Jaká je tvá definice dobrodružství? Na tuhle otázku jsme se ptali v soutěži o tři poukazy na knihu Travel Bible v hodnotě 3x 390 Kč. Ze všech zaslaných fotek a textů nás nejvíc zaujaly tři následující.

Míša Haluzová (+ koláž dole)
Dobrodružství je vzít batoh a letenku a vyrazit kamkoli. Nevědět, kde večer skončím a co budu jíst. Procházet krajinou pod rozpáleným sluncem přes vesnice , města, řeky, pole , louky, vyšplhat do hor až nad oblaka a užívat si samotu. Houpat se ve vlnách rozbouřeného moře. Vidět z hory východ slunce nad vulkánem. Nastoupit do autobusu, který byl starý už před dvaceti lety. Poznávat zvyky a tradice. Ochutnávat to, co jedí místní. Bavit se s lidmi i když nemluví stejnou řečí. Žít…

Michal Guzi
Dobrodružství podle mě je, když jedeš na místa, který jsi neviděl na fotkách; když jedeš v počasí, ve kterym bys byl za normálních okolností zalezlej u filmu; když jíš věci, o kterých si nikdy neslyšel; když spoléháš na lidi, který si nikdy neviděl a když už je i tvý holce jedno, že si neměl několik dní sprchu a stejně se k tobě večer ve stanu přitulí.

Helena Dvořáková
Dobrodružství? Nemusí to být rovnou cesta na druhý konec světa. Pro mě je dobrodružství částečně o překonávání strachu a sama sebe – a je jedno, jestli člověk zdolá velehoru, nebo si s šíleným strachem z výšek troufne vylézt na posed. V tomhle máme my strašpytlové nefér výhodu. 🙂 Když se bojíte skoro všeho, čekají na vás malá dobrodružství na každém kroku.

Ani Martin Stráník ani Péťa Růžičková. Nikdo z nich dnes na Českém poháru v boulderingu nevyhrál svoji kvalifikaci s takovou převahou jako Eliška Adamovská (roč. 2001, kategorie Dívky B). „Porazila by i chlapy, kdyby závodila s nima,“ komentoval její výkon pořadatel Jirka Žák.

Jak to dělá, že je v takové formě? Eliško, jak vypadá tvůj trénink?
Lezu většinou čtyřikrát do týdne a pak mám ještě campusování, taky plavu, běhám a cvičím TRX. Snažím se, aby to bylo všestranné.

Kde jsi začínala?
Nejdříve jsem byla v oddíle za Orlovou, ale teď už jsem tam dlouho nebyla, protože jejich stěna už mi moc nevyhovuje. (směje se) Teď trénuju nejvíc v Ostravě na Tendon bloku. Máme tam úplně super partu, Ostraváci jsou podle mě jedna z nejlepších lezeckých skupin… Moje trenérka Saša Gendová je úplně super, kdysi lezla závodně a bere nás hodně do skal.

Čeho si ve skalách vážíš nejvíc?
Vylezla jsem „Mrtvaški ples“ – název znamená ples mrtvol (směje se), je to za 8b (10 UIAA, pozn. red.), takže zatím asi moje nejtěžší cesta. Mám ráda převislé cesty, nejvíc mi sedí jeskyně – třeba cesta „Corto“ 8a je můj styl.

Lezla jsi už v horách?
Byli jsme zatím jen v Tatrách. Hlavní vzpomínka – osmidélková cesta. To bylo hustý. Překvapilo mě, jak rychle se měnilo počasí. Na začátku jsme lezli v kraťasech, pak se udělala zima a navíc jsme nevěděli, kde jsme. Vlastně si ani nepamatuju, jak se to tam jmenovalo. Vůbec nevím.

Do lezení prý hodně šlapeš…
Jo, občas mě kamarádi musí trochu brzdit. Často bych chtěla lézt víc než oni. (směje se)

Další fotky ze závodu najdeš tady.

UPDATE – KONEČNÉ VÝSLEDKY:
1. Martin Stráník // Eliška Vlčková
2. Štěpán Stráník // Gabriela Vráblíková
3. Roman Kučera // Lenka Slezáková

eMontana je mediální partner Českého poháru v boulderingu.
O výsledcích dnešního závodu budeme informovat.

Která lezkyně a lezec letos ukáže největší přebytek síly? V sobotu začíná v Plzni nový ročník Českého poháru v boulderingu. Proč se vydat do Depa 2015 (Presslova 14) a co tě čeká nového? Odpovídá do telefonu přímo z plošiny pořadatel Roman Kozelka:

Vezmu to stručně – nový místo, úplně nová stěna s pódiem i dopadištěm, nový chyty. (rozhlíží se kolem) Dál máme nově “prize money” – kdo vyhraje, bere 3 000 Kč na místě, druhý dva, třetí jeden. Budeme točit super videa a máme novýho fotografa. (“Sakra, teď se mi kousla plošina.”)

Novou stěnu pak budete převážet i do dalších měst?
Jo, je to tak, na každém dalším kole bude tahle nová – čerstvě napískovaná a nabrandovaná. Budou se jen měnit profily, na kterých se staví bouldery. Mimochodem, kvalifikačních boulderů je šest a jsou drsný, ale to tam nepiš, to by nikdo další nepřijel. (směje se)

Dříve býval v Plzni pohár na Borských polích…
Teď je to nově v Depu – tady je to takový komornější. Půlku haly zabere samotná stěna. Pořádají se tu koncerty a je to super místo.

Tvoji hlavní favoriti závodu?
Mezi chlapama mám favorita – Martina Stráníka. Honza Chvála asi nebude, protože má utržené poutko. A z holek bych chtěl fandit nějaké mladší, která by mohla konečně natrhnout zadek Pétě Růžičkový, ale obávám se, že se to nestane. (směje se) Uvidíme, je tam pár nových jmen a mezi nimi třeba kluk z Kazachstánu.

Jaký je doprovodný program?
Napli jsme jednu hajlajnu, budou tu stánky partnerů a hlavně si to tady užijí děti, které můžou zkouknout digitální výstavu TRIK, což je fakt zajímavý i pro ty nejmenší. Rodiče si můžou dát preso v dobrý kavárně v Depu. Samostatné dětské závody jsou v neděli a jsou „open“ – pro všechny děti.

eMontana je mediálním partnerem ČP v boulderingu 2016

Mít psa bude naprosto super. Budeme ho brát do skal. Bude nám pod skalou hlídat batohy. Budeme s ním chodit běhat. Bude poslouchat na slovo…
Cha – jak jsme mohli být tak naivní?!

Jak tedy přestat lézt?

1, Pořiď si štěně, pokud možná co nejmenší, nejlépe na podzim. Říkáš si, že do léta krásně vyroste a bude s tebou chodit do skal. Jenže trochu zapomínáš, že lízt chceš i na podzim, kdy je nejlepší podmínka.

2, První čtyři měsíce se moc nevyspíš, jelikož štěně dvakrát za noc potřebuje čůrat, a když kňučí nebo se mele v pelechu a dělá ukrutný randál, tak ho prostě nejde ignorovat.

3, Raduješ se, že máš pro štěně super hračku – starýho bambuláka. Brzo tě ale nadšení přejde, když zjistíš, že ze psa lezou šňůrky horem i dolem.

4, Jsi přijat sektou pejskařů. Tím pádem tě čekají každodenní velice povznášející rozhovory o vašich miláčcích. Nejčastěji s důchodcemi.

5, Zpočátku ti přijde roztomilé, jak štěně není schopno ujít tři kilometry a ty ho musíš nosit. Brzy na to s nostalgií vzpomínáš, když po 25 kilácích je štěně stále fit, ale ty jsi na další tři dny odrovnaný.

6, Pod stromečkem na Štědrý den na tebe nečeká nové lano, ale 12kilový pytel granulí.

7, Jako poloviční mrtvola se vrátíš z práce/školy a chceš si jít alespoň na chvíli zalízt na stěnu. To těžko, štěně ještě dneska nebylo venku a pokud nebude, tak to vypadá, že zboří barák. Sebereš poslední síly a necháš se jím dvě hodiny vláčet po lese.

8, Až dosud tě vůbec nezajímalo, kolik odpadků se válí po ulicích. Nyní máš přehled o všech ohryzcích, vajglech, obalech, kapesnících a brzy nabudeš dojmu, že jsi si nepořídil psa, ale vysavač. Někdy máš pocit, že je postižený – neustále žere tymián.

9, Závislost tvého psa na vajglech se mění v závislost na koňských, psích a bohužel i lidských výkalech. A to s ním chceš jezdit lízt do Ádru? (Kouřící hromádky jsou téměř pod každým nástupem, pozn.) 

10, Najednou je jaro, jezdíš do skal a zjistíš, že tvůj pes je naprosto mazlící a místo klidného hlídání batohů a odhánění zlodějů se potřebuje s každým pomazlit a olízat ho. A klidně si i odejít, pokud má dotyčný alespoň kus mrkve.

Představ si údolí, kde máš půlkilometrové stěny přímo za kempem. Za půl hodinky jsi u nástupu a můžeš v klidu lézt až do tmy. Změna počasí tě tu nepřekvapí, to by byla vyloženě smůla – prší tu průměrně dvakrát v roce. Jednou v lednu a jednou v prosinci. Přesto se díky suchému vzduchu nepotíš.

Wadi Rum v Jordánsku.

Tištěný průvodce má 240 stran a ty tu za celý pobyt potkáš dva lezce. Celé masivy členitého a zároveň pevného pískovce, za jehož výšku by se nestyděli ani v Yosemitech, máš jen pro sebe. Vezmi svoje frendy a vyraž, letenky do Akaby jsou zatím za slušnou cenu.

„Ještě kolem roku 2008 se do kempu Rest House nevešly stany. Pak začalo Arabské jaro v Egyptě a lezci se začali zdráhat. Teď je tu kvůli problémům v Sýrii úplně prázdno… Další slabá sezóna. Rádi bychom si procvičili angličtinu – stavíš se večer, prosím?” říká mladší Beduín Tejsir, který tu dříve dělal turistického průvodce.

Co názor někoho “nestranného”? Mike je chlapík s dlouhými šedivými vlasy, který se do Wadi Rumu natrvalo přestěhoval z rodné Kanady: „Žiju ve vesnici dva roky a za ten čas jsem neřešil žádný problém s bezpečností. Připadám si jako v oku hurikánu. Je tu úplný klid, přestože všude kolem to bouří – Sýrie, Turecko, Irák, Izrael…”

Ty mezitím sedíš v pouští pod převisem, posloucháš praskání ohně a zpěv dvou Beduínů. Místo raket vidíš ze spacáku padat hvězdy. Zítra ráno budeš zase lézt nějakou tradiční cestu (sportovních tu je asi šest) nebo se jen toulat po oranžových písečných dunách.

Pozn. Tady je Alešákův článek o Wadi Rum na eMontaně.

Klikni pro vstup do fotogalerie

Přípravu na Jizerského člověka jsme letos pojaly zodpovědně – už o půlnoci jsme byly v posteli a v krvi neměly ani promile alkoholu.

„Potřebovala bych být ale ještě ten večer doma. Tak vezmu auto, jo?“
„Tak jo, ale já budu řídit, pít nebudu.“
„Já ale taky nechci pít!“
„Tak to budem nejspíš jediná abstinující dvojka.“

Tenhle plán vzal brzy za své. „Kolik termosek grogu ze slivovice by nám mohlo stačit?” Priority jsme si stanovili jasně (v tomhle pořadí): Přežít – vrátit se domů v reprezentativním stavu – něco vylézt.

Jelikož se kluci tentokrát rozhodli jít na stranu ke Zvonu, řekly jsme si, že nebudeme trhat partu a půjdeme s nimi. Záhy jsme zjistily, že to nebyla dobrá strategie. Daleká štreka a pro nás těžký cesty.

Ukázalo se, že dát si na rozlez cestu za V, kde na polici leží sníh a pod druhým kruhem je totální rajbák, navíc s minimem vypitého grogu, je velká smělost. Zatímco kluci drtili jednu šestku za druhou, já z vesela slanila od prvního kruhu a první pytel byl na světě.

Nenechaly jsme se odradit prvním nezdarem a vymrskly jeden spárokomín a jeden vnitřní komín. Honem dál! Orientace podle průvodce se nám bohužel úplně nezdařila a brzy jsme vůbec netušily, kde jsme nebo kde jsou ty skály, na který jsme chtěly lézt.

Udělaly jsme pár dalších pytlů (v cestách co možná ani cesty nebyly), dva prvovýstupy, který jsme podle toho, jak jsme v nich bojovaly, ohodnotily minimálně za III a nachodily spoustu kilometrů. Zkonstatovaly jsme, že to dnes pojmeme spíš jako turistický zájezd. Když nemáme body za lezení, tak aspoň za kulturní účast.

Už bylo pokročilé odpoledne, začal foukat studený vítr a my se rozhodly, že zkusíme najít naše kluky. Třeba by nám mohli poradit aspoň jednu hezkou cestu. Našly jsme je na Homoli cukru a Sedle (moc závratnou rychlostí se teda neposunovali).

„Tak jak vám to jde, klucí?“
„Bídně. Máme teprve 3 cesty.“ 
„To my už 4! Ale v součtu asi tak 7 bodů.“
„Cha, my s našima 18 body jsme na tom oproti vám naprosto luxusně!“

Doporučili nám jednu plotnu za VI, která je prý „v poho“. Přemohly jsme lenost a v dobrém tempu cestu vylezly. Kluci nás ihned hecovali do další délky, ale my jsme usoudily, že to byla sladká tečka na závěr. Ať už jsme v bodování nakonec skončily jakkoli, řekla bych, že jsme reprezentovaly důstojně!

Den předtím, než jsme na Zahradní stěnu vyrazili, trochu pršelo, Jizerky tudíž byly jedna z mála možností, kam se dalo vyjet na lezení. Mám to tam moc ráda a navíc jsme byli rozlezení z dovolené v Orcu. Takže plotny a spárky – jasná volba.

Po rozlezení mě vedou ke Spárové plotně na něco, co se mi prý bude moc líbit. „Ale to vypadá docela těžce, myslíš, že to vůbec vylezu?” ptám se. „Běž do toho, máš na to,“ odpovídá mi můj spolulezec.

Naštěstí jsem nevěděla, co je to za cestu, a ani jsem po tom raději moc nepátrala. A tak mě tahle odpověď nakopla k tomu, abych si na sebe pověsila pár frendů a zanořila ruce do širší spárky, která se táhne přes půlku stěny.

Ze začátku to šlo docela dobře. Akorát jsem stále neměla tu správnou velikost frendů, a tudíž pořád nebyla možnost zajistit. Raději jsem se nedívala dolů pod sebe a po chvíli jsem konečně dolezla k místu, kam už šel jeden z těch mých „kámošů“ dát. Uf. Vedle nás lezli nějací kluci a bedlivě sledovali mé počínání. Pak následovalo ještě pár kroků a přišla největší úleva – cvakání prvního kruhu.

Pokračuji dál a kluci se začínají pouštět do konverzace. „Jojo, Ruletu jsme taky zkoušeli, ale tam výš je to takové, no já nevím, nic moc, takové trochu mokré. Docela jsem se tam vybál, tak to kámoš radši oběhnul a hodil mi lano.“ Volám na něj, ať mi to raději ani neříká, že takové věci teď vůbec nechci slyšet. Jenže v tu chvíli nejspíš dolézám k onomu místu. Spárka zmizela, stupy se zmenšily, kruh pode mnou někde vpravo. Plotýnka začíná být nějaká lesklá. „Sakra, je to tu vlhký, co mám dělat, já chci taky lano!“ Myslím na to, jestli se mám vrátit ke kruhu, nebo ne. Chvíli „stepuju“ na dvou krystalech a dalších dvou se přidržuji. Jenže stupy k návratu nejsou, chyty také ne.

No nic, musím jít dál.

Už ani nevím jak, ale povedlo se to. Najednou jsem seděla nahoře a tak trochu se mi ulevilo. Pocity nezapomenutelné. Hurá, vylezla jsem to! A co to tedy bylo za cestu? („Ruleta“ za VII jizerských, morálová cesta s jedním kruhem, pozn. red.)

Ten den se mi ještě podařilo vylézt krásnou linku s názvem „Babí léto“ (přes 2 K za VIIc jizerských, pozn. red.) Cesta se nachází na Jeskynní stěně a měla by být o maličko těžší než „Ruleta“. Dle mého o to krásnější. Každého, kdo si ji chce vylézt, čeká technické lezení v plotně po krystalech, kterým člověk svěřuje svůj život. A hlavně, každý kdo byl v Jizerkách někdy lézt, tak ví, že to tam není jenom o lezení.

Alex H. je přední světový alpinista a sólolezec. Vylezl těžké prásky v Patagonii a překonal rychlostní rekord na El Capitanu v Yosemitech. Kdo tě napadá?

Tuhle charakteristiku splňují dva. A jeden z nich bude v úterý přednášet v Plzni. Přijď se mrknout.

Co Hubera odlišuje od Honnolda? Na první pohled je to vzhled – Arragorn a uličník… A v lezení? Alex Huber jako první člověk na světě přelezl obtížnost 9a+, udělal prvovýstup na Antarktidě nebo se zvládl bez lana dostat na slavnou věž El Capucin v Alpách.

Vyprávět bude ale třeba úplně o něčem jiném. Má, co předávat.

Show začíná v 19 h v hotelu Courtyard – Marriott (Sady 5. května 57, Plzeň).

Vstupenky můžeš rezervovat tady. V neděli ve 14 h zbývalo ještě 39 volných míst.

Ján „Smolo“ Smoleň a Mišo Sabovčík udělali po 32 letech novou slovenskou cestu na Fitz Roy v Argentině. („Asado“, M8, 7a+, A2, 605 metrů nového lezení, pozn. aut.)

Podařilo se jim trefit tři týdny lezeckého počasí, což bývala v Patagonii hodně vzácná záležitost. Dnes se tam počasí rok od roku zlepšuje a času na oblíbené zevlování v El Chalténu pod horami už lezci nemají tolik co dřív.

Odpovídal Janko „Smolo“ Smoleň.

Co je to za Patagonii, když je tam pořád hezky?
Počasí se každou sezónu lepší, to je pravda, ale i tak to byla výjimka. Fotky trochu klamou – když jsou silné mlhy, tak někde čekáš a nefotíš. Nebylo to úplně tak, že by bylo tři týdny v kuse každý den jasno. Nicméně mohli jsme pořád lézt s krátkými přestávkami.

Jaká je vlastně první slovenská cesta, co vede na Fitz Roy?
Tu udělali tatranci Gálfy, Orolín a Petrík v roce 1983. Jmenuje se „Slovenská cesta“, je za 6c a měří 900 metrů. Jiná slovenská cesta tam není. Zolo Demján tam kdysi opakoval „Kalifornii“ (400 m, 6a+) za jeden den. Takže jsme byli pravděpodobně třetí Slováci, co vylezli Fitz Roy.

Lezli jste jižní stěnu – na jižní polokouli tedy vlastně stinnou severku. Jaké to bylo?
Jo, bylo to jako kdyby opačně. Slunko nám tam svítilo hodinku ráno a hodinku večer, když zapadalo. Ve stěně byla celkem sranda se skvělým parťákem Mišem. Hodně emocí jsme zažívali po vylezení na vrchol. Dolezli jsme na něj večer a trávili tam celou noc. Ráno nás chytil východ Slunka na Fitz Royi, což nezažiješ každý den… Jinak cesta byla celkem bitka, hlavně dole to hned začalo vážnými mixovými délkami až za M8. Od čtvté délky jsme lezli v lezečkách a tam nás potrápili hlavně převislé širočiny. Byli jsme rádi, že jsme se nahoru probojovali.

Pokračování od Mišo Žilky:

Ako ste našli smer prvovýstupu a kedy ste sa preň rozhodli?
Ten smer na Fitz Roy bola vlastne taká naša záloha. Do Patagónie sme išli skúsiť vyliezť prváč na Cerro Torre, ale kvôli veľkému teplu a nebezpečenstvu pádu veľkého seraku a snehových hríbov nad líniou sme sa rozhodli pre Fitz Roy. Pred rokom sme vyliezli na Poincenot a keď sme sedeli na vrchole všimli sme si výraznú líniu v južnej stene Fitz Roya. Nakoniec sa ukázalo, že sú to všetko ťažké širočiny a tak sme priamo pod stenou vybrali líniu viac vpravo, ktorá vyzerala trochu ľahšie.

Takže tam je viac voľných línií?
No nejaké tam ešte sú. (lišiacky úsmev)

Ako dlho ste to liezli?
Dva dni. Prvý deň sme vyliezli osem dĺžok, prespali po sediačky na dosť nepohodlnom ôsmom štande (Ale vďaka bohu zaň! Lepšie po sediačky ako v slučkách.) A druhý deň sme to doliezli na vrchol. Predpoveď bola dobrá aj na ďalší deň a tak sme vypustili nočné zlaňovanie a užili si pohodlnú noc a krásny východ slnka na vrchole. Ráno sme dali raňajky a zlanili dole.

Čo štýl a istenie? Nity, skoby, friendy?
Ostalo tam po nás asi šesť skôb a nejaká slučka. Nity sme nemali. Čo sa dalo, sme liezli voľne a na čo nebola sila alebo morál sme hákovali. Prvý liezol naľahko a druhý žumaroval a ťahal sviňu.

Mrzel ťa voľný prelez?
Vtedy nie. Proste sme valili hore. Niektoré dĺžky by boli voľne naozaj ťažké. Máš zmrznuté ruky aj nohy. A v niektorých previsnutých širočinách by som asi aj dušu vypustil a stálo by nás to veľa času. Až teraz s odstupom času ma to trochu žerie, že som mohol viac zabojovať.

Ako jsi na tom s odvahou?
Neviem. Myslím si, že odvaha prichádza s rokmi a so skúsenosťami. Čím dlhšie lezieš, tým sú tvoje plány odvážnejšie. Na druhú stranu keď lezieš dvadsať rokov tak sa vieš pohybovať v horách lepšie, rýchlejšie a bezpečnejšie. Takže to nie je odvaha, ale skúsenosť.

Pripravoval si sa na to nejako špeciálne, trénoval si na Patagóniu?
V rámci možností som chodil behať. Na jeseň som liezol na piesku, najmä v Teplických skalách, dlhé cesty. A hodne som liezol na OS. V zime stena s lanom. V Chaltén Massif sú dlhé a náročné nástupy, takže silné nohy a dobrá fyzička sa určite hodia. (smiech)

Sláva a pýcha?
Ešte budem musieť veľa prváčov vyliezť aby som bol slávny (smiech). No a s tou pýchou? Mám obrovskú radosť z tohoto prvovýstupu a som hrdý, že po 32 rokoch tam vznikla nová slovenská cesta. Každý deň predsa na Fitz Roy cestu nespravíš. (smiech) Pre mňa to bol veľký lezecký sen, ktorý sa mi splnil. Ale s pýchou to má veľmi málo spoločné.

Klik pro vstup do fotogalerie

Slovenský filmař Pavol Barabáš opět podnikl dobrodružství “ve veřejném zájmu”. S kamarádem Ivanem Bulíkem riskovali svoji vlastní svobodu a vydali se na místa, za jejichž návštěvu hrozí cizincům vězení. Rozhodli se tak proto, aby poukázali na počínající vysídlování kmene Suri, který žije stovky let na jihu Etiopie – skrytě, skromně a bez materiálních nároků.

Pod územím afrických domorodců se našla ložiska ropy a etiopská vláda jejich zemi pronajala nadnárodním korporacím. Chystá se tu těžba a výsadba plantáží. Také pravěká řeka Omo má být přehrazena obřím vodním dílem.

UKÁZKA FILMU (celý ke stažení je ZDE)

Na příběh kmene Suri a na další silná dobrodružná témata se můžeš těšit během festivalu Expediční kamera, který bude probíhat od příštího týdne. Promítat se začíná 16. 2. v Peci pod Sněžkou a další projekce jsou například 18. 2. v Praze (kino Aero) nebo 22. 2. v Brně (Klub cestovatelů). Seznam dalších z celkem 221 míst v ČR a SR najdeš tady.

Lezci se asi nejvíc budou těšit na film “82 vrcholů” o prázdninovém výletě Ueli Stecka nebo na “I-view” – příběh italského výškového horolezce. Simone Moro si v něm plní svůj sen, učí se pilotovat helikoptéru a zakládá první záchrannou službu v Himálaji. I-view je ale jen doplňkový film a nebude se promítat na všech místech, takže pozor na program.

Stala se z toho už tak trochu tradice. Počítadlo fanoušků eMontany na Facebooku s příchodem Ivo Petra překročilo další symbolický milník – 3000. A tak jsme Iva přivítali několika otázkami.

Jak jsi se dozvěděl o eMontaně?
O eMontaně jsem se dozvěděl zcela jednoduše. Prostě tady na mě na FB vyskočilo okénko s jasným „rozkazem“ – označte jako To se mi líbí. Já jsem dané stránky proběhl a prostě se mi líbily, takže jasný „like“.

V čem se ti konkrétně líbí/nelíbí?
Zatím se mi zdá, že eMontana je zaměřena především na lezce (i když článek o cestě borce na lehokole mě dostal). Ale je to přirozené, klasický časopis Montana je stejného zaměření. Takže bych asi více přivítal nějaké treky (a prosím bez drastických záběrů na odřené končetiny jako tomu bylo u Pacific Crest Trail!), případně tipy na opuštěná místa na této planetě. Osobně vím, že jich je až až. Jinak dobré, vtipné, přehledné.

Co by měl podle tebe umět průměrný čtenář eMontany?
Myslím, že čtenář eMontany nemusí umět nic. Je to přece jen čtenář. Ale pokud zde najde inspiraci na nějaký projekt, už jedno jakého směru, pak musí umět vše, co je k tomu požadováno.

Co pro tebe znamená “dobrodružství”?
Dobrodružství je pro mě především odvozeno od slov „dobrý druh“, tedy je to především o přátelství na cestách, vedoucích mnohdy v drsných podmínkách někam na druhou stranu globusu. Jistě – dobrodružství si asi užijeme i jako sólisté, ale pro mě osobně to nemá ten správný „šmak“.

Děkujeme za přízeň a důvěru 2999 fanouškům, kteří byli před Ivem a i těm po něm. Vážíme si toho. Další rozhovor zkusíme s fanouškem č. 4000. Kdo to bude, zase něžné pohlaví jako minule?

Sucho, paláce, pláže, velbloudi, datle, ryby, levný benzín… Co se vybaví tobě, když se řekne Omán? Pro Ondru, Ještěrku, Fida a Jiru tahle země znamená ještě něco jiného – lezení!

Na území sultána Kábúse se vypravili vylézt východní stěnu (rozbřeskovou – anglicky dawn wall, pozn. editora), Jabal Mishtu, která měří přes 1000 metrů. To se jim také povedlo a jako památka na jejich výpravu zůstalo ve stěně 40 nýtů a nová linie s pracovním názvem „Boys do not cry!“ (7c+).

Proč zrovna Omán? A proč Jabal Misht?
O tom, že se v Ománu dá lézt, jsme už věděli delší dobu, ale k realizaci došlo až tento rok. Hlavním lákadlem byl právě Jabal Misht. Největší skalní vápencová stěna na arabském poloostrově. K tomu Omán nabízí spousty dalších lezeckých destinací. Záleží jenom na tobě, jestli vyhledáváš vícedélkové lezení, sportovní lezení nebo bouldering.

Bylo něco, co vás během výstupu překvapilo, zaskočilo? Něco s čím jste nepočítali?
V podstatě šlo vše podle plánu a žádné velké překvapení se nekonalo. Asi největším problémem byla volná skála, která v některých délkách trochu více zvyšovala hladinu adrenalinu. Naštěstí takovýchto délek nebylo moc, a my si tak mohli vychutnat excelentní lezení v panenské skále. No, vlastně na jeden okamžik si vzpomínám. Poslední den, když jsme přelézali klíčové délky RP, tak se poprvé a naposledy objevily mraky a z nich začalo lehce pršet. Naštěstí stál Alláh při nás a těch kapek nebylo zas tolik. Ale nervíky to trochu byly.

Co byl nejsilnější zážitek?
Asi jako u většiny takovýchto výstupů to byl vrchol. Okamžik, kdy jsme si všichni uvědomili, co se nám podařilo vytvořit.

Jak bys novou cestu charakterizoval?
Jako “ozajstný alpinismus” v kilákové stěně. (směje se)

Pět světel prokmitávajících ve tmě odbočuje z hlavní cesty a u kapličky mizí kamsi za závoru, do zóny klidu. Míří na krkonošskou chatu Yetti, Yettici, Yettinku, opředenou nejrůznějšími příběhy a historkami.

Chalupa č. p. 110, dnes patřící Lezeckému kroužku Prachov, zůstala jako jediná stát po přírodní katastrofě z roku 1897 v Obřím dole. Tehdy čtrnáctidenní deště a následné průtrže mračen z 28. až 30. července (kdy za dva dny spadlo 342 mm srážek) započaly dílo zkázy. V Obřím dole se odtrhly vodou nasáklé a ztěžklé bloky hornin, které společně s balvany a stromy sjely v podobě zemních lavin a mur z Růžové a Studniční hory.

První lavina zničila dům čp. 109 patřící Johanu Mitlöhnerovi. „Vrátil se ze stráže na Obří boudě a nenašel doma nic. Manželku, dvě děti, rodiče, statek, zvířata. Prostě vůbec nic,“ popisuje jeho příběh Prachovák a horský vůdce Josef „Šimon“ Šimůnek.

Druhá mura postihla sousední dům Emila Buchbergera. Jako vzpomínku na osm lidí, kteří zde tehdy přišli o život, nechala hraběnka Emma Černínová na místě zničeného domu rodiny Mitlöhnerovy postavit kamenný kříž, který v Obřím dole stojí dodnes.

Jediná Yettice, chata na které vyrůstali horolezci světového formátu – například Mirek Šmíd, síle přírody odolala. „Je postavená na malém hřebínku, a tak ji lavina obtekla,“ říká Šimon. Yettice odolává dodnes. Po nocích tu řádí lezecká zvířata.

Pět světel už je v chalupě. Sudy odvalit do „koupelny“, roztopit kamna v kuchyni, zabrat Goráč, letiště nebo Pokoj lásky. Povinné výbavy do hor v podobě vysokoprocentních destilátů se hromadí na stole. Mandolína, ukulele, kytáry, harmoniky a tamburínka už se zahřívají. Bude to zase divoká jízda až do svítání?

Ani vzdálenost od parkoviště, ani nepřítomnost elektřiny nezabrání tomu, aby ve světnici večer z vynesených hromad potravin mistři vykouzlili nadívanou sekanou, zelňačku, guláš, propečená kuřecí křidýlka, domácí dalamánky nebo palačinky…

Všichni svorně v záři svých čelovek dlabou, mastnýma rukama svírají půllitry a pějí nebo halekají písně.

Nový email, píše mi Jirka Hušek: “Podívej se na tohle, oni si nedají pokoj.” Otevírám přílohu a tam nákresy, kudy by měla vést via ferrata na Kočičí kameny v Jizerkách. Zírám na to jako bacil do lékárny a nechápu. Vždyť tu vedou lezecké cesty (ne tak často lezené, jako třeba “Hřebenovka” na Kohouťák), ale jsou tu. Ke všemu – nahoru vedou pro turisty schody. (To se psal rok 2014)

Den se sešel se dnem a je tu slavnostní otevření ferraty. (13. 9. 2014) A tak se s partou lidí jdeme podívat, jak to vypadá a zároveň vyzkoušet pár cest, jestli drát nevadí při lezení. S lítostí zjišťujeme, že křižuje některé lezecké směry. Nedej bože uklouznout, zavadit o něj a máš rohlík od ucha k uchu, rozpáranou ruku nebo tě otočí hlavou dolů.

V průběhu zahájení mě nejvíc pobavila starší paní, která na vrchol vyšla po schodech, podívala se dolů, kudy že vedou ty dráty, a prohlásila: „Vždyť to jsme chodili s děckama. Oni tu natáhnou dráty a říkají tomu ferrata.” Hold, ne každý krok vpřed tě posune dál.

Tábory se postupem času rozdělily. Zastánci a odpůrci si nejen v internetových diskuzích vymění sem tam nějaký ten peprnější argument. To mě inspirovalo k vytvoření poklidné formy “protestu”, kterou symbolizuje zadrátovaný Zvon (symbol Jizerských lezců) s nápisem, NE ZADRÁTOVANÝM JIZERKÁM. Tímto symbolem jsme potiskli i trička, která se vyprodala během pár dní, a výtěžek z nich šel na útulek pro zvířata v nedalekém Krásném Lese.

Nejsme žádný spolek “antiferratistů”, uznáváme a respektujeme všechny ferraty, které mají své opodstatnění, nezasahují do lezeckých terénů a jsou chápány třeba jako cvičné (např. v Děčíně nebo v Liberci). Za takové palec nahoru. Doufáme, že na Frýdlantském cimbuří ferrata skutečně neprojde (včerejší zpráva libereckého Deníku).

Co plánujeme do budoucna? Máme rádi lezení tady u nás, na severu Čech. Jako “projekt” Baboon děláme nové oblasti, cesty, bouldry a chceme udržet zdejší přírodu krásnou i do dalších let. Bez zbytečných drátů, kramlí a žebříků tam, kde nemají co dělat.

Nevím, proč mě ten sport tak fascinuje, když je při něm vždy zima, ruce mi přemrznou tak, že pak brečím, bojím se, lýtka mi natejkají a druhý den mě všechno bolí… I přesto je to vlastně hrozně fajn.

Kubas byl obětavý a vyzvedl nám povolení pro lezbu v krkonošském Labáku už s předstihem, abychom mohli v neděli vyrazit hned zrána a užili si aspoň chvilku bez návalu ostatních lezců. Jenže, v sobotu:

„Čus, koukali jsme na fotky, je to mrtě rozsekaný, natečený jenom dvě linie a zítra má být vedro. V pondělí ty ledy zavíraj, takže je to na nic. Pojedem zkusit Liberec, včera tam otevřeli Hanibal arénu. Berete?“ Jasně, že jo.

Vyrážíme v sedm ráno. „Prosimtě, co máš v tom batohu, když potřebujem jen sedák a mačky?!“ Přeci dvě mikiny, dvoje rukavice, propocovák a péřovku! – Tentokrát se můj strach z umrznutí neukázal jako oprávněný, už po ránu byly čtyři stupně. Kubas jede s nákupní igelitkou: „Jsem byl línej to ráno balit…“

Po punkové jízdě v pruhu vyhrazeném pouze pro tramvaje parkujeme přímo u vstupu. Čeká na nás šest linií s horním jištěním a ulehčení peněženkám o 150 Kč.
„Kubo? Jsi ochotnej si se mnou měnit boty?“
„No, nejsem. Ale co mám dělat.“

Nevlastním mačky. (Kdo by si je taky kupoval, když čekáme jenom abnormálně teplé zimy.) A Kuba má z kluků nejmenší nohu (o dvě čísla větší než já) a přezouvání pohorek máme natrénované z předchozích let. V naší skupině tahle metoda už nikoho nepřekvapuje, takže poznámky typu: „Jak to budete jako dělat v Tatrách? To si Kuba bude brát na štand žabky a pak ti vždycky boty spustí dolů?“ se nám letos vyhýbají.

Oteplení oproti předchozímu dnu o 15 stupňů je silně znát. Z ledů crčí voda, z nás pot a kudy ledů odpadávají od maček. Po vystřídání pár lezců na dané linii, jsou v cestě vysekané stupy a díry. Taky Kubasův vychlazený mošt nebyl nakonec od věci oproti našim teplým čajům. Osm lidí je pro šest cest až až, ale i tak se v pohodě prostřídáme, na některých liniích i víckrát. Jsem úplně mokrá, samozřejmě jako jediná. „To se nesmíš po tom ledu tak plazit!“

Po třech hodinách, kdy nám vypršela doba rezervace, balíme cajky a míříme domů. Ti, kteří nastoupili v pokročilejších hodinách, už z toho měli jenom vodolezení.

To nám ten letošek krásně začal! Člověk se desetkrát vyspal a už fííí letadlem za louži: „Šupky hupky rozložit madračku pod šutr a jedem jako fréza jeden boulder za druhým.“ Takový byl alespoň plán. Dá rozum, že když už se jeden táhne takovou dálku až do Bishopu v Californii, říká si: „Chci tam poslat tolik nejechtovnějších směrů, co to jenom dá.“

Jenže, chyba! Nemají tu jen obrovská auta, domy a lacláče na neméně obrovských holkách a klucích, oni tu mají i jaksi větší kameny (ani raději nedomýšlet, co by to udělalo s rozumem Petra Resche). Hnědé bezpečnostní kalhoty jsou rázem žhavým zbožím a poslední výstřelek módy letošního emerického ledna. Je to ale vlastně moc príma, protože se tak z lezení stává sociální záležitost, protože když chceš něco lézt, potřebuješ 12 bouldermatek. To se pak pod kamenem seskupí tolik komunikativních vousatých chlapíků ve flanelových košilích (prototyp kalifornského boulderisty), že kolikrát na samotné lezení ani nedojde.

Jen se tam celý den sluníme na madračkách a vyprávíme si o tom, jak bychom co lezli a pod který kámen si půjdeme lehnout příště. Ze studu do sebe tlačím jeden obří muffin za druhým a příští rest si dojedu koupit nový, větší lacláče.

XXL boulderování zdar!

Více fotek najdeš tady.

Valí se to na tebe ze všech stran:
„Zdravě žít = zdravě se stravovat.“
„Sportovci jedí zdravě.“
„Tvůj výkon odpovídá tomu, co jíš.“

A spousty dalších super motivačních sloganů. OK, beru je na vědomí. Ale mě prostě přes den ve skalách vždy přepadne slabá chvilka, a jak si nedám něco sladkého, tak začínám mít absťák a už se mnou žádný lezení není.

Jelikož stále patřím do skupiny „těch chudých studentů“, tak se na super zdravé (ale i dobré), oříškové nebo semínkové müsli tyčinky můžu v obchodech jenom dívat. A přestože jsem častým nájezdníkem na slevové koutky, zboží tohoto typu se tam objevuje velice zřídka. Takže jsem vždy radši sáhla po nějaké té polské oplatce za pět korun.

Ale pak se mi doma, loni na podzim, kdy jsme měli zahradu pokrytou jablky, podařilo upéct něco, co bych směle nazvala, když ne müsli tyčinka, tak aspoň:

„super zdravý eco-bio-müsli bar“.

A bez tohoto dopingu už se neobešla žádná další výprava do skal.

Jak na to? Tady je recept (klik na fotku).
A kolik to stojí? Z množství na obrázku uděláš cca 8 sušenek po 50 g. Jedna vyjde tak na 5 Kč, možná ještě méně.

Do Českého krasu přišel po dlouhé době sníh. I když je hezky a svítí Slunce, potkáš v zimě na Srbsku a ve Svatém Jánu málo lezců. Natož pak, když mrzne. Všichni jsou zalezlí v práci, doma nebo na umělkách.

To neplatí pro místního srdcaře Petra Šoufka, který se vydal na Vlastinu stěnu i za chumelenice. Na samosichr trénoval cestu “Úmrtní list” 8- na Vlastině stěně, jejíž autorem je legendární “skalní fréza” Karel Bělina.

Víc fotek bílého Českého krasu najdeš večer tady.

“Co Pepík s náma dělá na těch skalách, to je prostě fantastický,” Olda Kopal.
Krátký dokument o slepém lezci Josefu Kuhnovi – Skalák v 70. letech, lezení na Taktovku, rozloučení s pány horolezci z tragického Peru a čtvrt hodinka vzpomínek.

Hodně šťastných směrů v roce 2016 přeje redakce eMontany.