Občas si říkám, co nás žene, že dokážeme zkousnout tolik rizika, námahy, mrazu a nepohody při cestě za “vrcholem hory”?  Proč dáváme přednost adrenalinu namísto válení se u televize? Abych byl upřímný, sám někdy nevím, co mě motivuje a nenechá mě to vzdát. Teď mám před sebou výzvu, kterou se mi za pět let nepodařilo dostat z hlavy. Nedá se nic dělat, musel jsem se do ní pustit…

Ta výzva není tentokrát ze světa horských velikánu, jde o plachetnici z PET lahví. Mám s ní totiž v plánu plavbu do Alžírska. Ale začněme pěkně popořádku.

V roce 2009 jsem stál na mostě a koukal do řeky, jak v ní plují pet-flašky. V tom přišel ten výborný nápad. Když tak dobře plavou, šla by z nich postavit loď. A nejlíp plachetnice a nejlíp s ní rovnou na moře. Pár statusů na Facebooku, hromada liků, pár pomocníků a začalo se stavět.

První verze byla trošku rozpačitá. Druhá už byla životaschopnější a mohl jsem vyplout na moře směr Afrika. Za bouře jsem ale ztroskotal u břehů Korsiky. Né ani tak kvůli špatné konstrukci, jako spíš kvůli chybě meteorologa, nezralosti “kapitána” a nefunkčnímu motoru (kdo měl tušit, že motor na loď není vodotěsný?!).

Byl to sice dost úděsný zážitek, ale nechci se spokojit s neúspěchem. Nedá mi to spát, a proto jsem se rozhodl loď z PET lahví postavit znovu a lépe. Druhý, jak doufám, vítězný pokus, dostat se na nich přes Středozemní moře do Alžírska bude na větší a kvalitnější lodi. Na stavbě se podílejí odborníci. Já (jako petkový kapitán) jsem prošel pětiletým výcvikem na moři v závodním jachtingu.

Možná to nemusí dopadnout podle představ, ale musíme se o to pokusit. Prosím, drž našemu týmu i mě palce. Jak nám jde projekt od ruky, se můžeš podívat na www.vichr.org, kde najdeš i video, rozpracovanost lodě, nebo způsob, jak plavbu podpořit. Ty to pochopíš: “Lepší být mrtvej frajer, než živej sráč!“

Už ani ne za měsíc se v pražském kině Aero sejdou lezci na oblíbeném Sherpafestu.
Jeho organizátoři nedávno ukázali letošní plakát. Povídali jsme si o něm s Pavlem Trnkou, který má na starosti vizuální stránku akce.

Jak probíhalo focení v metru?
V ranní špičce ve všední den na Andělu jsme působili pozdvižení – zvlášť když se Ondřej Řípa, coby „kluk z plakátu“, nerozpakoval převlíkat na plným nástupišti. Kromě focení jsme hlavně natáčeli znělku. Jezdili jsme po eskalátorech nahoru a dolu, překáželi se stativem, schovávali jsme se před bezpečnostníma kamerama a čekali kdo nás vyhodí, ale nikdo se neobtěžoval.

Čí to byl nápad, co to má symbolizovat?
Určitě to znáš. O víkendu si báječně zalezeš a pak v pondělí jedeš do práce nebo do školy a ještě se ti v hlavě přehrávají obrazy z víkendu: medvědí funění, rozklepaný cvičky vysoko nad kruhem, drolící se chyty, opojnej pocit z výlezovýho madla, pohoda na vrcholu, třeskot půllitrů v hospodě… Tak to je přesně tenhle plakát. Není to žádnej: „Climbing is my life“. Symbolizuje stav, kdy je tělo na cestě do všedního dne, ale hlava je ještě pořád zaseklá ve skalách. Obrazově to zapadne až dohromady se znělkou. Měli jsme připravenej ještě jeden takovej sladkej alternativní plakát: borec na Milencích v Adršpachu pomáhá fešný kopretině za ruku při zdolávání posledního metru a vůkol skalních věží les, ale to neprošlo přes komisi pro zachování punkového duchu festivalu.

V jakém stylu bude letošní Sherpafest?
Žádnej evidentní styl se letos nenabízí, ale nějakou taškařici na poslední blok určitě připravíme. Obávám se, že ji opět budeme dolaďovat pět minut předem v koutě za oponou, ale obecenstvo nám to určitě promine, pokud budeme do sálu rozdávat tekutý úplatky jako v posledních dvou letech.

Na co se nejvíc těšíš?
Upřímně na after party, ale jinak na vystupující hosty. Letos nejsou tak známý jako Adam Ondra nebo Radek Jaroš, ale rozhodně mají co říct o lezení v horách nebo na písku. Jsem hodně zvědavej na ženskou perspektivu zkušený horolezkyně Aleny Čepelkový a na povídání Pavla Bači Vrtíka, kterej “o víkendech” předvádí světovej alpinismus. Jistotou pak bude premiéra filmů Reel Rock. Sice to má všechno takovej jednotnej americky přehnanej grandiózní styl, ale patří to každoročně k tomu nejlepšímu z lezeckejch filmů.

Je půl jedenácté večer. Opuštěnou lesní cestu prozařují stovky metrů před nás ostré světlomety auta. Na místě je klid. Jenom venku u stolu klábosí nad pivem prvních pár odvážlivců. O chvilku později se tu těsná skoro dvacet nedočkavců. “To je nějakej plaveckej kroužek?” drmolí ze sebe místní štamgast, který po náročném večeru sotva stojí na nohách a přidržuje se futer u dveří. Něco na ten způsob – jsem tu se skromným štábem a máme za úkol natočit reklamní spot pro americkou firmu.

Východy slunce ve skalách mě vždycky strašně bavily. Rychle zjištuju, že i noci mají něco do sebe. Kromě nás široko daleko nikdo není. Ze všech stran se ozývají táhlé neidentifikovatelné zvuky. Podle mě to musí být minimálně smečka vlků na lovu, v reálu jde spíš o jeleny v říji. Stoupáme vzhůru neprostupnou buší. S kamerou v ruce si nemůžu moc stěžovat, kluci za mnou jsou ověšení nejrůznější technikou vážící minimálně o deset kilo víc.

Každou chvilku zastavujeme. Buď absolutně netušíme, kde jsme nebo se nám líbí spadlý strom nebo husté kapradí. “Tady to natočíme. Jedno světlo proti skále, druhý na obličej z boku. Tutová imitace měsíce,” udílí pokyny kameraman Pavel, zatímco já měním objektivy a připravuju techniku.

Z protějšího kopce naši “malou” halogenovou tečku dvěma objektivy sleduje druhá část štábu. Celonoční časosběr, který mají kluci na starost, nikdo z nás nikdy netočil a ani moc nevíme, jak na to. Viděli jsme ho zatím jenom na fotce. “Musí to bejt každopádně světový. Toho se držte,” zní jediný pokyn od režiséra Petra Juračky.

V pět ráno konečně stojíme pod třímetrovým komínem vedoucím na vrchol. Na únavu nemáme ani čas, ani pomyšlení. Všem v žilách koluje směs adrenalinu ředěná velkou dávkou redbullu. Jeřáb, stativy, světla, činky, dron. Technika za stovky tisíc putuje vzduchem z ruky do ruky. Sluneční kotouč už je jenom malý kousek pod obzorem, když rejža konečně hlásí: “Všechno připraveno!”

Je dost pravděpodobné, že jsme na dlouho jediní magoři, kteří na tohle místo vynesou desítky kilo nákladu kvůli jedinému záběru z jeřábu. A i když je z naší výbavy silně cítit technologický boom 21. století, tohle se pořád musí nosit hezky po staru. Stejně jako magické východy slunce po ránu ve skalách. Ty se taky naštěstí moc nemění…

„Neboj, všechno tě naučím, až tam budeme. Je to brnkačka,“ tohle jsem říkal svému kamarádovi v Americe před návštěvou jedné z místních lezeckých stěn. Chtěl jsem mu prostě ukázat lezení na laně. Bohužel, moc se to nepovedlo.

Po příjezdu na stěnu v Richmondu jsem očekával rutinu – vyzvednutí klíčků, šatna, krátké protáhnutí a jde se na věc. Jenže to jsem se nemohl více zmýlit. První věc, co nás čekala, bylo třístránkové lejstro: „Vůbec za nic neručíme, kdežto vy ručíte úplně za všechno,“ projít text bylo ještě snesitelné, přeci jenom jsme v Americe. Pak to ale přišlo.

Chlapík za pultem se nás zeptal, jestli už jsme někdy lezli ve státech. Naneštěstí ne, a tak začalo školení, které tě přesvědčí, že jistit neumíš a asi nikdy nebudeš. Ptáš se proč? Zalézt si tady totiž vyžaduje vícestupňovou prověrku hodnou agenta CIA.

Náš den začíná půlhodinovým videem o mašince, co sama jistí. Pak o ní následuje písemný test pro “Lezce na jisticím zařízení”. Ten naštěstí zvládne i nemluvně, což ti dodá sebevědomí, a tak s optimismem pokračuješ na další zkoušku – „Lezec na TR“.

Tohle kolo probíhá pod dozorem instruktora a tady končí legrace. Zjistíš, že osmičku uvážeš, ale to jest vše. Neumíš předepsané signály lezec-jistič a už se vezeš. Když tím s odřenýma ušima projdeš a už se nemůžeš dočkat lezení, čeká tě zvládnutí dalšího stupně – „Jistič na TR“.

Tady musíš dokázat, že dokonale dodržuješ, takzvanou „hmatovou hygienu“– bravurně zacházíš s jistítkem, na jehož používání zrovna děláš kvalifikaci. Křečovitě dodržuješ předepsané pohyby pro dotáhnutí a povolení, které zaručí, že nikdy nepustíš lano pravou rukou – to platí i pro leváky!

Když tohle vše jako většina nedáš na první pokus, instruktor se usměje a poví ti, že to můžeš zkusit znovu za 72 hodin. Smutně obejdeš hrstku boulderů, co tam mají, abys nevyplýtval 15 dolarů za tříhodinový vstup. Během toho z dálky pozoruješ těch pár hvězd místní tělocvičny, co to dotáhli až na „Jističe prvolezců“ – na sedáku se jim jako důkaz houpe pět předešlých hodností. Pomocí těchto lístečků personál zjišťuje, na co má dotyčný kvalifikaci.

Tobě se dnes houpou jenom dva.

(Debatovali jsme v redakci, jestli zaslaný článek zveřejnit nebo ne. Sice to není dobrodružství v duchu eMontany, ale udělali jsme výjimku, pozn. editora)

Původně jsme chtěli chodit po horách na Ukrajině – čtyři lidi, čtyři batohy, deset dní, Karpaty. Když jsme se však dozvěděli, že můžeme jet pomáhat, nebyla jiná volba. Chtěli jsme ze sebe setřást všechny mediální výmysly a na vlastní kůži zjistit, jak to na místě opravdu vypadá a jací lidé vlastně uprchlíci jsou. Ráno v sedm jsme vyrazili vlakem z Pardubic směr Budapešť a jeli až do Szegedu.

Než se stačíme rozkoukat, nakládáme do aut pitnou vodou, která míří do dvanáct kilometrů vzdáleného uprchlického tábora v Röszke. Hned na to zase vykládáme kamion – práce pro 15 lidí na dvě hodiny. Žádné třídění, všechno na jednu hromadu. Večer zakončujeme pytlováním oblečení před deštěm a ve stanu vedle nádražní haly uleháme naprosto vyčerpaní.

Už v sedm ráno jsme zpátky na nohách a rozespalí míříme zpátky do Röszke. Pytlujeme a třídíme oblečení, uklízíme odpadky, rozdáváme jídlo a pití, pláštěnky nebo suché oblečení. Celý tábor připomíná kus holého zabahněného pole s několika stany. Ze všech stran se line smrad zatuchliny a spálených odpadků, o toitoikách ani nemluvě. Všude je plno lidí, všichni jsou zmrzlí až na kost, mají na sobě mokré oblečení. Přesto kde můžou, tam nám pomáhají a děkovná gesta neberou konce. Jediná dvě slovíčka, co většina lidí zná – “very good” – znějí odevšad a naším směrem míří vztyčené palce. Organizace se tlučou jedna přes druhou a dávají dobrovolníkům protichůdné instrukce. Potkáváme dobrovolníky z Maroka, Afghánistánu, Íránu i většiny Evropy.

V dalších kempech naše čtyřčlenná parta staví stany. I když všichni chtějí pomoct, jenom se pletou pod nohama. Postavit stan, což je pro nás naprostá samozřejmost, je pro uprchlíky včetně většiny dobrovolníků nadlidský úkol.

Z táborů uprchlíci míří v autobusech na identifikaci a odebrání otisků prstů. Kolem nich se rojí policie, která s kamennou tváří dav často dost nevybíravě usměrňuje. Mezitím po kolejích přichází další a další migranti. Po další noci před nádražní halou se rozhodujeme pro návrat domů. Nepřítomnost důležitých organizačních prvků nás ničí a problematická doprava mezi Röszke a Szegedem je strašně únavná – zkrátka na prd. Do toho neustálý déšť a zima.

Je šest hodin ráno a probouzím se do prvních slunečních paprsků. “Ideální začátek dne,” řekl by si každý. Já mám ale žaludek doslova na vodě a před sebou 75 kilometrů na jedné z nejtěžších divokých řek světa. Chceme se tu pokusit sjet vertikální míli – převýšení přes 1600 metrů.

Vertikální míle, kterou je možné sjet na severoamerické řece North Fork of Payette ve státě Idaho, si kajakáři hodně cení. Úsek řeky měří 25 kilometrů a většině lidí jeho splutí bude připadat jako šílenství. My ho plánujeme sjet rovnou třikrát za jeden den. Jen tak naklesáme vertikální míli a připíšeme si cenný kajakářský skalp.

Nasedáme okolo sedmé ranní a hned se blížíme k peřejím Steepness, Nutcracker nebo Nowhere to Run. Pokračujeme rychle po proudu a snažíme se dělat minimum záběrů, abychom ušetřili síly do dalšího pokračování. Jsme u nejtěžšího místa na řece. Obávaná peřej Jacob’s Ladder si vyžádala už několik životů – její síla spočívá v rychlém spádu a délce víc než 1,5 kilometru. Mrkneme na sebe, všichni už víme, co nás čeká. Po pár minutách se naštěstí v jednom kuse potkáváme dole pod peřejí. Za necelé tři hodiny od nasednutí přijíždíme na vysedací místo. Na oslavu není čas, sedáme do auta a míříme zpátky na začátek 25 kilometrů nahoru po proudu.

Celý den probíhá dost podobně, jen průjezdy peřejí jsou víc a víc náročné. I soustředění oslabuje. Když se pak po deváté večer konečně blížíme k cíli naší cesty, euforie ze sjetí vertikální míle nezná hranic. Vysílení je obrovské, i tak ještě další půl hodinu sedíme v lodích, pijeme pivo a užíváme si západu slunce nad touhle neskutečnou řekou…

Video z “nejlehčí” spodní části úseku najdeš tady.

Aktuálně z Itálie:
“Všude byl led a krápníčky, lezli jsme napůl po skále a napůl po ledu,” popisuje Honza druhý den lezení, který mají se Stoupou úspěšně za sebou. Teď už jsou v pořádku dole u auta.
S prvním českým přelezem.

Včera vybojovali spodek 6c+, 6a+, 7a+, 7b a potom je čekala nejtěžší délka přes obří střechu za 8c: “Třelo to jak blázen, podmínka byla úplně skvělá,” chválí Honza počasí v Dolomitech. V ten samý den ještě zvládli dalších 6 délek (8a, 7a, 6c, 6b) na polici, kde bivakovali. Dnes se napojili do Cassinovy cesty a vrchní část (dalších 12 délek) vylezli zmíněným “mixem”, který nebyl moc dobře jištěný.

Zítra mají borci v plánu po sobě trochu uklidit – sundat nacvakané expresky a fix, který měl Jacopo Larcher natažený pod převis. Po kamarádově fixu v průběhu letošního roku Honza a Stoupa jumarovali, aby mohli trénovat klíčovou délku svého mega projektu.

Bellavistu udělal Alex Huber, který ji poprvé přelezl volně v roce 2001, a přelezenou ji mají například Sasha DiGulian (video), Barbara Zangerl nebo Luka Kranjc.

Už jsou to zhruba dva týdny, co se Mára Holeček a Tomáš Petreček vrátili z expedice na Gasherbrum I, kde se pokoušeli o prvovýstup v objektivně nebezpečné, panenské jihozápadní stěně. Mára už část zážitků sepsal a hlavní výpověď o letošním pokusu připravuje.

Jak exedici s menším odstupem vnímal jeho parťák – extrémní sportovec Tomáš Petreček?

Mára často cituje Douga Scotta: „Dole pod nástupem se musíš nejdřív odepsat…”
Odepsal ses taky? Jak ses cítil před prvním dnem výstupu?
Byl jsem plný očekávání, nad ničím jiným jsem v tu chvíli nepřemýšlel. Těšil jsem se, soustředil se na obtížné lezecké pasáže. Uvědomoval jsem si, že chyba může znamenat rychlý konec. Fyzicky jsem na tom byl dobře, aklimatizace mi sedla.

Jaký byl hlavní důvod, proč jste to otáčeli? Měli jste nahoře aktuální předpověď počasí – seděla?
V průběhu celé expedice jsme komunikovali s meteoroložkou Alenou Zárybnickou. Předpověď na aklimatizaci seděla, stejně jako na první dny výstupu – pak se ale podmínky zhoršily, i když předpověď byla stále dobrá. Čekali jsme ve stanu ve výšce 7300 m, meteorologové nám slibovali zlepšení. Jenže pořád hodně sněžilo a byl silný vítr, přidržovali jsme stan, abychom o „střechu” nad hlavou nepřišli. Celou dobu jsme se tísnili v prostoru dva krát jeden metr. Když už jsme v extrémní výšce přespávali šestou noc, věděli jsme, že musíme dolů, že už nemůžeme čekat.

Jak probíhal sestup? Z vrchní třetiny už se prý vrátit moc nedá.
Sestup byl skutečně velmi náročný, mnohem více než cesta nahoru. Museli jsme slézat pozadu jako raci. Navíc většinou bez jištění. Kolem nás „svištěly” laviny. Bezpečné to moc nebylo.

Šel bys do toho znova?
Byla to pro mě velká zkušenost. Jsem rád, že mi ji Mára Holeček umožnil. A jestli bych to toho šel znovu? Budu o tom přemýšlet.

Víme první: Před minutou, ve 20:30 začali vyhlašovat v italském Arcu výsledky prestižních lezeckých ocenění během závodu Rock Master.

Adam Ondra získal cenu “La Sportiva Competition Award” pro nejlepšího závodníka uplynulé sezony. Tenhle titul ze závodní kategorie Adamovi celý život unikal.
Teď už ho má.

Adam se do Itálie blížil z Norska skoro rozpadlým autem. Po cestě se mu postupně zadrhávalo, hučelo a do Prahy to valil rychlostí 50 kilometrů za hodinu. V Praze ho pro jistotu naložil na odtah a přestoupil do jiného vozu, takže akci nakonec stihl.

Skalní kategorii “Salewa Rock Award”, za nejlepšího skalního lezce uplynulé sezony, vyhrál Alexander Megos. Tuhle cenu Adam dostal už čtyřikrát.

„A Pepík sílil a rostl, takže za krátký čas přerostl i nad své mistry a svojí technikou zajišťovací při lezení neměl konkurence. Byl to právě on, který začal užívat různých druhů smyček na všech svých cestách a dávat je tam, kde smyčka, či uzel byla ostatním jen pro útěchu.“

Lezení na skálu duševní a čistou fyzickou silou, nežli s pomocí skob a jiných umělých prostředků – to byly jeho myšlenky. Takže bosky a nejlíp do cest, kde smyčku nezaložíš už ani pro útěchu. Hrdě, tvrdě a mazaně do sto osmi Smítkových prvovýstupů na písku.

Tohle si vymysleli na Hruboskalsku k sedmdesátému výročí popravy místního mága Josky Smítka, označujíc to za netradiční poznávací soutěž – přelézt co nejvíc jeho cest. Pravda, o moc lepší nápad než vydání románu „Tenkrát v ráji“ Josefa Urbana s nosným tématem romantického vztahu Smítka-Štáflová.

Takže, od prvního června až do Zavírání Skaláku si můžeš šetřit lezečky a posilovat morál.
Když to uděláš sto osmkrát, vyhraješ Poklad Josky Smítka.

Takové ambice rozhodně nemám, ale skrytý soutěžák se ve mně chytl. Proč se konečně nepodívat do Údolíček? Vydávám se obhlédnout terén. Po desítkách minut pátrání jsem si konečně u jedné cesty jista, že je to skutečně ona. „Musím najít nějakého vola, co sem se mnou půjde,“ krouží mi hlavou při pohledu na ni. Když takhle vypadá dvojka, jak budou vypadat ostatní? Naštěstí pohled na rozryté vrstvy mechu dává tušit, že někdo přede mnou cestu vylezl a přežil – žádná ohlodaná kostra se tu neválí.

Na další návštěvu Údolíček jsem už lépe připravena. Sehnala jsem si svého vola a očekávám útrapy, ovšem nikoliv zástupy orientačních běžců, kteří v romantickém zákoutí pobíhají se šíleným výrazem, hledajíc své barevné lampióny. My hledáme svoje věže. Dlouho, dlouho je naše skóre Smítka-lampión 0:1. Až mimo zrádný porost osaměle trčící elegantní věž nám poskytne potřebné uklidnění.

„U V hrany na stupeň, šikmo vlevo k vodorovným hodinám, za hranu a po stupních na vrchol; Josef Smítko, B. Černý, 1. 8. 1940“. Jedny hodiny, čili přejištěno, žádné zbytečné železo. Když nábožně beru do ruky vrcholovou knížku, skoro věřím, že se tu vznáší cosi ze Smítkova ducha.

Díky téhle akci se pár desítek zarostlých a skoro zapomenutých cest dočkalo svého revivalu a ti nejotrlejší soutěžící se určitě ve skvostném finále pustí do vylezení Rakve naboso. Svůj poklad si myslím odnese každý, kdo si to „po smítkovsku“ zkusí.

Na vrcholu Pik Skobeleva si užívají svých 25 minut hezkého počasí. Tady začíná i druhá část jejich příběhu (první najdeš v minulých 200 slovech), Bohouš Václavík se společně s parťákem Lukášem Formánkem rozhodují pro návrat jinou cestou, než přišli.

Jak to bylo dál?

„Po výstupu na Skobeleva jsme si řekli, že se domů zkusíme vrátit přes Kundyk (sedlo obtížnosti 2A ruské stupnice, slovo kyrgyzsky znamená pupík, pozn. editora). Má to být sice náročné, ale pěkné. Začali jsme tedy sestupovat a mířit k němu. Šli jsme skoro do večera. V jednom místě cesty jsme kousek od potoka ve stráni našli nejprve značně vybělenou lebku a pak o kus dál i zbytek kostí člověka.

Je to celkem síla, potkat na treku dřív mrtvýho než živýho… Složili jsme ho dohromady, Možná bych měl říkat „ji“, jelikož kostra byla malá, a navršili kameny. Nefotil jsem to. Ten den jsme spali kousek pod začátkem sypké břidlice, která byla až nahoru do sedla Kundyk.

Druhý den jsme se začali drápat nahoru. „Pupík“ byl hardcore. Obří pískoviště z jihu ujíždělo pod nohama a kradlo síly. V sedle jsme konečně potkali prvního živýho člověka – Anglána. Ten šel sedlo ze severní strany po suti vedle ledovce: „Chlapi, dejte bacha, stojí to tam za houby. Furt něco padá a je to rozchrastaný.“

Podle toho, co jsme během pauzy v sedle viděli a slyšeli, jsem mu věřil. „Běžte radši po ledu, pokud na to máte vybavení,“ doporučil nám. Ledovec nebyl nic moc – prudší jsem neviděl, ale ten rachot, co šel z obou postranních suťovisek, mě taky zrovna nerajcoval. Nachystali jsme šrouby do ledu a zbytek krámů. Během strojení se opět přihnal mrak plnej krup a ledovej vítr, takže za ty dvě hodiny, co jsme těch cca 350 výškovejch slézali, jsme byly zmrzlí jak dvě sobolí hovna.

Do toho tam byly asi čtyři nádherný trhliny, který se v tom sklonu bezvadně přelézaly. Zkrátka ideální terén. Nemít ledovcový šrouby, tak to bylo na rozbití. Po slezení dolů to už pak byla pohoda, sice jsme ten den zmokli a uschli asi osmnáctkrát, ale došli jsme skoro k cestě, kde jezdí Kamazy.

Druhej den jsme chytli nákladák s uhlím do Oše.“

Bohouš Václavík si letos v horách zažil slušný nečas, vypravil se na trek s výstupem na pětitisícovku Pik Skobeleva na kyrgyzské straně Pamíru. (O tomhle podniku se dozvíš víc v Montaně č. 2/2014, článek Sputnikový telefon nemáme, pozn. editora)

Už ze začátku treku Bohouše s kamarády zlobilo počasí: „Občas bylo děsivé. Hromy blesky, denně několik hodin pršelo, chvílemi i s kroupami. Několikrát byla tak hustá mlha, že na ledovci nebylo bez kompasu možné udržet směr.

Trudomyslnost jsme zaháněli sázením se o to, kolikrát ten den zmokneme. Běžná rutina bylo sušit fusekle za krkem či odhazovat ráno sníh ze stanu. Dva z našeho týmu to druhý den toho mumraje otočili, takže další dny jsme bojovali jen dva.”

Společně se po devíti dnech probojovali až na úpatí Pik Skobeleva.
Jak probíhal výstup?

„Vyšli jsme ledovcem do cca 4700 metrů, kde jsme na jeho okraji postavili náš nejvyšší kemp. Ještě ten den jsme cvičně šli prohlédnout nástup na kopec. Došli jsme asi do 4850 m, ale odtam nás vyhnala mlha, vítr a kroupy. Celou noc byl totální saigon, bál jsem se o stan, jelikož se to na suti a ledu blbě kotví. Vítr řádil jak čert a sněho-kroupilo. Vzhledem k tomu, jak mě ten bordel v noci budil, tak jsme nevěřil, že to druhej den půjde. Přesto jsem večer nachystal kaši na ráno a natáhl budík na 5:40 s tím, že uvidíme.

Ráno bylo sice mlžno a zataženo, ale nepršelo a nefoukalo. Už jsme toho měli po těch deseti dnech sraček dost, tak jsme vyrazili, s tím, že když to půjde, tak toho hajzla vylezem a povalíme hlavně pryč z toho „slunného jihu“. V sedm jsme vyrazili na kopec, cestou nahoru se začalo vyjasňovat a asi deset metrů pod vrcholem dokonce začalo svítit Slunce! Následně jsme na vrcholu měli okno – cca 25 minut pěkného počasí, kdy se dalo i něco spatřit.

Hora nám asi sama povolila na ni vystoupit. Tak jsme pofotili, pokoukali, snědli čokošku, schovávanou pro tuto příležitost, a nachystali se na sestup. Začalo se zatahovat a po chvilce mrak, mlha, kroupy a vše nanovo.“

Brněnskou premiéru filmu o výstupu Radka Jaroše na K2 můžeš navštívit v univerzitním
kině Scala, které se nachází na této adrese.

Začíná se ve středu 2. září, večer ve 20:30.

„Už skoro deset let jsme spolu nikde nebyli, tak proč bychom zase nemohli jet jako rodina
na dovolenou? V Roháčích jsem zvládla vylézt převislé sutě, takže zvládnu i ty vaše ledovce v Alpách, kam vy mladý furt jezdíte!“ povídá odhodlaná maminka. Je rozhodnuto: jedeme do Rakouska na Dachstein.

Těsně před cestou je domácnost vzhůru nohama. S mladším bráškou nevíme, kam dřív skočit pod tíhou nařízených úkolů: „Vynes koš, ukliď chodbu, udělej svačinu, odnes věci do kufru…“ Hlavně nezapomenout stan, budeme spát na divoko! Mezitím maminka ve své tašce naposledy kontroluje, jestli jí jednotlivé kusy oblečení k sobě ladí.

Konečně sedáme navečer do auta. Mamča prý všechno odřídí, na dlouhé cesty je zvyklá. Po dvou hodinách nemůže udržet oči, střídá jí její přítel, který nedávno přišel o řidičák. Snad tohle neskončí malérem.

Ráno v kavárničce v rakouském Schladmingu zkoumáme v průvodci nad jahodovým dortíkem jednodenní trasy do klasifikace „vyžaduje pevnější krok“. Mamča mezitím vysedává na toaletě, prý něco chytla před cestou, takže by pro začátek zvolila něco jednoduššího.

Průjem ji v horách přepadá co chvíli, zapomenutý toaleťák řešíme rodinnou sbírkou blatouchových listů v epicentru problému. Do toho se musí statečně probíjet spoustou nečekaných překážek, které jsme na ni nastražili – brodění potoka (třímetrové po kotníky) nebo přechod přes ledovce (zbytek sněhu v dolince po zimě).

Po výletě jedeme okolo malebného alpského penzionku s muškáty v oknech, měkoučkými postelemi, obsluhou a vydatnou polopenzí. Spaní na divoko se v tu chvíli nějak vypařuje. „Necháme to na příště.“

„Myslím, že divočina v horách mi už stačila,“ zamýšlí se maminka během ranního rautu. „Pojedeme na zbytek dovolené do Chorvatska, ať si těla po tom výkonu taky trochu odpočinou!“