Autos: standa
Už osm let se snažím spojit zdánlivě nespojitelné…
Na základní škole pokreslené sešity.
Neustálé napomínání učitelem: „Lukáši, nedívej se zase z okna!“
Tyto příznaky byly indikací čehosi, co jsem nazýval „potřeba venčení se“. Už tehdy jsem si o sobě myslel, že nejsem normální a ve třídním kolektivu jsem byl častokrát nepochopený. Někdo by řekl ADHD čili hyperkinetická porucha při neustálém houpání se na židli. Nedostatkem adrenalinu v krvi jsem trpěl hlavně při odpoledním vyučování. Tyto znaky na sobě pozoruji i nyní (ve větší míře) také na vysoké škole.
_
Skialp Jeseníky
„A co vlastně studuješ?“
Hmmm, dobrá inspirativní otázka a právě tahle věta mne přiměla napsat tento příspěvek.
Nedávno jsem viděl článek o lezeckých umělcích. Pořád nic? Nebo mne také nadchla nová obálka tištěné Montany. Nevadí, nezoufej a mrkni na názornou ukázku modelového rozhovoru.
A: Co studuješ? Rekreologii?
B: NE! Výtvarku.
A: To je jako jednoobor?
B: Ano.
A: A k čemu je to dobrý?
Výtvarné umění, lezení, skialpy, kiting a další aktivity mne naplno pohltily. Rád bych tímto vhledem dal pár rad začínajícím ARTrenalinistům, které jsem nabyl po čas mé elaborace s těmito živly. Ve výtvarném umění se projevuje osobnost tvůrce díla více než u jakékoliv jiné profese a zaměření. Po návratu ze školních prázdnin se při zadání práce objevily na papíře horolezci, lezecký materiál a jiné zážitky posledních týdnů. „Stále kreslím vysmáté skialpinisty, ale v promyšlenější formě.“ Poznamenalo to i moji bakalářku.
Lezecké ilustrace
Pár rad pro inspiraci
> Před rukodělným úkolem do typografie si běž zalézt: můj přístup před hodinou ručně psaného písma s názvem Česká bastarda byl profesionální. Během hodinové pauzy jsem byl boulderovat a písmo tím získalo žádaný švih.
> Opálenou tvář po skialpovém víkendu je nutné perfektně zamaskovat. Odpověď na otázku zkoušejícího: „A co jste dělal, když to neumíte?“ je těžko obhajitelná. „No, přece jsem poctivě memoroval v knihovně.“
> Odměňuj se. Zvláště během zkoušek nastává okamžik odměňování se krásným lezeckým vybavením.
> Pátky na vysoké škole jsou vyhrazeny prodlouženým víkendům.
> Nemačkej posilovací kroužek pod lavicí, protože to během nudné přednášky nepůsobí reprezentativně.
> Hledej pěkné okamžiky, které se dají využít k tvorbě.
> Odměnou za pěkně prožitý den v přírodě jsou krásné vzpomínky. Nejlépe chutnají při jednotvárném výkladu vyučujícího.
.
Rozuzlení
Jak to vlastně celé funguje? Mám občas nutkání vybít energii. Dobře, skoro pořád, ale často na jiné úrovni. Tento přístup mám společný se čmáraly jako jsem já. Malujeme obrazy jen tak. Je to další způsob, kromě sportu, jak otevřít ventil a relaxovat. Pro focení a grafiku jsou mi venkovní záliby nekonečným zdrojem inspirace.
Tak kresli, skákej z věže na věž a kombinuj.
_
Dopoledne zalézt ve stínu na Pravém břehu, odpoledne se schovat na Levý a večer zajít do hospody. Minulá dvě suchá léta to moc nešlo. V Labi bylo tak málo vody, že nemohl jezdit přívoz a obě oblasti zůstaly od sebe odříznuté.
Ale bude líp, už příští týden. Město Děčín investovalo do své správní části Dolní Žleb 3,5 milionu korun a pořídilo nové plavidlo, které uveze čtyři auta (dříve tři), má větší vztlak, tunáž a hlavně dokáže jezdit i za nízkého stavu vody. „Převozník bude mít k dispozici samostatný motorek, který překoná ten mrtvý úsek na kraji, kde voda stojí,“ říká lezec a Dolnožleban Zbyněk Homola.
Nový přívoz naváže na používání geniálního systému starého přívozu. Loď v podstatě „visí“ na laně, které je ukotvené zhruba 300 metrů proti proudu, a přívoz se tak pohybuje od kraje ke kraji díky síle proudu jako kyvadlo. „Bez tohohle nápadu by nový vyšel odhadem na 20 milionů,“ doplňuje Zbyněk, autor fotky dole.
„A co uděláme s tím starým přívozem?“ „Odřízneme lano a pošleme ho do Německa,“ zaznělo (v dobré náladě) nedávno v hospodě „U Kosti“.
_________
Převozníci dostali nový služební mobil. Pro info, kdy se jezdí, můžeš volat na: 775 866 527.
Kam se hrabou fotografové. Starší ségra eMontany – tištěná Montana jim to prosincovou titulkou, kterou nakreslil Jakub Novák, docela nandala.
Nandala to i ostatním tištěným lezeckým časopisům (obsahem). Během týdne čekej ve své schránce 120 stránkovou bichli (prý nejtlustší v historii). Najdeš v ní třeba exkluzivní článek, který napsal sám Adam Ondra – o svém výstupu cestou „the Nose“ na El Capa s tátou, nebo zamyšlení Petra Bláhy o tom, jaké to je, když se nepovede rok. Dál můžeš číst text od Máry Holečka a jeho čtvrtém bodu G, prozkoumat odlehlý trek v Nepálu, zkouknout nejlepší fotky z letošních Boulderzávodů…
„Ty blázne, kolik jsi tomu číslu věnoval času?“ zeptal jsem se šéfredaktora Martina Stolárika.
„To se nedá spočítat. Ale touhle Montanou jsem si splnil sen,“ odpověděl.
Předplatné objednávej tady.
Dnešní generace lezců, kterou odkojily umělé stěny a sportovky, se už příliš na tradiční pískovcové lezení neorientuje. Proto je dobré vidět, že se najdou i výjimky. Lezecký kroužek Prachov (LKP) se svou více než stoletou tradicí stále plodí nové mladé talenty nadšené do pískovcového lezení. Jeho členem je i Vilém Doskočil.
Tenhle patnáctiletý Jičíňák, který teprve dokončuje základní školu, trénuje sice na sportovkách, ale v pískovcových klasikách vidí výzvu. Po třech sezónách soustavnějšího tréninku letos vylezl svou první desítku, cestu „Petr a Pavel“.
Jak ses dostal zrovna k cestě „Petr a Pavel“?
Moc těžkých cest na písku vylezených nemám, ale minulý rok jsem se rozlezl a na podzim jsem na Prachově přelezl v jeden den „San Bambino“ a „Requiem“ (Obojí za IXa), byly to zároveň první devítky, co jsem vylezl. Vítek Lachman, se kterým jsem to lezl, mi potom doporučil abych zkusil „Petra a Pavla“, on sám to už přelezené měl. Tak jsem to hned na začátku další sezóny zkusil.
Můžeš nám tu cestu trochu popsat?
Vede přes šest kruhů, největší problém je hned mezi prvním a druhým, tam je sekvence tří těžkých kroků. Potom utíkáš po docela dobrejch chytech tak za VIIIc, až přijde finální boulder nad posledním kruhem. Metr holé stěny, zvedáš se za dvojprdu na článek a z toho plácneš vršek skály.
Jak dlouho jsi na ni trénoval?
Já ji ani moc netrénoval, dal jsem tam dva pokusy hned na jaře, a poprvé jsem se v tom ani nehnul, skončil jsem u prvního kruhu, znovu jsem to zkusil s Vítkem, a zkrokoval si to. Přes prázdniny jsem se k lezení skoro nedostal, takže jsem pomalu ztrácel naději, že to letos zvládnu. Pak jsme ale v září s mamkou a Zdendou jeli do Chorvatska, kde jsem se rozlezl, a hned po příjezdu domů na konci září jsem dal další dva pokusy, nejdřív se mi nepodařil nejtěžší krok na vršku, ale dva dny na to jsem to konečně dal.
Takže žádný velký boj. To vypadá, že máš ještě rezervy? Co tvé další projekty?
Láká mě prachovská „Rebélie“, taky za Xa a na vápně bych chtěl příští rok prolomit hranici 8a.
Tvá nejtěžší cesta na vápně?
Nějaká 7b+/7c.
Bojíš se na písku?
No trochu jo, snažím se nedívat pod nohy a soustředit se na cestu. Hlavně si ale vybírám cesty, co jsou rozumně odjištěný, radši polezu těžší cestu než osmičku s dlouhejma odlezama. Taky lezu zásadně s přilbou – protože se o mě mamka bojí. (smích)
Je podstatný zmínit, že jsi to lezl bez mága, vnímal jsi to jako samozřejmost? Nebo jakej máš na tuhle „problematiku” názor?
Spíš jsem to bral jako určitou výzvu, mí kamarádi z LKP, kteří už to mají vylezené, to lezli taky bez mága. S ním to vylezlo docela dost lidí, ale já to chtěl zkusit tou těžší variantou. Jinak žádnej vyhraněnej názor na jeho používání nemám. Ale osobně jsem na Prachově nikdy nemágoval. Když si chci zkusit něco těžkého s mágem, jedu na Panťák nebo na vápno.
Nazval bys písek svou domovskou oblastí?
No vlastně ani ne, i když to mám za barákem (asi pět kilometrů daleko), lezu spíš na vápně – Finále, Arco, Jura. Na Prachově jsem byl letos dohromady třeba desetkrát, občas zajedeme na Panťák nebo do Saska.
Takže natrénuješ na sportovkách a pak to jdeš poslat na písek.
Jo, tak nějak to bude. (smích)
Kolik uděláš shybů?
Já nevím, tak 13, možná patnáct, ale ne úplně poctivě.
Začala nám překližkářská sezóna, už trénuješ?
Snažím se o to, letos chci zařadit nějakej systematičtější trénink, začal jsem i trochu posilovat, což jsem před tím moc nedělal.
Na jaře pošleš XI?
No, bylo by to dobrý, ale uvidíme. (smích)
____________
Cesta „Petr a Pavel“ (1986, Xa) je jedním z nejvýznamnějších projektů Petra “Bobuláče” Čermáka. Stala se první cestou v X. stupni obtížnosti na Prachově.
Je logickou přímou linií středem severní stěny Smítkovy věže a se svými 35 metry a šesti kruhy tvoří jednu z nejhezčích a nejvyzývavějších cest pro místní lezce.
Už je to pár měsíců, takže pro uvedení do děje: Po tom, co si dvojka britských spárařů „Wide Boyz“ zalezla v Ádru (tam vznikl i velký rozhovor pro eMontanu a film Honzy Šimánka, pozn.), se oba borci na čas rozdělili. Tom Randall jel domů a Pete Whittaker pokračoval v poznávacím zájezdu. Ještě jeden týden strávil v sousedním Sasku.
Fotograf Andrew Burr, který tam Peta doprovázel, poslal před několika dny eMontaně slíbené fotky, které provokativně připomněly léto.
Jak na lezení v Sasku vzpomíná Pete Whittaker? (odpovědi poslal z Yosemit – tam jsou teď snad všichni, pozn.)
Kdybys měl porovnat Sasko a Adršpach, co bys řekl a kam by ses raději vrátil?
Zdálo se mi, že v Adršpachu bylo víc spár a v Sasku víc stěnového lezení. Skalní formace byly různé – v Adršpachu je větší množství malých věží. Přestože obě místa mě ohromila, víc se mi líbily křivky a tvary Adršpachu. V obou oblastech jem lezl velkolepé linie, takže by bylo těžké vybírat, kam se příště vrátit. Obojí bylo strašidelné, těžké a bezmaglajzové.
Zaznamenal jsi nějaké rozdíly mezi českou a německou „lezeckou kulturou“?
Myslím, že jsem něco vypozoroval. Němci mi přišli víc vypočítaví. Plánovali si postup už na zemi. Češi byli víc řízní a odvážní. Obojí byli schopni vylézt úchvatné a těžké cesty. Čeští lezci se mi určitě zdáli lepší ve spárách a Němci zase vypadali, že zvládají lépe téměř hladké stěny.
Pete ve „Westwand“ VIIIb na Meurerturm, f: Andrew Burr
_
Jaká byla tahle cesta? (legendární „Westwand“ VIIIb na Meurerturm) Věřil jsi té červené smyčce?
Tahle cesta byla jedna z mých oblíbených z celého tripu. Úžasný headwall. Místňáci mi říkali, že ta červená smyčka je „bomber“. Já jsem si ale nemyslel, že je nějak moc dobrá…
Pete v „Regulatoru“ IXb na Teufelsturm, f: A. Burr
_
Co tahle cesta na věž Teufelsturm? („Regulator“ IXb (!) )
To byla zrovna první cesta, kterou jsem v Sasku lezl. Bylo zatracené vedro, úplně jsme se vařili. Ždímal jsem tam oblé lišty a cítil ten dlouhý odlez od kruhu. Lokál Felix, co mě tam doprovázel, na to vletěl pěkně zhurta. Můj pokus dopadl dost zoufale! Hrozně mi nateklo. Nahoře jsem navíc nemohl najít slaňák, tak jsem musel skočit do posledního kruhu v hloubce pode mnou. Vážně docela vtipný!
Jištění je omezené. (f: A. Burr)
_
Tohle je odlez, nebo co?
Jo, to je odlez. Lezení té hrany je lehké, ale jištění je omezené!
Co tě v Sasku nejvíc překvapilo?
Myslím si, že na mě nejvíc zapůsobila úroveň cest v téhle oblasti s ohledem na dobu jejich vzniku. Odspoda a bez maglajzu. Myslím si, že jsem nikdy v životě nebyl na žádném místě na světě, kde by byl lezecký standard na starých cestách takhle vysoko.
Kde ses nejvíc bál?
Jak už jsem říkal předtím, ti Němci jsou dost vypočítaví i ohledně jištění, což znamená, že jsem se tam cítil docela v bezpečí. Nikde jsem se doopravdy nevybál.
Bambuli jsem znal, ještě než jsem vyrazil do Saska… (f: A. Burr)
_
Umíš si uplést vlastní „Kinderkopf“ (bambuli do spáry, pozn.)?
Učil jsem se to před mnoha lety, když jsem byl ještě dítě. Někdo mi to náhodně ukázal, přišlo mi to jako frajeřina, a tak jsem si jich několik uvázal. Uměl jsem tedy bambuli uvázat, ještě než jsem vyrazil do Saska. Akorát jsem nevěděl, že ji tam lidé používají jako jištění!
Sbalil se a vylezl si El Capitana sám. To je trochu úlet, ale ještě se dá pochopit. Co už se chápe hůř, je cesta, kterou si k tomu polský bigwallista Marek „Regan“ Raganowicz koncem října vybral: „Plastic Surgery Disaster“ – hákovačka za A5. První sólo-opakování. (Definici této obtížnosti najdeš níže, pozn.) Ve zkratce to znamená: technické lezení s pomocí háčků a skob, kdy v délce nejsou žádná důvěryhodná jištění, která by zachytila tvůj pád.
Odpovídal „Regan“.
Kolik dní jsi cestu lezl? Víc, než jsi čekal?
Dohromady 15 dní. Celou dobu jsem visel ve stěně – nepoužíval jsem fixy k tomu, abych si občas sjel do údolí. Plánoval jsem to na 10 dní, ale byl jsem pomalejší a zastihla mě slušná bouřka, která mě zastavila pod jednou střechou. Trochu ve vodopádu. Musel jsem čekat více než den, než to přejde.
_
Marek “Regan” Raganowicz čeká pod střechou. (f: archiv MR)
_
To byl i nejhorší moment výstupu?
Spíš lezení A5. To bylo trochu stresující. Druhá délka za A5 byla těžká, co si pamatuju. Ty ostatní byly hodně podobné, ale s důležitým rozdílem – pád by nebyl tak hrozný.
Spadl jsi?
Jo, spadl jsem z jedné A4 délky. Vytrhl jsem dva copperheady. (Asi nejslabší druh jištění vůbec, viz foto, pozn. aut.) Zastavil mě ten třetí, což mě překvapilo – byl to slabý copperhead č. 1. (Tloušťka kolem 2 mm, pozn.) Docela těžký moment. Ale jinak bych řekl, že většina mého strachu pocházela jenom z bujné představivosti.
_
“Většina mého strachu pocházela jenom z bujné představivosti.” (f: archiv MR)
_
Volal jsi z terénu svému psychiatrovi podobně jako ze stěny Trollů v Norsku? (viz velký rozhovor v Montaně, pozn.)
Tentokrát ne. Minule mi totiž řekl: „Regane, už mi nikdy nevolej! Jsi ztracený medicínský případ, já tě nedokážu vyléčit.“ (směje se)
Můžeš prosím popsat obtížnost A5 lezeckému smrtelníkovi?
Použiju k tomu moji oblíbenou definici, kterou formuloval Russ Welling:
„A5 – Zhasni světlo. Počítej s nějakým časem v každé délce – normou je 6-10 hodin. Nikdo tu nepadá, protože tady spadneš jen jednou. Nic pro „rookies“. Každý kus jištění je na hovno. Celá skála je špatná. Vždy se o něco praštíš. Pádový potenciál? Vytáhni znova celou délku. Příklady? „Sheep Ranch“ (A5-), „Get Whacked“, „Plastic Surgery Disaster“.”
Ale abych byl upřímný, souhlasím s ostatními lezci, kteří říkají, že opravdová vlastně A5 neexistuje.
_
Marek “Regan” Raganowicz na hraně El Capa (f: archiv MR)
Měl jsi s sebou celkem dost matroše. Zapomněl sis něco vzít?
Nevzal jsem si žádné „pointed hooks“, což udělalo mé lezení zbytečně obtížnějším. Byl to i důvod mého jediného pádu, kdy skyhook smekl z chytu. Nikdy víc…
Potkal jsi v Yosemitech Adama?
Osobně ne, už jsem byl ve stěně. Dělá na „Dawn Wall“ skvělou práci. Všichni v Campu 4 se celou dobu zajímali o jeho postup a komentáře. Neviděl jsem tu ale žádná mainstreamová média jako loni při pokusu Tommyho Caldwella. Adamův výstup je spíše důležitý pro lezeckou komunitu.
Co plánuješ na příští rok?
Nadcházející rok je plný snů, které čekají, abych je uvedl k životu. Dám o sobě určitě vědět, ale teď je příliš brzy… Nebo možná to prozradím na festivalu Banff v Praze, když se mě někdo zeptá…
Nějaké lezení v Česku na písku by tě nelákalo?
Možná si myslíš, že jsem blázen. Ale já nejsem až takový blázen. Když se dívám na lezení jako na aktivitu s mnoha disciplínami, česká pískovcová etika je výjimečná. Slyšel jsem tolik příběhů, že mám velký respekt pro všechny pískovcové lezce – speciálně pro generaci, která u vás lezla před druhou světovou válkou.
____________
Pokud chceš „Regana“ vidět naživo, doraž 22. 11. do kina Aero na pražském Žižkově.
Lístky můžeš koupit tady.
+ SOUTĚŽ: Kdo první správně vysvětlí zelené vytučněné termíny „rookies“ a „pointed hooks“, vyhraje vstupenku na Banff festival včetně „Reganovy“ přednášky od 18:50. Odpovídej na: [email protected] Vstupenek máme více, soutěž platí do odvolání!!!
AKTUALIZACE: Půjdou na to dnes (v pondělí 14. 11.) ve tři ráno jejich času – kvůli horku. Začnou, až bude v Česku poledne. Původně chtěli „final push (pokus o druhý volný přelez „Dawn Wall“ na El Capitanu, pozn.) s parťákem Pavlem Blažkem trochu odložit. Do Yosemit mělo konečně přijít chladnější počasí, a tak přemýšleli, zda takticky nepřidat jeden dva restdaye navíc, aby si na něj počkali. Odpovídal Adam Ondra.
Jak probíhají restdaye před pokusem – co nejnáročnějšího děláš?
Občas si jdu v průběhu normálního restdeje třeba zaběhat, ale to tady nepřipadá v úvahu. Z normálních sportovek jsou většinou zbitý hlavně ruce, ale tady je z pobytu v bigwallu zbitý celý tělo, a to včetně nohou. Jedna z klíčových věcí na těžké a dlouhé délky je mít čerstvé nohy, hlavně lýtka. Jakmile jsou unavená, tak se klepou a ty mikrostupy neustojím. A to se týká hlavně sokolíků, který jsou tu hned tři za 8b+. Takže zdejší restdaye jsou spíše pasivní – strečink nebo maximálně zajet na masáž…
Jak se ti leze s parťákem Pavlem Blažkem – je to bigwallista?
Byli jsme oba dost velcí amatéři, Pavel v bigwallu nikdy nebyl a já o tom věděl taky pěkný kulový. Ale Pavel je úžasnej, že si téměř na všechno přišel sám a teď šlape vše jak po másle. Rozhodně bych asi lepčího parťáka nenašel, nevadí mu táhnout dlouho do noci a navíc vypadá, že ho to baví. (směje se) Sedíme si – je pracovitej a nadšenej.
Kolikatery a jaké bereš na pokus lezečky?
Všechno lezu v Katánách Laces a na push si budu brát tak čtvery. Stojí se celou vahou na takových sračkách, že pár pokusů v nejtěžších délkách zničí pár lezeček. Ale Tommy mi poradil fintu – žiletkou se dá snadno lezečka znovu „naostřit“ a pak smirglpapírem zabrousit. Důležité je také je střídat. Za pár délek si lezky propotím a jsou moc měkké – hlavně v těchto vedrech (v půlce týdne bylo 22 °C ve stínu, teď se má začít ochlazovat, pozn. red.).
Vezmeš nahoru nějakou zbytečnost? (Knížku, kartáček na zuby, mobil…)
Mobil si rozhodně beru, na Dawn Wallu je nejlepší signál v údolí a na portaledgi máme i solární panel na dobíjení. Kartáček jsem tam už měl, ale ještě jsem jej nepoužil. Knížka by se hodila, ale tu jedinou, kterou jsem měl, jsem už přečetl.
Kdy vyrazíte?
Plán byl jít v pondělí, ale teď se trochu zlepšila předpověď, takže uvažujeme i o tom, že bychom vyrazili o pár dní později kvůli chladnějším podmínkám. (AKTUALIZACE: Nakonec jdou rovnou zítra – v pondělí, pozn. red.)
Jaký je plán ideálního průběhu v tvé hlavě – na kolik dní to vidíš?
Snad za 5-6 dní by se to mělo dát zvládnout. Na původní plán tři dny by to chtělo víc času na přípravu a hlavně lepší podmínky – je takový vedro, že kůže se prolézá příliš rychle.
Ondra Tůma s Jirkou Šváchou přelezli v září těžkou tatranskou vícedélku „Strach zo smrti“ 9+ na Galerii Ostrvy (video z prvního volného přelezu Mira Peťa, pozn. red.) Na zřejmě první český volný přelez zavzpomínal pro eMontanu Jirka Švácha.
„Projíždím jako vždy předpověď a koukám, kde bude nejlépe. Ještě před rokem by seznam čítal klasické bouldrové destinace. Priority se za tu dobu změnily a mě to zase táhne na lano a hlavně do hor. Tatry vypadají jako jasná volba. Horší je sehnat parťáka do stěny – hned od zítřka. Náhoda přihrává Ondru Tůmu. Výběr cesty necháváme do nočního vlaku. Ondra, jako mladší a zkušenější, dává pár tipů dopředu. Jedna věc mě zaujala hned. „Strach zo života a smrti“ na Ostrvu za 9+. První volný přelez se povedl až Miro Peťovi v roce 2012. Českým přelezem se nikdo veřejně nepochlubil. Cesta má čtyři délky. První dvě jsou lehké, třetí je nejištěná osma, poslední devětpluska přes tři stropy a stejný počet nýtů. Pro boulderistu jasná volba.
V úzkokolejce směr Popradské pleso si maluju, jak v devět ráno nastoupíme do cesty. Od nádraží k plesu je to sice kus, ale slovenský traktorista a Ondrova nelíná huba zachraňují moji pověst plánovače a my přesně v 9:01 nastupujeme do první délky Strachu. Zorientovat se je trochu problém, ale potkávám pár nýtů a vypadá to dobře. Druhou délku už tahá Ondra. Místy nám cestou teče, což dělá ze sedmy zajímavou morálovku, ale dá se. Konečně jsme na štandu na začátku třetí délky, kde konečně začíná „Strach zo smrti“.
Má to být, jak Miro ve videu říká, takový yosemitský sokolíček. Lezení asi za osm. K němu má vést žlábek, sice lehký, ovšem hodně rozchrastaný. Jako bonus v délce není jediné fixní jištění. Ondra do toho odvážně nalézá, ze žlábku trochu uhne a zabloudí. Musím ho spustit kousek zpátky, aby zkusil spodnější variantu žlabu, a tím už to jde. Je to ale opravdu o hubu. Občas by šel založit slušný friend, ty ale budou potřeba hlavně na ten těžší sokolíček. Takže po asi dvacetimetrovém odlezu Ondra konečně něco cvaká a nalézá do sokola. Vcelku rychle a hlavně bez pádu ho přelézá, a tak je řada na mě s báglem. Odspodu vypadá sokolíček menší a lehčí. Ve skutečnosti je to docela těžké, hlavně na nohy. Úplně hladká žulová stěna a převislý sokolíček umí potrápit.
Konečně jsme pod poslední a klíčovou délkou cesty. Tři střechovité převisy oddělené víceméně hladkýma plotnama. Tři nýty. První hned u nástupu je vlastně starý štand. Druhý nýt až za druhou střechou a třetí naopak ještě pod tou poslední. Do prvního a třetího člověk padat nechce. Mezi tím vidíme pár skob, které tu nechal Miro. Jelikož Ondra je mladší a nadějnější, vysílám ho na průzkum a nacvakání. Ten kluk se toho nebojí a přelézá postupně jednu střechu za druhou. Někde sedne, ladí a čistí, ale celé to vypadá moc dobře. Skoby vypadaj skvěle (akorát jedna sama vypadává při zatížení lana ve stropu). Ondra nakonec dává i třetí převis, kde si vymyslí trochu jiný program než Miro Peťo. Při spouštění ještě vše pročistí a přichází řada na mě. Úkol zní jasně: „Zkus to flashnout!“
Ještě z nástupové police cvakám první nýt pod prvním převisem. V případě pádu z převisu by šel člověk trochu nešikovně (pěkně blbě) na hranu stěny, kterou dělá převislý sokolík ve třetí délce. V převise jsou ještě asi tři skoby, ale kdo tomu má věřit. Nakonec, ač jsem si myslel, že na tom jsem psychicky slušně, mě takový malý strach zo smrti posílá zpět. Možná i proto, že na jaře budu poprvé táta. Přenechávám tak další působení mladší generaci. Ondra mě naštěstí chápe a jde si cestu ještě jednou prolézt. No, a jak pořád nepadá ani nesedá, najednou je na vršku Galerie Ostrvy a nahoře i dole u mě panuje velká radost. Už nic neřeším, balím všechen matroš a s několika kily na zádech si dávám na druhým s pár odsedy parádní děvětplusku. Cestou mimochodem vytahuju rukou skobu, do které Ondra při nacvičování spadl.
Euforii přerušuje Ondra, když poznamenává, že třetí délku vlastně nemáme volně přelezenou. Domlouváme se, že ji přelezu já, aby bylo týmovosti učiněno zadost. Zpátky ve štandu pod třetí délkou stahujeme lana, ty se však po pár metrech totálně zaseknou. V téhle situaci hodnotím Ondru jako vhodnějšího pro přelez a sám si dávám šedesátimetrovou fušku prusíkování na volně visících lanech. Úplně hotový slaňuju zpět k Ondrovi a ten dává volně i třetí délku. Dole jsme ještě za světla.
Máme ohromnou radost. Je to možná první volný český přelez a možná i jeden z mála volných vůbec. Každopádně to byl skvělý zážitek a parádní den ve stěně. Druhý den ještě narovnáváme diretku na Žltou stěnu do superdiretky týmovým onsajtem. V nejištěné (a to včetně štandů) osmě prožívám určitě větší strach ze smrti, ale to už je jiný příběh. Naše další působení v Tatrách pro tentokrát zastavuje přezrálý guláš na Térynce. Těším se na další rychlovýjezd.“
Před pár dny se do Čech vrátil lajner a horal Michal Gargulák. Strávil rok v Kanadě a tohle zamyšlení v hrabalovském stylu napsal ještě tam…
„Tak už jsem přišel na to, proč se mi tady ve Vancouveru líbí. Má to dva důvody, které po aristotelovsku můžu klidně rozdělit na poddůvody a podpoddůvody.
Prvním, a naprosto zásadním důvodem, je omezená doba bytí tu. Vědomí toho, že mám jenom rok, se mnou dělá divy. Když váhám, jestli něco podniknu nebo nepodniknu, tak skončím u toho, že tu mám docela málo času a že to může být taky první a poslední šance. Díky tomu pak překonávám únavu a lenost a podnikám věci, a to mi dělá radost. Příklad – když mi kamarád navrhne dvoudenní výlet na kánoi a je únor a předpověď je hnusná a jsem unavený z práce a nevyspalý a nemám nic navařeno a vím, že pokud chci jet, tak budu muset hned po práci balit a vařit a ráno brzy vstávat a vrátím se pozdě a zase si neodpočinu a nevyspím a možná na té vodě totálně promoknu, protože bude hnusně. Kdybych tu žil nastálo, třeba bych odmítl. Řekl bych: „Pojedu příště.“ Jenže tenhle přístup nakonec může způsobit to, že nepojedu nikdy.
Dalším důvodem je rozhodně opravdu pěkná příroda a nespočet možností, co dělat. Nenapadá mě nic moc, co se tady nedá dělat. Dá se tu dokonce i potápět a něco zajímavého vidět. Prostě tím chci říct, že aktivnímu stylu života to tady hodně nahrává. A když mě přestane bavit jedna věc, můžu dělat druhou a pak třetí. Třeba v Torontu by to nebylo asi to samé.
Pořád ale platí, že naprosto zásadní je ta omezená doba. I proto, že mě nutí poznávat nové lidi. Nikoho tu neznám a pokud nechci všechno dělat sám nebo s přítelkyní, tak se musím s někým seznámit, jinak tu prostě budu totálně sám (respektive sami dva). Maximálně sami. Takže, když někdo navrhne v práci, že se půjde ven, když se naskytne jakákoliv příležitost se s někým seznámit, tak se snažím mnohem víc překonat a využít příležitosti.
Tohle byl kámen úrazu v během mých studií v Brně, kde jsem necítil důležitost seznamování se s jinými lidmi. Říkal jsem si, že se nemusím snažit, že se to nějak vyvrbí. Ale nevyvrbí. Necítil jsem tam tu časovou omezenost. „Pché! Pět let je dlouhá doba,“ říkal jsem si. Ale nebyla. Výborně se to dá ilustrovat na slackline.
Za celých těch pět let jsem ani jednou nešel v Brně na longline s někým jiným. Občas se někdo přidal náhodně, ale nikdy jsem se s nikým nedomluvil dopředu. To mi teď přijde úplně neuvěřitelné a hloupé. V Kanadě jsem neměl pořádnou slackline, takže pokud jsem chtěl chodit, musel jsem někomu napsat nebo se k někomu přidat. Ze začátku to bylo trochu nepříjemné – samí noví lidi, že jo. Nejprve jsem razil stejný přístup jak v Brně, a když už jsem šel, tak většinou sám.
Pak jsem si na Havaji uvědomil, že už zbývá jen půl roku, a že toho musím využít. Začal jsem se snažit a heleho, byl jsem čtyřikrát na highline během nějakých deseti týdnů a nespočetněkrát na longline.
Doufám, že tenhle přístup si budu udržovat i po návratu. Mohla by to být jedna z nejdůležitějších věcí, ke které jsem v Kanadě došel. Místo zprofanovaného přístupu: „Žiju, jako by tohle byl můj poslední den“, mi přijde smysluplnější žít, „jako by mi zbýval rok“. Stejně toho moc nestihnu za jeden den. Ale za rok už se dají udělat mnohem pořádnější věci.”
Žádné dlouhé průpovídky, dnes odpovídala Dina Štěrbová. První dáma českého himálajského horolezectví.
O tvém výstupu na Cho Oyu se toho napsalo hodně – i v Montaně nedávno vyšel úryvek z tvé knihy „Touhy a úděl“. Mně zajímá, jak vzpomínáš na svoji vůbec první výpravu do Asie – v roce 1970 po zemi do Karákóramu.
Je to sice už dávno, ale nikdy na to nezapomenu. Moje první výprava a jedno velké fantastické zjevení. Trvala čtyři měsíce, z čeho jen samotná cesta tam a zpět zabrala dva a půl. Čelili jsme obrovským potížím i fyzickému nepohodlí, ale vůbec mi to vlastně nevadilo. Byla to kromě jiného první československá výprava do Karákóramu vůbec…
Jak probíhala samotná cesta tam?
10 000 kilometrů přes tehdejší Sovětský svaz, království Írán a taktéž ještě království Afghánistán. „Zgenerálkovaná“ Vé3eska od armády se zadřela poprvé už na Bumbálce (ČR/SR hranice, pozn. red.), pak ještě několikrát. Nakonec také odešlo ojniční ložisko, či jak se to jmenuje. V Sovětském svazu nás několikrát zatkli, naposledy v oblasti Nachičevan, která sousedí s Íránem – tam v poušti měli Sověti atomovou střelnici. Pak nám dali ozbrojený doprovod. Myslím, že jsme byli jediní cizinci, kteří tam tehdy nakonec projeli. Prvenství jsme měli i jako zkušební cizinci, které Pákistánci pustili po tenkrát rozestavěné Karákóram Highway. Těžko si představit více adrenalinový zážitek. Mzda strachu v totálně nestabilním terénu, obrovské padající bloky, sesuvy půdy, pneumatiky napůl ve vzduchu nad jícnem Indu. Infernální atmosféra. Neustále jsem byla připravena z korby skákat, jednou jsem tak učinila a pěkně jsem si poranila nohu. Z Islámábádu do Gilgitu to trvalo týden. Strašné, ale nádherné a neopakovatelné.
Jak se jmenovala tvá první šestka a jaký byl nejhlubší zážitek z téhle výpravy?
Právě na této výpravě se mi podařilo vystoupit spolu s některými dalšími členy výpravy na Haramosh II, zvaný také Mani Peak, 6700 m n. m. Byl pro mě klíčový, protože jsem se přesvědčila, že mám pro výšku docela dobré předpoklady. Tenkrát panoval předsudek, že ženský organismus na vysoké hory není stavěný. Bylo to čtyři toky předtím, než ženy vystoupily poprvé na osmitisícovku a vnímání ženského horolezectví bylo silně ovlivněno tragedií na Čo Oju v roce 1959, kdy dvě hlavní aktérky (Claude Koganová a Claudine Van der Straatenová) zahynuly. Namísto výškového horolezectví všichni ženám doporučovali pověstnou vařečku.
Nejhlubším zážitkem byla pro mě šokující bída, ve které žili místní horalé. Zhusta se vyskytovala kostní TBC a lidé chodili za námi se svými nemocnými dětmi až do BC. Zažili jsme ale i „zázračná“ uzdravení, kdy jsme použitím antibiotik bleskově vyléčili růzmé infekční choroby.
Říkala jsi mi doslova, že sobotní přednáška v Praze bude o věcech z „minulého“ i „současného“ života. Nastal u tebe nějaký předěl směrem k jinému myšlení – „životu“?
Nemyslím, že by u mě nastal nějaký rázný předěl v myšlení, spíše to byla pomalá evoluce. Jsem vděčná za to, co mi život umožnil zažít, i za to, že jsem všechna svoje dobrodružství přežila. A chtěla bych se za to všechno odvděčit – nějak to alespoň trochu někomu vrátit.
To byl důvod pro založení nemocnice v Baltistánu? Jak to probíhalo?
Založení v roce 2007 a posléze i trvalé provozování nemocnice v Baltistánu – ve vesnici Arandu s Viťou Dokoupilem bylo v podstatě souhrou náhod. Náhodu ale využije jen připravený člověk.
Tou přípravou mi byly právě moje dobrodružné výpravy i cesty, kdy jsem se snažila pochopit fungování lidí pod Himálájem, jejich filosofii i náboženství. Vesnice Arandu se nachází pod ledovcem Čhogo-Lungma, jehož jedním zdrojem je i ledovec Haramosh, spadající z masivu Haramoshe. Jednou jsme se byli z Arandu podívat do sedla, odkud jsem skoro po 40 letech uviděla Haramosh II. Z druhé strany jsem si prohlížela celou naší výstupovou trasu roku 1970. Tím se vlastně pro mě uzavřel jakýsi osudový kruh.
Původně v mládí jsem chtěla studovat medicínu, ale neměla jsem ten správný původ. Jeden semestr jsem absolvovala načerno, ale pak mě neodvolatelně vyhodili a už nikdy nepřijali. Obrečela jsem to se vší důsledností mládí. Charitativní práce mi ten nesplněný sen po letech vlastně vynahrazuje.
Jaké jsou tvé největší úspěchy spojené s charitou?
Dovezli jsme z ČR, postavili jsme a provozujeme malou horskou nemocnici, kterých je v celém Himálají hrstka. V Karákóramu jsou jen tři, z toho ta naše je zároveň jediná česká nemocnice tohoto druhu vůbec. Zachránili jsme už hodně životů, hlavně těch dětských, když se nám prakticky na sto procent daří díky antibiotikům léčit zápaly plic. Předtím na něj umíralo v Arandu v zimě průměrně 10-15 dětí ročně. Těch odhadem sto padesát dětských životů je asi náš největší úspěch za těch deset let, co nemocnici provozujeme. Podařilo se nám i mnoho jiných věcí, byl by to dlouhý seznam. Vše je zdokumentováno na našich webových stránkách www.czechhospital.cz.
Dá se říct, „jakého života“ si ceníš víc?
Na tuto otázku moc neumím odpovědět. Život minulý i současný a snad ještě i nějaký budoucí beru jako šanci naplňovat motivace, které se prozatím objevily a snad se ještě nějaké objeví. Za dar života jsem moc vděčná.
Dina Štěrbová bude o svých životech přednášet v sobotu 5. 11. od 15 h v rámci festivalu Sherpafest. Bližší info o lístcích najdeš tady.
eMontana je mediální partner festivalu.
Dělat rozhovory s našimi fanoušky nás baví. Dokonce si myslíme, že o každém z nich by šel po společné chvíli v hospodě napsat originální „článek měsíce“. Díky za to, že vás máme.
Tentokrát odpovídal Radek Podsedek.
Jak jsi se dozvěděl o eMontaně?
O stránkách jsem se dozvěděl přes kamaráda na sociální síti. Zaujal mne zde rozhovor s Matějem Balgou, který jsem přečetl jedním dechem, úžasný.
Co se ti na eM líbí a co bys naopak zlepšil?
Zatím Vaše stránky objevuji, ale líbí se mi „Příběhy cest“, jak je to psané a proložené fotkami. Hned máš nutkání někam vyrazit!
Lezeš? Kdy jsi byl naposledy lézt a jaké to bylo?
V našem malém městečku je úžasná lezecká stěna. Bydlím ve Velkém Meziříčí a mimochodem doporučuji letní akci water boulder games (článek na eMontaně, pozn. red.) na Fajtově kopci! Občas zajdu na boulder, ale poslední dobu jsem dost lajdačil.
Kam se chystáš v zimě?
Cestuji většinou jaro/léto/podzim, ale začátkem příštího roku se chystám navštívit nějaké hory v Rakousku.
Jaká je tvoje definice dobrodružství?
Jak bych definoval dobrodružství? Pro mne je to asi každá cesta tam, kde to neznám.
O čem čteš nejraději?
Z literatury mám nejraději beatnickou generaci. Na internetu většinou čtu články o focení a fotografech. Pak různé články, rozhovory a blogy o cestování… A občas taky, jaké bude počasí. (směje se)
Vzhledem k tomu, že jsi náš kulatý fanoušek č. 5000, napadlo nás udělat ti radost a nabídnout velkoformátový tisk fotky z eMontany, kterou si sám vybereš…
Fotky máte úžasný! Velmi si cením možnosti získat od Vás perfektní fotku na velkém formátu, ale… Napadla mě jedna věc, jelikož tisk fotky je také nějaký náklad, jestli by nešlo místo tisku fotky touto částkou podpořit na cestách právě Matěje? (směje se)
Určitě šlo, poslali jsme mu pětikilo na účet 43-1857080227/0100, ať se trochu nají. Díky.
Děkujeme za přízeň a důvěru 4999 fanouškům, kteří byli před Danem a i těm po něm. Vážíme si vás, jste nejlepší. Další rozhovor zkusíme s fanouškem č. 6000. Kdo to bude? Dočkáme se zase nějaké slečny?
Petr „Jony“ John a Karel Nováček koncem srpna vylezli odvážnou 900metrovou cestu „Memento mori“ na Piz Badile v Alpách. Nebezpečný trychtýř jako první prostoupili Joska Rybička, Láďa Škalda a Honza Šimon v roce 1980. Jak na letošní zážitek s odstupem vzpomíná Karel Nováček?
Piz Badile, „Memento mori“ – pojem, možná mýtus, který vnímám už od svých lezeckých začátků. Postupem času, poznáváním dalších počinů prvovýstupců respekt k cestě spíše roste, spolu s pokušením se do ní podívat. Na tom se s Jonym shodujeme.
Ačkoli bylo o cestě „Memento mori“ napsáno mnoho, o nic z toho se nemůže případný adept opřít. „Středem severovýchodní stěny vzhůru,“ čáry popisující směr výstupu se zdroj od zdroje liší. Sázíme tedy na jistotu, pokusíme se držet linie, kterou do neostré fotky fixou nakreslil Joska Rybička. Všechny zdroje se shodují v tom, že cesta leží ve spádnici vrcholového trychtýře a veškeré letící kameny se dole potkají ve stejné dráze. Člověk má aspoň po nocích o čem přemýšlet.
Čekání na počasí, jedeme. Časný budíček, v šest nástup, směr je jasný. Soustava převislých mokrých zářezů a koutů mizí za obzorem. Péťa nastupuje, obtíže jsou od počátku větší, než se zdálo na pohled. Následuje nepříjemné lezení v mokrých převisech. V jednom místě je vrstva šlemu taková, že to čistě nedáváme – dvě potažení za frenda problém řeší. Další nevinně vyhlížející délka začíná krátkým traverzem, následuje levitování v koutku za dunivé chyty i stupy s jištěním-nejištěním. Po patnácti metrech zakládám slušný mikráč, uf.
Při dalším kroku se letmo dotknu bloku nade mnou a už jen sleduji, jak se dává do pohybu. Rána do prsou, vrata, dilatace času… Spousta času, abych sáhl po lanech cvaknutých do karabiny, rachot šutrů řítících se stěnou…
Rozdýchat vyražený dech a zvesela vzhůru. Příští délka probíhá v podobném duchu s tím rozdílem, že nezačíná traverzem. Přemlouvám volné almary k setrvání na svém místě přímo nad Péťou. Žasnu nad schopností mozku velice rychle vytěsnit hrůzné zážitky a fungovat dál. Obtíže tohoto druhu naštěstí polevují, i sklon stěny se zmenšuje. Už jenom prodrkotaný bivak a docela hezké lezení na vrchol.
Od výstupu uběhly dva měsíce a já jsem jej dosud nezpracoval. Přetrvává matný dojem prožití něčeho silného, neuchopitelného, nesdělitelný pocit. Pocit, kvůli kterému to všechno stojí za to.
Tenhle podnik lezci milovali. Pro mnohé z nich to byla tradice – vyhladovět v Labáku a po cestě domů povečeřet ve vesnici Kámen v hospodě „U Lexů“. K prasknutí si pochutnat na nějaké zvěřině.
Hospoda, která byla vyhlášená obrovskými porcemi, se od listopadu prodává.
„Budou mi chybět i historky paní Kosový, třeba o tom, jak v noci nosili mrtvýho kance po lesích,“ vzpomíná na hospodskou lezec Ondra Horáček. Společně s Jirkou Huškem popisují některé gastrozážitky z Kamene: „Ten obrovskej omáčkovník, nekonečný přídavky, brutální porce knedlíků, na talíři napsáno hořčicí: DOBROU CHUŤ! To tam bylo pokaždý.“
„Pamatuju si, když jsme sem poprvé vzali Alešáka.“
„Čtu, že ty plněný knedlíky jsou jenom tři. Najím se z toho?“ obával se.
Paní Kosová se na něj lišácky podívala: (…) „Neboj.“
Jednou přišla a rovnou hlásila:
„Dnes máme guláš jenom od dna,“ omlouvala se hostinská, která přes týden pracuje jako školnice ve školce. Hospodu provozovala s maminkou – výbornou kuchařkou paní Lexovou od pátku do neděle. „Když jsme byli na finančáku, říkali nám, že tolik hospod co letos už dlouhou dobu neskončilo,“ prohazuje po placení paní Kosová, loučí se a přesto si uchovává úsměv na tváři.
Cítit volnost pohybu, kam mne mysl zanese a tělo pustí. Určit směr a vyrazit do nepoznaných zemí jen vlastními silami. Je to tak jednoduché – sbalit věci na kolo a nespoléhat se na nikoho.
Každou akci musí provázet pocit cíle, kterým je většinou vrcholek osamocené hory bez lidí. Tentokrát jsem měl v merku Triglav jako nejvyšší horu Slovinska. Cesta mi bude sloužit pro rozhýbání těla před dlouhými prázdninami. Vlakem je to moc daleko a autem blízko. Takže jsem se po zkušenosti loňské švýcarské tryzny rozhodl jet na kole.
Při balení věcí mi běží v mozkovně, co jsem měl minule navíc. Takže: „Jeden dres, spacák a karimatka budou až příliš, jo, a hlavně dostatek opalováku, protože rakouské slunce je potvora.“
Ranní běsy a průjezd Vídní v lijáku – lahůdka. Marně si vzpomínám, jestli jsem si to užíval, ale mávající řidiče si pamatuji dobře. Já blázen snažící se projet na červenou na padesátém semaforu v městské džungli. Nemám rád velká města! Jsem v úniku a ujíždím jim co nejdál. Po dvou a půl dnech zakempuju ve Slovinsku v lese u Aljaževa domu.
Sotva jsem se probudil, už stojím u přerostlé karabiny z mého snu. Moje pravá běžecká bota protestuje při vstupu do sněhového pole a levé koleno na tom není o moc lépe po 520 kilometrech. Odkládám svůj vehement – celoodpružené kolo se zátěží, a užívám si předbíhání českých turistů obtěžkaných cepíny. Prý očekávají nad dva a půl sníh. (Triglav má 2 864 m n. m., pozn. red.) Lehké boty, dvě tyčinky v kapse a pokřikující Ital: „Ležéééro, come on,“ mě ženou za sněhem. Horské koze obsazuji ferratu. Dáváme selfie a každý běžíme svoji cestou. Ferrata “Pot čez Prag” je v ranních hodinách pěkná rozehřívačka bez turistů. Letos je tady prý více sněhu, ale to mi vůbec nevadí a pádluju sněhem k Triglavskému domu.
Ferrátku na vrchol vidím z dálky a s chutí se do ní pouštím. Tahání za hromosvod je v módě, tak jdu s dobou, ale co to? Najednou mne předbíhá Ital oděn do ještě lehčího oděvu, než mám já. „Asi nějaký skyrunner,“ čekám, kdy poběží po hřebínku a pozoruji dobrodruhy třískající se ferratou nahoru. Jsem kousíček pod vrcholem a borec už běží nazpět. Vrchol mám za chvíli pod nohami. Plán byl dojít na Triglav a ještě výš. Výš než kdykoliv jindy, protože sníh je skupenství pevné a dá se na něm stát dva výškové metry nad vrcholem kousek od plechového bunkru. Je teplo a užívám si vzácnou samotu té chvíle na vrcholku. Běžně je tu plno – fotky ferratistů lžou, když okolo stojí dav lidí čekající na fotku na stejném místě.
Čtyři a půl hodiny šlapání do kopce bylo v pohodě pro mé koleno, ale dolů nastává tryzna umocněná rozbředlým sněhem. Na chatě je živo a můj plán je jít dolů jinou trasou přes Tominškov pot. Potkávám české obrněnce navlečené v bundách na začátku sněhu. Pokynu, ať se daří a běžím k mému stroji do údolí. Nasedám a po hodinách hltání prachu prskám, jak je to na nic.
Druhý den koleno reaguje špatně a otupující prášek také nepomáhá. Čtyři dny na kole a 650 kilometrů mi stačí. Hej, ale co šťastný konec? Říkám si, že vrchol byl nejsilnější zážitek, ale italská pizza bude zážitek pro vysušený žaludek a pěkný závěr v mé oblíbené Itálii. Jižané umí ty cyklostezky pěkně a údolí od Podkorenu do Tarvisia je cyklo ráj. Elektro kola mne předhánějí a já jim to nedaruji. Odpadám další den v plánovaném vlaku z Villachu do Olomouce.
Jsou to bizardní zážitky při apokalyptických západech slunce pod širým nebem v tenkém hvězdářském spacáku. Mocnost těch chvil poznávání vlastních pocitů je nekonečná a je dobré vyzkoušet si, kam až jsem schopen zajít na hranici svých možností. Hrdinství se potom ale hůře prodává, protože není moc svědků a selfie tyč nemám. Dělám to ale pro to, že mám rád pohyb v horách a jdu si za svým cílem.
„Bouldering“ a „Slaný“ – klíčová slova, jejichž spojení se v blízké době moc nevyhneš.
24. září se ve Slaném odehraje poslední kolo Českého poháru v boulderingu, které bude zároveň Mistrovstvím České republiky. Příští rok tu proběhne Mistrovství Evropy juniorů a v roce 2018 ještě prestižnější akce… Jaká? Čti rozhovor se stavěčem Jendou Šolcem:
Závody letos poprvé proběhnou v tzv. světákovém formátu. V čem je jiný pro lezce?
V Čechách je docela dost lidí, kteří už se někdy podívali do finále, ale klasicky se jich tam dostane jenom 12. Ve Slaném se může vyprofilovat 20 lidí, kteří postoupí do semifinále před plným náměstím. (Loni přišlo 3500 lidí, pozn. red.) Je to větší výzva. Kvalifikace navíc probíhá den před finále, takže lezci mají čas rozložit síly.
Jak se liší svěťákové finále od těch klasických, co už letos diváci viděli?
Postoupí do něj jen nejlepších šest lidí. Nejdřív se vystřídá všech šest závodníků na prvním bouldru. Pak na druhém a tak dále. Lezec má na každý bouldr čtyři minuty. Oproti klasickým závodům tu platí pravidlo, že když nastoupí do bouldru před koncem časového limitu, může ho lézt jak dlouho chce. Když by tam našel nějaký nohand (odpočinek bez použitá rukou, pozn. red.), tak tam teoreticky může vydržet třeba hodinu. Nebudeme ho shazovat dolů.
V čem to bude jiné pro diváky?
Ve Slaném bude nová, 30 metrů široká stěna, takže holky a kluci budou závodit vedle sebe. Lidi budou mít okamžité porovnání, jak se komu daří na jakém bouldru.
Jaký je to rozdíl pro tebe – stavět klasický český pohár a český pohár ve svěťákovém stylu?
Musíme (s Honzou Zbrankem, pozn. red.) postavit víc bouldrů, místo 20 stavíme 30. A ve finále už rozřazujeme jen šest lidí, takže ho můžeme udělat divácky atraktivnější. Bude tam víc skoků, hezčích kroků… Každopádně zase budeme chtít, aby byl jeden nejlepší se čtyřmi topy a ostatní se řadili za něj…
Proč je vlastně teď Slaný „hlavní město českého boulderingu“?
To je zásluha Jirky Žáka a Romana Kozelky, oni to tam rozjeli. V roce 2012 tam udělali první závod, ten byl ještě schovaný v tělocvičně. O rok později zorganizovali závod na náměstí, kterej už byl slušnej, větší. No, a pak už se snažili kluci každej rok vždycky trošku přidat. Mají jasnej cíl – udělat tam světák, což vypadá, že se jim povede v roce 2018. Už to mají přiklepnuté.
Info pro diváky: To hlavní vypukne v sobotu 24. září odpoledne a večer na náměstí ve Slaném. Finále je od 20 hodin. Přijď fandit!
Info pro lezce a lezkyně: Už je zabráno přes 50 míst cca z 90, takže dej pozor, ať ti někdo nevyfoukne účast v kvalifikaci.
Více se dozvíš na webu www.boulderzavody.cz a fotky z loňska najdeš tady.
Fotograf a kameraman Karel Vlček pokračuje v digitalizaci svého archivu. Jan “Drobek” Krch včera zveřejnil video z roku 1983, na kterém ho Karel s Vlastou Žánem z ČT točí během výstupu na Starostu v Adršpachu. Hlavní pozornost na sebe ale ve videu poutá druhý z lezecké dvojky – Dan Stránský, syn známých pískařů v Ádru, kterému bylo v době natáčení 11 let.
Jaké to je, když malý klučina tahá sedmičku na legendární věž? Podívej se na video dole.
Co o filmu říká Karel Vlček?
„Je to příběh malého Daniela Stránského, který o prázdninách roku 1983 hledá spolulezce, aby si mohl vylézt svoji první cestu obtížnosti VII. Na zahradě u Karla Krecbacha v Adršpachu ráno snídá tehdejší extrémní lezec a dvoumetrový chlap Jan “Drobek” Krch (tehdy 36 let, pozn. red.) a marně vyhlíží své spolulezce.
Dan se snaží přesvědčit Drobka, že na normálku na Starostu obtížnosti VII je on tím nejlepším spolulezcem. Problémem je však to, že kdyby stokilový Drobek pětatřicetikilovému Danovi spadl, tak ten by ho nezachytil a pro oba by to mohlo skončit tragicky.
Nakonec Drobka přesvědčí, že Dan už si vyvedl některé Páleničkovy šestky, což by ho mělo bohatě kvalifikovat, aby si vyvedl svoji první sedmu.
Drobek většinu cesty lezl bos, Dan už používal tehdejší lezeckou obuv – bačkory.
Film jsme natočili během víkendu roku 1983 na diapozitivní Agfa film o citlivosti 200 ASA.
Největší díl práce udělal Vlasta Žán, kameraman ČT. Bez něj by film nevznikl. Já jsem točil vrchní partie a komandoval Dana, ať nemůže najít chyt. To byla hlavní zápletka.
V roce 1986 na Mezinárodním horolezeckém festivalu v Grazu v Rakousku získal film jednu ze tří hlavních cen – Cenu poroty. (Důkaz zde, pozn. red.)
Znal jsi oba účastníky už předtím, jak jsi je vybral?
Oba účastníky natáčení jsem znal. U starého myslivce Karla jsem byl na chaloupce často a účastnil jsem se spolu s Drobkem gulášových žranic. Ten tam často jezdil a znal jsem ho jako extrémního lezce v Alpách s výstupy roku. Brňák Drobek byl naprosto výjimečný. Byl to obr. Ten kontrast jsem musel využít. Rozhodovalo se mezi Ondrou Krecbachem a Danem Stránským. Myslím, že Dan měl zrovna čas a byl nejmladší. Pro mne textově byly zásadní ty Páleníčkovy šestky, kterými se holedbal Dan. Tím na svoji první sedmu měl s prstem v nose… Ty šestky byly většinou velké prásky. Do scénaře jsem musel dát zápletku, že nemůže najít chyt, což zahráli oba dobře.“
Skvělé povídání o “Drobkovi” najdeš tady (blog Petra “Poka” Pokorného, pozn. red.).
Když to spočítám, kouzlo severního Walesu mne sem přitáhlo už poosmé v životě. Krásná zádumčivá krajina, vřesoviště a pastviny rozdělené kamennými zídkami, burácející moře pod útesy, tradice lezení po vlastním. Tahle láska vznikla přesně před čtyřiceti lety, kdy jsem sem ještě jako studentka dorazila stopem z Londýna, abych si vyšlápla na horu Snowdon. Proč jsem po tom zatoužila, přesně nevím, ale to u správné lásky jeden neví nikdy, že…
Snowdon, na který jezdí vláček, má také severní stěnu vyhrazenou drsným horolezcům. Mimochodem, matice pocházející z kolejí železniční trati jim posloužily jako první hexentry. Dnes už je vyrábí místní továrna DMM.
O nějakých patnáct let později jsem už na vrchol dolezla. Zvolila jsem jednu z vyhlášených cest „White Slab“ (7-/7 UIAA, pozn. red.) a spolulezkyní mi byla Angela Soper, bývalá předsedkyně BMC (British Mountaineering Council, pozn. red.) a jeho čestná členka. Žena, které bylo 45 let, když se začínalo závodit na umělých stěnách. Ji věk ale neomezoval, v padesáti vyhrála svoji první soutěž.
V roce 1984 zorganizovala Angela ve Walesu vůbec první mezinárodní setkání špičkových lezkyň WICM (Women’s International Climbing Meet, pozn. red.) a letos přijela na jeho závěr jako vysoce vážená celebrita. Byl to týden nabitý zážitky, dokonale zorganizovaný Pinnacle Clubem (Angela ho svého času vedla, pozn. red.) s podporou BMC. O každou z nás 22 pozvaných účastnic bylo všemožně postaráno včetně místních hostesek jako spolulezkyň a nám zbývalo jediné – lézt jak je libo.
Mně bylo neobyčejně libo se zase jednou navázat na lano s Angelou. Když byla u nás v Tatrách, nabídla jsem jí na oplátku taky plotny – ty Arnoldovy v západní Lomnici. Trochu se tam nad četností jištění divila. Jejímu umění se zase divili naši předlezci, které jsme zajistily zahraničním účastnicím, když na nás vyšlo pořadatelství každoročních srazů „Randes-vous Hautes Montagnes“. Na českém písku byla schopna tahat cesty jen Angela a ještě si při tom tak zvláštně pohvizdovala.
Zvláštní je i to, že od dob našeho prvního setkání v roce 1989 vypadá se svými šedými vlasy a útlou postavou pořád prakticky stejně, takže bylo a je o to těžší uvěřit tomu, co na skalách předvádí. Ani letos to nebylo jiné. S grácií a pohvizdováním si vyvedla cestu britské obtížnosti VS 4c (5- UIAA, pozn. red.), což sice nepatří k extrémním výkonům, ale ani k běžným činnostem pětasedmdesátnice.
Rychle jsem spočítala roky, které mi zbývají na lezení v případě, že bych se jí chtěla vyrovnat, a nad tou inspirací jsem zajásala.
Zakládám její fanklub!
“Jsem rád, že závody jsou konečně tady. Denně mi sem chodily davy turistů a ptali se:
Na co máte nad koupalištěm tu zeď?
Proč tam máte ty úchyty?”
V sobotu do Velkého Meziříčí přijeli lezci, kterým Milan Salaš, jeden z pořadatelů, nemusel vysvětlovat vůbec nic.
Závodili v rychlolezení nad vodou. Kvalifikace měla obtížnost cca 7- kvalifikace, „play-off“ (vyřazovací pavouk) byl za 8- a v grand finále museli borci a borkyně co nejrychleji vylézt cesty obtížnosti 8 UIAA.
Holky vyhrála Domča Dupalová, letos snad specialistka na bláznivé lezecké závody – vyhrála už pražskou Urban Boulder Race. Z kluků byl první Rishat Khaibullin z Kazachstánu. Nejkrásnější skok do vody předvedl porotě Olin Klapal, zároveň hlavní organizátor akce.
Pro ilustraci atmosféry závodů se podívej na video Matěje Pohorského. Fotky jsou tady.
Úvod 17denního lezeckého tripu po Evropě v podání Máry Stehlíka (redakčně kráceno):
Dolomity. Nádherné skály, odjištěné vícedélkové cesty, super počasí, nádherná příroda a pevné vápno. No, alespoň to byla představa. Po celonoční jízdě jsme konečně dojeli na místo. Spali dvě hodinky a natěšení jsme se vydali pod nástup cesty.
Vše připraveno jako nikdy, vytištěné cesty a vidina toho, jak na rozlez dáme 350 metrů.
Došli jsme pod Lavaredo a hledali nástup. Díky bohu, že jsem tam měl Toma, jinak bych nalezl z jiné strany. (směje se) Našli jsme to a s vervou jsme se vydali vstříc Lavaredu.
„První délka by měla být za sedm a má tři borháky,“ čtu v průvodci.
„Super, tak to půjdu první!“
„OK, tak já půjdu tu 8+.“
Sotva Tom nalezl, už po mně házel kameny, měl jsem co dělat, abych uhýbal. Něco málo založil, ale nebylo to nic tutového. Párkrát mu zůstal i 30kilový chyt v ruce a skoro letěl. Ze štandu na mně křičí:
„Hej, člověče, kde byly ty borháky?“
„Mno nevím, asi se stala někde chybka.“
„Chybka? Tě zabiju!“
Dolezl jsem za ním. Naštěstí v další délce nějaké borháky byly. Vydal jsem se nahoru s tím, že to už bude pohoda. No, docela jsem se mýlil.
Rozchrast osmičkovým terénem s docela nepříjemnými boulderovými kroky. Sice se většinou nebojím, ale zažil jsem pár dost nepříjemných pocitů, když jsem odlézal osm metrů a drtil jsem malé lištičky, které se mi pod rukama i nohama drolily. S vypětím sil jsem dolezl k dalšímu štandu. Dobral jsem Toma. V tom začal obrovský slejvák. Nezbylo než jít dolů.
Po pár hodinách déšť ustal a my jsme měli ještě hromady času.
„Co budeme dělat?“ zeptal se Tom.
„Mno nevím, šel bych se kouknout na tu 800metrovou cestu a zítra ji zkusíme.“
„OK.“
U hospody byla mapka, kde jsme horu našli. Odhadem tak půl hodinka cesty.
Nadšeni jsme vyrazili. Půl hodinka byla za námi a před námi obrovské údolí. „Za tím údolím to určitě bude!“ „OK tak jdeme!“ Údolí bylo daleko větší, než jsme si mysleli. Byli jsme navíc úplně vyprahlí a bez vody.
Uplynula další hodina kopců a suťovisk. Došli jsme na místo.
„Jo, to bude asi ta hora…”
„Ale bohužel jsme na jejím vrcholu,“ smáli jsme se.
„Kámo, to nechceš!“ dodal Tom a vyrazili jsme vstříc dalšímu dešti. K autu jsme došli totálně zmáčení a zničení.
Další den ráno bylo pěkně, a tak jsme se vydali za další stěnou. Po náročné chůzi jsme konečně došli pod horu, ale nemohli jsme najít nástup. Zeptali jsme se místních lezců, zda neví, kde se začíná.
„Víme. Musíte jít z druhé strany hory.“
S Tomem jsme se na sebe podívali a začali se smát.
„OK, děkujeme.“ Dali jsme oběd a vrátili jsme se zpět ke včerejší první cestě. Pod nástupem jsme zjistili, že jsme včera nalezli do nějakého projektu, který ani nebyl v průvodci.
Konečně jsme začali lézt cestu, kterou jsme původně chtěli. První dvě délky byly v pohodě, menší odlezy, konečně se skála tak nelámala. Když jsem vyrážel na třetí délku, začalo pršet. S Tomem jsme se na sebe nevěřícně koukli a jednohlasně řekli:
„To nechceš, kámo!“
Chvíli jsme počkali, skála nebyla durch mokrá, tak jsme se rozhodli pokračovat. Na mě konečně čekala “včerejší” 8+ délka. V klíči jsem nedosáhl a musel skákat. Popravdě, byly to nejnepříjemnější pády v mým životě. Sto metrů nad zemí – to jsem opravdu nechtěl, ale nakonec se povedlo. Na štandech jsme strašlivě mrzli a po mokré skále jsme vybojovali dvě délky. Pak jsme se museli znovu vzdát.
Ještě toho večera jsme se rozhodli přejet do další oblasti.
„Hahaha, Bačo, co to vyvádíš s těma babama ve stěně, že si pak musíš mávnout na helikoptéru, to kvůli vysílení?“ škodolibě si ho dobírám poté, co vyjde najevo, že se nechal zachránit od horské služby. Chudák cítí potřebu vysvětlovat, nač teda zbytečně riskovat, když…
Začátkem července vyrážím do Alp odškrtnout si jeden ze svých restů: „Jak mám v klidu zemřít, když jsem ještě nebyla na Eigeru?“ Za parťáka mám vášnivého lovce alpských čtyřtisícovek Romana. V Grindelwaldu je klid: „Chata Mittelegi je zavřená, nikdo po hřebenu ještě nešel, před 14 dny tu napadlo hodně sněhu, podmínky jsou špatné,“ zní informace od horských vůdců. Mračím se, odjakživa jsem nebyla schopna lehce opustit nějakou myšlenku. Jelikož chceme Eiger přejít a pokračovat na Mnicha, bude rozumné tentokrát kapitulovat.
„Pojeďme do Saas Fee, tam to znám, něco vylezeme tam,“ dí Roman.
Udobřuje mě krásná vícedélka v Grimselpassu cestou a vražedné stoupání na chatu Mischabelhutte již absolvuji s úsměvem. Nenechám se rozhodit ani vstáváním v půl třetí ráno, pro jednou to zas přežiju. Všichni ostatní z chaty razí na severní stěnu Lenzspitze, což je stráň o sklonu nějakých 50 stupňů. Lézt v zástupu mne nikdy nebavilo, tak si libuju, že na hřebeni budeme sami. Roman ho lezl předloni – v pohodě (obtížnost D-, úseky IV UIAA, pozn. red.).
Máme jen šedesátimetrové lano, pár smyček a pro jistotu dva frendy. No, fakt jsme tady sami, nádhera, akorát skálu zakrývá sníh o konzistenci, která má k přívětivému nosnému firnu opravdu daleko. Nestydím se pár místeček ostrého hřebene absolvovat popojížděním jako na koni místo odvážných kroků po příliš měkkém ostří a raději ani nekomentuji svoji blbost nad volbou bot, ze kterých mi teď v těžko odhadnutelných intervalech padají mačky.
Délky přibývají a přibývají, ovšem hřeben jaksi neubývá – a to nás čeká ještě traverz z Lenzspitze na Nadelhorn, ten naštěstí bude už prošlapaný.
Pokročilé slunné odpoledne nás zastihuje na hřebínku těsně pod vrcholovou partií, kam jsme se dopracovali lezením přes lokry a žlabem vyplněným tajícím ledem bez jakéhokoli jištění. „Tam už to bude dobrý,“ usuzujeme z pohledu na závěrečný vysněžený svah naproti nám. Stojím u smyčky přehozené přes jediný skalní hrot se zde vyskytující a spolulezec mizí za vyvýšeninou hřebínku. Lano se přestane hýbat.
„Jsem v prdeli“.
„Tak se vrať.“
Od dosažení vrcholu nás dělí maličkost – museli bychom absolvovat asi stometrový úsek současně, přes ostrý hřebínek s krajně nedůvěryhodnou převějí, než by se zas naskytla možnost dalšího jištění. Ani jednomu se nám nechce tolik riskovat. Chudák moje lano už nemá ani těch šedesát metrů kvůli tomu, že se seklo při slanění z jedné věžičky cestou, a musela jsem si vypomoci pár údery cepínem (ano, jde to snadno). Na jednu stranu strmá kamenná šluchta, na druhou svah končící v okrajové trhlině nad ledovcem.
„Máš telefon?“
„Jo, ale nemám signál.“
„Hm, tak to budeme muset počkat do rána, až ten sníh trochu ztvrdne.“
„A hele, signál.“
„Tak co?“
„Tak joo!“
K narozeninám si dopřávám nádherný výlet helikoptérou.
Při pozdější oslavě doma mi gratulují synci: „To jsme rádi, mami, že jsi už rozumná!“
