Zase to nějak uteklo a blíží se čas setkávání a dlouhých večerů. Jeden lezecky-oblíbený se uděje 4. listopadu v kině Aero (Prague). A podle kluků organizátorů nás na letošním Sherpafestu čeká několik novinek – třeba moderátor. Prý to bude pískař, sportovkář a bouldrista Jirka „Lautna“ Lautner. Poslali jsme mu pár otázek.

Jirko, myslíš, že jsi lepší lezec nebo moderátor? (směje se)
Haha, tak to jsi mě pobavil. Já přece nejsem žádný moderátor, ale za lezce se trochu považuji. Vůbec nechápu, proč to kluky napadlo mě oslovit, zřejmě z toho fesťáku chtějí mít opravdovou taškařici.

Co je na lezení a moderování stejné?
Tak to fakt nevím, možná to, že při lezení se stejně nejvíc klábosí.

Jakou jsi měl letos sezónu – z čeho máš největší radost (lezeckou)?
No letos to za moc nestálo, protože jsem hodně času trávil v práci. Sezona mi skončila na začátku dubna, ale zima ve Španělsku byla docela plodná, vylezl jsem tam svojí nejtěžší cestu v životě. Aspoň teda podle čísla. Cesta se jmenuje „Renegoide“ a je za 8b+.
.

Zima ve Španělsku byla docela plodná. „Bonobo“ 8b (f: Vojta Fröhlich)

.
Na jaké filmy se na Sherpafestu nejvíc těšíš?
Já se těším na všechny filmy, jelikož jsem nebyl ani na Fesťáku v Teplicích, tak jsem žádný z nich neviděl. Navíc tam bude spousta premiér, takže všechny filmy budou stát určitě za to. Myslím si, že ale stejně žádný neuvidím, protože se při projekci budu řádně připravovat na baru na dalšího hosta. (směje se)

Už tě napadla nějaká záludnost, na kterou by ses rád zeptal někoho z nich?
Záludnost? To nevím, možná, ale to musí být moment překvapení pro hosta, takže psst. Přál bych si, aby to byla hlavně sranda a abychom si to všichni užili.

A proč by tedy lidi měli dorazit?
Čeká je bohatý filmový program s velice zajímavými hosty a jedním bláznivým moderátorem. Navíc kluci mají jako každý rok připravené překvapení večera, takže to vypadá docela slibně. Já už se na to moc těším. Tak čau na Sherpafestu!

eMontana je mediální partner festivalu

Pozn red. Ještě o tom všem budeme psát, ale v druhém bloku od 15 h tě čeká pražská premiéra našeho dokumentu „Rock Empire 8a: Dvě holky ve velké stěně“, a za druhé jedna úplná novinka: pokud vše klapne, budeš si tam moct koupit kalendář „Písek 2018“. Zůstaň ve střehu.

Adamův norský úspěch zaznamenali mnozí. Že je za ním i strouhání kůže na kolenou, a jak se cítila Iva Vejmolová (Adamova přítelkyně) při přelezu svého prvního 8c, to už se dočtete jenom v tištěné Montaně. Rovněž otázky, se kterými jsme přišli za Márou Holečkem a Zdeňkem Hákem jste asi nikde jinde nečetli. (Proč neuvádíte jména prvovýstupců v abecedním pořadí? Kdy si myslíte, že bude vaše cesta zopakována? atd.) Fabián Buhl a vícedélková cesta „Ganéša“ 8c přelezená jištěným sólem. A Standa Mitáč na porážce u svérázného Honzy Červinky, viz malá ukázka:

(…)
První dcera se ti tedy narodila během první expedice Makalu?
Ano, to bylo v roce 1973 a dozvěděl jsem se to dopisem v druhém táboře. Proto jsme jí říkali „Miss Makalu“. Ovšem předcházela tomu taková nepříjemná záležitost – odjížděl jsem v lednu, když byla manželka těhotná. V Dalskabátech byl poprašek sněhu, Páleníček řídil tatru a trefil protijedoucí nákladní auto. Rozbitá tatra a několik zranění náš odjezd o týden zdrželo. Já jsem se ale domů nevrátil, protože už jsem se jednou dojemně rozloučil s těhotnou manželkou a nechtělo se mi to absolvovat znovu. V Bratislavě nám to opravili a dostali jsme dalšího šoféra.

Takže manželka si to asi doma vytrpěla nejvíc.
(„Ano, ano,“ ozývá se z kuchyně.)

Jak jste spolu dlouho?
Letos to bude myslím čtyři… Nebo ne, pět. Letos v říjnu spolu budeme 55 roků. Manželka, paní doktorka Pátková, ještě pracuje, jelikož ve Špindlu nejsou dětští doktoři, tak tam vede soukromou praxi. V prosinci bude mít 85 let. Tak jedeme dál, ať to nějak skončíme, ne?

Už se blížíme. (usmívá se)
Jó? (mračí se)
(…)

Příjemné čtení přeje redakce časopisu.

Post skriptum:
„Typický lezecký závodník má podle odborníků z Utahu 26 let, za sebou 9 roků lezení a váží 51 kg.“ A jak to vlastně bylo s Hudyho nedobrovolným osprchováním na lezeckých závodech ve Vídni?

To vše se můžete dočíst v první Montaně (č. 1/1990), která vyjde v reedici, a všichni, kdo si předplatí Montanu do 27. 10. 2017, ji dostanou zdarma.

Je hezkej vejkend a písek je durch, tak jedu s přítelkyní a Špekem na Sokolíky do Polska. Cestou ke křižovatce, kde se člověk rozhoduje, jestli půjde na Sokolíky nebo na Krzyznou Goru je masiv Husyckie skaly. Na ně vede legendární tradiční morálová cesta „Diamenty“ za VI.3+ (7a+/b). Tahle cesta má málo přelezů a těch pár co jsou, vznikly většinou po nacvičení cesty shora. Na vostrej pokus si tam lezci skládali bouldermatice a tým uctívačů, aby byl případnej pád do měka. První jištění jde totiž asi až v osmi metrech a dopad je sice na „placatej“, ale furt kámen. Cestu znám z průvodce a vím, že je to velká legenda, a tak se na ní chci jen tak kouknout a jít lízt jinam. Není to žádná překrásná cesta, ale respekt z ní jde slušnej.

Jen tak pokuřujem pod nástupem a plkáme, jak se to asi leze. V tom se z křoví vynoří Michal Kajca. Je to místní výborný lezec, autor spousty cest a průvodců na okolní skály. Dělá si ze mě srandu, jestli jdu lízt „Diamenty“. „Až to dáš, tak mi napiš,“ říká. Ptám se ho, jestli se to leze přímo a on říká: „Néééé, přímo neeee!“ Leze se to prý zleva traverzem po výraznejch peckách a proto název „Diamenty“. V průvodci to je značené přímo, ale to je chyba. Přímo je to prej projekt. Chvilku hecování a projekt mě zajímá.

Zkusím to jen tak nabouldrovat přímo a radši si vemu sedák – kdyby něco… Asi na třetí pokus jsem najednou tam a jsem pěkně v prdeli. Seskok na šutr je už hluboko a k prvnímu jištění ještě taky daleko… No, to neskočím dobrovolně! Tak zkouším cestu vzhůru. Když dolezu do místa, kde jsem si ze země myslel, že pude jištění a bude tam chyt, není tam ani jedno. Ani nevím jak, moc si to nepamatuju, jsem lezl dál a dál. Vzpomínám si jen, že jsem byl fakt v háji a snažil se za každou cenu nehodit podlahu. Dostal jsem se až do slušnýho chytu a snažil se zklidnit stařecký třes. První jištění je docela slušnej fífák (frend dle Plagátova slangu, pozn. red.). Následuje asi 15 minut sklepávačka mega konve. Konečně jsem se trochu zklidnil. Odsud už to je lezení, ne lehký, ale aspoň jde jištění. Opatrně lezu dál až nahoru. A tak jsem, vlastně náhodou, udělal prváč „Koh-i-nor“ VI.4+ (7c) trad. (Místní klasa používá I-VI a pak následuje VI.1 , VI.1+ , VI.2 atd. Např. VI.5 je 7c+ francouzské, pozn. red.)

Dnes je v kurzu sportovkaření, což je vlastně bušení po co nejmenších či nejoblejších chytech a neustálé cvakání borháků, až se z toho člověk unaví. Stoprocentní zaměření na fyzický výkon a mentální aspekt někde v pozadí. Když to nejde, vždycky se dá utéct do lehčí cesty hned vedle. Můj názor? Nuda.

My máme naštěstí za barákem písky a tam je všechno tak trochu jinak. Když bydlíš v srdci Ráje, musíš srdcem i lézt. Jeden instruktor lezení v Praze mi říkal, že pískařina není lezení, ale dobrodružství. A ten náš písek ve Skaláku, na Mužském a v přilehlých méně známých oblastech, to je teprve kumšt. Odjištěný asi jako granát a konzistencí místy připomínající lahodný perník, co se ti rozplyne na jazyku. V průvodčíku do Skaláku je tak kromě obligátních poznámek „špatně jištěno“, případně „nejištěno“, navíc i krásná připomínka „lámavé“ – rozuměj lámavější zdejších poměrů.

Mágo? Neblbni, vždyť by bylo vidět, kde to bere! Takže své expresky spočítám na prstech jedné ruky, a nejsem ani majitelem pytlíku na to bílé svinstvo. Ono se beztak líp leze, když toho s sebou člověk tolik netáhne.

A tak tady u nás kolikrát drtíš oblinu vedle madlovatého lupenu, který by však nevydržel ani intenzivnější pohled, a kroutíš hlavou nad kruhem, co je o deset čísel výš, než dává smysl. Budeš si holt muset stoupnout na to osolený nic, modlit se a cvakat až odsud. Zelenáči se někdy pokouší na Hrubici sůl ze stupů vymést. Jenže tím akorát vysolíš další vrstvu. Trochu jako hrnečku vař.

Jindy vidíš odspodu v deseti metrech tutový hnízdo na lanovici… „Trošku morálek, ale pak to zajistíš a v klídku dolezeš, ne?“ říkáš si.

Ne! Stepuješ tu už deset minut, prsty se rosí a už i chyty jsou vlhké, předloktí tvrdne a ten uzel je prostě moc malý. Zkusíš bambuláka, ale toho tam zas nenarveš. Chtěl bys utéct do lehčí cesty? Ta vede z druhé strany věže, kolem sebe máš jen holou stěnu. Lano se ti bude hodit asi až při slanění – pokud na něj dojde.

Večer v hospodě aspoň zase bude co vyprávět.

Tak takhle nějak si užíváme ten náš Ráj na Zemi.

V sobotu vzali lezci Prahu útokem. Proběhl tady druhý ročník boulderového urban závodu a letos se ho zúčastnilo přes 200 registrovaných závodníků. Dvacet jedna kvalifikačních lokací rozmístěných po širokém okolí Holešovic rozhodlo o osmi ženách a osmi mužích postupujících do finále, které se konalo v kulturním zařízení Továrna na Dělnické ulici.

To nakonec dopadlo nejlépe pro Rishata Khaibullina a Michaelu Matúšovou. Druzí skončili Martin Dvorský a loňská vítězka Dominika Dupalová a na třetím místě zůstal Michal Běhounek a Daniela Kotrbová.

Závodní atmosféru lehce narušily jen dva úrazy, konkrétně rozbitá hlava a zlomená pata. Což nás jen utvrdilo v názoru, že přírodní bouldery a skály jsou nakonec stejně bezpečnější než betonová džungle velkoměsta. Každopádně, oba pacienti přežili a budou si moci počkat na příští ročník.
.

Martin „Paďas“ Paděra v dynamu do zaplouváku. (f: Jony Klimeš)

.
V rámci akce se konal i exhibiční závod ve visu na Zlagboardu, ve kterém zazířila Alena Fajstová. Nejen že se svým výkonem 1:24 s jasně vyhrála v ženské kategorii, ale zároveň obsadila šestou příčku v celkovém českém Zlag žebříčku ve smíšené kategorii! Mezi muži zvítězil Adam Mašík, který přesto ztratil sedm vteřin proti pokusu Aleny.

V mužském finále hlavního závodu zazářil i čtrnáctiletý Marek Jeliga, kterému k postupu na bednu scházelo doslova pár centimetrů.

Po bouřlivých ovacích na účet pořadatelů Kariny Bílkové a Juráše Šefla se Juráš chopí mikrofonu:

„Takže, děkovat vám měla Karina, ale Karina brečí, takže je to na mně. Hele, já vám děkovat nebudu. Až budete odcházet, vezměte s sebou tyhle modrý matrace a dejte mi je do auta jo, díky.“

„Ne, vážně, až na ty dva úrazy všechno dopadlo super a hlavně nás překvapila ta ohromná účast tolika lezců, takže vám všem děkujem a taky doufáme, že příští rok jich bude ještě víc. Teda vás, ne těch úrazů.“

Pro ilustraci atmosféry závodů se podívej na video Matěje Pohorského:

.
.

Horolezci, alpinisti a dokonce i alpisti, tak se svého času nazývali ti, kteří začali psát za Rakouska-Uherska historii českého horolezectví. Horolezectví nebylo tehdy žádnou Popelkou, bylo výsadou středních a bohatších vrstev, a jeho vyznavači významně podporovali vlastenecké cítění a slovanskou vzájemnost. A jelikož nejčastějším tehdejším cílem českých milovníků hor byly Julské, Kamnické Alpy a Karavanky, nebylo divu, že v roce 1897, čtyři roky po založení „Slovinského planinského družstva“ v Lubljani, přišli nadšení pražští horolezci v čele s MUDr. Karlem Chodounským s myšlenkou založit jeho český odbor a pomoci Slovincům s budováním horských stezek a chat a vůbec propagací horolezectví v domovině. Na světě byl náš první horolezecký spolek s názvem „Český odbor Slovinského planinského družstva“ a my můžeme tudíž letos oslavit sto dvacet let od jeho založení a počátek existence českého horolezectví.
.
Ale jak?
„Vedle Kugyho a Tumy nás Češi učili pravému horolezectví“, vyšlo později v dobovém slovinském horolezeckém tisku, a sám Julius Kugy, ikona slovinského horolezectví, se o pražských horolezcích velice pochvalně vyjádřil. Slovinci mají zřejmě sloní paměť, jelikož od dob, kdy vděčně uznávali pozitivní aktivity Českého odboru, uplynula přece jen už řádka let. Českému horolezeckému svazu jakožto nástupci původního spolku (kterýžto zanikl spolu se zánikem Rakouska-Uherska), nabídl v rámci jeho plánovaných oslav společný program, který by se za přítomnosti několika českých horolezeckých „legend“ uskutečnil v srdci Julských Alp pod severní stěnou Triglavu.
.
Ale kdo?
Pod tíhou výše uvedené věty o pravém horolezectví jsem se pořádně zapotila při shánění legend, které by se tohoto pietního aktu zúčastnily. Ne že by legendy, schopné důstojné reprezentace, popř. pohybu v horolezeckém terénu bez pomoci francouzských holí, neexistovaly. Ale „už něco měly“, „jely zrovna na Kalymnos“ nebo jinak nemohly. Přesto se nakonec podařilo dát dohromady slušný repre tým ve složení Sylva Talla, Jirka „Stýv“ Švejda, Jura Čermák a Bob Mrózek, jedna legenda tvrdé lezby vedle druhé. Jen těch Pražáků bylo mezi nimi nula.
.
Kde a s kým?
„Je to špatný, napadlo osmdesát čísel čerstvého sněhu a padají laviny, na Triglav se nedá, vymyslíme něco jiného“, dí domácí organizátoři. Naštěstí místo setkání na Aljažáku (Aljažev dom, kultovní chata při cestě na Triglav, pozn. red.) zůstává stejné, a tak se druhý den můžeme aspoň vyfotit u pověstné skoby s karabinou pod severní stěnou pocukrovanou popraškem sněhu. Poté už nás čekají v muzeu v Mojstraně, takže nemusíme dlouho přemýšlet o tom, co nám vlastně hrozilo. Stýv je doteď na Triglavu jako doma, ale mě trochu mrzí, že se na něj zas po cca 25 letech nepodívám. Rychle se ale smiřuji se situací, vždyť v muzeu se budu jistě cítit také jako doma. A že stojí za to, jeho návštěvu můžu každému při deštivém počasí nebo za padajících lavin doporučit. Po zastávce na headquoters PZS v Lubljani se konečně scházíme s dvojicí našich slovinských horolezeckých protějšků.

Marija a Andrej Štremfeljovi jsou lezecký pár, jaký hned tak nepotkáš. Oba horští vůdcové, Marija má na kontě čtyři „osmy“, Andrej osm (Everest vylezli jako první manželský pár na světě), mají spolu tři děti a tři vnuky a kupodivu nejvíc je baví lezení na skalkách. (Více o nich zde.) K úplné dokonalosti a stylovosti snad jen scházelo, že jim je v součtu 121 let a nikoli 120, ale to už je maličkost. I nás s nimi lezení ve Vipavě velmi bavilo. Díky, dávní pražští alpisté, díky za započatou družbu.

„Tři dívky vnadné a spanilé,
čekají na vrchu Badile,
jó, na nás s našimi lany,
čekají tam tři panny!”

zpíváme s Jakubem, zatímco dopíjíme před letištní kontrolou lahev vína, kterou jsem neprozřetelně nechal v příručním zavazadle (rozuměj čtyřicetilitrovém batohu napěchovaném preskama, lanama, a čekuládou). Naše dobrá nálada, pramenící především ze zpátečních letenek do Bergama za 700 Kč, se s klesající hladinou v lahvi mění v euforii. Do vlaku mířícího do Chiavenny nasedáme stále ještě v radostné bublině a sladkém něvědomí toho, že v následujících dnech si vybereme štědrou dávku z širokého portfólia nepříjemností, které horolezectví nabízí…

Bublina splaskává

Vzhledem k tomu, že máme na přestup v Bergamu stěží tři minuty (a že jsme si cestu na nádraží krátili čerstvou lahví vína, zakoupenou po příletu), zapomínáme ve vlaku foťák a lana. Pro lana se Jakub ještě stihne vrátit, foťák už se zachránit nepodaří, což, jak se později ukazuje, možná nebyl nejšťastnější výběr. Kolem půlnoci končíme na nádraží v Colicu; chtěli jsme sice touto dobou být pod stěnou, ale zas tu prý někde bydlí George Clooney, tak se přes noc na štěrkovém plácku za nádražím můžeme hřát vědomím jeho blízkosti. Budík zvoní šestou, rychle do sebe hodit presso v nádražce a pak do vlaku a na první autobus z Chiavenny do Promontogna (800 m n. m.), kde končí motorizovaná část naší výpravy.

Sobota je dnem heroického výstupu. Tlačeni vzhůru naší nezlomnou vůlí, posílenou vědomím půldenního zpoždění a mohutným kapitálem fyzickým, posíleným hromadou čokoládových tyčinek, dorážíme před desátou na chatu Sasc Furä (1900 m n. m), kde se v přeplněném winterraumu dozvídám, že podmínky v severní stěně Piz Badile jsou „pericolosissimo“, neb stěna je namrzlá. Jak ale s oblibou říkají Italové o červené na semaforu – indicativo – a tak jen co dorazí Jakub, vydáváme se dál vstříc namrzlým podmínkám v severní stěně. Kolem jedenácté jsme na nástupové rampě pod „Cassinovou cestou“ – topo (2500 m n. m.), kde hodinu rozmrazujeme sníh, snad aby nás nikdo nemohl podezírat, že do 800 metrů vysoké stěny nastupujeme před polednem. Když už se nástup v pět nepodařil, tak alespoň pořádně.

Začínáme variantou Rébuffat, lezení nám pěkně odsýpá, jištěné délky se střídají se souběžným lezením a kolem třetí jsme na střední polici. Posílen informací o vymrzlých koutech nalézám do toho nejvymrzlejšího. Nezaložím, šrouby do ledu nemám, ale aspoň vím, že lezu správně. Nebo ne? Kout se mění v plotnu, plotna se mění v hnusnou plotnu a místo šestplusky tu najednou zmrzlýma prstama hnětu osmičkový lišty. A v duchu klasiků jsem jištěn jedním vklíněncem, založeným mezi okraj ledu a skálu o 15 metrů níže. Nabývám dojmu, že vlastně asi nelezu správně. Dunící hrot přijímá oběť mého prusíku a po hodině se opět setkávám s Jakubem na polici. Zatím dobrý. Tentokrát vyráží on a vyráží dobře: naše mohutná síla a vůle a čokolády se opět dostávají do pohybu. Nenecháme se vyrušit příchodem tmy o dvě délky výše, nenecháme se svést druhým Cassinovým bivakem za další tři délky a nenecháme se zastavit úzkými vymrzlými komíny v posledních pěti. V rámci objektivnosti je třeba přiznat, že v posledních komínových délkách se lezení odehrává v ne zcela estetickém stylu koleno – batoh – brada – loket… ale tma je milosrdná a ve stěně není nikdo další, kdo by mohl tento nedostatek stylu ocenit.

Po simultánně přelezeném vrcholovém hřebínku dolézáme před druhou hodinou ranní na vrchol Piz Badile (3305 m n. m.), kde si kamarádsky potřeseme pravicí, uděláme vrcholové foto a slezeme pár metrů do bivaku, kde nás překvapivě nikdo nečeká, už vůbec ne pak tři spanilé krásky.

Vrcholová fotka (f: Jáchym Srb)

.
Jedeme dolů

Ráno 9:00 mlha, tři centimetry čerstvého sněhu. Ze sněhu vaříme kaši k snídani, z mlhy nemáme nic. Hřebínek je najednou kluzký a pomalý, já vedu, Jakub pro jistotu část slaňuje, kolem jedné začínáme slaňovat po severním hřebenu dolů. V mlze slaňíme mimo hlavní linii v severním hřebenu, což nám definitivně dojde po asi pěti délkách, během kterých se štandy zhoršují až nakonec úplně zmizí. V této nepříjemné situaci, jejíž závažnost se ohlašuje pádem pěkné nálože kamenů, které zasahují Jakuba do batohu, nastává jedno z neslavných vyvrcholení našeho výletu.

Slaňuji na konec lana, nevidím nic na zaštandování a skobami neoplývám. Provedu tedy kyvadlový manévr doprava, kde vidím pěkný obhoz. Nu co, prusík nic nestojí. Sedám do obhozu a pouštím lano. – „Volný!” – „Jedu!” A Jakub jede. A když se vynoří z mlhy a dojede na moji úroveň, zjistím, že je dobrých 15 metrů ode mě a kyvadlo neudělá, protože lano vedl komínem o kus dále nalevo. To se mi vskutku nepovedlo… Co ale s tím? Jakub nachází osamělou skobu a přichází se smělým plánem; prý slaní pod mojí úroveň a lano mi pak hodí z nižší police. Z jaký police? No, asi to vídí líp, protože já vidím jen mlhu jak mlíko. Jakub slaní na nižší polici a stáhne lano. Mlha se na chvíli trhá – to jako myslel tuhle polici?! Vždyť je 20 metrů pode mnou! Poměrně rychle zjišťujeme zřejmé – lano mi opravdu nehodí. Co teď s tím? Visím v obhozu a strkám nohy do novýho žďáráku. Ještě nevím, že to je naposledy, co jej používám k tomuto účelu. Sedíme tu jak dvě pecky, 20 metrů od sebe, a blednoucí mlha hlásí soumrak.

„Tak asi zavoláme, co?”
„Jo, asi zavoláme.”

Po chvíli chrčení se z druhé strany ozývá hlas, znějící trochu moc spokojeně: „Entschuldigen, Nebel…” V mlze prý ze Svatého Mořice nelétají, ale zítra prý má být celkem pěkně… Tento rozhovor se během následujících 15 hodin ještě dvakrát opakuje, pokaždé se stejným výsledkem. Po prvním telefonátu vymýšlíme, co dál. Jak dostat to lano ke mě nahoru. Kdybych tak měl nějaký provázek, něco, co by šlo spustit k Jakubovi. Pohled mi padá na žďárák, který jsem si volně přetáhl přes nohy. Volám to skrz mlhu na Jakuba. Mlha odpovídá Jakubovym hlasem: „Moc se mi to nelíbí.” Ale co naděláš. Během 20 minut rozřezám nožem spodní část žďáráku na tenký dvoumetrový proužky, ty svážu k sobě a na konec přivážu karabinu. Tuhle bizardní udičku pak nahodím do mlhy a když na třetí pokus tahám z mléčných vlnek konec lana, ktereý Jakub dole přivázal ke karabině – je mi vcelku jasné, že tohle je můj životní úlovek.
.

Jáchymova udička (f: Jáchymova máma)

.
Já(chy)ma a kyvadlo

O chvíli později sedíme spolu s Jakubem na té malé polici, ze které mi chtěl házet lano, a rozmýšlíme situaci. Do půlhoďiny bude tma, máme 400 metrů stěny nad hlavou a 400 pod nohama. Čas na poslední pokus dostat se z táhle šlamastyky. Navážu se na lano, a zkouším traverzovat po polici směrem k severnímu hřebeni, ze kterého jsme omylem odbočili. Tím začíná druhý pomyslný vrchol výpravy. Sunu se dál, police se stále zmenšuje, a když už je tak malá, že to musím otočit, začne padat krupice, která se na mírně ukloněné severní sěně spojuje do bílých stužek, které se jako hadi plazí skalními vhloubeními a zaručují, že sněhové sprchy budou přicházet po dávkách. Jedna taková dávka příjde, zrovna když se pod nánosem krupice snažím v nejtěžší pasáži najít ty lišty, co tam při prvním traverzu určitě byly. Po dvou metrech pádu se ještě rychle jednou rukou zachytím malého výčnělku, ale i ten povoluje a následuje asi desetimetrové kyvadlo do jediného friendu, který je mezi mnou a Jakubem. Friend drží, díky čemuž opět úspěšně přežívám, ale bolest v oblasti hýždí a zvuk plastových kartiček a průkazek, padajících z díry zející v mém batohu nepřipouští přehnané oslavy. Po zdlouhavém prusíkování nahoru a opatrném traverzu zpět k Jakubovi zjišťuji, že při prvním ohledání škod jsem opomenul díru v mé krásné nové bundě, která se táhne od ramene k pasu a během následující noci tak bude zabezpečovat urychlené závozy sněhu k mým nekrytým zádům.
.

Kyvadlo

.
Sedíme na polici, je kolem půlnoci a my jsme oficiálně zatměli. Jakub sedí celkem pohodlně, já o něco méně, neboť police není veliká a musím se opírat patama o skalní výčnělky, abych nesklouzl. Navíc jsem si rozřezal žďárák. Ani s proviantem to není příliš slavné. Zásoba čokolády se vyčerpala a jediné, co široko daleko připomíná jídlo, je modřina na mé pravé půlce, která se během večera rozrostla do podoby povidlového frgálu. Kolem jedné hodiny ráno začíná zhusta sněžit a během půl hodiny se na polici nahromadí asi půl metru mokrého sněhu, který se v pravidelných dávkách obnovuje v podobě malých lavin, klouzajících po stěně nad námi. Vždy, když se mi podaří vytlačit zády do sněhu jakýsi krunýř, utrhne se nad námi čerstvý kus sněhu, který mi zčásti skončí za krkem, zčásti pronikne dírou v bundě a z části vyplní prostor mezi mými zády a skálou. Kolem půl třetí ráno vzdávám snahu udržet se na polici a zbytek noci strávím zavěšený v odsedce za průběžného masírování pravé a levé nohy, kterým se tato pozice příliš nezamlouvá. Během této tranzice mi rovněž vítr bere zbylou polovinu žďáráku, což je však škoda spíše symbolická, neboť její hlavní úžitek do té chvíle spočíval v tom, že jsem si do ní mohl schovat hlavu a představovat si, že jsem někde jinde a že se tohle vůbec neděje.

S příchodem prvního světla je možné konstatovat, že mlha zhoustla. Po krátké diskuzi s dispečerem ve Svatém Mořici, která nápadně připomíná tu včerejší (včetně tvrzení, že zítra má být pěkně), přichází čas na rozhodnutí o dalším postupu. Noční pohodlí patrně formuje naše preference: já to chci zkusit dolů, Jakub čekat na rozpuštění mlhy. Jedenáctá dává zapravdu slanění, a tak zatímco odlétá naše zpáteční letadlo z Bergama, zkouším první délku a po chvíli zakládám dva vklíněnce o 50 metrů níže. Pak jede Jakub, pak zas já… Necháváme za sebou smyčky a prusíky a karabiny a vklíněnce – jsme jak francouzská armáda prchající z Ruska, mohutná vůle a síla tytam, ale hýbeme se. Po sedmi slaněních přistáváme na polici, ze které jsme nastupovali. Durch a omlácený, ale naživu! Koukáme nad sebe, teď už je Piz Badile opravdu celý vymrzlý a „pericolosissimo“ – podmínky v severní stěně se rozhodně neslučují s lezením. Až se mě někdo zeptá, řeknu mu to.

Ve winterraumu u chaty Sasc Furä vyždímáme ponožky a pak už běžíme dolů na autobus, který je ten den poslední a jede za hodinu. Celou cestu běžíme a máme radost, a i když víme že letadlo frnklo a že nás tohle celý bude stát ranec, stejně máme radost, protože je to za náma. A když jedem ve vlaku do Milána, s pivem v ruce, je to ještě lepší. V Miláně koupíme letenky, dáme báječnej šlofík na letišti vedle non-stop ekumenický motlitebny, ze které se střídavě ozývá gregoriánský chorál a orientální vytí muezzina a v 11 dopoledne už jsme na Ruzyni. Podáme si ruce a vyrazíme každý svým směrem. V mém případě to je seminář evropského práva, který začíná ve 12:00 na Právnické fakultě a který musím bezpodmínečně stihnout. Děravý batoh ucpaný děravou bundou nechávám u paní šatnářky a o půl jedné už poslouchám zasvěcený výklad pana docenta o harmonizaci právní úpravy ochrany spotřebitele, zkrátka klasické úterní odpoledne. Jediné, co připomíná poslední tři dny, jsou tak mokré boty a povidlový frgál, který mě nutí sedět na překližkové školní lavici pouze levou půlkou. Za zády se mi smějí tři krásné dívky.

Resumé ztrát
Kompakt Panasonic Lumix (kdesi ve vlaku Brescie-Bergamo)
ATC guide (upuštěn ve třetím slanění)
GTX žďárák (spodní část rozřezána na zhotovení nouzového lana, vrchní uletěla při nočním
bivaku)
Batoh Deuter Guide Lite, Bunda Tilak (proděravěny při pádu)
Množství kartiček z peněženky (dírou v batohu)
4x dyneema 120 cm (slanění)
Všechny prusíky (slanění)
Nemálo vlklíněnců (slanění)
Zámeček rovnátek (rozvazování zmrzlých uzlů)
Zpáteční letenka

Učím sa manipulovať s časom. Keď ho chcem zrýchliť, ponorím sa do myšlienok a sústredím na prítomnosť. Udalosti začnú bežať ohromujúcou rýchlosťou. Bežia dni, mihajú sa týždne. Ak chcem čas spomaliť, sledujem hodinky každú chvíľu a nudím sa. Čím viac nudy, tým pomalšie čas beží.

Na Hrebienku sme pred piatou a štartujeme. Kecáme. Fučíme. Premýšľame. O pol ôsmej už naliezame z Téryho kuloára do „Stanislawského cesty“ v Západnej Lomnici. Je zima, a tak lezieme v teniskách. Štandujeme, lezieme na pohodu a o jedenástej sme na Lomničáku. Odmávam turistkám za zábradlím. „Idete ďalej, chalani?“ pýta sa ich vodca. „Hej, Vidlovým hrebeňom na Kežmarák,“ odpovie Méďo a trieli do sedla. Nastupujeme na krátkom lane na hrebeň.

Obdivujem povestné výhľady z Vidlových veží, no o chvíľu nás zahalí hmla. Vo vzduchu narastá vlhkosť a obava z búrky. V momente sú mi ukradnuté turistky aj relativita času. Sústredím sa na lezenie. Na život. Pridávame na tempe.

Vždy keď dôjde prvému matroš vymeníme sa a lezie ten, čo istítka a smyčky pozbieral. Sme tak pätnásť metrov od seba a spolupracujeme s lanom. Hrebeň, hmla, okná do priepasti, vežičky, zlaňáky, choďáky, výmena matrošu, lezieme, zliezame, lano sa motá, po hrane hore aj dolu.

A zrazu je hrebeň za nami. Výbeh do svahu s troškou lezenia a sme na vrchole Kežmaráku. Zostupujeme… Čas v milovaných horách ubehol a zmizol v okamihu.

4.50 Hrebienok
7.30 do steny, Stanislawski
11.00 na Lomničáku
11.30 nástup na Vidlový hrebeň
13.45 Kežmarák
… späť na Hrebienku po 11,5 hodinách

(Nedávno jsem na internetu narazil na jednu fotku – tu, kterou vidíš pod článkem. Chtěl jsem vědět víc, a tak jsem poprosil Jesseho Guthrieho, který na ní je, aby trochu zavzpomínal, pozn. Standa Mitáč)

JAKÉ TEDY BYLY OKOLNOSTI VZNIKU FOTKY?
ODPOVÍDÁ JESSE GURHRIE

V roce 1991 jsme se vydali s Wolfgangem Güllichem do Saska – měli jsme v plánu navštívit Bernda Arnolda, trochu si zalézt a udělat fotky pro Wolfgangovu knihu, která měla vyjít později…

Pomáhali jsme Berndovi také s uspořádáním jedněch z prvních lezeckých závodů ve východní Evropě – organizoval je na hradě v Hohnsteinu (retro fotka). (Tyhle závody dodnes jednou ročně probíhají, pozn. red.) Nejvíc tehdy s přípravou pomáhal Kurt Albert – udělal si něco s nohou, a tak s námi nemohl chodit do skal. Místo toho tedy zůstal na hradě a stavěl cesty. Ten závod pak byla jedna velká zábava – tehdy byl světovou jedničkou právě Wolfgang společně s Jerry Moffatem, přesto ale byli i zůstali nejlepšími kamarády.

Ohledně té fotky z Teufelsturmu – na ni jsem já, jak tahám druhou délku a snažím se moc nepotit. Jistí mě Wolfgang a pamatuju si, že celá cesta byla docela svižná. (Lezli „Fern von Eden“ Xa, RP Xc od Bernda Arnolda, pozn. red.)

V Labských pískovcích jsme zažili spoustu vzrušujících momentů, ale tenhle si budu pamatovat určitě nejvíce a jsem rád, že z něj mám i fotografii. Co k tomu říct – byly to staré dobré dny…

(Věž Teufelsturm nebo Wolfgang Güllich bude vystupovat v našem dalším vydatném článku. Děláme na něm už skoro měsíc. Tak se těš.)

Už víš, co budeš dělat 7. 10.? Nevíš? Když půjdeš lézt do skal, v podzimním počasí pořád riskuješ, že někam dojedeš a slejvák tě po půl hodině uklidí zpátky do auta. Není lepší se flákat po Praze a obrážet kavárny nebo boulderovky?

A nebo to spojit – můžeš parádně zalézt, sejít se s partou fajn lidí a přitom neopustit zdi města. Jak to udělat? Tři slova – Urban Boulder Race. Že pořád nevíš, o co jde?

Od toho už je tu Karina Bílková a Juráš Šefl. Zatímco Karina je ostřílená kočka naší boulderové závodní scény, Juráš je horský vůdce, pískař a vůbec člověk do nepohody. A co mají tihle dva společného? Stvořili si vlastní závodní projekt, jehož druhého ročníku se můžeš účastnit i ty. Karina a Juráš poví víc.

Začněme jednoduše, co je to UBR?
Druhý ročník závodu, ve kterém je zadáno 20 překážek – boulderů v různých částech města a z jejich přelezů vyhodnotíme nejlepší závodníky, kteří se utkají ve velkolepém finále. Dostaneš mapu, takže městský orieňták v ceně, a můžeš obrážet lokace dle vlastního přání.

Jak moc „urban” to bude?
Hodně, daleko víc než loni, kdo pamatuje loňský ročník, ten ví, že jsme občas improvizovali a stavěli umělé problémy. Letos jsme se snažili držet čistého urban stylu a maximalizovali využití městských dispozic. Máme tam pár opravdu lezeckých boulderů, kde musíš přijít s programem a postupů je několik. Urban je dost často poměrně monotónní, jasně daná sekvence a kroky, tomu jsme se právě snažili vyhnout.

Jaká bude obtížnost, zalezu si i když lezu běžně pětky?
Určitě. Snažili jsme se zařadit obtížnost pro každého, takže tam najdeš opravdu těžké kousky pro ty největší bušiče, ale i bouldery, které s trochou nadsázky přeleze kolemjdoucí, co bude zrovna venčit psa. Bude tam stopro zhruba tak pět, šest lehčích věcí.

Kde jste sháněli inspiraci k tomuhle formátu?
Karina: Podobné závody se asi rok, dva před naším prvním ročníkem konaly v Itálii, kolega mi pouštěl video a já si říkala, že je to super, že něco takového tady chybí.

Juráš: Nesmíme taky zapomenout, že už někdy před deseti lety se v Praze podobné závody konaly, jediný rozdíl byl ten, že tehdy byly jen pro úzkou skupinu lidí a probíhaly načerno. Jmenovalo se to „Wada Street Contest”. My si řekli, že něco podobného bychom mohli zkusit taky, ale tentokrát oficiálně, že chceme povolení na místa, kde budeme lízt, aby se mohl zapojit každý.

A jak probíhá zajišťování takových lokací?
(Oba se smějí) Karina: Noo… To je vždycky o lidech, záleží, na koho narazíš. Občas to prochází přes řetěz patnácti odborů a pak je jen otázka času, než to někdo shodí ze stolu. Jak je tam komise, tak je jasný průšvih. Původně jsme se snažili domluvit s dopravním podnikem a využít jako lokace zastávky MHD, ale po půlročním jednání nám to nakonec zamítli a my začali v podstatě od začátku. Nakonec se nám ale poštěstilo sjednat si schůzku s magistrátem Prahy 7. A ti nám vyšli úžasně vstříc, to musím vyzdvihnout, že komunikace s radou Prahy 7 byla naprosto super a šlo to fakt rychle. To je taky hlavní důvod, proč máme většinu lokací právě tam.

Jak vůbec vytipujete to správné místo?
Nakonec jsme v podstatě všechny lokace sháněli tak, že tam někoho známe a někdo nás doporučí, podpoří. Pochopitelně by bylo ideální, kdybys jel po Praze a řekl sis: „Tak tady by byl super boulder.” To ale v praxi moc nefunguje. Jednání s lidmi je v pohodě, horší je to s institucemi, majiteli těch objektů.

Kolik lidí vlastně stojí za celým projektem?
Juráš: Z 80 % Karina a 20 % mám já.

Karina: My to máme rozdělený, já obvolávám sponzory a jednám s vlastníky lokací, Juráš dělá tu manuální práci, a přelézá těžký bouldery.

Takže Karina je manager a Juráš má svaly?
Oba: Asi tak.

Juráš: Pak moje žena Marta, která dělá grafiku a design, nám občas pomůže s nějakým návrhem, plakátem.

Ještě máme Lukáše, dohromady dva – můj kolega ajťák nám navrhnul pro letošní ročník aplikaci, aby závodníci mohli zadávat přelezy online rovnou z terénu, což nám oproti loňskému ročníku ohromně ušetří práci. A potom Lukáš Bíba, který nám to celé fotí a pomáhá nám s propagací.

A co nás čeká ve finále?
To neprozradíme, kdo to chce zjistit, musí dorazit sám. Po finále se pak koná obří párty a jede se až do rána.

– Dorazí i ten Sharma? – (audio)

.
Fajn, takže, kde se mám zaregistrovat?
Všechno podstatný najdeš na urban.horoguru.cz, a když budeš rychlej, možná na tebe zbude i UBR batůžek. (smích)

eMontana je hlavní mediální partner závodů. Pro lepší představu, co tě na nich čeká, si přečti loňský report od Máry Jedličky.

Že sa moja cesta nachádza za barákom, to veru tvrdiť nemôžem, nakoľko sama neviem, ktoré miesto smiem vôbec považovať za svoj domov. Túlavé topánky ma vodia svetom a cez posledné prázdniny snáď i viac, ako kedysi. Slovenské vlaky zadarmo a rozloženie spolužiakov a kamarátov po celej krajine ma zaviedli po prvýkrát v živote do Detvy. Neďaleko odtiaľ je i lezecká oblasť Kalamárka, v miestnom nárečí tiež Kaľamárka. A presne tu sa nachádza i „moja“ cesta.

V chránenej krajinnej oblasti Poľana na strednom Slovensku je oblasť prístupná po červenej turistickej značke, možno ale využiť i prístupovú cestu a tátoša odstaviť cca 10 minút od skál, neďaleko chaty. Je rozdelená na Horné a Dolné skaly. My sme zavítali iba na Horné, ciest je tu neúrekom a zalezie si tu každý.

Určite teraz čakáte, čo za špek vytiahnem. Moja cesta je ale úplne jednoduchá, cesta za III. Jej názov som sa snažila spätne dohľadať iba kvôli článku. Nie som si ale úplne istá, možno je to Začiatočnícka škára. Názov nie je to najdôležitejšie. Pre mňa ale svoje čaro rozhodne má.
Doma ma považujú za čiernu ovcu, blázna čí samovraha bez pudu sebazáchovy. Taký klasický obraz „horolezca“. V poslednom čase sa ale v mojej hlave čosi udialo. Sama neviem čo presne, ale bol to stop. Tak, ako som si kedysi exponované úseky užívala, tak som sa ich začala báť. Za posledné snáď i dva roky som nevytiahla asi žiadnu cestu, všetko, čo som liezla, som rybárčila.

V poslednom čase sa tiež menilo spektrum ľudí, ktorými som pri lezení bola obklopená. Hobbíci mojej krvnej skupiny boli častokrát nahradení deviatkovými či desiatkovými lezcami. To by ma predsa malo hnať logicky vpred, lenže opak bol pravdou.

Spočiatku boli ich, pre mňa heroické výkony, skutočne motivujúce. Istenie samotné v rôznych bláznivých pokusoch mi nikdy nevadilo a ani nevadí. To, čo ma ale trochu začalo vytáčať, je netrpezlivosť, s ktorou som mala možnosť sa stretnúť. Potreba silne efektívne využitého času a zbieranie ciest na lezca. Rýchlo a ťažko, to je asi to heslo. A presne to sa očakávalo i odo mňa. Kto ma ale pozná, tak vie, že rýchlo liezť rozhodne nie je mojou prednosťou a odpočívať dokážem i tam, kde sa rozum zastavuje. Rozhodne ale nedokážem liezť, ak istič dolu už netrpezlivo očakáva môj návrat na zem aby mohol dať ďalší pokus vo svojej šialenosti.

Keď idem na skaly, chcem si tam odpočinúť. Užiť si to. Stráviť čas s kamarátmi pri niečom, čo nás všetkých baví. Porozprávať sa. Zrelaxovať. Neznamená to flákať sa, nepotrebujem sa tam ale ani naháňať ako besná. Bohužiaľ v poslednom čase to nebola lezecká atmosféra, ktorá by mi vyhovovala. Zasa na druhej strane si plne uvedomujem, že i premotivovaný spolulezec to so mnou musí mať ťažké. Viackrát som sa zamýšľala nad tým, že všetok matroš predám a bude všetkému koniec.

Keď si ale hlava oddýchne a nikam sa neponáhľa, je to až tak upokojujúce, že po tak dlhom čase som si opäť vytiahla svoju cestu. Trápnu trojku, ktorá pre mňa v tom momente mala hodnotu snáď desiatky. A potom štvorku, za ňou IV+. Nie je to moje lezecké maximum, ale všetko treba postupne. Pekne od základov, krôčik po krôčku.

Život rýchly a zbesilý, taká ta klasická realita všedného dňa, podľa mňa na skaly nepatrí. Niet sa kam hnať. Je prirodzené posúvať sa vpred a robiť pokroky, to určite áno. Odchádzať ale zo skál zdeptaný kvôli nevylezenej lezeckej ceste, pretože každý deň musím byť lepšia ako ten predošlý? Ľutovať po niekoľkotýždňovej turistike v panenských horách, že nepadla ďalšia deviatka a lezecké svaly sú nahradené svalmi turistickými? Očividne je svet hobbíka odlišný od sveta lezca. Ja ale radšej naďalej zostanem hobbíkom a budem sa tešiť z maličkostí.

(Text vznikl v rámci letní soutěže eMontany.)

Tohle je historie jednoho bludného balvanu, který se skutálel kdysi odkudsi ze stolové hory dnes zvané Bor, a usadil se šikovně u cesty v horní půlce svahu, který musíš vyšlapat z Machova, pokud se chceš dostat na „Krásnou vyhlídku“ na jeho konci.

Tedy samozřejmě to není jeho historie, ale velice krátký výsek z jeho života. Do mého života se připletl, když jsem se já připletla do života rodiny machovských usedlíků z baráku č.p. 116 strategicky umístěného kousek nad kostelem. Odtud je na Bor přímý výhled a cestu na vyhlídku absolvovali nepovinně i povinně nesčíslněkrát příslušníci této rodiny počínaje od Františka Čepelky staršího po početná vnoučata, přičemž je jisté, že tento osud nemine i již existující pravnoučata. Budou mít ovšem trochu smůlu, neboť vlivem trvale udržitelného rozvoje a ochrany přírody vzrostly stromy pod vyhlídkou natolik, že už je stěží možno spatřit špičku kostela.

Nejčastěji ale končila cesta některých příslušníků klanu Čepelků na Bor na Cvičné. V každém ročním období, nejblíž po ruce, stačilo si vzít do ruky lezečky a vyběhnout nebo si na kole vyjet ke skále a oblézat všechny možné směry. František mladší vyznávající teorii, že lézt je třeba za každého počasí a kdykoli je to možné, mne rychle svojí náklonností ke Cvičné nakazil. Jásala jsem, když se mi konečně podařil nejtěžší směr nebo traverz, a kdykoli jsem se tam ocitla se svými dětmi nebo známými, nutila jsem je, aby si na balvan vylezli položenou stěnkou. Na vrcholu byl (a pořád je) umístěný slaňák, takže kdo se bál postupovat dle hesla „co si vylezeš, to si taky slez“, mohl být spuštěn.

Koncem let osmdesátých, kdy se to odehrávalo, byl bouldering jako takový ještě v plenkách, tudíž jsme netušili, že bouldrujeme. Jaké bylo moje překvapení, když jsem pod Cvičnou asi po dvaceti letech zase dorazila. Slyšela jsem sice, že se mezitím, kdy mne osud zavál od Machova poněkud dál, stala z Boru populární boulderingová oblast, ale pohled na můj oblíbený obílený balvan mne trochu vyvedl z míry. Pociťovala jsem dokonce jisté rozhořčení, jako kdyby mi balvan patřil a byl znesvěcen.

To jsem ale netušila, že to byly pro něj možná ještě zlaté časy. Kdykoli teď jedu do Ádru a zastavím se i v Machově, neopomenu si vyběhnout na Bor a vylézt si na Cvičnou; letos to bylo nějak smutné setkání.

„Co se ti to proboha stalo?“

Balvan odpočíval celý zachmuřený, zamešený, zelený, jakoby lidstvo ani neexistovalo, ani klacíky od kolemjdoucích dětí žertovně ho z převislé strany podpírající tu nebyly. Pohladila jsem ho nejdřív rukama a pak i bosýma nohama, chvíli na něm poseděla a pokračovala na kole dál. Do ticha zazněly hlasy; od vyhlídky pod Borem se vracela skupinka lezců s bouldermatkami. Asi Cvičná už není zrovna in – ale já už ji měnit nebudu.

(Text vznikl v rámci letní soutěže eMontany a obsadil 3. místo.)

„Slečno, to teď už na skály asi nepolezete, co?”

No jak bych vám to… Vezmu to od začátku. Vyhučela jsem v Příhrazích pod kruhem a ty dvoje morálový hodinky, co jsem cestou provázala věrná heslu “dej tam všechno, ať toho pak nelituješ”, vzala s sebou. Taky si říkám, jestli jsem je neměla radši ušetřit, ale to už je teď jedno. Prý asi ze šesti, což by normální tělesný konstituci tak moc neudělalo, ale to je taky jedno. Já jsem totiž taková cácorka, pískle. Zlámala jsem si co šlo, mimo obratlů třeba pánev, která mě teď donutí si pár měsíců poležet. Takže si asi dovedete představit, jak je úvodní otázka a její nápadité variace častá.

Jenže věc se má tak, že když si něco bolavýho provedete, vaše nejčastější myšlenka je, že byste chtěli domů… A doma, to je přece ten sluncem vyhřátej šutr, na kterej se můžete vyvalit a s úžasem v očích a radostí v srdci pozorovat ten další svět. Neuvěřitelnej svět vrcholků věží, kde se jak houby po dešti objevují vaši kamarádi. Z všemožných koutů se ozývají povely či nadávky. Každý bojuje. Ne proti někomu, to ne – spolu s někým proti sobě a svýmu strachu. Ale když bojujete poctivě, ten klid, kterej se ve vás usídlí během lezení, si pak ještě hezkou chvíli nosíte s sebou. Doma je prostě ten drsnej šutr, kterej se vám chce pohladit, obejmout a ochraňovat. Doma je doma.

„Vážně tam ještě někdy vlezete? Mě by tam nedostali ani párem volů.”

Jo, vlezu.

(Text vznikl v rámci letní soutěže eMontany.)

Osmá ranní, kempem zní ředitelovo startovní „do boje“. Ranní slunce jen velmi pomalu rozehřívá ranní Barevku. Souznění se skálou, hřeješ si ruce o čerstvě natočený půllitr.  Vylézt deset cest a skoro dvacku upádlovat, to fakt neděláš každý den. Nával na cestách pomalu opadává, první dvojice horko těžko rve lano i cajk do barelu, fasuje loď, zopakuje si správný úchop pádla a vyplouvá vstříc krumlovským jezům. Kulisa města stojí za obdiv, až do druhého jezu, plastová kánoe najednou mizí pod vodou, na vlnách se pohupují dvě lezecké helmy s hlavami, kupodivu plave i barel plný železa. Co děláš? Za to můžeš ty! Já nic nedělal! No právě! A turisti na mostě se baví, od teď budeš hvězdou všech japonských fotoalb. Pod Havrankou už se suší svršky, Emile odpočívej v pokoji. Horolezkyně ve spodním prádle visí v rovnoměrných rozestupech na skále. Krátké, dobře odjištěné a slušně obodované cesty Nultého špice lákají i otrlé účastníky přátelského klání.

Na Sedmém špici je zato podivně prázdno, ne všichni chtějí zacházet s železnými hejblátky. V lodi s parťákem pokecáš víc jak za celý rok, když na Osmém špici vystupuješ, země jakoby se ti podivně motala pod nohama, máš už asi mořskou nemoc. Lezením se v místním dobrodružném terénu zdržuje už málokdo, zato z vodáckého občerstvení je pro jedno krásné odpoledne svatostánek horolezecký. Snad zas letos nedojde Klostermann. Okolo ohniště pohoda, staří známí, lezecký vlci i nové tváře, lidi, co vidíš jednou za rok právě tady. Historka střídá historku, cože čtvrt na sedum? Tři-dva-jedna start, zběsilý běh přes louku, nalodění a půl hodina frekvenčního pádlování. Á hop, hop, hop, hop. Nekecej a pádluj, vždyť nám ujíždí i holky! Časovku do Zlaté Koruny sotva udejcháš, jak táhneš loď svahem nahoru do cíle, kolena se ti podlamují a úchop neslouží, fakt to neděláš každý den. Pod kulisou kláštera pivo ti teče za triko i do očí a je ti to jedno, prásk s láhví o stůl, řediteli mačkej stopky! Jsme nejlepší, jako všichni, kdo to zase ulezli, upádlovali a hlavně ukamarádili až do konce. Ceny si rozdáme a večírek, ten zas bude mít rychlý průběh, přece jenom už v tom jedem od rána.

Více o závodu, který kombinuje slovo HORolezec a vodÁK, najdeš na www.krumlovskyhorak.cz, koná se 16. září v Českém Krumlově. Tak doraž také.

Začněme čísly:
26 lidí se zúčastnilo,
8 lidí porotcovalo
a 7 vyhrálo! Jak se dařilo tobě? Podívej se níže.

V letní soutěži eMontany, která měla téma „Za barákem“, se umístili:

1. Jakub Vondra (18 bodů)

s článkem Tajný zážitek (na Dračím zubu ve Skaláku)

2. Majdička Machalická (17 b.)

s článkem Kruci… Písek! (o přístupu ke zranění)

3. Alena Čepelková (16 b.)

s článkem Cvičná (příběh jednoho balvanu u Adršpachu)

4. Oli Vysloužil (12 b.)
5. Julča Balážová (8 b.)
6. Verča Kyselková (7 b.)
7. Honza Rosecký (7 b.)

Vítězům gratulujeme a přejeme, ať si z našich cen vyberou to, co se jim bude skutečně hodit. Budeme je kontaktovat.

Za poskytnutí výher do soutěže děkujeme firmám Climbing Technology, Hanibal, Lowe Alpine, Namche, Rafiki, Rock Empire a Singing Rock.

Zaujali nás, ale pod čarou se umístili:

Markéta Syllová (6 b.)
Lukáš Ondrášek (5 b.)
Tom Kozohorský (5 b.)
Filip Zaoral (4 b.)
Honza Diblík (3 b.)
Honza Vajc (2 b.)
Ibo Šimurda (2 b.)
Matúš Kamenický (1 b.)
Vít Kopecký (1 b.)

Vítězné příspěvky a další, které uznáme za vhodné, ještě časem publikujeme v rubrice „200 slov“.

Díky za tvoji účast a třeba zase příští rok!

Znáš to, když sedíš v kuchyni nebo doma u okna a venku prší, jako kdyby bůh zalíval svůj záhonek po vydatném suchu. Pro mě jsou to chvíle, kdy se v myšlenkách vracím někam do tepla, do sucha, někam kde bylo fajn. Zrovna dneska je to Afrika, přesněji tedy JAR, teda vlastně Rocklands.

I když jsem byl hned po návratu trochu otráven ze všeho řešení důležitě nedůležitých věcí a byrokratických afrických lahůdek, svojí kůže, kterou by mohli ve školní jídelně podávat místo kaše, bráchova prstu a vrácení se do ruchu velkoměsta (spíš laboratoře), hned bych se tam vrátil. Parádní lezení do kopce, opice k snídani, antilopy po cestě do a skal a večerní malva puding se super lidmi mi vážně chybí.

A o co teda vlastně šlo? Že jsme vyrazili proboulderovat asi nejobřejší cukrárnu na světě, cpát se grilovanýma dobrotama a doufat, že nepřibereme tak jako Kuba posledně (promiň Kubo, hehe). Okouknout černochy a černošky, bělochy, mulaty a všechny odstíny tmavé pokožky, jež se na této planetě vyskytují. Nahlídnout do Kaapstadtu. Zjistit, že všichni profi lezci jsou vlastně dost prťavý, ale o to silnější, a užít si pořádnou rallye… Ale o tom třeba příště. Snad brzo přijde podmínka i k nám…

Malý kulturní tip na sobotní odpoledne v Turnově. Od 15:30 proběhne v Muzeu Českého ráje slavnostní zakončení výstavy fotek z písků a večer bude Joachim Schindler (historik Saského horolezeckého svazu) přednášet o počátcích lezení v Českém ráji. Po setmění se návštěvníci přesunou do letního kina, kde se bude promítat několik krátkých filmů, třeba o Jeptišce v Labáku.

Program
15.30 Prohlídka staveniště a dernisáž fotovýstavy
17.00 Šoumen
18.00 Jakub Noha
19.30 Joachim Schindler: O počátcích lezení v Českém ráji
21.00 Skály, sny a vzpomínky (film)
21.30 Expedice Honzy Červinky (film)
21.45 Sto let od prvovýstupu na Jeptišku
22.15 Prachov za První republiky

Touhle akcí se zároveň slavnostně zahajuje výstavba horolezeckého muzea, které má stát v červnu 2019.

Pomalu ale jistě padá tma. Podle mobilu, který se co nevidět vybije, nám pořád zbývá pár kilometrů. Ze zelených hor severoindického údolí řeky Markha, do kterého jsme poslední tři hodiny sestupovali, zbyly šedé siluety. Začínám uvažovat o tom, jestli jsou zdejší medvědi a sněžní leopardi opravdu tak plaší, jak tvrdí místní. Za celých dnešních 20 kilometrů mi nohy nekmitaly rychleji než teď. Mohli se z nás vyklubat větší amatéři? Nevím. Jisté je, že start šestidenního treku jsme si řádně osolili.

Potmě hory přestávají být hezké. Stíny a patvary ve světelném kuželu čelovky jim nepřidávají. Lepší je jít ve světle měsíce, pěšinka je celkem patrná. I když párkrát z ní sejdeme. Po divném zvuku ve křoví Pavel háže kamenem, nakonec se z neznámého nepřítele vyklube prasklá zavlažovací hadice. To jediné, co mě dělí od propuknutí plnohodnotné hysterie, jsou malá světýlka oken v dálce před námi. Mate nás jen pocit, že už jsme tam sakra podle našich výpočtů měli být nejmíň třikrát.

Autorka textu Adéla s přítelem Pavlem

Předně se sluší zodpovědět otázku, kde se stala chyba: jednoduše, s delšími treky v horách teprve začínáme koketovat. Po nádherných třech týdnech plných výzev na nepálském treku kolem Annapuren jsme se ovšem začali cítit pevní v pohorkách – co by nás na ladacké variantě „středně náročného” treku s homestay ubytováním (přespávání u místních lidí, pozn. red.) mohlo překvapit?

Osudové se nám stalo setkání s čtyřicátnicí Charlotte. V Ladakhu je doma víc než v rodné Belgii a celé týdny, co jsme spolu strávili v guesthousu v Lehu, nám v mnoha ohledech skvěle radila. A tak, když nám s dobrým úmyslem dala tip, ať trek údolím řeky Markha nezačínáme v Zinchenu jako všichni ostatní, nýbrž ať vyjdeme ze Stoku, neváhali jsme. Poznámka, že „jde o hodně dlouhý den, ale nádherný,” nás nechala klidnými.

Natolik klidnými, že jsme si jaksi zapomněli o dni zjistit jakékoliv další informace. Krom zadání trasy do Maps.me, které odhalilo, že do zamýšleného cíle – base campu Ganda La – je to nějakých 25 kilometrů. Ok, je to delší, ale proč ne. A abychom tomu nasadili korunu, vyrazili jsme až v deset.

Ani jednomu z nás zkrátka nedošlo, že u vzdálenosti to na trecích nekončí. Cesta ze Stoku k průsmyku Ganda La totiž stoupá suťovitým terénem celých 1500 metrů ke dvěma jiným průsmykům. Lamlung La (4800 m. n m) a Stok La (4900 m n. m.). Načež zase prudce klesá přes tisíc výškových metrů do vesničky Rumbak vzdálené 19 kilometrů. Vtip je v tom, že všechny tyhle užitečné informace jsme se dozvěděli, až když jsme naprosto vysílení před devátou večer dorazili právě a pouze do Rumbaku. A byli jsme neskonale šťastní, že jsme se tam tmou doklopýtali a nebyli nucení spát bez stanu a spacáku v divočině.

Sedmdesátiletý pan Juntan z Rumbaku (ilustrační foto: Standa Mitáč)

Skutečnost, že jsme nevěděli, do čeho jdeme, měla několik nesporných výhod. Zaprvé – nezalekli jsme se toho a prostě šli a šli. Zadruhé – u pana domácího v Rumbaku jsme vyvolali takovou dávku slitování, že nám večeři přinesl rovnou do postele. Zatřetí – žádný z dalších dnů nebyl tak těžký, jako ten první.

Jestli jsme se z toho poučili? Spíš ne. Oba jsme se shodli na tom, že bychom to šli znovu. Charlotte totiž měla pravdu. Byl to sice dlouhý den, zato opravdu nádherný. Barevná skaliska pod Stok La, ledová špice šestitisícovky Stok Kangri nad námi, podvečerní hra světla a stínů, kouzelný vstup do světle zeleného údolí Markha v nízkém slunci, božský klid na cestě, kterou jsme (na rozdíl od zbytku treku) šli skoro celou sami, za tu trochu adrenalinu a dřiny stály. Koneckonců, co člověka nezabije…

Stok Kangri (6 123 m, n. m.), oblíbený cíl zdatných turistů. (ilustrační foto: Standa Mitáč)

Cesty Adély a Pavla můžeš sledovat na jejich webu nebo Facebooku.

„Ako ste sa sem dostali?“ diví se maminka dvou dětí na vrcholové plošině na Lomničáku. Popáté melu stejnou písničku o „Hokejce“, v reakci na což se děti od maminky dozví: „Tieto pánové sem vyšlapali po vlastných nožkách!“

Pozoruju, jak se rodinka osměluje dál a dál na visutou vyhlídku. S každým krokem přibude pod roštem, kde stojí, několik vzdušných metrů. Musí to být obrovské dobrodružství! A já si chvíli myslel, že mám na dobrodružství patent! Jsou všichni lezci takoví egoisti?

Vrcholové kafe nechutná nijak závratně. Shlédnu z terasy železné konstrukce na obludné stožáry držící dráty, které horu ze dvou stran svazují. Jet po jednom z nich nahoru stojí 40 euro, elektrony z těch dalších mi ohřály vodu na kafčo. „Jednou nebudeme posuzováni podle toho, kolik vrcholů jsme zdolali, ale jak neporušené a krásné hory jsme našim potomkům nechali.“ Messner mluvil o osmitisícovkách, ale sem to zapadne výborně.

Druhý den jdeme „Obrovský kút“. Po sestupu z Kežmaráku do bivaku necítím nohy. A kamarádi na nás už čekají dole.
„Jedem lanovkou?“ zeptám se parťáka s prosbou v hlase.

„To je pro sraby.“

Je. Zatínám zuby a k 800 sešlapaných výškových metrů přidáváme dalších 1000. Naše trocha alpského stylu v nejmenších velehorách světa. Stále krásných.

Jeseň je za dverami. Opäť príde ten deň, keď sa budem po zobudení len darmo načahovať za svojím magnetom. Konštelácia má svoje zvyky. Slnečné veterné dopoludnie s príjemným pachom po rannej hmle bude súčasťou jedného z nich. Čerstvo namletá káva vyplní občasnú samotu a postupne mi pretlmočí reč spomienok. V hlave si prelistujem poslednou návštevou, neúspešnými pokusmi a mixom rozsypaných pocitov.

Káva je tmel a kofeínové žily sú tobogány eufórie, obzvlášť po dlhšej odmlke. Čo už. Šarkany si ma nikdy nezískali, ani pandrláci z gaštanov či veselé fronty na burčiak. Pre mňa je toto obdobie, a vlastne každé iné, o boulderingu. O tom, ako sa zobudím, nechám si namaľovať kávou úsmev na tvár a zabuchnem s elánom dvere.

Je to deň, možno dva ročne, ktoré klasifikujem za príležitosť. Vždy si hovorím, že musím chodiť častejšie, ale po ďalšom neúspechu je presvedčenie v hlave akési ťažkopádne. Motivácia má našťastie výbornú aerodynamiku, vždy sa spoľahlivo vráti, nech ju odhodím akokoľvek ďaleko. Chce to len čas a tú správnu konšteláciu, až znovu zabuchnem dvere s elánom.

Z domu to mám na Bratislavskú perlu asi 20 minút. Tento žulový unikát sa hrdí v listnatých lesoch nad vinohradmi. K mestu je otočený chrbtom a vyhýba sa slnku, aby si dokázal ľahšie nalákať bouldristov. Mám rád tú cestu sem. Po krátkom výšľape ma pozdraví výhľad na Bratislavu, ešte kým prejdem lesnou bránou úzkym chodníkom až pod balvan. Okrem hŕstky bouldrov, ktoré už poznám naspamäť, ma vždy privíta čerstvé chvenie v bruchu. Po roku opäť nastupujem do projektu s novou nádejou…

A po troch hodinách opäť odchádzam s novou kapituláciou. Viem, že sa to dá vyliezť, a práve ono „zákerné“ vedomie šťuchá do môjho neúspechu a veselo si ho rozotiera na chlieb. Kým si na ňom bude pochutnávať, nebude sa mi chcieť vrátiť. Čo teraz? Nestačí jednoducho zosilnieť, prísť zase o rok a boulder preliezť? Asi áno, lenže ktorý rok? Dovtedy to musím proste skúšať.

.

.
.

Napriek bezprostrednej nechuti po neúspechu sa o návrat nebojím. Správna konštelácia sa opäť objaví, viem to, lebo má v mojom živote svoje zvyklosti. Píšem to bez emócií. Zatiaľ sa neteším, ani mi to nevadí. Jednoducho prídem a dám ďalší pokus. Hlavou mi však stále beží otázka, či je dobré mať kúsok za domom takú výraznú časť svojho bouldrového života. Lebo nech to raz dopadne ako má, keď ju máte stále na dosah, paradoxne sa s ňou oveľa ťažšie nažíva.

Je to špecifický vzťah. Zvyčajne za projektmi cestujeme, keď už nie pol dňa, tak aspoň dostatočný čas na to, aby sme si uvedomili, že nám to nevadí a robíme to s radosťou. Možno sa za nimi aj o niekoľko dní vrátime a nebudeme k tomu ani potrebovať „správnu chvíľu“. Projekt Metropolitan je iný. Je veľmi ťažký a zároveň veľmi blízko. Možno oveľa bližšie ako jeho zdolanie. Pri jemných odtieňoch v boulderingu však nikdy nevieš. Bumerang sa čochvíľa vráti. Žeby čas na kávu?

(Příspěvek vznikl v rámci letní soutěže eMontany. Titulek je redakční.
Budeme rádi, když se s námi o své zážitky podělíš i ty.)