Stráníka nejlépe zabojoval dvacetiletý Michal Běhounek, který vyhrál pražské kolo.
Zatímco já piju pivo, Michal vedle mě usrkává malinovku: „Jsem v tréninku, nemůžu alkohol.”
Jak ti seděl koncept závodu – silový desetiboj?
Vzhledem k tomu, že poslední dobou vůbec nekampusuju, trénuju spíš lezení jako takové, tak jsem byl spíš zvědavej, jak to bude vypadat. A upřímně jsem byl docela překvapenej, že to takhle dopadlo.
Vlastně jsem teď nejslabší, co si vůbec pamatuju. V poslední době jsem dost zhubnul, hlavně na svalech a tím ztrácím i dost síly, ale o to lépe se mi leze.
Měl jsi velká očekávání?
Vůbec ne, bral jsem to jako exhibici a doufal jsem, že to bude zábava.
Takže ses na to moc nepřipravoval.
Nepřipravoval, můj trénink je teď orientovanej úplně jiným směrem – učím se správně dýchat, dýchám každej den půl hodiny do břicha, chodím na jógu.
Síla by měla spíš vycházet z pohybovýho vzorce, z toho jak se ti svaly řetězej, než z toho, že máš obrovskou bouli na rameni, ta síla je potom lepší a efektivnější. Myslím si, že mám těch svalů zbytečně moc a musím se naučit je pořádně používat. Když budu bušit na kampusu, tak budu těžší a silnější a v lezení mi to pomůže minimálně, rozhodně míň než ta efektivnost pohybu, kterou se teď učím.
Jak ses k tomuhle tréninku dostal?
Tohle se učíme v Lezecké Akademii, jsme lezeckej oddíl a máme pod sebou děti, které to učíme taky, snažíme se rozvíjet je tímhle směrem, aby měly kvalitní pohybovej vzorec, aby to nebyly uzlíčky svalů, aby byly hezky volný a lezly dlouho. Dost často lidé končí třeba v pětadvaceti, protože jim rupne rameno. Sílu a vytrvalost musíš získávat postupem času. Taky si myslím, že je lepší mít míň síly a tělo si tu cestu najde samo. Spousta lezců třeba vůbec neumí lízt nohama, jen se tak o ně opírají, ale aby to z té nohy přímo tahali, to dělá málokdo.
Abych se vrátil k desetiboji, která disciplína ti dala nejvíc zabrat?
Nejhorší bylo asi kampusování, který bylo úplně na konci a člověk už je tak odvařenej, že je ten kampus těžkej i po velkejch lištách na malou vzdálenost. A nejlíp jsem se cítil v „paneláku“ a na menších lištách.
V paneláku* jsi převisel Adama, ale Ivu ne.
To jo, Ivu nepřevisí asi nikdo. (smích)
*(disciplína, ve které bylo za úkol držet na tření metr a půl široký úchop. Iva Vejmolová v této disciplíně drží prvenství za obě dvě letošní kola, pozn. autora)
Plánuješ nějakou disciplínu zařadit do svého tréninku?
To nejspíš ne, neodpovídá to formátu, jaký jsem si teď nastavil.
Až budu cítit, že mi chybí třeba síla v prstech, tak začnu trénovat i kampus, ale dokud cítím, že mám síly…
…zbytečně moc?
To zase ne, síly v prstech není nikdy dost (smích), ale zatím mě to neomezuje. Síla má být to poslední, co člověk nabírá. Když už tě limituje jenom síla, tak je to v pohodě, horší je, když tě limituje pohyb jako takovej.
V té akademii máš svého kouče?
Vlastně mám dva, Petra Filipce a Kubu Novotného. Zároveň s nima probírám i fyzioterapii, abych celkově zlepšil pohyb i mimo lezení a postupně to tím směrem přenášel.
Kde se ti trénuje líp, venku nebo vevnitř?
Teď zrovna na boulderovce, teď je na mě venku zima. (smích) Ale mám kameny rád, jenom jsem děsně línej, vylezu si jeden těžkej boulder a cítím, že už mám splněno. Takže se spíš naobědvám, lehnu si a užívám si přírodu kolem, prostě výlet s nějakým cílem.
Držíš nějaký speciální jídelníček? Zjevně se vyhýbáš alkoholu…
Alkohol nepiju skoro vůbec, od listopadu už nejím ani maso a teď se snažím omezovat i mléčné výrobky, protože ty zahleňují a to je kontraproduktivní s mojí snahou učit se správně dýchat.
Stal ses vegetariánem v rámci tréninku?
No, maso jsem přestal jíst z přesvědčení, ale jinak jsem si spíš řekl, že bych to mohl zkusit, zatím se cítím fajn, tak uvidíme.
Máš nějaké lezecké vize?
No, rozhodně bych chtěl někdy lízt svěťák a ideálně bych se rád dostal do Tokia na Olympiádu. To je takovej ten „sen každého kluka”.
Tam berou kolik, asi dvacet lidí z celého světa?
No, o to je to těžší… Když už snít, tak ve velkým.
Zmiňoval jsi, že chodíš i na jógu…
Jóga mi pomáhá uvědomit si svoje tělo – kde jsem prohlej, kde se zkracuju, pomáhá mi s dýcháním a pomáhá mi to mentálně, uklidním se tam a mám potom prázdnější hlavu, takže se mi o to líp leze.
K lezení přistupuješ hodně filosoficky.
Ve všem co dělám se snažím najít, co mi může pomoct v lezení, a přenést to do něj. Čím víc to dělám, tím víc zjišťuju, jak jsou jednotlivé aspekty propojené…
Když jsem 24. prosince stoupal po Velké čínské zdi podél obřího nápisu 忠于毛主席 (Loajalita předsedovi Maovi), nemaje tušení, kam ten den dojdu, kde v té zimě přespím, přemýšlel jsem, zda jsem se už doopravdy nezbláznil.
Tomu by mimo jiné nasvědčoval i fakt, že jsem si při cestě ke zdi černým taxíkem prozpěvoval s taxikářem místo koled revoluční písně, například 东方红 (Východ rudne) a ptal se jej na otázky se stranickou tématikou, díky kterým si mě bude tento soudruh asi pěkně dlouho pamatovat.
Důvodem celého toho činění nebude nějaká duševní nemoc (snad alespoň ne vážná, pozn. red.), ale láska k zemi, jazyku, kultuře a tomu typickému organizovanému chaosu. A když to smícháme s nedostatkem času na plánování před odjezdem a přidáme touhu po dobrodružství, získáme takové nadšení, díky kterému není ani tvrdé sedadlo při 4000 kilometrech vlakem tak tvrdé, místní vzduch není tak znečištěný a jihočínské dialekty nejsou tak nesrozumitelné.
Jak to ale dopadlo na Čínské zdi? Poté, co jsem prošel zrekonstruované přelidněné i liduprázdné původní úseky, kde na některých úsecích původní zdi byl postup dost lezecký s nebezpečím pádu z několika desítek metrů (vše samozřejmě bez jištění), jsem zjistil, že s přibývajícím věkem dostávám rozum a pud sebezáchovy se objevuje i u mne. Jak jsem sám prostupoval terénem, uvědomil jsem si, že se držím nějak křečovitě. Cítil jsem strach.
Po slezení na pevnou zem se mi při pohledu na klesající slunce do mysli vynořovala otázka, kde strávím noc.
Jak mi zmrzla voda v láhvi a při každém kratičkém zastavení jsem cítil zimu, věděl jsem, že na Čínské zdi to nebude. I přes prvotní nepřipravenost jsem tedy udělal vše pro to, abych zde nemusel v -10° C na Štědrý den bivakovat pouze ve žďáráku a péřovce. Cílem bylo přežít. Spustil se tedy závod s denním světlem a já co nejsvižnějším tempem spěchal kupředu, ačkoliv jsem nevěděl, zda-li tam najdu cestu do civilizace…
Obrovské štěstí (a schopnost domluvit se) ale zapříčinilo, že jsem ještě ten večer ulehl do postele v ložnici sdílené s Rusem a dvěma Číňankami v pekingské ubytovně, další den navštívil Náměstí Tian´an men (kde se vlastně nikdy nic neodehrálo), prohlédl balzamované tělo Velkého kormidelníka předsedy Maa a v následujícím týdnu projel půlku Číny, navštívil kamarády v Xi´anu, Šanghaji, přespal na čínské vysokoškolské koleji v pokoji pro osm studentů, poznal spoustu nových lidí a mluvil, mluvil, mluvil…
Bylo velmi zajímavé trávit Vánoce a západní Nový rok v zemi, kde nic takového neslaví a rudá barva je spíš než s Vánocemi spjata s režimem a Komunistickou stranou… V každém případě jsem se jako vždy rád vrátil na západ, kde vládnou „zlí kapitalisté“.
Písková sedma. Víme, to není žádná vysoká hra. V deníčku na lezci za ni body nenasbíráš, už vůbec za ni nesklidíš ovace vestoje. Přesto zůstává pomyslnou hranicí, kde se láme chleba, kde už prostě “lezeš písek” a nehraješ si někde na stěnkách (tím nechci říct, že neexistují pětky, kterým se člověk rád vyhne obloukem).
Jedna taková – stará, klasická, vzdušná sedma, vede na Jehlu, impozantní věž v srdci Prachova. „Jihovýchodní cesta“ (VII z roku 1929 od německého lezce Waltera Bartha, pozn. red.) je logická linka, naleze se od jihu z plošinky plné menších boulderů, s vidinou ne zrovna příjemného odskoku. Po úvodní sekci po docela pozitivní plotně se zcela negativními pocity pod nohama, se uklidíš do bivakovací police oplývající hodinami, borovicemi a vůbec dojišťovacím nebem. Jenže hned potom nastoupíš do severní stěny, ve které už teď jsi dobrých 15 metrů nad okolním terénem, cvakneš si jediný osamocený kroužek a jmeš se stoupat dalších 8-10 metrů po hraně stěny. Po hraně, kde nezaložíš, pod zadkem ti stoupají metry a kontakt se spolulezcem nemáš vůbec žádný.
Lezl jsem ji všehovšudy třikrát, dvakráte na druhém, naprosto vyjeven ze všeho toho prostoru pod sebou a kolem sebe, dokola jsem si opakoval:
„Tohle teda v životě tahat nebudu.“
Jenže pak se v tobě něco zlomí, dojde ti, že je to jenom v hlavě. Lezl jsi i těžší věci, nemůže se nic stát, to musíš dát poslepu. Trochu se nahecuješ, trochu se chceš poprat s tím strachem v sobě.
Takže najednou stojíš dole, srdce ti buší a jsi navázanej a obutej. Odlepíš se od země, a hned si uvědomuješ, že na tomhle konci lana je to úplně jiný kafe. Už od prvního metru se nejde vrátit, aniž bys riskoval minimálně zvrklej kotník. Jindy jistý chyty najednou neberou. Vyděšeně dolezeš ke kruhu, cvakneš. A odteď jsi v tom sám. Opatrně přebíráš lišty a kapsy a vzlínáš úzkostně k svému vytouženému vrcholu. Jako by tam nahoře byl středobod vesmíru, tvůj jediný Bůh a bezpečný úkryt. Potlačuješ ty kousavý myšlenky „co kdyby”, „kolik bych letěl”, „má mě dobranýho”. Ignoruješ strachy potící se dlaně a myslíš jen na to jediný místo na světě, orámovaný železným slaňákem. Každý krok, který bys někde na vápně nebo na překližce, zopakoval s elegancí a grácií, si najednou třikrát rozmýšlíš, opatrně kontroluješ stupy pod lezečkami a v duchu si opakuješ: „Je jedno, jestli nemůžeš. Musíš!”
…
Jsi nahoře, křečovitě svíráš v ruce jistící hvězdici a cvakáš do ní odsedku. Zhluboka vydýcháváš odeznění adrenalinu.
„ZRUŠ!“
Nebyla to obyčejná sedmička, byla to moje první. První, kterou jsem si poctivě vytáhl. Zapsal si ji do vrcholovky, i hluboko do paměti. Byla to cesta, ve které jsem poprvé pochopil, proč pískaři nemusejí udělat třicet shybů vkuse ani viset minutu v přítahu, ale že musí hlavně vědět co dělají a musí si věřit.
Jasně, horské lezení, kde traverzuješ dvěstě metrů nad údolím a jištěním je ti osmička lano a tvůj parťák asi taky není zrovna morálovej med. Pak jsou tu klasický prásky kdekoli na světě. Jenže tyhle cesty se většinou drží filosofie: „Tady nepotřebuješ nýt, tady to dojistíš,“ kdežto na písku je to spíš: „Tady nepotřebuješ kruh, tady se nepadá.“
Vyčisti si hlavu natolik, abys zopakoval jasně danou sekvenci kroků. Abys s bezchybnou precizností přebral chyt, kterej sice potkáš i v pětkovým boulderu, ale tady ho potkáš sedm nad kruhem a tři pod dalším. To je ta úroveň vnitřní rovnováhy, kterou možná máš a možná ne. Jakmile se ale jednou vyzveš k boji a ten chyt držíš, jakmile ti začne natejkat a zpanikaříš, nezařveš: „Dober!”, nesáhneš po mágu… Prostě skousneš ret a ten krok uděláš. Protože tady nejde jen o hrdost, tady jde o zcela základní pud sebezáchovy. A jediná bezpečná cesta vede často jen nahoru.
Ti lidé, co volají po dojištění pískovce, možná vůbec netuší, v čem je jeho kouzlo… Že lezení není jen sportovní výkon, ale souznění touhy, síly a důvěry v sebe sama.
Sníh leží i v Praze a hodně lezců se teď rozhoduje, co udělat s volným časem.
Je to dilema: mám jít trénovat na umělku nebo vyběhnout do kopců na běžky?
Alpinista Jirka Pliska z Jablonce nad Nisou, který má za sebou prvovýstupy v Pákistánu, tuhle otázku vyřešil. Během podzima a zimy se každoročně mění v čistokrevného běžkaře. A bere to poctivě. Zúčastnil se většiny nejznámnějších evropských závodů včetně švédského Vasova běhu – jeho trať měří 90 kilometrů, jede se klasicky (ve stopě) a světový rekord je 3 h 38 minut. Jirka ho zvládl za 3 h 55 minut (!).
Řekl bys o sobě, že jsi běžkující lezec nebo lezoucí běžkař?
(směje se) Asi ani jedno. Myslím, že je to padesát na padesát. Odvíjí se to podle sezóny – zimě jsem lezoucí běžkař a upřednostňuji trénink na lyže a závody. Na jaře a v létě jsem naopak běžkující lezec a vítězí skály a hory.
Co tě přivedlo k závodění na běžkách?
Jezdím na nich od mala, kdy mě na ně brali rodiče. Stejně tak jsem s našima začal jezdit i na hory – hlavně trekovat. Jako kluk jsem měl hodně soutěživou povahu, proto jsem začal závodit a už mi to zůstalo.
Jaké velké závody jsi už běžel?
Z těch dálkových závodů série „Ski Classics“ jsem jel v podstatě všechny – Marcialongu třikrát, Toblach-Cortinu, König Ludwig Lauf… Dvakrát jsem běžel taky Vasák, ten beru jako nejprestižnější závod. (V roce 2012 skončil Jirka na 72. místě z přibližně 16 000 účastníků, pozn.)
Vasův běh se jede čistě klasicky. Jsi spíš klasik nebo bruslař?
Ono se to hodně vyvíjí. Vzhledem k tomu, že teď jsou ty dlouhé závody hodně o soupaži, tak jsem spíš „soupažák“. (směje se) Přes zimu se na tyhle závody specializuji, takže jezdím klasiku. Bruslení mě baví, ale styl běžkování vždycky přizpůsobuji závodům, které si v sezóně vyberu. Někdy si zabruslím, ale teď to pro mě není to hlavní.
Jak trénuješ v Jizerkách klasiku, když je stopa často plná lidí?
V týdnu je to v pohodě, horší je to o víkendech – to radši jezdím v okolí Jablonce. Když chceš trénovat o víkendu, musíš si buď přivstat, nebo to vzít třeba ze Souše přes Smědavu na Paličník. Na Bedřichov už o víkendech nejezdím.
„Teď jsem spíš soupažák.“ Jirka na Biegu Piastow, 2016 (f: archiv J. Plisky)
.
Co v lezení – jsi klasik nebo sportovkář?
Spíš klasik. (směje se)
V čem ti sezóna na běžkách lezecky ublíží a v čem ti naopak pomůže?
Trénink na běžky pomůže hlavně obecné fyzičce a hlavní přínos běžek vidím spíš pro hory než pro sportovní lezení. Určitě lyžováním udržuješ celkovou sílu těla – nikdy jsem neměl problém třeba s děláním shybů. Horší je pak to, že na jaře neudržím menší chyty a necítím žádnou silovou převahu. (směje se) A pokud lezení hodně zanedbávám, potom taky utrpí technika a morál. Když to vemu obráceně, tak lezení a horolezectví ti přidá základní vytrvalost, sílu a morál do závodění na běžkách.
Jaký máš na letošek běžkařský a lezecký cíl?
Tak to nevím. (směje se) Z lyžařských závodů se určitě chystám na Marcialongu, Jizerskou 50 a Toblach-Cortinu. Všechny patří mezi závody série „Ski Classics“, kde je docela velká konkurence, takže na nich bych se chtěl umisťovat do 50. místa. To je jasný cíl. A letní lezecké cíle? Na ty je ještě čas. Možná „Big Wall“ na Prezidenta, (směje se). Jak jsem viděl to vaše video, tak jsem si na tu cestu po letech vzpomněl a řekl si: „Sakra, to by fakt chtělo si ji vylízt.“ Na větších cílech v horách jsme se zatím s parťákem nedohodli.
_______________________
.
Chceš potrápit fyzičku a vyzvat kamarády? Zkus si některý z domácích závodů!
Zlatý cepín
Závod horolezeckých štafet v Bedřichově na 3 x 10 km. Jeden z nejstarších a nejtradičnějších závodů v ČR.
www.holoko.cz/blog/page/Zlaty-cepin.aspx
Jizerská 50
Pro lezce možná trošku komerce, ale krásná trať, světová konkurence a hlavně závod na počest českých horolezců.
www.jiz.50.cz
Boboloppet
Nemáš rád tlačenici na startu, chceš si vybrat techniku a máš rád výzvu? Dej si 90 km po Jizerkách.
www.boboloppet.com
Krkonošská 70
Baví tě pořádné kopce a máš týmového ducha? Postav se na start ve Špindlu.
www.lokotrutnov.cz/nase-akce/krkonosska-70
Jesenická 70
Paráda v nejvyšších kopcích Moravy na kterou „soupaže“ nestačí. Závod pro srdcaře, kteří se nebojí kopců.
www.jesenicka70.cz/cz
Z důvodu úprav na eMontaně je možné, že web bude do konce týdne hůř fungovat. Novému serveru trvá minimálně 24 hodin, než schroustá všechny naše změny.
Pak by měla eMontana začít běhat rychleji než dříve – to byl hlavní důvod úprav a moc se na to těšíme.
Snad nám to nespadne. Díky za pochopení.
Francouz Charles Albert ve svých devatenácti letech jako jeden z mála lezců dosáhl na bouldrové 8C+ (V16). (Tenhle stupeň byl stropem klasy do října 2016, pozn.)
Charles zvládl 8C+ s malým rozdílem: jako první lezec na světě dokázal tuhle obtížnost vylézt naboso.
Používáš vůbec někdy lezečky?
Občas si lezky vezmu, třeba když jdu lézt na stěnu. Ale poslední tři roky mám pořád ty samé, docela zaprášené. Nasazuju si je výjimečně, když lezu na laně, nebo když už mi na nohou nezbývá žádná kůže.
Cítíš se bez nich přirozeněji? Přijde ti tvůj styl čistší než lezení v dnešních high-tech lezečkách?
Samozřejmě, že je to přirozenější, podívej se, jak lezou začátečníci. Intuitivně se snaží stavět na celá chodidla, místo toho aby používali jen hrany lezeček. Stejně jako oni se i já snažím během lezení využívat co největší plochu nohy.
Jaké boty používáš mimo lezení – na chození, běhání?
Používám ty, které mi lidé dají. Momentálně mám nějaké Fiveteny, neřeším to.
Kdy a proč jsi začal lézt bosý?
Zrovna nedávno jsem si vzpomněl, kdy jsem poprvé lezl naboso, teda krom doby, kdy jsem byl ještě mimino – to jsem pochopitelně lezl bosý. Své první opravdové bosé lezení jsem si zkusil, když mi bylo 13. Byli jsme na dovolené, neměli s sebou lezky a s tátou jsme zkoušeli nad mořem nějaký traverz. Jinak takhle lezu od svých šestnácti, nejdřív jsem to bral jako trénink a zábavu, až postupem času jsem to začal brát vážně.
Pozoruješ zdravotní dopad na tvá chodidla? Jsou třeba citlivější, odolnější vůči chladu?
V tomhle případě jsou ty změny stejné jako u prstů na rukách, díky ztvrdlé kůži jsou naopak necitlivější. Ale určitě mám chodidla v lepším stavu než normální lezci. A nedělají se mi ty divné “mozoly” na kloubech prstů.
Jak bys popsal jeden ze svých poslednách projektů „La Révolutionnaire“, který jsi přelezl v prosinci a zhodnotil za 8C v barefoot stylu? Myslíš si, že bude mít opakování s lezkami?
Je to v podstatě střecha, sekvence osmi kroků. Pár “nehťáků” na pravou ruku, levačkou do hrany. Tam ti vyvlajou nohy. Každej krok pumpuješ, žádný vyloženě klíčový místo, možná ta houpačka. Každopádně, jestli to bude chtít někdo zopakovat v botách, bude si muset najít jiný program, protože je tam jedna díra na nohu, kam botu nenacpeš. Když jsem to viděl poprvé, přišlo mi to nereálný, ale o pár pokusů později, jsem už věděl, že to pustí.
Takže tvůj “bosý” styl dělá některé tvé projekty lehčí, než kdybys je lezl s botami.
Jo, je to úplně jednoduchý, občas je jediná varianta, jak přelézt problém ta, že stup chytím prsty na noze. Když jiný stup nenajdu, usoudím, že můj program je nejlehčí nebo spíš jediný možný.
Většinu času trávíš pochopitelně ve Fontainebleau. Co nějaké jiné oblasti?
Pro nás místní je Fontainebleau naprosto jasná volba, jediný, co si musíš hlídat, je počasí. Ale když bydlíš poblíž, máš výhodu – vždycky si najdeš den a místo, kde to zrovna pustí. Jediný problém v jiných oblastech jsou pro mě osobně stupy, který řežou do nohou, hlavně v lehkých cestách. Mimochodem, já lezu jedině lehký cesty.
No, lehký cesty… Tvůj nejtěžší boulder jsi ohodnotil 8C+. Teď mi řekni, je možné přelézt naboso vrchol stupnice – 9A (V17)? Potřebuješ víc tréninku a síly, nebo uznáváš, že některé projekty jsou bez bot neproveditelné?
Spíš jsem lidem ukázal, že je možné vylézt naboso i ty nejtěžší projekty. Zpočátku mi přišly některé problémy bez bot neřešitelné. Nakonec jsem ale zamakal, zesílil a překonal je. Cítím, že jsem stále nedosáhl svého plného lezeckého potenciálu, takže nedokážu s určitostí říct, jestli jsou nějaké projekty bez bot nemožné.
Co tvé další plány, něco mimo Fontáč?
Mám v plánu „Délire Onirique“ se sit startem (ze stoje 8A+/8B, V13 pozn.) No, a momentálně bych si chtěl udělat řidičák.
Mohl bys “bosé lezení” doporučit, nebo to není pro každého?
Rozhodně mohu doporučit. Cesty si daleko víc vychutnáš.
Máguješ i nohy?
Ano.
(Tenhle článek volně navazuje na Pájin text „Chceš přestat lízt? Pořiď si štěně“, pozn.)
Prázdniny na krku – vypadalo to, že celý dva měsíce budeme muset (konečně!) strávit ve skalách. A navíc nám osud přihrál do cesty chatičku mezi Děčínem a Ústím, tedy v místě, kde má člověk moře skalních oblastí hned pod nosem (pod nosem rozuměj do 15 km). Kdo by takovou nabídku nebral?!
Pár dní před nastěhováním jsme si to všechno nádherně malovali – dopoledne nějaké ty úpravy na chatičce a odpoledne krásné lezení v Labáčku. Vybaveni průvodci do všech blízkých oblastí na skály i na bouldry jsme přistáli v hobitím údolí, kde je kromě dalších dvou domků už jenom les.
Brzo se ukázalo, že „nějaké ty úpravy“ znamená rekonstrukci pro stavební firmu tak na půl roku. My jsme opravu chtěli zvládnout sami, a tak místo toho, aby nám natejkalo v převisech a bolelo nás za krkem z dlouhého jištění, natejkalo nám z mlácení kladivem do majzlíku, tahání starého nábytku dolů a cementu nahoru a za krkem nás bolelo z malování, mytí oken a natírání.
Každé ráno jsme si říkali, že dneska už do těch skal vyjedeme, ale večer jsme byli jako po 14hodinové směně kopáče. „Máte parádní prázdniny, když si takhle skvěle žijete u Labáku – určitě tam jste pečený vařený a musíte už mít zmapovaný kdejaký sektor,“ domnívali se všichni okolo. Jo, zmapovaný jsme měli leda tak kontejnery po celém Ústí, když jsme se potřebovali zbavit tun odpadu z chaty.
Pája a Mrtin v akci: „Měli jsme zmapovaný kdejaký sektor.“
.
Náš život se smrskl do tří činností: makat, jíst a spát. Vařili jsme na plynové bombě, nádobí myli v lavoru, vodu na koupání hřáli na uhlíkách a spali ve spacácích. Museli jsme překonat strach (že to nezvládnem a nestihnem zrekonstruovat před zimou), museli jsme být vytrvalí (nevzdat se, i když nás to dost štvalo) a v klíčových místech jsme museli dost zabrat, abychom se dostali o krok vpřed… Stejně jako ve skalách.
Akorát v tomhle případě, po celém dni stráveném mlácením kladiva do zdi v koupelně, jsme si NEříkali, jak krásný je ten svět. Ale zvládli jsme to, některé věci sice nevyšly na OS (třeba namontování záchodu), ale na RP už ano.
Tak na viděnou ve skalách – snad na jaře.
Do nového roku přejeme samé špičkové zážitky.
Ať se ti splní všechny sny – nejen lezecké a cestovatelské.
Děkujeme také za přízeň v roce 2016. Zejména čtenářům, kteří se eMontaně rozhodli letos přispět na realizaci našich nápadů:
1. EVČA JAROLÍMOVÁ
2. PETR ŠOUFEK
3. JURA DOMANSKÝ
4. MARTIN JANDA
5. MIŠO ŽILKA
6. MILOŠ HATÁK
7. JANČA ZAJÍČKOVÁ
8. MICHAL FICEK
9. ONDRA KRÁČALÍK
10. TOMÁŠ KERLIN
11. HONZA TAUCHMAN
12. VAŠEK KREJČÍ
13. VOJTA PEZLAR
14. JIRKA PUMMER
15. MAX ŠAUER
16. VAŠEK KAREL
17. MARTIN FORGÁČ
18. TOMÁŠ KATRŇÁK
19. TOMÁŠ VOKÁLEK
20. HONZA BLAHUT
21. PETR DAMAJKA
22. MAREK NOHEYL
23. JIRKA JANEBA
24. HONZA KRATĚNA
25. MATĚJ DVOŘÁK
26. JIRKA MERTL
27. LENKA MATĚJOVÁ
28. VAŠEK SÝBA
29. PAVEL KOVAŘÍČEK
30. MARTIN VESELÝ
31. TERKA KRCHOVÁ
32. NIKČA JANDOVÁ
33. PETR KOLÁŘ
34. JIRKA PLISKA
35. RADEK VOKÁL
36. PAVEL NOVÁK
37. PETR JANATA
38. LUDVÍK VEJVODA
39. VÁCLAVA COUBALOVÁ
40. MARTIN VOREL
Tohle znáš: „Jó, to je pěkný. To si vylez. Určitě se ti to bude líbit. Jsou tam trochu odlezy, ale nic zrádnýho. Ruka drží pěkně a ňáký smyčky tam taky jdou.“ Mně něco v tomhle smyslu řekla moje profesorka ádrovského lezení Jarmila o „Papouščí spáře“ na Papouška.
Pokračovala: „To je mýtus, že Richterova „Papouščí spára“ je těžká. Ve skutečnosti je to jen klasika, kterých je v Ádru spousta. Lezly jsme to v sedmaosumdesátým s kamarádkou Zdenou. V práci jsme vyfasovaly pracovní rukavice, ořezaly prsty a oblepily si zápěstí kobercovkou. Já jsem vyvedla úsek ke kruhu. Je to docela štreka. Zkoušela jsem založit nějaké uzlíky do sokolíka, ale moc to nešlo. Pak na mě kdosi zespodu zavolal: „Vyser se na to a val nahoru.“ Hmm… Tak jsem šla a za chvíli jsem byla u kruhu. Zdena pak vyvedla rajbas bez komplikací.“
Mně letos docela narostlo sebevědomí. Dal jsem pár zajímavých cest, které třeba Jarmila za mlada ani nelezla. Například takové „Prásknutí bičem“. Krásný, dlouhý spárový sokolík se slušným jištěním, který pokračuje krátkou střechovitou spárou se sklonem tak 50 stupňů. Sice jsem se v tom strašně bál (i přes dvě tutová UFA), ale přesvědčil jsem svůj ID, že to dobře dopadne a zase jsem měl pravdu. Na vrcholu mě zalil totální pocit euforie.
Po rozhovoru s Jarmilou jsem se rozhodl „Papouška“ obhlídnout. „Je to jen bídný VIIc a já už jsem velký pískař,“ pomyslel jsem si. Byl konec prázdnin a já na písku vylezl několik spár za VIII. Sice smyčkuju mizerně a svým uzlíkům věřím ještě méně, ale Jarmila na „Papouščí spáře“ nic nezaložila, tak je to stejně jedno. A UFOuni? Ani nápad. Jarmila to dala bez nich, tak já musím taky. To by byla potupa! Fajn. Mrknu na to…
Spára je to teda pěkná, to jo, ale kde je kurnik ten kruh? Aha… Támhle. Rozhodně minimálně dvacet, možná dvacet pět metrů nad zemí a přímo pod kruhem ještě menší převísek s jeskyňkou. Určitě to není nic těžkýho, ale honnolding mi ubírá tak tři stupně obtížnosti, takže bych možná ani nedokázal zařadit zpátečku. Kdybych zpanikařil, asi bych se tam musel udržet (jak se říkalo u Peňáka) do příjezdu hasičů. Co s tím? S UFOunama ne – v tom mám jasno, ale bez nich??? Asi pět minut na spáru koukám a při představě, že se vykláním z výklenku a se smrtí v očích se snažím nesmyslně předčasně cvaknout kruh, se mi prudce rozbuší srdce a projíždí horko celým tělem. Dnes ne. Mám z toho fakt špatný pocit. Tohle nepolezu!
Se začátkem semestru a blížícími se státnicemi, mě divoké pískařské představy opustily. Nastal definitivní konec sezóny. Teď následuje půl roku tréningu na překližce.
Noc před jednou zkouškou jsem nemohl spát. Zdál se mně pěkně blbej sen. Strašně mě v něm žralo, že jsem ještě nevylezl „Papouščí spáru“. Rozhodl jsem se do Ní jít. Vzal jsem UFOuny na sedák a vyrazil jsem. Dost jsem se bál, ale před obávaným výklenkem jsem založil dva celkem pěkný UFOuny. Kruh jsem cvakl bez problémů. Bylo to docela lehký. Vlastně spíš banální. Zalil mě totální pocit hořkosti a studu. Probudil jsem se. Tuhle noc už asi po padesátý. Ach jo. Tahle cesta mně doslova nedá spát. Asi do ní budu muset příští rok jít. Při té myšlence zase začíná pracovat adrenalin. Psychosomatika v praxi…
Je to vlastně docela legrační. Dvě obyčejný holky, jakých v Ádru bylo tehdá možná desítky, před nějakýma třiceti rokama daly Richterovu „Papouščí spáru“ a jeden ješitnej kluk, rychlokvaška z překližky, má kvůli tomu brouka v hlavě na celou zimu. Nebo i na příští léto? Uvidíme. Třeba zase vyhraje víra, že to dobře dopadne. To je důvod, proč lezeme.
(Od 7. do 11. prosince se lezcům otevřel největší převis v naší zemi – klenba Macochy v Moravském krase… Vyrazila na něj i Lenka Hubáčková.)
Zachumlám se do bundy a zlehka povolím lano. Šeří se a nám zbývají ještě dvě délky. Několik desítek metrů pod námi se zrcadlí dvě jezírka, v stinných skalních stěnách rostou endemické kruhatky a ve spárách se pomalu probouzí netopýři. Ve vzduchu je cítit prach a vlhkost, ticho narušuje jen kapání vody. Atmosféra by se dala krájet. Občas vzduchem zazní pronikavý svist a balvan nemalých rozměrů se s tupou ránou zavrtá do dna. Akustika je tu ohromná. Hlavou mi bleskne, jak asi znělo, když na dno dopadala těla těch, co se rozhodli najít v zdejších hlubinách vykoupení ze svých strastí. Na to se rozezní varhany.
O hodinu později slaňuju nocí. Netopýři už jsou na lovu a „Klenbu“ ozařuje světlo halogenů. Stoupa se Stračenou krokují druhou délku „Příklepáče“ a já právě dolezla svou první cestu v největším Moravském Bigwólu – v Macoše. Žebříčky ale zůstaly dole. Asu na rozjezd vybral „Spodek Macochy“ od Franty Plška, jedinou (prozatím) volně lezenou cestu ze dna. Údajně opakování po 25 letech. Klasa za 6-, ale i to stačilo, abych se s šutrem v ruce trochu proletěla a následně si zopákla jumarovací techniky. Tím ale zábava nekončí. Mám natáhnout část první délky „Klenby“ (celkem 150 m, V, A2, pozn.), že to Asu zkusí na top rope volně. Jako na zavolanou se objeví i sám Pán Macochy (Pavel Weisser, pozn. red.). Ověšuju si sedák všemožným harampádím a nahlas přemítám o tom, že jsem ve svým friendu seděla asi tak celkem jednou v životě. To je jak nahrávka na smeč Pavlovi, který mi uděluje pár informačně zcela bezcenných, za to veselých rad. Někdo pronáší, že nechápe, jaktože se po všech těch poznámkách ještě furt oblíkám do sedáku.
Nakonec se pomalu ale jistě probojuju k nýtu. Na pár metrů vystřílím asi deset friendů a zatluču jednu skobu. Ta sice mému tělocviku na žebříčkách odolala, ale za to s Jonym, kterej cestu lezl chvíli po mně, vypadla… (Promiň!) Považuju za zázrak, že se mnou nic nevylítlo a jsem vděčná Asuovi, že mě k tahání první hákovačky i přes mou značnou připosranost dotlačil.
O den později vylezeme „Zimní království“ (120 m, V, A2, pozn.). Asu až na krátkej úsek volně, já hákuju. O další den později Stoupa se Stračenou zkrokují komplet „Příklepáč“ (150 m, původně V+, A3, foto dole, pozn.)…
Já ležím doma ve vaně, cítím se, jak kdyby mě někdo opakovaně zmlátil, a vím, že příští rok jedu zas!
