Chceš-li vidět naší filmovou prvotinu na plátně v kině, tímto tě navádíme:

Premiéra filmu „Rock Empire“ 8a: Dvě holky ve velké stěně se uděje v sobotu 26. 8. 2017 v Teplicích nad Metují, od čtyř odpoledne, a to konkrétně tady.

Přijď se podívat na naše dílko a po filmu nám můžeš říct, jak se ti to líbilo.
Budeme tam všichni čtyři:

Tereza, která vybojovala strašidelné délky,
Peťa, která vyluštila bouldrový problém stěny,
Standa, který přivezl obrázky,
a Jakub, díky kterému se na ně dá dívat.

Takže odpolední fesťákový program na sobotu je jasný – ve čtyři tahle premiéra, od šesti našlapané finále ČP v boulderingu a po tom nejspíš neřízená jízda. (Kdo by z jakéhokoliv důvodu první promítání nestihl, má druhou šanci ještě od 22 h v místní škole.)

Těšíme se na viděnou!

Nejen s lezením je spjato toto úchvatné místo s mou duší, ale hlavně s mým srdcem. Toto místo je nejen oblastí s nádhernými scenériemi zlatavého západu slunce či temně zelenými hvozdy plnými života, ale hlavně je to můj domov. Místo, kam jsem už jako malý člobrda chodíval s rodiči na dlouhé procházky a v pozdější fázi mého života s přáteli na lahvinku či dvě. Místo, kde se čas zastavil, kde je stále možnost spatřit přírodu ve své ryzí podobě. Kam ještě nedorazil chaos a uspěchanost dnešních dnů, kam můžete přijít a nechat se unášet tou čarovnou krásou jako opadlý list na hladině Šáreckého potoka.

Vždy když sem člověk přijde, musí se sklonit před tím majestátem. Nejvíce je to poznat, přicháš­‑li od nádrže Džbán. Ti spící obři dohlíží na každého návštěvníka, který kolem nich prochází. Jakoby matka příroda uplácala z buližníku malé vrcholky Alp a vsadila je do samého srdce zeleného moře. V létě je zde plno zvuků – od bzučícího hmyzu, přes výskot dětí až k zurčící vodě lemující kolmé stěny. V zimě je to místo skoro až kostelního klidu, kde se sníh na skalách leskne a třpytí v ladných záhybech a zákoutích a ostré hrany a výčnělky se tyčí do blankytného nebe. Člověk má při návštěvě tohoto, dalo by se s trochou nadsázky říct posvátného místa, pocit, jako kdyby vrůstal do skal a zapouštěl kořeny. Jako by se stal součástí té nádhery. Jen si lehl do trávy a splynul s ní navěky.

Plně chápu Johanna Stüdla, že i on rozpoznal ten úžasný lezecký potenciál a s přáteli z pražské sekce DAV (Deustcher Alpenverein) zde nacházeli cvičné hřiště pro své ostré výpravy do Alp. Místní buližník je na první pohled a dojem kompaktní materiál, svádí a láká na pestrou mozaiku chytů a stupů, aby následně podvedl občasným lockerem či dutým zvukem při nejistém poklepání. O to víc je lezení v tomto prostředí vzrušující. A právě díky tomu se člověk naučí nejen dobré technice, ale i přemýšlení nad dalším krokem, jelikož ne všude se dá lézt a ne všude se dá založit solidní jištění. Proto tu naštěstí funguje aparát, který se o skály stará a další, který nám poskytuje bezpečné lezení.

Šárecké údolí se chlubí ale i velice zajímavou historií, nejen spjatou s notoricky známým příběhem z Jiráskových pověstí o nešťastné lásce Šárky a Ctirada, která tuto památkově střeženou oblast proslavila. Historií, která se datuje od dob paleolitu, kdy tu vznikala první sídliště, přes slovanská hradiště až do nedávné doby, kdy si zde nacisté vybudovali pod polním letištěm 400 metrů dlouhé podzemní prostory. Můžu tedy s hrdostí říct, že jsem šťastný a pyšný na místo, kde žiju. Jelikož člověka nevychovávají jen rodiče a společnost, ale i příroda okolo něj. Této krásy si musíme vážit a starat se o ní, aby i budoucí generace měla tu možnost kochat se a lézt v oblastech, které představují pravý klenot naší vlasti. Ať už se jedná o přírodu živou či neživou. Tohle je můj domov, můj lezecký ráj.

(Příspěvek vznikl v rámci letní soutěže eMontany. Titulek je redakční.
Budeme rádi, když se s námi o své zážitky podělíš i ty.)

Je všude. Mára Holeček do toho po návratu šlape a pod tlakem dávkuje úspěch z Gasherbrumu.I (8 080 m n. m.) do lezeckých i masových médií. Někdy až ke škodě vnímání horolezců širší veřejností – lidé si o nich mohou myslet, že řeší jen svoje ego a pomlouvají ostatní – viz článek na Lidovkách.

Každopádně, po 27 letech tu máme český prváč na osmitisícovku a ještě k tomu v alpském stylu! (tzn. bez fixních lan a budování výstupových táborů – jen dva borci s batohy na zádech, pozn. aut.) Za to upřímný klobouk dolů a velká radost, že se oba kluci v pořádku vrátili.

Jelikož Mára Holeček vykukuje z mobilu v kapse a směje se i na monitoru v kanceláři, rozhodli jsme se dát s menším odstupem prostor jeho parťákovi – Zdeňku „Háčkovi“ Hákovi, horskému vůdci z Krkonoš. Ten už je zase ve svém zápřahu, včera se vrátil z Piz Berniny (4 049 m n. m., půlka Gaše, pozn. aut.), na kterou šel s klientem klasický Biancograt.
.
.

Jak dlouho dopředu jsi věděl, že s Márou pojedeš?
Dozvěděl jsem se to někdy v dubnu – byl jsem s klientama v Rakousku na skialpech a v tom volá Mára: „Hele, ty vole, nechceš jet?“ Já už měl tou dobou rozjednanou celou vodící sezónu, klienti byli nažhavený… „Večer ti dám vědět,“ řekl jsem mu, ušel jsem asi deset metrů a věděl jsem, že pojedu. Hned jsem dal vědět všem klientům, že půlku sezóny ruším. Byl jsem rozhodnutej asi během pěti minut.

Trochu jsi to tušil, že ti zavolá?
Je pravda, že kdysi už mě lákal třeba na Nanga Parbat, ale tenkrát jsem na tom byl zdravotně špatně. Na Gaš mi teď volal poprvé a myslím, že předtím obvolal ještě půlku republiky, než vytočil mě. (směje se)

Právě, Mára do toho leze každý rok s někým jiným – nepřipadal sis jako „někdo další v pořadí“?
Měl jsem informace od kluků, že z určitých důvodů nemůžou jet – Tomáš Petreček a Ondra Mandula (ti byli s Márou na minulých pokusech, pozn. aut.). A doufal jsem, že to není tím, že už tam nechtějí jet. (směje se) Doufal jsem, že mě zavolal kvůli tomu, že na těch kopcích něco umím. Né, že mě tam chtěl zabít. Když jsme odlítali, tak se ho ptal Tomáš „Galas“ Galásek: „Tak co, jakou máš potenciální další mrtvolu?“ „Háčka,“ řekl mu Mára a Galas se začal strašně smát. To mě trochu zarazilo. (směje se)

Co sis řekl, když jsi tu stěnu poprvé viděl?
Že to je lezitelný a že to je v pohodě. Když jsme pod to přišli, sedělo to s mojí představou z fotek a bylo mi jasný, že to nějakým způsobem půjde. Byl jsem přesvědčenej, že to vylezeme, když bude počasí. Nepřišlo mi to ani nijak nebezpečný – jen první den lezeš pod sérakama, ale můžeš to vzít víc vpravo u stěny, kde nic nepadá. Ta cesta mi přišla bezpečná.

Lezl jsi předtím s Márou na nějaký kopec?
Nic. My se známe v podstatě z hospody (směje se). Lezli jsme spolu asi tři sportovky v Arcu. Ale tušil jsem, že na tom bude dobře a že je dobrej lezec. On si to o mě asi taky myslel, takže v tom problém nebyl. A lidsky jsme si sedli – Mára je někdy trochu nervák, to se ví, ale já jsem dost splachovací. Klienti mě v tomhle hodně vycvičili.

Jaký byl Mára klient? (směje se)
Mára byl dobrej klient. On dokonce i někdy šlapal stopu. (směje se) A byl to výjimečnej klient, protože jsme se střídali, takže Mára byl super. Byli jsme hodně vyrovnaný. Mára na tom byl líp v těch spodcích a já zase nahoře. Různě se to přelévalo – záleží, jak ti to ten den sedne. Byli jsme hodně vyrovnaný družstvo – každej šel půlku kopce na prvním.
.

„Tenhle klient i prošlapává stopu.“ Mára v první mixové pasáži v 7 300 m. (f: ZH)

.
Ty máš za sebou podobné kopce třeba v M7 a WI 5+ terénech?
Já samozřejmě ve velkejch kopcích nemám vůbec žádnou zkušenost. Loni jsem byl poprvý na Nošaku (7492 m n. m.), kterej jsem jel na lyžích dolů (Oceněný sjezd roku ČHS, pozn. aut.). Předtím jsem byl nejvýš v Alpách. Každopádně, kdybych nejel na Nošak, tak si to nelajznu. Tam jsem si zjistil, že ve výškách dokážu fungovat. Letos jsme navíc měli spoustu času na aklimatizaci – šli jsme čtyři túry, takže to bylo perfektní. A co se týče tý obtížnosti, v Alpách samozřejmě lezeš těžší věci než tady. V téhle výšce to je relativní a nedokážu tam obtížnost vůbec odhadnout. Jestli to bylo M7 nebo M6? Musíš vzít v úvahu i to, že prvolezec leze v ledu, okope to a ten druhej už potom leze jenom po holý skále. Takže je to fakt relativní a vlastně na tom ani nezáleží. Až to poleze někdo příště, tak bude mít tu podmínku zase jinou.

Jakou jste měli vy?
Měli jsme to dost náročný. Nebyl tam dlouho sníh a na to před námi napadla jedna vrstva sněhu, která nebyla vůbev spojená s podkladem. Takže jsi měl skálu, na ní leželo 30 cm cukru-soli a nahoře krustička firnu, kterou prokopneš. Takže ve sněhu ses bořil po kolena a lézt po tom nešlo. Takže jsme utíkali skály, která byla drolivá.

Šlo to jistit?
Na to jsem koukal zpětně až z těch našich videí. (směje se) Tam jsem to moc nevnímal. Používali jsme hlavně nožovky – dvě nebo tři bohatě stačily. Pořád jsme je přetloukali. Pak občas menší frendy nebo Omega Pacific (frend „tři v jednom“, pozn. aut.), ale málo. Šrouby jsme v podstatě nepoužili, úplně minimálně… Za celou cestu jsme šroub zavrtali tak desetkrát…
.

„Frendy šly, ale málo.“ Mixy v 7 850 metrech. (f: ZH)

.

Komu bys cestu doporučil?
Všem, je to pěkný. (směje se) Každej, kdo má ambici vylízt si něco těžšího v kopcích, ať si to dá. Opravdu, ta cesta je relativně bezpečná. Pokud na to máš technicky a fyzicky, tak mi přišla bezpečná. Není to žádná ruská ruleta… Ruleta je v tý části stěny, kde lezli Kurytka s Kukuczkou. V té naší celej měsíc nepadaly laviny, ani moc kameny… Nejvíc jsem se bál zvratu počasí, ale to nás podpořilo, i když jsme tam byli delší dobu, než jsme mysleli.

Sjedeš to někdy na lyžích?
Některý pasáže by fakt šly. (směje se) Ale celý to bohužel sjet nejde. Nebo spíš bohudík.(směje se) Ta klasika, kterou jsme sestupovali, by ale šla. Říkal jsem si nahoře: „Škoda, že tu nemám lyže.“ I Japonský kuloár byl letos vysněžený, tak bych to sjel kompletně až dolů.
.

Těsně pod vrcholovým hřebenem GI (f: ZH)

.
Co jste měli s sebou k jídlu?
Jeli jsme hlavně na špek a uzený. Pak pytlíky Travellunch a tyčinky… Čím seš vejš, tím menší máš chuť k jídlu – to je výhoda. Ke konci jsme ráno snídali jenom tyčinku a večer jsme si dali kus špeku a jeden Travellunch dohromady. Pak už spíš piješ. Většinou se pije černej čaj, ale já si nosím český ionťák G30, kterej není agresivní. Márovi jsem to namíchal s Tangem, aby to pil.

Dá se to stíhat – vařit v takovéhle stěně vodu?
Já jsem si ten čas udělal a vařil jsem vodu hodně, i když mi to sebralo třeba tři hodiny denně. Ráno jsem si připravil 1,5 litru a večer tak litr. Je to pořád málo, ale aspoň něco. I když jsem byl hotovej, tak jsem vařil. Dokonce i Mára tam pil vodu! To jsem viděl snad poprvé v životě. (směje se) Nepil pivo ani kafe.
.

Dole v base campu, Mára vlevo a Háček vpravo

.
Kolik jste zhubli?
Já jsem se po setupu ještě asi dny nemyl a byl pořád v původní mikině. Mára se hned omyl, přišel do stanu a já se úplně polekal: „Ty vole, ty jsi kostra! Ještě, že jsem takhle nedopadl.“ No, a později jsem si sundal svoje tričko a taky vidím, že to mám dole… Zhubl jsem deset kilo a Mára asi 15.

Bolavá špína v odchlípnutých nehtech, otrhaná trička, předloktí od krve, svačina plná písku, strach, pot a málo peněz na autobus…

Na druhé straně společenské prostředí, bílé klenuté stropy, umytá podlaha, trička s límečkem, židličky, tiché dámy v sukních s upravenými vlasy…

Tyhle dva světy se podařilo stylově propojit v pátek 4. srpna, kdy uvnitř hradeb pevnosti Königstein v Sasku zahájili výstavu 50 velkoformátových lezeckých fotografií. Téma je Bernd Arnold, který v únoru oslavil 70. narozeniny.

Bernd Arnold s připraveným papírkem s poznámkami (f: SM)

Po tom, co domluví předřečníci i mistr, se lidé pouštějí na prohlídku fotek a čtení popisků. Čekají tě tu skvěle řemeslně zvládnuté tisky a pečlivě vybraný obsah z archivů několika fotografů. Většinou máš možnost vidět černobílé fotky z klíčových prvovýstupů. „Každou novou cestu jsem zamýšlel jako zprávu. A mám moc velkou radost, když vidím, že mladí lezci těm zprávám rozumí a chápou je jako výzvy,“ vysvětluje Bernd s pomocí tlumočnice.

„V každé jeho cestě je něco geniálního,“ říká Arnoldův dlouholetý parťák Gisbert Ludewig (jejich společná fotka je tady, pozn. aut.), který má jiskru v očích, jako kdyby mu bylo dvacet a chtěl si s tebou jít zítra zalézt. Je mu 87 let. Většinu svého lezeckého života strávil jako Arnoldův „hlavní druholezec“. Dělal vlastně někdy cestu sám? „Moc jich bez Bernda nemám, napadá mě třeba „Sonnyboy“ (VIIa, pozn. aut.) na Waldwächtera v Bielatalu,“ usmívá se stále lezoucí chlapík a loučí se stiskem ruky, za který by se nemusel stydět ani Špek.

Vpravo fotka z Arnoldova prvovýstupu „Sonnenuhr“ IXb na Teufelsturm (f: SM)

Poslední čtvrtinu fotek výstavy tvoří novější fotky, na kterých ostatní lezci lezou Arnoldovy cesty. Těšit se můžeš třeba na Roberta Leistnera v Xc, ve kterém je tenhle pískovcový maniak oděn v obleku s kloboukem, nebo na Heinze Zaka, který leze Arnoldovu „Direkte Superlative“ IXc.

Výstava bude v Nové zbrojnici (Neues Zeughaus) viset do 3. října a pevnost se vyplatí určitě jednou za život navštívit. A to jak z lezeckých důvodů – Arnoldova výstava, nebo cesta „Abratzky Kamin“ IV – nejstarší zaznamenaná linka světa z roku 1848, která vede právě sem. Tak z nelezeckých důvodů – ve středověku to býval český hraniční hrad, kde pobýval Karel IV., a i dnes je tady toho spoustu k vidění: stará sýpka, obří děla, 150 metrů hluboká studna, padací most, kasematy…

Večerní Festung (f: SM)

Až ti na severočeském písku zaprší, aspoň máš plán na rest day. Vstupné je 10 euro na celý den včetně výstavy. Parkování je tady.

„Bylo nebylo, za sedmero horami a sedmero řekami jedno malé království…“ Tuhle frázi zná snad každé malé dítě i dospělý. Vždyť tak začíná skoro každá pohádka a příběh, kterým jsme jako děti bedlivě naslouchali, ať už z knížek, z vyprávění od babiček či televize. Jak však člověk roste a stává se tím ‚vytouženým‘ dospělým, pohádek postupem času ubývá, práce a starostí přibývá.

No, zkrátka a dobře: „Život není prostě pohádka.“

Když jsem já poslouchal staré příběhy a pověsti, vždy jsem se snažil co nejvíce se vžít do role hrdiny, nebojsy, udatného rytíře či chrabrého prince, který musí překonávat překážky a nástrahy na cestě k osvobození líbezné princezny. V posteli jsem sebou cukal a bál se, když Bajaja uhýbal nebezpečným výpadům sedmihlavé saně. Drama až do poslední chvíle, vždy ale s dobrým koncem. Princ si vzal princeznu, zdědil půl království, a žili spolu šťastně až do smrti. Co si budeme nalhávat, prostě život jako v ráji.

Vím však o jednom místě, které je mnohem blíže než za sedmero horami a sedmero řekami, kde se cítím jako v pohádce. Není to daleko. Stačí při cestě po dálnici směrem na Mladou Boleslav odbočit na exitu 44 na Jičín a také se tam octnete v ráji – konkrétně v tom „Českém Ráji“ na Prachovským skalách. Zde se v překrásné a jedinečné scenérii všudypřítomného království skal nechám unášet melancholií přírody a zažívám opravdová a z mysli nesmazatelná dobrodružství, tak jako ta, která jsou vepsána v knihách. Zde se vžívám do role chrabrého a udatného lezce, který vyhlíží a zdolává vysoce čnící vrcholky věží. Zde čelím nebezpečným nástrahám v podobě dlouhých odlezů, nepříjemných – nervy drásajících výlezů a mělkých spár. Místo meče u pasu, kmitá mi pod u nohou šťáradlo. Teď sebou však již necukám v posteli při vyprávění, ale dva metry nad kruhem při zakládání smyčky a bojí se hlavně můj spolulezec. Drama až do poslední chvíle, ale s dobrým koncem. A když za tebou ještě vyleze tvoje vysněná princezna, odmění ji za vaši chrabrost líbezným pohledem, zapíšete se spolu do vrcholové knížky…

Budeš se třeba možná jen na chvíli cítit jako v pohádce, ale za ten okamžik to stojí, ne? 
Neváhej, vyraz proto někdy – ať už železným ořem (myšleno autem – pozn. aut.), na kole, pěšky – se svojí princeznou do toho svého koutu ‚Ráje‘ a prožijte spolu takovou malou lezeckou, ale krásnou pohádku daleko od všech starostí.

– K textu nám Tomáš poslal i video (točila Katka Šulcová) –

.
.
.
(Příspěvek vznikl v rámci letní soutěže eMontany. Titulek je redakční.
Budeme rádi, když se s námi o své zážitky podělíš i ty.)
.

Mestia, Batumi, Gori a podobné masovky letos v Gruzii vidět nepotřebujeme. Více nás zlákaly pyramidy na severu, nedaleko hranice s Ruskem. Horu Tetnuldi (4858 m) tu zná každý, na jejím špičatém vrcholu však byl jenom málokdo.

Probouzíme se do ledové, tmavé jeskyně v našem plátěném domečku. Vykouknu ze stanu směrem k vrcholku, nad kterým září hvězdy. Super, takže rychle ven ze stanu a jdeme na věc. S Julčou se potácíme po ledovci k první sněhové vertikále. Najednou naše robotické kroky přeruší záblesky v dálce. Musíme se otočit na zpět. Hraji si na detektiva a ve stále silnějším sněžení hledám naše stopy. Vpadneme do příbytku a je hotovo. Země se otřásá sílou hromů a upadáme znovu do spánkové letargie. Nic moc, ten alpinismus.

Špičaté pyramidy na severu Gruzie (f: Lukáš Ondrášek)

Ráno odhazujeme stan připlácnutý sněhem a obnovujeme přívody vzduchu. Dva Litevci vedle balí stan a jdou do údolí. V nohách se mi hromadí energie čekající na startovní výstřel. „Musím ven!“ Jdu se projít na sněžné vrcholky nad náš stan. Sníh se boří… „A sakra! Rychle dolů.“ Cítím vzduch nasycený elektřinou a nad hlavou mi začíná jiskřit. Mokrá čepice je jako hromosvod. Utíkám zpět a začíná sněžit. Julča kouká, co se děje a shodujeme se, že musíme dolů. Přichází studená fronta s vydatným sněžením.

Po sestupu do údolí a odpočinku ve městě se morálka v týmu zlepšuje. Místní chlebové speciality a minerální voda nám dodávají sílu a předpověď dvou dnů dobrého počasí i naději na vrchol. Zahajujeme v bleskovém tempu druhý útok na kopec. V odpolední kaši si to hrneme zpět do tábora, kde potkáváme čtyři zmrzlé Litevce. Vypadají dosti zničeně a zítra jdou dolů. Jejich chatrné spacáky a fish food, které si namíchali doma, jim asi neudělaly dobře. Rty plné puchýřů vypadají odporně, ale borci s dobrou náladou jsou příjemným zpestřením.

V údolí se morálka týmu zlepšila (f: Lukáš Ondrášek)

Spíme asi dvě hodiny a pořád se vrtíme jako dvě kukly. Julča klepe kosu, ale můj spacák drží teplo v pohodě. Puzení ranního průjmu nás vyhání v půl třetí na cestu. Sníh je jako beton a podmínky nemůžou být lepší. Bohové nás obdařili měsíčním svitem, takže ani čelovky nejsou třeba. Kličkujeme mezi katakombami, které se otevírají v podobě trhlin. Navazujeme se na pupeční šňůru, protože průzkum do útrob bychom absolvovali neradi.

Mraky v údolí se líně povalují a na vzdáleném Elbrusu vidíme čelovky. „Proč je tady zase taková zima?“ Vyšší kopce dělají z lezení noční sport. Musíme si zvykat a začínáme škrabkat mačkami skálu na hřbetu této čtyřboké krásky. Hřebínek se přiostřuje a dívám se na gps. Zatajuji Julče údaje, že ještě zbývá tři sta výškových metrů. „Jo, jo, už tam budeme“ přitakávám jako dítěti v autě při rodinném výletu. Sluníčko pálí a zvedá se vítr. Tvrdý firn se mění v led a teď chápu, proč Litevci měli ve výbavě šrouby do ledu.

Julča na vrchol došla na autopilota (f: Lukáš Ondrášek)

Letíme jako ledové krystalky a za čtyři hodiny od stanu stojíme na vrcholové převěji s podivným pocitem v žaludku. O tisíc výškových metrů výše se zmrzlá tyčinka vpravuje do žaludku o poznání hůř. Pohádkové výhledy na čtyři strany si vychutnáváme díky zimě jen chvíli. Zahajujeme sestup ve svižném tempu. Bolest v kolenou mi Julča dává značně najevo a zapíná autopilota. První slova prohazujeme spokojeně ve stanu. Hora nás odměnila po předešlé tryzně. Bruslíme v kaši na prosluněné louky s voňavými květy a kravskými lejny.

Zbytek výletu se řídí heslem: Už nikam neutečeme. Kolínko nedovolí zběsilé výstupy, takže doháníme stravovací deficit v přímořském městě Kobuleti. Užíváme si slunečných plání, kamenných mostů v blízkých horách a gruzínsko­‑ruskou společnost. Bílá pyramida Tetnuldi umí být nedotknutelná a umí připravit i spoustu pěkných chvil.

Ještě jeden krok dolů a spustím se do madla, odtamtud už se snad nějak dostanu zpátky…

Lezečka klouže po zrncích písku a neúspěch pokusu o založení žáby mě posílá o 4 metry níž. Zem se zatřese a já zase sedím na udusaným písku a koukám na spáru ubíhající do výšky nade mnou. Nově je ozdobená klubkem smyc: jedna z nich je volně položená na hnízdo ve spáře, kde nějak silou vůle drží, zbytek se houpe důle. Lano není cvaklé nikam.

Takto mě „veľmi pekná, dobre odistená a ľahká“ (cit. Pískaři) „Stará cesta“ na Bakchuse vyškolila. Inu chlapče, osmy na překližce ani sedmy v horách v Ádru nic neznamenají.

Po krátké poradě velíme k ústupu. Lucka udělá pár elegantních temp v úzkém komínku, jehož hranu jsem drtil na sokola, a natažená jako kytarové éčko cvakne lano do dlouhé smyčky, co se houpe nejníž. Následnými pokusy o vytřesení ze země pak smyčku zkušeně zajebeme do hnízda. Takže plakat do Tošůvky se ještě hned tak nejde.

Na dálku založené jišťo prochází ze země zkouškou pevnosti. Tak jo, vypadá to dobře. Plán je jasný: dolezu k prvnímu, smyčky vyberu a pryč odsud.

Jde se na to! Protáhnout lano sedákem, poplácat sokola, zatímco cvičky pomalu postupují na tření hůre. Opatrně odsednout do smyčky a přidat ještě jednu. Třesoucíma se rukama žábovat tempo za tempem. S každým dalším nohy těžknou a zrychlující se tep buší v uších. Dlaně vlhnou. Šluchta dole se zvětšuje.

Najednou je hypnotizovaný kroužek na dosah. Konečně můžu těžkým klepadlem znovu otevřít bránu mezi živáčky. Cvaknout šroubovku. Otočit. Nabrat lano a…

Cvak. Ten zvuk mi konečně začal snižovat tepovou frekvenci. Najednou jsem úplně v jiném světě. Ta úzká vyplouvací žába je vlastně docela příjemná. Nohy si přestaly hrát na šicí stroj a stojí celkem stabilně. Celá cesta vypadá docela krásně. Vlastně se mi odsud vůbec nechce utíkat, chci si zkusit aspoň tenhle parádně vypadající traverz.

V tranzu míjím těžké místo nad kruhem, rozkročím se v koutě a soukám se nahoru. Leze se parádně. Vedle rakoviny, která je zajebaná tak, že ani nejde cvaknout, zakládám svoji třetí smyčku v životě. Vypadá dobře, nevypadne. S lehkou hlavou vzlínám, morfokrokem oblézám zúžení, přidávám uzlík a po pár tempech cvakám druhý. „Nad ním hrozivě vyhlížející převislá širočina jde překvapivě snadno“ (cit. Pískaři) – nevěřil jsem, že tyhle slova můžou jít dohromady, ale fakt to jde! Ještě 2 tempa. Ještě jedno. Madlo u vršku a hurónský potlesk z turistické nasazuje téhle euforii korunu.

A já jsem nikdy nebyl šťastnější. Tak dobře, byl. Ale jen o trochu…

(Text vznikl v rámci letní soutěže eMontany.
Budeme rádi, když se s námi o své zážitky podělíš i ty.)

„Hele, Pepo, ty teď pořád fotíš ty lajny, co?“
„No, jako jo…“
„Z toho musí být asi dost peněz, ne?“
„No… Ne.“

Pořád se tomu říká mladý sport, i když už ho provozují lidé řadu let i u nás. V parku to vidíš v jednom kuse, nataženej špagát mezi stromy, pár lidí kolem, padaj z toho a doufaj, že si nešlápnou do dárku od pejskaře.

Jirka „Máslick“ Máslo – Air na trickline (f: Pepa Horák)

Bejvávaly časy, kdy po tom chodilo pár lidí, ale dneska potkáváš úplně neznámé lidi, kteří po lajně cupitají fakt hezky. O to víc mě pak překvapí situace, jako třeba teď na slacklinovém festivalu na Bišíku. Stojím, rozmýšlím obrázek a přimotá se ke mně klučina, kterého jsem viděl, jak se prochází na fakt dlouhý lajně: „Hele, simtě, to bude jako závod v rychlosti? To se fakt dělá? A to jako běží proti sobě?“

Možná za to mohl včerejší večírek, možná mu to prostě nesepnulo, ale nevypadal na někoho, kdo se bude takhle ptát. Takže abych to uvedl na pravou míru. Jo, na tomhle kusu textílie se pořádají závody v rychlosti. Prostě dva lidi maj každej svojí stejně dlouhou lajnu a utíkaj, co jim nohy stačej, až na konec, kde se parádně rozplácnou o strom.

Pak se na tom taky skáče do vzduchu, salta, rotace, podržhnáty a takovýhle kejkle. Vlastně podobně jako na trampolíně, akorát ta lajna má jen pět centimetrů na šířku.

Danny Menšík chytá diobolo – Kost highline (f: Pepa Horák)

Jsem rád, že jsem k tomu přimotal v době, kdy je kolem lajn super parta lidí, taková skoro až rodina. Lidi, kteří si navzájem věří, podporují se a pomáhají si, ať už ve sportu, nebo jen tak.
A že si tím nevydělám na chleba? No co, naučim se baštit pránu a budu si dál užívat, že se mi před objektivem třepetá lajna a že mě sem tam někdo vezme na výlet, protože by se mu líbila fotka ode mě.

(U lajn se chvíli zdržíme. Na příští týden chystáme velký článek – nech se překvapit, bude to EPIC! pozn. red.)

Ve Skaláku se nachází majestátní věž jménem Dračí zub – dominanta Dračích skal, která zřejmě dala celé oblasti i jméno. Na tuto věž vede „Tajná cesta“. Název mysteriózní a poetický, lákající k vylezení. Cesta vznikla už téměř před sto lety, autory jsou páni Josef Baudys, Václav Náhlovský a Karel Čabelka, oklasifikována jest číslicí III. Varování jsme dostali a rozhodli se ho ignorovat.

Naše družstvo sestává z mé přítelkyně Míši, dobrého kamaráda Matouše a mé maličkosti. Matouš tahá bez potíží úvodní širočinu a dobírá zbytek družstva na předskalíčko. Zatím nic neobvyklého. Dál máme prý prolézt do vnitřního komína a velmi úzkým komínem se vydat na vrchol.

A tady to začíná doopravdy: V jeskyni hledíme marně vzhůru. Všude tma a rozměr přinejlepším širočinový. Máme málo fantazie na myšlenku, že se tudy dá nějak procpat nahoru. Už nyní je zřejmé, že tohle nebude jen tak. Jediná šance, jak se dostat výš, je udělat pár temp zužujícím se komínem a vlézt do jakési vertikální skuliny. Co dál je nám díky tmě záhadou.

Vyloženě to neláká, ale navazuji se s myšlenkou, že je to přeci za tři a třeba bude výš lépe. Ani omylem! V díře jsem napasován nějak nezvykle horizontálně, při nádechu se mi zrna skály zakusují do těla a pátrání po dalším postupu mi poněkud znepříjemňuje nemožnost otočit hlavou – vejde se mi sem totiž jen bokem. Svírá se mi žaludek, ale nějak pokračuji. Čím výš, tím hůř – zdá se, že se bude bojovat o milimetry.

Nakonec nelze jinak: Nějak se mi podaří sundat si v té škvíře mezi masami písku sedák. Navazuji ho metr pod sebe na lano, které jsem si přivázal na kotník a soukám se dál. Cestou potkávám zánovní lezečku. Odřené uši už jsem řešit přestal. Mám obavy, že zalezu do místa, kde se nepůjde nadechnout, strašně nepříjemným způsobem tady zahynu a vyhniju jako kaz v zubu. Jak příhodný je název téhle skály. Nostalgicky vzpomínám na cesty, ve kterých jsem se bál, že spadnu.

Alespoň zabloudit se dá těžko a tak se nyní, opět zcela horizontálně, vynořuji v jakémsi výklenku, ze kterého údajný „komín“ pokračuje nahoru již podél stěny. Denní světlo! Připadám si jako krtek, co se vyhrabal z podzemí. Nebo jako dítě, když se rodí. Je tu dokonce kruh. Nevím, jestli mám radost nebo strach, nejspíš obojí a spoustu dalšího. Třeba touhu si strašně nafackovat. Zvažuji, co dál.

Obléknout si sedák někde 20 metrů nad zemí není sranda, ale nakonec se zadaří. Když pak o pět metrů výše bojuji s vlastním hrudníkem, který je prostě širší než ten komín, jsem rád, že případný výlet nebude podlaha. Hodiny pod vrcholem nemám už sílu ani chuť provazovat a nahoře se ze všech sil snažím nepozvracet.

Žiju! Já žiju a tohle už nikdy v životě nemusím lézt!

Míšu, která jde po mně, jsem takhle řvát ještě neslyšel, a to jsme spolu prožili už leccos. Kluci na vedlejší Dračí věži vypadají z těch zvuků dost vyděšeně. Míša nakonec rezignuje a nějak se jí podaří vrátit se na předskalí, kde čeká na vysvobození. Matouš se zřejmě baví úplně stejně jako já, včetně legrace s úvazkem. Cesta ho kromě nervů připravila i o oblíbené lezecké tričko. Podáváme si ruce a přísaháme si, že už budeme lézt jen šestky a výš. Zbývá zachránit Míšu. Slaňák je naštěstí vhodně umístěn, takže je to oproti výstupu hračka.

Cestu bych doporučil všem speleologům pro trénink, masochistům pro radost a klaustrofobikům jakožto léčbu šokem.

(Text vznikl v rámci letní soutěže eMontany.
Budeme rádi, když se s námi o své zážitky podělíš i ty.)

Honza Zbranek s Jáchymem Srbem minulý týden dokončili třídenní týmový OS výstup cestou „Divine Providence“ (ED+, 7b+, 900 metrů, topo), která esteticky prochází středem pilíře d’Angle přímo na Mont Blanc. Poprosili jsme Jáchyma, aby nám popsal, jak si to užili, pozn. red.

„Takže jste vylezli, co jste naplánovali, jo? Já byla na Mont Blancu v sedmnácti, to se člověk docela zadýchá. A nezapomeň prosím uklidit to složený prádlo, až se vrátíš. A zalít trávník.”

– máma    .     .    .

Prádlo je uklizeno, trávník se zelená, tak se konečně mohu vrhnout na krátký zápis jednoho podařeného výletu do Alp. Pokusím se odhalit podivnou shodu okolností, která nás s Honzíkem dopoledne 18. 7. 2017 dovedla (dosti zadýchané) na vrchol Mont Blancu jednou z nejkrásnějších cest, které tam vedou. Vzhledem k tomu, že značnou část mé duševní kapacity nyní pohlcuje rozepsaná diplomová práce, zdržím se přehnané tvořivosti a naopak se při popisu našeho výstupu přimknu k jistotě, kterou člověk nachází pouze v strohém akademickém stylu, systematicky členícím text do kapitol a podkapitol. Nuže:

Kapitola první: plánování

„Rád bych zkusil to Divine Providence, nechceš se přidat?” píše mi Honzík na začátku března a já mu píšu že jo, a že bych mohl v polovině července a on píše, že je to ok, a tak se domlouváme, že bychom teda jako vyrazili 15. července, protože to on má pauzu mezi stavěnim svěťáků. Když 15. července skutečně stojíme na spodní stanici lanovky v Courmayeru, batohy naditý všim potřebnym na čtyři dny ve stěně, s dobrou předpovědí a plechovkoou coly v ruce, musim se nevěřícně podrbat na helmě… Skutečně se tohle děje? Vysrknem zbytky coly z plechovky, nastoupíme do rotující gondoly, kde Honzík prověří pevnost svých bicepsů a plastového poutka pro pasažéry jednoručním shybem v plné polní a pak už se velikou rychlostí řítíme k Pointe Helbronner (3 462 m), kde naše cesta začíná.

Kapitola druhá: nástup

První noc plánujeme strávit na bivacu Fourche (3 684 m), což je podle všech zdrojů poměrně nóbl zařízení, nacházející se na aretě Brenva. Při přechodu přes ledovec je již z několika kilometrů vidět stuha lezeckých dvojic, která se ke stejnému cíli vine ledovým svahem arety, což dává našim krokům nebývalou rychlost. Před dosažením bivaku úspěšně předbíháme britskou dvojici, která místo sprintu začne před závěrečným stoupáním s ostrovním klidem popíjet čaj a posléze i italský pár, který po zasažení jednoho z dvojice kamenem ustupuje zpět do údolí. V bivaku si tak zajistíme dostatek místa na pohodlnou noc, děláme čaj na ráno a já podporuji aklimatizaci tabletkou ibalginu.

Budíček zvoní ve tři ráno a po čtvrté nóbl útočiště opouštíme. Dvě slanění nás dostávají na ledovec po kterém již s ledovým klidem pochodují dvě britské baterky, které zjevně také míří ke Grand Pilier d’Angle. V jejich stopách kličkujeme mezi trhlinami a za světla docházíme na Col Moore. Tu narážíme na odpudivě vypadající slanění a dva nešťastné Brity, kteří po špatně zvoleném sestupu sněho-suťovým svahem ztratili svůj ledový klid a s přáním všeho dobrého se obrací nazpět. My volíme slanění (tupý hrot obhozený zpuchřelou smyčkou), dvakrát musím vyprošťovat zaseklé lano, ale nakonec se dostaneme dolů na ledovec a přes několik spadlých lavin přehopsáme pod stěnu. Konkurence setřesena, Grand Pilier d’Angle bude několik dalších dnů patřit jenom nám.

Kapitola třetí: výstup

Kolem osmé ráno úspěšně překročíme bergshrund (odtrhovou trhlinu, pozn. red.) a po 15 metrech dolézáme na polici, kde měníme mačky za lezečky a dál pokračujeme zhruba 400 metrů po lámavé skále, bez topa, s obtížností délek od 5 do 6b. Po třetí hodině odpoledne k našemu překvapení dolézáme na správnou polici, kde rozbijíme tábor, cosi sníme a já trávím následujících dvanáct hodin mlsným pokuováním na Honzíkův naditý péřák. Příchod slunce se ohlašuje několika kamenými lavinami ve východní stěně Mont Blancu, konečně přehlušujícími slastné chrápání, které oněch dvanáct hodin poslouchám z druhé strany police. Nad námi se rozvěcí 300 metrů kompaktní oranžové skály, která představuje to nejlepší lezení na Grande Pilier d’Angle. Pár koleček salámu, gumový medvídek a jde se na věc. Rozehříváme se v komínu za 6b a pak se jde na tvrdší lezení. 7a, 6b, 7b, 7b+… Na štandech se střídáme, a tak první dvě těžké délky za 7a a 7b připadají na Honzíka, který je s přehledem hlavího stavěče IFSC čistě přelézá. Velký nápis IFSC Official, svítící z jeho nafasované vesty, dodává celému výkonu punc samozřejmosti. Já se pod délkou za 7b+ již tak samozřejmě necítím; z převisu kape voda a tahání dvou batohů spolu s nadmořskou výškou si vybralo daň na beztak prostředních lezeckých schopnostech, kterými oplývám. Po pár krocích se nicméně cítím poměrně dobře, udělám několik dlouhých temp skrz mokré chyty, a když zakládám friendy na štandovací polici, spíše než euforii cítím údiv, že to teda vyšlo. Po několika dalších délkách za 6b-7a+ se dostaneme do ukloněného a lámavého terénu, kde končí lehkomyslné lezení a opět začíná alpinismus. Lezečky putují na dno batohů a 8 dlouhých délek přes sníh a kamení nás kolem sedmé hodiny dostává na sněhovou aretu Pauterey. Po té to má být 500 svižných metrů na vrchol, ale sníh je navečer rozměklý, tak volíme druhý bivak, rozkládající se na rozkošné polici, o které jsme se dozvěděli od britské dvojice. Vskutku skvostný dárek na rozloučenou od těchto dvou brexitujících džentlmenů.

Do závěrečné etapy cesty nastupujeme kolem páté ráno; 500 výškových metrů ve firnovém svahu nabízí stejnou dávku radosti a bolesti, dechaberoucích výhledů i dechaberoucí nadmořské výšky. Když už lýtka začínají bít na poplach, překulíme se přes poslední převěj a najednou jsme v jiném světě. Je to svět oblých tvarů, krajina takřka ladovská a překonání posledních výškových metrů na vrchol Mont Blancu připomíná spíše zimní procházku než drsný alpinismus.

Kapitola čtvrtá: sestup

Pokud jste této chvíle postrádali při popisu výstupu drama, které z obyčejného vyprávění dělá příběh, na sestupu se i tento pohár naplnil. Zatímco jsme vesele klusali dolů na lanovku cestou Trois Monts, naše těla začala plíživě nahlodávat dehydratace, způsobená malou bombičkou v mém jetboilu a nedostatkem roztaveného sněhu. V sedle pod Mont Maudit se klus postupně změnil v krok, a než jsme sestoupili z Mont Blanc du Tacul do Vallée Blanche, byli jsme vysušenější než hovězí jerky, které během výstupu dělaly nejsolidnější část našeho proviantu. Závěrečný stometrový výstup vyšlapanou cestou na Aiguille du Midi nám zabral asi tolik, co osm délek mixového lezení předešlého dne a 50 metrů od ledového průlezu na lanovku jsem poprvé za celé čtyři dny uvažoval, že bych si měl možná zavolat helikoptéru. Poslední zbytek síly na závěrečný výšvih jsem nabral až poté, co mě za veselého štěbetání předešlo lanové družstvo důchodců věkové kategorie mých prarodičů, což jen dokládá, že hlavním charakterovým rysem horolezců je převaha ješitnosti nad pudem sebezáchovy. Jisté je, že po dosažení lanovky jsme stěží vypadali jako borci, kteří právě vylezli jednu z nejobtížnějších cest v masivu Mont Blancu. Na stanici lanovky jsme si dali svatou trojici Orangina+Powerade+Coca-cola a až po této modlitbě jsme si začali užívat úspěchu, který patřil – jako vždy v horách – jen trochu nám a hodně počasí, štěstí a snad i nějaké vyšší prozřetelnosti.

A víš vlastně, co znamená Divine Providence?

(V sobotu 22.7. se ve Velkém Meziříčí odehrál třetí ročník akce Water Boulder Games a Matěj Pohorský z něj připravil původní videoreportáž, pozn. red.)

Organizátoři Milan Salaš a Olin Klapal přichystali ještě vyšší stěnu a těžší závodní cesty než minule, ale ani to nezabránilo Domče Dupalové a Rishatovi Khaibullinovi obhájit svá loňské vítězství.

Pěkné počasí přilákalo spolu s desítkami lezců i Péťu Růžičkovou a Martina Stráníka, oba se však museli spokojit s druhým místem. Na místě třetím skončila Míša Matúšová za ženy a Michal Běhounek v mužské kategorii.

Třetímu ročníku předcházelo minulý týden předkolo dětských závodů a probíhal tu i metalový festival „FajtFest“, jehož diváci excelovali v tradičním závodu ve skocích do vody, kde si první místo za svůj fenomenální placák z devíti metrů vysloužil Dorian.

.
.
Výšplechy komentátora Brťáka:
„Zájemci o lanovku nad vodou jsou povinni udělat před startem alespoň tři shyby, prvních pět metrů se totiž fakt nesmíte pustit – nemáme tady dostatek pytlů na mrtvoly.“

„Hele Martine, jakej to je pocit stát na druhým? Už jsi tam někdy byl?“

„Rishate, fakt sorry, ale zase budeš muset startovat znova, máme tady nějaké technické komplikace…“
(Rishat naštvaně mávne rukou.)
„Okey, tuším, že letos si dovolenou do Kazachstánu neudělám.“

(Kuba Skočdopole uklouzne a padá hned ze třetího chytu.)
„Co to bylo? Tohle kdyby se ti stalo v posteli, tak by to byl fakt trapas.“

Hned mi bylo jasné, o čem budu psát. Tohle místo totiž fakt mám za barákem. Dokonce na něj vidím z ložnice. Je teda pravda, že minulou neděli vidět nebylo, protože mlha skryla naprosto všechno, co bylo dál než naše zahrada. Jako kdyby nám ten Vrabinec někdo prostě vzal a z ranního romantického pohledu udělal poloprázdné nic.

Ano, přesně tak, není to žádný Labák ani Sasko. Psát budu o neobyčejně obyčejném čedičovém Vrabinci, zřícenině strážního hradu v obci Těchlovice, mezi Děčínem a Ústím nad Labem. Bydlím pod ním prakticky pátým rokem. Jenže. Jak už to tak bývá, pod svícnem je největší tma a kovářova kobyla chodí bosa. A v tomto trendu šel i můj vztah s Vrabincem.

Člověk pár let trajdá kolem, do kopce, z kopce. Funí kudy chodí, protože, ač ten krpál je celkem krátký, furt je to krpál. Ještě, že jsou po cestě dvě lavičky. A takhle to těch pár let bylo. Říkáš si, že támhle by to šlo a támhle je vrcholová kniha. Jenže pak si vzpomeneš, že na lezečky a sedák se už nějaký ten pátek pěkně práší a myšlenka, která se s trochou nostalgie namlsaného a věčného začátečníka z dob minulých zrodila, stejnou rychlostí i zhyne. Život plynul dál a dál.

Jak se časem člověk utváří, tak se s ním utváří i jeho okolí. Takže se dost často stává, že ti do života vstoupí někdo nový, anebo někdo starý se z něj zase vytratí. Tak to prostě je. No a když se k tobě přichomýtne někdo, koho si vědomě pamatovat rozhodně nemůžeš, ale on s tebou ležel v porodnici přesně před více než 26 lety, tak je více než jasné, že takové shledání se prostě mělo z nějakého důvodu uskutečnit. A jeden z těch důvodu byl pravděpodobně i Vrabinec.

Ale zpět k lezbě. Nebo lesbě? Nutno podotknout, že v těchto řádcích, je to vlastně o obou. A obě jsou trvale udržitelné. Každá krapet jinak, ale obě jsou šetrné k přírodě. Uznávám, že Vrabinec asi nepoužívá bio prací prášek, nevypíná vodu při čištění zubů, ani netřídí odpad. Tu udržitelnost tak nějak asi vytváříme my, ne? Takže jistě stojí za to (když se parta lidí rozhodne dorazit), že každý z vlastní pohodlnosti nepřijede svým autem a nezapíchne to někam podél cesty. Jde to i jinak, a o dost šetrněji.

Takže, když se prostě vydáš vlakmo, pěšmo, běžmo, busmo či zapřáhneš svého psa (který ovšem musí milovat běhání do kopce a neřeší, že ty máš plnou polní), tak se ti naskytne fajn místo k lezení. Tam nahoře najdeš spoustu cest, náročnosti končí někde kolem úrovně 6-7, ale i tak se dost vyřádíš a najdeš tam jistě i nějakou výzvu. Fakt ale nečekej pískovec a mysli na to, že se ti místy může i lámat pod rukama. Takže dostatek opatrnosti a vědomého pohybu je více než žádoucí. Jenže co bychom chtěli víc? Vždyť co člověk sám sobě může dát víc než to, že bude žít v přítomném okamžiku tady a teď? A celou svou bytostí si to lezení prostě užije?

Tož, pokud bydlíš v okolí, nebo dokonce v těsné blízkosti, tak neváhej a jednoduše to zkus. Je to odevšud kousek. Jasně, já vím. Bydlím pod kopcem, a dostala jsem se tam až teď (!). Všechno má svůj čas, takže to, že se k nám nevydáš hned, ještě neznamená, že tvoje ruce jednou neokusí vrabincový čedič a že tvoje oči neuvidí ten skvělý výhled, který tě tam nahoře čeká. Protože večerní výstup a pohled na Labe, když se okolím rozlije zlatá sluneční zář prostě stojí za to a horko těžko omrzí.

Jo a počítej s tím, že pod kopcem na tebe nečeká hospoda. Pokud si chceš něco vzít s sebou, tak si to s sebou i odnes. Dík! Za odměnu si tam můžeš něco opéct, jelikož je tam fajn pergolka s ohništěm a menším grilem. (možná i příbor tam bude, ale co najdeš, tam zase nech – pač tam je trvalá udržitelnost pěkně zaběhnutá už místními)

(Text vznikl v rámci letní soutěže eMontany.
Budeme rádi, když se s námi o své zážitky podělíš i ty.)

Dole na fotce vidíš velkou československou chvíli na vrcholku Tirič Miru v Pákistánu. Přesně před padesáti lety Vlastimil Šmída, Jan Červinka, Ivan Urbanovič a Miroslav Jaškovský vystoupili po pozemní cestě na tuhle odlehlou sedmitisícovku a vytvořili tehdejší československý výškový rekord – 7 708 m n. m.

Expedici Hindúkuš 1967 se plánujeme věnovat v příštích dvou tištěných Montanách – těš se na vzpomínkový text od Vlastíka Šmídy a rozhovor s Honzou Červinkou.

Na expedici byli tehdy chlapi: Jan Červinka, Ivan Gálfy, Miroslav Jaškovský, Radovan Kuchař, Miloš Matras, Jozef Psotka, Ivan Urbanovič st., Vlastimil Šmída, Zdeněk Vlč a Jiří Mašek.

V těchto dnech probíhá také vzpomínková akce pamětníků ve Starém Smokovci. Více čti tady.

V Karákóramu jsou teď Honza Haráč a Martin Ksandr z expedice Pakoš 2017, dnes psali ze satelitního telefonu, že pozítří jdou zkusit prvovýstup severním pilířem na Sugulu (6102 m) a další cíl expedice by pak měl být prvovýstup na Alchori Sar (6248 m). Držíme palce!

Vypadá to, že lezecká sezóna je v plným proudu. Jseš-li adršpašskej lezec, pravděpodobně znáš každou skálu, nově nabušený kruhy ve stěnách, víš, v jakým místě je nejteplejší jezírko a taky znáš úhel, kterým to máš seknout přes louku, abys měl nejkratší cestu do hospody.

Taky tě nejspíš iritujou fronty polských autobusů a vůbec všechna ta komerce kolem. Největší peklo – to je skalní vstup. Čtyři čínský bistra, dva kebaby? Hodinky nejsou potřeba, čas se dá odhadnout podle smradu z přepálenýho oleje, kterej bublá už od rána. Placený záchody, kde vybírá paní se šrajtoflí tak nabitou, že kdyby ji nedejbože ztratila, tak musí ČNB zasahovat proti měnový deflaci. A vůbec spousta těch lidí…

A co vztah lezec-tůrista? Je sranda, když se potkávaj tyhle dvě skupiny lidí s jinou náplní dne a života celkově. Čtyři pohledy na jednu věc = čtyři světy.

Kdo je kdo? (f: S. Mitáč)

SVĚT LEZCE
„Ádr je posvátný místo. Úžasný skály, večerní 360stupňová nudapláž kolem jezírka, spaní na louce pod Křižákem, místňácký knajpy a lidi, co žijou lezením. Takový český Yosemity.“

SVĚT TŮRISTY
„Adršpach je posvátný místo. Fakt nádherný. Ještě, že tam mají ty schůdky a žebříky na tý dlouhý cestě. Hlavně nezapomenout foťák a deštník, kdyby na projížďce lodičkou sprchlo. A třeba tam budou zase vidět nějaký ty horolezci.“

Kde jsou ti horolezci? (f: SM)

SVĚT, KDE LEZEC VIDÍ TŮRISTU
„Jestli na mě zas budou řvát, ať spadnu, pošlu je do hajzlu.“
„A taky začnu vybírat poplatek za to, že si mě pořád někdo fotí.“

SVĚT, KDE TŮRISTA VIDÍ LEZCE
„Tati, proč tam lezou?“ „Asi trénujou na Everest!“
„Nechápu, jak těm skobám můžou věřit, když šplhaj nahoru. Hazard. Jsou to blázni. Nevážej si života a jednou blbě dopadnou.“

…přicházejí ke skalám. (f: SM)

.
Jak z toho ven? A je to vůbec možný?

Skály jsou tu přece pro všechny.

Tohle není žádnej žalozpěv, jen obraz krutý komerce.
Hezký místa zkrátka přitahujou lidi.
Adršpach, Sněžka, Matterhorn, Yosemity? A nebude to jinak…

Já už se zase těšim na ten svůj svět.

A co ty?
.

„Úplně z tebe cejtím písek, voníš spárou,“ řekla Smolovi jednou jeho žena. Je to sice jen sedm slov, ale každý pískař si pod tím musí představit nespočet emocí, zážitků a dobrodružství. Já tu vůni moc dobře znám. Do „trojúhelníku Ádr-Teplice-Křížák“ jezdím už šestým rokem. Zažil jsem zde snad všechny své milníky, ať už první skála vůbec, první vytažená věž, první velký pád, obrovský strach, ale i totální euforie, která nahradila mé primární lidské potřeby na dva následující dny.

Většinou sem přijedeš, rozlezeš se a musíš domů. Tentokrát to ale bylo jiné. Pět dní pískovcového porna. Ač je to k nevíře, bylo to snad jediné suché místo v Čechách, což je základní předpoklad úspěchu. To se nedá říct o hospodě Kalírna, kde to teklo proudem skoro nonstop. Směsice zbídačených spárařů s navoněnýma sportovkářema tu vytváří neopakovatelnou atmosféru, kam budu chtít vždy utíkat od svých všedních problémů.

Ale zpět do skal. Pět dní je dost na to přesvědčit sám sebe na cesty, do kterých bych se jinak nepustil. OS „Dařbuján a Pandrhola“ VIIIa na Vřesovou jsem slupl jak malinu, Marťas se hned vedle pustil do „Kapitána Kořaly“ IXc a polovinu cesty jsme úspěšně zkrokovali. Přišel také čas sundat společný pytel ze „Skalácké pětky“ VIIIa (RP IXa) na Větrnou. Hřebem výjezdu měla být Marťasova vysněná „Hrana Kalamárky“, pod kterou dlouho chodí. Říká, že to byla ta přeháňka, která rozhodla za něj, ale ruku na srdce, stát pod tou hranou budí opravdu respekt. Chuť jsme si spravili na „Stroboskobu“ za VIIIc, což je impozantní 55 metrů dlouhá linie na Martinské stěny. Na střídačku se nám podařilo vylézt na vrchol a já si ji v hlavě zapsal jako další mezník mé amatérské pískovcové kariéry.

A pokud jste minulou neděli slyšeli vrtulník, kamarádka potřebovala nabrat cenné hodiny cestování, které omylem ztratila ve vlaku při cestě z Brna za námi, respektive do Teplic v severních Čechách. (směje se) Vše ale s dobrým koncem!

(Text vznikl v rámci letní soutěže eMontany.
Budeme rádi, když se s námi o své zážitky podělíš i ty.)

Nejspíš už se k tobě dostaly nejnovější zprávy, že Adam Ondra je zpátky ve své jeskyni na Flatangeru a ladí poslední sekvenci, která ho ještě dělí od zkrokování zřejmě prvního 9c na světě s pracovním názvem „Project Hard”. Konkrétně jde o pětimetrový úsek, kdy dává v 45stupňovém převise nohu vysoko nad sebe, kterou špičkuje ve spáře a celý se za ní záhy protáčí zpátky do sokola. „Všechny zbylé cruxy už relativně přeběhne,“ říká jeho kamarád Pavel Blažek.

V úterý 11. 7. Adam přelezl variantu cesty bez těžkého místa, pojmenoval ji „Move Hard“ a ohodnotil 9b. Brzy zřejmě půjde na ostré pokusy. Přelezu maximálně podřídil i svůj kalendář – do odvolání platí cykly: 14 dní na Flatangeru, 14 dní doma, 14 dní na Flatangeru… „Project Hard“ se stal po přelezu Dawn Wallu (rozhovor čti tady, pozn. red.) Adamovým největším cílem.

„Všechny zbylé cruxy už relativně přeběhne“ (f: Pavel Blažek, www.adamondra.com)

.
„Zpátky ve Flatangeru, zpátky v projektu. Člověk si to musí udělat pěkný a pohodlný, žádná portaledge ve stěně – ovšem tady mi visí lavička na přezouvání a ta je rozhodující, jelikož tu mám nespočet párů lezeček, a pořád je střídám, abych viděl, které fungují nejlépe v tom šíleném footjamu*,“ komentuje Adam přípravu na nejtěžší krok cesty. *(Foot jamming je technika, kdy místo stupu používáš spáru tak, že v ní rozpíráš chodilo pomocí rotace, pozn. aut.)

POZOR NA BLONĎÁKA

Znělo by to moc jednoduše – nejlepší lezec planety si v klidu norské jeskyně vymýšlí projekt, o kterém se nám smrtelníkům může jen zdát, a v jeho prvenství ho nemůže nikdo zastavit. Ale pozor, tahle „9c“ scéna má dva hráče a i druhý je ve střehu.

Chris Sharma v Olianě už nějaký ten měsíc trénuje ve svém vlastním možném 9c, projektu „Le Blond”. Nedaleko od jeho slavné cesty „La Dura Dura”, ve které Adam s Chrisem před lety „soutěžili“ o prvenství v přelezu cesty za 9b+. Nakonec se první cestou za 9b+ stala Adamova „Change“ – také na Flatangeru v Norsku.

„Během zkoušení svého projektu „La Dura Dura“, jsem nemohl odtrhnout oči od logické linky hned vedle. Jednoho dne jsem se rozhodl ji vynýtovat a nalézt do ní. Ten samý den zemřel Patrick Edlinger a mým logickým krokem bylo věnovat projekt právě jeho památce – Le Blond bylo Patrickovo přízvisko,“ popisuje Chris Sharma na svém instagramovém účtu.

„Je to vlastně hodně podobný styl jako „La Dura Dura“ – velice malé chyty a dlouhé, těžké pasáže. To co dělá „Le Blond” ještě těžší než byla „La Dura Dura”, je fakt, že v ní není žádné místo pro odpočinek – sekvence za sekvencí jsou plné těžkých kroků. Právě proto si myslím, že by to mohl být krok výše oproti cestě „La Dura Dura”, mohlo by to být 9c. A je to poměrně vtipné, že další stupínek v obtížnosti se ve skutečnosti nachází hned vedle toho původního,” píše Chris.

Jenže, Adam doma poctivě trénoval, na bouldrovce si postavil simulaci nejtěžších kroků svého projektu a učil se nové techniky a způsoby jak efektivně používat svoje tělo. Do jeho přípravy vstoupili dva špičkoví fyzioterapeuti, Jiří Čumpelík a Klaus Isel. Klaus dokonce na Flatanger na dva týdny vyrazil i s rodinou, aby byl Adamovi k ruce a mohl mu pomáhat. Klaus si Adama natáčí a po večerech spolu záznamy detailně studují.

„Třeba způsob jakým používáš chyty je velmi důležitý. Pokud chytáš lišty pokaždé stejným způsobem, přetěžuješ tím pořád ta stejná místa v předloktí. Nedávno jsem si uvědomil extrémní důležitost malíčků. Díky tomu, že mi zesílily, mohu je v některých případech používat místo ukazováčků, čímž šetřím sílu i kůži právě na důležitějším ukazováčku,” píše Adam.

Z Adamova pokusu o OS 9a na Smíchoffce, f: Lukáš Bíba

.
Chris má ovšem v rukávu také jedno eso, na svůj projekt trénuje ve spolupráci s Patxim Usobiagou, španělským lezcem známým pro svůj naprosto masochistický tréninkový plán, (Patxi dříve trénoval i Adama, pozn. aut.).

Který lezec tedy posune klasu zase o stupínek výš? Zdá se, že Adam do svého projektu dává maximum, zatímco Chris věnuje velkou část svého času své nově narozené dceři, deep water soloingu a poměrně nově postavené horolezecké stěně v Barceloně. Jak sám říká: „Jsem stále nadšený do práce na svých projektech, ale už nejsem tak posedlý jako dříve.”

„Chris je přirozeně velmi silným lezcem, ale jedině pokud budeme trénovat jeho odolnost a pokud bude ochotný trpět o trochu víc než dosud, teprve potom se zlepší – a to je důvod, proč jsem tu já. On i jeho projekt jsou teď v mých rukou a to je pro mě obrovská výzva,” říka Patxi o trénování Chrise ve videu od Epic TV.

Bude prvním 9c „Blonďák“ nebo „Těžkej projekt“?
Kdo na světlo světa pošle první -dvanáctku- (!), co myslíš ty?

V redakci trochu nadržujeme Adamovi a budeme tě o jeho snažení dál informovat.

Pokud pojedeš kolem Turnova, určitě se zastav v Muzeu Českého ráje (mapa), kde do 9. 9. probíhá výstava fotek z písků. Otevřeno je od 9 h do 17  h každý den kromě pondělí. Detaily píše David Marek, její kurátor:

„Na konci června jsme zahájili výstavu horolezeckých fotografií od řady lezců-fotografů z obou stran naší hranice. Zapojili jsme také naše partnery z Bad Schandau, se kterými v turnovském muzeu spolupracujeme na vybudování trvalé horolezecké expozice. Výstavu jsme zahájili v drsném období, kdy zároveň probíhá demolice staré části muzea. Na její přípravě se podílelo 11 fotografů z obou stran hranice, kteří nám zaslali velké množství fotografií a my měli skutečně z čeho vybírat. Přijď se podívat, jak se nám to povedlo a pokochat se detaily, které je schopen zachytit pouze objektiv fotoaparátu.
.

Výstava z písků v hlavním městě českých písků…

.
KONEC I ZAČÁTEK V JEDEN DEN – 9. 9. 2017

Závěrem bych chtěl všechny pozvat do areálu turnovského letního kina (hned vedle muzea), kde se v sobotu 9. září 2017 bude konat Horolezecký festival a kde, krom hudby a občerstvení, slavnostně zakončíme výstavu, dáme prostor přednáškám, projekci vybraných filmů s horolezeckou tematikou a společně položíme základní kámen plánovaného horolezeckého muzea, které chceme otevřít v červnu 2019.”

eMontana je mediální partner výstavy

Ostrov zažil veselku, na kterou se jen tak nezapomene. Protože když se berou dva neobyčejní lidé, tak se dá očekávat i neobyčejná veselka.

V pátek 9. června si řekli své ANO Anička „Anče“ Kuchařová a Jakub „Kwjeták“ Hanuš. A řekli si ho hned dvakrát. Nejdřív v lese u kempu Pod Císařem proběhla formální část pro rodiny, pak se ale velký svatební průvod vypravil do Tisé na Dogu.

„Farář nazul lezečky a vylezl náhorkou na Dogu.“ (f: Pepa Horák)

Farář i svědek si obuli lezečky a vylezli náhorkou k vrcholu. A novomanželé si vzali sedáky a společně vykročili po dvou highlajnách do nové části společného života…

Sakra, když to píšu, tak to zní jako strašné klišé.

Každopádně to byla Veselka s velkým V a slavilo se dlouho a bujaře. A podle lunárního kalendáře bude manželství uzavřené v tento den založené na harmonii.

Tak ať vám to klape, kamarádi.

Sedmá. Zvoní budík.
Nahazuješ tu našláplou těžkou krosnu s lanem a vším tím matrošem a vydáváš se směr nádraží. Procházíš narvaný vlak a na konci chodbičky máš vidinu skal.

Když konečně dorazíš na místo, triko máš zpocené a hodíš do sebe kousek nějaký komprimovaný věci, co výrobci nazývají jídlo. Je skoro před polednem, a ty nadáváš, že je zas skoro půlka dne pryč.

Pak nastává chvíle lezeckých výmluv typu: „Dneska jsem fakt unavenej.“ „Neměl jsem teď vůbec čas trénovat.“ „Je vedro, prsty budou klouzat.“

Nazuješ ty o dvě čísla menší lezečky na svoje opuchlý nohy a snažíš se jak baletka se zlomeným kotníkem dobalancovat ke stěně.

Nastoupíš do vybrané cesty. A už na začátku si říkáš: „Proč proboha v tomhle vedru zase někde lezu a potím se, abych zůstal na živu?”

Bolej tě prsty, kopneš se do kolene a začíná to hezky modrat. Ruka ti uvízla ve spáře a kůže na hřbetu ruky je tak trochu pryč… Nevadí.

Jednu cestu pytlíš, a tak v hodinách necháváš smyčku – jak to leze do peněz, říkáš si! To je furt něco… Sedák má už taky hodně přes deset let, lano začíná být dost oškubaný. Pár karabin navíc by se taky hodilo. Ještě, že lezeš tady na písku, představa, že někde v Alpách necháš frenda za litra…

Jseš nahoře. Dýcháš jako závislák, kape z tebe krev a triko se ti na záda dávno přilepilo.

A najednou ti to všechno přišlo děsně lehký! Po cestě samý madla a vůbec nechápeš, proč to kámošovi tak trvá…

Nahoře je neuvěřitelně nádherně! Lehneš si na skálu a čumíš do nebe.

A víš, že tohle všechno vlastně stejně miluješ!

Bylo vedro. Písek solil. A z tvojí hlavy v práci padal celý týden.

Proč na víkend do batohu hodit i novou Montanu?
Mezi nejlepší kousky v ní určitě patří text výborné lezkyně a trenérky Saši Gendové, která vzpomíná na začátek spolupráce s Eliškou Adamovskou: „Tyhle protivné holčičky se zapletenými copánky úplně nesnáším!“ (…) Pískaře určitě potěší článek od Alešáka o smekavé pískovcové hraně, kde se zazmatkování v určitých místech nevyplácí… (…) A pro čtenáře, co mají rádi hory, je tu rozhovor s Olgou Novákovou a Pavlem Matouškem – každý vylezl na dvě osmitisícovky. (…) Nakonec si určitě přečti text o zarputilci, který se narodil v roce 1840 a který jako první stál na Matterhornu – Edward Whymper, legenda rozbřesku alpinismu.

Více o tomhle povedením čísle najdeš tady.