Kategorie: All
„Povinná četba“ – rubrika, ve které se s tebou jednou měsíčně dělíme o tip na knihu, která by neměla chybět v žádné lezecké knihovničce. Letos vybíráme ty o horách.
A je to tady znova. Otevírám další knížku. Čtu zase nové řádky.
Šivova velká noc – knížka o československé expedici roku 1976, o prvovýstupu jihozápadním pilířem na vrchol Makalu. Očekávám podobné čtení, které můžeš často najít v knihách o expedicích a provýstupech. Popis přípravy na expedici, seznámení se s členy týmu expedice a podrobný či méně podrobný popis cesty až tam – nahoru a do neznáma. Ano, tyto řádky tady také jsou.
Jenomže končí dřív, než bys to čekal.
Tahle „skutková podstata dějů“, jak ji autor nazývá, je dlouhá asi tak na tři stránky téhle knížky.
A pak ti Jaromír Wolf dovolí začíst se do něčeho, co možná spoustu dobrodruhů a horolezců na svých cestách vidí, nebo nevidí, možná nosí celé roky v hlavě, ale nikdy nenapíše…
NADHLED VLKA
Co tě tedy hned po skutkové podstatě expedice čeká? V průběhu vyprávění najdeš například zamyšlení:
„Proč lidé ze Západu – a je lhostejné, zda-li je to skutečný geografický západ, či Západ, do něhož patří i tak vyspělá východní země jako je Japonsko – proč lidé z bohatých, přesycených a rozporuplných civilizací utíkají do poledního ráje chudoby, bídy a hygieny? Snad proto, že zde ještě dojdou klidu a radosti z těch nejprostších věcí života, jako je mísa plná rýže a rudý květ rododendronu v černých vlasech dívek.“
„…Hromady odpadků, o něž mívali zájem nosiči, hledajíc plechovku, kterou lze ještě použít co nádobí na vodu či kotlík na vaření rýže, a zteřelé boty, v nichž možná lze přejít ještě naposled Barunské sedlo. Ale dnes v nich sotva klovou usmolení havrani a opelichaný orlosup a odpadky z plechu, papíru a polyvinylchloridu bez jakékoli naděje na jakýkoli užitečný osud a zneškodnění milosrdným faktorem času tvoří nejmladší geologickou vrstvu, jež bude nazvána ČLOVĚKIEN či LIDOHORY!“
Člověk si uvědomí, že kniha nebyla psaná zrovna „včera“, že čte knihu starou několik desítek let… Jak to ve výškových táborech a v horách ještě výš vypadá dnes? S příčtením let milosrdného faktoru času? Asi si každý z nás právě nerad představuje. A to samé se mi honí hlavou, když čtu řádky o tom, jak nás civilizace mění. Jak moc nás mění. Měnila už tenkrát…
A ještě jedna věc se mi na této knize tolik líbí. A to, že jsou zde konečně jmenovaní také nosiči expedice. A nejen to. Autor se zamýšlí nad tím, proč vlastně nejsou také označováni tím honosným názvem „members“, když bez nich, by mnoho expedic nemohlo ani vykročit směrem ke svému cíli. Autor knihy nás seznamuje s každým nosičem československé expedice – s jeho minulostí, vývojem a příběhy.
.
Během téhle expedice to byli lidé s vlastními osudy a příběhy. (f: Jan Červinka)
.
Dalším malým překvapením této knihy je jedno schované jméno. Pokud jsi pozorným čtenářem, možná si všimneš jednoho ze členů expedice – Jan Červinka. Ano, je to přesně ten Jan Červinka, se kterým Standa Mitáč dělal rozhovor pro tištěnou Montanu číslo 5/2017.
„Na Makalu v roce 1973 už jste měli zkušenějšího vedoucího – Ivana Gálfyho. Jak probíhala expedice?
Ano, to už se vypracoval jako vedoucí a roce 1973 jsme dolezli až sto metrů pod jižní vrchol. To byla dělaná nová cesta pilířem a sto metrů pod vrcholem došlo k neštěstí – Honzovi Kounickýmu zamrzl ventil u kyslíku, musel si sundat přístroj, na moment ztratil rovnováhu a sesunul se do skalního komínu. Zadržela ho krosna a poranila mu páteř. Pak tam ještě čtyři dny žil ve výšce 7.900 metrů. No, snažili jsme se ho nějak zachraňovat, ovšem nebylo to reálný kvůli jeho zraněním. Tak se k němu chodilo a po čtyřech dnech umřel. Expedice skončila, poněvadž už byl monzun. Vrátili jsme se tam v roce 1976, kdy byla cesta dokončena na jižní vrchol. Na hlavní vrchol se dostali dva naši: Milan Kriššák a Karel Schubert. Vedle nás tehdy tábořila španělská expedice a domluvilo se, že jeden Španěl (Jorge Camprudi, pozn. red.) bude moct přespat v našem šestém stanu a půjde s našima klukama na vrchol. Michal Orolín to otáčel ve výšce 8.300, protože se u něj začala projevovat trombóza v noze. Čekal tehdy na vrcholový tým v šestém táboře. Schubert se na zpáteční cestě zpozdil a sám přenocoval ve výšce 8.300 metrů. Zpátky se nevrátil. Ráno ho snad ještě slyšeli pozpěvovat, ale nešli za ním, protože byli sami vyřízení. Dostali příkaz okamžitě dolů, poněvadž jinak by tam určitě zůstal i Michal Orolín. Schubert tam je do dneška.“
.
Známá fotka Honzy Červinky – v druhém výškovém táboře pod Makalu se právě dočítá, že se mu doma narodila dcera. 1973 (f: archiv JČ)
.
Ano, je to tak. Expedici, o které Velká Šivova noc vypráví, předcházela československá expedice z roku 1973, kde se stalo neštěstí, při němž zahynul Jan Kounický. Tehdy byla expedice neúspěšná, i kvůli následnému příchodu monzunu.
Už nebudu více prozrazovat… Začti se a najdi tady třeba i rady pro organizaci vlastní expedice. Že je knížka stará? Ano, je. Ale o to překvapivější je možná to, že stará horská moudrost může být někdy tolik potřebná:
> Nepodléhejte nikdy (alespoň ne příliš) iracionálnímu optimismu, který je nepřítelem rozvahy a střízlivosti. Choďte s tužkou a zápisníkem, a než cokoli rozhodnete a učiníte, tak o tom hodně přemýšlejte, ale zase ne příliš dlouho, neboť nemáte času nazbyt.
> Počítejte vždy s tím, že počasí bude špatné a nikoli krásné, jak si přejete…
> Snažte se chápat chyby svých druhů a spolulezců a nežádejte, aby oni chápali ty vaše.
.
Doktor Jaromír Wolf v Tatrách – 50. léta. (f: Vilém Heckel; archiv Heleny Heckelové)
_____
Jaromír „Vlk“ Wolf (24. března 1919 – 29. dubna 1990) byl český horolezec a československý expediční lékař, sportovní funkcionář a publicista. V 70. letech byl vedoucím tělovýchovného lékařského oddělení Fakultní nemocnice II v Praze.
Byl také výraznou postavou českého woodcraftu – školy lesní moudrosti po vzoru indiánských kmenů. Byl jedním ze zakládajících členů kmene Wahpeton v Praze. Působil také jako předseda HO Lokomotiva Děčín. Na expedicích na Makalu roku 1973 a 1976 byl zástupcem vedoucího výpravy.
K několika fotografickým publikacím o světových velehorách napsal průvodní texty (např. úžasná kniha Horolezecká zastavení, pozn. red.). Zanechal po sobě také stovky článků a knih, ve kterých najdeš čtení mimořádně vytříbené, praktické, ale i poetické. Texty autora prozrazují, že byl nejen výborný pozorovatel a psycholog, ale především moudrý člověk, který dokázal vidět krásu v přirozené podstatě.
_____
PŘEDCHOZÍ DÍLY LITERÁRNÍ RUBRIKY: Deset velkých stěn, Padající hvězda, Velké himálajské dobrodružství, Má cesta, Setkání se smrtí.
Určitě to taky znáš, je krásný slunečný den, Skalák je suchý, tak proč bych chodila do práce a seděla tam celý den za počítačem. Žhavím telefon a volám Špicálovi: „Co kdybychom si dneska vzali home office?“ „Super, stejně se mi nechce pracovat. Za hodinu tě vyzvednu u vás,“ chápe Špicál okamžitě, kam mířím. Můj muž se na mě sice dívá trochu pohoršeně, když mu říkám, že dneska do práce nepůjdu, ale nakonec se s tím smíří, dá mi pusu, řekne, ať jsem opatrná a užiju si to. Dojím snídani, sbalím batoh, napíšu šéfové, že dnes nepřijdu, a za chvíli slyším zvonek. Už se nemůžu dočkat.
Klasika, parkujeme u Turnovský chaty, nahazujeme batohy a vyrážíme, tentokrát směr Dračky. „Nepolezeme dneska žádný pekla, stejně nemůžeš moc jistit a ještě by sis v nějaký těžký stěnovce mohla odřít břicho. Pojďme si dát na rozlez ‘Nedodělanou’ (VII, pozn. red.).“ „Jasně, tak si holt ‘Pulp Fiction’ (XIa, pozn.) necháme až na jindy,“ nasazuji na stejně vtipnou notu. Jistit můžu úplně v pohodě, ale za lehčí cestu jsem ráda. I když i ta sedmička, kterou bych normálně byla schopná vytáhnout, mi dá v tomhle stavu i na druhém pořádně zabrat. Ne, nejsem ani opilá, ani zhulená, ani nemám kocovinu po bujarém večírku. Toho jsem se předchozí večer sice s kolegy z práce sice účastnila, ale měla jsem jen jedno malé pivo na začátek. Celý zbytek večera jsem seděla, pila džus a hladila si své rostoucí břicho. Jo, jsem těhotná!
Na internetu se o těhotenství dočteš úplně VŠECHNO. Chtěla jsem to rozepsat, jakože od početí přes těhotenské kontroly, až po šestinedělí, ale to přesně nevystihuje, co slovo VŠECHNO v tomto případě znamená. Zkrátka se smiř se VŠÍM! Dokonce je možné nalézt i nějaké rady, které se týkají lezení. Jasně, ženská leze, dokud jí to je příjemné, pohodlné a cítí se dobře. Zní to logicky, ale kdybych se měla řídit touhle radou, tak jsem přestala lézt v okamžiku, kdy se mi vypouklo bříško a já už se nevešla do sedáku.
Nejnepohodlnější věc na celém těhotenství je totiž lezení v celotěláku! Tento skvělý vynález všude řeže, divně se stahuje a posouvá, potom zase roztahuje a škrtí. Lézt se v tom ještě docela dá, i když padat bych do toho určitě nechtěla. Ještěže se na písku nepadá a na druhým už vůbec ne. Největší peklo ovšem nastává, když dojde na slaňování. Celotělák tě drží ve více než vzpřímené poloze, takže se nemůžeš dívat ani dolů, ani nahoru, ale jen přímo před sebe. Jenže! Kyblík máš přímo u obličeje, takže si musíš dávat sakra pozor, aby sis do něj nezapletla vlasy, přestože je máš stažené do culíku, nebo třeba nos, jako v mém případě. V této nepřirozené poloze, kdy se nemůžeš v podstatě ani hnout, se pouze spouštíš dolů a doufáš, že to děláš dobře a že za chvíli snad přistaneš zase na měkké písečné zemi.
„No jo, na to jsi měla myslet dřív,“ oznamuje mi doma můj muž, když si mu po návratu z celodenního lezení stěžuji, jak strašně nepohodlné to v tom celotěláku je. Jasně. Na to už nemám co říct. Takže dámy, až si příště budete užívat romantické chvilky s vaším chlapem, myslete na to, že ještě nevynalezli pohodlný celotělák.
Na severu Itálie, v okolí mé základny v Ispře, už několik týdnů v kuse prší. Máme strach, že tomu tak bude i dalších 5 dní, kdy máme volno. Následuje hluboká analýza a rozhodování, kterou variantu směrem na jih zvolíme. S mým veteránem, Oktávkou z roku 2000, s nájezdem přes 300 000 km, která již není v nejlepším stavu, se nám nechce podnikat dlouhou cestu. I přesto, že letenky do Španelska jsou za hubičku, letecký výlet také vylučujeme. Přiznáváme si, že už jsme toho letos nalétali po světě víc než dost a touha aspoň trochu snížit naši uhlíkovou stopu je větší. Vlaky sice zbožňuju, ale to auto s sebou na přespání by se stejně hodilo. Nakonec jsme to vymysleli. Pojedeme někam lodí. Třeba trajektem na Sardinii.
Jaké jsou prázdniny na ostrově, kde olivový olej chutná jako u nás tanková Plzeň, kde koncentrace lezeckých oblastí je taková, že každý den můžeš lézt v jiné, kde vyzkoušíš všechny typy lezení, kde můžeš jednotlivé pokusy ve stěně prokládat koupáním na písečné pláži, kde se nachází nejtěžší vícedélka na světě? Ve zkratce: Jsou to lezecko-gastronomické orgie.
Lezení nebo koupání v moři. Vybere si každý (f: Michal “Kuža” Kužela)
Bude to jeden z mých prvních čistě lezeckých výletů delších než víkend. Máme pouze pět dní a tak odhodlaně prohlašuji, že budeme lézt každý den. Míša jakožto zkušenější protestuje, že rest-day minimálně třetí den bude nutný. No nic, uvidíme. Sardinie je docela velký ostrov a tak se rozhodujeme navštívit pouze centrální část východního pobřeží, která je nejdivočejší, nejromantičtější, s nejhezčími plážemi a podle lezeckého průvodce se tu nachází nejvíc oblastí. Mnohem víc než budeme schopni za těch 5 dnů navštívit. Co na tom, že je to v závěru spíš nevýhoda, když se každé ráno dohadujeme, kde budeme lézt.
Den první – Cala Fuili
Po noci strávené na trajektu se vydáváme vstříc novému dobrodružství. Mám ráda lezení v převisech po velkých chytech. Nemůžu se dočkat a mazaně vybírám plážovou oblast Cala Fuili poblíž turistického městečka Cala Gonone. Cala Fuili je známá právě lezením v jeskyních, které lemují přilehlé pobřeží. Už po příjezdu zjišťujeme, že poslední dva týdny propršely, a že jeskyně jsou proteklé vodou. Bude trvat nejméně dva týdny než chyty vyschnou. Můj sen o týdenní užívačce na madlech v převisu se rozplývá. Míša se naopak raduje a na rozlezení racionálně vybírá troj délku v kaňonu, který se táhne z pláže dál do vnitrozemí. Cesta za 6b+, 5c a 6a vskutku ve verdonském stylu, technicky po kapičkách. Možná jednou dojdu i k názoru, že krása lezení není jen v bolavých rukách z převisů.
Při procházce kaňonem ještě obhlížíme aktuálně podmáčený sektor Pederiva. Vysoký žluto-černý amfitéart vytváří spektakulární prostředí. Tohle je můj sen – silové lezení po krápnících neboli tuffech. Vybírám si tu aspoň cestu na příště – Capucetto Rosso za 7a+. Míša kroutí hlavou a moje vyšinutí nechápe. Než se rozhodnu zkusit si ji i po mokrých chytech, radši mě láká zpátky na pláž na koupání. Třeba mu jednou vysvětlím, že krása je v převisech.
Krása leží v převisech (f: Michal “Kuža” Kužela)
Den druhý – Buchi Arta
Rozlezení jsme, tak co tu máme dál? Necháme se zlákat radou kamaráda z Ticina a vydáváme se na dobrodružnou cestu autem. 20 minut z Cala Gonone po malé cestě podél pobřeží vysoko nad mořem, kde by se dvě auta určitě nevyhla. Oblast Buchi Arta nás mile překvapuje velkým výběrem cest od 6a do 7a. Dlouhé fyzicky náročné cesty po malých ostrých chytech a s pěknými odlezy. Žádné větší polety se naštěstí nekonají a nejvíc potěší na první pokus přelezená cesta Expo 6c+, 35m. Ego roste do nebeských výšek.
Den třetí – Villaggio Gallico (Baunei)
Po úspěchu z předchozího dne vsázíme na doporučení stejného kamaráda. Přejíždíme do 50km vzdáleného městečka Baunei a do oblasti Villaggio Gallico. Čeká na nás další úžasné místo nedaleko zátoky Pedra Longa. Předchozí dva dny jsme se namlsali lehkou klasou a je třeba trochu si srazit hřebínek. Rovnou ve třetí cestě za 6b+/6c trávím hodinu a půl a nejsem schopná ani poskládat všechny kroky. Malinkaté chyty, technické kroky, kolmá až mírně převislá stěna.
Restday nepřipadá v úvahu (f: Michal “Kuža” Kužela)
Den čtvrtý – Súrtana (Supramonte)
Prsty bolí jak čert. Restday? Tak to ne, vždyť už nám zbývají jenom dva dny. Míša prosazuje vícedélku. Už od příjezdu nadšeně mluví o Valle di Gorropu a cestě Hotel Supramonte. Bohužel se jedná o nejtěžší vícedelku na světě – 400m za 8b. Docházíme k závěru, že tohle asi dneska nedáme. Vybíráme si aspoň cestu v její blízkosti, ve vedlejším údolí Súrtana. Cestu High Five o pěti lehkých délkách si užíváme a plánujeme lezení ve Valle di Gorropu na příště. Hlavně posbírat morál na odlezy a mít převahu, tak nějak to myslím říkají kluci na písku.
Den pátý – Grotta Biddiricotai
Odjet ze Sardinie bez lezení v jeskyni? Pět dní bez deště, tak tomu dáváme ještě šanci. Sen splněn. Madlovačka ve stropě za 7a+.
Konečně v jeskyni! (f: Michal “Kuža” Kužela)
Když dnešní děti učíme na stěně lezeckým dovednostem, kolikrát se mi vrací vzpomínky na mé vlastní lezecké začátky. Sama nejsem žádným lezeckým kmetem, přesto jsem jednomu takovému před téměř patnácti lety prošla pod rukama. Několikrát jsme se tehdy s partou dalších začínajících horolezců sešli na horoškole Josky Rybičky, která se konala na radvanecké hájence v Údolí samoty.
Byla to nejhezčí léta mého života. Sice jsem tehdy nikdy cesty na písku netahala, ale za klukama jsem lezla (myšleno nahoru na skálu) bez jakékoli průpravy i sedmičky! S Rybou jsme jezdili lézt na kolech nejen do blízkého sloupského skalního města, ale i na skalky do Sosnové u České Lípy, na tzv. střelnici u Svojkova, někdy jsme šlapali až do Roklice u Zahrádek, či na česko-německý Falkenstein. Když bylo horko, tak se jelo klimatizovanými auty do Tisé, Ostrova, Labáku a na opačnou stranu, na Havrana a Obrvégry u Horního Sedla. Po mé první zkušenosti s týdenním pobytem na Joskově horoškole jsem další roky trávila na hájence mnohem více času. Lezení s Rybou zkrátka nebylo nikdy dost!
Ryba nás mimo jiné učil spoustu uzlů. Dokonce jsme se cvičně navazovali na kšandičky nebo slaňovali na Dülfera. Sami jsme se po prvních dnech výcviku jistili z věží a slaňovali bez jakéhokoli podpůrného jištění – prostě jsem dostala do ruky osmu, založila lano a Ryba řekl „Drž lano pod osmou a jeď!“ Dodneška si pamatuji moje první slanění asi patnáctimetrové skály za hájenkou. Nejdřív jsem se ani nechtěla přehoupnout přes skalní hranu, ale jakmile jsem svištěla dolů, už jsem věděla, že chci jet znovu. Dnes s dětmi na kroužku lezení na umělce slaňujeme s jistícím lanem. Když potom pokročilejší děti bereme na jaře na skály, prozíravě na ně aplikuji Rybovu metodu „Drž lano a jeď“. A jak to funguje!
.
„Držím lano, ale nepadej!“ Joska Rybička (f: Blanka Pechačová)
.
Stejně si myslím, že je v dnešní době o ústa nechat svěřené dítě slaňovat zpočátku bez dojištění. Manuální zručnost některých dětí se totiž limitně blíží nule (mnozí dokáží vázat srovnanou dvojitou osmičku i půl hodiny). Občas jsou děti dokonce schopné pustit při jištění ruku pod kýblem. S Rybou jsme však tehdy ještě slaňovali a jistili osmou. Pády na písku neměly být zkrátka na pořadu dne. Jen jednou během horoškoly vypadl kamarád, Jéňa Dokulil, z nějaké šestkové spáry ve Sloupu. Za chvíli před námi stál pomlácený s kotníky od krve a třesoucími se údy. Jeho pád zachytila jediná smyce ve spáře, a pokud vím, nikdo ji už pak nevyndal. Tehdy snad zatrnulo i Rybovi. Podobných kiksů se v té době událo povícero, nicméně na nich nebylo nic pozoruhodného – k začátkům lezení tohle všechno jaksi patřilo. Stejně jako pravidelné „doplňování morálu“ v místní putyce…
V hospodě v Radvanci nám po náročném lezeckém dni hospodský Míra naléval jednu tequillu za druhou. Joska se z toho mohl vždycky pominout, když další den zjistil, že mu tam chlastají „děti“. Bál se, aby neměl průšvih. Přitom nejlepší školitel v pití byl on sám, když jsme s ním večer u ohně popíjeli a poslouchali jeho příhody z Himalájí. Mimochodem na hájenku jezdila děcka z okolí i z dáli, většinou Rybovi známí, respektive děti těch známých. Snad jsme se i párkrát ve skalách potkali s Hudym. Ovšem já ve svých šestnácti letech, lezením prakticky nepolíbená, ještě ani nevěděla, co je lezecká komunita a ani, co znamená zlézt Gašerbrum. Mezi děcky Rybových známých jsem byla spíše výjimkou. Můj pobyt na hájence totiž původně zinscenovala máma – potkala se s ním před více jak dvaceti lety v rámci své novinářské profese.
V Údolí samoty jsem se tenkrát seznámila se skupinou vrstevníků, o jejichž dnešní existenci mám jen mlhavé tušení. Někteří z nich pocházeli z České Lípy, Nového Boru, Liberce a Jablonce – dnes taková Tínka Ilenčíková nebo Štěpánka Šedková mají za sebou skvělé lezecké výstupy! Na hájenku jezdili i kluci z Jihlavy či Babic nad Svitavou. Asi nejvíce mi však v paměti utkvěl jeden kluk z Ádru, Tomáš „Brťák“ Brt, kterému jsme s ohledem na jeho tehdejší vzezření a zálibu v kouření říkali Vinetou. Dle internetových indicií tenhle skvělý lezec přestal po předčasné smrti tatínka žít bohémským životem a začal se věnovat józe. Lezla s námi i Rybova dcera Kristýna. Ovšem přes deset let jsem nikoho z nich neviděla. Někteří absolventi Joskovy horoškoly zůstali u lezení, po jiných se slehla zem.
.
Bombič „Brťák“ v roce 2006 (f: Blanka Pechačová)
.
Na všechny lidi z hájenky a všechno, co nás Ryba v lezení učil, moc ráda vzpomínám. Dnes se v duchu úcty ke skalám a ke druhým lezcům snažím na našich kroužcích lezení vést děti k vlastní zodpovědnosti. I díky Rybovi vím, že nezáleží na tom, jestli někdo leze trojky nebo sedmičky, důležité je, aby si lezci vzájemně pomáhali, podporovali se a dokázali sdílet své zkušenosti. Myslím, že každý máme podobný román za sebou. A je to tak osobní, že o některé věci, i kdyby člověk sebevíc chtěl, se nelze podělit. Pocity na skalní věži a v kolektivu lidí, co spolu sdílejí nejen lezecký matroš a konce lan, máme každý své, textem a slovy nesdílitelné.
.
Aoraki neboli Mt. Cook. Nejvyšší hora Nového Zélandu se tyčí 3000 výškových metrů nad okolní planinou. Kvůli sesuvům půdy při zemětřeseních a erozi ztratila od roku 1991 celých 40 výškových metrů a posvátný vrchol dnes leží ve výšce 3724 m n. m. Majestátní vrcholový hřeben zbroušený erozí vidíš z dalekého okolí a neustále slyšíš téměř nepřetržitý rachot kamenných a ledových lavin.
Pro valnou většinu smrtelníků začíná desetihodinnový výstup z Plateau Hut, chaty postavené na okraji ledovce Grand Plateau ve výšce 2000 m n. m., kam létá jedna helikoptéra za druhou. O takovém podvádění nemá nikdo z naší tříčlenné skupiny zájem a já jakožto zasloužilý člen NOFuckingHelikoptr Teamu nestačím zvedat prostředníček na hustou dopravu v nadhlavníku, když se první den v horku potíme na cestě podél jezera a ledovce Hooker.
.
K Plateau Hut jdeme poctivě pěšky. (f: archiv autora)
.
Druhý den za rozbřesku opouštíme cestu. Nastoupané metry z předešlého dne během pár minut ztrácíme v suťovém svahu nad ledovcem a dál pokračujeme skrz kamenitý labyrint k hřebenu Haast Ridge. Co z dálky vypadá jako pěkný skalnatý hřebínek, je z blízka kupou kamení, poslepovanou ne zrovna kvalitním lepidlem. Se začátkem deště začínáme stoupat štěrkovým svahem, vytvarovaným ustupujícím ledovcem do tvaru obří U rampy. Nejdřív se potím jen kvůli fyzickému vypětí, protože každým krokem sklouzávám o dva kroky níž. Po chvíli se však stěna začíná napřimovat a já se bojím jako už dlouho ne. Padesát metrů pod převislým drnovým koncem nakolmeného slepeniště šutrů se schovávám před kamennou sprchou, která ujíždí Štěpánce pod nohama.
.
Nestabilní suťové svahy (f: archiv autora)
.
Celkové skóre za čtvrt hodiny: Dva kameny mi spadly na záda, jeden na stehno a tři valouny mi spadly ze srdce. Ten největší ve chvíli, kdy se i já ocitám nad drnovým převisem a rád přijímám Kubovu pomocnou ruku, celou od hlíny a krve. Pomalu přestávám považovat pasážery vrtulníků za sraby. Během chvíle navíc do údolí přichází hustá oblačnost – z počátečního deštíku se stává déšť, ke kterému se s přibývajícími metry přidává i sníh. Náš původní plán, že dnešní špatné počasí využijeme k výstupu na Grand Plateau a zítřejší skvělé počasí k dosažení vrcholu, se rozpouští jako domeček z cukru. Promočení a promrzlí ve tři hodiny odpoledne zalézáme do Haast Hut, která se dříve využívala pro přespání před vrcholovým dnem.
Ráno je perfektní počasí. Perfektní pro výstup, ale i opalování a sušení bot a péřovek. Pečlivě propočítané zásoby jídla – gramáž na čtyři dny nám najednou musí vystačit na šest až sedm dní. Přede mnou tak leží výborná snídaně v podobě 40 g ovesných vloček zmáčených v co možná největším množství vody. Aspoň té je všude dost. Odpoledne balíme sušárnu a vyrážíme k Plateau Hut. Skalní hřeben se postupně narovnává a přechází v ledovcové pole. V přímé cestě na chatu se šklebí velká trhlina, kterou radši oblézáme třemi délkami v další kupě štěrku. Friendy a obhozy umístěné na volných kamenech dodávají víc odvahy než bezpečí, brzy se ale ocitáme nad trhlinou a sestupujeme po hladkém povrchu Grand Plateau Glacier k chatě. Po vyšlapaném chodníku se z vrcholu k chatě trousí poslední šťastlivci, kterých bylo dnes na vrcholu kolem třiceti. Dlouho se nezdržují, naskakují do připravených helikoptér a mizí v údolí.
Předpověď na další den je jak jinak než špatná. I když je chata poloprázdná, věrni zásadám sockempingu stavíme stan hned vedle heliportu. Kuba, který si nezabalil na výstup žádné zásoby podkožního tuku, nese rozhodnutí o zaspání večeře s nespokojeným mručením. Nakonec všichni tři usínáme ve stanu pro dva a posloucháme rány padajícího ledu a kamení, které každých pár minut prorachotí údolím.
I když jsme jen ve dvou tisících metrech, okolí vypadá monumentálně velehorsky. Labyrint trhlin Linda Glacier vypadá z dálky neprostupně, stejně jako výstupové údolí s ledovými damoklovými meči. Ze všech velehorských krás v neprostupné mlze a dešti se sněhem pátého dne zůstavají jen ty děsivé rány, které neztlumí ani stěny chaty, jejíž společenskou místnost celý den zneužíváme. K večeru se počasí umoudřuje a jasné nebe po západu Slunce slibuje lepší zítřky.
Další den přichází dřív, než by člověk čekal. Vstáváme o půlnoci, spolu s dalšími dvěma skupinami horolezců. Výstupová cesta Linda Glacier je nejlehčí a nejčastěji využívaná, ohodnocena je obtížností 3. Tedy cesta s dlouhými strmými úseky a s nutností technických pomůcek a dvou cepínů. Chodník vyšlapaný procesím předchozích dnů je naštěstí stále dobře viditelný, a tak nemáme výrazný problém najít správnou cestu v bludišti trhlin a sněhových mostů. Kvůli tmě naštěstí nevidíme do hlubokých trhlin a přítomnost seraků nad hlavou registrujeme jen díky kusům ledu popadaných podél některých úseků cesty.
.
Závěrečný mixový úsek před východem Slunce (f: archiv autora)
.
Po čtyřech hodinách jsme téměř na konci údolí a s východem Slunce se prudkým traverzem dostáváme k hřebenu Zubriggen pod Summit Rocks a natahujeme šest délek v lehkém mixovém terénu. Na prvních štandech klepeme kosu, se stoupajícím Sluncem ale zahazujeme oblečení a užíváme si opalovačku a nádherné výhledy na Southern Alps a Tasmanovo moře. Po překonání posledního skalního prahu je to na vrchol jen 400 výškových metrů po strmém firnovém svahu.
.
Jirka Pyšek na vrcholu Mt Cook (f: archiv autora)
.
Samotný vrchol není místem pro obyčejné smrtelníky. Ať už kvůli bohům, kteří tu sídlí nebo kvůli velké šanci jeho zřícení, a tak je doporučeno zůstat o pár metrů níž. Po důkladné kochačce začínáme v deset ráno sestup. Pět slanění skrz Summit Rocks nám zabírá stejně času, jako seběhnutí celého údolí Linda Glacier. Běh rozbředlým ledovcem se o pár hodin později ukazuje jako výborný nápad. Odtrhlý serak, který zasypal výstupový chodník, tak už pozorujeme z bezpečí chaty, kde hladově šmějdíme po zbytcích zásob od předchozích výprav.
V živé paměti stále máme nepříjemný zážitek z výstupu přes Haas Ridge. Rozhodujeme se proto sestoupit více používanou cestou přes Cinerama Col a Boys Pass. Cesta po ledovci je celou dobu příjemná, až na dvojkový přeskok za přes trhlinu 100 m pod pasem Cinerama. Klíčový úsek je opět štěrkový. Díry na zadku, pár odřenin na rukách a štěnice na palci od rány šutrem jsou přijatelnou daní za neschopnost udržet se na nohách v prudkém svahu.
Sedíme na rozpáleném parkovišti, za zády další krásné dobrodružství a velkolepý kopec kamení a ledu. Nad našimi hlavami létají helikoptéry vozící turisty na vyhlídkové lety a horolezce na začátky výstupových cest. 400 dolarů za taxi k Plateau Hut a zpět mi už nepřipadají jako úplně vyhozené peníze. Toho ale bohdá nebude, abych srabácky utíkal z NOFuckingHelikoptr Teamu.
(Život holky v Ádru, to je očistec. Očistec, který stojí za to úplně nejvíc… Tímto příspěvkem začínáme nový seriál „Deník bábovky“ – těš se vždy ve druhé půlce měsíce, pozn. red.)
Oproti loňské zimě, kterou jsi strávila z větší části v chaloupce s průměrnou teplotou 6 °C, si tuto zimu zbaběle pláchla do bytovky s luxusním elektrickým topením a tekoucí, ba dokonce teplou vodou!
Stejně sis potřebovala připadat, že nezapadáš do škatulek, a tak ti byla postelí matrace, gaučem karimatka a oběd jsi jedla zásadně na zemi.
Navzdory komfortu si s prvními slunečními paprsky a teplotami nad deset stupňů sbalila ranec a přesunula se blíž skalám. Tvým domovem bude následujícího půl roku malinká zatuchlá chaloupka s patrovou postelí a skříňkou.
Teplota: venkovní.
Voda: kempové umývárky (poznatek: jezírko je teplejší)
Tvůj nový nejlepší přítel: lahev Krakonoše, všudypřítomný ptačí zpěv a ranní zlaté sluneční paprsky, doprovázející mletí čerstvé kávy. Ráj.
Sem tam se ještě ukáže zimní noc, kdy voda v psí misce zamrzne.
Řešení: deka do spacáku na navíc.
Záhy zjistíš, že malá plynová bomba k outdoorovému vařiči se při tvé kempové konzumaci ranní, dopolední, odpolední, podvečerní a večerní kávy příliš nevyplatí.
Řešení: objednáš si velký dvouplotýnkový vařič pasující na velkou plynovou bombu, takovou, kterou vídáváš na benzinkách.
Když balíček dorazí, trochu tě překvapí, že jednotlivé komponenty vařiče nejsou složené. S vervou a vidinou kombo večeře na své nové obří voka-pánvi začneš rvát gumovou hadici na příslušné místo vařiče. Oukej, na to musí být nějaká finta…
Pan google radí máslo, kamarád olej a nahřát. Pro jistotu zkoušíš všechno naráz a po lítém boji je hadice na půli cesty. Už vidíš kopu zeleniny bublající mezi rýží. Nadšení vydrží jen do doby, než vařič obrátíš a zjistíš, že si při souboji s hadicí urvala tenoučkou trubičku rozvádějící plyn…
Na chvíli přehluší zpěv ptáků tvůj rozzuřený křik, odrážející se od skalních věží. Pak tě přemůže bábovka uvnitř a dáš se do hysterického pláče prokládaného bědováním, proč pro všechno na světě nemáš chlapa, který by takové věci zařídil za tebe.
Asi za minutu zakroutíš hlavou a uvědomíš si, že jen za pívo utratíš každý víkend víc, než za tenhle vařič. No co, dneska zase studená večeře.
První týden v kempu u Stránských přinesl do tvého života také mnohá pozitiva. Například jsi zjistila, že z tebe zatím ještě nebude zchátralá třicítka (má ti být sice 29, ale pár měsíců to s proklínáním zaokrouhluješ na třicet). Rozpravou s kamarádem stejného ročníku zjistíš, že získáváš zdarma rok života, protože je ti teprve 27…
Taky si vzpomeneš, že horká sprcha každý den je buržoazní přežitek a že tvé nohy vydrží neoholené v pohodě i týden (dobře, dva týdny). Stejně bývá po večerech ještě chladno.
Jedinou vadou na kráse tvému novému životu je šikovnost, díky které si před dnem slunečného volna uděláš při kroku z A do B výron na kotníku. V Ádru je naštěstí snadné proplout s nějakou peprnou historkou o sólování těžké spáry…
Řešení: pasuješ se na skalního fotografa a svačináře. No co, tak ty zimní kila vylezeš příští týden.
Když tak sedíš sama na verandičce svého království, dáváš si retko a večerního lahváče, občas ti v hlavě rezonuje kamarádova věta: „Aničko, ty bys neměla žít sama v lese!“
Než přijde princ v bílém tranďáku, budeš to muset ještě chvíli zvládnout sama.
PS. Nutno dodat, že všechno – a vlastně nic – tu nemusíš zvládat sama. Kempík pod skalama je totiž magnet na nádherné zbloudilé duše, které naplňují tvé dny zábavou, pomocí a spřízněním. Asi jsi nenapravitelný hippík…
„Povinná četba“ – rubrika, ve které se s tebou jednou měsíčně dělíme o tip na knihu, která by neměla chybět v žádné lezecké knihovničce. Letos vybíráme ty o horách.
Joe začíná s vyprávěním zostra. Představ si, že spíš v jihozápadní stěně Petit Dru nad Chamonix, když najednou, uprostřed noci, se ozve hromová rána. Chvíli netušíš, jestli je to zlý sen, nebo něco horšího – realita. Obrovský žulový blok letí do údolí. Celá police, na které spali dva lezci, se uvolňuje a řítí do údolí. Škubnutí. Oba dva zůstávají potlučeni viset na potrhaných lanech ve dvou nejistých skobách bez šance dostat se zpátky. Všechno jejich vybavení včetně bot je pryč.
„Nikdy nezapomenu na zkušenost té dlouhé, předlouhé noci, kdy jsme čekali, že se každým okamžikem zřítíme, chvíli v záchvatech hysterického smíchu a chvíli potichu, stále však s žaludkem sevřeným strachem, ztuhlí v očekávání něčeho, na co jsme ani nechtěli pomyslet.“
Po dvanácti hodinách zachránil Joa a Iana vrtulník. Ian po tomto zážitku přestal mít chuť na lezení a řekl, že do Alp už nikdy nepojede. Ne však Joe Simpson, kterému tahle zkušenost z pokoušení osudu nestačila. Zmíněný zážitek překonal a rozhodl se podnikat další výstupy.
Knížka Setkání se smrtí popisuje výhradně události malé expedice do peruánských And v květnu 1985, kam se Joe vydal společně s parťákem Simonem Yatesem. Do basecampu je doprovodil ještě cestovatel Richard, kterého potkali v Limě a vzali ho doprostřed hor.
Podle knížky panovalo tehdy v horách nestabilní počasí. „Hory byly zahalené v mracích a zpod šedého příkrovu vyčnívaly jenom spodní části stěn. Ve vzduchu bylo cítit napětí. Oba jsme si to při balení batohů na příští den uvědomovali.“ Než oba horolezci opustili tábor a vydali se do západní stěny Siula Grande (6 344 m n. m.), řekli svému kamarádovi Richardovi: „Víme, co děláme, a jestli se něco stane, stejně nám nemůžeš pomoci.“
Co se dělo dál, to je známý strhující příběh, který nemá smysl přepisovat. Pokud ho neznáš a nechce se ti číst knížku, můžeš se podívat na film Pád do ticha (Touching the Void), který celkem věrohodně zachycuje zápletku, kdy si Joe během sestupu zlomil nohu a Simon ho v mizerném počasí spouštěl dolů sněhovými poli. Ta se však proměnila v převislé stěny, vedle kterých Joe zůstal viset ve vzduchu, a tak byl Ian nucen parťáka odříznout. Tím však paradoxně zachránil život oběma. Po několika dnech se totiž Joe, ve stavech mezi životem a smrtí, doslova doplazil zpátky do tábora.
.
Co se dělo na Siula Grande? Schéma. (f: repro knihy Setkání se smrtí)
.
Při čtení téhle knížky člověka napadá několik otázek a většina jich se točí kolem téhle: Byl průšvih předvídatelný už od začátku? Byli si oba vědomi, že jejich výstup je tak trochu ruská ruleta?
Knížka Setkání se smrtí může posloužit jako dobrý impulz k tomu zamýšlet se více ohledně svých pocitů před začátkem výstupů a vlastní motivace. Určitě se vyplatí dokázat tyhle věci vnímat.
Osobně mě napadají myšlenky od lidí, které respektuji a kteří se na téma volání hor nějakým způsobem vyjádřili. Ať už během našich rozhovorů nebo někde jinde.
Líbí se mi přístup Josky Rakoncaje, který tvrdí, že „jít v horách na svou hranici není rozumný.“ Tedy, že v horách by se člověk měl pohybovat vždy několik obtížnostních stupňů pod svým limitem. Může se stát cokoliv – opalování na jižní stěně se změní v noční fujavici, ve která hledáš pohorkami stupy na zasněžené skále… Převaha se hodí vždycky.
Tommy Caldwell to vidí podobně – v horách ztratil hodně kamarádů a jeho samotného málem sestřelili teroristi ze stěny v Kyrgyzstánu. Pamatuji si jeho větu: „Život je příliš dobrý na to, abychom riskovali v horách.“
Další myšlenka je od českého himálajského horolezce a horského vůdce Pepy Šimůnka. Mimo to, že rád tvrdí: „Dobrej horolezec je ten starej,“ si vzpomínám na naše rozhovory ohledně pohybu v horách s klienty: „Špatnej pocit může být určitě legitimní důvod pro zrušení túry – i za pěkného počasí.“ Několikrát to udělal – cítil, že něco není v pořádku, a tak ukončil výstup.
Vzpomněl jsem si i na názory pískovcových lezců. Tohle nedávno říkal „Špek“ Slanina. „Mně hory bavily v určitý období. Když mě někdo zve teď, říkám: ‘Hele, nejedu.’ Do těch hor se ti musí chtít. O tom musíš bejt přesvědčenej, že tam chceš, jinak vůbec nemá smysl tam jezdit. Od tý doby, co se zabil Jirka Šmíd, už jsem tam jezdit přestal.“
Přestože má velkolepé výstupy například v Bergellu, k horám měl zvláštní vztah i velký lezec Standa „Vagón“ Šilhán. Podle svých vzpomínek tam jezdil nerad – bylo mu líto času, kdy nemohl lézt doma na písku.
Filosofické zamyšlení o přístupu k horách a schopnosti se na ně naladit měl nedávno na eMontaně také současný extrémní skialpinista Rosťa Tomanec. O tom, že hory máš vnímat jako přítele a o schopnosti oprostit se od svého ega čti tady.
Otázka na konec:
Je vlastně rozumné chodit do hor?
Není.
No a co.
Pokud cítíš hluboké volání, tak vyraž.
Pokud v tobě hlodá pocit nejistoty, o to více se asi vyplatí být na pozoru.
_____
Joe Simpson se narodil 13. srpna 1960 v malajském městě Kuala Lumpur, kde jeho otec sloužil jako člen britské armády. K lezení se Joe dostal v Británii a nejvíce ho motivovala knížka Bílý pavouk od Heinricha Harrera (o prvovýstup severkou Eigeru, pozn. red.). Proslavil se výstupem západní stěnou Siula Grande (6 344 m n. m.) v peruánském pohoří Cordillera Huayhuash, kde přežil pád po tom, co ho partner v nouzi odřízl z lana. Joe se byl schopný se zlomenou nohou vrátit zpět do tábora. Prodal přes milion kopií knihy o tomto zážitku. Pro široká publika dnes přednáší na témata osobního rozvoje, práce s rizikem nebo týmové spolupráce. Šestkrát se pokoušel o severní sětnu Eigeru – ani jednou ho nepustila na vrchol.
_____
PŘEDCHOZÍ DÍLY LITERÁRNÍ RUBRIKY: Deset velkých stěn, Padající hvězda, Velké himálajské dobrodružství, Má cesta.
Nade mnou krouží sup.
Dívám se na osm nebo devět délek vzduchu mezi mnou a dnem verdonského kaňonu a odhaduji vzdálenost od posledního jištění. Tak pět metrů, ale padat se mi tu opravdu nechce. Stojím v zužujícím se komíně, v kobrách mi čvachtá pot a nýt se na mě výsměšně šklebí zhůry.
„Báro, nechám ti tu batoh, jo?!“ zakřičím dolů a promptně zavrtávám batoh do malé police v komíně. Uvolněné místo na zádech mi umožní se komínem vyšinout o něco výš. S napětím se natahuju k nýtu a konečně cvakám. Zalézám zpátky do pohodlí komína a snažím se si odpočinout. Nýt mi teď přátelsky kyne, mrcha. Proč si nesednout a neAFnout tohle místo?
Po chvilce koketování s tímto nápadem se ve mně něco vzbouří a vrhám se vzhůru komínem až do chvíle, kdy se mi šprajcne helma.
„Báro, nechávám tu na nejtu helmu, vem mi jí pak, prosím!“
Vzpomínám si na poučku, že kam se vejde hlava, tam se vejde i zbytek těla a pokračuju v rozporném sunošplhu. Zaseklý hrudník mi dokáže, že i poučky z dětství mají své limity.
Chvilková panika, kdy to vypadá, že to nepůjde ani jedním směrem. Zkouším se nadechnout, ale hrudník je zaseklý docela fest.
________
.
Není cesty, která by lépe ztělesňovala charakter verdonského lezení nežli přesně 50 let stará „La Demande“ (květen 1968, 12 délek, 300 metrů, 6a, někde se uvádí 6b kvůli oklouzanosti spodních pasáží, pozn. red.). Strmé stěny dechberoucího kaňonu řeky Verdon na jihu Francie tvoří kolébku světového sportovního lezení. Právě zde se v 70. letech začaly poprvé používat fixní jistící body, které lezeckým špičkám otevřely dveře k přelezům do té doby neslýchané obtížnosti.
La Demande je první odspodu vylezená cesta v hlavním masivu verdonského kaňonu. Vede zdaleka viditelným systémem spár a komínů ve vrchních pasážích, které přesvědčily francouzskou dvojici F. Guillota a J. Cöqueugniota k provedení prvovýstupu. Zásadní lezeckou motivaci k historickému výkonu představoval také fakt, že Guillot potřeboval být druhý den po nástupu v Marseille, aby mohl požádat otce své nastávající o ruku jeho dcery. Odtud název cesty – Žádost.
Pro mě samotného se „La Demande“ stala něčím blízkým posedlosti. Za několik měsíců jsem odlétal na dvouletý studijní program do států a věděl jsem, že tam to s lezením nebude slavné. Nadto jsem věděl, že to bude také znamenat vynucenou pauzu v mém lezení s Bárou. V tom byla naše cesta do Francie rozlučkou svého druhu a „La Demande“ jejím logickým a napjatě očekávaným vyústěním.
.
„V tom byla naše cesta do Francie rozlučkou svého druhu a „La Demande“ jejím logickým a napjatě očekávaným vyústěním.“ Bára a Matěj (f: archiv MJ)
________
.
Z komína jsem se vybojoval. Sice bez helmy a se šrámy na zádech i na duši ale čistě. Bára srdnatě posbírala mnou odhozený vercajk a plácla si se mnou na štandu. Po tomhle momentu jsem věděl, že „La Demande“ vylezu čistě a tak jsem taky učinil.
Z „La Demande“ jsme odešli sice pozdě v noci, ale vítězní a s uvědomněním si, že žádná cesta není kompletní bez obligátního horezdaru s parťákem na druhém konci lana.
S parťákem, s kterým měsíce plánujete výlet, řešíte topa a logistiku. S parťákem, který zná přezdívky každého tvého frenda a který ví, jak nejraději zakládáš smyčky. S parťákem, s kterým trávíš dlouhé soboty na stěně nabírátním tréninkovýh výškových metrů v přípravě na zápřah, který vícedélky představují.
S parťákama, kteří na tebe trpělivě čekají hodiny na vrchu, aby ti po dolezení za tmy naservírovali nejluxusnější studenou pizzu tvého života.
A o tom to lezení je.
Au revoir, Demande. A díky.
Když se řekne lezení u Berounky, asi ti také naskočí obligátní sektory Blážina stěna nebo Pupek. A s tím i známé scény: milion lidí na prašné cyklostezce – tvoje lano se na ní válí a sem tam ti ho někdo přejede kolem, počůrá ho pes… Bojíš se, že od druhého nýtu spadneš do kočárku mezi maminky… Prostě: není kam uhnout.
Na jedné z pražských stěn jsme se potkali s Honzou „Karešákem“ Karešem a jeho parťákem Honzou Hrnčířem. Povídali jsme si o jejich nové oblasti – Tetínu, díky kterému už tady budeš mít „kam uhnout“. V lese na druhé straně Berounky objevili společně s dalšími kamarády zarostlý lom a po 14 měsících práce se z něj stala nablýskaná menší oblast, která už se těší na ostrý provoz. Oficiální otevření bude 12. května.
.
Pohled z Tetínských skal na Berounku. Vpravo je trochu vidět Matterhorn a Alkazar. (foto: @Jan Kareš Climbing Team)
.
Honzo, máš na svědomí Prosečnici, Braník, spoustu cest na Sardinii… Co tě motivuje k tomu, abys trávil tolik času přípravou nových oblastí?
Honza Kareš: Mám hodně stresovou práci, takže si po ní potřebuji nějak odpočinout. Kdybych ve volném čase jenom „lezl na krev“, tak by to pro mě byla další stresová záležitost. Když mám vylézt těžkou cestu, tak mě to stresuje. Tím, že dělám výkony ve shybech, tak ode mě všichni očekávají, že budu lézt těžké věci.
Takže aby ses bránil stresu, tak raději děláš cesty pro ostatní?
HK: Ano, úplně přesně. (usmívá se) Vyčistím si mozek od problémů z práce, a když připravuju nějakou lehčí trasu kolem 5a, 5b, tak mě motivuje, že si ji pak vyleze spousta lidí.
Jak jste objevili tuhle oblast?
HK: Můj kamarád Lukáš Čermák se dozvěděl, že z vlaku Beroun-Praha jsou v určitém místě vidět převisy. Tak jsme se tam šli podívat. Bylo to tam zarostlé – všude kameny a bordel. Našli jsme místo, kde by šly udělat tři cesty. Pak jsem se koukl doleva a viděl jsem, že když se tam uvolní volné kusy skály a vyčistí se nástupy, jsou tam další možnosti. Takhle nějak to pořád rostlo, až nám to ochranáři trochu stopli.
.
„Když se tam uvolní volné kusy skály a vyčistí se nástupy, jsou tam další možnosti.“ (foto: @Jan Kareš Climbing Team)
.
Nevěděli o tom?
Honza Hrnčíř: Věděli o tom – přišli tam už na začátku. Mávli nad tím tehdy rukou: „Ano, tady si vrtejte, tady je to v pohodě.“ No, ale když přišli po půl roce, tak se dost divili – tou dobou už jsme tam měli asi 50 cest. Dostalo se to do fáze, kdy to bylo potřeba hodit na papír a povolit oficiálně, abychom stihli otevárání, které plánujeme na sobotu od 9.30 h.
HK: Byla to dobrá práce, ale změnili jsme toho víc, než čekali. Lámali jsme tuny skály, kamaráde. Měli jsme sbíjecí kladivo. Odlamovali jsme obrovské šutry o velikosti pracovních stolů, které dokonce dole ucpaly potok.
.
Sanace není legrace. (foto: @Jan Kareš Climbing Team)
.
Není to už trochu postižení?
HH: Ona je to jenom sanace. Ber to tak, že ten lom byl nebezpečný – shazovali jsme třeba tunu a půl těžké kusy, které byly volné. Teď je ten areál téměř stoprocentně bezpečný, nevíme o ničem, co by mohlo spadnout.
HK: Navíc jsme si dali závazek, aby to bylo vhodné místo pro rodiny s dětmi. Proto jsme také osazovali jištění po 1,5 metru, nahoře řetězy a kolem udělali plácky na hraní. Děti tam obzvlášť milují zkoumání jeskyní, poblíž jich je hned několik a jedna má sto metrů a osm komor. Jsou to spíš chodby, takže děti nikam nemůžou spadnout.
Jaký je charakter lezení?
HK: Je to vápenec po lištách. Jištění je styl Jury a dá se tu lézt celoročně. Když je vedro, půjdeš na západ, když prší, lezeš v převislém centrálu, lezli jsme tu i v zimě… Nejtěžší cesta je minimálně za 8a (ještě nemá volný přelez, pozn. red.) a většina jich měří do 20 metrů.
Kolem skal jste dělali také hodně zásahu do lesa – kácení a zpevňování svahů. Jak to vnímají místní lidi z Tetína?
HK: Velmi dobře. Měli dostat dotaci na vyčistění celého údolí od náletů… My jsme jim to udělali zadarmo. Obyvatelé Tetína to vnímali jako zarostlé špinavé údolí. Teď se tam najednou budou pohybovat rodiny s dětmi, takže pro ně je to příjemná změna. Na Tetíně jsou i dvě hospody, kam díky lezení přijde víc lidí. S obcí jsme dohodnutí i na vyhrazení parkovacích míst a umístění informačních cedulí pro lezce. To je součást spolupráce a dohody se zastupiteli.
.
Honza Kareš: „S místními vycházíme velmi dobře.“ (foto: @Jan Kareš Climbing Team)
.
Kolik hodin práce jste té oblasti přibližně věnovali?
HK: Oficiálně je tam 80 cest a na každé z nich jsme strávili v průměru pět hodin. Dohromady to trvalo rok a dva měsíce. Tady to není jako na Sardinii – tady musíš všechno čistit.
Na závěr – nějaká oblíbená cesta?
HH: Mám rád cestu „Kamzík“ 7a+, která je úplně nahoře a vede v jediném přírodním sektoru. Super pěkný převísek, krásné kroky jako někde v Arcu. Tu bych určitě doporučil.
__________
Průvodce na Tetín najdeš tady. Jak je to s parkováním? Takhle.
Ad parkování:
1. U kostela – cesta vede vyhlídkovou trasou téměř k vyhlídce (zřícena hradu Tetín). Na rozcestí odbočíš doprava a cca po dvaceti metrech se začneš scházet cestičkou do údolí. Vyjdeš se přímo nad vodopádem, po kterém dolů vede upravená ferátka a dole je dřevěné schodiště přímo do sektoru.
2. Za obecním úřadem – cesta vede podél potoka údolím až dolů k čističce. Kolem čističky scházíš opět podél vodopádu na schodiště.
3. U hřbitova – podél zdi hřbitova po pěšince až dolů k čističce. Cca 150 metrů pod čističkou po pravé straně začíná lezecký sektor Zebra.
„Musí tě zaujmout už od země – nějakým způsobem tě osloví a ty akceptuješ výzvu,“ popisuje slovinský lezec Jure Piršič, podle čeho se rozhoduje, které cestě se bude věnovat. Leze 21 let, za skalami cestuje kolem světa a společně se svým parťákem Marko Šturmem budují menší projekt „Line Hunters“. Jure Piršič – jeden z „lovců lajn“ se objevil v Labáku, kam se vrátil už potřetí. Jednou tu strávil pět týdnů vkuse.
Vracíš se často na nějaká místa, nebo tě víc baví objevovat nová?
Když je to místo velké a dobré, rád se vracím. Oblasti často nedokážu prozkoumat jen během jedné návštěvy. Líbí se mi také proces zrání cest a otevírání nových. U některých jsem třeba v roce 2000 jen stál a představoval si, že je lezu. Na samotný pokus to bylo tehdy příliš. Pak jsem se vrátil třeba po patnácti letech a už jsem tu skálu viděl jinak – pozitivně. Tenhle proces jsem se během svého lezení naučil respektovat. Dělím tedy cesty na tři kategorie: ty, co zkouším, ty, co vylezu a ty, ve kterých si sebe jen představuji… Pokud si ani nedokážeš představit, že je lezeš, je podle mě zbytečné je vůbec zkoušet. Alespoň tak to funguje pro mě.
Máš příklad nějaké cesty, kterou jsi dříve považoval za něco, kde vůbec nemáš šanci, a později ji vylezl?
Ano. Fyzicky nejtěžší cesty mám ve své domovské oblasti (Osp a okolí, pozn. red.) – jsou to 50metrové převislé střechy například se 120 kroky. Před rokem 2000 jsem je hákoval – tloukl skoby a ovazoval krápníky smyčkami… Jinak to ani nešlo, ještě tam nebyly nýty. V roce 2007 přišel silný lezec Klemen Bečan a všechny tyhle staré hákovačky navrtal a přelezl volně.
Z jakého volného přelezu u sebe doma máš největší radost?
„Monster of Osp“ (8c, pozn. red.). Je to vytrvalostní cesta převisem, která měří 35 metrů a dal jsem do ní asi 35 pokusů. Žádný krok sice není těžší než 8a, ale dohromady je to velmi kruté. I Klemen Bečan byl tehdy na svůj přelez docela hrdý.
.
Jure v cestě „Pikova dama“ 8b, Mišja Peč (f: Suzana Uršič)
.
Kdybychom se bavili o cestách kolem světa – třeba v Americe, na které jsi nejprve neměl, a po čase tě pustily…
V Americe ani moc ne. Spíš tady v Labáku. (směje se) Když jsme tu byli poprvé v roce 2011, koukali jsme na hranu „Nervotoč“ (IXb) na Poseidona. Jenom jsme koukali. O pár let později jsem ji vylezl – je to asi 40metrová tupá hrana a musíš tu lézt velmi technicky. Nebál jsem se, ale napoprvé jsem na to ještě neměl techniku.
Nějaké další cesty, které tě tu chytly?
„Návrat krále“ (Xa) a „Poslední relikvie“ (Xb) na Trůn, „Údolní hrana“ (IXc) na Jeptišku – ta mi nepřišla moc lehká.
Co máš rád na lezení v Labáku?
Mám rád různorodost lezení – když si můžeš vybrat stěny, hrany, sklopence, lišty, spáry…
V Labáku není moc spár. Jakou jsi tu lezl?
Třeba „Big Wall“ (VIIIc, video eMontany, pozn. red.). Ano, ten se také leze spíš po chytech kolem – není to jako spára v Indian Creeku. (směje se)
.
Line Hunters v Indian Creeku (f: Suzana Uršič)
.
Máš na „Big Wall“ nějaké vzpomínky?
Na „Big Wall“ ani moc ne. Nejvíc náročná se mi zdála jedna cesta na Barokní stěnu – název si nepamatuji (zřejmě vzdušnější „Concerto Grosso“ pozn. red.). Nevím proč, ale zdálo se mi to strašidelné. V Labáku to tak často mám – jeden den se cítím v pohodě, všechno se daří… Další den se pak bojím a jakékoliv cesta se mi zdá strašně těžká. Záleží to také na kvalitě skály a na Barokní stěně jsem vážně nebyl ve své kůži. První hák byl asi ve 20 metrech a mně se pod něj nepodařilo založit žádnou smyčku…
Jak sis tedy užil sólování?
Když jsem navázaný na lano, cítím se lépe. Pro mě to není „sólování“ ale jenom „čekání“.
Takže kdybys to celé lezl bez cvakání ale s lanem, nebylo by to sólování?
Jasně, když máš u sebe lano, je to úplně jiný pocit – je to jenom „čekání“. (směje se)
Jureho „lov lajn“ kolem světa můžeš sledovat na instagramu Line Hunters.
První opravdu teplý a suchý víkend roku dorazil do Labáku první dubnovou sobotu. S ním dorazilo také spoustu lezců, kteří zabrali většinu oblíbených cest a ve skalách bylo veselo. „Jaká bude forma po tréninku na překližce nebo ve Špáňu?“ často se neslo mezi dvojkami. Do toho už byl všude cítit jarní vzduch – konečně.
Parťák se zrovna chystal na cestu k prvnímu borháku. Všechno vypadalo v pohodě. Najednou se od vedle ozvalo heknutí. Pak dvě, snad tři vteřiny (!) prodleva. A následoval tlumený náraz se zapraskáním.
Dobíháš ke sténajícímu člověku mezi kládami, kterému z hlavy teče krev a je do nich zapasovaný po zádech nohama nahoru. Lezec se klepe a nevypadá to vůbec dobře – má asi zlomené stehno nebo pánev, říkáš si. Okamžité volání záchranky. Utěšuješ ho, snažíš se komunikovat. Sbíhají se další.
Do hlavy se ti derou otázky. Co by se stalo, kdyby teď omdlel – uměl bych ho oživit? Jak bych to přesně dělal, když leží zkroucený?
Naštěstí to byl zkušený lezec s hodně silným kořínkem, a tak přes veškerou bolest zůstal po celou dobu při vědomí… A to musel na místě vydržet přes hodinu a půl, než se podařilo ho vyzvednout do vzduchu vrtulníkem. Regionální vrtulník zrovna zasahoval v Tisé a nejbližší volný byl až v Liberci.
Stal se zázrak a s odstupem dvou týdnů je pacient po víc jak 12metrovém pádu na podlahu bez vážnějších následků – stehno mu okamžitě operovali v Ústí, chodí o berlích a pomalu začíná namáhat zraněnou nohu. V mailu, který už píše z domova, přemítá: „V Sasku jsem často pozoroval lezce, co nejistě šlapou v nějaké lehké pasáži. Při tom jsem si myslel – hlavně ať se jim nic nestane… A teď se to stalo mně.“ (Vypadl příliš vysoko nad druhým BH, pozn. aut.)
Co se z téhle zkušenosti dá vyvodit?
Pobyt na skalách (hlavně na písku) je super, ale doprovodného nebezpečí si člověk musí být vědom pořád, a to v každé chvíli. Není to jen svět z marketingových sloganů na tričkách: „The worst day of climbing is better then the best day in the office.“ Někdy tohle prostě neplatí.
Autora článku navíc na místě trochu vyděsila skutečnost, jak rychle se mohou zapomenout pravidla první pomoci, když je člověk nepoužívá a najednou se ocitne ve stresové situaci. V tomhle případě třeba: vůbec se zraněným nehýbat a nedávat mu napít (radil operátor). Hlavní závěr tedy je, že znalosti první pomoci se určitě vyplatí čas od času obnovovat. Ne jenom mít je někde matně zašoupnuté vzadu z dob táborů a školních kurzů.
Na závěr se sluší napsat, že v podobných případech i zarytý odpůrce chytrých telefonů musí uznat, že aplikace Záchranka (stahuj zde, pozn. red.) podobné nehody citelně ulehčuje – pomůže ti právě se základními radami a hlavně pomocí ní záchranáři dokáží lokalizovat tvůj mobil a přesně zacílit pomoc. Ale pozor – ve skalách to kvůli horšímu signálu úplně nefungovalo. Místo masivu Kardinál systém lokalizoval vlakovou zastávku na opačném břehu Labe.
Takže pořád je hlavně na jističích, aby znali název masivu a oblasti, kde jejich prvolezec podniká svůj statečný výpad vzhůru. A drobná rada na závěr – nevolej na kamaráda s dotazem o název, až bude uzrávat pod prvním kruhem – tím už mu moc nepomůžeš.
(Pozn. Související články: Diagnóza nelezec, rozhovor s Prcasem po zranění)
Spolupracovník eMontany Pepa Horák (tady jedna fotka, kde mu to podle jeho slov sluší, pozn. red.) vyrazil v březnu za prašanem na Island. Vybíráme pasáž z jeho cestovního deníku.
Nebylo tam zhola nic, jen pár farem a nesmírné ticho. Tábor jsme rozbili v údolí pár kilometrů od Dalvíku. To městečko si nepředstavuj kdovíjaké, má asi tak 300 obyvatel, benzínku, samoobsluhu a kostel.
První dny jsem si připadal jako v pohádce, počasí jak malované, hory okolo, kam člověk ukázal prstem, tak se vydal, a když už se nedalo stoupat dál, tak si přepnul na „ski mód“ a svištěl dolů až se mu prášilo za patkama…
.
V tuhle chvíli ti dojde, že vlek je fakt blbá a hlučná věc (f: Pepa Horák)
Ty malý tečky, co vypadají jako bordel na monitoru, jsou náš tábor. (f: Pepa Horák)
.
Jak se říká, třetí den je kritický, a tak jsem si díky své šikovnosti a síle urval páčku na přepínání mezi chozením a sjezdem. Beztak jsme další den chtěli do Akureyri, což je tak velký město, že tam mají i semafory, tak se tam podívám po servisech. Maličko mě rozhodilo, když mi řekli, že nic neopravují, ale můžou mi prodat nové vázání, zhruba za stejnou cenu, za kterou seženeš na černém trhu ledvinu. Orgány jsem tady rozprodávat nechtěl, takže jsem se smířil s tím, že buď zvládnu chodit na pevném vázání, nebo se budu bořit po pás ve sněhu, s lyžema na batohu.
.
Jak se staví sen (f: Pepa Horák)
.
Dál jsme vyrazili směrem k sopce, která na sobě má přes 40 kuloárů a já si chtěl aspoň jeden z nich sjet. Co čert nechtěl, a týpek v dodávce za náma nedobrzdil – k sopce jsme nedojeli. Ve chvíli, kdy jsme odbočovali, tak se rozhodl, že nás předjede s takovou vervou, až nám zapasoval naše levé přední kolo daleko hlouběji do motoru, než bylo zdrávo. Zčista jasna jsme se ocili v pustině, daleko od civilizace, ještě dál od našich stanů, a s nepojízdným autem.
V takové chvíli je člověk docela rád, že se mu nic nestalo, nad těmi plechy mávne rukou a docela ho potěší, když si vzpomene, že má vlastně pojistku. Teď se starej pojišťovno, jsem v háji, na míle od čehokoli a chci zúročit svůj vklad do tebe.
PRO ZMRZLÉ NEPŘIJEDEME
Teď mi dovol abych se trochu rozepsal, protože se to někomu může v budoucnu hodit: Prakticky neexistuje cestovní pojištění, které by zohledňovalo auta z půjčovny a sakramentsky se vyplatí se podívat na podmínky zápůjčky, jinak budeš stát na mrazu a z jednoho telefonu uslišíš, že doprava náhradního auta by vyšla na 1,3 eur za kilometr, v našem případě ho musí dovézt cca 500 km. Z druhého telefonu ti bude slečna z pojišťovny vysvětlovat, že pokud se nikomu nic nestalo, tak nemají důvod vás zachraňovat… Skrze zaťaté zuby procedíš, že je právě -15 stupňů, blíží se noc a že jí zavoláte za tři hodiny, až budete mít omrzliny – pak snad ten důvod nastane.
Vedle nás byl kromě nějaké vesnické dílny také zavřený supermarket. Zašel jsem za něj okouknout popelnice a vůbec nechápu ten zlozvyk, že když místní už vyhazují tolik skvělého jídla, tak ho musí zamykat. To ještě dokreslilo momentální mizérii. Nakonec nezbylo než zavolat taxík do města.
Když jsme další den sehnali nové auto a smířili se s tím, že lowcost výlet asi nebude až tak low, tak se nad námi ostrůvku a zemi asi trochu zželelo a vedle nové dávky prašanu nám byla naservíroval překrásnou polární záři. Nevím jak ty, ale já pokaždé, když vidím takhle tancovat oblohu, tak se směju od ucha k uchu a je mi jedno, že mrzne jak blázen a prostě se toho nemůžu nabažit. Pozdější večerní pozorování západu slunce z pozice v leže ve vroucím termálu mi také zvedlo náladu.
„Povinná četba“ – rubrika, ve které se s tebou jednou měsíčně dělíme o tip na knihu, která by neměla chybět v žádné lezecké knihovničce. Letos vybíráme ty o horách.
Málokterý horolezec napsal tolik knih. Málokterý horolezec se stal takovou legendou. A když se ohlédneme zpět, tak zároveň málokterý působil mnohdy tak kontroverzně ve společnosti horolezecké nebo jiné.
Co takhle odhodit na chvíli všechny možné předsudky? Co se jen tak bez vlivu okolních pohledů zkusit začíst do napsaných myšlenek jednoho horolezce – Reinholda Messnera…
Kniha Má cesta plynule kombinuje Messnerovo autobiografické vyprávění, zážitky z prvovýstupů a expedic, úvahy o podstatě horolezectví, úvahy o etice lezení a úryvky rozhovorů, které Reinhold Messner k těmto tématům poskytl. Jeho příběh na stránkách plyne tak, že si zkrátka nevšimneš, že se tady dohromady mísí tak různé žánry psaného slova.
„Nikdy jsem s sebou nebral žádné vlajky a v roce 1978, právě po návratu z Mount Everestu, jsem se v Jižním Tyrolsku dopustil svatokrádeže, když jsem ve slavnostním projevu prohlásil, že mojí vlajkou je tak nanejvýš kapesník. Stojím-li totiž na obrovité hoře, jsem příliš nepatrný na nějaká heroická gesta.“
.
„Mojí vlajkou je tak nanejvýš kapesník.“ Tuniský horolezec na vrcholu Everestu, 2016 (f: Wiki, creative commons)
.
Na čtenáře můžou některé řádky občas působit tak, že striktně udávají názor, jakýsi didaktický „směr“, kterým by člověk měl o horách přemýšlet. Působilo to tak i na mě a musela jsem si občas od některých témat tak trochu „odpočinout“.
Ale na druhou stranu si myslím, že pokud nás některá z knih vede k zamyšlení, je to vlastně dobře.
„Jste egoista?
Domnívám se, že pro horolezectví neexistuje žádné jiné ospravedlnění než ego. Jiné důvody neuznávám. Prozkoumávání horstev považuji za negativní, protože hory se nemají nadále probádávat, ale nechat přirozeně divoké. Rovněž odmítám měření sil s přírodou. Osobně vyhledávám takový pobyt v přírodě, který vyžaduje mé síly, schopnosti a instinkt.“
Nedají se snad hory zkoumat a chránit najednou? Zamýšlím se zas a znova. Jak to cítíš ty? A co téma možná všem horolezcům a lezcům velice známé: utíkání do hor a skal od všeho doma, utíkání od reality běžného života – je to lhostejnost?
„Revoluce, která je v Evropě už dávno nutná, musí spočívat v revoluci každého jednotlivce, v nutnosti najít svůj život. Když mne někdo pozoruje, jak si dělám, co chci, pak mohu dodat kuráž najít si obor nebo oblast, kde by žil svůj anarchismus, kde by si mohl dovolit být tím, čím opravdu je.“
V dobách, kdy lidé hory objevovali a ano – dobývali – tudíž se razila cesta vzhůru jakýmkoli způsobem, Messner přemýšlel jinak. Někomu se můžou zdát jeho řádky egoistické a naprosto jednostranné. Ale co určitě mezi řádky knížky najdeš, to je autorova velká pokora vůči horám a skalám.
Uvědomme si, že pokud tak trochu předběhneš svou dobu, kdy se teprve objevují směry a styly horolezectví a pohybu v horách, je jednoduché být tím „divným”.
„Moje cesta je jen způsob hry, který ukazuje, jak se dá vzdorovat měšťanské existenci. Celý můj myšlenkový svět je zaměřen proti konzumnímu myšlení. „Clean climbing“ – čisté lezení, není pouze čímsi sportovním, nýbrž ztělesňuje ekologickou angažovanost. Jestliže jdu bez kyslíku na Mount Everest, nenechám tam nahoře ležet žádnou prázdnou lahev. A co nesu v batohu nahoru, vezmu zase zpátky dolů.“
Pokud chceš chvíli přemýšlet nad tématy hor, možná i nad způsobem života, začti se do téhle knížky. Možná se ti nebude zprvu číst lehce. Ale najdeš tam spoustu pokory a otázek, na které se těžko hledají odpovědi.
_____
Reinhold Messner (* 17. září 1944) je rodák z Jižního Tyrolska (německy mluvící provincie na severu Itálie), legendární horolezec, cestovatel a publicista. Mimo jiné je prvním člověkem, který vylezl všech 14 osmitisícovek a jako první také zlezl Mount Everest bez použití kyslíkového přístroje. Nakonec pak také jako první provedl na Mount Everest kompletní sólový výstup bez fixních lan.
Po výstupech na vrcholy hor se začal věnovat přechodům pouští. Nejdříve ledovým: jižní pól, severní pól a Grónsko. A pak také těm písečným: Takla Makan, Ténére a Gobi. Založil také stylovou síť šesti horských muzeí.
Messnerova definice dobrodružství: „Definuji ho ve starém řeckém smyslu. Volím si cestu, která je obtížná, není nikým připravená a může končit smrtí. Cesta, o níž nevím, zda se zase vrátím. Pokud přežiji, vrátím se jako všichni ostatní. Nechci zkoumat něco, nýbrž sám sebe. Ano, moje dobrodružství je samoúčelné. Popuzuje mě, když stále slyším o „vznešených cílech” horolezectví, ať už jsou lékařské, geografické nebo ekologické.“
(R. Messner: Má cesta, str. 101)
_____
PŘEDCHOZÍ DÍLY LITERÁRNÍ RUBRIKY: Deset velkých stěn, Padající hvězda, Velké himálajské dobrodružství
Už je to sice nějaký ten pátek za námi, ale díky článku od Péti a Edity jsem si vzpomněl na jeden zážitek z marocké Todry.
Maroko samo osobě je plné dobrodružství, zábavy, jídla, smlouvání a koberců. Každý, kdo byl v Todře, pravděpodobně slyšel a dost možná i vyhledal místního guru lezení – Hasana. Jediného vydavatele lezeckého průvodce pro tuto oblast. (Existuje ještě jeden průvodce s fotkami, je to snaha o evropskou klasiku, pozn. red.) I my jsme Hasana vypátrali. První velké překvapení bylo, když se z našeho doposud nejdražšího tištěného průvodce vyklubala ne úplně přehledná omalovánka tohohle „vykuka“. Ale něco mít v ruce musíš. Dali jsme čaj a takovou zázračnou kostičku a rozloučili jsme se, jako bychom se znali léta. Hned po odchodu jsme si začali listovat v průvodci a zkoušeli se vyznat a seznámit se změtí čar, které nás mají provést celým údolím.
Další den jdeme do kaňonu. A jedním slovem „wou“. Krájíme ty nejlepší kousky, na které naše síly stačí, když si nás všimne další místní guru, který nemá autora našeho průvodce evidentně moc v lásce. Asi konkurenční boj. Po další dávce mega sladkého čaje a snaze nám prodat koberec, konvičku, nebo alespoň šátek se dostáváme k debatě, která nás zajímá mnohem víc. Začínají padat tipy na vícedélky…
.
Todra – severní vstup do kaňonu (f: S. Mitáč)
.
„Je tu jedna krásná 500 metrů dlouhá linka a vedle ní druhá. Ve 300 metrech se navíc dá jít pěšinou zpět do údolí.“ No jéje, to je ono! Ideální je prý vyrazit kolem desáté hodiny.
Další den v poledne jsme pod stěnou, celí nadržení. Vyvstávají tu překvapivé otázky: „Hele, jak že se to jistí s reversem ve štandu? A jak že se to máme točit na těch štandech?“ Aha, on vlastně Macek s Banánem nikdy takovou parádu nešli. „No jo, sportovkáři.“ Všechno ještě rychle opakujme. Ideální je, že se celou cestu ve stěně vidíme.
Vápno je super, lezení si fakt užíváme. Banán s Mackem se trochu perou s lanem, tak jim Šárka vysvětluje, jak se jistí přes poloviční lodní uzel. Hned to odsejpá rychleji. (Doma raději nezkoušej, pozn. red.)
Rychlá rekapitulace. Plánovaný start o dvě hodiny opožděný. Banán s Mackem lezou svoji první vícedélku. Já s Šárkou máme litr vody, dvě sušenky a několik mandarinek, to stejné mají kluci. Počítáme s teplým počasím, v batůžku máme žabky. Šárka navíc triko s dlouhým rukávem a tři z nás mají i čelovku. Když si to spočítáme, tak je nám jasné, že dnes 500 metrů nedáme, ale po těch 300 metrech se přece dá jít po pěšině, takže no stress.
.
Macek s Banánem na prvním štandu (f: Macek)
.
Prvních 300 metrů je v kapse. Vyhlížíme kluky. Jsou jednu délku pod námi. Nevadí, počkáme a aspoň dáme svačinku. Žízeň nemám, vodu odmítám a cpu se marockýma mandarinkama – to je blaho. Po sváče se rozhlížím po pěšině.
„Zdar kluci, to je nádhera co?“
„Nejvíc!…“
„Ty, kde je ta cesta?“
„Nevím, asi tamhle?!“
„To snad ne! To nejdu!!!“
„Tak počkej, já kouknu kolem.“ Koukám, prohlížím a teda nic moc.
„Taaaak cooo?“
„Có? Já tě neslyším!“
Asi po hodině takového dialogu usuzujeme, že to nevypadá dobře. Snažíme se zachovat optimismus… Alespoň někteří z nás.
Máme asi 0,3 litru vody do dvojice. Už jsme bez mandarinek i sušenek. Je pět večer a 200 metrů nad námi. Tentokrát všichni v jedné cestě. Takže jdeme. Vlastně lezeme.
Ani Honnold by nestíhal naše tempo. A navíc, když lezeš se Šumavákem, tak je i o zábavu postaráno. Na vršku jsme s Šárkou první. Nádhera. Západ slunce, výhledy, romantika. Dokonce i pěšina dolů je vidět. Když dorazí kluci, je všechno trochu jinak. Slunce pryč, výhled žádnej a pěšina nikde.
Po paměti jdeme dolů sráz nesráz. Bloudíme. Všude to v tý černo-černý tmě vypadá stejně. Kameny, srázy, skály, nikde nic a nikdo. Já si tu chodím v žabkách, co mi prodal někdo místo koberce. Došla voda. Čelovky svítí jak pominuté, ale nikdo neví, kam jdeme.
To dává smysl. Jenže ouha, po půl hodině slézání korytem narážíme na vodopád (asi). Jdeme zpátky, pak vpravo, vlevo, nahoru, dolu a zase nic. Zoufalý výkřik do tmy: „Hele, támhle je nějaký keř! Tam musí být voda!“ Voda nikde a keř podezříváme z jedovatosti. Jsme zoufalí, a tak kdosi navrhuje: „Hele, tady asi spaly horský kozy a někdo kdo je pásl – je tu luxusní plácek i se zídkou. Jdeme spát!“
„Vole, mně je zima!“ nadává Banán, kterému jsem ráno poradil, ať péřovku a triko s dlouhým rukávem nechá v hotelu. Omotáváme se lany, tiskneme k sobě a klepeme se zimou.
Dlouhá noc…
Konečně ráno! Neskutečně rádi vidíme první paprsky. Slunce! Teplo! A dokonce i cesta. Po půl hodině přicházíme k chlapíkovi, co prodává koberce a jiné ptákoviny. Nic jiného než Coca Cola nás teď ale nezajímá. Psst… Áááá…
.
Zasloužená odměna (f: Bernard Heinitz)
.
(…) Když jdu s Banánem dnes na vícedélky, má vždycky péřovku v batohu. Šárka se nehne alespoň bez dvou litrů vody a Macek odjel pro jistotu na Zéland za jinými dobrodružstvími.
Každopádně nás tenhle výlet stmelil a ukázal nám, že s touhle bandou zůstaneme za každé situace nad věcí. A všichni dobře víme, že ať se stane cokoliv, nechtěl bys být s nikým jiným, než právě s těmahle magorama.
O víkendu hlásili krásné počasí, což se skvěle sešlo s otvíráním Skaláku a každoroční tradiční brigádou tamtéž či na Panťáku. Měla jsem jasno – chci jet lézt a vidět se s přáteli. Tohle byla skvělá příležitost, jak spojit příjemné s užitečným a krom lezení přiložit ruku k dílu. Díky tomu mohl mít člověk večer alespoň trochu čistou karmu a pak: kdy jindy chutná pivo lépe, než po pěkně odvedené práci? S kamarády z oddílu jsme se tedy rozhodli pro brigádu na Panťáku.
Vyrazili jsme celkem časně ráno, abychom tam „my Pražáci“ nedojeli až v poledne, ale pěkně na devátou, jak zněl plán hlavního organizátora (Roman Živný, předseda místní OVK, pozn. red.).
Na místě už byla práce v plném proudu a panovala tu neuvěřitelně přátelská atmosféra. Nějakou chvilku už se v lezecké komunitě pohybuji, na otevírání Skaláku jsem byla sice poprvé, ale přesto mě vždycky tahle společnost pohodových lidí mile překvapí. Navíc, manželé Mullerovi, kteří mají hned pod Panťákem pěkný domeček, nám všem dělali výborné pohoštění – čaj, limo, pivo… Ženy napekly koláčky a buchty a k polední pauze nás paní Lucka pohostila výbornými párečky s chlebem a hořčicí přímo na jejich zahrádce. Vyprávěli nám, jak je to někdy těžké vyjít s některými lidmi, kteří jim chodí kadit skoro až na zahradu. Proto vyvěsili na strom ceduli s lopatkou na zahrabávání exkrementů. Snad to spoustu lidí pochopilo.
.
Polední pauza na zahrádce (f: autorka)
.
Chlapi se do práce pořádně opřeli a zídka z těžkých pískovcových bloků rostla pred očima. Měli na to celkem sofistikovaný systém a kameny nosili na dřevěných nosítkách. Objevili se i místní legendy, třeba Špek a Fanda Čepelka. Ženy vozily kolečka hlíny na zpevnění svahu – myslím, že pánové nemohli mít hezčí pohled než na siluety krásných žen, jak pěkně tlačí kolečka podél skal s jarním sluncem v zádech. Uměly za to také pěkně vzít. Ať už měly praxi z vlastní zahrádky či namakáno z bouldrů; rýčem a krumpáčema se jen oháněly. Všichni kmitali jak mravenečkové, takže práce byla v podstatě hotová už kolem druhé hodiny. Nechápu, jak rychle jsme to zvládli. Na takovou spolupráci byla radost pohledět.
.
Fanda Čepelka při práci (f: autorka)
.
Stihli jsme nakonec i lezení na Suškách a vše jsme zakončili večírkem v Kacanovech, kde to pod disco koulí začaly nejvíce roztančovat ženy „brigádnice z pankáče“. Jak začala kapela hrát Pražského démona, už tančili všichni. „Je to on, je to on, pražskej démon (alkohol)…“
Byl to víkend plný krásných lidí, kteří se umí nejen bavit, ale kterým není lhostejný osud Panťáku. Děkuju! A snad zase za rok!
