Zprávu, že Eliška Adamovská 18. března poslala 8c, už máš asi přečtenou z jiných zdrojů (třeba bb, pozn.). Ale jelikož je to fakt super výkon (Elišce je 15 let a 8c má z našich holek vylezené jen Edita Vopatová, pozn. red.), pojďme si na Katalánsko ještě trochu zavzpomínat.

Jak ses vlastně dostala do Oliany a jak výjezd probíhal?
Do Oliany jsem se v podstatě dostala úplnou náhodou, měla jsem jet do Arca s rodinou a trenérkou Sašou Gendovou, ale klukům (Jirkovi Olivovi, Denisovi Pailovi a Ondrovi Ďoubalovi) se uvolnilo místo, takže jsem se rychle rozhodla a asi za týden už seděla v letadle směr Španělsko.

První dny jsem se chtěla hlavně rozlézat, ale lezlo se mi dobře, tak jsem hned zkusila i těžší cesty. Většinu jsem vylezla hodně rychle. Pak jsem se pustila do vysněného projektu „Gorilas en la niebla“ 8b+. Čekala jsem, že se s tím budu prát dlouho, ale druhý den jsem to vylezla. Měla jsem strašnou radost.

Když se mi cíl splnil, nevěděla jsem, co polezu. Kluci zrovna lezli „Fish eye“, což je 50 metrů dlouhá cesta obtížnosti 8c. Je vytrvalostní a má tři bouldry, po kterých je vždy docela dobré místo na vyklepání. Když jsem na to koukala, přišlo mi to nereálné, ale už když jsem to poprvé prolezla, poznala jsem, že mi pohyby sedí. V dalších pokusech jsem do toho dala všechno a další den, v tom největším vedru, se mi podařilo cestu vylézt. Byl to jeden z nejlepších zážitků v životě, myslím, že ho nikdy nezapomenu.

Můžeš ještě s menším odstupem popsat pocity po cvaknutí řetězu? Co se pak dělo?
Když jsem cvakla slaňák a dokonce ani když jsem se nechala spustit na zem, jsem pořád nemohla uvěřit, co se stalo. Byla jsem tak nadšená a zároveň vysílená, že jsem se rozplakala štěstím. Hned jsem samozřejmě volala mojí mamce a trenérce, abychom si mohly pobrečet společně.
.

Nemohla jsem uvěřit, co se stalo

.
Jak jsi vnímala rozdíl mezi tímhle 8c a 8b+ cestami, které už jsi vylezla?
Tyto dvě cesty byly obě moje první této obtížnosti, takže zatím moc srovnávat nemůžu. Doufám, že už brzo něco dalšího přelezu a pak budu moct porovnávat. (směje se) Určitě ale vím, že „Fish eye“ byla nejtěžší cesta, jakou jsem kdy lezla. (směje se)

Seznam cest, které Eliška v Olianě vylezla
3x 7c+,
2x 8a („Mishi“, „Happy hour“),
3x 8a+ („Redbull extension“, „Mon Dieu“, „Humildes pa’arriba“)
1x 8b („La maroncita“),
1x 8b+ („Gorilas en la niebla“),
1x 8c („Fish eye“).

Jaké máš plány na jaro a vůbec letošek?
Letos se chci hodně věnovat lezení na skalách, na druhou stranu bych se chtěla nominovat do repre. Jak do juniorské, tak do dospělé a podívat se na některé velké zahraniční závody. Největší přání pro tento rok je ale vyhnout se zraněním, trénovat, poznávat nová místa a lezení si užívat jako vždy.

Sušíš si na disku nějaký povedený záběr lezecké akce z Českého ráje nebo Saského Švýcarska? Lidé z turnovského muzea do konce dubna sbírají nejlepší momenty na velkou výstavu, která bude mít vernisáž 22. června 2017. Šanci, že tvoji fotku vystaví, máš velkou: „Chceme dát prostor co největšímu množství autorů, minimálně dvaceti lidem z Česka a dvaceti z Německa,“ říká kurátor David Marek, „máme zájem o samotné lezení a lidi v konkrétních cestách. Krajinky a skalní zátiší tisknout nebudeme.“

Až výstava 10. září 2017 skončí, převezou ji na podzim do centra saského lezení – lázeňského města Bad Schandau. Pokud se dostaneš mezi vybrané autory, tak tě čekají pozvánky na dvě vernisáže (Turnov a Bad Schandau), kde se sejde banda českých a saských lezců-fotografů. Při sklence dobrého vína a pohledu na epické obrazy pak půjde jazyková bariéra stranou… Za hlavní myšlenku těchto dvou kulturních akci, snažit se obě komunity trochu více propojit, dáváme palec nahoru.

Výstavy chápej jako rozjezd projektu „Pro horolezce neexistují hranice“, který vygraduje slavnostním otevřením stálé horolezecké expozice v turnovském muzeu za dva roky a kousek – v červnu 2019. Horolezci tak budou mít vlastní objekt s vitrínami a už se jim nebude prášit na matroš.

Ale zpátky k věci – fotky z oblastí Český ráj a Saské Švýcarsko (klidně i historické) posílej na: [email protected] (a jestli se chceš pochlubit i nám, do kopie dej: [email protected]).
Těšíme se.

eMontana je mediální partner výstavy

„Není to o tom někoho porazit nebo shodit na zem.“
„Je to spíš setkání s kámošema, který jsi půl zimy neviděl.”

Mrkni na čerstvé video z první zastávky letošních Boulderzávodů, které o víkendu proběhly v Pardubicích. Fotky najdeš tady.

PÁR STŘÍPKŮ
> Do kvalifikace nastoupilo 32 holek, což je super číslo. Loni v Pardubicích jich bylo 17.
> Martin Stráník utekl ve finále borcům o dva topy. Měl tři a ostatní maximálně jeden.
> Holky vyhrála podruhé v životě Verča Šimková – ročník narození 1998.
> Zúčastnil se i portugalský lezec, který tam vyhrává závody. V Česku skončil 23.
> Stavěči se začínají snažit, aby vyhrávali pružnější a „hravější“, co si dokáží vizualizovat pohyb.
> V neděli závodilo 199 dětí. „To je brutální raketa,“ říká organizátor Honza Zozulák.

Kdo stál na bedně?

KLUCI
1. Martin Stráník
2. Honza Chvála
3. Štěpán Stráník

HOLKY
1. Verča Šimková
2. Peťa Růžičková
3. Danča Kotrbová
.
.

eMontana je mediální partner závodů

Pamatuješ na rozhovor s Michalem „Kuža“ Kuželou? Tenhle vlastenec sice tráví většinu volného času u sousedů v Tatrách, na začátku roku ale udělal malou výjimku a s kamarády vyrazili provětrat skialpy a splitboardy do Gruzie. Přečti si jeho report.

Tak kam se letos poletíme rozjezdit? Honí se nám hlavou před začátkem sezony. Z rovnice „levně ∧ vysoko ∧ hluboko“ nám vychází jasná odpověď. Do Gruzie. Odlétáme na začátku ledna.

Po prašanových orgiích na konci roku v Tatrách se nám moc nechce opouštět domov, než si to ale stihneme uvědomit, přistáváme na letišti v Kutaisi. Na uvítanou všichni dostáváme od celníka kromě razítka do pasu i flašku vína, takže si rozhodně nemáme na co stěžovat.

Kavkazké Chamonix (f: Michal “Kuža” Kužela)

Už doma jsme rozjímali, jakým směrem se vlastně vydáme. Na jih do Goderzi, východním směrem do Gudauri nebo na sever do oblasti Mestia. Vítězem se nakonec stala třetí možnost a my vyrazili směr Velký Kavzaz, do oblasti Svanetie.

Vzhledem k objemu našeho materiálu bereme rovnou dva taxíky a v ranních hodinách vyrážíme. Ještě v polospánku poprvé ochutnáváme místní luxusní kuchyni – chačapuri nebo chinkali. S prvními ranními paprsky otvíráme oči do plna. Vjíždíme do údolí, nalevo se pomalu nasvěcuje Ushba a naproti nám Tetnuldi. Rohlíky tak velké, že i na Labské boudě by záviděli.

Každodenní šlapání na hřeben (f: Michal “Kuža” Kužela)

Zdejší středisko funguje od minulého roku. Začíná ve 2265 metrech nad mořem a vrchní stanice leží o skoro kilometr výš, v 3165 metrech. Je víkend a všehovšudy tu je asi padesátka lidi. Takže plno. Kvůli sjezdovkám tu sice nejsme, na rozježdění každopádně dobrý.

Nově otevřené středisko praskalo ve švech. Ve špičce nás tu bylo 50. V akci Karel Beton (f: Michal “Kuža” Kužela)

Zbytek týdne je jak přes kopírák. Po bohaté snídani vyrážíme prvním lanem v deset hodin nahoru. Brzy ráno teploty sahají k mínusovým hodnotám, stejně ale jeden den přemluvíme šéfa střediska Anatolije, aby nás vzal nahoru rolbou už v osm ráno.

Pokračování je jasné. Neustálé slunce s vymetenou modrou oblohou střídá jen na jeden den decentní oblačnost. První skupina prošlapuje prašan, aby to měl zbytek bandy jednodušší. Teprve tady začínají naše každodenní příběhy. Hned vedle Kotle je krásný hřeben s několika žlaby. Dál po hřebeni se můžeš vydat na druhou stranu, do Amfiteátru, jak jsme ho trefně pojmenovali, kde kromě zaručeného mrazu najdeš i další super žlaby.

Po kolena v prašanu, jak to máme nejradši (f: Michal “Kuža” Kužela)

Další možnosti jsou hned za vrchní stanicí, občas je někdo vyzve, ale většinou jsme tam sami. Kdo chce úplnou samotu, může zamířít na dosah ledovce Tetnuldii. Baví nás i sjezd od vrchní stanice před západem slunce do Adishi, s jednou podmínkou – určitě si předem domluv auto na odvoz. Nějaké, které to vážně projede.

Majestátní hora Ushba (f: Michal “Kuža” Kužela)

Gruzie je krásná země, která nemá díky poloze u moře a vysokým horám moc velký problém se sněhem. Lidé tu jsou stále srdeční a hlavně je na ně spoleh. Co slíbí, to dodrží a zítra je vážně zítra, ne za tři dny. Přistupuj k nim s respektem, ať to tady takhle zůstane i po další roky.

Pokud chceš Michala a jeho partu „Proti větru“ sledovat pravidelně, mrkni na jejich Facebook.

Jakožto lezec se značným odporem k soutěžení jsem se nezvykle dostavil na sobotní závody v lezení spár s názvem „Holé spáry”. Pozval mě kamarád a nechtělo se mi… Ale nějak se mi nepodařilo ho odmítnout.

Na místě se moje pocity zlepšily díky skvělé atmosféře a kamarádskému přístupu všech lezců, co dorazili. Opadla ze mě nervozita z poměřování sil, ale také rychle přišla nervozita nová.

Nervozita z toho znovu si způsobovat další a další bolest. Po pár vylezených spárách na písku, vetšinou na druhém, jsem se považoval za alespoň lehce pokročilého spáraře, ale nemohl jsem se více mýlit.

Nejenže mi cesty nešly technicky, což se dalo čekat, ale pravděpodobně jsem si svojí nešikovností způsoboval více bolesti, než bylo potřeba. To, plus celková délka závodu – lezli jsme devět hodin – způsobila, že před koncem akce už jsme se i na nejlehčí cestu dívali s parťákem se strachem a nechutí: „To si máme jít znova mučit ruce?“

Po vylezení celkem 19 cest (s názvy například „Pseudokomín“, „Uvolněná žába“, nebo „Tlustá Berta“) ale nakonec přišla euforie a radost, že jsem závody dokončil a k mému údivu se dostavila také masochistická touha zúčastnit se dalšího ročníku. Můj tréninkový stereotyp proto pravděpodobně nabourá občasný trénink spár. Na nějaké přední umístění si ale naděje nedělám, spíše na méně utrpení.

(Pořadí vítězů se oficiálně neurčovalo, rozdávály se jen diplomy s dosaženým počtem bodů. Nejvíce jich měl Lionel Burgr – neuvěřitelných 324. Více fotek najdeš tady, pozn. red.)

„Když to na někoho hodíte, exploduje to?“ Po několikanásobné letištní kontrole všech nádob na benzín, vařičů nebo frendů se jim po pěti hodinách zdržení povedlo opustit Izrael. Dnes nad ránem se z pouštního tažení vrátila skupinka českých juniorských alpinistů.

V jordánském pískovcovém království Wadi Rum se jim dost dařilo. Na úvod dvě největší bomby:

Terka Svobodová a Peťa Růžičková přelezly jako první holky cestu „Rock Empire“ 8a, 500 m od Ondry Beneše a Tomáše Sobotky, kteří ji v oblasti, co připomíná planetu Mars, navrtali před 12 lety. Zřejmě půjde o nejtěžší bigwallovou cestu v Jordánsku vylezenou ženami. (fotka dole) Z tohoto přelezu připravujeme zhruba půlhodinový film – těš se na jeho premiéru na Fesťáku v Teplicích nad Metují.

Mezinárodní problém rozlouskli Matěj Svojtka s Jáchymem Srbem – povedl se jim první volný přelez cesty „Sultan Al Mujahidin“ 8b, 500 m od izraelského lezce Elada Omera. V tomhle případě se určitě jedná o nejtěžší vícedélku Jordánska, možná i nejtěžší cestu s lanem téhle zěmě. Pro úplnost – klíčovou délku zvládl čistě Matěj, Jáchym si na ní sice důsledně ničil prsty, ale dal ji “jen” stylem AF. Větší článek čti tady.
_

Matěj Svojtka v klíčové délce za 8b, foto: Standa Mitáč

.
V redakci eMontany právě hučí počítač a stahují se do něj další gigabajty fotek videí, třeba z beduínské svatby. Máš se na co těšit – připravujeme příběh cesty „Rock Empire.“

Pouštní výpravu alpinistů podpořili Horosvaz, Tendon a Rock Empire.

Člověk se musí umět odměnit. Já se třeba nedávno odměnil za úspěšný semestr třítýdenním výletem do Francie.

Nejedu na jih za teplem, nýbrž do horního Savojska za zimou a za mým kámošem slacklinerem Nathanem. Teplo je sice super, ale já rád v zimě mrznu. A taky mám rád, když to bílý svinstvo občas padá za límec. To si pak člověk těch dnů na rozpálený pískovcový věži v Ádru víc váží.

V plánu je hodně skialpů, paraglidu a hlavně highline. Nathan bydlí v jedné horské vesničce v masivu Aravis, což je vápencový soused žulového masivu Mt. Blancu. Už z údolí si vyhlížíme krásnou linku na vrcholu Carmelite a jen co se lavinovka trochu ustálí, vyražíme nahoru. Krok sun krok a po 1500 výškových metrech a čtyřech hodinách jsme nahoře i s těžkýma báglama. Zlatý nástupy jen s lezeckým matrošem, říkám si v duchu.

Highline s luxusním výhledem na celé Chamonix (f: Danny Menšík)

Nahoře hodně fučí, přihnal se totiž fén. Trochu nám to komplikuje natahování. Přetažení lajny z jedné strany na druhou sice vyžaduje trochu toho ozajstného alpinismu v přeskáčích, ale k večeru je hotovo a nová náherná 140 metrová lajna s výškou asi 400 metrů je na světě. A k tomu ten výhled na celé Chamonix. Přespáváme o kousek níž na chatě, kde nám dělá společnost banda z Paříže a jejich životem ostřílený vůdce, který nám při svíčkách vypráví neskutečný lezecký historky. Nechybí sýry, bagety ani víno.

Druhý den ráno přicházíme k lajnám a jsme odměněni naprosto vymetenou oblohou a bezvětřím. Opalovačky, highline bez trika a někonečné výhledy na Mt. Blanc. Škoda, že jsme si nevzali nahoru naše paraglidy, to bychom si mohli rovnou sletět dolů. Ani sestupová lyžovačka ale nebyla špatná.

Krátká upoutávka na delší video, které Danny z Francie chystá

Lajny v horách jsou top. Nezáleží na délce. Celý ten náročný proces, obohacený o dlouhý přístup, skialpy, lezení a nejisté podmínky tomu dávají jakousi vyšší hodnotu. Jako když si k hlavnímu jídlu dáš ještě předkrm, polévku, potom dezert, aperitiv a masáž nohou. Vrchol blaha.

Trend objevování a cestování světem mne také pohltil a brát svět jako atrakci je zcela normální. Pro cirkusové horské fajnšmekry, jako jsem já, je jesenická krajina jako stvořená. Nabízí mnoho zajímavých představení. V tomto zimním reportu budu recenzovat pódium s názvem Hrubý Jeseník. Pojď se mnou nakouknout pod pokličku a objevit místa, kam chodím relaxovat.

Krtinec, čnící nad Rýmařovem, se nemůže rovnat velehorám. Nejvyšší hora sahá jen k patnácti stům metrům. V zimě dokáže ale mlha principála Praděda pěkně potrápit. Billboardy hlásají reklamu: „Jeseníky, poslední ostrov svobody.“ Něco na tom bude, ale pořád je to jen marketing. Jak to teda doopravdy je? Nejlépe to pochopíš na ukázce, jak vypadá takový den nabitý zážitky. Možný Playlist aktivit začíná ledolezením, pokračuje drytoolingem nebo kitingem a končí u skialpinismu.

Podívám se z okna, jak je venku, popadnu skialpy a jdu do akce. Jesenické hřiště mám kousek od domu. Pomyslná statistika v autobuse ukazuje super poměr dva skialpinisté ku osmi překližkářům (rozuměj běžkařům). Vystupuji na Ovčárně a nechám se unášet davem. „Hej, nežduchejte se!“ Místa je tu sice už málo, ale ještě to něco snese. Sezónní návštěvníci dokáží hory pěkně zaplnit.

Klid hledám v přítmí lesa, kde jen kamzíci poskakují před lyžemi. Některá kultovní místa jsou v české kotlině unikátní. Každý český freerider o ně jistě zavadil. Šlapu si to okolo Velké Kotliny. Místní ukrutní borci neznají jiný název než kotel. Takové malé alpské dobrodružství na tří stech výškových metrech. Tipů na výšlap je tu hned několik, ale nejlepší je vždy začít pěkně od spodu z údolí. Další varianta je vyvézt se autobusem na Ovčárnu a odtud podnikat túry. Perfektní hřebenovka je z Ovčárny na Skřítek, ale žádné oficiální trasy pro skialpy nečekej.

Začátkem února zaručuje příroda sněhový podklad pro kvalitní lyžovačku. Při ranní návštěvě krajiny pozoruji různobarevné skupinky. Slyším hlasité pípí. Ptáka by do tohoto nečasu nikdo nevyhnal. Přistupuji proto blíže a vidím velitele, jak předvádí práci se svatou trojicí každého skialpinisty (pípák, sonda, lopata). Příkré svahy dopoledne nabízí kvalitní powder, ale také možnost lavin. Tak bacha, je to nářez tyto laviny. Manšestr jako na sjezdovce tady nenajdeš a občas tě načechrá nějaký ten kámen.

Lyžuji dolů příkrým svahem a užívám si samotu a ticho hor. Však to znáš, když se hlava na hlavě tlačí u lanovky a pomyslíš si na neposkvrněný prach na jesenických pláních. Rozvoj skialpinismu diktuje nabídku outdoorových agentur. Také chceš být v přírodě a užívat si jízdu bez hranic.

Přijíždím zpět do údolí, které je zahaleno do tajemné mlhy. Již z dálky slyším zvuk lanovek a ruch pod nimi. Je to opravdu to, co chci? Jedno vím jistě, chci vypadnout z každodenního shonu neřízeným pohybem, bez myšlenek a ochranných rukou, které za nás každý den zodpovídají. V horách je zodpovědný každý sám za sebe. Jen pán řidič v autobuse po cestě zpět mi trochu kazí moje rozjímání, když prudce zakličkuje mezi auty. Uvědomím si, že jsem zpět v realitě.

Rozhlédni se kolem sebe – myší nebo prstem na novějších telefonech
(Pro větší požitek přepni na fullscreen dvoklikem kdekoli v obrázku)

Na Broumovsku najdeš spoustu lezeckých oblastí. Slavný spárový Ádr, sportovnější a stěnový Křižák, Teplice se svými úžasnými hranami, Bišík s parádním zázemím pro rodiny, Supí skály a Biskup pro samotáře a Ostaš – kapesní Ádr. Pak je tu ještě jedna oblast tak trochu sama pro sebe. Osamocená. Jsou to Broumovské stěny. Písek je tam hrubý, takže lezci po prvním tempu ve spáře stéká krev k loktu a kape na koleno. Stěny mají často krásné pevné kyzy. Leze se zde v podstatě jen tam, kde vyšly nové průvodce, tedy v Zaječí a Třešňové rokli. Některé ostatní obvody vypadají taky hodně zajímavě. Například Kovářova rokle, nebo U Junácké vyhlídky. Tam ale lezou opravdu jen místní znalci.

Zaječí a Třešňová nabízí ohromné možnosti lezení. Zaječí má spíše nižší věže se spoustou choďáků, ale i vážnějších cest. Najdou se zde ale i sportovní prásky, na které se pokaždé znovu chodím koukat s nepochopením. Navíc je zde pěkné ohniště s konstrukcí, přes kterou stačí přehodit celtu a nocležník má luxusní spaní. To vše je potencováno krásnými výhledy do broumovské kotliny. Vedlejší Třešňovka, to je jiný kafe. Celý je to hodně o spárách, ale zase se zde najdou i krásné kyzové stěny. Některé Údolní stěny mají okolo padesáti metrů. Je zde hodně cest střední obtížnosti, kde se vyplatí být kovaný v Ádru. Když jsem začal lézt v Zaječí a Třešňové, byla to láska na první pohled. Horké léto, odřené celé tělo, spousta borůvek.

Loňská sezóna byla podle mě pro Broumovky docela přelomová. Zatímco dříve v nejfrekventovanější dny lezec potkal za celý den tak tři dvojky, letos jsem v Zaječí v jeden prázdninový den viděl čtyřicet až padesát lezců. I když vím, že je to blbost, tak se musím přiznat, že v podvědomí vnímám Broumovky tak trochu jako „moji oblast“. Když tam jsem, cítím se jako v chrámě. Nasávám atmosféru, ze které potom žiju měsíc. Je to pro mě sváteční den. Proto mně bylo velice líto, když jsem viděl, jak se tam zkouší těžké, ale bezpečné cesty na rybu (které lezec snad ani nenacvičuje, protože na RP to teda fakt nevypadá – možná v příštím životě), jak se tam práší tuny mága (vím, že místňáci to tolerují, ale to neznamená, že není slušnost si cestu po sobě očistit) a jak kuřáci zahazujou vajgly jen tak do jehličí.

Rozhodně si nechci stěžovat, že v Broumovkách přibývají lidi. Ostatně znalci můžou namítnout, že pokud mně vadí společnost, ať si jdu lézt třeba do Kovářovy rokle, kde budu sám. Chtěl bych všechny návštěvníky jen poprosit: Až půjdeš na jaře lézt do Broumovek, chovej se prosím slušně. Nenacvičuj těžké cesty na rybu, protože pokud zkoušíš nějakou devítku top rope třeba tři víkendy za sebou, tak jí pěkně dodrbeš (některé cesty, se dokonce staly nelezitelnými). Navíc z toho ani nemůžeš mít takový požitek, jako někdo, kdo si na to počká a pak to dá třeba i OS. Takže poměr požitku/opotřebení cesty je dost mizerný. Pokud máguješ, zkus to s citem a cestu si po sobě prosím očisti. O zahazování odpadků doufám nemusím psát…

Zkus se prosím chovat tak, aby ses tam dál rád vracel a aby si i tvoje děti jednou mohly vylézt třeba ohroženou „Sněhovou Královnu“, nebo zatím odolávající, ale také často rybařený „Šok“. I když to jsou cesty lokálního významu, domnívám se, že to jsou kyzové unikáty, které jen tak někde nenajdeš. Mimochodem: Víš, že v Zaječí rokli je údajně nejhůře dostupná vylezená věž v Čechách? Jedná se o Klášter. Vede na ní jediná cesta. Jmenuje se „Svaté přijímání“, obtížnost IXc. Tady si jen tak nezarybaříš…

Sledujem chalana nad nami ako ukrajuje metre v Stanislawského ceste na Vysokú. „Nemôžem nájsť štánd. Zrúúúš a lez za mnou!” kričí. Stojí po tridsaťmetrovom odleze v snehovom koryte. Druhý chalan váhavo zruší štand a nalieza za ním do strmej stienky. Ak teraz zaváha, pofičia stenou obaja. Som rád, že štandujeme mimo spádnice.

Mrzneme a ja viem, že sme nemali do steny nastúpiť. Potvrdili to i kusy ľadu čo mi dali po papuli hneď v prvej dĺžke. Tie, čo padali v šiestej, rozbili Méďovi nos. Po zásahu besne nadáva na romantiku a preklína všetky módne túry sveta.

Zvyčajne totiž počúvame signály hôr. Ako vtedy, keď sme ešte za tmy vystúpili z auta a to nám bez vodiča utieklo po mokrej a ľadovej ceste do priekopy. Teplomer ukazoval nad nulou, no prehlásili sme ho za pokazený. To isté som tvrdil o Méďovi, keď sa o hodinu prepadol do potoka. Prvú dĺžku, kde zurčal vodopádik, by sme tiež prebili. No bola to tretia a jasná výstraha. Tak sme to otočili.

Ak sa dnes stane průser, tak bude to len a len naša vina a hlúposť. Napriek tomu som pokojný a šťastný. Cesta je v ideálnej podmienke a kopec je to prekrásny. Tak prečo si ho nevyliezť.

Vyrostla jsem ve světě horomilů. A každý den za to děkuji.
Později jsem zavítala více i do světa indoor lezení. A tu se mi naskytla možnost ocitnout se znenadání ve světě maglajzu!
A že je to specifický vlastní svět…

Nejdřív jsem zjistila, že na umělé stěně přeci nemůžeš být bez maglajzu!
Dokud nemáš svůj maglajz pytlík, tak nejsi lezec.
Odolávala jsem tomuto nepsanému pravidlu docela dlouho.

Nakonec jsem si ale řekla: „Tak proč ne!“

Když jsem se vrátila šťastná pochlubit se, že jsem již zcela vybavena  –  teprve tehdy se mi dostalo dalšího vhledu do situace a složitostí tohoto oboru:

MAGLAJZ PYTLÍK
O maglazpytliku se příliš nehovoří.
Proběhne krátká debata o tom, zda je pytlík dostatečně – veliký, malý, správně tvarovaný, aerodynamický, dobře nebo méně zavíratelný (v případě žen také, zda má správnou barvu).
Ale je to debata krátká…

DRUH MAGLAJZU
Zato, co se týká druhu distribuce maglajzu, debata je dlouhá.
Dalo by se říci až dlouhodobá.
Možná celoživotní.

Tady se nevtipkuje.

Magnézium totiž můžeš sehnat v různých podobách – rozdrcený prášek, gel v lahvičce, kostka, kulička nebo větší balení.

Já si poprvé přinesla kostku.
Po pěti minutách přítomnosti mé nové Kostky na place jsem se dozvěděla, že Kulička je daleko lepší.

„Tolik nepouští mágo, déle vydrží, je skladnější, a když člověk omylem skopne pytlík, tak se nerozsype…“
„Nojo, ale máš málo mága na rukou.“
„Nejlepší je prášek – ale ne moc jemný, aby nezanášel póry.“
„Nejlepší je tuba s gelem, nepotřebuješ maglajz pytlík a vejde se ti všude, je malá.“
„Ale ta je drahá a dlouho nevydrží. A není to echt lezecké, tuby mají jen začátečníci.“
„Nejlepší je nosit si celou krabici mága. Tu jen tak nerozprášíš a máš ji skoro na pořád.“
(…)

Dostala jsem se do „Mg-světa“, kterému vládne RBR – Rituál bílých rukou.
A ještě mi asi chvíli potrvá, než se v něm začnu orientovat.

Jak v horách odlišíš, že dvanáctá délka je 7a nebo 7a+?
Těžko. Tady jde o něco jiného – o to, kolik toho udýcháš a skousneš, jaká je nálada v týmu nebo kolik plynu na vaření ti ještě zbývá… Žádný? Tak to budeš muset vydržet noc na štandu se sušenkou, která už ti leze krkem…

S šéfredaktorem tištěné Montany Martinem Stolárikem každý rok vyhlašujeme ocenění „Sympaťáci roku“ – vybíráme výkon v horách, ze kterého je cítit odhodlání a radost.

Za rok 2016 jsme vybrali dva táty od rodin: Jindru Bednáře a Michala Plundera. Rozhovor s kamarády, kteří spolu lezou od základky a v létě se jim povedl první český výstup na věž Nameless Trango v Pákistánu, si přečti v nové Montaně, která se v následujících dnech objeví ve schránkách předplatitelů.

Mimochodem, tihle dva borci z Telče se stali předlohou filmové povídky s Miroslavem Donutilem. Mrkni tady, od 49. minuty.

Slunce se opírá do jihovýchodních svahů.
Čistí stěny od sněhu. Zůstává holá skála. Pravá, levá. Vítá tě ztichlá, osamocená dolina. Takhle po snídani tady ještě nikdo není. Jsi za to rád. Později tu bude téměř přecpáno. Odbočíš z prošlapané dálnice. Jsi rád, že nemusíš čekat na parťáka. A jsi ještě radši, že se neženeš kvůli tomu druhému. Vítá tě stín. Mírný vánek. Pozoruješ tisíc a jedno sto uskupení vody. Každý metr jiný. Jsou stovky druhů ledu. Rozčepýřené nebo zplihlé štosy drnů. Desítky firnů. Galerie sněhů. Ticho. Přemýšlíš nad blbostmi. Těšíš se, až v sedle nakoukneš přes hranu. Výhled nezklamal.

Zóna.

Zde neplatí lidská práva a povinnosti. Jsi. Začínáš lézt. Pěkná, vyhřátá skála. Mačky skřípou. Nic v hlavě. Intuice. Často zastavuješ. Posloucháš. Nic. Nebe nad tebou. Slunce. Skála. Sníh. Jsi v nebi. Téměř neuhýbáš bokem. Držíš se hřebene. Je to hra. Propasti kolem tebe. Žádný strach. Ale slézání je velmi, velmi opatrné. Už není jen nic. Radost. Nezavazí ti žádné lano. Konec linky. Dál a dál bys neměl. Nedoléčené tělo se silně ohlašuje. Dolů. Sever překvapil. Ledový firn. Hroty ve hře. Trocha poprašku. Úbytek koncentrace. Pár kroků a led. Mačka sjíždí. Prodloužené pařáty fungují automaticky. Ještě hřebínek. Skoro pěšinka. Slunce.

Ráj.

Jediné, co mu ubírá na kráse je fakt, že v létě se ve špičce vydává vzhůru i sto lidí denně a jeho kouzlo se ztrácí pod hlukem, nadávkami nebo intenzivními přelety vrtulníků. Jinak je Matterhorn nádherný kopec.

Můj první pokus skončil před několika lety právě nepříjemnou zácpou… A to i bez nevhodné večeře.

Na pár let šel plán k ledu a myšlenku na výstup jsme znovu vybalili na podzim, kdy jsme definitivně vyměnili Tatry za lezení v Chamonix výstup na Matterhorn jsme si naplánovali na Silvestra.

30. prosince ještě za tmy vystupujeme ze zubačky v Zermattu, lepíme pásy a se svítáním se nám odkrývá monumentální amfiteátr čtyřtisícovek od Weisshornu přes Matterhorn až po Doufourspitze a Strahlhorn. Tady si asi každý trochu zasní, jaké by to bylo žít v podhůří a mít tu krásu na dosah ruky.

Kousek pod chatou míjíme dva Němce, kteří prý dostali za uši a po dlouhém bloudění to raději otočili a mizí. No, snad to nebude taková tragédie.

Nová Hörnlihütte, dokončená v loňském roce, nás vítá luxusním vytápěným winterraumem s bezkonkurenčním výhledem na kopec a hřeben Hörnli. Takže, kudy nahoru? Kde mohli zakufrovat? Tuhle zleva, tamhle přímo a tam vzadu nahoře už je to jasný… Podmínka perfektní, kopec jen náš, takže pohoda.

Ještě za tmy nastupujeme a máme několikrát docela štěstí, že se nám daří najít vhodný směr. Už se tolik těm dvěma nedivíme, že mohli strávit několik hodin na prvních dvou až třech stech metrech. Paradoxně také zjišťujeme, že ty „perfektní podmínky“ pro úvodní pasáž úplně ideální nejsou. Něco je zasypáno, něco zase ne, sledujeme sněhová pole, která občas končí pod nepřekonatelnou střechou a občas vyznívají v hladkých plotnách. Kdyby tak bylo vidět letní trasu nebo kdyby bylo naopak všechno pod sněhem…

Ale dost breku, po východu slunce se postup zrychluje, na chatě Solvay sváča a před polednem už máme Alpy na dlani… Přes švýcarský vrchol si jdeme i pro ten italský a já mám pocit, že mi z té viditelnosti, kdy je vidět až masiv Les Ecrins (téměř 200 km vzdálený), vypadnou panty.

Před sestupem kolem prolétá hlídkující vrtulník a vše dobré přeje pod vrškem stojící soška svatého Bernarda, který je prý mimo jiné i pomocníkem v hodině smrti. Chce nám snad něco naznačit?!

Vše jde hladce až k těm zmíněným závěrečným metrům, kdy musíme několikrát proslanit z pole na pole, a jelikož máme jen krátkou šňůru, trvá to hodně času… Jak už to bývá, nic nejde hladce a zakufrovat na sestupu prostě musíme. Na druhou stranu, nějakou tu hodinku navíc si s touhle krásnou horou rádi užijeme…

Díky, že jsi chvíli patřil jen nám!

.

„Vyrobím si sněžnice a vyrazím na zimní přechod hor.“ Tuhle myšlenku jsem měl dlouho. Mezi nápadem a momentem, než jsem na nich stál poprvé na sněhu, mezitím uběhlo několik let.

Byli jsme na to dva – já a kamarád Anťas. Anťas sehnal návod na výrobu alijašských eskymáckých sněžnic a jednu fotku hotového díla. Návod zde popisovat nebudu, protože ho najdeš tady, a můj výrobní postup nejspíš ani nebyl správný, ale řeknu alespoň, jaké nástroje jsme používali a s čím jsem se sám potýkal. Věděli jsme, že bude potřeba ohýbat dřevo a dělat kožený výplet. Práce se dřevem pro mě byla a dodnes je neprozkoumaná oblast, což je důkazem, že si sněžnice může udělat opravdu každý.

Všechen materiál, který jsme potřebovali, tvořila jasanová fošna a taška ztvrdlé nevyčiněné kůže zbavené chlupů. K přípravě latěk jsme potřebovali cirkulárku, hoblovku a rašpli, díry jsme vrtali na malém garážovém soustruhu. Ohýbání dřeva představuje stěžejní, nejzajímavější a samozřejmě nejtěžší část. Dřevo je potřeba namočit v horké vodě či páře, pak se dá ohýbat. Vůbec to však není tak jednoduché, jak to zní. Zkoušeli jsme to různě, nejprve na dvorku nad ohněm v kotli s vodou a nakonec napařováním mezi dvěma pekáči na plynovém sporáku doma v kamrlíku. Po dlouhém zahřívání dřeva vždy zbývalo jen pár vteřin na ohnutí, než dřevo zase ztuhnulo. (Se správnými technologiemi se prý dřevo dá ohýbat jako špageta, ty jsme ale neznali.) Ohýbal jsem jej o všechno možné – třeba o žebra topení a nejčastěji o svoje koleno obmotané několika vrstvami látky. Byl jsem totiž tvrďák a nepřipravil si rám, který je popsán v návodu (paradoxně mi jeho zhotovení přišlo moc pracné). Několikrát jsem laťku po celoopoledním ohýbání zlomil. Výsledek nakonec nebyl zcela ideální (nepodařilo se mi špičky ohnout tak, jsem chtěl), ale stačilo to. Jakmile je hotový rám, zbytek se už zdá jako hračka – je to jen o stříhání šňůrek z namočené kůže a proplétání dírkami. V této fázi jsem skončil s tím, že s přívalem další motivace dodělám ještě kožené vázání na boty. Bohužel jsem v té fázi vydržel několik let a sněžnice jsem vyzkoušel – provizorně přivázané k botám prádelkou – jen jednou s Anťasem nanečisto v mělkém sněhu.
_

Martinovy sněžnice v Krkonoších (f: Standa Mitáč)

_
Prvním skutečným testem celého mého úsilí se stalo až zimní putování po Krkonoších. Rozhodl jsem se jet, ale na výrobu pořádného vázání jsem si čas neudělal. Vsadil jsem na osvědčenou prádelní šňůru, ze které jsem po cestě ve vlaku zimprovizoval primitivní vázání. Nikdo včetně mě nevěřil, že to bude fungovat. Sám jsem čekal, že mojí váhu i s batohem výplet neudrží – na pohled to tak skutečně i vypadalo. Jaké překvapení bylo, když jsem se na sněžnice postavil a vydal se přes závěje hlubokým sněhem. Výplet držel až neuvěřitelně pevně. Občas se mi zadrhávala špička o větve, párkrát jsem musel sněžnice převázat a z kopce to nešlo tak rychle, jako ostatním na moderních kovo-plastových sněžnicích. Na dřevěné sněžnice je to větší nápor a je potřeba dávat pozor, aby se nepoškodily. Na druhou stranu mě hřál pocit, že jdu „po svých“, kterým se krásou nevyrovnají ani ty nejdražší moderní, a také pohledy kamarádů plné zbožné úcty.

Uvědomil jsem si, jak zruční museli být eskymáci, indiáni nebo Anťas, kteří vyrobili ještě mnohem lepší a krásnější se složitějšími výplety. Celé je to nesporně záliba pro nadšence nebo staromilce. Vložená námaha se však vrátí v podobě nových zkušeností, pěkných zážitků a veliké úlevy, když náhodou nezůstaneš pohřben v závěji a vrátíš se z výletu živý.
.

Minulý týden se v pražském Lokal Bloku konal exhibiční závod „10boy” – druhé setkání letošního ročníku kamenných fixů a stisků. Vedle Adama Ondry a Štěpána Stráníka nejlépe zabojoval dvacetiletý Michal Běhounek, který vyhrál pražské kolo.

Zatímco já piju pivo, Michal vedle mě usrkává malinovku: „Jsem v tréninku, nemůžu alkohol.”

Jak ti seděl koncept závodu – silový desetiboj?
Vzhledem k tomu, že poslední dobou vůbec nekampusuju, trénuju spíš lezení jako takové, tak jsem byl spíš zvědavej, jak to bude vypadat. A upřímně jsem byl docela překvapenej, že to takhle dopadlo.
Vlastně jsem teď nejslabší, co si vůbec pamatuju. V poslední době jsem dost zhubnul, hlavně na svalech a tím ztrácím i dost síly, ale o to lépe se mi leze.

Měl jsi velká očekávání?
Vůbec ne, bral jsem to jako exhibici a doufal jsem, že to bude zábava.

Takže ses na to moc nepřipravoval.
Nepřipravoval, můj trénink je teď orientovanej úplně jiným směrem – učím se správně dýchat, dýchám každej den půl hodiny do břicha, chodím na jógu.
Síla by měla spíš vycházet z pohybovýho vzorce, z toho jak se ti svaly řetězej, než z toho, že máš obrovskou bouli na rameni, ta síla je potom lepší a efektivnější. Myslím si, že mám těch svalů zbytečně moc a musím se naučit je pořádně používat. Když budu bušit na kampusu, tak budu těžší a silnější a v lezení mi to pomůže minimálně, rozhodně míň než ta efektivnost pohybu, kterou se teď učím.

Jak ses k tomuhle tréninku dostal?
Tohle se učíme v Lezecké Akademii, jsme lezeckej oddíl a máme pod sebou děti, které to učíme taky, snažíme se rozvíjet je tímhle směrem, aby měly kvalitní pohybovej vzorec, aby to nebyly uzlíčky svalů, aby byly hezky volný a lezly dlouho. Dost často lidé končí třeba v pětadvaceti, protože jim rupne rameno. Sílu a vytrvalost musíš získávat postupem času. Taky si myslím, že je lepší mít míň síly a tělo si tu cestu najde samo. Spousta lezců třeba vůbec neumí lízt nohama, jen se tak o ně opírají, ale aby to z té nohy přímo tahali, to dělá málokdo.

Abych se vrátil k desetiboji, která disciplína ti dala nejvíc zabrat?
Nejhorší bylo asi kampusování, který bylo úplně na konci a člověk už je tak odvařenej, že je ten kampus těžkej i po velkejch lištách na malou vzdálenost. A nejlíp jsem se cítil v „paneláku“ a na menších lištách.

V paneláku* jsi převisel Adama, ale Ivu ne.
To jo, Ivu nepřevisí asi nikdo. (smích)
*(disciplína, ve které bylo za úkol držet na tření metr a půl široký úchop. Iva Vejmolová v této disciplíně drží prvenství za obě dvě letošní kola, pozn. autora)

Plánuješ nějakou disciplínu zařadit do svého tréninku?
To nejspíš ne, neodpovídá to formátu, jaký jsem si teď nastavil.
Až budu cítit, že mi chybí třeba síla v prstech, tak začnu trénovat i kampus, ale dokud cítím, že mám síly…

…zbytečně moc?
To zase ne, síly v prstech není nikdy dost (smích), ale zatím mě to neomezuje. Síla má být to poslední, co člověk nabírá. Když už tě limituje jenom síla, tak je to v pohodě, horší je, když tě limituje pohyb jako takovej.

V té akademii máš svého kouče?
Vlastně mám dva, Petra Filipce a Kubu Novotného. Zároveň s nima probírám i fyzioterapii, abych celkově zlepšil pohyb i mimo lezení a postupně to tím směrem přenášel.

Kde se ti trénuje líp, venku nebo vevnitř?
Teď zrovna na boulderovce, teď je na mě venku zima. (smích) Ale mám kameny rád, jenom jsem děsně línej, vylezu si jeden těžkej boulder a cítím, že už mám splněno. Takže se spíš naobědvám, lehnu si a užívám si přírodu kolem, prostě výlet s nějakým cílem.

Držíš nějaký speciální jídelníček? Zjevně se vyhýbáš alkoholu…
Alkohol nepiju skoro vůbec, od listopadu už nejím ani maso a teď se snažím omezovat i mléčné výrobky, protože ty zahleňují a to je kontraproduktivní s mojí snahou učit se správně dýchat.

Stal ses vegetariánem v rámci tréninku?
No, maso jsem přestal jíst z přesvědčení, ale jinak jsem si spíš řekl, že bych to mohl zkusit, zatím se cítím fajn, tak uvidíme.

Máš nějaké lezecké vize?
No, rozhodně bych chtěl někdy lízt svěťák a ideálně bych se rád dostal do Tokia na Olympiádu. To je takovej ten „sen každého kluka”.

Tam berou kolik, asi dvacet lidí z celého světa?
No, o to je to těžší… Když už snít, tak ve velkým.

Zmiňoval jsi, že chodíš i na jógu…
Jóga mi pomáhá uvědomit si svoje tělo – kde jsem prohlej, kde se zkracuju, pomáhá mi s dýcháním a pomáhá mi to mentálně, uklidním se tam a mám potom prázdnější hlavu, takže se mi o to líp leze.

K lezení přistupuješ hodně filosoficky.
Ve všem co dělám se snažím najít, co mi může pomoct v lezení, a přenést to do něj. Čím víc to dělám, tím víc zjišťuju, jak jsou jednotlivé aspekty propojené…

Když jsem 24. prosince stoupal po Velké čínské zdi podél obřího nápisu 忠于毛主席 (Loajalita předsedovi Maovi), nemaje tušení, kam ten den dojdu, kde v té zimě přespím, přemýšlel jsem, zda jsem se už doopravdy nezbláznil.

Tomu by mimo jiné nasvědčoval i fakt, že jsem si při cestě ke zdi černým taxíkem prozpěvoval s taxikářem místo koled revoluční písně, například 东方红 (Východ rudne) a ptal se jej na otázky se stranickou tématikou, díky kterým si mě bude tento soudruh asi pěkně dlouho pamatovat.

Důvodem celého toho činění nebude nějaká duševní nemoc (snad alespoň ne vážná, pozn. red.), ale láska k zemi, jazyku, kultuře a tomu typickému organizovanému chaosu. A když to smícháme s nedostatkem času na plánování před odjezdem a přidáme touhu po dobrodružství, získáme takové nadšení, díky kterému není ani tvrdé sedadlo při 4000 kilometrech vlakem tak tvrdé, místní vzduch není tak znečištěný a jihočínské dialekty nejsou tak nesrozumitelné.

Jak to ale dopadlo na Čínské zdi? Poté, co jsem prošel zrekonstruované přelidněné i liduprázdné původní úseky, kde na některých úsecích původní zdi byl postup dost lezecký s nebezpečím pádu z několika desítek metrů (vše samozřejmě bez jištění), jsem zjistil, že s přibývajícím věkem dostávám rozum a pud sebezáchovy se objevuje i u mne. Jak jsem sám prostupoval terénem, uvědomil jsem si, že se držím nějak křečovitě. Cítil jsem strach.

Po slezení na pevnou zem se mi při pohledu na klesající slunce do mysli vynořovala otázka, kde strávím noc.

Jak mi zmrzla voda v láhvi a při každém kratičkém zastavení jsem cítil zimu, věděl jsem, že na Čínské zdi to nebude. I přes prvotní nepřipravenost jsem tedy udělal vše pro to, abych zde nemusel v -10° C na Štědrý den bivakovat pouze ve žďáráku a péřovce. Cílem bylo přežít. Spustil se tedy závod s denním světlem a já co nejsvižnějším tempem spěchal kupředu, ačkoliv jsem nevěděl, zda-li tam najdu cestu do civilizace…

Obrovské štěstí (a schopnost domluvit se) ale zapříčinilo, že jsem ještě ten večer ulehl do postele v ložnici sdílené s Rusem a dvěma Číňankami v pekingské ubytovně, další den navštívil Náměstí Tian´an men (kde se vlastně nikdy nic neodehrálo), prohlédl balzamované tělo Velkého kormidelníka předsedy Maa a v následujícím týdnu projel půlku Číny, navštívil kamarády v Xi´anu, Šanghaji, přespal na čínské vysokoškolské koleji v pokoji pro osm studentů, poznal spoustu nových lidí a mluvil, mluvil, mluvil…

Bylo velmi zajímavé trávit Vánoce a západní Nový rok v zemi, kde nic takového neslaví a rudá barva je spíš než s Vánocemi spjata s režimem a Komunistickou stranou… V každém případě jsem se jako vždy rád vrátil na západ, kde vládnou „zlí kapitalisté“.

Písková sedma. Víme, to není žádná vysoká hra. V deníčku na lezci za ni body nenasbíráš, už vůbec za ni nesklidíš ovace vestoje. Přesto zůstává pomyslnou hranicí, kde se láme chleba, kde už prostě “lezeš písek” a nehraješ si někde na stěnkách (tím nechci říct, že neexistují pětky, kterým se člověk rád vyhne obloukem).

Jedna taková – stará, klasická, vzdušná sedma, vede na Jehlu, impozantní věž v srdci Prachova. „Jihovýchodní cesta“ (VII z roku 1929 od německého lezce Waltera Bartha, pozn. red.) je logická linka, naleze se od jihu z plošinky plné menších boulderů, s vidinou ne zrovna příjemného odskoku. Po úvodní sekci po docela pozitivní plotně se zcela negativními pocity pod nohama, se uklidíš do bivakovací police oplývající hodinami, borovicemi a vůbec dojišťovacím nebem. Jenže hned potom nastoupíš do severní stěny, ve které už teď jsi dobrých 15 metrů nad okolním terénem, cvakneš si jediný osamocený kroužek a jmeš se stoupat dalších 8-10 metrů po hraně stěny. Po hraně, kde nezaložíš, pod zadkem ti stoupají metry a kontakt se spolulezcem nemáš vůbec žádný.

Lezl jsem ji všehovšudy třikrát, dvakráte na druhém, naprosto vyjeven ze všeho toho prostoru pod sebou a kolem sebe, dokola jsem si opakoval:
„Tohle teda v životě tahat nebudu.“

Jenže pak se v tobě něco zlomí, dojde ti, že je to jenom v hlavě. Lezl jsi i těžší věci, nemůže se nic stát, to musíš dát poslepu. Trochu se nahecuješ, trochu se chceš poprat s tím strachem v sobě.

Takže najednou stojíš dole, srdce ti buší a jsi navázanej a obutej. Odlepíš se od země, a hned si uvědomuješ, že na tomhle konci lana je to úplně jiný kafe. Už od prvního metru se nejde vrátit, aniž bys riskoval minimálně zvrklej kotník. Jindy jistý chyty najednou neberou. Vyděšeně dolezeš ke kruhu, cvakneš. A odteď jsi v tom sám. Opatrně přebíráš lišty a kapsy a vzlínáš úzkostně k svému vytouženému vrcholu. Jako by tam nahoře byl středobod vesmíru, tvůj jediný Bůh a bezpečný úkryt. Potlačuješ ty kousavý myšlenky „co kdyby”, „kolik bych letěl”, „má mě dobranýho”. Ignoruješ strachy potící se dlaně a myslíš jen na to jediný místo na světě, orámovaný železným slaňákem. Každý krok, který bys někde na vápně nebo na překližce, zopakoval s elegancí a grácií, si najednou třikrát rozmýšlíš, opatrně kontroluješ stupy pod lezečkami a v duchu si opakuješ: „Je jedno, jestli nemůžeš. Musíš!”
…

Jsi nahoře, křečovitě svíráš v ruce jistící hvězdici a cvakáš do ní odsedku. Zhluboka vydýcháváš odeznění adrenalinu.

„ZRUŠ!“

Nebyla to obyčejná sedmička, byla to moje první. První, kterou jsem si poctivě vytáhl. Zapsal si ji do vrcholovky, i hluboko do paměti. Byla to cesta, ve které jsem poprvé pochopil, proč pískaři nemusejí udělat třicet shybů vkuse ani viset minutu v přítahu, ale že musí hlavně vědět co dělají a musí si věřit.

Jasně, horské lezení, kde traverzuješ dvěstě metrů nad údolím a jištěním je ti osmička lano a tvůj parťák asi taky není zrovna morálovej med. Pak jsou tu klasický prásky kdekoli na světě. Jenže tyhle cesty se většinou drží filosofie: „Tady nepotřebuješ nýt, tady to dojistíš,“ kdežto na písku je to spíš: „Tady nepotřebuješ kruh, tady se nepadá.“

Vyčisti si hlavu natolik, abys zopakoval jasně danou sekvenci kroků. Abys s bezchybnou precizností přebral chyt, kterej sice potkáš i v pětkovým boulderu, ale tady ho potkáš sedm nad kruhem a tři pod dalším. To je ta úroveň vnitřní rovnováhy, kterou možná máš a možná ne. Jakmile se ale jednou vyzveš k boji a ten chyt držíš, jakmile ti začne natejkat a zpanikaříš, nezařveš: „Dober!”, nesáhneš po mágu… Prostě skousneš ret a ten krok uděláš. Protože tady nejde jen o hrdost, tady jde o zcela základní pud sebezáchovy. A jediná bezpečná cesta vede často jen nahoru.

Ti lidé, co volají po dojištění pískovce, možná vůbec netuší, v čem je jeho kouzlo… Že lezení není jen sportovní výkon, ale souznění touhy, síly a důvěry v sebe sama.

Sníh leží i v Praze a hodně lezců se teď rozhoduje, co udělat s volným časem.
Je to dilema: mám jít trénovat na umělku nebo vyběhnout do kopců na běžky?

Alpinista Jirka Pliska z Jablonce nad Nisou, který má za sebou prvovýstupy v Pákistánu, tuhle otázku vyřešil. Během podzima a zimy se každoročně mění v čistokrevného běžkaře. A bere to poctivě. Zúčastnil se většiny nejznámnějších evropských závodů včetně švédského Vasova běhu – jeho trať měří 90 kilometrů, jede se klasicky (ve stopě) a světový rekord je 3 h 38 minut. Jirka ho zvládl za 3 h 55 minut (!).

Řekl bys o sobě, že jsi běžkující lezec nebo lezoucí běžkař?
(směje se) Asi ani jedno. Myslím, že je to padesát na padesát. Odvíjí se to podle sezóny – zimě jsem lezoucí běžkař a upřednostňuji trénink na lyže a závody. Na jaře a v létě jsem naopak běžkující lezec a vítězí skály a hory.

Co tě přivedlo k závodění na běžkách?
Jezdím na nich od mala, kdy mě na ně brali rodiče. Stejně tak jsem s našima začal jezdit i na hory – hlavně trekovat. Jako kluk jsem měl hodně soutěživou povahu, proto jsem začal závodit a už mi to zůstalo.

Jaké velké závody jsi už běžel?
Z těch dálkových závodů série „Ski Classics“ jsem jel v podstatě všechny – Marcialongu třikrát, Toblach-Cortinu, König Ludwig Lauf… Dvakrát jsem běžel taky Vasák, ten beru jako nejprestižnější závod. (V roce 2012 skončil Jirka na 72. místě z přibližně 16 000 účastníků, pozn.)

Vasův běh se jede čistě klasicky. Jsi spíš klasik nebo bruslař?
Ono se to hodně vyvíjí. Vzhledem k tomu, že teď jsou ty dlouhé závody hodně o soupaži, tak jsem spíš „soupažák“. (směje se) Přes zimu se na tyhle závody specializuji, takže jezdím klasiku. Bruslení mě baví, ale styl běžkování vždycky přizpůsobuji závodům, které si v sezóně vyberu. Někdy si zabruslím, ale teď to pro mě není to hlavní.

Jak trénuješ v Jizerkách klasiku, když je stopa často plná lidí?
V týdnu je to v pohodě, horší je to o víkendech – to radši jezdím v okolí Jablonce. Když chceš trénovat o víkendu, musíš si buď přivstat, nebo to vzít třeba ze Souše přes Smědavu na Paličník. Na Bedřichov už o víkendech nejezdím.

„Teď jsem spíš soupažák.“ Jirka na Biegu Piastow, 2016 (f: archiv J. Plisky)

.
Co v lezení – jsi klasik nebo sportovkář?
Spíš klasik. (směje se)

V čem ti sezóna na běžkách lezecky ublíží a v čem ti naopak pomůže?
Trénink na běžky pomůže hlavně obecné fyzičce a hlavní přínos běžek vidím spíš pro hory než pro sportovní lezení. Určitě lyžováním udržuješ celkovou sílu těla – nikdy jsem neměl problém třeba s děláním shybů. Horší je pak to, že na jaře neudržím menší chyty a necítím žádnou silovou převahu. (směje se) A pokud lezení hodně zanedbávám, potom taky utrpí technika a morál. Když to vemu obráceně, tak lezení a horolezectví ti přidá základní vytrvalost, sílu a morál do závodění na běžkách.

Jaký máš na letošek běžkařský a lezecký cíl?
Tak to nevím. (směje se) Z lyžařských závodů se určitě chystám na Marcialongu, Jizerskou 50 a Toblach-Cortinu. Všechny patří mezi závody série „Ski Classics“, kde je docela velká konkurence, takže na nich bych se chtěl umisťovat do 50. místa. To je jasný cíl. A letní lezecké cíle? Na ty je ještě čas. Možná „Big Wall“ na Prezidenta, (směje se). Jak jsem viděl to vaše video, tak jsem si na tu cestu po letech vzpomněl a řekl si: „Sakra, to by fakt chtělo si ji vylízt.“ Na větších cílech v horách jsme se zatím s parťákem nedohodli.

_______________________
.

Chceš potrápit fyzičku a vyzvat kamarády? Zkus si některý z domácích závodů!

Zlatý cepín
Závod horolezeckých štafet v Bedřichově na 3 x 10 km. Jeden z nejstarších a nejtradičnějších závodů v ČR.
www.holoko.cz/blog/page/Zlaty-cepin.aspx

Jizerská 50
Pro lezce možná trošku komerce, ale krásná trať, světová konkurence a hlavně závod na počest českých horolezců.
www.jiz.50.cz

Boboloppet
Nemáš rád tlačenici na startu, chceš si vybrat techniku a máš rád výzvu? Dej si 90 km po Jizerkách.
www.boboloppet.com

Krkonošská 70
Baví tě pořádné kopce a máš týmového ducha? Postav se na start ve Špindlu.
www.lokotrutnov.cz/nase-akce/krkonosska-70

Jesenická 70
Paráda v nejvyšších kopcích Moravy na kterou „soupaže“ nestačí. Závod pro srdcaře, kteří se nebojí kopců.
www.jesenicka70.cz/cz