Autos: kuba-freiwald
Existuje jeden horolezecký uzel zvaný „dětská hlava“ (kinderkopf), který se občas dává jako jediné možné jištění do širších spár. Dříve jsem chodil do skal a v batohu jsem měl kromě jiného lezeckého vercajku i dva vlastnoručně pletené kinderkopfy – jeden větší a jeden menší.
Dnes jsem vyrazil do skal po dlouhé době opět, tentokrát už nikoliv s batohem plným karabin a šedesáti metry lana, ale pouze se dvěma „kinderkopfy”. Jeden – menší – v nosítku zepředu a druhý – větší – povlávající v krosničce to jistí zezadu.
Supím si to nahoru do Teplickejch skal (mineme odbočku do Vlčí rokle a Adršpachu), na sobě mám v součtu asi 25 kilo živých bytostí, propocený triko a v ruce studentskou pečeť narychlo koupenou dole u kasy, neb tuším že to dnes nebude úplně zadarmo.
Menší hlava spí a s druhou vedu duchaplné intervju. „Koukej, Honzíku, vidíš ten kruh na konci tý spárky?“ a ukazuju prstem na orezlý kroužek ve stěně zpola zarostlé mechem. „Tak tam si při lezení cvakne lezec karabinu, procvakne lano a leze dál nahoru,” dávám rady a užívám si pocitu, jaký má asi každý otec, který zasvěcuje synka do mužského světa.
„A když ten kroužek cvakne, oddychne si, protože kdyby teď spadnul, už to nebude až na zem. Možná,” pokračuju s významnou dikcí. A pak to přijde. „A proč tam leze, když může spadnout až na zem?,“ zeptá se nechápavě velká hlava. Hm, trefa do černého. Tak na to jsem si pořádně neuměl odpovědět ani v dobách, když jsem ještě lezl a dramata pod prvním (druhým, třetím,…) kruhem jsem prožíval za víkend mnohokrát.
„Někteří kluci lezou po skalách, někteří se potápí v moři a jiní třeba létají s letadlem anebo z něj skáčou,“ tak to občas bývá. „Tohle všechno dělají, aby překonávali strach a víc si pak vážili toho, když jsou živí … ehm … u maminky,“ vypravím ze sebe a přitom vím, jakou říkám hovadinu.
Jenže, jak vysvětlit tříletému špuntovi cosi o iniciaci do mužského světa, která byla vždy spojována s bolestí, s pocitem že smrt stojí opodál a se zodpovědností vůči kmeni (anebo parťákovi na druhém konci lana). A také o tom, že uvnitř člověka tepe absolutno a tím pádem i nejasný pocit, že existuje-li čas a prostor, pak musí existovat i negace obojího. A že dnes namísto expanze vlastního vědomí spíš expandujeme do prostoru kolem nás, protože tam ta potřeba přesahu sebe sama prostě je. S tím nic nenaděláš. A tak jeden leze po skalách, další ukusuje kilometry na kole, na motorce anebo jen tak při běhu. Někdo sbírá pivní tácky, další loví čím dál větší kapry, jiný holky. Dále, výše, rychleji. Intenzivněji.
Muži a naše rituály, závislosti, útěky, návraty, cesty tam a zase zpátky, případně cesty v kruhu. Možná, že jsme dnes už na lecjakou moudrost zapomněli a tak ty mužské iniciace probíhají tak nějak nevědomě. Ale naštěstí stále ještě probíhají, i když někdy má člověk pocit – při pohledu na dnešní kluky – že těch pomyslných odřených kolen, zlomených nohou či naražených žeber už pomalu ubývá. Možná, že k radosti maminek (?), ale určitě k ostudě nás, mužů a otců. Ale snad se pletu…
„Aha?!“ odpoví malá hlava a zdá se, že pro tento moment víc vědět nepotřebuje.
Ještě chvíli v podobné konverzaci pokračujeme. Navzájem si slíbíme, že spolu co nejdřív na nějakou pískovcovou věž vylezeme a zapíšeme se do vrcholové knížky. Už se na to těším. Napíšu tam hrdě „táta & syn“ a i když to bude asi zpočátku nízká věžička v nějaké zapomenuté rokli, budu z toho mít dozajista větší radost, než kdyby to byl nějaký vyhlášený prásk, o kterém by se dalo vyprávět chlapům u piva.
To by mě zajímalo možná tak před deseti lety. Jó. Časy se mění.
Pamatuješ na rozhovor s Michalem „Kuža“ Kuželou? Tenhle vlastenec sice tráví většinu volného času u sousedů v Tatrách, na začátku roku ale udělal malou výjimku a s kamarády vyrazili provětrat skialpy a splitboardy do Gruzie. Přečti si jeho report.
Tak kam se letos poletíme rozjezdit? Honí se nám hlavou před začátkem sezony. Z rovnice „levně ∧ vysoko ∧ hluboko“ nám vychází jasná odpověď. Do Gruzie. Odlétáme na začátku ledna.
Po prašanových orgiích na konci roku v Tatrách se nám moc nechce opouštět domov, než si to ale stihneme uvědomit, přistáváme na letišti v Kutaisi. Na uvítanou všichni dostáváme od celníka kromě razítka do pasu i flašku vína, takže si rozhodně nemáme na co stěžovat.
Kavkazké Chamonix (f: Michal “Kuža” Kužela)
Už doma jsme rozjímali, jakým směrem se vlastně vydáme. Na jih do Goderzi, východním směrem do Gudauri nebo na sever do oblasti Mestia. Vítězem se nakonec stala třetí možnost a my vyrazili směr Velký Kavzaz, do oblasti Svanetie.
Vzhledem k objemu našeho materiálu bereme rovnou dva taxíky a v ranních hodinách vyrážíme. Ještě v polospánku poprvé ochutnáváme místní luxusní kuchyni – chačapuri nebo chinkali. S prvními ranními paprsky otvíráme oči do plna. Vjíždíme do údolí, nalevo se pomalu nasvěcuje Ushba a naproti nám Tetnuldi. Rohlíky tak velké, že i na Labské boudě by záviděli.
Každodenní šlapání na hřeben (f: Michal “Kuža” Kužela)
Zdejší středisko funguje od minulého roku. Začíná ve 2265 metrech nad mořem a vrchní stanice leží o skoro kilometr výš, v 3165 metrech. Je víkend a všehovšudy tu je asi padesátka lidi. Takže plno. Kvůli sjezdovkám tu sice nejsme, na rozježdění každopádně dobrý.
Nově otevřené středisko praskalo ve švech. Ve špičce nás tu bylo 50. V akci Karel Beton (f: Michal “Kuža” Kužela)
Zbytek týdne je jak přes kopírák. Po bohaté snídani vyrážíme prvním lanem v deset hodin nahoru. Brzy ráno teploty sahají k mínusovým hodnotám, stejně ale jeden den přemluvíme šéfa střediska Anatolije, aby nás vzal nahoru rolbou už v osm ráno.
Pokračování je jasné. Neustálé slunce s vymetenou modrou oblohou střídá jen na jeden den decentní oblačnost. První skupina prošlapuje prašan, aby to měl zbytek bandy jednodušší. Teprve tady začínají naše každodenní příběhy. Hned vedle Kotle je krásný hřeben s několika žlaby. Dál po hřebeni se můžeš vydat na druhou stranu, do Amfiteátru, jak jsme ho trefně pojmenovali, kde kromě zaručeného mrazu najdeš i další super žlaby.
Po kolena v prašanu, jak to máme nejradši (f: Michal “Kuža” Kužela)
Další možnosti jsou hned za vrchní stanicí, občas je někdo vyzve, ale většinou jsme tam sami. Kdo chce úplnou samotu, může zamířít na dosah ledovce Tetnuldii. Baví nás i sjezd od vrchní stanice před západem slunce do Adishi, s jednou podmínkou – určitě si předem domluv auto na odvoz. Nějaké, které to vážně projede.
Majestátní hora Ushba (f: Michal “Kuža” Kužela)
Gruzie je krásná země, která nemá díky poloze u moře a vysokým horám moc velký problém se sněhem. Lidé tu jsou stále srdeční a hlavně je na ně spoleh. Co slíbí, to dodrží a zítra je vážně zítra, ne za tři dny. Přistupuj k nim s respektem, ať to tady takhle zůstane i po další roky.
Pokud chceš Michala a jeho partu „Proti větru“ sledovat pravidelně, mrkni na jejich Facebook.
Člověk se musí umět odměnit. Já se třeba nedávno odměnil za úspěšný semestr třítýdenním výletem do Francie.
Nejedu na jih za teplem, nýbrž do horního Savojska za zimou a za mým kámošem slacklinerem Nathanem. Teplo je sice super, ale já rád v zimě mrznu. A taky mám rád, když to bílý svinstvo občas padá za límec. To si pak člověk těch dnů na rozpálený pískovcový věži v Ádru víc váží.
V plánu je hodně skialpů, paraglidu a hlavně highline. Nathan bydlí v jedné horské vesničce v masivu Aravis, což je vápencový soused žulového masivu Mt. Blancu. Už z údolí si vyhlížíme krásnou linku na vrcholu Carmelite a jen co se lavinovka trochu ustálí, vyražíme nahoru. Krok sun krok a po 1500 výškových metrech a čtyřech hodinách jsme nahoře i s těžkýma báglama. Zlatý nástupy jen s lezeckým matrošem, říkám si v duchu.
Highline s luxusním výhledem na celé Chamonix (f: Danny Menšík)
Nahoře hodně fučí, přihnal se totiž fén. Trochu nám to komplikuje natahování. Přetažení lajny z jedné strany na druhou sice vyžaduje trochu toho ozajstného alpinismu v přeskáčích, ale k večeru je hotovo a nová náherná 140 metrová lajna s výškou asi 400 metrů je na světě. A k tomu ten výhled na celé Chamonix. Přespáváme o kousek níž na chatě, kde nám dělá společnost banda z Paříže a jejich životem ostřílený vůdce, který nám při svíčkách vypráví neskutečný lezecký historky. Nechybí sýry, bagety ani víno.
Druhý den ráno přicházíme k lajnám a jsme odměněni naprosto vymetenou oblohou a bezvětřím. Opalovačky, highline bez trika a někonečné výhledy na Mt. Blanc. Škoda, že jsme si nevzali nahoru naše paraglidy, to bychom si mohli rovnou sletět dolů. Ani sestupová lyžovačka ale nebyla špatná.
~ A little teaser of our highline adventure in the french Alps last week. Nathan Paulin, Jason Schmitt and I rigged a 140m long and 400m high highline in Aravis Range, which gave us an incredible view of Mont Blanc and its whole massife. Skitouring approach which took about 4h and 1500m height difference rised the value of the this line for us even more. We had a lot of fun with a strong "Foehn wind" during the rigging day but the other day the weather went just perfect and we had a perfect slacksession. In the end it was just a pitty that we didn't bring our paraglides up, but the skiing with a backpack was a fun too. At least you can go faster 🙂 . Anyway there is much more to show you so the longer video coming soon. Enjoy <3~ Tady je malá upoutávka na naše highline dobrodružství ve francouzských Alpách z minulého týdne. Nathan, Jason a Já jsme nátáhli 140m dlouhou a 400m vysokou hajlajnu na masivu Aravis, který nám tak poskytl neskutečné výhledy na Mont Blanc a celý jeho masiv. Čtyřhodinový přístup na skialpech s převýšením 1500m jenom umocňuje hodnotu, kterou tahle lajna pro nás má. Zažili jsme spoustu srandy v silném Fénu při napínání, ale na druhý den počasí vyšlo nejlíp jak mohlo, a tak jsme si pěkně zablbli na lajně i mimo ní. Nakonec jsme jen trochu litovali, že jsme si nahoru nevzali naše paraglajdy, ale sjezd na lyžích s těžkym báglem na sobě byla tak sranda, alespoň to jede rychlec 🙂 . Nicméně je toho ještě hodně co ukázat, a tak delší videjko kejming sůn kámo. Doudám, že se ti to bude líbit. Pac a pusu. DHanibal.cz I lifefood.cz I Equilibrium Slacklines
Zveřejnil(a) Danny Mensik dne 21. únor 2017
Krátká upoutávka na delší video, které Danny z Francie chystá
Lajny v horách jsou top. Nezáleží na délce. Celý ten náročný proces, obohacený o dlouhý přístup, skialpy, lezení a nejisté podmínky tomu dávají jakousi vyšší hodnotu. Jako když si k hlavnímu jídlu dáš ještě předkrm, polévku, potom dezert, aperitiv a masáž nohou. Vrchol blaha.
Trend objevování a cestování světem mne také pohltil a brát svět jako atrakci je zcela normální. Pro cirkusové horské fajnšmekry, jako jsem já, je jesenická krajina jako stvořená. Nabízí mnoho zajímavých představení. V tomto zimním reportu budu recenzovat pódium s názvem Hrubý Jeseník. Pojď se mnou nakouknout pod pokličku a objevit místa, kam chodím relaxovat.
Krtinec, čnící nad Rýmařovem, se nemůže rovnat velehorám. Nejvyšší hora sahá jen k patnácti stům metrům. V zimě dokáže ale mlha principála Praděda pěkně potrápit. Billboardy hlásají reklamu: „Jeseníky, poslední ostrov svobody.“ Něco na tom bude, ale pořád je to jen marketing. Jak to teda doopravdy je? Nejlépe to pochopíš na ukázce, jak vypadá takový den nabitý zážitky. Možný Playlist aktivit začíná ledolezením, pokračuje drytoolingem nebo kitingem a končí u skialpinismu.
Podívám se z okna, jak je venku, popadnu skialpy a jdu do akce. Jesenické hřiště mám kousek od domu. Pomyslná statistika v autobuse ukazuje super poměr dva skialpinisté ku osmi překližkářům (rozuměj běžkařům). Vystupuji na Ovčárně a nechám se unášet davem. „Hej, nežduchejte se!“ Místa je tu sice už málo, ale ještě to něco snese. Sezónní návštěvníci dokáží hory pěkně zaplnit.
Klid hledám v přítmí lesa, kde jen kamzíci poskakují před lyžemi. Některá kultovní místa jsou v české kotlině unikátní. Každý český freerider o ně jistě zavadil. Šlapu si to okolo Velké Kotliny. Místní ukrutní borci neznají jiný název než kotel. Takové malé alpské dobrodružství na tří stech výškových metrech. Tipů na výšlap je tu hned několik, ale nejlepší je vždy začít pěkně od spodu z údolí. Další varianta je vyvézt se autobusem na Ovčárnu a odtud podnikat túry. Perfektní hřebenovka je z Ovčárny na Skřítek, ale žádné oficiální trasy pro skialpy nečekej.
Začátkem února zaručuje příroda sněhový podklad pro kvalitní lyžovačku. Při ranní návštěvě krajiny pozoruji různobarevné skupinky. Slyším hlasité pípí. Ptáka by do tohoto nečasu nikdo nevyhnal. Přistupuji proto blíže a vidím velitele, jak předvádí práci se svatou trojicí každého skialpinisty (pípák, sonda, lopata). Příkré svahy dopoledne nabízí kvalitní powder, ale také možnost lavin. Tak bacha, je to nářez tyto laviny. Manšestr jako na sjezdovce tady nenajdeš a občas tě načechrá nějaký ten kámen.
Lyžuji dolů příkrým svahem a užívám si samotu a ticho hor. Však to znáš, když se hlava na hlavě tlačí u lanovky a pomyslíš si na neposkvrněný prach na jesenických pláních. Rozvoj skialpinismu diktuje nabídku outdoorových agentur. Také chceš být v přírodě a užívat si jízdu bez hranic.
Přijíždím zpět do údolí, které je zahaleno do tajemné mlhy. Již z dálky slyším zvuk lanovek a ruch pod nimi. Je to opravdu to, co chci? Jedno vím jistě, chci vypadnout z každodenního shonu neřízeným pohybem, bez myšlenek a ochranných rukou, které za nás každý den zodpovídají. V horách je zodpovědný každý sám za sebe. Jen pán řidič v autobuse po cestě zpět mi trochu kazí moje rozjímání, když prudce zakličkuje mezi auty. Uvědomím si, že jsem zpět v realitě.
Rozhlédni se kolem sebe – myší nebo prstem na novějších telefonech
(Pro větší požitek přepni na fullscreen dvoklikem kdekoli v obrázku)
Sledujem chalana nad nami ako ukrajuje metre v Stanislawského ceste na Vysokú. „Nemôžem nájsť štánd. Zrúúúš a lez za mnou!” kričí. Stojí po tridsaťmetrovom odleze v snehovom koryte. Druhý chalan váhavo zruší štand a nalieza za ním do strmej stienky. Ak teraz zaváha, pofičia stenou obaja. Som rád, že štandujeme mimo spádnice.
Mrzneme a ja viem, že sme nemali do steny nastúpiť. Potvrdili to i kusy ľadu čo mi dali po papuli hneď v prvej dĺžke. Tie, čo padali v šiestej, rozbili Méďovi nos. Po zásahu besne nadáva na romantiku a preklína všetky módne túry sveta.
Zvyčajne totiž počúvame signály hôr. Ako vtedy, keď sme ešte za tmy vystúpili z auta a to nám bez vodiča utieklo po mokrej a ľadovej ceste do priekopy. Teplomer ukazoval nad nulou, no prehlásili sme ho za pokazený. To isté som tvrdil o Méďovi, keď sa o hodinu prepadol do potoka. Prvú dĺžku, kde zurčal vodopádik, by sme tiež prebili. No bola to tretia a jasná výstraha. Tak sme to otočili.
Ak sa dnes stane průser, tak bude to len a len naša vina a hlúposť. Napriek tomu som pokojný a šťastný. Cesta je v ideálnej podmienke a kopec je to prekrásny. Tak prečo si ho nevyliezť.
Věčný cestovatel, nezdolný cyklista, životní rebel nebo čistokrevný blázen. Najít správný výraz pro Matěje Balgu není vůbec jednoduché. Z Čech odjel před víc než dvěma lety a svým pojetím cestování boří všechny mýty (velký rozhovor s Matějem si můžeš přečíst tady). Teď se vydává na další dobrodružnou výpravu do nitra jihoamerické Amazonie.
Když jsme se bavili naposledy, nebyl jsi v nejlepším psychickém rozpoložení. Už je líp?
Na chvilku jsem jenom uvíznul na mrtvém bodě a naráz jsem nevěděl, co vlastně ještě hledám ani jestli to hledám na správném místě. Měl jsem dojem, že už jsem tu cestu vyždímal a že mi toho už víc nedá, dokonce jsem koupil v červenci letenku z Medellínu do Madridu, nakonec mi to ale začalo být šíleně líto, tak jsem ji den před odletem stornoval a oklepal se z toho.
Kam se teď chystáš?
Vrátil jsem se s pár změnama k původnímu plánu projet na kajaku Amazonií. Jsem teď v ekvádorské Coce, v provincii Orellana, což je poslední místo, kam vede silnice. Odsud už to jde dál jenom po řece, takže nafouknu kajak, naložím kolo a budu po proudu řeky Napo pádlovat skrz džungli do Peru, kde se v Iquitosu slévá Napo s Amazonkou a odtamtud dál k hranici s Kolumbií a Brazílií a pak ještě dál amazonským pralesem až k Atlantiku.
Coca aka Francisco de Orellana a soutok řek Coca, Napo a Payamino (f: Matěj Balga)
Jak tě tak znám, bude to zase na hraně lidských možností. Možná i za?
Dám si asi pořádně do těla, ale musím na sebe dávat pozor, protože nemám očkování, pojištění, ani kdybych ho koupil, to samozřejmě nekryje a nejbližší nemocnice je stejně dva týdny cesty…
Co tě na Amazonii tak láká?
Pro mě je právě Amazonie synonymem dobrodružství – přesně tohle si pod tím slovem představuju: džungli, horko, dusno, polonahé indiány v bambusových chatrčích provádějící pradávné rituály… zní to jako film, ale tohle všechno v Amazonii ještě pořád můžeš najít.
Jízda džunglí v Provincii Napo (f: Matěj Balga)
Jaká část cesty bude nejdrsnější?
V Peru je to čistokrevné “hic sunt leones” (tady jsou lvi, pozn. ed.). Úsek mezi osadami Campo Serio a Copal Urco je kompletní divočina, kde není vůbec nic a projet to potrvá dost možná víc než týden, klidně i dva. Jak v takové divočině zavřeš oči, všecko to ožije a upřímně, nespí se v tom zrovna klidně.
Co s sebou bereš za vybavení? Opět kolo?
Kolo zase přivážu na příď mého packraftu, ale co se týče tašek, ty mám teď naplněné jenom dvě místo pěti. Beru jenom to nejnutnější: dvě košile, dvě trička, plavky, nepromokavé kalhoty a bundu, gumáky, hamaku a spacák, dál vařič a hrnce, tři kila rýže, kilo čočky, nějaké konzervy a spoustu müsli tyčinek. Z elektroniky GoPro kameru, iPhone a solární panel, no a samozřejmě taky flašku rumu a dvě krabičky cigaret.
Matějův raft připravený na vyplutí (f: Matěj Balga)
Zásoby na dva týdny – rýže, čočka, konzervy, müsli tyčinky, rum (f: Matěj Balga)
Vzal sis něco z předchozích nezdarů?
No jéje! To je tak na samostatný článek! Chtěl jsem původně koupit velký barel, dát věci do něj a táhnout ho za sebou, nakonec jsem ale nic dle mých představ nesehnal, tak jsem jednal v Coce s jedním pánem, co staví vory a vypadalo to, že nakonec popluju úplně jinak, jenomže i když to bylo dost levné, bylo to pro mě pořád drahé, takže jsem prostě vyhodil všechno, co není absolutně nepostradatelné, mám jenom dvě tašky, které se vejdou dovnitř do lodi, snížil jsem těžiště, telefon i kamera jsou voděodolné, zálohy jsou místo hard disků na SD kartách, všechno to je u mě na zádech v loďáku a navíc ještě v plovoucích vodotěsných krabičkách. Tentokrát to klapne všechno, jak má, koneckonců, tady v Amazonii na omyly moc prostoru není.
“Tenrokrát s sebou beru jen nezbytně nutné věci” (f: Matěj Balga)
Už se ti to možná stalo. Nechceš a ani nemůžeš myslet na to, co je pod tebou. Soustředíš se jenom na sebe, svoji hlavu a přítomný okamžik. Pak cvakneš první kruh. V osmnácti metrech, mizerné smyčky. Z dálky to vypadá brutálně, v reálu jsi ale úplně v pohodě. Podobný je i freediving.
„Včera jsem zadržel dech na pět minut.”
„Byl jsem ve dvaceti metrech kouknout na želvy.”
„Když jsem dole u vraku poklepal na rameno potápěči s přístroji, vypadal, jako kdyby měl dostat infarkt.”
Na první poslech to vždycky zní hodně neuvěřitelně, realita je ale trochu jiná.
Díky freedivingu se můžeš podívat na místa, kam by ses s lahví nevešel. Třeba do útrob vraku USS Liberty v Tulambenu na severu ostrova Bali (f: Honza Bareš)
K freedivingu jsem poprvé přičichl před rokem v Indonésii. Letos na stejném místě jsem mu věnoval dalších pár hodin. Výsledek? Minuta a půl pod vodou a „cvaknutý kruh” v osmnácti metrech u vraku americké válečné lodi USS Liberty.
Nejlepší na tom je, že nepotřebuješ skoro žádný trénink. Všechno si nosíš s sebou v hlavě. Stačí na chvíli vypnout, vygumovat nikdy nekončící proud myšlenek a vnímat své tělo a dech. Když pak zanoříš hlavu pod vodu a ukrajuješ první metry, už na nic nemyslíš. Jenom vnímáš tu krásu kolem sebe. Tady nejde o zářezy na pažbě. Někdy to cítíš a jedeš dál a dál, jindy radši hodíš zpátečku. Vítězem jsi vždycky, když se vynoříš s úsměvem na tváři.
Freediving ale zdaleka není jenom o potápění.
Jeden z průplavů u vraku USS Liberty, ležící v hloubce zhruba 12–20metrů. (f: Honza Bareš)
Wildor Di Novo > instruktor freedivingu, nejhlubší ponor 64 metrů!
„Freediving pro mě znamená klid, sebeuvědomění, pocit svobody a spojení s přírodou. Někdy taky zkoušení vlastních limitů, překonávání sebe sama při objevování větších a větších hloubek. Podle toho, jak k freedivingu přistupuješ, může být nástrojem k potlačení a umrtvení ega. Můžeš najít sebe sama, ale taky o sebe můžeš přijít. Když mám pocit, že se moc soustředím na čísla a méně na požitek a klid, snažím se neustále si připomínat, proč jsem s freedivingem začínal. Freediving je pro mě velké dobrodružství, hlavně ve chvílích, kdy se nepotápím s lanem, ale objevuji nová místa pouze s potápěčskou maskou a ploutvemi.
Freediving pro mě znamená klid, sebeuvědomění, pocit svobody a spojení s přírodou. (f: Wildor Di Novo)
Co činí freediving hluboce psychologickou a možná dokonce spirutální záležitostí? Poznání sebe sama. To je to pravé dobrodružství. Vnitřní divokost našeho těla a mysli. Byli jsme zrozeni z oceánu a tímhle se vlastně vracíme zpátky ke zdroji. Když jsem ve vodě, nejde jenom o potápění. Potápím se vlastně v sám sobě. Může to být neuvěřitelně terapeutické a objevné.“
Honza Bareš při potápění na Thajském ostrově Koh Haa (f: James Hoyland)
Jan Bareš (už jsme o něm psali) > instruktor freedivingu, nejhlubší ponor 44 metrů
„Freediving pro mě znamená vstupenku do ráje: Zdravý životní styl, prostředí tropických ostrovů i korálových útesů a práci, která mě baví a umožňuje mi dlouhodobě cestovat. Hluboko pod hladinou zažívám většinou klid. V podmořském světě bez mobilů a diářů se cítím hluboce ponořený v přítomnosti a v kontaktu sám se sebou i s oceánem.
Někdy mívám ale i strach. Tam dole na tebe čekají tvoji démoni. A jako malí rarášci-našeptávači se vynořují a posílají do myšlenek pochybnosti a nejistotu. Tam dole pod hladinou je aréna, ve které člověk může zvítězit a vrátit se zpátky do světa nad hladinou silnější, sebejistější, znovuzrozený. Cesta do hlubiny je ale zároveň cestou do vlastního nitra. A každá cesta do hlubiny vlastního nitra je dobrodružná.“
Co by kamenem dohodil. Možná trochu blíž. Většina lezců se radši sbalí a ukrajuje volné dny v Rakousku nebo ve Švýcarku. Za rohem v Tatrách přitom čekají takové poklady. Michal „Kuža“ Kužela je velkým tatranským vlastencem, nikde jinde vlastně neleze. Třeba se při čtení rozhovoru s ním inspiruješ pro příští sezónu.
Kolik času jsi letos strávil v Tatrách?
No, jestli je to o nějakých číslech, tak odhadem deset letních dnů a dvacet zimních. Letos to bylo slabší, ale do konce roku tam ještě nejaké hodiny přibudou. To je jasné, jelikož Tatry jsou už krásně pocukrované!
Čím tě Tatry pořád přitahují?
Nechci tím nikoho urazit, ale beru to tak, že ty hory jsou stále ještě i naše! Je to už takový můj druhý domov.
Letní Tatry (f: Michal “Kuža” Kužela)
Hrotíš to, nebo jsi spíš požitkář?
Na rovinu, nejsme žádní práskači. Řešíme hlavně zimu, splitboard. Toto je takový letní doplňek, ale krásný! Nás na překlížce či skalkách moc nepotkáš. Nám jde hlavně o ten pocit být tam venku, bez davů – bivak, kámoši, hvězdy, kávička na čerstvým vzduchu atd.
Jakých letošních přelezů si nejvíc ceníš?
Určitě všech! Prostě je to o tom tam být a užít si to! Vybrat si vrchol nebo cestu s nějakým příběhem, historií atd.
Parta Hic – Široká věž (f: Michal “Kuža” Kužela)
Co už jsi vylezl?
JAVOROVÝ ŠŤÍT (2417 m) – Rebrom na V vrchol
OSTRÝ ŠŤÍT (2360 m) – Häberleinova cesta
STRELECKÁ VEŽA (2130 m) – Ľavý pilier
SNĚHOVÉMU HRBU (2400 m) – Ĺavým pilierom
BARANIE ROHY (2536 m) – Šádkova cesta
ŠIROKÁ VEŽA (2461 m) – Klasická cesta
ŽLTÁ STENA (2169 m) – Korosadowiczova cesta
LOMNICKÝ ŠŤÍT (2633 m) – Puškova cesta/Stanislawski
STĚNA POD SKOKOM – Den svišťa
Na štandu v západní stěně Lomnického štítu (f: Michal “Kuža” Kužela)
Máš v Tatrách nějaké další projekty?
No plánů na lezení je spousty, ale pro příští rok bych si chtěl vybrat nějakou legendu a jít celý rok v jejích stopách. Láká mě Stanisław Motyka, tak uvidíme.
Kolik kámošů většinou zlanaříš, ať jedou s tebou?
Jak se říká… Šťestí je jen tehdy skutečné, jen je-li sdílené! Takže čím více, tím lépe. Jeden nebo jedna je ale stále na lezení základ!
Ranní čekání na Slunce (f: Michal “Kuža” Kužela)
Máš rád delší tatranské nástupy?
Miluji to. Čím dál, tím větší praděpodobnost, že tam budeš sám. Ale většinou zalezeme na tři čtyři dny někde v dolince a tam to obrážíme…
Nějaká letošní špatná zkušenost?
Jojo. Čtvrtý den lezení v Malé Studené. Nechce se ti už nikam moc ráno spěchat. Do cesty nalezeš po obědě a víš, že za hodinku má něco přiletět. A ono to přiletí a je to větší, než sis myslel, a ty to máš ještě jednu délku nahoru. Déšť se mění v kroupy. Blesky lítají kolem hlavy a ty musíš na vrchol přímo proti větru! Zajímavá zkušenost…
Jaké místo bys v Tatrách doporučil?
Asi každý dle svého pohledu. Mně se Tatry líbí prostě všude. Ale Zlomysková či Batizovská je na bivak a lezbu v okolí krasná.
Zrnda krmí lišku bystroušku (f: Michal “Kuža” Kužela)
Pokud chceš partu „Proti větru“ sledovat pravidelně, mrkni na jejich Facebook.
Máme rádi masochistické traily a nestydíme se za to. Kristýna Fleišmanová s přítelem letos přešla legendární americký Pacific Crest Trail a podělila se o své každodenní pocity.
Obuj si aspoň na chvíli imaginární trekové boty, vyčisti hlavu a vžij se do toho. Na cestě jsi už víc než dva měsíce a v nohách máš přes dva tisíce kilometrů. Co se ti asi honí hlavou?
Den 68 (20. června 2016)
Dneska se vstávalo opět ztuha. Kvůli včerejšímu brodění pozdě večer nám přes noc nestihly uschnout boty, takže po obvyklé snídani v podobě ovesné kaše, kterou jsme si dopřáli ještě v teple svých spacáků, nás čeká další lahůdka, rozejít mrazem ztuhlé boty. Není nad to hned od rána necítit nohy od kotníků po konečky prstů, obzvlášť když nás čeká výstup na jeden z dalších průsmyků, ležící ve výšce 4000 metrů nad mořem. Ach jo. Ještěže má stále omílaná mantra – co tě nezabije, to tě posílí, dnes celkem rychle zabírá. Přispívá k tomu i fakt, že je obloha jako vymetená a dechberoucí výhledy na pohoří Sierry Nevady se nabízí prakticky odkudkoli.
Z Čech jsem zvyklá, že když zahlédnu veverku či datla, mám jistotu, že je to to nejlepší, co mě na výletě mohlo potkat a že se taková náhoda určitě nezopakuje. Nenapadlo by mě, že existuje země, kde k tobě přijde jelen či laň téměř na dosah ruky, drze si tě očichá a zůstane tak dlouho, jak chce. Kromě takových návštěv si užíváme spousty chipmanků, svišťů, překrásných motýlů a rozličných druhů ptáků. Pokud jde o lidi, je to naopak, během našeho putování často nepotkáme ani nohu. Tak to mám ráda. Člověk skoro hmatatelně vnímá sepjetí s přírodou. Slunce, vítr, dokonale svěží průzračný vzduch, který nám prostupuje každou buňkou v těle.
Pravda, občas mě napadá, že jednoduchým stylem života máme skoro blíž ke čtyřnohému zvířeti, než ke druhu Homo sapiens. Náš denní program na treku je stále stejný, cyklicky se opakuje a smrsknul se na zcela základní záležitosti. Řešíme jen obživu (vlčí hlad nás provází dnem i nocí), vylučování (aneb zahrab si svou jamku) a hledání vhodného místa pro nocleh (usínání při západu Slunce a procitnutí při první známce úsvitu). A i když se snažím mýt se a prát každý den, ledová voda, která neúprosně bodá a vhání slzy do očí, prach a špínu nesmyje dostatečně. Pocit z horké sprchy, kterou jsem si dopřála naposledy před 16 dny už si téměř nedokážu vybavit. A to nemluvím o našem pachu. Mám ale čím dál větší pocit, že jsme okolním obyvatelstvem lesa kvůli němu plně respektováni.
Celé dopoledne se škrábeme nahoru. Tenhle model praktikujeme už 12 dní. Vstávání v 5:30, abychom stihli dosáhnout vrcholu v době, kdy je sněhová krusta dostatečně ztuhlá (rozuměj kluzká), v poledne se pokocháme neuvěřitelným výhledem do všech světových stran, poplácáme se po ramenou, zakřičíme si a políbíme se. Jsme šťastní, překonali jsme další náročný bod z dlouhého seznamu. Plahočíme se nahoru s vidinou, že slézání už musí být snazší. Škoda, je to většinou naopak. Sníh už díky paprskům červnového Slunce dávno změnil konzistenci, takže každý krok bývá propad o třicet, čtyřicet, někdy i osmdesát centimetrů pod povrch.
Mívám toho po krk. Chce se mi brečet a chci pryč. Jedno kam. Stačí mi málo. Představuju si, že se přede mnou zčistajasna objeví chatička, dveře se otevřou a my přijmeme pozvání ke krbu. Můžeme se usušit, osprchovat a dát si horkou domácí polévku. Taková „maličkost“ a hned by se pokračovalo lépe. Chaloupka nikde a já se díky tomu cítím zase silnější. Vždyť o to vlastně celou dobu jde. Najít svoje limity. Jsem spokojená. Už několik dní se budím s pocitem, že nic není nemožné. Stačí málo. Rozhodnout se. Sbalit. Vyrazit. Zatnout zuby. A jít.
O Pacific Crest Trailu jsme na eMontaně už párkrát psali. Třeba ve dvou velkých článcích od Petra Koska – tady a tady
„Nechceš ten dron nechat doma? Budeš mít lehčí batoh a víc si to užiješ,“ přemlouval mě Standa těsně před odletem. „To radši nikam nepoletím, než abych s sebou nevzal dron,“ kontroval jsem rozhodně. Už několik týdnů jsem se těšil na momenty, kdy budu moct pozorovat dechberoucí norskou přírodní scenérii z ptačí perspektivy. Tahle možnost proto nepřicházela v úvahu.
Je pozdní odpoledne, druhá půlka září, a s krosnou na zádech se pomalu sápeme k jednomu ze splazů největšího ledovcového giganta v Evropě – Jostedalsbreen. Tisíc výškových metrů na pár kilometrech nám dává dost zabrat. Úsměv nám nekazí mlžné počasí, ani klesající teplota. Možná by ale měla. Chybami se člověk učí, bleskne mi hlavou letmá myšlenka další den ráno, když pozoruji třívteřinový volný pád mého čtyřvrtulového společníka. V dalším okamžiku jenom zahlédnu strohé vysvětlení na displeji telefonu. Nízká teplota baterie. Z temně modrého ledu sbírám kousky bílé skládačky a už v ten moment tuším, že jsem dolétal. Hned druhý den po příletu.
„Norové jsou strašně konzervativní. Počítej s tím, že stopem to nebude jednoduchý,“ říkal mi zase další kámoš, když jsem mu představil smělý plán, postrádající jiný způsob dopravy než nahodilé postávání vedle krajnice s palcem vztyčeným vzhůru. Jelikož si ale od málokoho nechám diktovat svůj život, i tuhle námitku jsem rychle hodil za hlavu.
Hokejovou terminologií to nakonec skončilo remízou 1:1. Norové se ukázali jako neskutečně vstřícní a ve chvílích, kdy nám náhodou nechtěli zastavit, jejich roli obstojně suplovali řidiči snad všech evropských národností. Stovky kilometrů na sedadlech aut a kamionů jsou důkazem, že nemáš věřit všem předsudkům a doporučením.
A dron? Po zbytek cesty odpočíval v batohu (Kubovy přítelkyně, pozn. editora). Asi to tak mělo být. Při několikadenních cestách mimo civilizaci by nejspíš tenhle malý čmelák akorát rušil magickou atmosféru nespoutané přírody, hrající všemi barvami svou podzimní hru. Stejně tak by asi nikdy nevzniklo mé první větší časosběrné video. Všechno má svá pozitiva, jenom se nesmíš bát je hledat i ve chvílích, kdy ti zrovna není do zpěvu.
Je to za námi. Podle zápisků 4300 km a 156 dní úžasného života. Pěšky od Mexika po Kanadu. Po nejvyšších horách. Neskutečná krajina, divočina a osamění, kterému se v Evropě nemůže nic rovnat. Taky ale každodenní hodiny a hodiny pochodu, bez ohledu na počasí, bolístky nebo zranění. Pro tělo i vybavení těžká zkouška. A taky pro hlavu. Když jdeš ve dvou, tak i solidní prověrka partnerství.
Na tomhle trailu jsme se naučili, že nemá cenu fňukat nad těžkou situací, protože vždycky může být hůř… a vždycky nakonec je hůř! V pouštích a náhorních planinách Nového Mexika to byl nedostatek vody, chřestýši a vítr. Poznali jsme, že trail nemusí být nutně pěšina, a už vůbec ne značená. Někdy je to prostě jen čára v mapě a cestu si musíš najít. Vysoko v horách Colorada téměř každodenní bouřky s blesky, klidně dva týdny v kuse nad 3000 metry nadmořské výšky. I když jsme tam byli v červnu, některé etapy byly spíš o zimním horolezectví než o trekingu. Metry sněhu, propadání se po pás, jinde zase celé dny v mačkách s cepínem v ruce. A vítr.
Hory jsme v jižním Wyomingu vyměnili za totálně vyprahlou Great Divide Basin, bez kouska stínu po několik dní. Na severu nás zase čekala nejtežší, ale i nejhezčí sedla v pohoří Wind River Range a jen co to skončilo, zavřeli před námi trail kvůli rozsáhlému požáru a my museli složitě okolo, přes revír medvědů grizzly. Normálně člověka nijak neohrožují, musíš ale dodržovat přísná pravidla nakládání s jídlem, spaním, děláním hluku nebo nošením spreje na medvědy… a psychicky se vypořádat se zprávami, kde kdy koho grizzly napadl, zabil.
Po složitém papírování kvůli permitu na průchod národním parkem Yellowstone jsme přešli hodně fyzicky náročnou hranici Idaha a Montany. Většinou jen tak krajinou, bez značek i trailu. No a pak nás zasypal sníh. Jen na pár dní, ale vysoko v horách to moc nepomáhá. Na severu Montany procházíme největším a nejodlehlejším chráněným územím v US. Mají tu 900 medvědů grizzly a 400 km přes tyhle hory nám trochu zatápí kvůli zásobování. A zase ten vítr, nebo nevím jak se tomu říká, když tě to i s hůlkama shodí na zem, když se to opře a orve ti to z batohu všechno, co je přidělané zvenku. Posledních pár kilometrů před kanadskou hranicí skrz národní park Glacier je potom takovou perličkou na závěr. Dokonce je hezky! Dáváme se dokupy s Gregem a poprvé od startu nejdeme sami. Líp snášíme, že některá místa jsou zavřená kvůli nenechavým grizzly a že správa parku sundala visuté mosty přes řeky na naší trase… tohle je prostě CDT a my už jsme skoro v cíli.
Přesto je to ale nesmírně jednoduché – máš cíl, směr a víš, jak se tam dostat. Všechno rozhodování je jednoduché, všechno co děláš má jeden cíl – posunout se aspoň kousek na sever, blíž ke Kanadě. Jsme na to sami a všechno co zažíváme je intenzivní. Po každé bouřce a vichřici vždycky přijde slunce a hezký den s dechberoucími výhledy. Radost, čirá radost jako nikdy jindy. Stačí hodina slunce. A to za to stojí. Nedělá to každý, a když už někoho potkáš, je to někdo inspirující.
A teď je to za námi. Člověka to změní. Život se najednou rozdělil na dobu před trailem a po trailu. Problém je, že ty jsi se změnil, ale svět zůstal stejný a ty už do něj úplně nepasuješ. Všechny výdobytky civilizace jsou moc příjemné, ale stejně už dva dny po návratu přemýšlíš, kam povede další cesta. A další sen začíná nabírat reálné obrysy.
Stromy žloutnou, teploty padají strmě dolů, vyšla nová Montana. Takže vem útokem nejbližší trafiku a splň svoji občanskou povinnost. Najdeš v ní kromě dalšího nabitého obsahu taky velký rozhovor s holkou magor – Alenou Čepelkovou.
V několikastránkové zpovědi Alena do detailů rozpitvává svůj život. Od lezeckých začátků se Zuzkou Hofmannovou v 80. letech, až po současnost. Začínala přitom u juda, kde ji ale víc než samotné závody bavily tréninky.
Se Zuzkou se řídily mottem: “Lézt jako chlapi a vypadat jako holky”. Třeba na výstup alpským stylem na nádherný pilíř Talung v Nepálu tak Alča vzpomíná dodnes: “Mám se rozbrečet, nebo nemám. Pod tu stěnu přece nemůžu ani dojít. To byly fakt docela drsný pocity.” Neztratí se ale ani v Tatrách nebo na našem písku, kde to má moc ráda.
A co si myslí o lezení s moderní technikou? “Není na škodu si zkusit, jaké to je, kdybys ji neměl. Člověk si hrozně snadno zvykne na to snadnější a lehčí a může ztratit dovednosti, které do té doby měl.” Vždycky se ale nezadaří, jak nám sama nedávno přiznala.
Celý rozhovor o životě, lezení, skloubení mateřských povinností nebo třeba o rozdílu mezi bivakem a obývákem najdeš v Montaně č.5/2016.
Narvané náměstí ve Slaném bylo v sobotu 24. září svědkem posledního kola Českého poháru v boulderingu, respektive Mistrovství České republiky ve stejné disciplíně. Jak to dopadlo?
Se čtyřmi finálovými bouldery se nejlépe vypořádal Martin Stráník, mezi ženami pak Verča Šimková.
Kopletní výsledky najdeš tady.
Fotky si můžeš prohlédnout o kousek níž ve velké fotogalerii.
Pro vstup do galerie KLIKNI na tuhle fotku. (chvíli se načítá)
S Mirom Méďom Medvecom sme urobili štvordňový prechod v Tatrách. Mysleli sme, že nás roztrhne od šťastia!
Kamarát
„Kamže, kam ste sa chlapci vybrali?“ prihovára sa pán ochranár šoférovi auta, ktoré odstavil na krajnicu cestou na Popradské pleso. „No teraz už dopiči, keď ste nás chytili!“ odpovedá mu popravde Méďo za volnatom. Pán na chvíľku onemie, vytreští oči, no potom sa rozosmeje. Otočí ho bez pokuty. Za ani nie dvadsať minút pán ochranár odstavuje ďalšie auto. Za volantom je dievča. A dokonca má povolenie, brigáduje totiž na chate. „No vidíš, ja som Ti hovoril, že sa hore autom dostanem.“ Oznamuje pánovi ochranárovi zo zadného sedadla Méďo, ktorý sa tam krčí i s batohom.
Odvaha
Stojíme na suti a vypliešťame oči pred seba. Mali by som sa pozerať na Galériu Ganku a našu cestu v nej, no pozeráme do mokrej hmly. Je všade naokolo a Poliaci nám ju posielajú už od polnoci. Keď sa niečo poserie, budeme za hlupákov čo sa pustili do nesprávnej steny v nesprávnej podmienke. Ak ju prelezieme, pre komentátorov to nebude vôbec ťažká cesta. Len my budeme i po rokoch vedieť, ako sme ju liezli za mokra a preto v teniskách a zbalení na štyri dni. Víťazi a lúzri. Kým budeme my? Je to vôbec dôležité? Dívam sa do hmly a myslím na tých, čo spravili v tejto stene svoje veľké výstupy. Svoje veľké prvovýstupy. Niekoľkí z nich i svoje posledné. Myslím na ich veľkú odvahu. Rozhodli sme sa Galérku preliezť už ráno, keď sa začali hmly v sedle Váha trhať. Veríme, že na to máme. Veríme, že príde predpovedaná dobrá perióda. Veríme si navzájom. Hmly sa trhajú a my naliezame.
Nadšenie
To včera bol slnečný deň. A prvý deň dobrodružstva. Hurááááá a ranná káva. Budí ma očakávanie. Zbalení sme od večera. Karabíny, frendy, čoky, skoby, smyčky, laná, spacák, karimatka, varič, jonťák, žrádlo, bla blá bla blá… Upaľujeme z električky pod Žabieho koňa a naľahko preliezame cestu na Koňa za hodinu. Ultraklasika. Zlaňák a zostup a sme späť v sedle. Pôvodne sme uvažovali o severe Rysov, no po daždivej perióde ma nikto na mokré trávy na nástupe nedostane. A tak vychutnávame zo sedla slnečný západný hrebeň na Rysy a sledujeme davy putujúce z Poľska na svoj najvyšší vrchol. Na chate partia, rodina s deckami čo pochodili temer všetky hory Slovenska. A niektoré talianské. A francúzske. Spievame si s nimi pri gitare pesničky.
Pohoda
Noc na Chate pod Rysmi nestála za veľa. Fleky som mali síce protekčné, ja na peci a Méďo na zemi, no každú chvíľu nás budili turisti vychádzajúci čúrať. Spali sme po tri hodiny a v noci si i pokecali. Keď sme sa nasledujúci deň odpoludnia prehupli z tmavej Galérky do slnečnej Zlomiskovej doliny bolo nám obom jasné, že odpoludnie dáme poriadny rest. Vyzuli sme sa na brehu plesa. Navarili jonťák a večeru. A kávičku. A sledovali zapadajúce slnko za Dračí hrebeň a len tak si debatovali. Spíme tvrdo do rána.
Makačka
Zlomisková dolina a v nej Ostrva, Ošarpance, Železná brána aj Dračí hrebeň. Všade pevná skala a čoraz viac nitov. My lezieme súčasne s priebežným zakladaním istení v tej istej doline, no na opačnej strane horolezeckého sveta. Pilier na masív Končistej je parádny kameňolom. „Tak toto, ujček, pred nami určite nikto neliezol dvadsať rokov,“ oznamuje mi nadšene Méďo. „A dvadsať rokov po nás veru ani nikto nepolezie.“ Dopĺňam si sám pre seba. Lezieme tretí deň a dobre sa pri lezení s batohom a v teniskách bavím. Ak stúpim na tento kameň, tak nepovolí, lebo ho podpiera tamten šuter ktorý je zaklínený o hentú šupinu. Ak chyt zaťažím na tlak, nevypadne. Logické. Rozbitý terén mi spestruje hru, vyžaduje si pozornosť a mení mi klasické zaužívané schémy. Má zmysel liezť rýchlo a súčasne. Má zmysel nad lezením aj istením premýšľať.
Čihulov pilier na Batizák je naopak prekrásne lezenie vo vodou vymodelovaných chytoch a stupoch. Výrazná a smelá línia na krásny kopec. Pevná skala. Voľné lezenie. Lezečky. Skoby aj občas štand v ceste. Pod Batizák sme zbehli cez sedlo pod Drúkom a po krátkom oddychu vyliezame na ľahko na vrchol. A zlaňujeme cez Kuttove platne po nitoch. Dobre sa bavíme. A tá záverečná Gipsyho cesta Gerlach je podľa mňa ešte väčší skvost. Som v nej skutočne šťastný.
Výstupy
Žabí kôň – V hrebeň, III
Rysy – Hlavným hrebeňom zo Žabieho sedla, III
Galéria Ganku – Puškášov pilier, V
Končistá (Veža nad ľadovým plesom) – Pilier, kameňolom IV
Batizovský štít – Čihulov pilier, V+
Gerlachovský štít – Prostredný pilier, V
Štýl
OS team, v teniskách i lezečkách, s batohom i bez batohu, na mokrej i suchej skale
„Ne, že bych ti věřil, že jsem 4000. fanoušek,“ vpálí mi do obličeje Dan Maixner hned po úvodní oťukávací zprávě, „ale vaše články a rozhovory se mi moc líbí, takže si na tvůj dotazníček chvilku udělám,“ dodává hned vzápětí další jubilejní příznivec na našem Facebooku.
Jsme rádi rádi, že naši čtenáři nevěří všemu, co jim kdo nakuká, a radši posíláme na zlepšení vztahů důkaz v podobě screenshotu. Dan je tvrďák, co má rád bouldery.
Kdy jsi byl naposledy lézt a jaké to bylo?
Naposledy jsem byl na boulderu asi před dvaceti minutama a bolelo to, ale jinak parádní. Na stěně naposledy ve čtvrtek. Jsem po dlouhý pauze, takže to bylo rovnež celkem intenzivní, ale o to víc uspokojující. Venku už jsem nebyl pár měsíců.
Kam se chystáš v létě?
V létě pojedu se školou na sporťák, který bude plný lezení kolem údolí Doubravky a bikingu.
Jak jsi se dozvěděl o eMontaně?
eMontanu měli lajknutou snad všichni moji dobrodružní kamarádi, takže mi vaše články vyskakovaly často. Vzhledem k tomu, že obecně věci na Fb moc nesleduju, tak mi to chvíli trvalo, ale vy za to stojíte.
Co se ti na eM líbí/nelíbí?
Mám vás lajknutý jen chvíli, takže je na nějaký hodnocení brzy, ale zatím snad můžu říct, že vaše rozhovory a články jsou skvělý. Snad jenom, že horolezecký slang je mi stále často záhadným, takže pro mě by se hodil nějaký slovníček. (Něco málo je v článku Fakta a nýty – Radím uzel, pozn. red.)
Jaká je tvoje definice dobrodružství?
Dobrodružství? Asi prostě když nevíš, co bude, a ono to nakonec dopadne dobře.
Děkujeme za přízeň a důvěru 3999 fanouškům, kteří byli před Danem a i těm po něm. Vážíme si vás, jste nejlepší. Další rozhovor zkusíme s fanouškem č. 5000. Kdo to bude? Dočkáme se zase nějaké slečny?
Přesně před třemi týdny jsme vyhlásili velkou letní videosoutěž. Čas se krátí a atmosféra začíná houstnout. Parádní kousek nám poslal třeba Pepa Horák, kterého jsme při té příležitosti trochu vyzpovídali.
Jak dlouho ti trvala realizace videa?
Natáčení trvalo zhruba od devíti ráno do tří odpoledne a jelikož jsem lempl, tak jsem na videu makal od úterý (kdy se natáčelo) až do neděle. Čistého času to moc nezabralo, ale bylo hezky, takže se mi nechtělo sedět doma u počítače a raději jsem byl venku, takže jsem to dával dohromady po nocích. Původní myšlenka byla udělat video čistě s originálním zvukem, jenže to nebylo ono, tak jsem si nakonec vybral z repertoáru mojí oblíbené laponské zpěvačky Sofie Jannok a to, co šlo do světa, je asi čtvrtá verze videa..
Máš nějakou (vtipnou) historku z natáčení?
Vtipná historka z natáčení je třeba ta, že ač si to nehodlám přiznat, mám alergii na trávy a pyly, takže během toho co holky chodily nad krásným zeleným pažitem, já se tak trochu dusil, kýchal, smrkal a tvrdil, že mě to jen dojímá a že to jistojistě alergie není, páč já přece alergii nemám… A pak jsem se proklínal při poslouchání zvuku, protože tam to moje funění a zadržování kýchnutí bylo setsakramentsky slyšet. (směje se)
Přežila to Čuki?
Čuki přežila, dokonce jsme pak i točili, jak jí krásně modrá našlehnutý nárt, ale bohužel “doba je uspěchaná” a formát vyžaduje jen a pouze 90 s, takže se to nevešlo…
Co bys vzkázal ostatním soutěžícím?
Ostatním bych vzkázal, že by se mi docela dost šikl ten špagát, helmou nepohrdnu, kaťata se hodí vždycky a poukázka na dvě tisícovky do Hanibalu taky neurazí… A jelikož není nikde napsaná podmínka, že se může poslat jen jedno video, tak já budu točit dál a doufám, že se porvu s ostatníma o nějakou hezkou cenu. (směje se)
Inspiruješ se, nebo necháš všechny ceny Pepovi? Velká letní video soutěž trvá až do 31. července. Víc informací najdeš tady.
Jaká je tvá definice dobrodružství? Na tuhle otázku jsme se ptali v soutěži o tři poukazy na knihu Travel Bible v hodnotě 3x 390 Kč. Ze všech zaslaných fotek a textů nás nejvíc zaujaly tři následující.
Míša Haluzová (+ koláž dole)
Dobrodružství je vzít batoh a letenku a vyrazit kamkoli. Nevědět, kde večer skončím a co budu jíst. Procházet krajinou pod rozpáleným sluncem přes vesnice , města, řeky, pole , louky, vyšplhat do hor až nad oblaka a užívat si samotu. Houpat se ve vlnách rozbouřeného moře. Vidět z hory východ slunce nad vulkánem. Nastoupit do autobusu, který byl starý už před dvaceti lety. Poznávat zvyky a tradice. Ochutnávat to, co jedí místní. Bavit se s lidmi i když nemluví stejnou řečí. Žít…
Michal Guzi
Dobrodružství podle mě je, když jedeš na místa, který jsi neviděl na fotkách; když jedeš v počasí, ve kterym bys byl za normálních okolností zalezlej u filmu; když jíš věci, o kterých si nikdy neslyšel; když spoléháš na lidi, který si nikdy neviděl a když už je i tvý holce jedno, že si neměl několik dní sprchu a stejně se k tobě večer ve stanu přitulí.
Helena Dvořáková
Dobrodružství? Nemusí to být rovnou cesta na druhý konec světa. Pro mě je dobrodružství částečně o překonávání strachu a sama sebe – a je jedno, jestli člověk zdolá velehoru, nebo si s šíleným strachem z výšek troufne vylézt na posed. V tomhle máme my strašpytlové nefér výhodu. 🙂 Když se bojíte skoro všeho, čekají na vás malá dobrodružství na každém kroku.
Ale hlavně podle mě jde o objevování nového. Ten pocit novosti, úžasu a radosti z neznámého, je to, co člověka žene i do věcí, ze kterých má hrůzu – jen aby ze sebe shodil nános všednosti a cítil se naplno přítomný v každém okamžiku. Tehdy jsme totiž nejvíc naživu.
Já tohle nejvíc zažívám na cestách. Tehdy je nejsnadnější dívat se na svět novýma očima. Ale myslím si, že pokud by se člověk uměl dívat správně, nemusel by nutně kvůli hledání toho pocitu přemísťovat svoji tělesnou schránku z místa na místo nebo dělat jiné psí kusy. (Ne že by to teda nebyla zábava. :))
Když jsme byli malí, bylo všecko nové a zajímavé, a pamatujete si, jak byla velkým dobrodružstvím každá maličkost? Někdy je mi líto, že si tenhle pohled na svět nejde snadno udržet. Postupem času člověk už skoro všechno někdy zažil, a tak hledá nové výzvy, nové vjemy… Někdy ale stačí právě ten nový pohled. A proto se snažím naučit zas na všechno dívat, jako bych to viděla poprvé. A ono to vlastně poprvé je – všichni jsme cestovatelé, z jedné vteřiny do další, a žádná nikdy není stejná jako ta předchozí…
Nikdy nevíte, na co narazíte za dalším rohem. Čím vás překvapí nový den, když ráno otevřete oči. Dobrodružství začíná každým okamžikem, nádechem. Dobrodružství začíná ve vaší hlavě.
Za dárky do soutěže děkujeme autorům Travel Bible Motouši Vinšovi a Petru Novákovi.
Ani Martin Stráník ani Péťa Růžičková. Nikdo z nich dnes na Českém poháru v boulderingu nevyhrál svoji kvalifikaci s takovou převahou jako Eliška Adamovská (roč. 2001, kategorie Dívky B). „Porazila by i chlapy, kdyby závodila s nima,“ komentoval její výkon pořadatel Jirka Žák.
Jak to dělá, že je v takové formě? Eliško, jak vypadá tvůj trénink?
Lezu většinou čtyřikrát do týdne a pak mám ještě campusování, taky plavu, běhám a cvičím TRX. Snažím se, aby to bylo všestranné.
Kde jsi začínala?
Nejdříve jsem byla v oddíle za Orlovou, ale teď už jsem tam dlouho nebyla, protože jejich stěna už mi moc nevyhovuje. (směje se) Teď trénuju nejvíc v Ostravě na Tendon bloku. Máme tam úplně super partu, Ostraváci jsou podle mě jedna z nejlepších lezeckých skupin… Moje trenérka Saša Gendová je úplně super, kdysi lezla závodně a bere nás hodně do skal.
Čeho si ve skalách vážíš nejvíc?
Vylezla jsem „Mrtvaški ples“ – název znamená ples mrtvol (směje se), je to za 8b (10 UIAA, pozn. red.), takže zatím asi moje nejtěžší cesta. Mám ráda převislé cesty, nejvíc mi sedí jeskyně – třeba cesta „Corto“ 8a je můj styl.
Lezla jsi už v horách?
Byli jsme zatím jen v Tatrách. Hlavní vzpomínka – osmidélková cesta. To bylo hustý. Překvapilo mě, jak rychle se měnilo počasí. Na začátku jsme lezli v kraťasech, pak se udělala zima a navíc jsme nevěděli, kde jsme. Vlastně si ani nepamatuju, jak se to tam jmenovalo. Vůbec nevím.
Do lezení prý hodně šlapeš…
Jo, občas mě kamarádi musí trochu brzdit. Často bych chtěla lézt víc než oni. (směje se)
Další fotky ze závodu najdeš tady.
UPDATE – KONEČNÉ VÝSLEDKY:
1. Martin Stráník // Eliška Vlčková
2. Štěpán Stráník // Gabriela Vráblíková
3. Roman Kučera // Lenka Slezáková
eMontana je mediální partner Českého poháru v boulderingu.
O výsledcích dnešního závodu budeme informovat.
Mít psa bude naprosto super. Budeme ho brát do skal. Bude nám pod skalou hlídat batohy. Budeme s ním chodit běhat. Bude poslouchat na slovo…
Cha – jak jsme mohli být tak naivní?!
Jak tedy přestat lézt?
1, Pořiď si štěně, pokud možná co nejmenší, nejlépe na podzim. Říkáš si, že do léta krásně vyroste a bude s tebou chodit do skal. Jenže trochu zapomínáš, že lízt chceš i na podzim, kdy je nejlepší podmínka.
2, První čtyři měsíce se moc nevyspíš, jelikož štěně dvakrát za noc potřebuje čůrat, a když kňučí nebo se mele v pelechu a dělá ukrutný randál, tak ho prostě nejde ignorovat.
3, Raduješ se, že máš pro štěně super hračku – starýho bambuláka. Brzo tě ale nadšení přejde, když zjistíš, že ze psa lezou šňůrky horem i dolem.
4, Jsi přijat sektou pejskařů. Tím pádem tě čekají každodenní velice povznášející rozhovory o vašich miláčcích. Nejčastěji s důchodcemi.
5, Zpočátku ti přijde roztomilé, jak štěně není schopno ujít tři kilometry a ty ho musíš nosit. Brzy na to s nostalgií vzpomínáš, když po 25 kilácích je štěně stále fit, ale ty jsi na další tři dny odrovnaný.
6, Pod stromečkem na Štědrý den na tebe nečeká nové lano, ale 12kilový pytel granulí.
7, Jako poloviční mrtvola se vrátíš z práce/školy a chceš si jít alespoň na chvíli zalízt na stěnu. To těžko, štěně ještě dneska nebylo venku a pokud nebude, tak to vypadá, že zboří barák. Sebereš poslední síly a necháš se jím dvě hodiny vláčet po lese.
8, Až dosud tě vůbec nezajímalo, kolik odpadků se válí po ulicích. Nyní máš přehled o všech ohryzcích, vajglech, obalech, kapesnících a brzy nabudeš dojmu, že jsi si nepořídil psa, ale vysavač. Někdy máš pocit, že je postižený – neustále žere tymián.
9, Závislost tvého psa na vajglech se mění v závislost na koňských, psích a bohužel i lidských výkalech. A to s ním chceš jezdit lízt do Ádru? (Kouřící hromádky jsou téměř pod každým nástupem, pozn.)
10, Najednou je jaro, jezdíš do skal a zjistíš, že tvůj pes je naprosto mazlící a místo klidného hlídání batohů a odhánění zlodějů se potřebuje s každým pomazlit a olízat ho. A klidně si i odejít, pokud má dotyčný alespoň kus mrkve.
Přípravu na Jizerského člověka jsme letos pojaly zodpovědně – už o půlnoci jsme byly v posteli a v krvi neměly ani promile alkoholu.
„Potřebovala bych být ale ještě ten večer doma. Tak vezmu auto, jo?“
„Tak jo, ale já budu řídit, pít nebudu.“
„Já ale taky nechci pít!“
„Tak to budem nejspíš jediná abstinující dvojka.“
Tenhle plán vzal brzy za své. „Kolik termosek grogu ze slivovice by nám mohlo stačit?” Priority jsme si stanovili jasně (v tomhle pořadí): Přežít – vrátit se domů v reprezentativním stavu – něco vylézt.
Jelikož se kluci tentokrát rozhodli jít na stranu ke Zvonu, řekly jsme si, že nebudeme trhat partu a půjdeme s nimi. Záhy jsme zjistily, že to nebyla dobrá strategie. Daleká štreka a pro nás těžký cesty.
Ukázalo se, že dát si na rozlez cestu za V, kde na polici leží sníh a pod druhým kruhem je totální rajbák, navíc s minimem vypitého grogu, je velká smělost. Zatímco kluci drtili jednu šestku za druhou, já z vesela slanila od prvního kruhu a první pytel byl na světě.
Nenechaly jsme se odradit prvním nezdarem a vymrskly jeden spárokomín a jeden vnitřní komín. Honem dál! Orientace podle průvodce se nám bohužel úplně nezdařila a brzy jsme vůbec netušily, kde jsme nebo kde jsou ty skály, na který jsme chtěly lézt.
Udělaly jsme pár dalších pytlů (v cestách co možná ani cesty nebyly), dva prvovýstupy, který jsme podle toho, jak jsme v nich bojovaly, ohodnotily minimálně za III a nachodily spoustu kilometrů. Zkonstatovaly jsme, že to dnes pojmeme spíš jako turistický zájezd. Když nemáme body za lezení, tak aspoň za kulturní účast.
Už bylo pokročilé odpoledne, začal foukat studený vítr a my se rozhodly, že zkusíme najít naše kluky. Třeba by nám mohli poradit aspoň jednu hezkou cestu. Našly jsme je na Homoli cukru a Sedle (moc závratnou rychlostí se teda neposunovali).
„Tak jak vám to jde, klucí?“
„Bídně. Máme teprve 3 cesty.“
„To my už 4! Ale v součtu asi tak 7 bodů.“
„Cha, my s našima 18 body jsme na tom oproti vám naprosto luxusně!“
Doporučili nám jednu plotnu za VI, která je prý „v poho“. Přemohly jsme lenost a v dobrém tempu cestu vylezly. Kluci nás ihned hecovali do další délky, ale my jsme usoudily, že to byla sladká tečka na závěr. Ať už jsme v bodování nakonec skončily jakkoli, řekla bych, že jsme reprezentovaly důstojně!
