Dean Potter
neznámý

perex

Dělat rozhovor „o někom“ může být lepší, než dělat rozhovor „s někým“. Obzvlášť, když chceš nahlédnout za oponu, kam tě slavná osobnost nepustí… Jak se žilo s Deanem? Poví Ivo Ninov.

Kredity

T: STANDA “SANY” MITÁČ F: archiv Ivo Ninova, Beat Kammerlander, Adrien Nisan, Christian Pfanzelt, Karel Šváb, Standa Mitáč
| květen 2017

Text 1

JEDNA CHYBA. DVA ROKY


„V okamžiku nárazu letíš nějakých 200 kilometrů za hodinu.
Pokud na místo někdo do 15 minut nedostane doktora, je téměř nemožné přežít.“ V květnu to byly dva roky, co během seskoku ve wing suitu zemřel yosemitský mág Dean Potter. Co o tomhle „nadčlověku“ vlastně víme? Dean žil hodně samotářsky, takže kromě několika známých filmů toho zas tak moc nedohledáš.

Naštěstí si toho hodně pamatuje Deanův parťák Ivo Ninov (na první fotce v černé mikině a na dalších fotkách v galerii, pozn. aut.), tehdejší profesionální lezec a basejumper. S Deanem pět let bydlel – sdíleli krevní skupinu a podnikali spolu ty největší šílenosti. „Tou dobou jsem s ním trávil víc času než jeho manželka,“ říká Ivo a popisuje americkou jízdu, během které s Deanem žili jako flákači a dodržovali jen vlastní pravidla.

Galerie 1

Text 2

UKÁŽOU TI, CO CHCEŠ VIDĚT

Ivo, jak to tedy je s tou knížkou? Čí to byl nápad?
Trochu s ní pomáhám kamarádovi Deanu Findelmanovi (autor kalendáře Stone Nudes, pozn. aut.), budu pro něj psát o Deanovi jednu kapitolu. Dean Findelman napsal spoustu super knížek o lezení, třeba Stone Masters nebo Yosemite in the Sixties… Teď ho napadlo udělat knížku o Deanu Potterovi, protože ho moc lidí nezná.

Chápu, je hodně mediálně slavný, ale lidé toho o něm moc nevědí.
Ano, je slavný tím povrchním stylem, jak se to dneska nosí. Trochu ti vysvětlím, co tím myslím: dlouhou dobu jsem se živil jako profesionální lezec, žil jsem ve Státech a strávil spoustu času s velkými lezci tehdejší doby – Johnem Bacharem, Ronem Kaukem, Jimem Bridwellem… Z mladších třeba s Chrisem Sharmou nebo Yuji Hirayamou… S většinou z nich jsem i bydlel. Když ale začátkem 90. let začala moderní éra lezení, mohl jsi vidět, jak moderní marketing a filmy začínají utvářet nový typ hrdinů. Už to nebyly knihy, ze kterých se dalo čerpat o historii lezení. V něčem to je dobré, ale v něčem to nesnáším. V nových filmech je spousta kravin a nesmyslů – dokonce i ve filmu Valley Uprising, ve kterém použili několik mých záběrů. Ten film je na jednu stranu skvěle udělaný, na druhou je ale tragický.

Proč?
Přeskakuje spoustu důležitých faktů ohledně vývoje lezení v Yosemitech. Místo toho tvůrci ukazují věci, které jsou líbivé pro publikum. Lidi, kteří dnes už nečtou, pak o Yosemitech v podstatě nic nevědí. Úplně vynechali třeba pionýra volného lezení na El Capu Steve Schneidera. Dvacet let před Hubery tu byl chlapík, který je stále naživu a který stojí za většinou volně lezených směrů na El Capa. Filmaři ho tam prostě nedali, přestože volně vylezl spoustu cest na El Capa, do obtížnosti 8a+. A to se dělo v 90. letech, kámo! Společně s Hansem Florinem (yosemitský rychlolezec – specialista, pozn. aut.) tehdy vylezli na El Capa tři cesty za jeden den. Tyhle věci ve filmu nenajdeš a podobné je to i s Deanem – lidé znají jen určitou část jeho příběhu. Navíc hodně lidí lže nebo mlží. Tommy Caldwell říká, že vylezl volně všechny cesty na El Capa. Odspoda ale dal sotva půlku, do zbytku slaňoval a různé délky napojoval v různých dnech. Steph Davis kdysi otrávená utekla po fixu z vrchní části „Salathé“… Byl jsem u toho. Z těchto věcí se mi dělá zle, takže mainstreamový lezecký proud už jsem opustil. Jednoho dne bych lidem rád pověděl skutečnou historii Yosemit.

Kvůli tomu bys asi ztratil nějaké kamarády, co myslíš?
Myslím si, že tihle lidé, jejichž ego je příliš silné, vrací lezení zpátky. Moje filosofie je přesně opačná. Když to nevylezeš, tak aspoň nelži. Určitě se najdou lidi, kteří to zvládnou.

BANNER I SE ČTVERCEM

Text 3 lajna

IKONA NA LAJNĚ

Kde jsi se vlastně potkal s Deanem a jaké byly jeho začátky?
Potkal jsem ho v Yosemitech v roce 1999, ale než jsem se k němu dostal blíž, trvalo to několik let. K lezení vždycky přistupoval jako samouk. V Americe většina lezců sbírá zkušenosti samostatně. Nejdřív jenom lezl a pak začal chodit po lajnách. Myslím, že v Yosemitech se poprvé ukázal v roce 1994 a potkal tam Chongo Chucka. Chongo mu ukázal chůzi po lajně a Deana to hned oslovilo. Chongo totiž nebyl člověk typu: „Sleduj – takhle po tom dokážu chodit!“ Namísto toho razil přístup: „Tohle zvládneš taky, pojď to zkusit! Je to jednoduchý. Když to zvládnu já, tak ty taky!“ Tohle bylo na Chongovi skvělé, v podstatě přinesl slackline nám všem. Mohl být jediný cirkusák, co to zvládne, ale namísto toho to rozdával ostatním a v podstatě založil moderní lajnerské hnutí.

Takže Chongo naučil Deana chodit po lajně…
Učil úplně všechny, člověče! Přinesl lajny modernímu světu, přinesl je tobě… Kdyby tu nebyl Chongo, nebyl by tu žádný Heinz Zak (rakouský fotograf, autor knihy Rock Stars, pozn. aut.) – ten potom lajnování „převezl“ do Evropy. Já měl to štěstí tyhle počátky zažít. S Heinzem jsme pak celkem bojovali, jelikož chtěl lajny nějakým způsobem zpeněžit a my jsme nechtěli. V Yosemitech kolem toho vzniklo velké drama. Dean se později stal jakousi ikonou chození po lajně. Moji další kamarádi by nikdy nezačali chodit po lajnách, kdyby neviděli Deana na plakátu Patagonie, jak jde high lajnu na věž Rosturm v Yosemitech. Takhle prostě věci chodí – Dean byl člověk, který popularizoval slackline. Předtím nám lidi říkali: „Chodit po slackline? To je nějaký trapný cirkus.“ Díky Deanovi se tenhle pohled změnil a stal se z toho samostatný sport.

CITÁT 1

„Mysli jen na další krok.“
Dean Potter

Text 4

MASO A MEDIÁLNÍ OBRAZ

Byl jsi s Deanem během jeho prvního BASE jumpu?
Deana jsem vlastně potkal těsně po jeho první vážné nehodě, která se mu při BASE jumpu stala. Téměř zemřel v jeskyni Cave of Swallows v Mexiku – skákal s částečně vlhkým padákem a trefil jednu ze stěn jeskyně. Měl neuveřitelné štěstí, že se mu povedlo chytit se lana, po kterém jumarovali nahoru! Málem omdlel, ale povedlo se mu „slanit“ jen za použití svých dlaní. Dole měl mega hluboké jizvy a popáleniny. Moc masa mu na prstech nezbylo – jeho život visel celkem na vlásku. Tohle se stalo, když jsem s ním začal bydlet kolem roku 2003, to jsem se přestěhoval do jeho sídla v malé vesnici Yosemity West.

Tam byla ta jeho slavná „Bouda“?
Ne ne, tehdy byl stále ženatý se Steph Davis (americká lezkyně, co také leze free solo a skáče BASE jump, pozn. aut.), bydleli ve velkém domě nade mnou a já bydlel v menším pod nimi. Ta „Bouda“ je věc, co lidi znají z médií. Často nevědí, že Dean měl i další majetek – dům v Santa Barbaře a další v Bishopu. Uměl si dost dobře vydělávat.

Takže měl tři domy. Vydělával si jen lezením a sponzoringem?
Dean byl jeden z mála lidí na světě, co měl příjem v řádu stovek tisíc dolarů za rok. Na dobré peníze si přišel díky televizním show a díky televiznímu průmyslu obecně. Dobře mu platila také Patagonia. Potom mu hodně peněz nabídl Adidas. Co hodně tvrdě vyjednával, byl kontrakt s Čínskou televizí. Zaplatili mu balík peněz za natáčení tehdejšího free solo highline rekordu.

Takže se vydal do Číny udělat rekord na lajně?
Jo. Na internetu můžeš najít i to video.

_

Dean v Číně | 2012
zdroj: NDTV.com

.
.
Párkrát jsem se s ním o jeho natáčeních bavil, ale ohledně těchto věcí byl vždycky hodně tajnůstkářský a uzavřený. Vlastně byl takový všeobecně. Nikdy nechtěl, aby se na něj lidi dívali, když jde po lajně… Nikdy nechtěl, aby se na něj dívali, když leze… Nikdy nešel do skal ve větší skupince lidí! Tohle byl Dean Potter – šel vždycky s malou skupinou nejbližších nebo free sólo. Nejčastěji byl sám – tvrdě zkoušel, pak to jednou předvedl před kamerou a nikdy víc nezopakoval.

Hlídal si svůj mediální obraz? Jak to měl se sociálními sítěmi?
Přesvědčil jsem ho tehdy, aby si založil facebook. Takže ten měl, ale neudržoval ho. Nakonec ho začal nesnášet. Vždycky říkal, že jsou lepší způsoby, jak se prezentovat. Jemu samotnému to moc nešlo, tak to nechával na filmařích. Vždycky si pečlivě vybíral, kdo ho bude točit a vyhrazoval si právo na poslední telefonát, kterým každý film schválil. Docela dost se věnoval Instagramu, protože ho k tomu nutil Adidas. (Jeho účet najdeš tady, pozn. aut.)

Dean Potter – jiný za oponou a před oponou (f: Ivo Ninov)

 

Trénoval někdy běžným způsobem? Myslím bouldrovku, umělou stěnu atd.
Nikdy netrénoval, kámo! Pro lezení? Nikdy. Proč? Když lezeš 8a, nikdy nepotřebuješ trénovat. Pro Deana znamenalo lezení dobrodružství. Když trénuješ a dáváš tomu všechno, spíš se z toho stává tvoje práce. A dnes lidi hlavně trénují a nikdy si nejdou zalézt – 90 % lidí takhle funguje, žijí v Matrixu. My jsme s Deanem v Matrixu nežili. Nemuseli jsme vstávat v určitou hodinu, nemuseli jsme řešit názvy dní…. Takhle to probíhalo po dobu deseti let. Byla to jiná éra. Žili jsme přítomností.

Když si šel zalézt jen tak pro sebe, jaký typ cest měl nejraději?
Všichni říkali, že Dean je spárový specialista. Spáry měl fakt rád, byl to asi jediný lezec, kterého jsem znal, co byl schopný lézt 7b spáry bez jištění. To byl pro něj terén, kde dokázal lézt kilometry. Měl také rád plotny, speciálně na žule, kde mohl uplatnit svoji výšku a masivně silné prsty. Měl v nich neuvěřitelnou sílu.

Ty 7b spáry jsi myslel tak, že v nich nezakládal jištění?
(směje se) No právě – připomnělo mi to jednu historku z Patagonie. Na Cerro Torre lezl se Silvem Karem (slovinský horolezec, pozn. aut.) a ještě někým. Ti dva se strašně báli, protože když Dean tahal, nepoužíval nad nimi žádné frendy v celých délkách. „Hoši, ten v tomhle nikdy nevypadne!“ smál jsem se jim. Oni na mě: „Ale my tady zahyneme – štandujeme na vlastním!“ Dean byl vážně mašina – úžasný spárař i technik v plotnách. Těžko říct, co by ti odpověděl sám, kdyby ses ho zeptal. Podle mě by ti neřekl nic konkrétního. To byl Dean – nerad specifikoval věci.

ILUSTRACE

 

– ILUSTRACE: VERONIKA GAZDOVÁ –

Text 5

CEPÍN Z KONZERVY

Na jaký příběh s Deanem vzpomínáš nejraději?
Nejsilnější moment jsem s ním zažil, když jsem s ním skákal z El Capu svůj první BASE jump. Ale mám v hlavě tisíce dalších, které jsou podobně silné. Tou dobou se mnou trávil více času než se svojí ženou. (směje se)

Jaký byl ten první BASE jump z El Capu?
Uf… Tak to je těžké popsat. Je to něco, co nedokážu pořádně vysvětlit. Ty pocity byly natolik silné, a proto se mnou zůstávají dodnes. Je to něco, co nezvládnu popsat.

Kolik seskoků měl Dean v Yosemitech? Stovky, nebo tisíce?
V Údolí to byly tisíce, to určitě! Skákali jsme tehdy každý den.

Kdy ses s Deanem nejvíc bál? Máš takové zážitky?
Napadají mě dva. Jeden se stal na západní stěně Eigeru, kterou jsme lezli na místo, odkud Dean udělal světový rekord v nejdelším BASE jumpu na světě (3 minuty, 5,5 km horizontálně, pozn. aut.) v roce 2009. Náš zážitek byl dost strašidelný, jelikož jsme tu stěnu lezli v listopadu a na nohách měli tenisky. Byli jsme jediní lidi v horách a museli jsme překonat šílená 50stupňová firnová pole. Našli jsme na zemi nějaké kousky kovů a odpadků – tyhle konzervy jsme pak použili jako cepíny. Dean se zapřel a já mu vlezl na záda a chytil skálu nad ním. Pak jsem mu pomáhal nahoru. Kdybys uklouznul, padáš odsud tisíc metrů dolů do údolí… Dean o tom dokonce sám napsal článek. (Najdeš ho tady, pozn. aut.)
.

Dean sedí u exitu nad severkou Eigeru (f: Ivo Ninov)

.
Něco podobného se nám stalo během přístupu na Middle Cathedral v Yosemitech, kde jsme chtěli skákat. Bylo tam místo, které jsme nedokázali překonat. Vlezl jsem zase Deanovi na ramena a chytil strom. On pak popadl moje nohy a vylezl po mně nahoru. (směje se) Pak to bylo horší. Došli jsme na místo, odkud se skáče. Dean měl wing suit a já ho neměl a bál se, že se rozmlátím o skály. Dean skočil. Já jsem podlehl strachu a zůstal tam sám. Nevěděl jsem ale, jak se dostanu zpátky. Naštěstí se ten den objevil kamarád Sean Learry, který mi hodil lano a zachránil mě.

Jak vypadal Deanův smysl pro humor? Jak působil na lidi?
Někdy byl docela dost drsný. Rád si z lidí dělal legraci, ale byl prostě zvláštní. To je další důvod, proč chceme udělat tu knihu. Jak řekl Timmy O’Neill (americký lezec a filmový producent, pozn. aut.): „Potřebujeme ukázat 3D realitu Deana Pottera. Tu 2D už lidi znají.“ Dean nebyl takový kliďas, za kterého ho lidi mají. Byl to velmi rozhněvaný muž, hodně svůj co se týče názorů, myšlenek a tužeb… Před lidmi vždy povídal o spiritualitě, ale jeho osobní život byl absolutní bordel. Mně to smysl dává – když byl Dean malý kluk, vyrůstal v rodině otce – vojáka armády, který musel každý půlrok měnit své působiště. Dean se dvakrát ročně stěhoval, a tak byl vždy „tím novým klukem ve třídě“. Nikdy kolem sebe nemohl mít kamarády a uzavíral se hluboko do sebe. Měl ale velké dobré srdce – to myslím doopravdy. Mísily se v něm dva druhy osobnosti – zjednodušeně: ten nejlepší chlap, kterého bys chtěl potkat, a to nejhorší sprosté zvíře, co na tebe narazí v lese. Tu druhou část osobnosti moc často neventiloval – tu mohli vidět jen jeho nejbližší přátelé.

Byla jeho „druhá část osobnosti“ důvodem, proč se rozvedl se Steph Davis?
Né, né, né. Tohle bylo jiné. Všichni se vyvíjíme a tihle dva lidi byli oba super silné osobnosti. Myslím si, že problém způsobila éra skrytých projektů – Steph například chtěla být první ženou, co vyleze volně „Salathé” (8a+, 5.13.c, 37 délek, pozn. aut.). Dean se tou dobou zase věnoval chození po lajnách s padákem na zádech. Steph byla hodně naštvaná, že ji Dean nepodporuje a nechodí jistit během jejích pokusů. Deana to ale nebavilo a „Salathé“ mu nešla, i když do klíčových délek nasázel spoustu pokusů. Dean dokázal lézt super těžké věci na žule díky své extrémní síle (a také velikosti – měřil 194 cm a rozpažil 225 cm!, pozn. aut.), byl to skvělý lezec a sólista, ale nebyl lezecky tak všestranný. Jeho hranice byla 8a, jednu cestu měl myslím i 8a+.

 

Dlouhán Dean spotuje během bouldrování v Utahu. Vpravo Timmy O’Neill, 2016. (f: Beat Kammerlander)

 

Jak tedy probíhalo tohle období „Salathé”?
Steph byla frustrovaná, protože každý z nich měl jiné projekty, takže spolu prakticky nemohli trávit žádný společný čas. Když zkoušela „Salathé”, buď ji podporoval Thomas Huber nebo já. Každý den jsme byli ve spojení vysílačkou. Dean byl mezitím v poušti Moab a zkoušel tam své high lajny. Oba dva, Steph i Dean, byli poháněni velkou silou a pronásledovali svoje osobní cíle. Byla to podle mě moderní média, co zničila jejich partnerství – tenhle zábavní průmysl je neustále hnal, aby něco předváděli, byli na obálkách časopisů a pořád byli v něčem první… Když jsem je potkával spolu ve skalách, Dean se choval celkem příjemně. Někdy byl extrémní, ale ne před Steph. Žil jsem s nimi v Moabu i v Yosemitech, ale po rozvodu jsem se Steph víceméně přestal komunikovat. Rozvod proběhl v americkém stylu – otázka spousty peněz a velká noční můra… Ale o tom bych tu nerad mluvil.

Galerie 2 Alex

Text 6

MYŠI V ÚDOLÍ

Jak Dean vycházel s Alexem Honnoldem?
Na začátku z něj byl nadšený, jelikož Alex se objevil z ničeho nic. Já znám Alexe od doby jeho 12 let. Je to úplně jiný typ než Dean, je to cílevědomý člověk, který nemá co dočinění s životním stylem neudržovaných odpadlíků. Vždycky byl soustředěné dítě, které nepilo alkohol a nekouřilo. Jen si četl ty své knížky a trénoval. Je to podobné jako zaměstnanec kanceláře, který má rád svoji práci. Dean byl tou dobou flákač a někdo, kdo žil mimo konvenční společnost. Jenže, výsledky, které začal Alex ukazovat, Deana brzy vylekaly: „To dítě začíná dělat v Údolí další a další nesmysly!“ Objevila se rivalita. Bylo to podobné jako s Tommy Caldwellem a Beth Rodden (tehdejší manželé, Tommy je autor cesty „Dawn Wall“, Beth vylezla jako první žena 8c+ po vlastním, rozvedli se v roce 2010, pozn. red.), tihle dva byli naši sousedi. Nebyli jsme nepřátelé, ale společné večeře jsme spolu vážně nedělali. Bylo to bizarní – představ si vesnici Yosemite West, kde přes zimu zůstávali bydlet čtyři lidi (Dean, Ivo, Tommy a Beth, pozn. aut.) a zároveň spolu nemluvili. Bylo to i kvůli tomu, že měli skryté projekty.

To bylo normální, mít skryté projekty?
Jo. Ta éra komerčního lezení v Yosemitech byla hodně vtipná. Všichni tihle lidi si strašně moc hlídali věci, které zkoušeli a nechtěli, aby kdokoliv jiný o jejich projektech věděl. Docházelo to do situací, že po lezení smývali maglajz ze stěn. (směje se)
.

Yosemity, Half Dome – tady se smýval maglajz ze stěn (i: V. Gazdová)

.
Takže ohledně Deana a Alexe to bylo podobné – žádní kámoši, ale žádní nepřátelé? V čem se lišili?
Alex byl vždycky o několik stupňů nad ostatními. Mimochodem, vzpomínám si, jak jsme ho kdysi s Renanem Ozturkem (americký horolezec, umělec a kameraman, pozn. red.) zasvěcovali do toho, jak funguje komerční svět. Zavolali jsme lidem do North Face a okamžitě s ním uzavřeli sponzorství. Byl dítě, které vždycky dělalo věci do hloubky, a jeho máma ho podporovala ve všem, co dělal. Vyrostl z umělých stěn a závodů. Tímhle my jsme si s Deanem nikdy neprošli, protože za nás stěny prostě nebyly. Teď děti začínají z fáze, kde my jsme končili. Mají znalosti, zázemí… My jsme v našich dobách měli jenom vize. Dá se říct, že Alex udělal hodně věcí, ale vlastně nepřinesl nic nového. Opakuje věci, které potvrzují jeho schopnosti, ale přelomové vize zatím nepřináší. Když jsem byl v roce 2010 v Yosemitech, mezi Alexem a Deanem nebyl v podstatě žádný vztah. Alex je podobný Tommymu Caldwellovi – pracující myš. Já jsem jim říkal křečci. Oba roztáčí ve své kleci to běhací kolečko, a když se dostanou do určité rychlosti, jsou spokojení. My s Deanem, ve stejné době, jsme byli jenom špinaví týpci, co měli rádi dobrodružství a co zkoušeli svoje štěstí. Já osobně jsem nikdy žádnou cestu nezkoušel víc než třikrát za sebou.

Pociťoval jsi tuhle „mezeru mezi školami“ jako velkou?
Ano, byla tady mezera mezi našimi přístupy. Jak vidíš, Dean ani já jsme nebyli moc do tréninku… Naše životy měly jinou misi. Pro Alexe a Tommyho bylo důležité lézt vysoká čísla, což jim dělalo radost. Něco nacvičovali pořád dokola, aby se to jednou povedlo. Já měl vždycky nejradši to „neznámo“ – proto jsem Yosemity i opustil. Začalo to tam být až moc komerční. Mimochodem, s Nico Favressem (belgický horolezec, pozn. aut.) jsme v roce 2016 otevřeli směr „Lost in translation“ (5.12b/c, 7b+, 10 délek, pozn. aut.), jedinou cestu, která byla na El Capa udělaná čistě odspodu a vylezena volně. Nikoho to ale nezajímá. Všichni do cest slaňují a připravují si program zvrchu. Pro mě existuje jediný způsob, jak lézt – a to odspoda, podle saské tradice. Pokud si cestu prohlédneš zvrchu, zabiješ všechno dobrodružství.

FULL WIDTH 2 DEAN PFANZELT

– DEAN POTTER (f: Christian Pfanzelt.com, vyšlo v Montaně 3/2015) –

Text 7

BEZ LANA. BEZ ETIKY

Jaký měl k téhle etice přístup Dean?
On nectil žádnou lezeckou etiku. Pro něj bylo důležité předvést výkon. Pokud měl někam navrtat nýt, udělal to… Pokud měl něco tisíckrát zkusit na top rope, aby to vylezl, udělal to… Tohle byl jeho způsob – a ten nezahrnoval žádnou etiku. Nikdy neříkal: „Měli bychom jít odspodu.“ Ne, ne. Dean dělal všechno, co bylo možné. Uvědom si, že Dean a Steph byli první lezci, kteří zafixovali celého El Capa od vršku až dolů, aby byli schopni sami trénovat na statických lanech. Natáhli si celého „Freeridera“ a použili k tomu kilometr lana. Tím tahle bufetová show začala. Byli první, kdo si tohle dovolili – zafixovat celou cestu, aby ji mohli zkoušet…

Vidím, že přístupem k lezení se od Deana dost lišíš. Bojovali jste kvůli tomu doma?
Dean není můj guru, kámo! Měl jsem s ním ohledně etiky dost bitek a výměn názorů, protože jsem strávil hodně času s Johnem Bacharem (americký lezec, známý pro svá free sóla do obtížnosti 5.12c, 7c, 1957-2009, pozn. aut.), a toho zase zase nemusel Dean. John byl v 80. letech na konferenci v Drážďanech, kde ho nadchla saská pískovcová škola „odspoda“. Mezi Johnem a Deanem byl i další velký rozdíl. Dean nebyl free sólista ve svém srdci – nikdy si nešel zasólovat sám pro sebe. John si chodil zasólovat každý den, což byl vlastně i důvod, proč umřel. Pobýval jsem s Johnem v roce 2006 po dobu tří měsíců. Každé ráno vstával a šel si dát sólo. Stejně jako Peter Croft (yosemitský specialista, *1958, pozn. aut) – to jsou free sólisti srdcaři. Před třiceti lety jsem se k Peterovi připojil, když lezl bez lana na Rosturm. On na mě nahoře: „Ivo, můžu si to dát znova? Bylo to fáááákt dobrý!“ Tak jsem tam na něj počkal. Tohle je ten hlavní rozdíl mezi lidmi, co lezou free sólo jako Dean, a mezi sólisty srdcaři.

Ale Dean sóloval rád, nebo ne?
Pro zábavu a pro sebe nikdy nesóloval těžké věci, kámo! (směje se)

Takže si to mám představit tak, že někdo chodí dřít každý den do továrny, kdežto někdo musí občas skousnout free solo, aby si vydělal?
V podstatě ano, pro něj to byl tehdy způsob, jak vyčnívat nad ostatní. Nikdy nezapomenu na cestu „Dog’s Roof” (5.12b, 7b, pozn. aut.), do které jsme poprvé nalezli spolu. Já na něj: „Hej, člověče, jdeš na čelbu, je čas na tvůj onsight!“ On na to: „Ne, ne, ne. Půjdeš ty, Ivo. Já si to vyzkouším z lana.“ Nebyl tu délku schopný zkrokovat ani na druhém. Po třech týdnech se objevil doma: „Vylezl jsem to free sólo.“ Visel v tom tři týdny, aniž by mi řekl, co má v plánu. Prostě každé odpoledne někam zmizel a zkoušel to do zblbnutí. A nakonec to jednou smrknul bez lana před malým filmovým štábem.

FULL WIDTH fotka

 

– DEAN SÓLUJE S PADÁKEM SEVERKU EIGERU (f: Beat Kammerlander.com) –

Text 8

TOTÁLNÍ VTIP

Existuje dnes někdo, kdo se věnuje BASE sólu? (free solo velkých stěn s malým padákem na zádech, pozn. aut.)
BASE solo je totální vtip, kámo, prober se! Tahle disciplína je něco, co v podstatě neexistuje. (směje se)

A co Eiger, v jednom filmu ze série Reel Rock leze Dean Ženevský pilíř severní stěny s padákem…
To je zase něco, co vzniklo jenom pro video. A místo, ve kterém Dean padá, ani není součástí žádné lezecké cesty. Pro tenhle záběr slanili 40 metrů z hrany, aby to natočili. Ve filmu jsou nějaké záběry z cesty „Deep Blue Sea” (7b+, 320 m, pozn. aut.), ale ten pád se odehrává úplně na jiném místě.
_

Dean v severce Eigeru | pád od 3:20 s
zdroj: Big Up Productions

.
.
Kolik cest stylem BASE sólo tedy Dean vylezl?
Jenom na Eiger a v Yosemitech na Rosturm. A jenom na Rosturm si myslím, že by to mohlo fungovat, kdyby spadl. Výlez je velmi těžký, kolem 7b, je to hodně převislé a super vzdušné. Dean sóloval cestu „Allien Roof” (5.12b, 7b) a zase – strávil na ní věčnost během zkoušení na top rope. Každé odpoledne po dobu měsíců… _

Dean sóluje Allien Roof | 2012
zdroj: Big Up Productions

.
.
Jaká byla jeho motivace?
Zjistil, že nevyleze volně „Salathé“, tak musel najít něco, co Alex Honnold nedokáže. Takhle funguje svět, kámo. Podle mě to byl jeden z důvodů.

A podle tebe je BASE sólo zase jen další produkt mainstreamových médií?
Jo, moc jsem to nemusel. S Deanem jsme se o tom hodně hádali. Byl to jeho absolutní sen a roky jsme hledali místo, kde by to šlo uskutečnit. Jedno léto strávil v Evropě, kde pořád pršelo. Beat Kammerlander (rakouský sportovní lezec, fotograf a horský vůdce, pozn. aut.) ho vzal na Eiger, aby mu ukázal potenciální místo, kde by šlo sólovat s padákem. Popravdě, Dean nikdy nevylezl cestu „Deep Blue Sea”, traverzoval do ní sedm délek nad nástupem. Tenhle traverz do hrany našel náhodně Beat, když jím prchali ze stěny během špatného počasí. Díky tomu Dean získal zkratku dovnitř cesty.

Kdyby cestu lezl odspodu, neměl by při chybě v prvních délkách možnost otevřít padák…
No právě! Ale na světě existoval jeden chlapík, který se postavil k BASE sólu čelem – Paul Kupsa. Byl to Rakušan, který viděl, co dělá Dean, a odjel do Verdonu. Tam slanil do poloviny stěny a odsud vylezl nahoru – stylem onsight, kámo! Byl jediným člověkem, který tuhle hru pojal se vším všudy. Nic nezkoušel. Nic neplánoval.

Víš, co tam Paul lezl?
Nevím, Paul Kupsa lezl maximálně 7c. (Video o něm najdeš tady, pozn. aut.)

Paul Kupsa (zdroj: BaseFatalityList.com)

Tak to je fakt blázen!
Byl to blázen – tenhle borec dělal věci doopravdy! Po Deanovu videu to začali na chvíli zkoušet i další, třeba Fernando Motta v Mexiku nebo někdo v oblasti Riglos ve Španělsku. Všichni po velké dávce příprav. Jediný Paul Kupsa šel rovnou na věc. Byl jediným, koho jsem znal, kdo přijal skutečný risk. Skvělý designér padáků, paraglider, BASE jumper, řidič náklaďáků, lezec… Taky dobrý horolezec – vylezl severku na Eiger a pak si ji skočil. Já jsem taky párkrát skákal z Eigeru, ale nikdy ne hned po vylezení severky! Paul všechno tohle zvládl, a stejně je dnes totálně neznámý.

Vidím, že o svých kamarádech mluvíš často v minulém čase…
Paul taky umřel. Šedesát mých kamarádů zemřelo během deseti let. Fernando z Brazílie taky, Sean Learry… Všichni zahynuli na wing suitech. Všichni.

FULLW 3 kámoši

 

– IVO NINOV UPROSTŘED: ZA DESET LET KOLEM MĚ ZEMŘELO 60 KAMARÁDŮ
(f: Dean Findelman) –

Galerie 3 DEAN

Text 9

POSLEDNÍ VZDUŠNÝ VÍR

Máš podrobnosti o Deanově smrti? Bojím se, že na internetu je spousta zavádějících informací…
Ale pravda se ví. Můžeš si přečíst report, který odpovídá realitě. Všechny informace jsou absolutně v pořádku. Byla to vysoká hra – hodně těžký let od samého začátku. Dean měl malou výšku, nezvládl přeletět přes sedélko v hřebeni a trefil strom. Jeho kamarád Graham letěl za ním, pravděpodobně byl ovlivněný Deanovým vzdušným vírem, ztratil kontrolu a taky zemřel.

Takže s jejich padáky nebylo nic špatného?
Ne, k otevření padáku tady ani nemohlo dojít, kámo. Tohle byl přímý zásah bez toho, aniž by se je vůbec pokoušeli otevřít. Deanova přítelkyně mi volala dvacet minut po tom, co se to stalo. Byla zmatená a nevěděla, co má dělat. Já byl v Evropě a řekl jí, ať co nejrychleji zavolají správě parku. I když ti za skákání hrozí pokuta 5000 USD, je lepší zaplatit a najít živé tělo! Přesto, šance byla velmi malá – musíš jednat okamžitě. Pokud tam nejsi do 15 minut s doktorem, je téměř nemožné přežít. V okamžiku nárazu letíš nějakých 200 kilometrů za hodinu.

Můj obraz byl asi trochu pokřivený filmem Valley Uprising – tam to vypadalo jako vypjatá honička na Deana. Na internetu můžeš najít i svědectví, že Dean byl ve stresu z rangerů, což mohl být jeden z důvodů jeho chyby…
Né, né, né. Tahle záležitost je ve filmu vážně přehnaná. Dean byl vždycky nerudný chlap. Já trval na tom, že s rangery musíme mluvit a vycházet po dobrém. „S těma bláznama nikdy kámošit nebudu,“ byla Deanova odpověď a jeho filosofie. Oni nás rádi honili, ale byli mezi nimi i strážci, co nás měli rádi a pozorovali, jak skáčeme, aniž by po nás šli. Nebyli to blbci a já je respektoval. Kdyby si v Yosemitech mohl každý dělat, co chce, změnilo by se to v totální chaos. Dean byl pořád proti strážcům. Oni ho pronásledovali, protože chtěl být pronásledován.

Title

DEAN POTTER JAKO INSPIRACE PRO NÁS

infobox tabulka obyč

(Profi slacklinerka z USA, která miluje české písky, pozn. aut.)

Jaký byl podle tebe hlavní Deanův přínos pro svět slackline?

Dean byl jedním z prvních slacklinerů a highlinerů. Díky tomu, že mu to skvěle šlo a že ho lidi znali, podařilo se mu na lajny dostat pozornost. Vlastně z toho udělal samostatný sport a přinesl ho širší veřejnosti.

Co jsi na něm měla ráda?
Jasně jsem viděla, že Deanova vášeň a touha pro všechno, co dělal, byla nespoutaná. Vůbec se neřídil vlivem společnosti a tím, co si o něm myslí ostatní. Následoval svoji vlastní cestu.

Co jeho myšlenky znamenají pro ostatní lidi v lajnerské komunitě?
Myslím si, že jeho vášeň pro tenhle sport a jeho neuvěřitelné schopnosti ve sféře free sólování budou žít nadále jako důkaz toho, co všechno dokáže lidská mysl.
.

Faith Dickey (f: archiv FD)

(Spárař specialista z dvojky Wide Boyz, pozn. aut.)

Potkal jsi někdy Deana osobně?

Ne, nikdy jsem ho nepotkal. To je fakt velká škoda, jelikož jsem v Yosemitech strávil hodně času… Zároveň to ale mohlo být tím, že byl hodně těžko zachytitelný, řekl bych až prchavý.

Co podle tebe jeho myšlenky znamenají pro lidi v lezecké komunitě?
Moje hlavní myšlenky o Deanovi se týkají hlavně jeho kapacity neustále posouvat hranice a směr tohoto sportu. Nikdy mi nepřišlo, že by se omezoval normálním přístupem k lezení – ve smyslu odspoda nahoru. Přemýšlel o jiných způsobech, jak k tomu přistupovat a jak to prezentovat publiku. Odlišným způsobem také ukazoval, že láska k dobrodružství a přírodě je velmi osobní záležitost. To se mi vždycky líbilo – připadal mi, že má velmi osobní spojení se svým lezením – někdy to dokonce vypadalo, že lezení vnímá nepohodlně a že je pro něj bolestivé.

Pamatuješ si nějakou jeho hlášku?
No, tak to tedy nevím. Znám vůbec nějakou?! Myslím si, že všechno, co jsem o něm kdy viděl, byly kousky, které předváděl ve filmech. Takže to zná každý. Nejvíce jsem miloval jeho film Masters of Stone 5 (film z roku 2001, určitě mrkni, pozn. aut.)  – klasické těžké spárové lezení!
.

Tom Randall (f: SM)

(Lezkyně a autorka eMontany, která si s Deanem osobně zalezla, pozn. aut.)

Deana jsme měli tu čest s Tomem poznat v Huecu Tanks
, kde dělal přes zimu průvodce a tak jsme s ním a partou dalších chodili bouldrovat. On tedy na nás dohlížel, nosil nám největší bouldermatku a chytal – jako správný guide. Neuměla jsem v té době moc anglicky a lezli jsme hodně vysoký boulder, byla jsem na spadnutí a Dean na mě ze spodu řval, ať se nebojím a skočím, že mě chytí. Nechtěla jsem ho uhodit, a tak jsem na něj řvala: „Go away“. Steph Davis mi tenkrát říkala, že jsem první baba, která ho poslala takhle veřejně do prdele. (směje se)

Jinak, kdybych neměla z časáku načtený, jaký to je borec, tak bych to do něj vůbec neřekla. Byl pohodový, kliďas, a jestli někdo žil v souladu s přírodou, tak to byl on. Na nic si nehrál, žil skromně, v dodávce, hodně meditoval a věřil své cestě, a když jsem s ním později v Praze dělala pro lezce.cz rozhovor, obdivovala jsem jeho odvahu otevírat stále nové dveře poznání a nemyslím si, že to byly rozmary, bláznovství. Toužil poznat život, sebe, po svém a proč ne, na to má každý právo. Je to jen o odvaze člověka, kam až chce zajít a co se chce dozvědět a jaký „prostředek“ si k tomu zvolí… A jestli jsem někomu věřila při rozhovoru každé slovo, tak to byl on a jeho odchod mě, ač se to může zdát divné, zaskočil. Věřila jsem mu, že se mu jeho sen přistát jen s wing suitem podaří. Komu jinému…
.

Simča Ulmonová během rozhovoru s Deanem (f: Karel Šváb)

(Vydavatel tištěné Montany, která o Deanovi několikrát psala, pozn. aut.)

Jednou, v rámci jakéhosi velkého veletrhu plánoval přechod na highline natažené mezi dvěma pavilóny.
Bez jištění. V uvedený čas ale nedorazil. Pak jsem se dozvěděl, že svou show předvedl o něco později, takže ji vidělo mnohem méně lidí. Očekávání ostatních na něj vytvářelo tlak, se kterým se neuměl správně vyrovnat. A já toho vlastně nijak nelituji a rozumím mu – na zem by spadl on, ne nikdo z nás „čumilů“.

Na titulce Montany se Dean objevil v č. 2 roku 2005, kde jde na lajně na Lost Arrow. Toto číslo je dodnes kultovním mezi našimi „lajnery“, protože krom velké dávky motivace přineslo i kompletní návod na to, jak lajny správně napínat. Ve větším kontaktu než s Deanem jsme ale vždy byli se Steph Davisovou, jeho životní družkou a jednu chvíli i manželkou. Ta se objevila už na nádherné titulce č. 4/2004. S Deanem to určitě nebylo jednoduché, za jiné vzpomenu snad jen jednu, dnes už legendární historku, kdy společně vylezli na jakousi patagonskou věž, rozloučili se, on skočil dolů s padákem a ona dolů dva dny slaňovala.

Měl jsem ho za člověka, který nikdy nebyl tím úplně nejlepším lezcem své generace, už proto, že nebyl jenom lezcem, ale také nikdy neustrnul a dokázal naslouchat stále novým výzvám. Věřil sám sobě. Nepracoval na své mediální prezentaci, což je u „malých sportů“, které provozoval, poměrně neobvyklé. Navíc v USA. Dělal věci po svém a dobře věděl, jak moc při tom riskuje. Umřel tak, jak žil.
.

Tomáš Roubal (f: SM)

(Lezkyně, která se s Deanem setkala pár dní před jeho smrtí v sídle Adidasu v Německu, pozn. aut.)

Ešte pred týždňom sa na mňa Dean pri odchode z kancelárie usmial. Fakt sympoš.
Žiaden rodený „speaker“ uchvacujúci davy. Ale aj tak nás všetkých nadchol svojou prednáškou.
Ako sám o sebe povedal: „V čase, keď som uskutočnil najdlhší base jump na svete z Eigeru, nebol som vonkoncom najlepším base jumperom. Ale najinovatívnejším.“
Spolu s vývojárom NASA vyvinul svoj vlastný oblek, ktorý mu takýto zoskok umožnil. Jeho najnovšími projektmi bola spolupráca s Google či Apple. V inováciách videl budúcnosť.
Kľúčom k jeho úspechu bol podľa neho určitý podvedomý „systém“, ktorý mu umožnil uskutočňovať najextrémnejšie akcie. Aj keď jeho športovým „kolegom“ sa v tejto oblasti často veľmi nedarilo a mnoho base jumperov v jeho okolí prišlo o život, on veril, že v jeho „systéme“ je niečo viac. Bezchybný model však ešte nikto nevynašiel, nevyšlo to bohužial’ ani tento krát…
Keď som si prvý krát pozrela video, ako Dean skáče basejump so svojim psíkom Whisperom v leteckých okuliaroch, mala som chuť obrátiť sa na ochrancov zvierat. Keď nám to video pustil priamo Dean, akosi som uverila, že ten psík je vlastne spokojný.
Rovnako na mňa pôsobil aj Dean – balancujúci na hrane, ale šťastný.
.

Nina Kuderjava (f: SM)

(Extrémní běžec, který se u Deana vyrovnával se smrtí svojí matky, pozn. aut.)

S Deanem jsme strávili tři dny. Viděl jsem, že se v něm harmonicky snoubí principy jin a jang; v jeho pohybech je znát mimořádná citlivost a jemnost, když se prochází po lajně nebo zdolává žulovou stěnu. Zachází se skálou a oblohou, jako by dokázal vycítit proudy vzduchu, které jsou pro nás ostatní neviditelné, a poddat se jim. Zároveň leze dravě a dodržuje přísný tréninkový režim. Takovou sílu osobnosti potřebujete, máte-li překonat strach.

Dean byl ženatý osm let, než se v roce 2010 rozvedl. To byl jeden z faktorů, které nás spojovaly. Také jsme byli podobného věku. Dean se stejně jako já blížil vrcholu svých fyzických možností. Bylo mu třicet osm a začínal trochu smutně mluvit o nastupující generaci nabubřelých nováčků s ještě nepoškozenými klouby a nebojácností mládí, pro kterou bylo všechno zdánlivě hrozně snadné. Přezdíval takovým lezcům „opičata”.

Líbilo se mi, jak se s tou změnou vypořádává. Žil v prosté chatce v Yosemitu se svým psíkem Whisperem. Vedl minimalistický život, prosvětlený samotou a přírodou. Diskutovali jsme o výživě a o tom, jak zemřela moje matka a před lety i jeho otec. Vyprávěl, že když lezl nepřetržitě dvacet hodin po velkých stěnách, musel se tak soustředit, že se dostal do transu a byl přesvědčený, že slyší rádiové frekvence. Mluvili jsme o Bohu, limitech techniky i o tom, jak je pro vítězství důležité poznat, že na tom, jestli člověk vyhraje, vlastně nezáleží.

Pomyslel jsem si, že ke stromu před sebou asi nedokážu dojít. Čekal jsem, že každou chvíli spadnu. „Mysli jen na další krok,” zavolal na mě Dean, když jsem zaváhal a lajna se pode mnou rozklepala. „Zůstaň v přítomnosti.”

(zdroj: JUREK, Scott. Jez a běhej. Mladá fronta, 2012.)

Když jsem lezl nebo létal s Ivem, všechny starosti šly stranou. Oba dva jsme si uvědomovali, že způsob, jakým se věnujeme létání s wing suity je celkem bezpečný a řekl bych, že jsme si zvykli se absolutně soustředit. Zároveň jsme si byli vědomi, že za chybu bychom mohli zaplatit svými životy.

Pamatuju si, jak jsem Iva pozoroval během jeho prvního letu s wing suitem. Řítil se kolmo dolů, jako když padá skála. Teď jsem jeho start pozoroval z vrcholku Eigeru – letěl míle daleko, než se mi ztratil z dohledu. Byl v perfektní formě, klidný ve vzduchu a ladný. Se svým Vampirem letěl jako pták a vypadalo to, že přistane až v Grindelwaldu…

(zdroj: POTTER, Dean. Above It All [online]. 2011 [cit. 2017-05-22]. Dostupné z: http://www.fiveten.com/explore/above-it-all-dean-potter/)
.

Ivo Ninov (f: Adrien Nisan, www.shams.fr)

FB TEXT

.

 

Autor

Standa „Sany“ Mitáč

Hlavní editor

„Lezení není jen o číslech a život není jen o penězích.“ Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš.
Je závislý na stavech, kdy neřeší datum –
v horách nebo na labském písku. Neléčí se.

TOC, nezapomenout přidat související články a vyplnit Excerpt (úplně dole)