Autos: standa
Když člověk neví, o co jde, a prochází pod masivy Pravého břehu Labáku, ten pohled se mu může jevit podivně – ale zdálky vcelku vesele. Například lano, které míří k vrcholu Velké bašty, ale má několik různých barev opletu….
Výmluva: „Do Labáku bych vyrazil, ale nemám dost dlouhý špagát.“ Ta už dnes neobstojí. A v jarních skalách to začíná být vidět čím dál tím častěji. O co jde? ….
Podobně jako vychytávka Beal Escaper nedávno prolomila jednu psychologickou bariéru (lze díky ní slanit na jednoduchém laně a pak ho stáhnout, pozn. red.), v letošním roce připravila švýcarská firma Gütermann Klettern další novinku.
Fixaci Connectus (díky níž můžeš spojovat lana podobného průměru, pozn. red.) představili na veletrhu v Basileji teprve začátkem roku. A nápad, který ušetří peněženku lezců, se v Česku velmi rychle uchytil.
Lezci teď po hospodách a na facebookových skupinách řeší, kdo se s kým spojí, a nové možnosti jim otevírají nové cesty. Dnes stačí, když se domluví čtyři lezci s třicítkou na umělku a už si pohodlně vylezou „Ligu neregistrovaných“ i na top rope… Technologie, zdá se, vyslyšela poptávku a naladění Čechů – domácích kutilů.
.s
Zjednodušená vizualizace principu šití. Technologie Kern-anbringen. Pracuje se přímo s jádrem, takže spojení by podle výrobce mělo být bezpečné. (zdroj: www.guetermann.com)
.
Toho, že novinka se ujala hlavně v Česku, na Slovensku a v Polsku, si všímají outdooroví prodejci. Důvodem může být ekonomická situace: za průměrný měsíční plat si lidé v Česku mohou koupit 796 metrů nového lana, kdežto například v sousedním Německu si pořídí 2388 metrů, což už je obstojná délka i na himálajský výstup v expedičním stylu. (zdroj: data OECD, převedeno kurzy ČNB platným k 15. 3. 2019, pozn. red.) Němci tedy místo Connectusu stále raději investují do lan nových.
U nás začala švýcarská technologie trh s lany výrazně měnit. „Mírný pokles tržeb jsme sledovali už v loňském roce, ale teď očekáváme ještě slabší sezónu. Trend pozoruji i sama – mnoho lezců z mého okolí se rozhodlo stará lana recyklovat,“ přiznává Monika Godická, marketingová zástupkyně značky Tendon, největšího českého výrobce lan.
Používat „secondhandové“ lano se zdá být cool, což také odpovídá měnící se společenské náladě. Důvodem nakonec nemusí být fakt, že čeští lezci chtějí šetřit, ale spíše jejich nechuť vyhazovat zkrácená lana a tvořit tím další odpad.
.
Pokud máš konopné lano po dědečkovi, rozhodně ho nevyhazuj! Při správném průměru lze napojit pomocí setu Gütermann Grundlage. (zdroj: www.guetermann.com)
.
„Connectus jsem se rozhodl vyzkoušet, jelikož se mi to zdá jako výborné řešení pro planetu, která už je teď zanesená odpadem. Mírně navíc může přispět i ke snížení populace lezců.“ říká alpinista s duší ekologa Honza Polášek (autor článku „Máš na míň“, pozn. red.).
Možná tě napadla otázka: „Co pak budu dělat se 120metrovým lanem?“ Ve Švýcarsku na to mysleli a nabízejí elegantní řešení. Když si koupíš dražší verzi spojení (Connectus Fachmann, pozn. red.), můžeš ji po ukončení lezení rozvázat a vrátit kamarádům jejich třicetimetrová lana. Jak je vidět – ono „pevné přátelství na laně“ už jde dnes pohodlně ukončit. Žijeme v nezávazné svobodné době…
A tahle doba nabízí nové možnosti, které mohou vyústit v nové zážitky. Na závěr se sluší uvést poznámka, že zatím jde spíše o technologii budoucnosti. V současné době se do všech tří modelů („Basis“, „Grundlage“ a „Fachmann“, pozn. red.) nedoporučuje padat ani odsedávat. Zatím je spojení dimenzováno jen na tzv. „mírné odsednutí*“. Prošitá místa také s obtížemi procházejí jisticími pomůckami jako je kýbl nebo gri-gri. Výrobce doporučuje používat klasickou osmu.
__________
Pro tvoji jistotu a dobrý pocit… Až budeš lézt s kamarádem na jeho dvoubarevném laně, zeptej se ho raději, jestli jde o technologii Bicolor nebo Connectus. A když už budeš v tom, mrkni také, jestli jsi provázal celou osmičku a druhý konec máš přivázaný k plachtě nebo parťákovi.
(* „Mírné odsednutí“ bylo na krabici definováno příliš malým písmem. Autor článku ho nerozluštil ani s lupou, pozn.)‘
„Nikam ti to neuteče. Když se na tu cestu necítíš, nech si ji na příště…“
Jak je vidět, tenhle „rozumný přístup“ by se asi neměl přehánět. Ono to „příště“ třeba nikdy nenastane: „Zírám nahoru jako blázen… Prostě chybí Separátka,“ reportoval Martin Kufa, který v týdnu procházel Ostrovem, když tvořil nákresy do nového průvodce…
Pravá půlka slavné stropní spáry upadla na zem. Kdo stihl, stihl. Kdo si zvětralou krasavici nechával na příští sezónu, toho čeká převislý lámavý kout… Všechny erární smyčky také vypadly… Podle fotky nový směr nevypadá na žádnou hitparádu.
.
„Separátka“ na konci března 2019 (f: Martin Kufa)
.
eMontana točila příběh „Separátky“ loni na podzim. Zprávy ze skal zastihly také autora cesty Jirku „Prcase“ Slavíka, který původní směr vylezl s jedním kruhem v roce 1982. Do mailu v reakci na čerstvý výlom napsal:
„No, aspoň vznikne jinej rozměr té cesty. Ale je to škoda, neb to byla nejdelší stropová spára na pískovci tady u nás… Časy se mění, a nejenom časy, ale i lidi, cesty, skály… Ale dokud žijem, je všechno OK.“.
V předchozím díle našeho miniseriálku jsme končili tím, že pokud se chceš zaměřit na efektivitu pohybu, je třeba pohrát si se svou motivací. Podívali jsme se na nějaké konkrétní tipy na zlepšení pohybu. Je třeba ale také porozumět rozvoji efektivního pohybu v kontextu celkového rozvoje lezeckých dovedností. Doufám, že tento článek a celý seriál poslouží k rozšíření pohledu na tvůj lezecký rozvoj, protože se často setkávám s přístupem: „Nemám sílu v prstech, budu posilovat prsty. Izolovaně.“ Nebo: „Nemám vytrvalost, musím lézt intervalový trénink.“ Většinou je to ale proto, že se neumí postavit pořádně na nohu, takže si myslí, že se neudrží na prstech a nemají vytrvalost, protože to celé tahají rukama a nepomohou si přenosem váhy na nohu. Kdyby ten intervalový trénink zařadili až potom, co se naučí stát na nohách, měl by mnohem větší účinek..
V rozvoji lezeckých dovedností je totiž třeba ctít určitou posloupnost. Určitě jsi už slyšel, že je třeba nejprve zvládnout základy lezeckého pohybu a až potom trénovat sílu, neboť v obráceném pořadí je to těžší. Nevím, jestli je to těžší, ale určitě máš po vyladění pohybu možnost zesílit víc. Pokud se nejprve zaměříš na pohyb, máš možnost si pohrát s nastavením opor v méně intenzivní zátěži než je kampus nebo deska na visení. Zesílení totiž záleží především na síle impulzu, který mozek vyšle do svalového řetězce. Síla tohoto impulzu, resp. rychlost a míra zesílení, je závislá na zpětné vazbě, kterou mozek obdrží od opor. Pokud je zpětná vazba z opor pozitivní, tzn. opory jsou dobře nastaveny, mozek si dovolí poslat silnější impulz a dojde k zesílení. Pokud jsou opory nastaveny špatně, mozek i přes intenzivní stimulaci, kterou kampus umí být, do svalového řetězce silnější impulz nepošle. Totéž platí pro vytrvalost – účinek vytrvalostních prostředků je výrazně lepší, pokud dojde k jejich použití, po vyladění pohybu.
Stejně tak je dobré nejprve zvládnout statický pohyb a až po té dynamický. Neboť nebezpečí pravidelného nácviku dynamických prvků před obstojným zvládnutím statického pohybu tkví ve větší zátěži na pohybový aparát a zároveň dynamický pohyb umožňuje zamaskovat nefunkčnost některých svalů trupu. Naposilování těchto svalů při core trainingu ale nepovede k jejich zapojení v řetězci. Neboť jak už jsme si řekli v minulých dílech, mozek nepracuje tak, že by vyvolával silné svaly těle, on vyvolává ten svalový řetězec, který zná nejlépe. Pokud ti nějaký sval v tom tvém řetězci chybí a tušíš, že by tam měl být, je třeba odstranit příčinu, proč centrální nervová soustava sval vypnula. Nejčastěji bývá na vině vadné držení těla.
.
POZOR NA TO, KDO TI RADÍ
Na webu jsme už dnes a denně bombardováni články a tréninkovými videi nejlepších lezců a lezkyň. Každý z nich má svůj názor, na co by ses měl soustředit, a rád ti předá několik tipů, které jemu pomohly a tobě určitě pomohou také. Je dobré mít na paměti, že v takových videích se zobrazují prvky, které především dobře vypadají. Jejich cílem není objektivně informovat o složení tréninku, ale vizuálně zaujmout. Stejně tak je super, že se Adam Ondra snaží lézt z podvědomí, ale jeho snaha o optimalizaci svých lezeckých dovedností, v tomto případě mentálních, je postavena na základech výborného lezeckého pohybu. Pokud se bude snažit naučit lézt z podvědomí člověk, který je schopen po několika letech tréninku vylézt max. 6 UIAA, bude si dál ničit tělo ve svém neefektivním pohybu. Jen to bude dělat podvědomě.
Při skládání si vlastního obrázku o lezení, pohybu a tréninku je třeba znát i pozadí člověka, který ti informace předává, proto jsem to svoje popsal v první díle a je na tobě, jak s informací naložíš. Že je někdo schopen vylézt 9a neznamená, že to je zároveň nejlepší trenér nebo rádce. Dost často se stává, že pokud má od přírody talent na pohyb, příliš nápomocen jiným s pohybem nebude, protože si neumí představit, jaké všechny problémy řeší člověk od přírody tímto směrem netalentovaný. Pokud naopak takový člověk zápasí s taktikou, skladbou tréninku, nebo psychikou a věnuje danému tématu nějaký čas a dosáhne určitého pokroku, může v daném tématu být výborným učitelem. Jen hrozí, že bude daný prvek výkonu nadhodnocovat a že v případě výrazně odlišných úrovní mezi mentorem a studentem dojde k pominutí klíčových prvků výkonu, se kterými svěřenec zápasí a pro mentora byly přirozené a snadné a místo toho dojde k soustředění na detail, který pro svěřence zatím není na pořadu dne.
Je také pravdou, že práce na pohybové efektivitě je nástrojem spíše dlouhodobým, a pokud máš těsně před závody nebo přelezem svého vysněného projektu, je třeba se soustředit na svůj cíl a používat takové prostředky, které sice mohou z dlouhodobého hlediska přivodit zdravotní potíže, ale při krátkodobém použití a správném načasování mohou pomoci k dosažení kýženého cíle. Jen je třeba si být vědom negativních dlouhodobých důsledků špatně prováděných silových cvičení a chápat, že chronické bolesti prstů nebo lokte nebo čehokoliv nejsou logickou daní za přelezy těžkých cest, ale výsledkem špatně složeného tréninku nebo pohybového vzoru.
Všemi výše zmíněnými příklady jsem se snažil poukázat na to, že při lezeckém tréninku je třeba dodržovat určitou posloupnost a že je podle mě dobré snažit se nejprve soustředit na korekci pohybu. Je totiž jedno, jestli je tvůj cíl na závodech, na písku, v boulderingu nebo si chceš jen tak popolézat pro radost. Správný lezecký pohyb je základem a prvním krokem ke všem těmto cílům.
Tady najdeš předchozí díly rubriky. První. Druhý. Pokračování zveřejníme koncem dubna.
Je to už přes dvacet let, co jsem se začal zajímat o ten zvláštní, vertikální pohyb po skalách. Nepočítal jsem však jen kroky v Rockplastu na Impulsu v Havířově a minuty na hrazdě v pokoji u rodičů, ale četl jsem taky všechno, co jsem o horolezectví dostal do ruky. První knihy od Rakoncaje a Messnera mi půjčoval v začátcích strejda. Pak přišlo Jištění je jistota od nějakého Růžičky a Šilhana, přednáška jakéhosi Holečka v Šumperku v tělocvičně, už si ani nepamatuji, jestli to byl Pákistán nebo Patagonie, jen jsem nechápal, že někdo mohl být ve stěně v takovém počasí osm dní, ale přesto jsem byl absolutně lapen do dobrodružství zvaného lezení. A s tím jsem objevil i Montanu. První úžasné články zase toho Filipa Šilhana a také první precizně zpracované rozhovory, které pro Montanu připravoval Martin Krejsa, a které tak krásně hrály na jednu z mých strun, tedy zájem o historii. Apropo jméno Martin Krejsa se až nápadně shodovalo se jménem jednoho odborného asistenta na Stavební fakultě v Ostravě, kde jsem studoval.
Pak ten Filip Šilhan naráz, nečekaně a v plné síle odešel z toho krásného světa a já několikrát za sebou četl knihu Cesta do hor. Stejně tak mi učarovala kniha Báječná léta na laně od Jiřího Růžičky, ze které některé pasáže znám i nazpaměť. A i tento zakladatel československé horolezecké žurnalistiky odešel tam nahoru, kam se s lanem vylézt nedá, ale příběh, který začal, ten pokračoval dál. Nikdy bych však nečekal, že součástí toho příběhu, který spojuje všechna zmíněná jména, budu jednou i já.
Po dvaceti letech sedím ve třetí řadě, ve VIP zóně v kině Vesmír v Ostravě vedle Tomáše Roubala, nynějšího vydavatele Montany. Kolem pobíhá s fotoaparátem Pepe Piechowicz, na pódiu vidím vedle Máry Holečka taky Martina Krejsu a těším se. Ve svých skoro 40 letech se těším jak malé dítě. A na co? No jasně, Mára nám povypráví něco ze svého života, který by mu mohl kde jaký smrtelník závidět, ale trochu zainteresovaní lidé moc dobře ví, že takový život není jen procházkou růžovým sadem a ne vše je v něm zadarmo, jak by se mohlo zdát. Ale Marousek se svým uvolněným a ležérním stylem je pro tentokrát pouze předskokanem. To hlavní teprve přijde.
.
„To hlavní“ na papíře. (f: Martin Stolárik)
.
Legendy! Lidé, kteří formovali horolezectví v Československu. Ano. Martin Krejsa, který před dvaceti lety začal pracovat na prvních rozhovorech s předními československými horolezci, dokončil svou knihu Navždy první a dnes je slavnostní křest. Ale není to jen tak obyčejný křest. Na pódium je postupně za velkého potlesku pozváno šestnáct žijících „Hvězd“, které nejen v mých očích stále září. Nikdy bych nečekal, že si budu moct podat ruku s 91letým Františkem Plškem, který, ač zdravotně indisponovaný, se mi ochotně podepisuje do právě pokřtěné knihy od Martina Krejsy. Vybavuje se mi, jak jsem před patnácti lety s Brunem bojoval v „Hokejce“, kterou Plšek se Zachovalem vylezli v roce 1950! A ožívají i další vzpomínky. Třeba na krásnou „Orolínovu hranu“ na Rabštejně, kterou jsem lezl ve svých začátcích se Staroušem, a teď se přímo od Michala Orolína dozvídám, jak v ní při prvovýstupu spadnul skoro až na zem. Nebo takový „Kývala-Zeitler“ na Ošarpancích, kterého jsme před jedenácti lety lezli s Makym. A tady teď vidím oba prvovýstupce a poslouchám jejich historky. A samozřejmě další známá jména jako třeba Červinka, Páleníček, Záhoranský. No a nesmím zapomenout na jedinou ženu večera, horolezeckou královnu Dinu Šterbovou!
Ano, příběh, který pro mě tehdy začal nástupem ke studiu na vysokou školu, pokračuje dál a já jsem jeho součástí a jsem za to hrozně rád. Buďte taky součástí tohoto příběhu, utvářejte příběhy nové a hlavně je nezapomínejte předávat taky dál, tak jak to udělal Martin Krejsa ve své knize Navždy první, která bezesporu patří mezi to absolutně nejlepší, co o československém horolezectví vyšlo!
Potkáš-li na boulderovce lezce, jak urputně shybuje na dvoumilimetrové liště a prokládá to sérií cviků na břicho, můžeš si být jistý, že nenápadně ladí formu. To aby mohl v létě ve Skaláku ledabyle odhodit triko, nonšalantně kývnout na nervózně přešlapující slečnu, kterou si vyhlédl na Offu, vytáhl ji poprvé ven a svěřil jí svůj olezlej kýbl, aby hrdinně nastoupil do sedmy, kterou už má tak nachozenou, že ji může lézt poslepu… Ale to ona neví!
Je poprvé na písku a obdivně vzhlíží na kampusem vyrýsovaná záda, zpoza nichž se ozve varovné: „Tady pozor,” když borec předstírá obtížný krok metr nad tutovou smycí. Za pár týdnů frajera prokoukne, ale zároveň zjistí, že se spolu s ním zamilovala do lezení, což jí převrátí život naruby.
My to víme, on to ví a ty to určitě víš taky. Lezkyně jsou prostě nejkrásnější a nejskvělejší ženy na světě. A když není po ruce žádná dostupná, musíš si vytrénovat svou vlastní. V čem je ale jejich kouzlo? Důvodů jsou stovky, ale abychom si ponechali trochu tajemna, rozkryjeme si jen deset hlavních bodů, proč by sis měl svou lezkyni hýčkat, anebo se naopak aktivně po nějaké ohlížet, pokud ji ještě nemáš po svém boku.
.
.
.
1. Lezkyně není dámička.
Když je podmínka a lepí to, tak s tebou klidně jede boulderovat. Jiná by radši zalezla pod peřinu s hrnkem kakaa a knížkou, ale ona má priority jasně postavené a ví, že kakaa se dočká, až bude venku pršet. Do jarního Arca si přibalí péřovku, aby dole nezmrzla, až budeš půl hodiny hledat kroky ve vysluněné plotně, a nevadí jí ani čtyřicetistupňové vedro na Prachově, kde ji nutíš rvát se nahoru sypajícím se komínem. Nerozhází ji zlomený nehet ani modřiny na kolenou a nebude chtít domů, protože ji štípou komáři..
2. Lezkyně pije pivo.
Všechny ty slečinky s jejich Aperolem a melounovou vodkou se můžou jít zahrabat, lezkyně si s tebou po pekelném dni v Ádru sedne do Kalírny a žíznivě se ponoří do půllitru Bernarda.
3. Lezkyně se nestydí.
Lezci tak nějak celkově postrádají základní podstatu studu, převlékají se kdekoli a kdykoli, koupají se nazí, a v bivaku ve stěně si ležérně půjčují mobilní záchod v podobě gumového pytle. Lezkyně pak není výjimkou, konvenční přístup k soukromí rychle vymění za nenapodobitelnou atmosféru lezeckého života. Což je o něco rozumnější, než když po půl roce stráveném s tebou nemůže jít čůrat, protože bys ji mohl slyšet z vedlejší místnosti.
.
.
4. Šminky a make up zapomeň.
Na řasenky, pudřenky, tužky na oči, laky na nehty, oční stíny, rtěnky a kondicionéry není v krosně místo, lezkyně si s sebou zabalí kartáček na zuby a deodorant, protože je dáma, a opalovací krém, protože není blbá, narozdíl od tebe, kterému ho bude muset zbytek výjezdu půjčovat. No, a když už nepotřebuje L’oreal ve skalách, tak se mu vyhýbá i doma. Díky tomu vypadá ráno stejně jako večer, nestráví každý den hodinu malováním se, a za ušetřené peníze si koupí lezečky.
5. Lezkyně miluje přírodu.
Upřímně, lezení a příroda jsou dvě neodlučitelné esence. Každý, kdo jednou sejde z asfaltky a sáhne si na skálu, nutně propadne lásce k přírodě a zvířatům. Miluje ji, chrání ji a žije v co největším souladu s ní. No řekni, chtěl bys snad doma holku, co se nosí v norkovém kožichu a příroda jí evokuje sennou rýmu a psí lejna?
6. Plánování dovolené s lezkyní je sen.
Každý ve „smíšeném páru“ to dobře zná – ty chceš do Finale, jenže ona by radši courala po Římě, shodnete se kompromisně na Paříži, protože Fontáč, ale nakonec se budete stejně celý den táhnout od Eiffelovky k Sacre Coeur a na bouldery nezbyde čas, neboť „vona s tebou chodí furt někam, tak nevotravuj.“ V lezeckém páru se najde čas na všechno, ráno se leze, odpoledne se flákáte u moře a večer testujete kvalitu místního vína – červeného, protože „je dobrý na krvinky.“
7. Lezkyně ti prozáří den.
Nenech se zmást, i když má ramena širší než ty a vlasy jí trčí do všech stran, protože se už týden myjete v potoce, lezkyně je pořád něžné stvoření a chce se líbit. No, a jelikož „koktejlky“ nejsou v Labáku zrovna praktické a lodičky s podpatky vzdala už dávno, dá si záležet, aby aspoň její lezecký šatník měl styl. Takže zatímco ty máš na sobě už čtvrtý den jedno triko, které vypadá jako bys v něm prolez ostnatým plotem, ona si pečlivě sladí sportovní top s barvou opletu lana, oblékne si legíny s květinovým vzorem a navrch se na tebe zářivě usměje. Z nějakého důvodu se takový spolulezec jistí příjemněji než Karel v pláťákách se záplatou na zadku.
.
.
.
8. Lezkyně není nána.
Ne vážně, to nejde říct jemněji, lezkyně spolu neprobírají s kým zrovna randí Ariana Grande a že se Pepa z Ordinace v minulém díle pohádal se svým šéfem. Nemyslí si, že Země je plochá, nenechává si věštit od Jolandy a nemá hysterický záchvat, když v lese není signál. Lezení tak nějak přirozeně přitahuje inteligentní lidi, takže když ji potkáš ve skalách, můžeš si celkem vsadit na její intelekt.
9. Lezkyně je nekonečně trpělivá.
Vydržela tě tři hodiny jistit, zatímco jsi nadával na výrobce lezeček, autora cesty a svoje rodiče, že ti do vínku nepřidali o pět centimetrů víc. Už si nějak zvykla, že jsi ve stěně a na stěně víc než doma. Přežila i všechny tvé stejně vyšinuté kamarády a naslouchá tvým hodinovým monologům o naplánovaných projektech. A jestli si tě po tom všem nakonec i vezme, co víc chtít?
10. Konečně, lezkyně dodá tvému (lezeckému) životu, smysl.
K čemu by ti všechna ta čísla a projekty byly, kdyby ses nemohl doma pochlubit a sklidit za ně pochvalu? S kým bys po večerech po úmorném dni ve skalách sdílel éterickou chuť hvězdného nebe a ojíněné louky? Kdo by ti rozmasírovával zatuhlá ramena a předloktí? Komu bys mužně tahal morálovky na písku, aby si je mohl bezpečně zkusit na druhém? Komu bys ráno v bivaku mlel čerstvou kávu a natrhal kvítí cestou pro vodu? Jasně, dobrej parťák většinu z toho zdatně pokryje, ale nakonec, nechybí tomu něco?
.
__________
.
Neříkám, že žena, která neleze, nemůže splňovat žádný, nebo všechny z výše uvedených bodů. Možná je to u vás doma všechno jinak a možná je to tak lepší.
Tak či tak by si každý muž měl dnes najít chvilku, aby poděkoval nějaké ženě v jeho životě – protože to s námi nemají vůbec lehký!
Je drobná, bloňdatá, vypadá nevinně, ale nejspíš tě přeshybuje. Její zbraní je cepín a nejčastěji ji uvidíš zabalenou v bundě. Ne, není to Lucka, ale pochází ze stejné závodní stáje.
Aneta Loužecká už druhým rokem reprezentuje Česko na evropských mistrovstvích v ledolezení na obtížnost a na rychlost. V jednom z posledních evropských pohárů dokonce skončila třetí v obtížnosti. Letos se poprvé probojovala až na mistrovství světa a nevypadá to, že by se chystala polevit na tempu.
Vím, že lezeš i klasické bouldery a lano – v těchto disciplínách jsi dřív závodila za mládežnickou reprezentaci. Kdy tě začalo lákat ledolezení?
No, ledolezení a drytooling mě lákal hned, jak jsem začala lézt, což jsou zhruba čtyři roky zpátky. Ale k ledům mě pustili až loni, když si byli jistí, že jsem dostatečně vylezená a nezabiju se při tom. No a hned svým prvním závodem loni jsem se kvalifikovala do reprezentace, letos jsem český pohár vyhrála, čímž jsem se nominovala do evropských mistráků a na svůj první světák.
Takže jsi nelezla od mala? Co tví rodiče, nejsou lezci?
(směje se) Já vyrůstala v zoologické zahradě, takže místo sportu jsem se houpala slonům na chobotu a hrála si s žirafama, moji rodiče tam oba pracují. K lezení jsem se dostala úplnou náhodou, když v Kralupech otvírali nový lezecký klub a já si to šla zkusit. Jako jediná jsem tam tenkrát vylezla nějakou cestu a oni mě poslali na závody.
…
Místo sportu jsem se houpala slonům na chobotu. (f: archiv AL)
.
Po první cestě v tvém životě tě poslali na závody?
Jo, neměla jsem ani lezečky, ty jsem začala shánět teprve den před tím závodem a náhodou jsem při tom narazila na holešovické stěně na mého budoucího trenéra Libora Hrozu staršího, který na mě při mém dotazu vyvalil oči.
„Tady neprodáváme lezečky, tady jsi na stěně, na co je vůbec potřebuješ?“
„No, mám jet na závody v boulderingu, nemohl byste mi vysvětlit, co to vlastně ten bouldering je?“
Tehdy ti nabídl, že tě bude trénovat?
Postupně, začala jsem pravidelně lézt a učit se vše od základu. Trénují mě Libor i Lucka Hrozovi a holešovická stěna je mým tréninkovým zázemím.
Což vyvolává otázku, jak se vlastně trénuje na ledy?
Blbě. Ve spoustě zemí na to mají ohromné tréninkové stěny ze dřeva, do kterých lze zakopávat mačky, u nás nic takového nemáme. Na jiné stěny mě pochopitelně nepustí vůbec, protože cepíny by ničily chyty, takže jsem si od Lucky půjčila její staré tréninkové chyty a postavila si tady v Mammutu na boulderovce tréninkové kolečko, na kterém lezu do úmoru. Doma jsem si postavila vlastní malou zakopávací stěnu, kde mám pověšené pařezy na trénink paragánu a tak.
V čem vidíš největší rozdíl proti normálnímu lezení?
No, minimálně je to mnohem silovější, na začátku jsem si říkala, že přece pořád držíš madlo, takže ti nemůže „natýct“… No, nateklo mi asi tak do dvou minut, takže nejtěžší část je pro mě výdrž. Musíš si najít způsob, jak vyklepat, a zároveň nepustit cepín.
.
Hlavně nepustit cepín. (f: Pepe Piechowicz)
.
Jaké je pro to pravidlo při závodech? Kdyby ti vypadl cepín?
Tak končíš. Ty cepíny nesmíš mít jištěné, držíš je volně, takže když ti spadne, krom toho, že jsi diskvalifikován, riskuješ, že si dole zabiješ jističe… Celkově závodní ledolezení na obtížnost je úplně jiné než venku. Led je většinou jen ve spodní pasáži a zbytek lezeš přes kamenné nebo kovové mikrochyty, za které se musíš přesně pověsit – vůbec cepín nezasekáváš.
Jaká jsou tam pravidla pro bodování?
Nejvíc se počítají cvaknuté presky, to je úplně jiné než u klasického lezení, tam cvakáš jen z povinnosti.
Loni jste s Luckou byly na lezeckém zájezdu na Aljašce, jaký to byl zážitek?
Bylo to tam super, ale je tam zima, mně je vůbec pořád strašná zima.
Tak to jsi zvolila ideální sport.
No, moje teorie je taková, že jelikož je mi zima furt, tak už je jedno, jestli při normálním lezení nebo na ledech. (směje se) Lucka na Aljašku odjela chvíli po operaci kolene, takže sotva chodila, ale stejně to tam všechno přebušila a já si to jen užívala jako druholezec.
Takže zatím nemá strach z toho, že by žák překonal svého učitele?
No, to fakt nehrozí. Spíš je jako moje starší sestra.
.
Aneta s Luckou Hrozovou (f: Pepe Piechowicz)
.
Jaké jsou tvoje cíle? Láká tě třeba zopakovat si některé Lucčiny přelezy v drytoolu?
Určitě, výhledově bych ráda lezla víc venku, zatím se ale maximálně soustředím na závodní lezení a ven se moc nedostanu, taky bych musela dostudovat dost metodiky, protože na Aljašce ze mě byli chvílemi na nervy. (směje se)
Takže až vyhraješ svěťák, tak přijde ten správný čas na lezení venku?
Přesně! (směje se) Nejdřív zlato na svěťáku.
Co bys poradila zájemci o ledolezení?
No, když ti trenér doporučí vzít si k helmě plexisklo, tak se s ním nedohaduj. Já si takhle uštípla kus předního zubu, když jsem zabrala za spoďák a ten cepín mi vyletěl přímo proti obličeji. Od té doby už plexisklo radši nosím.
__________
Otázka pod čarou.
Co půjdeš studovat, až odmaturuješ?
Medicínu, konkrétně patologii…
Proč patologii?
Protože tam už není co zkazit. (smích)
V prvním díle naší rubriky ses dočetl o tom, jak lépe přemýšlet o pohybu a tréninku, čemu se třeba vyhnout. Problém s naším tématem je, že je to záležitost zkušenosti. Dokud nemáš zkušenost s tím, jak ti pouhé pomyšlení na bříško malíčku u ruky zpevní ruku tím, že se automaticky opře o žebra a nohu, netušíš, jak velký rozdíl to ve skutečnosti je. Když si otevřeš Knihu pěti kruhů od Mijamota Musašiho, legendárního samurajského mistra žijícího na přelomu 16. a 17. století, a nalistuješ kapitolu týkající se jednotlivých úderů a technik, popis je poměrně krátký, ale téměř každá tato minikapitola je zakončena formulkou ve stylu: „Je třeba to prozkoumat,“ nebo „pro lepší porozumění je třeba pravidelně praktikovat.“ I zde v naší rubrice je třeba vše prozkoumat s otevřenou myslí a pro lepší porozumění pravidelně praktikovat.
Pokud jsi někdy v nedávné době absolvoval přednášku u Jirky Baláše (působí na FTVS UK, pozn. red.), možná ti ukazoval i slide s jedenácterem instrukcí pro lezce začátečníky od Jeffa McNamee a Jeffa Steffena vycházející z jejich článku The Effect of Performance Cues on Beginning Indoor Rock Climbing Performance publikovaném ve Physical Educator. Tyto body jsou dle mého názoru výborné, k některým mám výhrady, ale to je proto, že pánové tyto body vyvodili z praxe, kdežto pohled mnou protežovaný je založen na fyzioterapeuticko-neurologickém přístupu doktora Čumpelíka, který vychází z docenta Véleho a profesora Vojty.
Čili autoři nevědí o strategiích řízení pohybu nervovou soustavou, takže volí na první pohled nejlehčí cestu (např. tříoporové lezení, které ale dlouhodobě povede k přerušení funkčního svalového spojení rukou a nohou, což povede k přetěžování, bolestem a zranění). Tato cesta je ale z dlouhodobého hlediska nefunkční. Body vypsané a přeložené Jirkou jsem okomentoval.
.
JEDENÁCTERO INSTRUKCÍ PRO ZAČÁTEČNÍKY
.
1. Váha je na nohou
Klíčová věc. Váhu na nohy je možné dostat, pouze pokud mozek rozeznává nohu jako dobrou oporu. Pokud lezec trpí plochou nohou, má příliš malou lezečku nebo našlapuje na stupy špatně, mozek vyhodnotí nohu jako špatnou oporu. Dobrou oporu je možné vytvořit, pokud pořádně zatlačíme do prstů na nohou (měla by na to zareagovat pánev mírným natočením předních spin nahoru a napřímením páteře). I proto je výhodnější nemít příliš malé lezečky. Je pak možné lépe pracovat v botě se svaly chodidla a zároveň náš mozek získává více senzorických informací z konečků prstů na nohou, takže vytvoří lepší ideu pohybu, která nebude ničit souhru rukou a nohou. Další možnost, jak zlepšit oporu nohy, je zatlačením do malíkové hrany v lezečce, aniž by došlo k natočení lezečky. Koleno a kyčel se tím nastaví do vnější rotace. Pokud by ses snažil jen poslat koleno ven bez tlačení do malíkové hrany, nebude to dlouhodobě fungovat. Pro mozek začíná řetězec v konečcích prstů na nohou a končí na rukou. Pokud sáhneš doprostřed řetězce, přerušíš náš vrozený pohybový program.
2. Při pohybu tlačíme do nohou, nepřitahujeme se rukama
Konkretizoval bych toto heslo tak, že tlačíme do prstů na nohou, do malíkové hrany na noze a koleno od těla (reálně se to koleno nepohne, tlačíme „jen v hlavě“, tímto povelem přeneseme mnohem víc váhy na nohu a zároveň se tím dostane kyčel do vnější rotace). Pohyb by měl vycházet z nohy. Zároveň se odtlačujeme od ruky, která drží chyt (stojná ruka). Určitě se k ní nepřitahujeme.
.
Jak se dobře postavená noha projeví na celkové pozici na stěně. Vlevo špatně, vpravo lépe. (Měl jsem si vzít jiný trenky, pozn. aut.)
.
3. Dvouoporové postavení
Kolika končetinami se dotýkat stěny? Tříoporový styl lezení (Jirka Baláš ho má v prezentaci, pozn. aut.) dává smysl pouze, pokud člověk leze v nejištěném terénu a potřebuje lézt co nejvíce na jistotu. Pokud neřešíš bezpečí, je třeba lézt dvouoporově. To tvrdí mj. i Klaus Isele, fyzioterapeut Adama Ondry a bývalý fyzioterapeut rakouského lezeckého týmu. Důvod byl popsán v minulém díle. Naše tělo je uzpůsobeno jen na jeden pohybový vzor, a to je střídání páru kročných a stojných opor v křižném vzoru (stejně jako v chůzi). V případě tříoporového lezení mozek neví, ke které noze má přenést těžiště a postupně dochází k funkčnímu odpojení pánve od hrudníku, což vede k deaktivaci některých svalů trupu. Naposilování těchto svalů při core tréninku však nepovede k jejich opětovnému zapojení. Jak ses dočetl v minulém díle naší rubriky, mozek nezapojuje svaly podle jejich síly, zapojuje ten svalový řetězec, který zná nejlépe. Svaly, které jsou v protežovaném řetězci, pak zesílí. Opačným způsobem to nefunguje.
4. Uvědomění si těžiště během lezení
Správný přenos těžiště v těle je základem efektivního lezeckého pohybu. Pokud lezec dbá na dvouoporové lezení, ještě pořád nemá vyhráno. Že stojíme na jedné noze, ještě neznamená, že na ni máme přenesenou váhu. Pokud je noha špatně nastavena, mozek ji rozeznává jako špatnou oporu a odmítá na ní přenést váhu.
(Podívej, jak se povedlo přenést váhu Chon Jongwonovi. Alexei Rubtsov ve výrazně horší pozici, mj. má váhu na pravé noze, ideálně by ji měl mít stejně jako Chon na levé. Chon se hezky odtlačuje od ruky.)
.
Vlevo špatně, vpravo dobře (screenshot z videa světového poháru)
.
5. Postavení nohou na stupech
O postavení nohy na stupech už jsme se něco dozvěděli v prvním bodu. Ještě bych doplnil, že bota by neměla být na kolmo proti stěně, to opět znemožňuje efektivní přenos těžiště. Je tedy třeba, aby směr chodidla vůči stěně byl v souladu se směrem pohybu těla.
6. Pohyb začíná nohama
Spousta lezců zahajuje pohyb z rukou. Naším cílem by mělo být zahájení pohybu z nohy. Obvykle lze toto rozeznat z trajektorie těla při lezeckém pohybu. Pokud tělo nejprve směřuje k ruce, která drží chyt, byl pohyb zahájen z ruky. Pokud nejprve pánev směřuje nad chodidlo a až pak tělo zamíří k dalšímu chytu, jedná se o pohyb z nohy.
7. Menší kroky
Obecně se snažíme dělat kratší kroky nohami, aby se nám snáz přenášelo těžiště z nohy na nohu. Je tedy lepší vybírat si stupy, které jsou blízko vertikální osy těla.
8. Mírně pokrčené ruce
Jak se držet? Natažené ruce vylučují následující prvek našeho jedenáctera, který je klíčový. Navíc natažené ruce většinou vedou k visení (přenosu váhy na ruce). Někdo by mohl oponovat, že na natažených rukou člověk déle vydrží, neboť mu svaly tolik nepracují. To ale za prvé znamená, že přetěžuje vazy, a za druhé nebere v potaz stání na nohou a celý pohybový vzor, který vyžaduje odtlačování od ruky. Energeticky by to navíc mělo vyjít stejně jako mírně pokrčené ruce. I proto, že na vyvěšené ruce svalový řetězec končí v rameni, při mírně pokrčené ruce svalový řetězec zabírá až k pánvi.
.
„Slečna je to hezká, ale moc dobře tam není.“ Až moc pokrčené ruce. (f: Standa Mitáč)
.
9. Lezení odtlačováním
Klíčový prvek. Spousta lezců se přitahuje k ruce, kterou se drží, obzvláště v převise. To má za následek rotaci trupu ke špatné ruce. My se ale potřebujeme odtlačovat od ruky, která drží chyt. Praktikuje se to takto: Najdi si kolmici, kde budeš moct udělat klasický frontální krok (pánev a tělo je přímo proti stěně, ne bokem) a zkus nastavit správně nohu a odtlačit se od loktu ruky, která se drží.
10. Maximalizovat tření
Pokud lezeme nohama po strukturách, je třeba mít paty níže (u obyčejného stupu bys měl tlačit do prstů na nohou tolik, aby pata byla nad úrovní špičky) a tlačit do malíkové hrany na nohou. Pokud je chyt velký, tak se ale nestavíme celou botou nebo co největší částí, ale stále jen na palec nebo malíkovou hranu, podle toho, jestli jsme ve frontální pozici nebo bokem.
11. Plynulý přenos váhy
To znamená, že je nejprve třeba zvládnout statický pohyb a na jeho správných základech budovat pohyb dynamický. Dynamický pohyb je samozřejmě platnou součástí lezeckého projevu, ale využitím kinetické energie při dynamickém kroku často maskujeme nefunkčnost některých svalových skupin trupu. Plynulý přenos těžiště vychází z dobrého rozeznání opory stojné ruky a stojné nohy a jejich ideálnímu propojení. Pokud trénuješ core, trénuješ stabilizaci těžiště uprostřed těla. K efektivnímu přenosu těžiště ale potřebuješ být schopen těžiště přenášet uvnitř těla ze strany na stranu (z nohy na nohu) a takovou svalovou souhru není možné vytvářet při core tréninku. Problematice core tréninku se budeme věnovat v některém z dalších dílů seriálu.
.
RESUMÉ = TĚŽKÝ NÁVRAT DO LEHČÍCH CEST
Prvků, které byly vysvětleny, je tu poměrně dost. Vyber si jeden a začni na něm pracovat. Budeš potřebovat lézt lehčí cesty, abys měl nad cestou navrch a mohl se vědomě soustředit na daný prvek. Časem přejde toto vědomé úsilí do podvědomí. Jak rychle to bude, bude záležet na tom, jakou máš pohybovou inteligenci a jaký máš poměr správně provedených kroků vůči těm, kde se ti to úplně nepovedlo. Čím víc je těch prvních, tím rychleji to jde. Moje osobní zkušenost je následující: Kromě jednoho tréninku týdně lezu pouze lehké cesty a bouldery, zlepšuji se takto každý rok o stupeň a nic mě nebolí. Jen je potřeba nastavit hlavu z módu „je zábava vylézt něco těžkého“ na „je zábava vylézt něco efektivně“.
V tomto seriálu jde o věci, které se obtížně popisují slovy. Postupuj tedy opatrně a pečlivě vše zkoumej, ať se nezraníš. Vybral jsem jen takové prvky, které mi přijdou poměrně lehké na provedení, i přesto pokud si nejsi jistý, raději vyhledej pomoc odborníků. Technice zdar!
První díl této rubriky vyšel minulý měsíc a najdeš ho tady. Pokračování zveřejníme koncem března.
Praha-Ústí-Tisá-Berlín-Akaba. Nevidim nic, jedem v pěti, zavalen haulbagy. Nechápu, jak se nám to podařilo zabalit a vejít se do váhovýho limitu. V letadle už tasím brýlky a sundavám vrstvy. Po příletu na místo se ale zase rychle oblíkám. Od vystoupení z letadla je mi týden vkuse pořád jenom zima. Saleem nás ubytovává u sebe. Uplně skvělý místo, hned si tam připadám jak doma. Další den už společně objíždíme možnosti na prváč, kvůli kterýmu jsme tady. Nejvíc na nás zapůsobila linka v kaňonu Rad Al Beidah. Kaňon sám o sobě ale moc nezapůsobil, všude se válej pet flašky, kozí nohy, kůže a vůbec spoustu bordelu. Stín a zima. Škoda. Široká převislá stěna s jasnou linkou v černý skále uprostřed to ale přebije.
.
Jordánská rána (f: Ondra Tůma)
.
Výšku nedokážeme odhadnout, obtíže už vůbec. Rozbíjíme BC a hned další den už nastupujeme (ve fast alpine style žabkách) do stěny, se střídáme po dvojicích. Oproti prvovýstupům na našem písku je tohle vrtání uplně jinde, když ti něco spadne (a že mi spadlo! kladivo, vrták…), čeká tě dlouhý jumarování (díky Ondro!). U každýho vrtání jsem tam tak trochu blbě a dost často na brzdy, ale pocit právě vytvořený nový dýlky v panenský skále se nedá popsat. Máš ten nejvíc intenzivní pocit že žiješ, něco jako když vylezeš z ledový vody. Víšjak. Po sedmi dnech dřiny, strachu a zažívání pocitů, co jinde nezažiješ, jsme všichni čtyři na vršku. „Morning Sun Street“ (aka Cesta Štrýtu) 7c+ RP je na světě. 15 dýlek, 550 m, z toho 9 dýlek mezi 7a–7c+. Opojení. Takhle nějak si představuju narození dítěte. TOPO
Další týden pak trávíme chvíli v Akabě u moře, kde se dva dny přejídáme nejlepšim jídlem, a taky lezenim cest v okoli Wadi Rum, kde se už cítíme jak lokálové. Díky Saleemovi už vím, co to znamená bejt high jako Saleem! Poslední týden pak už zase v poušti kousek za vesnicí, kde lezem spíš tradiční a dobrodružný cesty. Skvělý zážitky, ale moc rád bych tu zase měl za pasem bohrmašinku!
.
Ondra Tůma a v temném pozadí Ondra Beneš
.
Jordánsko skvělý, díky moc parto: O.B. (ředitel, delegát, co má všechno zmáklý, swiss engineering), Matějko (týpek, co jede kudlu a má to v paži), Ian (strýc, kterýho chceš mít v horách! skvělá atmosféra, ať se děje cokoli) Zdeny a Pája (největší pohodáři, co opravdu uměj žít) no a Fido… Nechápu, kde se tyhle lidi roděj, je to asi dar od boha, umět takhle hlásit.
S fyzioterapeutem Jiřím Čumpelíkem a Adamem Ondrou jsem se seznámil před dvěma lety a toto osobní setkání a spolupráce s nimi mi změnilo náhled na lezení, lezecký pohyb a trénink jako takový. O některé zajímavé vhledy bych se rád podělil…
Zapojme celý řetězec
Proč je efektivita pohybu tak důležitá a jak velkou roli hraje ve sportovním výkonu?
Na začátek je třeba říct, že náš vrozený pohybový program nás předurčuje k určitému ideálnímu pohybu. Čím více se náš pohyb odchyluje od tohoto ideálu a čím častěji vadný stereotyp opakujeme, tím větší je šance, že se přetížíme a zraníme. To, že je tělo schopno určitého pohybu, ještě neznamená, že je pro něj předurčeno. Člověk se rodí s kyčlemi a rameny ve vnitřní rotaci, aby zabíral co nejméně prostoru. Po uzrání centrální nervové soustavy projde miminko všemi vývojovými pozicemi už ve vnější rotaci. I lézt bychom tedy chtěli ve vnějších rotacích. Při těžkých krocích nicméně může dojít k situaci, kdy tělo ještě neumí provést daný krok ve vnější rotaci (svalový řetězec není dost silný), a protože mozek použije cokoliv k dosažení cíle, může použít i jednorázově výhodnější vnitřní rotaci. Výsledkem je, že těžký krok zvládneme. Při opakování takového vzoru častěji ale začne docházet k přetížení a následně i ke zranění. Jediný pohybový vzor, pro který bylo naše tělo evolučně vymodelováno, je chůze, běh, lezení horizontální (jako dítě s koleny na zemi) a lezení vertikální – tedy rozlišení páru kročných a stojných opor v křižném vzoru (viz obrázek) a s tím spojená rotace žeber a úklon bederní páteře.
.
Rozlišení páru kročných a stojných opor v křižném vzoru (zdroj: J. Čumpelík)
.
Některé sporty pohybovou efektivitu ve smyslu podřízení se anatomickému pohybu řeší méně, např. silniční cyklistika, u některých je pohybová efektivita alfou a omegou. Jedním z těchto sportů je i lezení. Skalní lezení takové bylo vždy a moderní (cca posledních 10 let) závodní lezení je tomu také mnohem blíže než závodní styl „udrž co nejmenší lištu a udělej na ní jednoruční shyb“.
Jakých přírůstků je možné pohybovou efektivitou docílit? V lezení jsou přírůstky hůře měřitelné, a tak si pomůžeme kampusem. Adam Ondra se po aplikaci určitých prvků našeho vrozeného pohybového programu zlepšil na kampusu v závislosti na disciplíně o 50–90 % za deset dní. Ano, samozřejmě je to Adam s jeho enormním citem pro tělo. Zároveň je to ale Adam a jeho pečlivě a cíleně pilovaná efektivita pohybu, která i přesto umožnila takový progres. Dlouhodobě spolupracuji také s jedním profesionálním kajakářem, který se při poslední výraznější změně pohybového vzoru (bylo to už tuším třetí skokové zlepšení) zlepšil za týden na tréninkové trati z času 5: 30 na 5: 10, tzn. z původně produkovaných 100–110 wattů se dostal na 130–140 wattů. Zároveň se pomaleji zakyseluje a má nižší tempo záběrů za minutu. Bylo by dobré zmínit, že oba dva spolu s těmito zlepšeními přišli o dlouhodobé bolesti zad.
Výše zmíněná čísla, myslím, hezky popisují, co se s tělem při vyladění pohybu stane. Na příkladech enormně nadaných sportovců vidíme, že adaptace pohybových změn se dostaví rychleji než u běžné populace, ale díky tomu lze lépe porozumět výsledkům aplikace těchto principů, neboť lze vyloučit možnost výrazného zlepšení jinými tréninkovými způsoby, např. prací s energetickými zdroji (síla, silová vytrvalost, anaerobní vytrvalost atd.) Nicméně ne všechny zásahy do pohybového vzoru se promítnou okamžitě. U některých zásahů je třeba dlouhodobě vytvářet prostor pro opětovné zapojení některých svalů zpět do svalového řetězce, což může trvat i několik měsíců a projevuje se to nejprve mírným poklesem výkonnosti, který později přejde v růst.
To, co produkuje sílu na chyt nebo pádlo, je následující řetězec akcí: Z celého těla a senzorických částí těla (především konečky prstů, velmi důležitý je malíček) dojdou informace o nastavení a rozeznání opor do mozku a mozek podle těchto informací naplánuje další pohyb. Po naplánování pohybu je odeslán nervový impulz mozkem do svalového řetězce, který jej vykoná. Je to poměrně komplikované a nabízí se dost prostoru pro pokažení jednotlivých kroků. Sportovní trénink zatím bohužel pracuje pouze s poslední fází, kdy se snaží naposilovat co nejvíce izolované svaly (a ničí tak řetězec) a nebo se snaží naposilovat řetězec. Jenže není řetězec jako řetězec. Efektivní řetězce se neřeší na úrovni jednotlivých svalů (jestli je sval zapojen nebo ne), ale na úrovni svalových snopců (u některých svalů je klíčové, které jejich části pracují dominantně).
Jak dostat do mozku co nejvíce „správných“ informací, tak aby idea pohybu automaticky zapojila co nejefektivnější řetězec? Nejjednodušší způsob je soustředit se na to, jak zapojuji jednotlivé konečky prstů na rukou do úchopu a jak tlačím do prstů na nohou v lezečce (je lepší nemít příliš malou lezečku). A neposlouchat při pohybu hudbu, ale soustředit se na provedení pohybu.
.
TRX SE HÝBE. SKÁLA NE
Jak většina sportovců ještě stále přemýšlí o svém těle? Nějak takto: Tento sval, případně svalová skupina nepracuje, tak jak bych si představoval, musím ho tedy naposilovat. Nebo: Chci, aby mi pracovalo v pohybu co nejvíce svalů, budu posilovat tak, abych jich zapojil co nejvíc.
Řešením první myšlenky jsou izolované cviky. S nimi je ale problém – dlouhodobě rozpojují svalový řetězec. Efektivní svalová souhra totiž neprobíhá na úrovni jednotlivých svalů, ale na úrovni svalových snopců. K takové souhře není možné se dopracovat vědomou stimulací této souhry, je tedy třeba v posilování zapojit celý řetězec tak, jak jej vnímá mozek – tj. od konečků prstů na nohou po konečky prstů na rukou a dodat takové stimuly nebo podněty, které mozku umožní vytvořit efektivnější ideu pohybu, např. lépe zvědomit opory. Zároveň jsou ale izolované cviky cennými spojenci při natrénování na určitý silový krok v cestě, či při tréninku před závody, kdy je občas výhodnější krok urvat než ladit. Při aplikování takového přístupu dlouhodobě se ale dostaví zranění.
Druhá myšlenka – tedy posilovat co nejvíce svalů, je z hlediska neurologie také nedorozuměním, neboť mozek nezapojuje svaly podle jejich síly, ale spouští svalový řetězec, který zná nejlépe, tzn. ten který je nejčastěji opakován. Pokud například chci co nejvíce procvičit svalový řetězec používaný při lezení, nedává moc smysl používat balanční podložky či TRX. A to z důvodu, že chyty, po kterých lezeme, jsou stabilní. (Adam Ondra už od používání TRX také upustil, pozn. red.) Labilní podložky vedou k zapojení jiného svalového zřetězení než ty stabilní. Čili procvičuji jiný pohybový vzor než lezecký – tedy ničí nám lezecký pohybový vzor, protože je možné buď svalový řetězec posilovat a nebo aplikací jiného tento ničit. Pro jistotu: Chůze i běh jsou stejný pohybový vzor jako lezecký. Ale to neznamená, že krátkodobě nám nemůže TRX zvýšit výkonnost. Může, ale dlouhodobě nám například kazí naši schopnost přenést co nejlépe těžiště na nohu, což je základ efektivního lezeckého pohybu.
Jak tedy co nejlépe trénovat pohybovou efektivitu? To je věc komplikovaná. Záleží, jaké má člověk cíle a jaký je jeho lezecký projev. Více bychom se tomuto tématu chtěli věnovat v nové sérii článků, které najdeš na eMontaně vždy koncem měsíce ve 200 slovech.
Poznámka na konec:
Většinu idejí zde prezentovaných jsem nabyl během konzultací s panem doktorem Jiřím Čumpelíkem a aplikoval je na sobě a svých svěřencích. Sice už ho někteří díky poslednímu Reel Rocku znají, nicméně by bylo dobré zmínit jeho profesní pozadí. Pan doktor je vystudovaný fyzioterapeut a téma jeho disertační práce zní „Zkoumání vztahu mezi držením těla a dechovými pohyby“. Zároveň má vlastní bohaté zkušenosti s pohybem – 20 let byl tanečníkem baletu Národního divadla a zhruba 50 let cvičí jógu. Klíčová byla i jeho čtyři desetiletí trvající spolupráce s doc. Vélem, který byl jeden ze zakladatelů oboru fyzioterapie na českých vysokých školách a vystudovaným neurologem. Pan doktor Čumpelík kromě přednášení na FTVS, DAMU a 2. Lékařské fakultě pravidelně předává své znalosti také v zahraničí.
Stát se může cokoliv. Vypne tě zranění, odstěhuješ se na samotu, práce tě zavane do Finska, vydáš se na vejlet do nějaký tramtárie. Lezecká sezóna ti každopádně skončí už v průběhu září a ty předpokládáš, že se nejdřív bude v triku a teplákách běhat po skalách až s vůní jarních prvosenek.
I když, proč by?
Štrádoval jsem si to Vietnamem, když mi Káča s Kubou začali posílat fotky ze skal. S mořem za zády. Pche, podzimní dovolenkáři na Kalymnosu. Závistivě jsem pozdvihl obočí. A vzpomněl si na naše srpnový velikášský hlášky o házení vidlí do Vánoc v Čechách.
Tak si je proklepnu. A hle, silácký řeči nebyly žádným tlučením prázdný slámy. Názor rodin raději předem nezjišťujeme. Ještě by se příbuzenstvo projevilo jako okázale kyselý a nám akorát poskytlo výmluvu, proč si penízky raději ušetřit a letos si koledu teda ještě zazpívat.
Nejdřív byla v hledáčku Sicílie. Nic moc levnýho. Trocha brouzdání pro internetech dovedla Kubu na stopu Mallorcy. Pro mě devadesátková destinace z bookletu cestovky Fischer. Větší brácha Ibizy. Německý důchodci a všude samá diskotéka.
Ale vyměnit kapra v trojobalu, rozpačitý: „Jé, děkůjů,“ nad dárky a bezútěšně rozčvachtaný ulice za přímořský sluníčko, patnáct stupňů a pět dní pohybu ve svislým směru?
.
U mysu Formentor najdeš pěknou oblast La Creveta. (ilustrační foto S. Mitáč)
.
LETÍME, JEDEME, LEZEME
Ryanair je sice velmistr ve vydřidušství, ale doveze tě za pár šlupek z Berlína až do Palmy. Týdenní parkování v Německu u letiště je za hubičku. A byť to prý ve Španělsku není úplně košer, i na Vánoce se dá sehnat rozumně zpoplatněný kutloch přes Airbnb. Už o tom ani nevedeme diskuze – letenka je na mailu.
Nával přímořskýho kyslíku vystřídá boj s letištními autopůjčovnami. Když nemáš kreditku, jako bys nebyl. Externě sjednanému pojištění se vysmějou: „Haha, dobrej pokus, moulové.“ Předběžný rozpočet se začíná mírně přifukovat. Nakonec vyhandlujeme káru z nejlevnější kategorie. Tři mrknutí na dámu za přepážkou a pochvala její dokonalý angličtiny bez přízvuku (lhát se nemá, nebo účel světí prostředky?) a místo Fiatu 500 nám přihraje celkem prostorný Nissan.
Pět dní na mallorských vápencích může začít.
A teď bych se měl možná hnout k faktografickýmu výkladu. A zahrnout tě fundovaným popisem lezeckých oblastí, jejich předností a neduhů, tipů a triků jak se k nim dostat, či kterou zkratkou to vzít a vyfasovat při tom od místního farmáře sud pomerančový pálenky zdarma…
Ale servírovat nějaký učený rady, když jsme přitom sami stihli polízt sotva zlomek toho, co se na Mallorce dá, není pointa týdle zkazky. Internety už jsou toho stejně plný. Nebudu tu ani hýřit kvantem fórků, humorných okamžiků a nejapnejch situací, který Vánoce na skalách ve Špáňu přinesly. Navíc mi dochází množství doporučených slov.
.
Mallorcu a její vápno si zamiluješ jednoduše. (ilustrační foto S. Mitáč)
.
Dělat věci podle zvyku, v zajetým rytmu i naučeným sledu je komfortní. Komfort není sám o sobě špatná věc. Ale udělat spontánní úhybnej manévr z nalajnovaný, předvídatelný štreky přináší chvíle, který jsou silný už jen tím, že vůbec jsou.
Nemusíš bušit 8céčka, abys kdykoliv (psáno tučně a podtrženě) sbalil bágl, vercajk a nějaký fajn vokurky (čti kámoše), a vyrazil do nečitelných zítřků. Existuje spousta klišoidních hlášek, který by se tady daly použít.
Třeba jako krajně otřepaný: „Dělej, co tě baví.“ Když to budeš dělat i nějak jinak a někde jinde, bude tě to možná bavit ještě víc. Třeba jako lezení – na Boží hod, u tyrkysovýho moře. Paráda.
(O projektu Castletown už na eMontaně nedávno psala Anče, jejích 200 slov čti tady. Nebyla tam však jediná Češka. Svůj pohled na tuhle mega hajlajnovou událost nám poslala i Evka Laxová, pozn. red.)
Obvykle jezdím na výlety se samými muži a je to moc fajn. Tentokrát ale osm žen,
tří národností, které si se vším poradí, nebojí se vzít za práci, podat úctyhodný sportovní výkon, dobře uvařit a u toho být vždy společenské, usměvavé, něžné a krásné… Pánové prominou! Já se do těhle Bábovek zamilovala…
Týden jsme kreslily realizační plán, sestrojily celý highline setup a cvičně ho naply na nedalekém Fruitbowlu (známý highline spot, kam se sjíždějí lajneři z celého světa, pozn. red.) Tohle vše po sedmi měsících příprav a vydělávání peněz. Každá členka týmu má svou důležitou roli…
Vyrážíme! Násyp pod věžemi tvoří nestabilní suť. Při sebemenší chybce nechci pomýšlet na důsledky. V pozemním týmu, částečně omezeném na dvě holky, vrávoráme se čtyřmi batohy s lajnou. Je nutné ji pečlivě rozprostřít. Holky po trojičkách lezou na věže. Kromě toho, že lezení je fakt náročné a nebezpečné pro samou zimu a vítr, mají na těch spárových rukavicích ještě ty lyžařské…
.
Přípravy (foto: Katrin Bell, Anna Hanuš Kuchařová)
.
Opakované a komplikované spojení s leteckými úřady zajišťuje fotografka Katrin. Vyhlídková letadla ráda létají mezi věžemi. Lajna i přes snahu reflexních pruhů není vůbec vidět. My jen tiše doufáme, že to nějaké letadlo nepošle mezi věže.
Hauování batohů pro desetičlenný tým trvalo jeden a půl dne. Na vrchol Rectory si totiž musíš donést i dříví, kterým rozděláš oheň. My tam bydleli pět dní při průměrné teplotě šest stupňů.
Lajna je napnutá a my vyčerpané… Přesto nás neopouští humor, láska a nadšení…
.
Musely jsme zpracovat půl kilometru lajny… (foto: Katrin Bell, Anna Hanuš Kuchařová)
.
Světla je málo, účastnic mnoho: Itinerář zní jasně! Od světla do světla pořád někdo na lajně. Mrazí mě, když se probouzím v 6: 30, na spacáku mám jinovatku a Louisa se z vesela přivazuje na odsedku. Tak to pokračuje až do soumraku.
Není v silách nikoho jít tam i zpět najednou… Na Castletown je po celou dobu Rescue balíček (péřová deka, ochranná folie, pití a tyčinky) na 497 m si dáváme znamení rozpětí rukou Y (můžu jít) N (odpočívám dál) – to dává možnost další v pořadí vlézt na lajnu.
Výškový rozdíl mezi Castletown a Rectory je 30 metrů. Holky jdoucí z Castletown užasle hlásí: „Ty, já při chůzi po té lajně normálně ujížděla.“
.
Nahoře, kde končí přípravy a začíná vesmír. Je tu zima! (foto: Katrin Bell, Anna Hanuš Kuchařová)
.
Držím se jak klíště! Prvně na 497 metrů dlouhé lajně (pro zajímavost chodím highline do 40 m a to s pády). Ten kopec nahoru při pohledu zpět mě odrazuje od jakéhokoliv pohybu vpřed. Přesto po tom neskonale toužím. Už jen z toho důvodu, že vidím, jaká krása září z mých kámošek a nerozumím tomu, co říkají… Po dvou dnech vnitřního přemlouvání odhazuji vše, co mě sužuje, a drandím na kladce za třetinu vzdálenosti. Sedím na ohromné lajně v nevídaném prostoru, mávám rukami a až zpětně z videa rozeznávám, že vytvářím kmit nahoru a dolů v rozpětí bezmála pěti metrů. Lítám jako pták!
Při chongu (podřep, kterým se zvedá na highline, pozn. red.) cítím rychlé a cukavé pohyby lajny tam i zpět… Woow, co tohle je?! Další novinka? Při zvednutí se to krásně uklidní.
Náhle stojím v ohromném magickém prostoru a pokorně se ptám: „Můžu?“ Tuhle nekonečnou prádelní šňůru před sebou i za sebou teď ovládám „já”?
Můžu, co chci!
Ten prostor je teď jenom můj…
Je v něm vše a zároveň nic…
Po pěti dnech strávených na věži máš pocit, že bouráš dětský tábor. Nestíháš psát deníček, nechápeš sílu ani magii, která je tolik hmatatelná a osobitá pro každou z nás.
Lajnu sundaváme ještě za tmy. Není to jednoduché. Vše ale dobře dopadne a my se druhý den totálně vyčerpané a zároveň tolik šťastné těšíme všemu, co bylo, je a bude.
Už jako malej kluk, kterej začínal lízt, jsem sjížděl videa s Adamem a Mrázou a byl to můj takovej velkej, hodně vzdálenej sen, jednou vylízt 9a…
Na skály nebyl dlouhou dobu vůbec čas (zranění, závody apod.) Až jsem se najednou ocitnul v situaci a lezecký formě, že by to 9a vlastně šlo.
Minulý podzim jsem intenzivně zkoušel cestu „der Heilige Gral“ (9a) v Juře, která mě naprosto uchvátila. Bohužel i přesto, že k přelezu chyběl jen malej kousek, to nedopadlo a teď už jen čekám, až bude zase suchá.
(…)
Do Španělska jsem odjížděl s ambicema si hlavně zalízt a nic moc nehrotit, ale pořád jsem se nemohl ubránit myšlence, že by něco těžkýho mohlo padnout.
Zhruba po deseti dnech lezení jsme se vydali do Can Piqui Pugui (sektor, kde se nachází „A Muerte“).
Tahle linka se mi od prvního prolezu mega líbila.. Boulderový charakter, po dírkách, dynamické kroky, úplně můj styl.
Klíčem k přelezení téhle cesty je vydržet 25 těžkých kroků, které se postupně ztežují až do posledního nejtěžšího dynama, kterým skáčeš do restovacího místa. Pak si užiješ rest a ještě tě čeká jeden už lehčí bouldřík v kolmáči.
Na téhle cestě bylo nejdůležitější dostat kroky do těla, tak abych v nich byl schopnej být komfortní, jelikož se dá téměř v každém kroku spadnout (dlouhé nejisté kroky po dírkách).
Pak už jsem jen čekal na ideální pokus, až se všechno sejde, že a do posledního klíčového dynama dolezu v takovém komfortu, že budu schopnej ho skočit.
Samotný přelez pro mě byl hodně emotivní, hodně jsem si zakřičel, když jsem udržel dynamo… Napůl z toho důvodu, že to byl těžkej krok, napůl emocema. Dolez už jsem si jen užíval a moc jsem tomu nemohl uvěřit. Cesta mi zabrala pět dní.
Chtěl bych poděkovat Olinovi za neskutečnou obětavost, když se mnou musel chodit do sektoru, kam vůbec nechtěl, a skoro vůbec si nestěžoval.
(Vojtovi je 19 let a cestu přelezl 6. ledna. Za redakci moc gratulujeme. 9a je milník a vstupenka do vyšší ligy… Do klubu elitních lezců jako jsou Adam Ondra, Tomáš Mrázek, Petr Bláha, Honza Zbranek, Rosťa Štefánek, Ondra Beneš, nebo Jakub Konečný, pozn.)
Minulý pátek v Brně proběhlo otevření jedné z nejmodernějších bouldrovek v Evropě s názvem Hangar. Lidi se těšili hlavně na exhibiční závod nejsilnějších a zároveň nejlepších lezců a lezkyň z Česka a Slovenska. Stěna se veřejnosti otevřela v čtyři odpoledne a přesně v pět začala exhibiční kvalifikace, která se skládala z šestnácti bouldrů. Osm pro chlapy, osm pro ženy a na vylezení všech bouldrů měli závodníci hodinu a půl.
Kvalifikace byla hodně pěkná už jen z toho důvodu, že všechny bouldry požadovaly po lezci jak nutnou dávku síly, tak techniky. Až k neuvěření byl fakt, že i když byli diváci společně se závodníky v prostoru stěny, tak díky velikosti jakou Hangár nabízí, si nikdo nepřekážel a každý se mohl soustředit na to své – ať už to bylo lezení, natáčení videí, pořizování fotek nebo fandění. V průběhu celého závodu probíhala přátelská atmosféra a byla to spíš tréninková session než závod. Každý se chtěl předvést a ukázat, že si privilegium závodit v Hangáru zaslouží.
.
Autor článku si užívá svého privilegia. (f: Lukáš Bíba)
.
S poslední minutou kvalifikace měla nadpoloviční většina závodníků sedm topů a sedm zón, pouze tři lezci vylezli vše. Bylo jasné, že o postup do finále budou rozhodovat pokusy a počty zón. Jakmile skončila exhibiční kvalifikace, nastal krátká pauza, během které se na stěnu slétla lezecká veřejnost a začala zkoušet všechny různé problémy, které jsou na stěně postaveny. V současné době by na stěně mělo být postaveno cca 260 bouldrů.
Po uplynutí času vyhrazeného veřejnosti nastal zlatý hřeb večera – finále prvního ročníku „Hangar legends“. Pro každou kategorii byly nachystané čtyři bouldry a celý systém závodu probíhal zcela netradičním způsobem. První polovina byla vyřazovací. Odlezly se první dva bouldry a dva finalisté, co si na nich vedli nejhůře, vypadli. Zbylí finalisté se posunuli na dva poslední problémy. Tady se opět změnil styl hry. Každý závodník měl pouze tři ostré pokusy na zdolání bouldru a pokud daný problém nevylezl na první pokus, vrátil se do izolace, a počkal, dokud neodlezou ostatní závodníci svůj jeden pokus, a poté byl opět na řadě. (Stejným systémem probíhají závody La Sportiva Legends Only, pozn. red.)
.
Adam a závěrečný skokový boulder (f: Lukáš Bíba)
.
V mužích mezi sebou svedli boj o první místo Adam Ondra a Martin Stráník. Nakonec zvítězil Adam, který svým posledním pokusem dne vylezl jako jediný soutěžící závěrečný skokový bouldr a Martin bral stříbrnou pozici. Třetí místo obsadil slovenský bušič Štefan Bednár. Ženy s naprostou lehkostí ovládla Vanda Michalková, druhá byla Iva Vejmolová a Třetí místo obsadila Jana Ondřejová.
Po vyhlášení výsledků, jak už to tak bývá, se polovina lezců rozprchla domů a ta druhá obsadila bar. Diváci si odnesli spoustu motivace a finalisté věcné ceny, za které zaplatili vlastní kůží, krví a potem…. Ale to už tak na závodech bývá.
Ano, je začátek roku a zkouškové období se blíží… Vím, že bych měla něco dělat, ale moje mysl je zasněná úplně jinde…
JOSEMITY… YOSEMITE…
…magické údolí, které ti vyrazí dech hned po příjezdu. Kam až oko dohlédne jsou skalní stěny. To vše ale rychle zapomeneš, když stojíš na louce pod El Capitanem, krk zalonemý až hrůza a sleduješ mravenčí trasy lezců-bigwóllistů, štrachajících se strastiplně vzhůru… Ach, tam tak jednou být, umět všechny triky… A hlavně, vykadit se jim nad hlavama do pytlíku a stanout na vršku tohohle krásného šutru a nejlépe nějakým pěkným stylem…
…zmateni jetlagem s kamarádkou Illonou nadšeně odsouhlasíme dvoudenní úvod do bigwallového a technického lezení… Po premiéře filmu Dawn Wall si říkáme, že to přece nebude až tak zlé, že nevadí, že jsme celý rok nešáhly na spáru a frendy držely v ruce naposled loni v létě. Místo balení pak usínáme nad otevřeným a stále plným pivem, naštěstí za mě parťačka balí, kope do mě, ať se taky sbalím, a na závěr s radostí dojíždí moje pivo…
.
Josemity… Yosemite… (f: Ilona Gaweda)
.
„Bigwall“ #1 – žížaly a dárečky
Ráno se nám ale dobře vstává, aspoň něco. Hodinový přístup se sviní není až tak zlý, prostě sklonit hlavu a šlapat, ale jumarování by to teda chtělo trochu procvičit… Leaning Tower je opravdu šikmá a to šplhání ve vzduchu, nic moc. No, na první den až překvapivě bez větších potíží, na spací polici dolézáme mírně po poledni, dělíme se o ni s Amíky, co si myslí na Half Dome a vyhrávají z repráčku. A tak za taktů amerického folku fixujeme ještě další dvě délky. Noc na polici je taky fajn, skála od odpoledního Slunce drží teplo, a tak si libujeme v teplíčku pod hvězdnou oblohou.
Na ranní červánky a východ Slunce nic nemá, tak nadšeně vyrážíme vzhůru. Nadšení mírně opadá po 120 metrech jumarování – Amíci s reprákem nám však šlapou na paty a občas se vynoří na štandu, tak se jistička může aspoň družit a zjišťovat tipy a triky. Mírné drama přichází ve stropové délce, kde pod mylným dojmem úlevně třímáme zapomenutý frend, jen aby se nám zteřelá smyčka začala párat pod rukama, a tak radši honem dál! V poslední délce se metodou pokusu a omylu učíme jumarovat v traverzu a procvičujeme vyprošťování frendů pomocí známého triku žížala (polsky dżdżownica – abych zachránila frenda, musela jsem si lehnout na polici a sunout se zpět jako píďalka, pozn. aut.) Sestup vcelku pohoda, žádné hledání jako v Alpách… Dole už jen radostně balíme lano, když tu náhle nám Amíci posílají „dáreček“ – šutr půl metru na půl metru. Naštěstí nás obě s parťačkou míjí, tak honem pryč.
Další tři dny prší, ale to nás neodradí od zběsilého útoku na místní jednodélky, odkud ve strašném slejváku po dvou cestách prcháme. Parťačka zdatně čistí poslední cestu v průtrži, zatímco mi v kapse mikiny mokne telefon, který se do konce zájezdu bude bránit funkčnosti (promiň, mami…).
Třetí den deště už je v celém kempu, ba i údolí, znát nervozita z počasí. Lezci, přikovaní k zemi, nervózně pendlují mezi bouldry, internetem, sprchou a obchodem se suvenýry, kde si stejně nic nekoupí. Večer je v celém kempu cítit, a hlavně slyšet, to hemžení a přípravy. Počasí se zlepší.
.
Když se zrovna neleze… (f: Dan Easton)
.
„Bigwall“ #2 – Obousměrný provoz po frendech
Plán je jasný. Po zdárně vylezené Leaning Tower naše sebevědomí stoupá, a tak chceme pokusit Washington Column. Jelikož si s parťačkou uvědomujeme, že tam nebudeme samy, volíme následující strategii – půjde se nalehko, dokud to půjde, poleze se, a až to nepůjde, začne se tahat za frendíky, a až nás to obě přestane bavit, slaníme a hurá do kempu na večeři. Plán je to brilantní. Při skoro hodinovém přístupu nepotkáme ani nohu a začínáme tak doufat v prázdnou stěnu. O půl sedmé s prvním světlem stojíme pod nástupem a zjišťujeme, že jsme asi tak osmý tým na nástupu.
No nic, prsty svrbí, chceme lézt! Volíme tak varianty variant a zdárně předjíždíme. Na spací polici (zvané Dining Ledge) dorážíme asi po dvou hodinách, kdy nám na paty opět funí silná, tentokrát britská dvojka. Zatím nás však nepředběhli. Na polici dáváme snídani a výhled na Half Dome – ten docela ujde. Paráda, tady si dovedeme představit snídani, oběd i večeři… Další tři délky opět volíme variantu zleva, a tím pádem vynecháváme známou stropovou délku a kyvadlo. Během těch délek pustíme Anglány před sebe a doháníme první dvojku ve stěně – dvě Američanky, které na to jdou trochu jako my, jsou ale domácí – nemají lano na slanění. Necháme je teda lézt první, a tak sedíme na štandu i s jističkou asi dvě hoďky. Začíná fičet, Slunko nikde, začíná být pěkná kláda, tak vymýšlíme, co asi dělat, abychom nemusely myslet na zimu. Rozjíždí se babská jízda. To by člověk nevěřil, co všechno se dá probrat na štandu. Od doporučení cest, přes čůrání ve stěně až po dobré sprchy v Údolí. No bábovky ve stěně – znáš to. Anebo ne?
.
Bábovky ve stěně (f: Ilona Gaweda)
.
Když jistička odsupí na jumarech, pouštím se do své délky, statečně a dokonce i rychle (!) stoupám a frendy za sebou čistím jako z učebnice! Už ani není zima, jsem ve své bublině – v ráji. Když v tom prásk, plesk, offsetová 0.1-0.2 letí a já s ní…
Frend končí v mém víčku a hlavou dolů koukám na parťačku z jiné perspektivy: „Mno, tak jsem myslela, že už jsem chytla grif… No nic, nedá se svítit, musím dál.“ Spára se mi však nelíbí a pin scars (mělká vhloubení tvaru vajíčka tvořící spáru, ve kterých nic pořádně nedrží, pozn. aut.) na tak malé velikosti mě začínají děsit víc a víc. Vydržím ještě pár metrů, pak to ale vzdávám – došel morál. Úprk je tady! Ale jak se dostat dolů, aniž bychom tam musely nechat matroš?
A tak krabím způsobem slézám pozpátku na štand. Už jsi viděl někoho slézat po frendech dolů? Obzvlášť, když je máš po sobě vybírat? Ne? Já taky ne… Ale zkusila jsem to… No, nic moc to nebylo… S velkou úlevou se ocitám zpátky na štandu a začínáme slaňovat. Při kontrole materiálu zjišťujeme, že jsem si taky rozbila sedák. Naštěstí jen trochu, furt je funkční a co by kobercovka nespravila, že? (foto)
Ve školní knihovně teď kuju plány na letošní rok – kam na písek, kam na žulu procvičit se před dalším zájezdem do Yosemite, kolik stojí letenky, kde a jak postavit tréninkovou spáru z překližky, co za frendy či průvodce k narozeninám… Znáš to, ne? Jasně, mezitím se sem tam učím. A už se nemůžu dočkat jara a prvních skal.
.
DEVATERO POUČENÍ PRO PŘÍŠTĚ
1) Nenech se zmanipulovat parťáky a jetlagem. Nevěř nikomu!
2) Nenech se zmanipulovat fixními frendy a smyčkami. Nevěř ničemu!
3) Nenech se zmanipulovat vlastní hlavou – když si myslíš, že už umíš tahat za frendy či lézt spáry, ještě pořád to neumíš. Nevěř sama sobě!
4) Nenech se zmanipulovat yosemitskou klasou. Když je něco 5.9, může to být ku*va těžký… Asi jako VII ze šedesátejch v ÁDRU. Anebo to bude pěkný a lehký. Kdo ví? Nevěř průvodcům!
5) Nenech se zmanipulovat dlouhými dny. Nos s sebou čelovku. VŽDY a VŠUDE. Nevěř Slunci!
6) Nenech se zmanipulovat tím, že ti jdou sportovky. Lišta je lišta, spáry jsou spáry a trad je trad. Nevěř na nýty (anebo na mýty?)!
7) Nenech se zmanipulovat vápnem. Zajeď si na žulu nebo písek a rozlez se ve spárách. Nevěř si… NE! Věř si a ono to přijde! (Snad.)
P.S. pokud ještě stále nelezeš, tak:
8) Nenech se zmanipulovat kamarádkama, co ti tvrdí, že lezení je skvělý sport. Není, je to dřina, bolest a utrpení. A ty výhledy a fotky za to rozhodně NEstojí.
9) Nevěř (horo)lezkyním!
Když Edmund Hillary přijel pár let po druhé světové válce zlézat evropské hory, asi se trochu nudil. „Přestože nás místní vůdci varovali, připadal nám výstup příjemný a nepříliš obtížný,“ popisuje v knize třeba výpravu na čtyřtisícovku Lyskamm. Tou dobou už měl nasbírané nějaké zkušenosti z rodného Nového Zélandu a na starý kontinent vyrazil s paroplavební společností „P&O“ (cca dva měsíce na lodi, pozn.) navštívit rodiče, kteří byli v Evropě na dovolené. Po čase s nimi nasedl v Paříži na vlak a za 22 hodin se ocitl v Insbrucku, odkud mohl začít objevovat krásy našich Alp. Za krátkou dobu a bez větších komplikací vylezl čtyřtisícovky Jungfrau, Mnich, Finsteraarhorn, Aletschhorn, Lyskamm a Weisshorn.
Jak se dočteš v knize „Kdo neriskuje, nevyhraje“, sir Edmund měl skvělou alpinistickou školu. I když byl samouk, první lekce dostával od Jižních Alp Nového Zélandu – a ty člověka školí neustále a důkladně. Musíš tady počítat s vlivem oceánu, který ti často servíruje vítr a srážky ze všech možných stran. Pokud ti foukne od Antarktidy nebo západu, všimneš si toho… Pokud se probojuješ nástupovou buší, tak měj na paměti, že na dvoutisícovky se tu běžně leze se dvěma lezeckými cepíny. A to i v letní sezóně.
Co mě zaujalo na této knize, je právě popis počátku cesty, která slavného Edmunda Hillaryho do hor přivedla. Pracoval pro tatínka včelaře na rodinné farmě, kde v průběhu zdejšího léta musel hodně pomáhat (často sedm dní v týdnu, i o Vánocích, pozn.) a otec mu dával volno spíše v zimě. Hillary se snažil využít každé volné chvíle, a tak za našetřené dolary vyrážel do místních hor hodně v průběhu zimy, kdy dostával propustky a kdy jsou podmínky ještě drsnější. Něco jako, kdyby se zimní Tatry přesunuly k Sevenímu moři?
I když to byl na základní škole hubený kluk s pocitem méněcennosti, přes plachého vysokoškoláka se díky utužování své tělesné kondice v horách vypracoval v devadesátikilového, skoro metr devadesát vysokého hromotluka–ragbistu, který se pomalu přestával bát výzev. Začal je vyhledávat.
.
Celou válku se také toužil dostat ke Královskému letectvu. Podařilo se mu to až v závěru. 1945, Blenheim. (f: Creative commons)
.
První stan si nechal ušít od kamaráda pláteníka a už to jelo. Jeho prvním výraznějším kopcem byla izolovaná hora Tapuaenuku a brzy na to se podíval normálkou na objektivně nebezpečný Mt. Cook (3724 m n. m., nejvyšší hora Zélandu, psali jsme 200 slov, pozn.). Pro jeho další himálajskou kariéru bylo asi klíčové, že se seznámil s místním horským vůdcem Harrym Ayresem, který ho vzal do skupiny, která se měla pokusit o prvovýstup Jižním hřebenem Mt. Cooku. Jižním – tedy tím ledovým a studeným, otočeným k pólu. Záměr se podařil a k úspěšnému výstupu jim tehdy na vrchol gratulovali dvanácti obřími zrcadly přímo z nedaleké chaty. Přestože výpravu v roce 1948 vedl Ayres, hřeben se dnes jmenuje „Hillaryho“.
Díky důvěře a přátelství s Ayresem a později Georgem Lowem, kteří byli členové britského horolezeckého spolku (British Mountaineering Council, pozn.), se v pozdějších letech mohl Hillary vydat ještě výš. Sice byl z Nového Zélandu, ale tou dobou se podle svých slov cítil více Britem, až poté Novozélanďanem. Díky tomu mohl využívat výhod koloniální mocnosti a v roce 1953 se účastnil slavné expedice na Mt. Everest.
Everest je ta známější a už několikrát omílaná část jeho života. Kouzlo téhle knihy spočívá možná spíše v tom, že z ní můžeš pochopit jeho kořeny a vztah k domovskému hřišti: „Teprve, když jsem se častěji dostával za moře, začal jsem plně oceňovat novozélandské hory jak pro jejich krásu, tak pro jejich horolezeckou obtížnost. Jižní Alpy se táhnou stovky kilometrů na sever i na jih a tvoří mocnou hradbu proti vlhkým západním větrům, jež dují z Tasmanova moře. (…) Počasí je jednu chvíli teplé a příjemné, a v příštím okamžiku divoké a bouřlivé. Zuřící severozápadní bouře je obávanější než himálajské vichřice se sněhem. Přístup do hor je často dlouhý a obtížný – nebo alespoň býval, než se začalo běžně používat letadel a helikoptér. Zdatný horolezec se musí na Novém Zélandě dobře vyznat v buši, musí umět přecházet prudké toky a nosit těžká břemena.“
_____
Edmund Hillary (20. července 1919 Tuakau – 11. ledna 2008 Auckland)
Rodák z Nového Zélandu, který celosvětově proslul tím, že se mu společně s Tenzingem Norgayem podařilo jako prvním lidem stanout na vrcholku Mt. Everestu. Stalo se tak 29. května během bristké expedice, kterou v roce 1953 vedl John Hunt. Později se Hillary zúčastnil výpravy na Severní pól (mimochodem s prvním člověkem na Měsíci Neilem Armstrongem) a na Jižní pól – pozemní cestou! Stal se tím pádem prvním člověkem, který stanul na všech třech pólech, tzv. „Three Poles Challenge“, konkrétně v roce 1985. Je držitelem Řádu britského impéria a nositelem titulu „sir“. (Na příští rok pro tebe na eMontaně chystáme jedno hillaryovské překvapení. Drž palce, ať to vyjde, pozn.)
_____
PŘEDCHOZÍ DÍLY LITERÁRNÍ RUBRIKY: Deset velkých stěn, Padající hvězda, Velké himálajské dobrodružství, Má cesta, Setkání se smrtí, Šivova velká noc, Extreme Alpinism, Cesta do hor, Ze života horolezce, Himálajští tygři, Vilém Heckel.
Obrvégry? To je ta hromada jehličí u Hrádku nad Nisou, kam už jezdí jenom horoškoly a rodiny s dětmi? Tento názor brát nikomu nebudu, v podstatě jsem ho donedávna považoval i za svůj vlastní. Nicméně stejně jako jízda na kole odrovná zkušeného motorkáře, tak i hromada jehličí potrápí tělo a duši přemotivovaného lezce…
VÝJEZD PRVNÍ – PROZŘENÍ
Podzim nabírá na otáčkách, což pro rtuť v teploměru znamená přípravu na zimní spánek a vyžadovat po ní k ráno dvoucifernou hodnotu zní přinejmenším vtipně. Po krátké domluvě s kamarádem, Martinem Sukem, se shodujeme, že lezecká podmínka hlásí silně zelenou a bude ten nejlepší čas na lezení cest s X-kem (rozuměj IXa a výš). Startuji s dojmem, že Obrvégry jsou už vlastně jenom na sólování a nic těžšího nás nepotká. Což hodně rychle narušuje „Strana na spadnutí“ (IXb) od mistra Špeka. Jeho jemný podpis v této lince je hodně znatelný a přibližně desátý přemet na podlahu pod kruhem dává jasně najevo, že X-kové cesty tady si člověk zkrátka musí zasloužit. Téměř nekonečný boj s gravitací o to, kdo uteče dřív, naštěstí vyhráváme my, a cesta tak dostává zaloužený AF přelez. Ještě, že i ty se na písku počítají.
Byla to buď čerstvá namotivovanost z přelezu, mladická hloupost nebo nedostatek sebereflexe, co mě přivedlo k následujícímu nápadu.
„Helé, a tu linku nad ohništěm na Cvičnou věž jsi viděl? Nestálo by to za navrtání?“
„No právě že viděl… A vidělo to i víc lidí, který to nakonec vzdali…“
„Oni ale neměli vrtačky, my jó!“
VÝJEZD DRUHÝ – FACKA
Slovo dalo slovo, telefonický rozhovor se správcem oblasti dopadá úspěchem, a my tak vyrážíme hned následující sobotu zavrtat. Plán je jasný – aku vrtačka s příklepem navrtá díru na bórek na první dobrou a za pár minut se přidá i větší díra na borhák díky druhé, výrazně větší, vrtačce. Nejsme přece v pravěku, abychom tady hodiny potili krev s rourákem a kladivem. Zní to jednoduše, víc jsme se však mýlit nemohli.
Boulder pod domnělým prvním borhákem už známe po slepu, cvakací lišta se dá udržet přesně 28 sekund, a když člověk správně odskočí, tak si ani neodrazí paty při dopadu na zem. Důlek na podlaze z našich přistání se však rozšiřuje výrazně větší rychlostí, než ten ve stěně. Tady oblíbené lezecké „Seš tam uplně betonovej, kámo!“ dostává úplně jinou dimenzi. Upřímně mám chvílemi pocit, že po prvních centimetrech narazíme na ocelovou výztuž a zjistíme, že jsme vlastně rozvrtali panelák. Půlka krabičky cigaret, litry kávy a nezměrné úsilí nakonec Martina odměňuje dostatečnou dírou na odsednutí a můžeme přejít na druhou fázi – borhák. Protože jsme od přírody velice inteligentní a čestní chlapci, tak přece nebudeme zatloukat nějakou polovičatost – 25 centimetrů nerezové oceli bude ta pravá pojistka bezpečnosti! A taky čistý projev masochismu. Model Kübler-Rossové (švýcarsko-americká psycholožka, která se zabývala smrtí, pozn. red.) zvaný jako „Pět fází smutku“ popisuje následující proces snad nejlépe.
První fáze – popírání
„To snad, vole, ani nemůže bejt pravá skála tohleto! Do toho řežu jak vyšinutej magor a za půl hodiny mám první tři centimetry! Takhle to určitě nebude pořád, za chvíli prorazím krustu a bude to měkčí!“
Druhá fáze – hněv
„To mi neříkej, že ty hovada tohle tloukli rourákem! Tady maj ty kruhy maximálně pět čísel určitě! Vrtat v Roklici, tak se nám tohle nestane!“
Třetí fáze – smlouvání
„Dej tam ještě centimetr, než vypneš, prosím! Jo aha! Skočíš mi, prosím, do auta pro druhou baterku? Tahle je mrtvá.“
Mimochodem ve výše zmiňovaných Dubských skalách vystačí jedna baterka na přibližně čtyři pískovcové kruhy.
Čtvrtá fáze – deprese
„Má to vůbec smysl? Chybí nám půl centimetru a obě baterky jsou na nule. Já už prostě nevim, co mám dělat.“
Pátá fáze – smíření
„Oukej, tak já tam teda nechám bórek a dneska to zabalíme.“
Po několika hodinách tvrdé dřiny Martin (oprávněně) skoro necítí ruce, druhý den se ještě vrací dovrtat první borhák a vše je připraveno na další výjezd.
(…)
VÝJEZD TŘETÍ – ROZKLÍČOVÁNÍ
Obohaceni zkušenostmi vyrážíme s nabroušeným vrtákem a skyhookem, který nás snad připraví o letecké zážitky při pokusu o zavrtání druhého borháku. Zde nastává první střet dvou lezeckých táborů. Zatímco Martin pokusuje dobytí dalších metrů s pytlíkem magnezia, já se urputně bráním a zkouším to bez něj. A světe div se, i tak spolu dokážeme lézt na jednom kusu skály. Možná tak přicházím do styku s magickým práškem stejně jako nekuřák k nikotinu v hloučku středoškoláků, ale sportovní výkon to, doufám, nemění.
Ruka ze cvakacího „chytu“ tentokrát klouže po osmi sekundách a to je dostatečný čas na to, abych skyhook nezaložil a zkusil řádně kvalitu osazení prvního jištění. Všichni živí, paráda. Dalších pět kontrolovaných poletů hlásí úspěch a vše je připraveno pro vrtání. Tentokrát dokonce bez technologické pauzy pro dobití vrtačky.
A je hotovo. Po několika pádech s bohatou akustickou kulisou se daří i PP přelez a my můžeme jet domů. A co to všechno pro nás znamená?
V první řadě ukončení jednoho velkého románu, který se odehrával na Horním Sedle už několik desetiletí. Lezci jako Rudolf Kauschka, Josef Čihula, Josef Rybička a Petr Slanina se zde postarali o spousty náročných směrů a to bez vrtaček. Dřina, jakou museli absolvovat s kladivem v ruce, se dá těžko představit (jedině praxí samotnou) a každý z kruhů zde osazených má za sebou jednoznačně velký příběh se spoustou potu. Jakkoliv se můžeme snažit, tak se takovým velikánům nemůžeme dnes ani přiblížit.
Pokusili jsme se však o uctivou tečku v podobě slušivé desítky, kterou si oblast jako Obrvégry podle nás zaslouží. I místní správce nám na to řekl: „Tohle byl poslední směr, kterej mělo ještě smysl rozvrtat“.
A v řadě druhé je to zjištění, že vzájemné prolnutí dvou různých skupin je možné. Naše linie přes dva borháky navazuje do klasické cesty („Údolní cesta“ VIIa) přes kruh s odlezem takzvaně „o játra“. Člověk si tak během chvíle vyzkouší jak tvrdé sportovní lezení, tak ladičku s žaludkem u krku. A není to jen o tom. Nakonec nám všem jde stejně jen o jedno… Pořádně si zalízt. Tak ať se to daří!
Jedna z věcí, proč mě lezení na písku stále tak baví, je jeho pestrost a komplexní náročnost, která je dána primárně nutnou schopností vyrovnat se se strachem.
Často se tak raději vydám spíš na německou stranu Labských pískovců pokoušet svou psychickou sílu, než abych v Labském údolí zkoušel sílu fyzickou. V Sasku jdou čísla zpravidla zcela stranou a důležité je si to užít a přežít. A ačkoliv to působí, že se při daném stylu lezení pytle v cestách nevěší, existují i výjimky.
Jednou z takových výjimek byla i letní návštěva Falkensteinu (natáčeli jsme na něm Makaka, pozn. red.). Cíl nebyl vysoký, chystal jsem se vzít přítelkyni na vrchol Falkensteinu historickou cestou „Turnerweg“ III (první RP v roce 1882, pozn. red.), v jejíž spodní části lze nalézt pozůstatky výstupových cest z dob, kdy na vrcholu Falkensteinu měl svůj strážní hrad pán z Dubé, a ve vrchní části cesta dokonce vede po vytesaných schodech z té doby.
Po překonání stupňovitého předskalí však přišel problém. U plakety odkazující k historii cesty bylo nejdříve nutné překročit několik metrů hlubokou prohlubeň mezi předskalím a stěnou, posléze nastoupat k široké převislé spáře, která se později rozšiřovala až do komína, do kterého člověk zalezl a pokračoval vzhůru.
Ačkoliv jsem měl široký výběr smyček od tenkých plocháčů až po kinderkopf, stále jsem hledal neexistující možnosti jištění. Čekaly mě trojkové obtíže na začátku převislé širočiny – opakovaně jsem se vracel na blízkou polici a nechtěl si připustit neúspěch, nicméně představa pádu do průrvy mezi stěnou a předskalím nebyla o moc lepší. Při každém návratu na polici jsem tak uklidňoval nejen sebe, ale i přítelkyni, která mě sice téměř neviděla, ale slyšela mě natolik dobře, aby poznala, že se něco děje. A čas ubíhal. To, co se mně zdálo jako pár vystrašených minut, bylo ve skutečnosti hodně přes půl hodiny.
Nebylo tedy zbytí. Po dlouhém psychickém boji jsem raději zavěsil pytel a vrátil se na zem.
A vzhledem k tomu, že jsme nepřijeli lovit čísla, ale zážitky, záložním plánem byla další, mnohem známější falkensteinská trojka – „Schusterweg“. Díky tomu jsme si z Falkensteinu odvezli zážitek oba, já navíc s bonusem v podobě zapytlené trojky…
„To jsou nějaké staré knihy po dědovi, zachránil jsem je, když jsme třídili jeho věci. Klidně si je projdi.“ To byla pro mě osudová věta… Nalezla jsem různé poklady a mezi nimi jeden velký (a to ještě s ručně malovaným věnováním dědovi) – kniha Karla Dvořáka o Vilému Heckelovi.
Čím je kniha zajímavá? Co ji odlišuje od ostatních knih sestavených z fotografií různých autorů?
Než se pustím do literárních a jiných ohledů, chci zmínit ještě ten čistě designerský. Jen sestavení fotografické knihy není žádná legrace. A sazba a celkový vzhled už vůbec ne. Už u přebalu knihy jsem se rozplývala. A ten když pak sejmeš, objevíš další promyšlené kouzlo, které schválně nebudu prozrazovat… A samotný obsah knihy? Nádhera! Černobílá obálka je bránou k parádně stejně laděným fotografiím, které umí vzít dech i popohnat k zamyšlení – jak v té době dokázal někdo tak úžasně zachytit zrovna tuhle chvíli? Je vidět talent naleznout ten správný okamžik, místo, úhel pohledu a vědět, kdy cvaknout.
Fotografové naleznou nejeden poklad třeba v černobílých fotografiích detailů. Cestovatelé objeví pohledy do krajin českých i vzdálených. Portréty lidí a života v jiných zemích…
.
Lidé pod Karákóramem (zdroj: archiv Heleny Heckelové)
.
Fotografie akce – ať už sportovní nebo pracovní nasazení. Horolezci si přijdou na své u fotografií hor a známých československých horolezců té doby. A lezci najdou nádherné fotografie pískovcových oblastí i lezeckého života v nich. Zkrátka naprostý poklad černobílých fotografií v jedné knize s perfektním knižním designem.
Kniha je strukturována do čtyř částí – projdeš přes Heckelovy fotografické začátky a utváření jeho fotografického cítění. V textu se setkáš s historickými fakty doby, které ještě podpoří význam mnoha fotografií. A skrytým pokladem v pokladu můžou být i fotografovi zachycené myšlenky a rady:
„Kdo neprožil ony harmonické chvíle v krajině, kde se jí obdivoval a podivoval, tomu krajinářská fotografie mnoho neřekne.“
„Fotograf umělec nesmí ustrnout na reprodukci, na reportáži krajiny. Musí přírodu studovat, znát třeba i filozofické základy vzniku, umět vyjádřit příčiny života v přírodě, spojitosti, řád, velikost.“
NEJEN NAŠE HORY
Třetí část knihy s názvem Člověk a jeho svět tě zavede do roku 1965, kdy se Vilém Heckel zúčastnil třetí zahraniční horolezecké výpravy jako řádný člen družstva a navíc fotograf. První československá výprava do severovýchodního Afghánistánu, o které o dva roky později vychází publikace Hindúkúš s textem Jaromíra Wolfa. Fotografie, které si cestovatelé a horolezci doslova užijí. Navazuje poslední čtvrtá část, kterou autoři věnovali horám, a to i těm českým. Ve své první publikaci Naše hory se Heckel kolikrát vyjádřil o svých počátcích horolezectví:
„Před dokončením té publikace jsem zašel do horolezeckého tábora ve Vysokých Tatrách. Bylo to v zimě a horolezci z Považské Bystrice tam měli soustředění. Nabídli mně, abych s nimi zůstal. A zde jsem dostal křest. Udělali jsme několik výstupů, já si fotografoval a navázal jsem přátelství – první na laně.“
.
Kavkaz v 60. letech, Ušbinské plató (zdroj: archiv Heleny Heckelové)
.
Mimo tohle všechno si pak uvědomíš (ať už fotíš nebo ne), že tehdejší svět fotografování znamenal úplně něco jiného. A fotografování za ztížených podmínek, jako jsou třeba šestitisícové vrcholy, to bylo také něco jiného než dnes. Pro představu je tu pár faktů z knížky:
„Nosil s sebou filmy jen v tropickém balení, každý svitek ještě zvlášť zabalený ve speciálním papíru s dehtovou vložkou proti teplotním výkyvům a vlhkosti. V jednom případě nosič s jeho zavazadly upadl a bedna zmizela pod vodou. Nicméně vlastním filmům se v bedně plné vody nic nestalo.“
A jak to vypadalo z technického hlediska?
„Černobílý film používal ORVO 22 DIN a jen v některých případech žlutozeleného filtru. Ve výškách od 6000 do 7000 metrů používal jen jednoho objektivu, ale v několika případech, kdy očekával možnost panoramat nebo chtěl zachytit detaily skalních stěn, bral si širokoúhlý objektiv 65 mm a teleobjektiv 180 mm ohniskové délky.“
.
Adršpach očima Viléma Heckela (zdroj: archiv Heleny Heckelové)
.
Tahle knížka je zkrátka opravdovým pokladem v domácí knihovně a troufám si říct, že napříč různými obory zájmů.
Navíc, pokud chceš zhlédnout fotografie Vilém Heckela ve velkém formátu a prohlédnout si jeho fototechniku na vlastní oči, máš teď jedinečnou možnost v Plzni. Velká Heckelova retrospektiva potrvá do 27. ledna..
_____
Vílém Heckel (21. května 1918 Plzeň – 31. května 1970 Huascarán)
Otec Viléma Heckela byl jeřábník plzeňské Škodovky, fotografem amatérem a vedoucím skautů. Mladý Vilém díky němu získal cit pro krajinu i fotografování, jak sám kdysi řekl. Byl českým horolezcem a fotografem, autorem téměř tří desítek obrazových publikací. V roce 1970 se zúčastnil československé expedice do Peru, kde zemřel se všemi dalšími členy výpravy při zemětřesení a následné lavině, která zavalila jejich tábor pod horou Huascarán. Více najdeš v našem velkém článku.
Karel Dvořák (26. března 1911, Rynholec – 13. května 1988, Praha)
Český publicista a novinář, který se zabýval také teorií fotografie. Je autorem mnoha článků a recenzí o fotografiích a obrazových publikací a autorem řady monografií o českých fotografech. Od roku 1960, kdy se seznámil s Vilémem Heckelem osobně, soustavně sledoval jeho tvorbu.
_____
PŘEDCHOZÍ DÍLY LITERÁRNÍ RUBRIKY: Deset velkých stěn, Padající hvězda, Velké himálajské dobrodružství, Má cesta, Setkání se smrtí, Šivova velká noc, Extreme Alpinism, Cesta do hor, Ze života horolezce, Himálajští tygři.
Nejdřív Yosemity, Patagonie pak Kyrgyzstán. Honza Kreisinger začal svět vysokého horského lezení objevovat v 90. letech. V roce 2006 pak udělal s Márou Holečkem prvovýstup na Mt Meru („Filkův nebeský smích“) v indickém Garhwálu. O dva roky později potom nalehko prostoupil nepálskou Kwangde Nup s Martinem Klšetincem („Between Sun And Shadow“). Obojí alpský styl. Po otcovské pauze se loni znovu vrátil do hry, když se pokusil o prvovýstup na sečuánský Grosvenor 6376 m n. m. Tady šlo o elegantní západní stěnu, ve které najdeš zatím jenom tři cesty. (TOPO)
Čí to byl nápad?
To jsem vybral já. (směje se) Nějak jsem tu akci nadefinoval a na kopec se mnou vyrazil Ondra Macek. Naší výpravu jsme částečně spojili s Pavlem Kořínkem – měli jsme společného styčného důstojníka. (Pavel ten rok vylezl jako první Čech na Minya Konku, psali jsme v Montaně M1/2018, pozn. red.)
A jak to šlo?
Problém byl, že jsme do toho nalezli v blbý okamžik (půlka září, pozn. red.) – zastihlo nás tam sněžení a vlhké počasí, tak jsme z toho slanili a po cestě přišli o lana. Jak bylo teplo, tak do toho nástupového kuloárku spadl nějaký rampouch a zasypalo nám to lana. Nešla stáhnout a byla tma. Utíkali jsme odtamtud, abychom si zachránili životy.
Takže jste přišli i o druhý pokus…
Je to tak. Sehnat v Číně lana je dost pruda. Navíc tam ještě probíhal ten jejich svátek založení republiky. Chvíli jsme se nevzdávali, ale byl to spíš takový zoufalý čin: v Kangdingu jsme obcházeli místní tržiště a já jsem tam koupil 100metrové lano. (směje se) Vypadalo, jako kdyby ho Číňani smotali z igelitových pytlíků.
.
Z stěna Grosvenoru (vlevo), Sečuán (f: Standa Mitáč)
.
Zas byste mohli tahat dlouhé délky v lehkém terénu. (směje se)
To jo, ale asi bys do toho nesměl spadnout. Nevím, na co oni ta lana používali. Ale ani tak by to nešlo, bylo tam docela těžké lezení už od začátku. Led WI 4–5 a občas kolmáče. Většinou to dělalo takové prahy – 70° a pak se to postupně zvedalo. Nahoře pak začalo sněžit a ten žlab sbíral takový ten granulovaný sypký sníh. A ještě, jak bylo teplo, tak se to na to přilepilo a nešlo do toho zaseknout. V jednu chvíli jsem tam hodil tlamu do vývrtky. Místo mě šel Ondra, ten to nějak přelezl, ale pak jsme usoudili, že bude lepší slanit. Stejně jsme byli úplně mokří. I v 5500 metrech bylo pořád nad nulou. Bivakovali jsme pak dole v záhrabu a to nás úplně dorazilo…
Jak jste využili zbývající čas?
Aspoň jsme si užili nějaké cestování a podívali jsme se třeba do Litangu, kde jsme se prošli pod horou Genyen (6 204 m n. m.). Navštívili jsme i nějaké místní festivaly.
O čem budeš povídat na sobotní přednášce?
Zahrnul jsem do toho všechno – od svých začátků až do té Číny. V životě jsem moc přednášky neměl a říkám si, že lezu už relativně dlouho, tak by hodnota mého lezení už nějaká být mohla. Budu se během prezentace vracet třeba i na písek – do Saska 80. let. To bylo pro mě určující pro všechno, co se dělo potom.
Pokud si chceš poslechnout Honzovu prvotinu, doraž v sobotu na druhý blok Sherpafestu.
eMontana je mediální partner festivalu.
Atlas býval kdysi obrem, který se zprotivil Diovi a jeho trestem bylo podpírat nebesa. Když jeho krajem procházel mladý Perseus, v brašně měl čerstvě odřízlou hlavu Medúzy, Atlas mu neprozřetelně odmítl prokázat úctu, pročež prchlivý Perseus vyňal zmíněnou hlavu ze své kožené toboly, podržel jí před zraky bezmocného Atlasa (vzpomeň, že držel na ramenou nebeskou klenbu), čímž ho proměnil v kámen. Tolik ke geomorfologii Vysokého Atlasu praví Ovidius ve svých Proměnách.
Už několikátou hodinu jsem seděl nad otevřenou prací a zcela prost inspirace v jedné z pařížských knihoven. Dokonce i croissant v mých ústech, ten nadýchaný obláček radosti, měl příchuť rutiny. Myšlenky se začaly potulovat po dálavách a ruka na klávestnici počítače v jakémsi automatismu vyťukala „skyscanner“. A ono ejhle, zpáteční letenky do Marrákéše, za dva týdny a 70 euro. Nebyl čas se pozastavit nad skutečností, že většina mých horolezeckých pošetilostí začala jásáním nad cenou náhodných letenek. Marrákéš, to je přece orient, Atlas, pečené kozy a bakchantské radovánky. Peníze záhy změnily majitele, letenka přistála na mailu a krátký telefonát s kamarádem Vincentem pracujícím u francouzské horské služby, kterého jsem naposled viděl někdy v před osmi lety během výměnného pobytu na gymnáziu, zajistil vítaného souputníka.
Za dva týdny přistáváme v Marrákéši, oficír na letišti s nadšením prohlíží Vincentův vojenský pas (ve Francii je horská služba – GHM – součástí armády). „Esprit du corps“ je ve francouzském postkoloniálním prostoru zjevně silný, a tak Vincent tráví další půlhodinu živým hovorem na téma vojenského výcviku a střelby ze zbraní nejrůznějších kalibrů. Marocký oficír rád gestikuluje, a tak jsem záhy svědkem pantomimy na téma odjišťování útočného granátu, správné techniky vrhu a jeho následné exploze. Na takový výjev člověk na evropských letištích poslední dobou vskutku nenarazí. Poté jsme vpuštěni do země. Během první čtvrt hodiny letu jsme stihli probrat vše zásadní v našich životech za léta, co jsme se neviděli, a zbytek času jsme tak mohli věnovat spřádání bojového plánu. Takže zaprvé je třeba vylézt nejvyšší vrchol Vysokého Atlasu, Jebel Toubkal (4167 m n. m.). Pak chceme sníst pečenou kozu, vidět velbouda, zaříkávače hadů a ukázat arabským pouličním obchodníkům, kdo umí tvrdě vyjednávat. Na to celé máme dva dny.
Začali jsme u toho pro nás nejpřirozenějšího, tedy u vrcholu. Noc jsme strávili v Marrákéši, ranní hlahol muezzina podpořil vstávací disciplínu, a tak jsme se již v sedm ráno, po hoďině jízdy ve sdíleném taxi, ocitli v Imlilu, na úpatí hor. Cesta v taxíku byla svým způsobem pozoruhodná: jeli jsme v něm se skupinou zahalených Maročanek, mohlo jim být tak osmnáct, sotva výše. Prostor auta byl stísněný, a tak jsme se i uvnitř tísnili, což k mému překvapení dívkám vůbec nevadilo, naopak se zdálo, že se na mě z obou stran tísní více, než by vynucovala dispozice automobilu. Než jsme dojeli do Imlilu, dvě dívky mi seděly na klíně, smály se v řeči, které nerozumím, něčemu, čemu jsem asi rozuměl a usmívaly se na mě svýma mandlovýma očima. A já měl co dělat, abych jako ten Atlas pod těmi mandlovými pohledy nezkameněl, a neuřízl si tak ostudu v cizí zemi daleko od domova. Imlil a chladný horský vzduch přišly jako vysvobození.
Z Imlilu (1700 m n. m.) je to zhruba 12 km chůze na Refuge Toubkal (3 200 m n. m.), z té pak svižný kilometr převýšení na vrchol. Cestu do refuge lemují kamenné chatrče, ve kterých místní Berbeři prodávají čerstvý pomerančový džus a mátový čaj, čehož opakovaně využíváme. Na samotném vrcholu Toubkal skutečně sedí obloha, těžká a vážná, jako by chtěla potvrdit Ovidiovu teorii o antropogenním původu masivu. Také tam sedí osamělý Francouz, který se neúspěšně snaží zhotovit selfie na zamrzlý telefon. Velkomyslně se mu snažím pomoci, ale poměrně rychle mi začínají v mrazu kamenět ruce, jako tomu nešťastnému Atlasu. Fotím Francouze na vlastní přístroj a fotku pak pošlu. Pas de quoi.
Za další tři hodiny jsme dole v Imlilu a můžeme začít naplňovat zbytek plánu. Svezeme se do Marrákéše s manželským párem z Litvy, po příjezdu na náměstí prohlédneme zaříkávače hadů, velblouda s nešťastným výrazem, pak následují další pomerančové džusy, mátové čaje a dokonce i pečená koza. Na závěr si necháme marakéšské suky (rozuměj arabské tržnice s koženými papučemi, zaručeně místní keramikou a vším možným haraburdím), kam vcházíme se sebevědomím protřelých obchodníků a odcházíme s taškami plnými kožených pantoflí “Berber adidas mon ami”, zaručeně místní keramiky a všeho možného haraburdí. Poslední dirhamy necháváme za taxi na letiště, pak už následuje jen kolečko po oficírech s razítky a na pařížském letišti nás konečně čeká sníh, tma a vysokohorské pomínky. Au revoir Vincent! Au revoir krásky s mandlovýma očima! Tak zase za osm let.
