Kategorie: All
Když je lezení stále téma číslo jedna. Když jsou skoro všechny dovolené lezecké a když o víkendech kamarádům běžně vysvětluješ, jak funguje pojištění nebo proč jsou problémy s povolením lezení v dané oblasti ČR. Jak vypadá práce „úřadující lezkyně“ Boženky Valentové, která je na pozici generální sekretářky Českého horolezeckého svazu?
Dostáváš se na skály nebo hory?
Asi stále stejně jako dřív – pořád jsem schopná si víkendy na skály vyšetřit a do hor se také dostanu jednou dvakrát za rok. Je to asi spíš otázka věku a životní fáze než čehokoli jiného.
Co obnáší práce generální sekretářky ČHS?
Je to docela obvyklá funkce všech sportovních svazů. Zaujímá ji člověk, který má na starosti administrativní a organizační řízení svazu. Je to zaměstnanecká funkce, není to funkce volená. Jsem tedy člověk, který řídí sekretariát a má na starosti vnitřní předpisy ČHS, legislativní agendu, spolupracuje s výkonným výborem a tak dále. Na jednotlivé oblasti tu máme specialisty – třeba ekonomku, nebo kolegy, poskytující zázemí závodnímu sportu, mládeži a podobně. Ale někdo je musí koordinovat a zastřešovat, což je moje práce.
Můžeš to prosím víc přiblížit?
Na jedné straně je to třeba zapisování členské základny do rejstříku sportu nebo podávání žádostí o dotace, čili úřad jak má být. Na druhé straně například připravujeme vyhlášení výsledků ankety Výstup roku. Komise alpinismu vybírá ty nejlepší výstupy a komunikace se všemi, kteří posílají nominace, jde hodně za mnou… Toto má opravdu blízko k horolezectví. Také mám na starosti oblast ochrany přírody a vyjednávání povolení lezení, takže jsem neustále v kontaktu jednak s orgány ochrany přírody, tak hlavně s našimi oblastními vrcholovými komisemi – zastřešuji je a dělám pro ně tento úřad. Jednám se správci oblastí, nebo třeba jedeme společně na nějaké terénní šetření, no a to už jsem zase zpátky ve skalách. (smích) Určitě to tedy není jen čistý úřad. Je to také komunikace s oddíly, kterým poskytujeme granty a tak dále.
Je to tedy spíše práce s lidmi, nebo papírování?
Papírování a dokumenty zaberou hodně času, ale je to i práce s lidmi. Vzhledem k tomu, že horosvaz je sportovní svaz a máme tisíce členů – vím, že dneska máme v evidenci přes 20 tisíc členů, nějakých 400 oddílů a řadu odborných komisí, které mají své předsedy – zkrátka je to neustálá komunikace s těmi všemi. Tahle stránka věci je daleko silnější než v jakémkoli jiném úřadu.
Takže toho máte asi celkem dost na práci, jak poslouchám…
Ano, práce je opravdu celkem hodně. Musím říct, že představy lidí, že horosvaz je vlastně jen taková nezisková organizace a všechno tady máme hodně na pohodu, co se týče pracovního tempa a vytížení, určitě nejsou pravdivé. (smích) Myslím, že tady máme všichni co dělat.
.
Máme co dělat, ale na hory si vyčlením čas každý rok. (f: archiv BV)
.
Je něco, co tě na téhle práci štve?
To je těžká otázka… Čas od času mně třeba vadí, že se věci nedaří udělat na takové úrovni, nebo tak rychle, jak by bylo potřeba. Částečně je to dáno tím, že horosvaz je spolek a spousta práce je závislá na tom, kdo se dobrovolně do něčeho zapojí, vezme si na svoje bedra splnění nějakého úkolu, a to ve volném čase, zdarma nebo za symbolickou odměnu. Bez těchto obětavců a nadšenců v oddílech, v komisích apod. by ale horosvaz vůbec nefungoval, mají můj velký obdiv.
Jak ses vůbec dostala k této práci?
Já už to dělám vlastně 10 let. V době, kdy jsem pracovala ve svém oboru, přišlo mi, že už mi to úplně nesedne, jsem si koupila oblíbenou Montanu a najednou na mě vykoukla nabídka – tehdejší výkonný výbor vypsal výběrové řízení na tajemníka. Řekla jsem si tenkrát, že už mám věk na to, abych mohla začít dělat něco, co mně bude vyhovovat a souviset s mými koníčky… Takže jsem to zkusila a ono to vyšlo.
Co se všechno změnilo za těch 10 let v horosvazu? Vidíš tam kroky kupředu, mohlo by něco jít rychleji?
Jsou to určitě velké kroky kupředu. Když jsem začínala, tak na sekretariátu byl tajemník (tedy moje pozice) a pak jen sekretářka kombinovaná s účetní. ČHS měl tehdy nějakých 10 tisíc členů, všechna ta ostatní práce byla čistě na bázi dobrovolnictví a ještě jsme pracovali s rozpočtem, který byl v rozsahu třeba 5–6 milionů korun. Dneska máme zhruba trojnásobný rozpočet. Řešení státních dotací dnes už vyžaduje specialistu, takže máme vynikající ekonomku, která se tomu věnuje. Celkově se také rozrostla agenda horosvazu. Máme třeba úplně samostatně zaměřené programy na podporu mládeže a mládežnických oddílů. Opravdu hodně se rozšířila agenda soutěžního lezení a s ní spojený „úřad“. Přibývá členů, přibývají produkty, které jim nabízíme – což je třeba balíček ČHS Trio.
Za ty roky jsme tedy doplnili sekretariát, ale i tak mám pocit, že personální kapacita, kterou máme k dispozici, není dostatečná. Určitě je to ale velikánský posun od té doby, co jsem nastupovala, tedy od roku 2008. Můj vnitřní pocit je, že spousta věcí je ještě potřeba dát víc do pořádku – dát tomu větší řád, věnovat určitým záležitostem větší péči a podobně. Ale personální kapacity nám to teď bohužel neumožňují.
.
Papíry, ale i hodně povídání. (f: archiv BV)
.
ČHS nedávno opět stěhoval svou základnu, už je tedy v lepších podmínkách?
Za ty poslední roky jsme změnili sídlo dvakrát, v roce 2015 jsme se stěhovali na Strahov, kde jsme byli dlouhou dobu. Kanceláře už tam ale začaly být v neúnosném stavu – kdo nás navštívil, tak ví, že když mělo hodně pršet, tak jsme dávali igelit na tiskárnu, protože stála u zdi, po které teklo. Pak jsme sídlili ve Vršovicích, ale tam nám skončila nájemní smlouva, takže jsme hledali dál a teď jsme na výborném místě na Smíchově u metra Anděl. Tak doufám, že tady nějakou chvilku vydržíme.
Jsou v něčem lezci v práci nebo v kanceláři jiní než normální populace?
Momentálně pracují na sekretariátu dvě lezkyně a obě jsou úplně „vzorné“ – zkrátka žádné „klasické“ vlastnosti, které jsou spojovány s lezci, jako že jsou trošku mimo realitu, se jich netýkají. (smích) Asi je to opravdu člověk od člověka. Ale asi všichni víme, že mezi lezci najdeme opravdu „krystaly“. (smích).
Nestalo se někdy, že by toho tématu lezení bylo až moc? Myslím třeba potřeba bavit se ve volných chvílích o čemkoli jiném než o lezení….
Ne, to určitě ne. Stále je to pro mě téma číslo jedna. Skoro všechny dovolené mám lezecké. Takže klasické večery, kdy probíráš, co jste vylezli a co polezete zítra a jak člověk nemohl něco přelézt, protože se bál nebo nemohl najít klíčový chyt a podobně… A ještě navíc o víkendech kamarádům běžně vysvětluji, jak funguje pojištění nebo proč jsou nějaké problémy s povolením lezení v určité oblasti a podobně. Ale já mám prostě pořád pocit, že mě to baví!
.
Normální dovolenou už moc neznám. (f: archiv BV)
.
Mohla bys shrnout výhody a nevýhody svojí práce?
První výhoda je samozřejmě to, že se mi práce prolíná s koníčkem. Pak vidím také výhodu, která plyne spíš z mé konkrétní pozice generálního sekretáře – mám trošku volnější prostor v tom, čemu dám prioritu, jak si práci uspořádám a tak podobně. Člověk se v kanceláři někdy zasekne na 10 hodin, ale není to tak, že by byl každý jeho pohyb monitorován, kdy a kde přesně je, v kolik jde na oběd atd. Píchačky tedy nemáme, ale práce je opravdu hodně. Také pocit, že to není velký úřad se všemi striktními pravidly, ale že to je malé pracoviště, kde se všichni domluví, a to velmi přátelsky, tak to je velké plus. Komunikace s lidmi tu probíhá na jedné vlně, což je skvělé.
Nevýhoda je v tom, že jsme spolek čili nezisková organizace a trápíme se tím, abychom měli peníze na činnost a odpovídající personální obsazení. Pokud by se jednalo o běžnou podobně velkou firmu, která pracuje s cílem dosáhnout co největšího zisku, byla by finanční odměna na vyšší úrovni než tady. To platí pro všechny, kdo jsou tady zaměstnaní.
__________
Jaké to je – mít lezení jako hlavní součást příjmů? V této původní rubrice eMontany se na to ptáme lidí, kteří o tom mají co říci. Nový díl najdeš každý měsíc v rubrice 200 slov. Předchozí rozhovory: „Stoprocentní horský vůdce neexistuje.“ Juráš Šefl. „Stavění je placená fyzická morda!“ Ríša Pařil.
V pátém dílu naší rubriky se pustíme na horkou půdu. Fyzioterapeutům a trenérům se v tomto tématu nedaří dlouhodobě shodnout. Každý má trochu jiné zkušenosti, které pak vedou k výběru určitých přístupů nebo argumentů. Před rokem jsem se bavil s kamarádem z Izraele, který tam učí fyzioterapii na univerzitě v Haifě. Říkal, že posledních zhruba pět let strávili s kolegy z univerzity na revizi učebních osnov a vymazávali všechny věci, které se běžně učí, ale nejsou podepřené výzkumy založenými na důkazech. Takže spolu s podpatěnkami, vložkami do bot zmizelo z osnov i cvičení core. Na to jsem kontroval, že přece ke cvičení core výzkum existuje, což kamarád uznal, ale řekl, že se s kolegy shodli na tom, že vzhledem k naměřeným datům, jsou závěry příliš odvážné a pro ně neakceptovatelné. V tomto článku nabídnu pohled, který dnes v Čechách asi nepatří mezi hlavní proud. Nicméně PhDr. Čumpelík vychází z poznatků doc. Véleho a prof. Vojty a aby úplně bylo jasné, odkud čerpám, uchýlil jsem se k pár drobným citacím.
V Čechách se obvykle s termínem core setkávám obecně při popisu svalů trupu, aniž by vždy jeho uživatelé věděli, odkud se termín vzal a co přesně označuje. Termín core si tedy trochu vysvětlíme. V Austrálii proběhl výzkum, při němž pozorovaná skupina lidí v sedě tlačila koleno proti odporu vzhůru a zkoumalo se sonografií, jestli se v takovém pohybu zapojí příčný břišní sval a hluboké zádové svaly. Z měření se zjistilo, že se tyto svaly zapojí, a vyvodilo se, že tato skupina svalů má významný vliv na stabilitu trupu a nazvala se hlubokým stabilizačním systémem. (Richardson, Hodges, Hides, 1999). Podle Véleho (2016) nelze posturální systém dělit na hluboký a povrchový, protože je nelze odlišit. Dohromady tvoří funkční celek a společně zajišťují stabilitu polohy.
Podle PhDr. Čumpelíka je cvičení core nedorozuměním. Vychází totiž z myšlenky, že svaly trupu jsou klíčové pro držení těla, pro přenos síly mezi horními a dolními končetinami a jejich správná funkce je klíčovou prevencí bolestí zad. To je správná úvaha. Nicméně správné zapojení svalu se v neurofyziologii nerozlišuje na úrovni zapnuto/vypnuto, ale na úrovni dominantně zapojených svalových snopců jednotlivých svalů a směru působení svalu. A pokud si uvědomíš, kolik je svalů v trupu, nemáš šanci vědomě nastavit každý sval, natožpak svalový snopec. Na to máme v těle výkonný počítač – centrální nervovou soustavu. Myšlenka, že bys naposilováním šikmých břišních svalů nebo přímého břišního svalu pozitivně ovlivnil svou výkonnost nebo držení těla, je naivní. Je to asi, jako kdyby ses snažil nutit vědce pracujícího na urychlovači částic v CERNu dělat své výpočty na základní kalkulačce ve windows. Něco na tom spočítá, ale že by mu to pomohlo, o tom nemůže být řeč.
Dále je třeba zmínit, že svaly trupu při „aktivním“ stání pracují na jednom procentu svého maxima a při přidání 32 kg závaží na trup se aktivita zvýší na 3 % maxima. A při ohnutí těla a zvednutí 15kilového závaží došlo ke zvýšení práce svalů trupu jen o 1,5 % jejich maxima. Když to zkrátíme, svaly trupu je velmi obtížné zapojit na víc než 5 % jejich maxima (Lederman 2007). Jaký smysl je má posilovat?
.
Svaly trupu je obtížné zapojit více než na 5 % jejich maxima. (f: Standa Mitáč)
.
SLABÉ BŘICHO? NE, JEN VYPNUTÉ
Svaly trupu jsou předimenzované, neboť chrání orgány dutiny břišní, drží tělo vzpřímeně a zároveň propojují horní a dolní končetiny a vytváří jejich souhru. Takže ano, jsou to velmi důležité svaly a jejich naposilování je libá myšlenka. Ale pokud nepracují, není to tím, že by byly slabé. Je to tím, že výše zmiňovaný počítač, naše centrální nervová soustava, svaly vypnula. Izolované naposilování nepřiměje mozek k jejich opětovnému zapojení, neboť chůze nebo lezení po stěně je program. Ne reflex. Když do počítačového programu přidáš řádek, který tam nepatří, celý program spadne. Mozek je trochu šikovnější, takže když mu do programu hodíš vidle – formou třeba sklapovaček nebo cvičení TRX – nezkolabuješ, protože mozek vymyslí náhradní řešení. Na tohle náhradní řešení ale nemáme fyziologii, naše tělo k němu nebylo vyvinuto, takže časem dojde k přetížení.
Problém posilování středu těla souvisí s formou posilování. Většina cviků, které cílí na tyto partie, se totiž dominantně a před zahájením pohybu soustředí na svaly trupu, čímž se vytváří opora v dutině břišní. Vlivem toho dochází ke kompresi páteře a hrozí mj. výhřez plotýnky. Pokud ale pracuješ v souladu se strategií nervové soustavy v řízení pohybu, pak se soustředíš na končetiny, vytvoříš oporu v nich, a celé tělo jde za kročnou rukou. Tím se nastaví svaly trupu automaticky a tak nejlépe, jak v daný moment dokážeš.
Dalším argumentem proti core trainingu je jeho tendence držet pevně těžiště na středu těla. Jak jsme si řekli v minulých dílech, základem efektivního lezeckého pohybu je přenos těžiště uvnitř těla, tak aby tělo bylo stále v ose. Při trénování držení těžiště pevně uprostřed ale trénuješ úplný opak toho, co potřebuješ při lezení, běhání nebo chůzi. Takové cvičení lze přirovnat k pokusům na zvířatech prováděných na začátku minulého století. Po odejmutí mozkové kůry byla čtyřnohá zvířata neschopná ladného efektivního pohybu a ke zvednutí a přenesení jedné tlapky potřebovala vyvinout enormní úsilí ve zbylých třech končetinách. Je to také možnost, jak se pohybovat, ale určitě ne ta nejefektivnější nebo nejzdravější. Zdravá zvířata a lidé umí plynule přenášet těžiště nad stojné končetiny – pozoruj svalovce z posilovny, jak se kymácí při chůzi ze strany na stranu, kvůli přílišné izolované zátěži už neumí přenést těžiště z nohy na nohu. Žádný lezec, potažmo člověk, by se neměl snažit usilovným cvičením ubírat tímto směrem.
V příštím díle bychom se zkusili podívat trochu praktičtěji, čemu se vyhnout a co a proč naopak z našeho pohledu smysl dává. Zatím si můžeš zkusit zatnout svaly břicha a pozoruj, jestli se ti lépe dýchá. Jedním ze způsobů, jak hodnotit cviky nebo pozice, je podle dechu. Čím lépe se ti dýchá, tím lepší pozice.
_______________
ZDROJE
Lederman: The myth of core stability in CPDO Online Journal, 2007
(Pokud si chceš přečíst vědeckou práci o mýtu core od prof. Ledermana, je k dispozici zde. Také byla přeložena do češtiny a publikována v časopise Rehabilitace a fyzikální lékařství v čísle 2/2008)
Richardson, Hodges, Hides: Stiffnes of the lumbopelvic region for load transfer in
Therapeutic excercices for Lumbopelvic Stabilization, 1999
Véle předmluva in: Kračmar, Chrástková, Bačáková. Fylogeneze lidské lokomoce, 2016
_______________
Tady najdeš předchozí díly rubriky. První – řetězec. Druhý – 11 pohybových rad. Třetí – opory. Čtvrtý – flexibilita. Pokračování zveřejníme koncem příštího měsíce.
Potkali jsme se v pražském Boulder Baru. Od té doby, co Boulder Bar znám, se tohle místo stále proměňuje, postupně přibývají nové prostory na lezení, trénink i odpočinek. Naposledy přibyl nový kousek na Výstavišti, a to v podobě venkovního boulderu.
Co ale stále zůstává, je Ríša Pařil.
Tak jaká je práce stavěče, v Říšové případě i stěnaře, se vší její slávou i utrpením? Kolik úsilí je potřeba k připravení bouldrových závodů, kde se často pracuje i přes noc? Přečti si, jak to vidí.
.
Ríša Pařil na ČP v Teplicích 2017 (f: Standa Mitáč)
.
Měl jsi ve svých boulderových začátcích podporu rodiny v tom, co děláš?
Přestože jsem z nesportovní rodiny, tak mi maminka k 15. narozeninám zařídila stěnu. Viděla, že mě to fakt baví, prostory jsme na to měli, finance taky, tak mi specialista na stavbu stěn Rosťa Štefánek jednu doma postavil.
Neflákal jsi kvůli domácí stěně školu? Co jsi vlastně studoval?
Mám obchodku. Musím se přiznat, že jsem tohle chtěl mít opravdu rychle z krku. Potřeboval jsem mít ten blbý papír, abych mohl říct, že mám středoškolské vzdělání a jít lízt! (směje se)
Po skončení školy jsem napsal na tři pražské stěny a Boulder Bar odepsal jako první. Takže bylo jasno. Začal jsem tady primárně jako instruktor, a když se Oliváč (majitel BB, pozn. red.) dozvěděl, že jsem stavěl, tak mě hned zapřáhl: „Máme tady dětský den a Štěpán potřebuje pomoc, tak mu pomůžeš s dětskýma boulderama.“
Stává se ti v tvojí práci občas, že se vrátíš a říkáš si – proč tohle vlastně dělám?
Vím, že některé věci u nás nikdy nebudou možné. Třeba do Německa a tamější Mandaly (vyhlášená bouldrovka v Drážďanech, pozn. red.) teď jezdí všichni. A proč? Protože se tam staví bouldery stylu světového poháru. Jenže pro nás v republice je takové lezení pro deset lidí. A konkrétně pro čtyři lidi, co to potřebují na repre. Tohle je něco, z čeho boulderovka nevyžije. Potřebuje komerční bouldery. Komerčním boulderům říkáme „nahazovačky“ – musíme postavit něco pro začátečníky, aby si vylezli nahoru a chtěli přijít znova.
A jaké jsou trendy u nás?
To už je na každé té stěně, jak tohle pojme. Oliváč chce v Boulder Baru skalní bouldery. A já jsem rád. Protože se nějakým způsobem udržuje ráz skalního lezení. Dneska sportovní bouldery vypadají tak, že se rozeběhneš proti stěně a je to vlastně takový parkour. Tohle venku dělat nebudeš. Za mě by bouldrovka měla být pořád trénink na lezení ven.
Každý stavěč se specializuje na určitý typ cest. Na co se specializuješ ty?
Já jsem „silák“ – tzn. baví a jdou mi silové bouldery. A jsem mizerný technik.
.
Rád stavím silové bouldery. Český pohár 2018. (f: Standa Mitáč)
.
Jak moc ve své práci vlastně lezeš?
Je to tak, že to poslední na co máš chuť, je si jít zalízt… Já tady lezu teď naprosto minimálně. Lezu jen své bouldery a stavěčům věřím, že něco postavili. A jenom když se potřebuju přesvědčit, že něco je nebo není blbost, tak to přelezu. Bouldery stavěčům neměním… Ať si stavěč pyká ty dva měsíce, co to tam boulder bude, a lidi mu budou nadávat, že je to blbost! (směje se)
Takže hlavní stavěč to má zkrátka celé na starosti…
Jo, je to tak. Jde o to udržet nějakou kvalitu obtížnosti, aby lidé měli pocit, že jsou silní. Kdybychom tady měli stavět obtížnost podle toho, co se leze venku, tak je to trošku demotivační.
Je to třeba i tak, že některé boulderovky si řeknou, že to u nich budou bouldery těžší a staví se podle toho?
Nene. Odvíjí se to zkrátka od toho, kdo tam staví. Kdo se tam v tu chvíli třeba angažuje, kdo to má celé na starosti a co tam chce… Za mě boulderovka s nejlepšíma boulderama v Praze je Třináctka. Vybavení se tam nakoupilo asi za milion a má ji na starosti Vilda Chejn – ten staví asi přes 20 let. I Honza Zbranek říká, že u nás ten největší mentor může být právě Vilda Chejn. A když dostal možnost vést boulderovku na Třináctce, tak si udělal systém zcela podle svého. To je hrozně důležitý, mít dobrý systém – obvolávání stavěčů, kdy, kde, co a jak. Každý má své plánky, kde má být který boulder a jaké obtížnosti.
Kolik lidí čítá třeba tým tady Boulder Baru?
Obyčejně stavíme tak 50 boulderů měsíčně, a to dělá pět lidí. Jeden staví žluté bouldry a čtyři lidi se dělí o 40 boulderů.
Může se člověk stát stavěčem jednoduše třeba i tak, že za tebou přijde a řekne: „Čau Ríšo, já bych chtěl stavět…“
Jo, klidně to může být i takhle. A dokonce mám už i systém, jak si ho ověřit.
Jo? Jaký?
Dám mu chyty a vyberu mu pokud možno špatný chyty a stupy. A každý dobrý stavěč, nebo teda člověk, který má v hlavě ty stavěčské nápady a má na to třeba talent, tak by měl umět postavit i z těch nejvíc debilních chytů pěknej lehkej boulder. Nebo ten podle zadání… Ale hrozně důležité pro mě je, jestli umí postavit lehkej boulder. Všichni stavěči mají tu tendenci chtít postavit 7B. Nojo, ale to pak polezou tři lidi… Ale nějaké 6A mi prostor zaplní zkrátka líp. Dám mu chyty a potřebný věci, vymezím místo, kam je to potřeba, a za dvě nebo tři hodiny, by mohl zvládnout dva bouldery… A pokud nemá nářadí, tak mu dám jen inbus. Byly doby, kdy se inbusem stavěly Světové poháry!
.
Dám mu špatné stupy a uvidíme, co dokáže. (f: Standa Mitáč)
.
Myslíš, že se i stavění boulderů bude někam posouvat?
To nevím. Já jenom doufám, že olympiáda to nezkazí tak, jak si myslím, že to zkazí. Olympiáda jako samotná je fajn, ale forma je na pytel. I skejťáci i surfaři jsou z toho takoví smutní – tyhle sporty, to je samostatná kultura.
Dá se říct, že tě stavění živí?
Dříve jsem nebyl úplně v té pozici, kdy by se tím dalo plně uživit. Takže jsem to musel ještě doplňovat jinou prací. U nás se stavěním dokáže plně uživit jen pár lidí. Jinak to většina lidí doplňuje ještě s vejškovkama a podobně. No, poslední dobou ale zjišťuji, že už jinou práci než stavění nedělám. (směje se)
Jaké jsou hlavní výhody a nevýhody tohohle povolání?
Nevýhody: Je to fyzická morda!
Výhoda: Jseš placenej za lezení.
Ale fyzická zátěž je velká. Člověk by se měl udržovat v kondici a musíš mít také něco nalezeno. Také je to práce s poměrně těžkým materiálem – přepravky plné chytů… Člověk si musí život nalajnovat s pauzami a odpočinkem tak, aby si byl schopný stavět třeba pět dní v kuse. Po stavění závodů si vždy beru jeden den volno. Důležité také je udržovat prsty. To mě naučil Honza Zbranek. Mágovat permanentně! Když stavím, tam mágo od rána do večera nesundám. Například: stavíš čtyři dny a po čtyřech dnech máš jít stavět finále Českého poháru, takže těžké bouldery – na to je opravdu potřeba mít ty prsty v pohodě. Musíš tedy mágovat i během toho, co nelezeš. Naučil mě také vybírat si přírodní magnézium. A funguje to – po 15 nebo 20 boulderech ještě můžu přelézat. Když něco postavíš, víš, že musíš dát alespoň ten jeden pokus, třeba se ti už vůbec nechce, ale musíš. A stejně třeba ráno zjistím, že to je vlastně strašně lehký boulder. (smích) Často se také staví přes noc až do rána. Potom, kdo myslíš, že tam na soutěžích všude ještě rozvěšuje ty bannery a tak? (smích) A samozřejmě jsem se naučil, že strečink je důležitá součást. Po večer nedělám nic jiného, než že sedím v různých jogínských posedech. Je to tedy velká zátěž z fyzického, ale i z psychického hlediska – lezci často kritizují tvoje bouldery. Ale to je něco, co tě časem přestane pálit.
__________
Jaké to je – mít lezení jako hlavní součást příjmů? V této původní rubrice eMontany se na to ptáme lidí, kteří o tom mají co říci. Nový díl najdeš každý měsíc v rubrice 200 slov. Předchozí rozhovor: „Stoprocentní horský vůdce neexistuje.“ Juráš Šefl.
V Olomouci se prvního června chystá na české poměry vskutku ojedinělá lezecká událost s dobročinným přesahem, směřujícím k podpoře dárcovství kostní dřeně – Haimaom boulder cup v areálu Letního kina Olomouc (mapa). Záštitu převzala nadace Haimaom při zdejší Hemato-onkologické klinice.
Poprosil jsem hlavního organizátora, hematologa a výborného lezce Aleše Obra, aby řekl o plánovaném závodu něco víc…
Mohl bys přiblížit svoji motivaci tuto akci uspořádat a zároveň zmínit cíle, ke kterým tato událost směřuje?
Skoro osm let pracuji na Hemato-onkologické klinice FN Olomouc, kde se denně potkávám s lidmi se závažnými onemocněními krvetvorby. Po dobu své praxe spolupracuji i s nadací Haimaom, která se věnuje podpoře zlepšování podmínek pacientů během hospitalizace, zvyšování kvality zdravotnické péče a podpoře informovanosti v problematice nemocí krve. Samozřejmě, gró pomoci pozůstává z finanční podpory, například v podobě zakoupení laptopů pro hospitalizované pacienty, zřízení možnosti volného wifi připojení, atd. „Haimaom boulder cup“ má pomoci přiblížit problematiku těchto často závažných onemocnění širší veřejnosti. Část finančního výtěžku z akce věnujeme právě nadaci Haimaom.
Mohl by jsi popsat příběh, který tvému rozhodnutí předcházel a vlastně tě v tvé každodenní praxi i stále doprovází?
Začátek příběhu bych datoval ještě do vysokoškolských časů, během kterých můj spolužák a výborný přítel onemocněl a následně podstoupil terapii akutní leukémie. I přes optimistickou léčebnou odpověď po transplantaci kostní dřeně se mu nemoc vrátila a svůj boj již nevyhrál. Tato skutečnost mě vedla k tomu, abych se stal hematologem, a mohl tak pomáhat lidem s podobnými osudy. Podobný příběh mají všichni pacienti. Považuji za důležité, abychom jim věnovali adekvátní pozornost a snažili se je podpořit co nejvíce. Třeba i boulderingem a propagací problematiky dárcovství kmenových buněk.
.
Odchod kamaráda mě přivedl k tomu, abych se stal hematologem. Aleš Obr na 15. Moravském lymfomovém symposiu. (f: haimaom.cz)
.
Předpokládám, že hluboký význam a potřebu tuto akci uspořádat sdílíš s mnoha ostatními, kteří se na ní dobrovolně podílejí. Mohl bys zmínit své pořadatelské zázemí?
Tým organizátorů je poměrně široký, tak bych na někoho velice nerad zapomněl. Nejvíce se ale na přípravě celé akce podílejí kamarádi ze spolku HK TOP OL, z. s., Tomáš „Krkavec“ Doubravský a Michal Miguel Hron. Všichni mají do projektu obrovskou motivaci a investují do něj spoustu volného času. Za což jim převelice děkuji.
Na co se tedy mohou účastníci Haimaom boulder cupu v Olomouci těšit?
Závodníky bude zajímat 30 kvalifikačních bouldrů. Centrum závodu bude v areálu Letního kina a odsud se lidé rozjedou i na dvě další místa – Flash Wall a Pajkland – pro závodníky připravíme Rekola k lepšímu pohybu mezi bouldrovkami. Závodit se bude ve dvou kategoriích: ženy a muži. Ti nejlepší se utkají ve večerním finále. Několik kvalifikačních bouldrů a finále budou probíhat na profilech instalovaných na pódiu Letního kina Olomouc. Část výtěžku ze startovního bude věnováno nadaci Haimaom. Večerní program doprovodí moderátor a beaty od kluků z Electroshock sound systému a olomouckého Crackenna. Během celého dne budou probíhat také různá vystoupení a workshopy borců ze Street Workout Olomouc, těšit se můžeš na metodický den a workshop ČHS, lanové opičí dráhy pro nejmenší, slackline, možnosti testování lezeček, jídlo, pití… Afterparty proběhne v „15 Minut music club“ v Olomouci.
Jak mohou závodníci konkrétně pomoci?
Ano, to nejpodstatnější – v areálu Letního kina se bude nacházet informační stánek se sestřičkami a lékaři – hematology. Tým specialistů ti ochotně zodpoví všechny dotazy na problematiku transplantací kostní dřeně. Dokonce bude přímo na místě možnost zapsání do registru dárců kostní dřeně. Postačí ti jenom dobrý zdravotní stav a občanka. Již není nutný odběr krve z žíly. Detailnější vyšetření se provádí z nebolestivého stěru z dutiny ústní.
Mohl bys prosím vyjmenovat partnery této dobročinné akce?
Těmi jsou Flashwall Olomouc, Lezecké centrum Pajkland, Letní kino Olomouc, HUDY sport Olomouc, SPORT 2000, PILKA kameny, Tilak, Singing Rock, Under Armour, TATAI specializované stavební činnosti, ZERO barvy pro profesionály, MUSILREALITY, Elektro-Technické služby a servis s r. o. Děkujeme moc.
Chtěl bys čtenářům/lezcům/závodníkům něco vzkázat, případně vyslat nějaký signál?
Přijeďte prvního června zabouchat pro dobrou věc! Večer to pak všechno spolu spláchneme v „Patnáctce“…
(Více najdeš na oficiální stránce závodu, jehož je eMontana mediálním partnerem, pozn. red.)
_______________
MUDr. Aleš Obr, Ph. D.
Vyrůstal v Žilině, kde začal v 17 letech lézt. V roce 2011 ukončil studium všeobecného lékařství LF UP v Olomouci. Po promoci nastoupil na Hemato-onkologickou kliniku LF UP a FN Olomouc, kde dosud pracuje jako lékař se specializací v oboru Hematologie a transfuzního lékařství. Zároveň působí jako odborný asistent výuky na LF UP v Olomouci. Je členem České hematologické společnosti JEP, Kooperativní lymfomové skupiny a České skupiny pro chronickou lymfocytární leukémii. Jeho hlavní klinickou a vědeckou specializací jsou lymfoproliferativní onemocnění, zejména maligní lymfomy. Když zrovna neléčí lidi, věnuje se kromě boulderingu také lezení vícedélek nebo skialpinismu. Má rád běh, knihy a gastronomii.
Jednou z největších nočních můr každého lezce je neschopnost lézt. Může tě vyřadit nepěkný odskok ze skály či boulderovky, celá škála virů a bakterií, nedostatek dovolené v práci… Co když se ale vyřadíš ze hry sám, co když se „já“ promění v „my“?
Statistické úřady neustále straší s nízkou porodností našeho národa a čísla opravdu nevypadají pozitivně. Holky v lezeckých kruzích se ale zjevně domluvily, že národní stavy podpoří vlastními silami. Pod skálou i umělkou tak najednou potkáváš neobvyklé množství kočárků a zabalovaček. Že sis žádného zvýšeného počtu lezčat nevšiml? Vždyť tahle vlna zasáhla už i nejvyšší příčky sportovního lezení. Možná se dámy v rámci fair play kolegiálně domluvily, že na nějakou dobu přenechají „bednu“ omladině a odbudou si to najednou… Jak říká maminka Domči Dupalové: „Děti si pořiď s kamarádkami, ne s chlapem.“ Ať už je pravda kdekoli, vyzval jsem tři kamarádky, lezkyně a dlouholeté okupantky vítězných stupínků, aby popsaly svůj nový pohled na svět lezení a svět celkově.
Domča Dupalová, Peťa Růžičková a Karin Řeháková (Bílková), jsou všestranné a profesionální sportovkyně a všechny tři teď pojí jedno – mateřství. Domča svého Matyáše přivedla na svět téměř před rokem, Péťa objevila kouzlo maminkování s malým Filipem letos v lednu a Karin se přebalování svého prvního dítka dočká brzy.
.
Péťa Růžičková, Domča Dupalová a Karin Řeháková (Bílková) (f: Boulderzávody ČSL)
.
Domča Dupalová
Ač doufám, že se ze mě nestala ta šílená matka, která nedokáže myslet na nic jiného a o ničem jiném mluvit, než o dětech, tak přiznávám, že mě to určitě změnilo.
Moc si nerozumím s matkami, co si stěžují, že „s dětmi už je všechno komplikované“, a proto jsou radši pořád doma.
Věřila jsem si, že jako sportovkyně se dám do kupy po porodu opravdu rychle a začnu co nejdřív zase sportovat – žádná taková rovnice ale bohužel nefunguje a trvalo mi to déle než kdejaké vyzevlené holce. O to víc jsem se pak ale zpátky na stěnu a skálu těšila – přeci jen tři čtvrtě roku absolutní pauzu od lezení jsem asi nikdy neměla! (Chodila jsem jen na běžky a na brusle.)
Mám kolem sebe naštěstí spoustu kamarádek, co si taky pořídily děti, a ještě větší štěstí je, že jsou to taky lezkyně – takže žádné ufňukané slečinky – a i když už máme děti, víme, že všechno jde, když se chce, a že děti jsou mnohem víc šťastné, když nejsou doma v čistém bytě, ale když jsou s dalšími dětmi venku, v partě, na výletě, v přírodě a klidně ve špíně.
Ale zase co si budeme povídat, trochu organizačně náročnější to s dítětem je. Bez téhle party kamarádek: „boulder-matek“, nebo bez táty a babiček, co občas pohlídají, by to šlo těžko. Už to není trénink 3x–4x týdně jako kdysi, navíc se někdy stane, že z těch dvou hodin musím hodinu zaopatřovat Matyáše, případně děti jiných holek, ale trénovat se dá a je to furt ta stejná zábava. A to je u mě to nejdůležitější – nejlíp jsem vždycky lezla, když mě to maximálně bavilo, měla jsem skvělou partu kolem sebe a byla v pohodě – což teď na mateřské jsem. Když jsem lezla a zkoušela dodržovat nějaký tréninkový plán, bylo to spíš kontraproduktivní.
Takže pohoda a motivace by byla – co se ale změnilo, je žebříček hodnot. Lezení už není na první, druhé, páté i sedmé příčce zároveň, jako to bylo v osmnácti. Když je ale na lezení čas a podmínka, jde se lézt – přeci jen lezu už šílených 17 let a neumím si to úplně jinak představit. Mám ale partnera „nelezce“ a je pro mě teď mnohem důležitější trávit čas jako rodina.
Na skalách jsem vždycky byla trochu posera, takže teď vítám, že mám už opravdu neprůstřelnou výmluvu, proč nelézt moc vysoké bouldery s blbým dopadem, nebo neodjištěné cesty – už nezodpovídám jen za sebe, musím se přeci postarat hlavně o Matyho!
Takže když se to zrovna sejde tak, že Matyáš nebude nemocný a budeme pravidelně chodit lézt a nějakou ztracenou sílu zase najdu, na nějaké závody bych ráda šla. Protože mě to prostě baví a celý život jsem závodila. Když to ale zrovna nepůjde, závodit v lezení nebudu a svět se nezboří. Zajedu si místo toho třeba na závody na běžkách, které jezdí i hobíci všech věkových kategorií, kde mi bude jedno, že budu v půlce startovního pole. V lezení by mě asi nebavilo závodit a být mezi posledními. (směje se)
Přála bych si, aby nějaká forma vyšla na český pohár v Praze, který bude v září, a abychom se tam s holkami sešly a zase společně ozvláštnily to ultramladé startovní pole o nějaké zkušené matky závodnice. (směje se)
.
Domča a Maty (f: DD)
.
Peťa Růžičková
Některá životní období nelze předpovídat, ani se na ně připravit. Stát se matkou je bezpochyby jedním z nich. Musím přiznat, že moje představy o tom, jak to bude probíhat, se výrazně lišily od reality.
Průběh těhotenství jsem měla bezproblémový a snažila jsem se alespoň občas lézt na top rope. Těsně před porodem jsem se těšila, až sundám „závaží“ a byla jsem přesvědčená, že se mi poleze lehce. Že brzy zase budu trénovat, polezu na skalách a hned začnu jezdit na závody. Teď jsou Filipovi čtyři měsíce. Mám o 14 kg míň, žádné svaly a lezou mi žebra. Na závody jsem nejela a k mému překvapení to lezení jde nějak ztěžka.
Změnily se především moje priority. Jakoby se mi někde uvnitř spustil program „péče o miminko“ a lezení přestalo být tak nějak důležité a pro můj život nepostradatelné. V přístupu k riziku nevnímám zatím žádný rozdíl (nebojím se o sebe víc), ale možná je to taky tím, že jsem se do ničeho nebezpečného zatím nepustila. Když lezu tak spíš na TR, protože když Filip začne brečet, hned jedu dolů, ale vzhledem k tomu, že s ním jezdím po městě na bruslích, asi úplně úzkostná matka nebudu. (směje se) Někdy mě to maminkování natolik pohltí, že na konci dne zjistím, že jsem ani „nestihla“ jít na záchod.
Přestože se můj vztah k lezení změnil, je to stále láska na celý život. Pozitivní je, že motivaci mám teď větší než kdy dřív. Tato velká životní změna mě učí trpělivosti a více si vážit času. Takže jen čekám na to, až bude Filip více samostatný. Kojení, přebalování a nošení pak vyměním za lezení. Přála bych si zase lézt co nejlépe to půjde. Především hodně na skalách a možná se vrátit i k bouldrovým závodům. Věřím tomu, že je to možné. Jen nevím, jestli to bude za rok, nebo za deset let.
.
Peťa na bruslích s Filipem (f: PR)
.
Karin Řeháková (Bílková)
Jak můj přístup k lezení změní mateřství, zatím nevím, těhotenství ho ale trochu ovlivnilo. Je to asi jako, když máš nějaké zranění, se kterým jde lézt, ale víš, že to nemá cenu hrotit a nějaké kroky si radši odpustíš. Mě lezení ale i tak bavilo a lezla jsem až do sedmého měsíce. Teď už se mi i blbě obouvají lezečky, tak jsem lezení dočasně vyměnila za plavání, brusle a jógu.
Co bude po porodu, je zatím dost ve hvězdách, ale lézt bych chtěla. Když to půjde, tak bych ráda jezdila na závody, které jsem vždycky měla ráda, ať už jde o Water Boulder Games nebo ČP v Teplicích. A taky záleží, kdo bude jezdit, protože sama tam jako „zasloužilá závodnice“ jezdit nechci. (směje se)
Dostal jsem příkazem od podplukovníka J. (dále pplk. J.) sepsat hlášení z dobrovolného cvičení v tajné vojenské cvičné oblasti s přísně utajovaným názvem Affensteine (krycí název Afnštajn). Afnštajn je cvičná vojenská oblast relativně vzdálená, a tak jsme k transportu použili nenápadný vojenský výletní tančík Renault Nevada 1.8 Combi (krycí název Nevada) s objemem válců 1.74 (!) a maximálním výkonem 66 kW, což je v přepočtu přísně tajný počet vojenských koní pod kapotou.
Celá vojenská akce proběhla v přísně tajném počtu dvou (2) vojáků, a to pplk. J. a mě. Vyrazili jsme brzy zrána a do tajné vojenské oblati Afnštajn jsme dorazili brzy dopoledne. Po zaparkování vojenského tančíku Nevada poblíž kóty s názvem Beuthenfall jsme vyrazili v plné polní zbroji rázným krokem přímo do srdce vojenské oblasti Afnštajn s písní na rtech. Po cestě jsme potkali několik nepřátelských vojenských jednotek komunikujících námi neznámou vojenskou řečí. Jednotky však příjemně voněly, a tak jsme je neatakovali a nechali je jít si po svém.
V centru přísně tajné vojenské cvičné oblasti Afnštajn jsme dle dohodnutého plánu vyhledali vojenské cvičné objekty Amboss (krycí název Amboss) a Brosinnadel (krycí název Brosinova jehla). Cvičení jsme započali na cvičném objektu Amboss. Vrcholové kóty objektu jsme dosáhli v krátkém čase, a to vojenskou cvičnou trasou „Schmied und Geselle“ (krycí název Kovář a gazela) obtížnosti VIIb nepřátelské vojenské klasifikace (dále nep. voj. klas.). Na vrcholové kótě jsme rovněž potkali vojenskou jednotku cizí národnosti, přičemž dvě její podplukovnice se nám velmi zamlouvaly, a tak jsme si s nimi pěkně po vojensku podali ruce.
Poté jsme zahájili sestup z kóty s krycím názvem Amboss technikou slanění. Během sestupu slaněním se nestalo nic zvláštního. Cvičení dále pokračovalo na vojenském cvičném objektu Brosinova jehla. Průstup cvičnou trasou „Talweg“ (krycí název Talweg) byl hlavním bodem programu našeho vojenského cvičení, a to hned z několika přísně tajných důvodů. Prvním přísně tajným důvodem je bezesporu obtížnost cvičné trasy. Cvičná trasa „Talweg“ totiž dosahuje velmi vysokého přísně tajného stupně obtížnosti nepřátelské vojenské klasifikace, a tak vyžaduje po vojácích vynaložení úsilí takřka na hranici jejich vojenských schopností. Dalšími přísně tajnými důvody jsou pak značná orientační náročnost cvičné trasy, extrémní expozice a v neposlední řadě naprosto nepředvídatelná meteorologická situace. Jeden z těchto důvodů se stal naší vojenské posádce osudným, o tom však později.
Jako první jsem do cvičné trasy nastoupil já jištěn pplk. J. Postupoval jsem rychle, avšak obezřetně, držíce levé křídlo v záloze. Po cca 20 metrech svižného stoupání objektem s krycím názvem nástupová spára se mi na pokraji vyčerpání podařilo cvaknout vojenský cvičný objekt kruh. Motivován rozkazy pplk. J. pokračoval jsem bez zastavení v dalším stoupání. Po několika metrech podařilo se mi dosáhnout kóty police s vojenským cvičným objektem druhý kruh. Zde jsem zřídil první postupové stanoviště tak, abych byl schopen plynule a hlavně bezpečně jistit pplk. J. při jeho průchodu cvičným objektem nástupová spára.
.
Cvičný objekt nástupová spára (f: J. Hušek)
.
V dalším postupu se vedení z taktických důvodů ujal pplk. J. Celkem snadno dosáhl vojenského objektu třetí kruh, kde, opět z ryze taktických důvodů, zřídil druhé postupové stanoviště našeho vojenského útvaru. Již v těchto chvílích začíná naše družstvo sužovat hlad a žízeň. Rozhodnut pokračovat v boji, vyráží pplk. J. na další průzkum, z kterého se však urychleně s vysunutým pravým křídlem vrací.
Po krátké poradě nasazuje pplk. J. do boje i levé křídlo, s jehož pomocí dosahuje vojenského taktického objektu erárka. Zde krátce odpočívá a poté již jen s drobnými bojovými komplikacemi dosahuje cvičného objektu čtvrtý kruh. Zde, opět z ryze taktických důvodů, zřizuje postupové stanoviště. Následuji pplk. J. stejnou cestou kolem vojenského objektu erárka, přičemž musím uznale kvitovat bojové schopnosti pplk. J. Dále postupuje pplk. J. krátce vzhůru a poté zahajuje travers vpravo a výstup bojovou technikou „na medvěda“ až na hranu cvičného objektu Brosinova jehla, kde dosahuje vojenského objektu pátý kruh.
Následující část cvičné trasy jsme již vizuálně prozkoumali z vrcholové kóty cvičného objektu Amboss a měli jsme za to, že cvičná trasa „Talweg“ vede právě tudy. Opak byl pravdou. Netušíc paralelní navigační chybu, pokračuje naše družstvo ve výstupu. Bojovou technikou „sokolík“ vystupuji k pplk. J. na exponovanou hranu k cvičnému objektu pátý kruh a po krátké motivační poradě pokračuji ve vedení výstupu.
PARALELNÍ BOJOVÉ POLE
Další postup zdá se býti nesnadným. Zahajuji proto útok oběma křídly. Ani to však nestačí a já se v mžiku ocitám opět u pplk. J., který si nečekajíc můj rychlý ústup do zálohy spálí levé křídlo o taktický objekt lano. Po několika dalších pokusech, kdy se po jednom rychlém ústupu ocitám i výrazně pod kótou, z níž mne jistí pplk. J., motivován rázným rozkazem pplk. J., fixuji pravé křídlo v bojovém cvičném objektu jednoprda a levým křídlem dosahuji cvičného objektu šestý kruh. Zde z taktických důvodů chvíli odpočívám a pokračuji z poslední bojové pozice ve výstupu okolo bojového objektu šestý kruh k bojovému objektu sedmý kruh a dále na kótu Brosinova jehla – předvrchol. Zde dobírám pplk. J. ze zálohy, přičemž v dalším postupu pokračuje pplk. J. a zakrátko dosahuje vrcholové kóty vojenského objektu Brosinova jehla, kde mne pplk. J. dobírá.
Naše nadšení nad úspěšnou akcí nezná mezí. Provádíme krátké hlášení o našem cvičení do vrcholového cvičného objektu Gipfelbuch a sestupujeme technikou slanění opět do základního tábora na úpatí stěny. Spokojeni s průběhem cvičení vydáváme se s plnou polní zbrojí již jen na průzkum okolních cvičných terénů. U cvičného objektu Brückenturm nás však v momentě, kdy hodláme započít výstup již jen nepříliš obtížnou cvičnou trasou „Westkante“ (VIIa nep. voj. klas.), dostihuje jednotka cizí národnosti i s oběma podplukovnicemi, přičemž nás velitel této jednotky informuje o orientační chybě v našem cvičném výstupu na Brosinovu jehlu. Konfrontujeme jeho informaci s našimi podklady a zjišťujeme svou chybu. Namísto cvičné trasy „Talweg“ (obt. IXa nep. voj. klas.) jsme omylem prostoupili cvičnou trasu „Methusalem“ (krycí název Metuzalém, obt. IXb nep. voj. klas.).
Uznáváme svou chybu a stahujeme se do zálohy našeho výletního tančíku Nevada, s jehož pomocí se vracíme zdrceni do kasáren. Polehčující okolností nám budiž fakt, že jsme cvičnou trasu Metuzalém prostoupili bojovým stylem „alles frei“, ač čistota průstupu nebyla, jak patrno z popisu výše, příliš vysoká.
Z faktických důvodů cvičení považuji za neúspěšné, nicméně z důvodů takticko-motivačních a motoricko-volních bylo cvičení ve vojenské oblasti Afnštajn pro naši jednotku rozhodně přínosem. Tolik o přísně utajeném vojenském cvičení v oblasti Afnštajn a na závěr připojím snad jen malé vojenské moudro… Jak my vojáci rádi říkáme, Nemusí vojákovi pršet, stačí když vojákovi kape.
Jou, fellas. Kdykoliv je potřeba se vytrhnout ze zaběhnutého stereotypu, je dobré se poddat flow a nechat se kams strhnout. Před lety jsme se tak s inostránci shodli na slově defamiliarization, tedy zjednodušeně – ozvláštnění. Každý kdo zažil, byť jen třeba eyecontact, ví moc dobře, jak rychle se lze dostat ze zažité bubliny.
Po mnoha týdnech věnovaných preglajce na všech možných bouldrovkách v okolí 300 km, jsem se rozhodl pro změnu. Jak materiálu, tak směru pohybu. Nakonec jsem nemusel nad ničím moc hloubat, jako nejideálnější se podbídl ridgeing („hřebenování“, překlad redakce). Je svým způsobem oblíbený především na horách, nož na druhou stranu popírá logiku věci. Pro rozbití streotypu tedy ideál!
Výhodou ridgeingu je možnost neustálého nadhledu. V podstatě vždy jsi o něco výš než vše v okolí, směr je také jednoznačný a dost blbě se na úzkém hřebeni ztratíš. Ridgeing má však i druhou stránku. Často se stává, že druholezec musí zdolávat nejištěné traverzy a ještě k tomu směrem diagonálně dolů, nebo dokonce slézat věže, které měl prvolezec na toprope. Jištěním je často pouze důvěra ve zvládnutí balancu a to, že ti jížní strana hřebene nabízí suchou a vyhřátou skálu, ještě neznamená, že se v té severní nebudeš pasovat se sněhem.
V ideálním případě se ti tak nabízí možnost propojení s diggingem („rubačstvím“, překlad redakce). Je-li severní strana hřebene zafoukána sice namrzlým, ale zato sypkým sněhem, můžeš se naplno poddat propadávání sněhem, prosíváním zbylého prachu nebo jen tak naprostou nejistotou plavání v naváté mase, kdy netušíš sekundy, jež tě odporoučí do doliny.
Dle expertů na digging, má táto disciplína pět + jeden teoretický level. Mnoho horolezců, jak si většina nediggerů říká, zná možná první dva, kdy se méně, či více daná osoba propadá sněhem. Další levely však již vyžadují i jistou mentální vyzrálost jedince. Né snad proto, že to je nebezpečné (od určitého sklonu svahu/stěny to holt je), ale proto, kolik úsilí musí jedinec vyvinout pro posun. Při čtyřkovém levelu obvykle stačí i obdobný počet kroků k posunu – nutno však podotknout, že směrem dolů (!). Ve směru vzhůru počet kroků na jeden vpřed exponenciálně vzrůstá. Tato zdánlivá regrese, však vede po pár hodinách k naprostému stoickému klidu nebo také totálnímu rozbití/rozpolcení charakteru osobnosti.
Vzhledem k tomu, že jsme s parťákem (nejmenovat!) již před touto dovolenou přepli do módu no excuses (pro méně zdatné – něco ve smyslu nevychloubání se hypochondrickými vlastnostmi dotčeného jedince a tudíž značnému otupení ega), přistoupili jsme (většinou) dobrovolně na danou hru.
V ZÓNĚ NADHLEDU
Někomu se může zdát ridgeing nudný, ale zpestříš-li si jej občasným boulderingem (plezírové lezení o pár těžších krocích) ideálně ve výšce od 100 metrů nad zemí a pokud možno bez dalších závazků jako je lano (celou taškařice lze zpestřit mačkami pro zdolávání rajbasů), můžeš se do stavu stoického klidu/rozpolcení osobnosti dostat i bez zkušenosti z diggingu.
Hajlajtem našeho exkurzu pak byl jistý kopec (hlavně nejmenovat!), kde jsme po necelých 30 hodinách spánkem přerušováneho ridgeingu byli podrobení životní zkoušce každého trueschool diggera. Navátá sněhova čepice, ne nepodobná těm v Puta-goňi, nám dala možnost si nejen vyzkoušet, jak se skrz ní kope tunel (áno, i jeskyňáři si přijdou na své!), ale také se přirozeně naučit levitovat. Jak to můj parťák (probůh, nejmenovat!) dokázal, netuším, já se oddal komínové technice a pomocí lehce zmrzlé a postupně se drolící hrany tunelu jsem rozporem dovzlínal vzhůru. Stoického klidu jsem dosáhl až poté, co jsem zjistil, že jsme oba celou dobu nemohli být jištěni.
A ačkoliv i další dny přinesly spoustu zajímavých zkušeností, zastavil bych se u poslední důležité věci, která je pro diggery nezbytná. Základem stravy je totiž pořádná flákota lovečáku. Nejen proto, že v tuhém mrazu pořádně zmrzne, ale hlavně proto, že o to víc tíží na dně batohu. Newage diggeři sice tvrdí, že lze tuto disciplínu dělat i bez něj, ale to je naprosto nepřijatelné! Jak tvrdil jeden moudrý brat (naštěstí si jméno nepamatuji) – ve světě komponentů není ekvivalentů – lovečák tedy nelze nahradit! A přestože jsem se ho během těch několika dní na hraně ani nedotknul, nedokázal bych si bez něj onen výlet představit.
Dát nohu vysoko a pak na ní ještě přenést váhu je snem každého druhého lezce. No jo, ale jak na to? A jak to, že někdo je schopen udělat rozštěp, a přesto nohu vysoko na stěně/skále nedá? A kdy a jak dělat strečink? Strečovat vůbec?
Půjdeme na to zase od lesa. Od neurologického lesa. Mozek z hlediska aktivace rozeznává tři stavy. Relaxaci, přechodnou fázi a aktivaci. Jeden by si myslel, že pokud drtím malou lištu ve visu nebo se snažím udělat co nejdelší krok na kampusu, mozku je jasné, že je třeba nastavit tělo do fáze aktivace. Nicméně není tomu tak. Mozek totiž kontroluje aktivaci přes jiné informace proudící do mozku. K aktivaci je třeba dodat mozku záměr k pohybu a dostatek správných informací z opory. Pokud má například lezec propadlou patu na stupu, nedostane dost informací z opory, a tím pádem hrozí, že leze, když si jeho mozek myslí, že relaxuje. Také při strečinku se chceme dostat do fáze aktivace. Pokud mozku nedodáme informace o oporách a záměru k pohybu, žádné prodloužení svalů se totiž nekoná. V relaxaci můžeme protáhnout měkké tkáně související se svalem – šlachy, vazy a úpony, ale délku svalu neovlivníme.
Jak ovlivní flexibilitu dodání opory do cviku, si můžeš vyzkoušet tak, že si lehneš na záda a zvedáš jednu propnutou nohu směrem k hlavě, druhou necháš na zemi. Pozoruj, kdy to začne táhnout na zadní straně stehen nebo zádech. Pokud potom zatlačíš prsty na nohou (nohy, která zůstala na zemi) např. do zdi, propnutou nohu ve vzduchu dostaneš dál. Ještě dál se dostaneš, pokud zatlačíš malíkem na noze proti odporu, tím se nastaví koleno a kyčel nohy stojné do vnější rotace a mobilita kročné kyčle se ještě zvýší.
.
Rozštěp se hodí. Když ho umíš ovládat. (f: Standa Mitáč)
.
V prosinci loňského roku jsem se potkal s bývalým mistrem světa a jedním z nejlepších současných boulderistů Alexeyem Rubtsovem. Říkal mi, že jeho plán na další sezónu je zlepšení mobility kyčlí, takže začal dlouze strečovat. Zhruba po třech měsících intenzivního strečování byl schopen téměř dokonalého rozštěpu, ale nohu výš postavit pořád neuměl. Snažil jsem se mu vysvětlit, že při rozštěpu, tak jak ho provádí, nemá nastavenou oporu a záměr, tudíž neovlivňuje délku svalu. Jeho problém při lezení tkví v ploché noze a malých lezečkách, takže jeho mozek nerozeznává nohu jako dobrou oporu a tím pádem se na ní odmítá postavit a zvětšit tak mobilitu kročné (zvedající se) nohy. Mimochodem, jeho plánem pro tuto sezónu bylo lézt ve velkých lezečkách po vzoru japonských lezců.
Při nerespektování základních principů nejenže nedochází ke zlepšení mobility v pohybu, ale hrozí i vznik zranění. Na stěnách často vídám, jak se lidé snaží dotknout špiček prstů propnutých nohou rukami, popřípadě provádí tento cvik v sedě na zemi. Při tomto cviku je nejdůležitější udržet rovná záda a provést ohnutí trupu otočením pánve. Pokud máš kyčle zatuhlé a ohnutí trupu vytvoříš ohnutím páteře, hrozí, že si vyhřezneš plotýnku. Místo toho si raději zkus cvik na obrázku. Váhu máš na prstech na nohou, sedací kost přitahuješ za sebe a přes ruce se snažíš protáhnout dopředu.
.
Vlevo špatně, vpravo dobře. (f: archiv JN)
.
Problém se zkrácenými svaly je nejefektivnější řešit odstraněním příčiny a tou je nefyziologický pohyb. Jak zkorigovat pohyb ses dočetl v předchozích dílech. Pokud chceš jít uvolnění a protažení svalů ještě víc naproti, dej se do strečinku. Dnes se řeší především, jak dlouho, jestli statický nebo dynamický a jestli před nebo po výkonu. Jenže v žádných výzkumech na dané téma se nepracovalo se záměrem a oporou ve cviku. Je tedy otázka, jakých výsledků by se ve svých studiích výzkumníci dobrali, pokud by byla tyto kritéria zohledňována. I jóga funguje na základě záměru a opory. Zkus to a uvidíš.
Tady najdeš předchozí díly rubriky. První. Druhý. Třetí. Pokračování zveřejníme koncem příštího měsíce.
„Tak jo, můžeme si zavolat, ale potřeboval bych, aby to bylo přesně po půl osmé,“ ozve se z telefonu Juráš, „jakmile uložíme syna, tak určitě můžem.“
Juráš Šefl je horským vůdcem, pro kterého je tohle povolání logickým posledním krokem jeho vzdělávání. Jak to vypadá, když spojíš směr svého života s tvou prací?
Říkal jsi, že budeš mít čas na rozhovor, až uložíte synka… První otázka je tedy jasná – jak jde tvoje práce spojit s rodinným životem?
Je to samozřejmě trošku zvláštní režim. Má to svoje výhody i nevýhody. Nevýhody jsou takové, že jsem dost často třeba měsíc a půl nebo dva měsíce v sezóně pryč, kdy prostě rodinu nevidím. Ale pak jsem zase schopný být v mezisezóně s rodinou měsíc od rána do večera, když chci. A tenhle jiný režim mi docela vyhovuje, protože si můžeme v klidu dovolit jet na tři týdny na dovolenou, ať už si jet zalízt nebo někam za teplem… A hlavně se mi líbí, jak teď můžu vidět synátorovy pokroky. Každý den.
Ty jsi propadl lásce k lezení a horám už dávno…
No, na dnešní poměry to úplně mladá léta nejsou. Začínal jsem lézt ve 14 letech na skalách se strejdou a hnedka mě to chytlo, tak jsem tomu potom začal věnovat víc a ubírat se tím směrem. Brigády jsem měl v Hudy sportu a pak hned, jak to šlo, tak jsem si udělal instruktorský papíry a začal jsem dělat instruktora na stěně.
To si asi teda prošel víc „lezeckých prací“…
Jo, taky jsem třeba stavěl stěny s jabloneckým Makakem a podílel jsem se na pořádání nějakých lezeckých a boulderových závodů a stavění cest na stěnách. Pak jsem začal dělat kurzy a mám svou horoškolu pro děti a dospělé, takže se to pořád tak nějak vyvíjelo dál, až nezbývalo nic jiného, než se stát horským vůdcem a posunout se ze stěn a ze skal do hor.
S tím, že záběr vůdce může být velice široký – od dělání instruktora na stěně přes skály a přes vodění na kopečky v Alpách až po nějaké expedice v Himálajích nebo lítání heliskiingu někde na Aljašce nebo bůhví kde.
To zní jako naprosto splněný sen…
Pro mě určitě. Já jsem se vždycky snažil, abych dělal to, co mě baví, a musím říct (a zaťukat to), že se mi to vždycky povedlo. Měl jsem možnost také hodně pracovat se svými kamarády. Když jsem začal dělat vejškovky, tak jsem je dělal jenom s kámošema a jen takový výškový práce, který mě bavily.
Cítil jsi někdy, že by se ti z oblíbeného lezení nebo výstupů na různé kopce stala rutina nebo povinnost? Není lepší mít nějakou „normální práci“ a pak mít klid na to si zalézt?
Tahle rutina, kdy mě práce trochu štvala, nastala spíš na umělé stěně, kdy jsem pět dní v týdnu byl šest až osm hodin na stěně, aniž bych já si zalezl. Člověk tam vlastně jen stojí a říká lidem, že mají zvednout nohu a postavit se na ní a kouká na ně a mrzne pod stěnou, aniž by se hejbnul… Což se ale naštěstí tím horským vůdcem zlepšilo a nastala nějaká změna. Těžko ale říct, jestli to za pět nebo deset let nebude úplně stejný, kdy to pro mě bude rutina. Je tady ale ten rozdíl, který už jsem říkal – horský vůdce má výhodu v tom, že je to hrozně pestré zaměstnání a oborů, které člověk pak vykonává, je strašně moc. A také je to hodně na tobě, co z toho si vybereš. Já jsem ještě nikdy nebyl v Himálaji, nebo v Jižní Americe. Takže teď tady můžu klidně pět let vodit v Alpách, pak pět let v Jižní Americe a deset let v Himálaji. A je pravda, že se snažím tento obor dělat tak, aby mě to bavilo. Nikdy jsem nechodil jeden kopec celou sezónu… Třeba že bych šel 15krát za sezónu na Mont Blanc, i když by to samozřejmě bylo jednodušší, co se vydělání peněz týče. Vždycky jsem se snažil to mít pestřejší a vodit třeba lidi do míst, kde jsem sám nikdy nebyl. Což teda klienty občas překvapí. Ale mě to takhle právě baví – i s tím, že člověk musí udělat přípravu a to všechno okolo..
.
Dát si patnáctkrát Mt Blanc? To by bylo jednodušší. (f: Juráš Šefl)
.
Stát se horským vůdcem je běh na dlouhou trať. Když se na to podíváš zpětně, šel bys do toho znova?
Určitě bych do toho šel znova, jenom bych neztrácel čas na vysoké škole a šel bych do toho rovnou. Ale i ta vejška mě vlastně bavila moc, dělal jsem sportovní FTVS a byla to super léta. A potom průběh zkoušek a výcvik na vůdce pro mě byly jedny z nejlepších let. Mě to strašně bavilo. A to na každém tom kurzu. I když to byla třeba umělá stěna, na které jsem měl obrovskou praxi – to jsem třeba byl na stěně častěji než ty lidi, kteří mě školili… Ale pokaždé jsem se naučil něco nového, protože každý předává své zkušenosti a na určitých odvětvích jsem se toho naučil hrozně moc nového a šíleně mě to bavilo.
Jak dlouho myslíš, že jde povolání horského vůdce dělat? Vnímáš tam nějaké věkové omezení?
Já tam v tomhle rozhodně žádný limit necítím. Česká asociace horských vůdců tady zase tak moc dlouho není, ale už i tam jsou starší kluci… Ale vůbec si nedokážu přestavit, že by mi třeba někde nestačili. (smích) A pak když člověk vidí ve světě opravdu staré vůdce, třeba přes 70 let, jak jdou s mladýma klukama a ty kluci jim skoro nestačí, tak pak je vidět, že limit stáří tady určitě není. Samozřejmě je otázkou, co každému jeho tělo vydrží, ale to je u každého sportu. Když ti odejdou kolena, tak je jasné, že nebudeš vodit lidi na kopec.
Je pravda, že těch zkušeností, co za takovýhle život máš, je neskutečně moc…
Stoprocentně.
Je to stresové zaměstnání?
Je to velmi stresové zaměstnání a taky si myslím, že rozhodně není pro každého. Dost často třeba mladí lezci, kteří mohou být úplně skvělí v horách, tak tohle stejně dělat nemůžou… Je to za prvé stresové z toho důvodu, že se pohybuješ v podstatě pořád v nějakém nebezpečném terénu. Za druhé jdeš s člověkem, kterého vůbec neznáš a nevíš, co udělá. Nejde jenom o tvou hlavu, ale i o hlavu toho druhého člověka, který jde za tebou, je s tebou přivázaný na laně. Když jdeš po skalním hřebeni a jsi míň jištěný, tak kdyby klient najednou skočil ze skály, tak já jdu s ním a umřeme oba dva. To je taková věc, kterou si člověk musí taky promyslet, když chce začít tohle dělat. Je to hrozně moc práce s klientama – s lidma. Musíš se umět s člověkem domluvit. Dost často mají kluci problémy s tím, že si s klientem nesednou. Lidi jsou různý a občas se stane, že horský vůdce řekne, že se podmínky zhoršily a že to musíme otočit a na kopec prostě nevyjdeme…nebo řekne: ty na to nemáš, já to vidím, je to nebezpečný pro tebe i pro mě, otáčíme to a jdeme dolů. A lidi někdy řeknou – tak já ti to ale nezaplatím.
A už se ti tohle stalo? Stává se to často?
Stávají se takové situace. Mně se to zatím nikdy nestalo. Jsou to takový právní věci tohohle zaměstnání, kdy ty máš zodpovědnost za někoho jiného.
Napadá mě, že tohle zrovna opět hodně souvisí s rodinným životem – to, že se tohle může znenadání stát – si asi musí dobře uvědomovat i tvá partnerka, že?
Určitě. To je jasné. Naštěstí moje žena je také horolezkyně, takže ona pro to má pochopení.
Klient je další nebezpečný prvek, ale nemůžu na to koukat jenom tak, že mi přijde člověk, který najednou skočí ze skály. Ono je to o tom, že horský vůdce musí být také schopný trochu svého klienta poznat. Je to také instinkt vůdce – jestli si to s tímhle konkrétním člověkem a túrou, kterou má vybranou, může dovolit a nebo ne. Je to hodně také o tom umět pozorovat lidi. Nespěchat a nejdříve je poznat na něčem lehčím či zajištěném, aby člověk viděl, co klient udělá v krizové situaci. A samozřejmě v průběhu výstupu musím svého klienta pořád sledovat – musím vidět, jak funguje, jestli je unavený, jestli není malátný, jestli na něj nějakým způsobem působí nadmořská výška, jestli se mu klepou nohy, a to všechno v rámci bezpečnosti. Když zakopne mačkou někde v blbém terénu, tak můžeme oba spadnout.
Je to hromada vlastností, kterými musí horský vůdce oplývat..
Taky proto nedostaneš licenci horského vůdce za dva týdny… Už v průběhu výuky horského vůdce je na konci každého bloku nějaká zkouška, kde se zkoušející snaží dostat aspiranta na horského vůdce do nějakého stresu, už jenom z tohohle důvodu. Není to jen fyzické, co musí člověk splnit. To vůbec ne. Nebo umět uvázat uzel nebo zacvaknout karabinu. Ale v rámci zkoušek je velký důraz na to, aby budoucí vůdci byli pod nějakým stresem. Jsou třeba vypsané určité limity, které je potřeba výstup zvládnout, a to i v nebezpečném terénu. A je to právě z toho důvodu, aby aspiranti byli pod tlakem a aby se sami dostali do stresu a zkoušející viděl, jak se s tím stresem umí vypořádat.
Dá se realita takhle „nacvičit“?
Jde to určitým způsobem asi nacvičit. Ale nejdůležitější na tom je, že vidíš, jak na to reaguješ a uvědomíš si to zpětně sám, jestli si byl v komfortní zóně nebo ne. A pokud se i takhle cítíš ohrožený na životě, tak si to pak člověk alespoň rozmyslí. Nějaký pud sebezáchovy většina z nás má, takže si pak můžeš uvědomit, jestli je tahle práce doopravdy pro tebe. A samozřejmě po výcviku jako takovém, kdy už dostanu licenci horského vůdce, tak nikdy nejsem „stoprocentní horský vůdce“, nebo jak to říct… To člověk není nikdy! Protože zkušenosti sbíráš naprosto pořád, celý život. Nepřetržitě se něco učíš a zjišťuješ nové věci o lidech a o horách.
__________
Jaké to je – mít lezení jako hlavní součást příjmů? V téhle rubrice se na to budeme ptát lidí, kteří o tom mají co říci. Nový díl najdeš každý měsíc v rubrice 200 slov.
„Lezení s cepínama? To nemůže být vůbec těžké, když furt držíš madla!“
Tak a tohle si myslí každý trouba s bouldermatkou a já nebyl výjimkou. Pak jsem si jednou zajel na drytool a byl jsem rychle vyveden z omylu… Bohužel jsem ve drytoolingu (škrábání se cepíny v rozchrastané skále) nenašel žádné potěšení, a tak jsem dogmaticky celé lezení v zimním terénu narval do pomyslného šuplíku, kopnutím jsem ho zavřel a označil jsem ho cedulkou: „kravina pro divný existence.“
Uběhlo pár let, během kterých jsem si vytvořil pěkný vztah k několikasetmetrovým žulovým stěnám. To mě nakonec přivedlo až k Sokolíkům. O našem loňském výjezdu do Val di Mella už tady pár slov padlo, takže to přeskočím. Důležité je, že mi bylo oznámeno, že mě čeká zimní soustředění v Tatrách na Brnčálce.
Nejprve jsem chtěl popřát Sokolíkům hodně štěstí do těch Tater a dát jím navždy sbohem, ale pak jsem se kdesi dočetl, že bez těch cepínů se v Patagonii nehnu. A pokud nejsi „okresním idiotem“, tak do Patagonie prostě chceš! Po rychlém rozmyšlení, které mi zabralo pět nádechů, jsem se rozhodl dát celému tomu cirkusu druhou šanci! Svého rozhodnutí jsem nelitoval, když jsem se pak o pár měsíců později ocitnul v Severní stěně Malého Kežmarského štítu, kde jsem si užíval slovutných tatranských drnů. Uznávám, že místní terény ve stěně a následně v chatě byly tak trochu „polished“ (přemíra Poláků, pozn. red.) ale ty výhledy, ty teda stály za to!
A jaké to lezení s piklama vlastně je? No, připomnělo mi to časy, když jsem bydlel v osmém patře v paneláku a nejezdil výtah; dále dlouhé letní hrabání rukama v mražáku a hledání bájného nanukáče, který by se tam měl snad ještě někde schovávat, ale nikde ho není; no a nakonec ranní čekání v zimě na šalinu, kdy úplně promrzneš a následné pocení, když všechny radiátory v šalině jedou na maximum. Čtenář by snad mohl pojmout podezření, že celá ta činnost vůbec není příjemná a mohl by se ptát proč to vlastně lezec podstupuje?
Na tuhle otázku nemohu odpověď. Sám nechápu, proč to děláme. Jediné, co vím, je, že mě lezení v zimě baví a už teď se těším na příští výlet do zimních hor!
.
KLIKNI PRO VSTUP DO FOTOGALERIE
.
Druhý pohled na zimní soustředění od Juraje Kováčika najdeš tady.
Hlavním partnerem Sokolíků je firma Mountain Equipment.
„Víš, kdo má dneska narozeniny?“
„Nevím. Kdo?“
„eMontana… Má čtyři roky.“
„Haha, super. Tak co jí dáme?“ probíhal víkendový rozhovor v redakci.
Odpoveď přišla také hned: „Programátora, který tu holku trochu zrychlí.“
Sháníme tedy někoho, kdo se dobře vyzná v redakčním systému WordPress a bude nám schopný udělat diagnostiku současného stavu. Posoudit, co se na našem webu dá zlepšit, aby se lépe načítal a byl uživatelsky příjemnější. Přijmout tenhle úkol jako výzvu. Základy PHP programování se hodí, ale nejsou podmínkou.
Za dárek pro naši milovanou jsme ochotni adekvátně zaplatit. Tak dej prosím vědět, pokud jsme narazili přímo na tebe… Nebo se nestyď doporučit své šikovné kamarády. My už je zkusíme zpracovat.
Odpovědi prosím piš na [email protected]. Rychlou a stabilní eMontanu snad v budoucnu ocení celá lezecká komunita.
Po delší době jsem zase ve městě. Konkrétně ve Vídni. Sedím u kávy s výhledem na menší náměstíčko poblíž hlavního nádraží a moc nevěřím tomu, kde jsem se to octla. Ještě včera ráno jsem se probouzela s výhledem na El Chorro. Po čtyřicetiminutové procházce s mým šestnáctikilovým majetkem jsem našla útočiště v kavárně Aida. Tlustá postarší paní v pastelově růžové sukýnce se nad mou angličtinou nejdřív přísně mračila – nerozuměla mi ani slovo. Nakonec ji ale obměkčily moje snahy vyblekotat něco v němčině, usmála se a rukama nohama jsme se domluvily na objednání vody a kávy se šlehačkou.
A teď se vrátím o nějaký ten čas zpátky… Přijely jsme s holkama do Chorra po noci strávené na pláži v Malaze. Celou noc nás tam hlídali místní rybáři a po ránu nás probudila skupinka dvacetiletých kluků, kteří se přišli podívat na romantický východ Slunce. Rybáři ani romantici o čtyři žížaly spící na molu (čti: nás) nezavadili koutkem oka. Strávily jsme den v Malaze a ve čtyři odpoledne vyrazily přímým vlakem do naší vysněné destinace. No a v El Chorru? Vlastně jsme neměly žádné velké plány. Přečetly jsme si články na internetu z roku 2008, měly jsme s sebou čtrnáct let starého průvodce a věděly jsme, že někde ve skalách lezou naši dva kámoši – Markét s Vojtou. Po příjezdu do malé vesničky se sympatickou hospodou hned na peróně jsme se vydaly směr skály a snad i směrem k Markét a Vojtovi. „To Chorro takovou zvláštní atmosféru,“ říkali nám předtím kamarádi. Ale co to znamená, jsme doopravdy pochopily až tak o týden později.
Pomalu se stmívalo, tak jsme si dali jen takové menší rozlezení a noc jsme strávili všichni společně na parkovišti pod skalami. Není to jen tak obyčejné parkoviště. Najdeš tady kohoutek s pitnou vodou a sprchu schovanou za listy všudypřítomných palem. Pokud budeš mít opravdu velké štěstí, narazíš taky na dva příjemné Slováky (Míšu a Ivoše), kteří si s tebou každé ráno budou s úsměvem povídat. Třeba budeš mít dokonce tak velké štěstí a, stejně jako nás, tě hned první ráno osloví dva mladí lezci: „Spíme tady nahoře v lese v takovém neoficiálním kempu. Tak klidně přijďte, když budete chtít.“ Večer jsme tam byly. Vlastně byli – i s Vojtou. O dva dny později za námi přijeli naši další dva kamarádi a kemp získal toho pravého ducha. Čtyři stany, ohniště, provizorní kuchyňka, čtyři spacáky jen tak na volno, tři hamaky, dvě slackliny, lana, presky, lezky… Barča, Káťa, Marťa, Terka, Markét, Vojta, Rampa, Broňa, Zbýša, Dan a Ivo. (Později se počty různě měnily, lidé ubývali, ale i přibývali)
.
Pohoda v kempu za každého počasí (f: Terka Ševečková)
.
Některé dny byly odpočinkovější, některé zas pořádně lezecky nabité. Speciálně po těch náročných většinou přišla chuť na pivo a Červenou Karkulku. Ne, nejedli jsme místní holčičky chodící lesem za babičkou. Červená Karkulka je moc dobré a moc levné španělské červené víno. Když už jsme u těch vín, El Chorro nás naučilo, že doopravdy existuje základní rozdělení vína na tři druhy: červené, bílé a sladké.
Sem tam se naše večery vytočily do slušných obrátek a končily nočními africkými zpěvy, hraním na ukulele, bubnováním a tancem okolo ohně. Nikdy nezapomenu na Káťu sedící u ohně s roztrženým bubnem mezi koleny a kapucí na hlavě, jak na mě volá: „Nahoď tam nějaký africký song!“ K dokonalosti indiánské bubenice jí chybělo jenom orlí pírko za čelenkou.
Každé ráno se vstávalo při východu Slunka. Někdo ráno stihl sprchu na parkovišti, někdo zajít pro vodu, a byly dokonce dny, kdy přišel čas i na ranní jógu. Každopádně některé činnosti tu byly pokaždé. Příprava himálajského čaje, pořádná snídaně, dvě moka konvičky s kávou, chystání svačinek, umývání nádobí, kreativní činnost stavění mohylek a pak už následoval den ve skalách. Počasí v Chorru v průběhu února je krásné. Svítí Slunko, je příjemných 17 stupňů, všechno kolem se zelená. A taky někdy šíleně fučí, je zima, takže jsi v péřovce, mrznou ti ruce a radši se tulíš ke skále. I když není zrovna nejteplejší den, na každé cestě tě čekají nádherné výhledy do celého údolí a ještě dál za něj. A to předčí i ty zmrzlé prsty. Suizo, Monia, Mundo, Makinodromo… Spousta nádherných sektorů, které tam na tebe čekají. Makinodromo mi ukázalo, že existují nádherné cesty, pro které stojí za to pořádně trénovat.
.
Slunce, pohoda, vápno… (f: Terka Ševečková)
.
V průběhu našeho času ve Španělsku jsme zažili celou škálu emocí. Jeden večer na naše blízké parkoviště pořád dokola jezdila policejní auta. Nejdřív jsme se báli, že nás tam vyhmátnou a zakážou nám kempovat v lese. Později jsme pochopili, že kvůli nám by pořád sem a tam nejezdili. Něco se stalo ve skalách. Čtyřčlenná skupinka záchranářů vyrazila taky z našeho tábora. Nikoho nenašli a ještě se Barča vrátila s vyvrtnutým kotníkem. První pomoc ve formě Karkulky a zatejpování nohy tím pádem dostala ona. Na skalách se nikomu z nás nic nestalo. Horší to bylo všude jinde. Kromě tohohle kotníku nás potkalo ještě jedno vyhozené koleno. O opuštěných karabinách, zničeném kyblíku ani dalších materiálních ztrátách psát nebudu.
.
Sektor Makinodromo. „Existují nádherné cesty, pro které stojí za to pořádně trénovat.“ (f: Standa Mitáč)
.
Opouštěli jsme s klukama El Chorro o dva dny dřív než zbytek party. Všichni jsme šli společně do Nádr(a)žky – naší oblíbené hospody – na rozlučkové pivo. Rozlučkový večírek se protáhl až do osmi ráno. Vlak v šest prostě nepřijel. Na tohle téma jen jedna neznámá Češka žijící ve Španělsku prohodila: „No jó, na Googlu to psát můžou, ale tady jste ve Španělsku.“ Přišla i Míša s Ivošem, a nakonec jsme hráli pár písniček na ukulele a tančili na ně u nástupiště až do příjezdu vlaku. Odjížděli jsme z Chorra s čistou hlavou a africkými rytmy v uších.
Ještě pořád sedím ve vídeňské kavárně, ale srdcem i hlavou jsem pořád v Chorru. Nechce se mi do žádné jiné reality než té, která se odehrává na skalách a v lesním kempu přímo pod nimi.
Víš, ono to Chorro má takovou zvláštní atmosféru….
Když člověk neví, o co jde, a prochází pod masivy Pravého břehu Labáku, ten pohled se mu může jevit podivně – ale zdálky vcelku vesele. Například lano, které míří k vrcholu Velké bašty, ale má několik různých barev opletu….
Výmluva: „Do Labáku bych vyrazil, ale nemám dost dlouhý špagát.“ Ta už dnes neobstojí. A v jarních skalách to začíná být vidět čím dál tím častěji. O co jde? ….
Podobně jako vychytávka Beal Escaper nedávno prolomila jednu psychologickou bariéru (lze díky ní slanit na jednoduchém laně a pak ho stáhnout, pozn. red.), v letošním roce připravila švýcarská firma Gütermann Klettern další novinku.
Fixaci Connectus (díky níž můžeš spojovat lana podobného průměru, pozn. red.) představili na veletrhu v Basileji teprve začátkem roku. A nápad, který ušetří peněženku lezců, se v Česku velmi rychle uchytil.
Lezci teď po hospodách a na facebookových skupinách řeší, kdo se s kým spojí, a nové možnosti jim otevírají nové cesty. Dnes stačí, když se domluví čtyři lezci s třicítkou na umělku a už si pohodlně vylezou „Ligu neregistrovaných“ i na top rope… Technologie, zdá se, vyslyšela poptávku a naladění Čechů – domácích kutilů.
.s
Zjednodušená vizualizace principu šití. Technologie Kern-anbringen. Pracuje se přímo s jádrem, takže spojení by podle výrobce mělo být bezpečné. (zdroj: www.guetermann.com)
.
Toho, že novinka se ujala hlavně v Česku, na Slovensku a v Polsku, si všímají outdooroví prodejci. Důvodem může být ekonomická situace: za průměrný měsíční plat si lidé v Česku mohou koupit 796 metrů nového lana, kdežto například v sousedním Německu si pořídí 2388 metrů, což už je obstojná délka i na himálajský výstup v expedičním stylu. (zdroj: data OECD, převedeno kurzy ČNB platným k 15. 3. 2019, pozn. red.) Němci tedy místo Connectusu stále raději investují do lan nových.
U nás začala švýcarská technologie trh s lany výrazně měnit. „Mírný pokles tržeb jsme sledovali už v loňském roce, ale teď očekáváme ještě slabší sezónu. Trend pozoruji i sama – mnoho lezců z mého okolí se rozhodlo stará lana recyklovat,“ přiznává Monika Godická, marketingová zástupkyně značky Tendon, největšího českého výrobce lan.
Používat „secondhandové“ lano se zdá být cool, což také odpovídá měnící se společenské náladě. Důvodem nakonec nemusí být fakt, že čeští lezci chtějí šetřit, ale spíše jejich nechuť vyhazovat zkrácená lana a tvořit tím další odpad.
.
Pokud máš konopné lano po dědečkovi, rozhodně ho nevyhazuj! Při správném průměru lze napojit pomocí setu Gütermann Grundlage. (zdroj: www.guetermann.com)
.
„Connectus jsem se rozhodl vyzkoušet, jelikož se mi to zdá jako výborné řešení pro planetu, která už je teď zanesená odpadem. Mírně navíc může přispět i ke snížení populace lezců.“ říká alpinista s duší ekologa Honza Polášek (autor článku „Máš na míň“, pozn. red.).
Možná tě napadla otázka: „Co pak budu dělat se 120metrovým lanem?“ Ve Švýcarsku na to mysleli a nabízejí elegantní řešení. Když si koupíš dražší verzi spojení (Connectus Fachmann, pozn. red.), můžeš ji po ukončení lezení rozvázat a vrátit kamarádům jejich třicetimetrová lana. Jak je vidět – ono „pevné přátelství na laně“ už jde dnes pohodlně ukončit. Žijeme v nezávazné svobodné době…
A tahle doba nabízí nové možnosti, které mohou vyústit v nové zážitky. Na závěr se sluší uvést poznámka, že zatím jde spíše o technologii budoucnosti. V současné době se do všech tří modelů („Basis“, „Grundlage“ a „Fachmann“, pozn. red.) nedoporučuje padat ani odsedávat. Zatím je spojení dimenzováno jen na tzv. „mírné odsednutí*“. Prošitá místa také s obtížemi procházejí jisticími pomůckami jako je kýbl nebo gri-gri. Výrobce doporučuje používat klasickou osmu.
__________
Pro tvoji jistotu a dobrý pocit… Až budeš lézt s kamarádem na jeho dvoubarevném laně, zeptej se ho raději, jestli jde o technologii Bicolor nebo Connectus. A když už budeš v tom, mrkni také, jestli jsi provázal celou osmičku a druhý konec máš přivázaný k plachtě nebo parťákovi.
(* „Mírné odsednutí“ bylo na krabici definováno příliš malým písmem. Autor článku ho nerozluštil ani s lupou, pozn.)‘
„Nikam ti to neuteče. Když se na tu cestu necítíš, nech si ji na příště…“
Jak je vidět, tenhle „rozumný přístup“ by se asi neměl přehánět. Ono to „příště“ třeba nikdy nenastane: „Zírám nahoru jako blázen… Prostě chybí Separátka,“ reportoval Martin Kufa, který v týdnu procházel Ostrovem, když tvořil nákresy do nového průvodce…
Pravá půlka slavné stropní spáry upadla na zem. Kdo stihl, stihl. Kdo si zvětralou krasavici nechával na příští sezónu, toho čeká převislý lámavý kout… Všechny erární smyčky také vypadly… Podle fotky nový směr nevypadá na žádnou hitparádu.
.
„Separátka“ na konci března 2019 (f: Martin Kufa)
.
eMontana točila příběh „Separátky“ loni na podzim. Zprávy ze skal zastihly také autora cesty Jirku „Prcase“ Slavíka, který původní směr vylezl s jedním kruhem v roce 1982. Do mailu v reakci na čerstvý výlom napsal:
„No, aspoň vznikne jinej rozměr té cesty. Ale je to škoda, neb to byla nejdelší stropová spára na pískovci tady u nás… Časy se mění, a nejenom časy, ale i lidi, cesty, skály… Ale dokud žijem, je všechno OK.“.
V předchozím díle našeho miniseriálku jsme končili tím, že pokud se chceš zaměřit na efektivitu pohybu, je třeba pohrát si se svou motivací. Podívali jsme se na nějaké konkrétní tipy na zlepšení pohybu. Je třeba ale také porozumět rozvoji efektivního pohybu v kontextu celkového rozvoje lezeckých dovedností. Doufám, že tento článek a celý seriál poslouží k rozšíření pohledu na tvůj lezecký rozvoj, protože se často setkávám s přístupem: „Nemám sílu v prstech, budu posilovat prsty. Izolovaně.“ Nebo: „Nemám vytrvalost, musím lézt intervalový trénink.“ Většinou je to ale proto, že se neumí postavit pořádně na nohu, takže si myslí, že se neudrží na prstech a nemají vytrvalost, protože to celé tahají rukama a nepomohou si přenosem váhy na nohu. Kdyby ten intervalový trénink zařadili až potom, co se naučí stát na nohách, měl by mnohem větší účinek..
V rozvoji lezeckých dovedností je totiž třeba ctít určitou posloupnost. Určitě jsi už slyšel, že je třeba nejprve zvládnout základy lezeckého pohybu a až potom trénovat sílu, neboť v obráceném pořadí je to těžší. Nevím, jestli je to těžší, ale určitě máš po vyladění pohybu možnost zesílit víc. Pokud se nejprve zaměříš na pohyb, máš možnost si pohrát s nastavením opor v méně intenzivní zátěži než je kampus nebo deska na visení. Zesílení totiž záleží především na síle impulzu, který mozek vyšle do svalového řetězce. Síla tohoto impulzu, resp. rychlost a míra zesílení, je závislá na zpětné vazbě, kterou mozek obdrží od opor. Pokud je zpětná vazba z opor pozitivní, tzn. opory jsou dobře nastaveny, mozek si dovolí poslat silnější impulz a dojde k zesílení. Pokud jsou opory nastaveny špatně, mozek i přes intenzivní stimulaci, kterou kampus umí být, do svalového řetězce silnější impulz nepošle. Totéž platí pro vytrvalost – účinek vytrvalostních prostředků je výrazně lepší, pokud dojde k jejich použití, po vyladění pohybu.
Stejně tak je dobré nejprve zvládnout statický pohyb a až po té dynamický. Neboť nebezpečí pravidelného nácviku dynamických prvků před obstojným zvládnutím statického pohybu tkví ve větší zátěži na pohybový aparát a zároveň dynamický pohyb umožňuje zamaskovat nefunkčnost některých svalů trupu. Naposilování těchto svalů při core trainingu ale nepovede k jejich zapojení v řetězci. Neboť jak už jsme si řekli v minulých dílech, mozek nepracuje tak, že by vyvolával silné svaly těle, on vyvolává ten svalový řetězec, který zná nejlépe. Pokud ti nějaký sval v tom tvém řetězci chybí a tušíš, že by tam měl být, je třeba odstranit příčinu, proč centrální nervová soustava sval vypnula. Nejčastěji bývá na vině vadné držení těla.
.
POZOR NA TO, KDO TI RADÍ
Na webu jsme už dnes a denně bombardováni články a tréninkovými videi nejlepších lezců a lezkyň. Každý z nich má svůj názor, na co by ses měl soustředit, a rád ti předá několik tipů, které jemu pomohly a tobě určitě pomohou také. Je dobré mít na paměti, že v takových videích se zobrazují prvky, které především dobře vypadají. Jejich cílem není objektivně informovat o složení tréninku, ale vizuálně zaujmout. Stejně tak je super, že se Adam Ondra snaží lézt z podvědomí, ale jeho snaha o optimalizaci svých lezeckých dovedností, v tomto případě mentálních, je postavena na základech výborného lezeckého pohybu. Pokud se bude snažit naučit lézt z podvědomí člověk, který je schopen po několika letech tréninku vylézt max. 6 UIAA, bude si dál ničit tělo ve svém neefektivním pohybu. Jen to bude dělat podvědomě.
Při skládání si vlastního obrázku o lezení, pohybu a tréninku je třeba znát i pozadí člověka, který ti informace předává, proto jsem to svoje popsal v první díle a je na tobě, jak s informací naložíš. Že je někdo schopen vylézt 9a neznamená, že to je zároveň nejlepší trenér nebo rádce. Dost často se stává, že pokud má od přírody talent na pohyb, příliš nápomocen jiným s pohybem nebude, protože si neumí představit, jaké všechny problémy řeší člověk od přírody tímto směrem netalentovaný. Pokud naopak takový člověk zápasí s taktikou, skladbou tréninku, nebo psychikou a věnuje danému tématu nějaký čas a dosáhne určitého pokroku, může v daném tématu být výborným učitelem. Jen hrozí, že bude daný prvek výkonu nadhodnocovat a že v případě výrazně odlišných úrovní mezi mentorem a studentem dojde k pominutí klíčových prvků výkonu, se kterými svěřenec zápasí a pro mentora byly přirozené a snadné a místo toho dojde k soustředění na detail, který pro svěřence zatím není na pořadu dne.
Je také pravdou, že práce na pohybové efektivitě je nástrojem spíše dlouhodobým, a pokud máš těsně před závody nebo přelezem svého vysněného projektu, je třeba se soustředit na svůj cíl a používat takové prostředky, které sice mohou z dlouhodobého hlediska přivodit zdravotní potíže, ale při krátkodobém použití a správném načasování mohou pomoci k dosažení kýženého cíle. Jen je třeba si být vědom negativních dlouhodobých důsledků špatně prováděných silových cvičení a chápat, že chronické bolesti prstů nebo lokte nebo čehokoliv nejsou logickou daní za přelezy těžkých cest, ale výsledkem špatně složeného tréninku nebo pohybového vzoru.
Všemi výše zmíněnými příklady jsem se snažil poukázat na to, že při lezeckém tréninku je třeba dodržovat určitou posloupnost a že je podle mě dobré snažit se nejprve soustředit na korekci pohybu. Je totiž jedno, jestli je tvůj cíl na závodech, na písku, v boulderingu nebo si chceš jen tak popolézat pro radost. Správný lezecký pohyb je základem a prvním krokem ke všem těmto cílům.
Tady najdeš předchozí díly rubriky. První. Druhý. Pokračování zveřejníme koncem dubna.
