Kategorie: All
Lidská mysl bývá potměšilá.
Podzim se ohlásil. Dny se krátí, ale zatím ještě stále panuje bezstarostná atmosféra. Česká krajina je krásná, ohromně vřelá a skýtá spoustu radostí. A nejsou to radosti malé. Podél našich typických venkovských cest se táhnou stromové aleje, zasazené do poklidné mozaiky polí a luk. Z těch je již obvykle úroda sklizena. Řady ovocných stromů však vlídně poskytují přehršel plných, zralých plodů, jenž vybízí k utržení. Větve se prohýbají, obsypané úrodou barevných jablek, hrušek a švestek. Někdy u plotů stojí také mirabelkové stromy a keře černého bezu. Vzduch v zahradách nese lehkou stopu nahnilého ovoce. Ta příjemně štípe v nose a působí jako radostná známka hojnosti. Vzduch po ránu bývá báječně svěží. Nabíjí tělo sebejistou energií. Člověk prochází touto Zahradou, trhá těžké plody a s chutí z nich saje šťávu, někdy sladkou, někdy kyselou.
Můžeme zrovna cestovat do skal nebo se z nich vracet domů. Můžeme ale zrovna být také jen na obyčejné procházce či uzemňující vyjížďce na kole. Nebo v tréninkové jednotce. Déšť pak může znenadání začít skrápět naše záda. A můžeme se taky vléct v poledním žáru, nebo pozorovat pomalý a líný západ Slunce, kdy už trochu studí ramena. To vše je v Česku tehdy možné. Každopádně se nevyhneme tomu, že naše nozdry nasají právě specificky zabarvenou vůni tohoto období. Myslím, že mnohé z nás zrovna tato vůně uklidní.
A v ten okamžik se může také projevit ona potměšilost naší mysli.
Vědomí se trochu zastře a smysly vnímají jinou realitu. Mysl je přenesena jinam. Svaly se musí najednou více snažit, aby udržely smrtelné tělo nesoucí nekonečného ducha ve vzpřímené pozici v krajině bez života. Do kůže na obličeji drásavě dotírá nabroušený vítr, který v sobě nese sněhové krystalky. Oči jsou smrštěné do úzkých štěrbinek, aby se vyděšeně bránily tomuto tryskání. Linie horského hřebene odhaluje poházené žulové bloky. Ty tvoří tenký dinosauří hřbet. Pravá strana hory je pozvolně tvořena souvislou vrstvou ledové glazury a na levé straně pohled padá prudce do údolí, do prázdna. Tělo je nakloněno doprava nad firnovou skluzavku a vzdoruje tak pádu do strmé závětrné strany, kam vítr sype sníh. Prsty na nohách se pomalu ale jistě mění v ledové špalíčky bez citu. Mačky se vytrvale zaskřípávají do dalšího a dalšího metru. Ruce jsou schovány ve velkých neohrabaných palčácích. Snažíš se s nimi co nejvíce hýbat, ale moc to nepomáhá, mrznou. Cepín, připravený pro uklouznutí, by ti zřejmě moc nepomohl.
Jedna situace je vrcholem lidského blaha a druhá je ztělesněním strašlivého zmaru. Psychicky se přemístit z jedné do druhé lze obousměrně. Kupodivu obě příslušejí přesně opačné straně roku.
V horách sice může mrazivý nečas nastat různě, záleží jen na světovém pohoří, ale já mám v hlavě Tatry.
LETNÍ JABLKO A TVŮJ ZIMNÍ OSUD
Ve studené horské samotě (samotě, protože na horách je vždycky každý sám – uzavřen ve své hlavě a soužen svým tělem, byť v praktické rovině mnohem více odkázán a svázán se svým parťákem) sníš o ledabylé pohodě léta. Tím sice ztrácíš koncentraci, ale zároveň ti to poskytuje psychickou skrýš na přežití útrap. Uprostřed letního ovocného sadu si pak z utrženého jablka věštíš svůj zimní osud. Snažíš se rozkrýt, proč potřebuješ opakovaně lézt do extrémních situací.
Možná jsi feťák závislý na adrenalinu. Spíš ale potřebuješ cítit, že opravdu žiješ. Přiložit prst na pulzující tep života. Zamíchat trochu usazenou energií. Cítit vítr. Přiznej – v naší zemi je poměrně lehké cítit se zabezpečen (co naplat, že náš dnešní svět tolik nahrává přeskočení rodinné jistoty a kvalitních mezilidských vztahů). Po naplnění základních jistot na vrcholu pyramidy potřeb stojí touha po seberealizaci a sebetranscendenci. A právě vykročení z všedních dnů, zkušenost vrcholného zážitku (u horolezců o to příznačnější) poskytuje horské dobrodružství. Samozřejmě, není to cesta jediná. Pouze s pečením štrůdlů a vařením povidel však vnější aspekt své svobody nenaplníš. Zralé buclaté léto tedy nestačí a ty občas musíš obléct šedý kožich hladového vlka. Tento vlk však nemůže čenichat věčně. Musí ulovit a spočnout, musí!
Tíha obrazu vlastní nezodpovědnosti tě rozmetává na mentální prach. Kdyby se něco ošklivě pokazilo – co sis to dovolil? Čeho ses dopustil vůči svým blízkým? Jak jsi to mohl udělat matce, která tě vypiplala? (Nebo to aspoň zkusila.) Vzpomínáš na lidi, kteří už se z hor nevrátí. Toto denní snění není příjemné. Můžeš ale přestat takto přemítat, nastavit hráz potměšilé mysli, a místo toho změnit svůj přístup k těmto fenoménům. Přitáhneš si otěže osudu více k sobě. Probudíš se a oloupeš ze salátu vědomí nepotřebné vrstvy. Použiješ vědomost: můžeš se lépe připravit. Můžeš lépe natrénovat. Tělo i psyché. Můžeš méně riskovat. Počkáš si. Utužíš se s parťákem. A z lásky, nabyté teplem, se ohřeješ v chladu, a z mrazu lépe doceníš hřejivou vstřícnost. Můžeš si více všímat pozitivních stránek obou zážitků, rozumně je alternovat ve vzájemné synergii. Z jednoho můžeš načerpat sílu do toho dalšího. Potměšilost mysli se vytrácí. Prvním zážitkem můžeš získat nadhled nad tím druhým a naopak. Být bdělý v momentální činnosti a využít získanou rotaci k roztočení většího a stabilnějšího kola spokojenosti.
Kéž by.
Pro ekology katastrofa, pro pískaře sezóna století. Takový byl letošní rok ve Skaláku – podle dat na webu Hruboskalsko.cz je to zatím nejsušší sezona od roku 2005, kdy byl web spuštěn. Zelených dní bylo 102 (stav k 22. 10.) – nejblíž byl rok 2007 se 72 zelenými dny. Celkem se ale dalo lézt 139 dní, což je o měsíc víc než v doposud nejsušším roce 2015. Příležitostí k lezení bylo víc než dost a my jsme se ten čas snažili využít nejlíp, jak se dalo. Celou sezonu rozproudilo velmi suché jaro – už od konce dubna bylo jasné, že se letos ve Skaláku pojede kudla. Bohužel obnovený chod hospody na Koupáku nebyl úplně podle našich představ (zavíračka v osm hodin večer i dřív, na mejdany za dob Ilčiných jsme mohli jen s nostalgií vzpomínat), nicméně zásadní roli základny lezců ve Skaláku letos sehrála Turnovská chata. Několik kulturních víkendů (muzika s kalbou), oslav narozenin (kalby s muzikou) nebo prostě víkendových ohňů (kalby zcela bez muziky) utužily kolektiv lidí s láskou k jemnému solivému pískovci jak tenkrát.
Partička mlaďáků (z různých koutů republiky) se vrhla do sezony s chutí – hned zjara se začaly přelézat cesty, které na sobě měly pavučiny 10, 20 i více let. Cesty od bratří Meierů, Bojsy, bráchů Homolků ale i od starých mistrů Čihuly a Kuchaře. Asi největším tahákem letoška ale byly cesty od Vládi Sochora. Jméno, které moc lidí mimo Skalák nezná, ale pro místňáky jsou jeho cesty dost vyhlášené. Já jsem se s Vláďou setkal poprvé před čtyřmi lety skrze jeho cestu „Povětroň“ za VIII na Bránu. Místní lezec Honzik Šimánek mi o něm povídal: „Joo Kubí, ty cesty od Vládi Sochora, to je jenom pro fajnšmekry, většinou dost lámavej terén, solivý chyty, kruhy vysoko a dává jich málo, no prostě každá cesta od něj je zážitek.“
.
Vláďa Sochor (ve světlém) a bratři Ledabylové v roce 1970. Vláďovi bylo 18 let. (f: archiv J. Sochora)
.
Po přelezení několika jeho cest mi Sochorákův styl naprosto učaroval. Člověk pod jeho cestami dlouho chodí, nakoukává je, přemýšlí, jestli tam půjdou nějaké smyčky a jestli už nastal ten správný čas, anebo bude lepší si ještě chvilku počkat. A pak se jednoho rána probudíš po mejdanu na Turnovský a dojde ti, že dneska je ten den, kdy to půjdeš vylézt. Trocha nervozity po cestě do skal, vybereš sadu smyček, navážeš se a jedeš. A už tě nic nesundá, leda že by sis to pod prvním kruhem ještě rozmyslel nebo nějakou nerozvážností urval chyt a hodil strašnou tlamu do smyčky. A ten pocit, když tu cestu vylezeš a žiješ, ten se nedá nahradit sebetěžší sportovkou s mágem po borhácích. Samozřejmě nejsem sám, koho tenhle styl lezení baví. Bláznů, dychtivých zažít v dnešní bezpečné době trochu toho adrenalinu, je hromada. Letos se navíc ve Skaláku fotily Sochorovky do kalendáře (který bude k dostání u Vorla a Kuby Friče), takže Vláďovy cesty zažily nápor, co ještě nikdy. Nicméně ještě několik jeho cest má do deseti přelezů (přitom je dělal na začátku 70. let), speciálně ty za VIIIb a těžší. Tam člověk před sebou ve vrcholovce potká zápis maximálně od Bojsy, Magnuska nebo od Špeka.
Za největší zářezy roku (nejen moje) bych jmenoval cesty „Vláďova stěna“ VIIIc na Knihu, „Slunovrat“ VIIIc RP IX na Anebo a „Poslední mše za kamarády“ VIIIc na Mravenčí. Pro mě letos 15 Sochorovek v rozmezí VII až VIIIc, celkem jich mám 24, ještě mi jich hromada zbývá, ale těch závažnějších naštěstí už jenom pár. Ještě bych rád zmínil několik prvních přelezů cest od Meierů a od Špeka (cesty 15–20 let staré), které ukořistil drtič Lionel Burgr („Dívám se dívám“ IXc na Dračí věž, „Masožravé pole“ IXc na Dominstein a „Jamboree“ IXb na Skauta), ale to už je krapet vyšší dívčí, ten kluk má drajv jako blázen. Co se týče klasy, musím upozornit, že se jedná o skaláckou JPK (jednotná pískovcová klasifikace, pozn. red.), která umí lecčím překvapit.
Letošní sezona na měkkým byla prostě nezapomenutelná (a nejspíš bude zase dlouho neopakovatelná). Lezlo se do roztrhání lezeček a kůže na prstech, říjen s 20 kontinuálními zelenými dny (nejsušší měsíc roku) postavil veškerou logiku ročních období na hlavu – spousta lezců si dokonce začala přát, aby konečně zapršelo a měli od lezení na chvilku pokoj. Teď nezbývá, než se ze skalácké strouhanky na pár měsíců přeorientovat na trochu pevnější terén, zpracovat motivaci nabranou v létě a během zimy ji přetavit na brutální sílu a odhodlání sundat všechny pytle, které člověk letos rozvěsil. A dá-li pámbů, ta příští sezona bude stejně boží, jako ta letošní.
Sedíce ve svatostánku jógy, městě Rishikesh, naplánovali jsme s kamarády týdenní výpravu s cílem přičuchnout k řídkému horskému vzduchu garhwalského Himálaje. Dojedeme místními autobusy co nejvýše, přes Joshimat k vesnici Badrinath, a pak se tak trochu pocouráme kolem. Netušili jsme, že nejsilnější zážitky může poskytnout samotná doprava. Profláknuté rčení „cesta je cílem“ v Indii platí zvláště pro příznivce thrillerů. Průměrně rostlý Evropan navíc nemá šanci vmáčknout se na standardní autobusovou sedačku – i kdyby na ní čirou náhodou bylo místo.
Po diskusích s místňáky jsme v Rishikeshi nalezli něco jako autobusové nádraží. Prašný plac plný odpadků (jak jinak), na němž jódlují řidiči bojující o přízeň pasažérů a zpěvavými hlasy donekonečna opakují mantru cílové stanice. Náš předem zjištěný „linkový spoj“ (haha) směrem do hor pochopitelně nikde. Pátrali jsme, zda je zamýšlená trasa vůbec průjezdná, na což se nám dostalo lakonické odpovědi místního dispečera: „Mejbí jes, mejbí nou. Sevnty prsent.“
Po dvou hodinách čekání naše notně otlučená pojízdná plechovka kupodivu dorazila. Přihodili jsme do jejích útrob pár dalších sardinek a vyrazili směr Joshimat. Vzdušnou čarou to máme 130 km, reálným tempem nejmíň deset hodin cesty. Himálaj express cestou staví na obědy, svačiny, zajížďky k městům a čůrací pauzy všude možně. Klikaté silnice stoupají proti toku Gangy a jsou stále zábavnější. Převýšení mezi silnicí a řekou se postupně zvyšuje, úměrně tomu klesá kvalita povrchu. Asfalt vystřídá prach a kamení. Svodidla neexistují, posléze začíná chybět i krajnice. Nabýváme dojmu, že vnější kola autobusu občas poruší pravidla fyziky a chvílemi jedou vzduchem. Uklidňují nás relativně velké rozměry našeho vozidla („Když do toho auťáku vrazíme, skutálí se dolů určitě on.“), leč pouze do doby, než se zpoza rohu vynoří mohutný nárazník obrovského náklaďáku značky Tata („Do prčic!“).
.
After whisky driving risky (f: Olga Hušková)
.
Do zatáček se v Indii zásadně vjíždí s mohutným zatroubením na plný plyn a pak… děj se vůle Šivova. Indové jezdí vlevo, takže cesta vzhůru do kopců s báječnou vyhlídkou pod mizející krajnici nutí slabší povahy opouštět místo u okýnka. V údolí sem tam člověk zahlédne vrak osobáku. Přibývají oficiální cedule, které jsou vcelku komické, pokud se vás zrovna netýkají. Indická správa silnic sází na humor a poezii. „After whisky driving risky.“ Hehe. „If you sleep, your family will weep“. Hm. „Leave sooner, drive slower, live longer.“ „Speed thrills, but kills.“ Ehm. „Better late than never.“ Čím dál tím lépe. Objevují se i jiné značky. Nacházejí se na počátku traverzu největších svahů a vedle sugestivních obrázků sypajícího se kamení jim dominuje nápis „Landslide and rockfall zone“. Tato cedule cestovatele nezajímá do chvíle, než jeho autobus zastaví v předlouhé koloně dalších vozidel. Co to vidí mé bystré oko kdesi v dálce vpředu? A do háje, zával. Pořádný kus svahu se rozhodl odcestovat do údolí a původní silnici přehradil v úseku 200 metrů souvislou hromadou zeminy a šutrů (foto). Pískoviště pro obry končí až dole u řeky. Pokud po cestě nějaká auta právě projížděla, nejspíš je kamenná lavina smetla s sebou. Ostatní řidiči mají jasno, tohle bude trvat. Sedí ve skupinkách na dekách, vaří jídlo a mastí karty. Kolem kolony pobíhá několik přičinlivých kluků a nabízejí občerstvení. Čas se zastavil, pár dní počkáme, nějak se to vyřeší. Co se rozčiluješ? Ty někam spěcháš? Zapomeň na Evropu, tady vládne Indie.
Autobusák nám vrací část jízdného (k nevíře) a další úsek cesty zdoláváme po svých. Pár kiláků k nejbližšímu mostu přes řeku, pár dalších po druhé straně řeky přes vesničku k jinému mostu. Přespat, a zas zpět k původní silnici, ulovit otáčející se autobus na druhé straně závalu. Dál do hor pokračujeme jiným vehiklem a s o něco horším pocitem okolo žaludku. Tak ono se to přece jen stává… Jak pojedem zpět? Na posledních kilometrech stoupání do horského Badrinathu se stařičký autobus láme v zatáčkách a občas místo trojky zařadí levitaci. Porušení přírodních zákonů už nikoho nepřekvapí, za poslední dva dny jsme notně otupěli. Místy chybí půl silnice, případně přes ni protéká menší řeka. Stádo ovcí. Čekáme. Díry, kamení, voda a znovu díry. Jsme na místě.
Pod himálajskými velikány, jimž dominuje nádherná Nílkantha, strávíme pololegálními výlety několik dní, než nás vyžene sníh. Patnáct centimetrů mokrého sajrajtu ráno na stanu – s tím nepočítáme. Vracíme se do Badrinathu, který vypadá, že se připravuje k evakuaci (foto). Nečekaně přichází zima, vesničané neprodleně balí cajky na náklaďáky a mizí do nižších poloh dřív, než bude odjezd nemožný.
.
Nílkantha 6596 m (f: Olga Hušková)
.
Horko těžko smlouváme s řidiči, abychom z hor stačili prchnout rovněž. Nakonec se soukáme do džípu, kam se nás vešlo 15, čímž významně klesá naše ekostopa (i šance na přežití). Kapotu našeho vozidla opatřil místní svatý muž červenou tečkou, stejnou, jakou si Indové malují doprostřed čela. Asi aby džíp přemluvil k poslušnosti – a všechna indická božstva k jeho ochraně. Snad hodinu drncáme 15 kilometrů dolů do Joshimatu. Mezitím přemýšlíme, jak bude vypadat náš milý zával na zpáteční cestě. Objížďka dost dobře není možná. Třeba to… ehm… uklidili.
Po dalších několika hodinách cesty je zde okamžik O. Óóóó. Óóóni to… uklidili..?? Na obou stranách závalu stojí opět fronta aut, zdá se však o něco kratší než před týdnem. Z bývalé silnice, původně zcela zasypané kamením, je u hrany svahu odhrabán úzký štěrkový pruh, na první pohled tak akorát pro motorku. Nesmrtelný indický Rambo v malém buldozeru jezdí napříč závalem po troskách cesty tam a zpět. Na hlavě má žlutou přilbu, ale střechu nad hlavou žádnou. Občas někdo na kraji závalu zapíská – signál, že shora přichází kamenná lavina. Rambo vtáhne hlavu mezi ramena a maximální možnou rychlostí 15 km/h mastí s buldozerem ke kraji. Přes silnici prosviští mohutná dávka kamení. Chvíli se čeká, načež udatný muž znovu vyjíždí do boje. Probůh, kolik tu mají rizikový příplatek? Nebo ten nebožák dostal trest smrti? K našemu překvapení po přeletu laviny kamenů přebíhají z jedné strany na druhou lidé. Nad hlavou kufry, kdyby náhodou ještě něco letělo. Vychází jim to, mrtvoly nikde. A najednou, světe div se, projely jednosměrně dva džípy. Kolona se trochu posunula. A sakra… takhle to tu chodí. Psychicky se připravujeme na přejezd. Však na nás taky dojde. V autobusu přemýšlím, jestli bych stihla vyskočit oknem, kdyby dvě zázračná levitující kola zakolísala a plechová krabice uposlechla gravitaci. Asi ne. Tak na to půjdem opět po indicku. Věř, ono to nějak vyjde. Třeba budeš v příštím životě kočka. Autobus se rozjel, indické osazenstvo na palubě začalo ponuře zpívat. „Někdy mě fakt sere, že jsem ateista,“ zasyčí vedle mě kamarádka. Tep na 200. Snad nás udrží na hraně svahu všechny čtyři ruce bohyně Kálí. Několik vteřin napětí – a je to za námi!
Dostáváme pořádnou lekci životního optimismu v zemi, kde se na osobnost nehraje. A zjišťujeme, jak silným zážitkem může být skutečně… Cesta. Doslova.
(Text se umístil na pátém místě v letní soutěži eMontany. Výsledky najdeš tady.)
„Povinná četba“ – rubrika, ve které se s tebou jednou měsíčně dělíme o tip na knihu, která by neměla chybět v žádné lezecké knihovničce. Letos vybíráme ty o horách.
Je rok 1921. Sir Younghusband s úsměvem povstane a zdvihne sklenku jako gesto pro slávu této chvíle. Je předsedou Britského výboru pro výpravu na Mount Everest. Pečlivě oblečení pánové, kteří zastupují Královskou zeměpisnou společnost a londýnský Alpine Club, všichni, kteří tu sedí – nejodvážnější horolezec Velké Británie George Leigh-Mallory, plukovník C. K. Howard-Bury, který zná Himaláj z mnoha loveckých a horských výprav, Malloryův spolužák a druh z různých výstupů Guy Bullock. přírodovědec a lékař A. F. R. Wollastone, Harold Reaburn, zkušený lezec ve skále i ledu – ti všichni se chtějí konečně dostat tam… nahoru…
Jsme v Dárdžilingu. Tibeťanovy oči jen září a on tančí radostí kolem dokola. „Tygři!“ Ano, nesli břemena do výšky víc než 7000 metrů. Teď se konečně také mohou nazývat tím čestným titulem – tygry!
Kniha Himalájší tygři se opírá o historické skutečnosti a vykládá příběhy prvních pokusů o lezení na Mt Everest. Bez příkras, tak jak se staly. Autor knihy Fritz Rudolph nás vezme do časů, kdy ještě člověk zdaleka netušil, co ho čeká v nadmořských výškách nad 7000 metrů. A nejen to. Věnuje se komunitě těch nepostradatelným z himalájských výprav – popisuje tehdejší kulturu a vnitřní komunitu tzv. kuliů, nosičů neboli šerpů. Líčí, jak vypadalo tehdejší spojenectví členů výprav a nosičů, kteří za jeden a půl rupie na den předváděli neuvěřitelné výkony.
Okénko do historických událostí
Průzkumná výprava na Everest se uskutečnila v roce 1921 – vedl ji George Mallory. Chtěli hlavně vylepšit geografické znalosti o oblasti, jelikož na výstup na vrchol ještě neměli potřebné vybavení. Expedice vystoupila na severní sedlo v nadmořské výšce 7060 metrů, odkud se všichni vrátili.
V roce 1922 se uskutečnila větší britská expedice pod vedením Charlese Granvilla Bruce. Čítala 13 britských horolezců (včetně George Malloryho) a více než 160 nepálských a tibetských nosičů. Tentokrát se ze Severního sedla vydali ještě výš. Během této expedice se lidí poprvé dostali nad hranici 8000 metrů. Skončila však nezdarem – horolezci strhli lavinu, ve které zemřelo sedm nosičů.
Další velká expedice se uskutečnila o dva roky později. Účastnilo se jí opět 13 Britů (pod vedením Bruce a za účasti Malloryho) a asi 150 nosičů. Během stavby základních táborů zahynuli dva nosiči kvůli omrzlinám. První pokus o výstup byl neúspěšný, při druhém pokusu dosáhli 8573 metrů. Na třetí pokus vyrazili Mallory a Andrew Irvine, zpět se však nevrátili. Jaké výšky dosáhli, není dodnes známo. Geolog výpravy Noel Odell, který jako jediný horolezce doprovázel do nejvyššího tábora, je údajně viděl stoupat od Druhého výšvihu, který je ve výšce 8605 metrů. Při expedici v roce 1933 byl nalezen Irvinův cepín pod Prvním výšvihem v nadmořské výšce 8560 metrů, v roce 1999 pak Malloryho tělo v 8155 metrech. S vysokou pravděpodobností lze říci, že v době nehody oba horolezci už slaňovali zpět do tábora. Tělo Irvina ani fotoaparát, který měli s sebou a který by mohl mnohé objasnit, však nikdy nikdo nenašel. Podle některých teorií oba horolezci dosáhli vrcholu, mezi zkušenými horolezci však tato varianta moc příznivců nemá. Když však vezmeš v úvahu, že prvovýstup na Everest se povedl až v květnu 1953 (Edmund Hillary a Tenzing Norgay), uvědomíš si nadčasovost Malloryho schopností.
.
George Mallory (zdroj: Wikimedia commons)
A jaké je samotná knížka? Vede tě napříč historií výprav a vypráví skutečnosti opravdu poutavě. Uvědomíš si, jak moc se podoba vysokohorského lezení změnila, nebo spíš v co se změnila.
Zážitek z četby ještě umocnňují ilustrace Zdeňka Buriana – českého malíře a ilustrátora dobrodružných knih. Je to zkrátka únos do historie horolezectví se vším všudy – do doby, kdy se horské štíty objevovaly a byly opředeny tajemstvím.
Na závěr bych ráda ještě dodala úryvek z úvodu československého vydání knížky z roku 1958, který mě tolik pozitivně naladil hned na začátek. Text má název: „Jdeme všichni na jednom laně,” stojí za to ho číst celý, ale tady budu citovat jen kousek…
„Dnes se čeští a němečtí horolezci i turisté nesetkávají jen u skalních jehel mezi Děčínem a Schandau, ale také ve Vysokých Tatrách, na Ihle v masivu Ostervy, na severní stěně Ganeku nebo na hřebenových věžích Prostredného hrotu. Jejich přátelství se obnovuje v Téryho chatě stejně jako v hradu Hohnstein. Takové myšlenky mi jdou hlavou ve chvíli, kdy se moje kniha Himalájští tygři překládá prvně do jiného jazyka. Mám upřímnou radost, že ji vydává právě nakladatelství v Československu. Vždyť oblíbené pohoří našich turistů a horolezců se prostírá přes hranice naší oblasti ČSSR, pohled ze skal u Labe zalétá k sousedům, k přátelům. Srdečný pozdrav mým čtenářům v Českolovensku – mladým i starým, těm, kteří milují hory své vlasti i dálné končiny, těm, kteří chtějí být přáteli všem mírumilovným národům!” Fritz Rudolph
.
_____
George Mallory (1886–1924) Narodil se ve vesnici Mobberley v severozápadní Anglii. V roce 1911 vylezl na Mont Blanc a v roce 1913 udělal cestu na Pillar rock, která byla po několik let hodnocena jako nejtěžší v Británii. V roce 1921 se zúčastnil průzkumné expedice na Severní sedlo Mount Everestu a na tuto horu se vrátil také v roce 1922, kdy už měla expedice za úkol pokusit se vylézt na samotný vrchol. Mallory zavrhl použití kyslíkových bomb, které se mu zdály příliš nespolehlivé, a dovedl svou skupinu až do nadmořské výšky 8 225, kde to otočili kvůli pozdní hodině a špatnému počasí. Svůj poslední pokus o zlezení Everestu uskutečnil Mallory s výpravou znovu v roce 1924. Vrcholový tým tvořil s Andrew Irvinem. Kvůli zhoršujícímu počasí a příchodu monzunu byli naposledy spatřeni 8. června 1924 ve výšce kolem 8 600 metrů.
_____
PŘEDCHOZÍ DÍLY LITERÁRNÍ RUBRIKY: Deset velkých stěn, Padající hvězda, Velké himálajské dobrodružství, Má cesta, Setkání se smrtí, Šivova velká noc, Extreme Alpinism, Cesta do hor, Ze života horolezce.
Early one morning, with time to kill, rozhoduje se naše osvědčené americké kvarteto, že namísto sestupu ze Sierry nastal ten správný čas vylézt East Buttress na Mount Whitney, když už se nám dostalo toho privilegia pod královnou lower 48 tábořit. Činíme tak dokonce i s platným permitem a dalšími povinnými náležitostmi, jako je např. bear canister (neforemná nádoba, do které se vejde jídlo na tři dny pro čtyři osoby, které nejí.) Zato se do batohu kromě nádoby už nevejde nic víc. A wagbag, neboli hovnosak, který zřejmě nebude zapotřebí, protože z výše uvedených důvodů nemáme co jíst.
It’s a bit more than I can chew, hlásí nám zklamaně zmatený sólolezec, poté co ho obezřetně sundaváme ze stěny, ať jde raději pěšky. Trojice, co leze před námi, je možná Born in the USA, ale jinak je očividně z jižních krajin. Říkáme jim Indové a pohybují se zatraceně pomalu. Na to, že máme před sebou 11 délek kamení (ani my ve čtyřech a půl tisících nepřipomínáme Speedyho Gonzalese). Tahle země není pro pomalý, říkal nám ranger Andy, v jednu ať jste z hory pryč, to přichází bouřky.
.
Mt. Whitney 4421 m n. m. – Nejvyšší vrchol USA (bez Aljašky) (f: Markéta Syllová)
.
Another one bites the dust, odsýpá délka za délkou. Lezení jde samo, jen kdyby tu měl někdo kosu, tak už je dávno naklepaná, jak furt čekáme za Indy. Kdo neodložil mikinu v polovině nástupu (já), může slavit. Vdalší délce bereme bundy. Pak už zbývají jen kapuce. Don’t worry, be happy, křičíme konečně na Indy zalezlé v koutě šesté délky a předlézáme je stěnkou. Kejsnu na štandu jako poslední, Indové na mě vrhají nenávistné pohledy a shora se ozývá: „debile, kreténe, na hovno, ty jsi úplnej, plánky nečteš“. Born to be wild, řekl si Štěpán a nalezl do spáry, která má obtížnost asi jako ta značka lezeček. Where do we go, where do we go now? I my se lapili a jedeme to za ním.
Hele, zdá se mi to nebo něco padá z oblohy?
Joo, to nevadí, to je jenom sníh.
Ahaa, tak to je v pohodě. It never rains in Southern California přece.
Nad námi je černo a okolní kopce halí neprůhledný bílý závoj. You are my sunshine, my only sunshine. Let the sunshine, let the sunshine in (vzpomínka na zahájení Slavonice festu vzpomínkou na Formana). Sunshine, sunshine reggae. Indové si myslí, že jsme se definitivně zbláznili. Nutno uvést, že nikdo z naší rodiny netrpí hudebním sluchem, což nám ale nebrání v hlasitém halekání do přicházejících bouřkových mraků. Už jsem zase poslední na štandu, Raindrops keep falling on my head a musím se nějak vyhrabat z tohole plytkýho kouta se spárou na polovinu levýho malíčku. Wet, wet, wet. No woman no cry. No co, A0 je taky styl. Přichází druhá várka krupičky, která definitivně zasypává Krupičku, i nás ostatní, promáčí lezečky a chladí sedřené klouby. Přesto je nálada v obou družstvech na bodu teploty v Death Valley (53 °C).
Pár délek and I wonder, still I wonder, who stopped the rain? Šťépa se vylachtaní na vrchol Mount Whitney zrovna ve chvíli, kdy se clony krup rozestoupí jako mávnutím kouzelného šťouradla. Top poznáme především podle toho, že se na něm nachází pravé americké tlačítko. Když ho člověk zmáčkne, ozve se protivně vlezlý hlas: „that was easy!“ Chvíle slávy, život se navrací do zkřehlých prstů a pod ostrým kalifornským sluncem se z mokrých lezeček kouří. Batoh vydává tajnou Snickers, kterou si už týden šetřím, až bude nejhůř.
.
Kam teď? (f: Markéta Syllová)
.
A teď kudy dolů? The answer, my friend, is blowing in the wind. Po chvíli zmateného běhání po vrcholovém plató nalézáme prudký bordel, který je jen o trochu míň horší než jiné žlaby okolo. Dnešní guláš (gully, pozn. překladatele) je rozbitý a plný malých, velkých i obřích Rolling Stones. Mnoho nejistých a pomalých kroků dělí mé unavené nohy od stanu, ze kterého se během našeho výstupu stala úplně malinkatá tečka u temně modrého Iceberg Lake.
Kromě tajné Snickersky (doufám, že to účastníci nečtou) jsme dneska nic nejedli a proto si u Bear Canisteru dáváme Iceberg Lake special pro čtyři osoby – jedno mango, dva plátky chleba a tři stroužky česneku, čímž nabereme spoustu síly na další litr a půl metrů sestupu s plnou polní kamenným mořem, potokem, plotnami, policemi a vrbovým křovím. I got 25 minutes to go, než úplně odpadnu. Naštěstí už vidím světýlka. Kluci hned z dálky hlásí, že super, že v hiker’s campu je ještě jedno volné místo na stan. Sedí na něm teda medvěd. Ale to prý nevadí. Hey babe, take a walk on the wild side!
(Text se umístil na třetím místě v letní soutěži eMontany. Výsledky najdeš tady.)
Lezení přímo uprostřed veřejného dění. Rafiki Urban Boulder Race je originální český lezecký závod, který se koná v centru Prahy. Leze se po věcech jako jsou sloupy od nákupního centra či mosty držící dálnici, po zdech všeho druhu nebo třeba na pódiu v divadle. Je to akce zcela ojedinělá. Pokusím se trochu přiblížit letošní ročník ze svého pohledu.
Letošní, už třetí ročník se konal v sobotu 6. 10. a zúčastnilo se celkem přes 300 závodníků. Všechno začalo prezencí závodníků, která byla vedle finálové destinace u lodě Altenburg 1964, kotvící na Vltavě, téměř pod Trojským mostem. Závodníci dostali veškeré informace k závodu a mohli se rozprchnout k boulderům. Kvalifikační bouldery byly „postaveny“ nebo spíš vymyšleny na čtyřech destinacích.
.
Pohybově náročné kroky před vstupem do obchoďáku (f: Adam Mašík)
.
Prvním místem, kde se nacházely bouldery, byl palác Akropolis. Lezlo se vevnitř v sále. Druhou destinací byly Riegrovy sady, kde se lezlo po zídce, kromě kolmic zde byl připraven i stropový silový výlez z jeskyňky, Další byl OD Kotva, centrum Prahy, lezlo se venku u vstupu, okolo obchodního domu i na střeše. Poslední kvalifikační destinací byla náplavka pod Nemocnicí Na Františku – tady byl těžký skok, kde bylo možné uplatnit svou kreativitu při vymýšlení programu, jak to vylézt, aniž by se muselo skákat. Vzpomínám, jak mi radil gumový Marin Jeliga: „No, to musíš zvednout tu levou nohu támhle na tu sklopenou lištu u hlavy.“… „Super, a teď si zvedni tu pravou nohu, aby ses zvedla, a tu musíš dát nahoru, až k tý ruce.“ Jo, díky a můžeš mi říct, jak to mám asi udělat? Nějakou záhadou se mi to nepodařilo, nevadí, třeba příště.
.
Parádní Es Pontas v centru Prahy (f: Tony Výborný)
.
Od devíti do čtyř, kdy probíhala kvalifikace, se široká nelezecká veřejnost mohla bavit nejen tím, že sledovala „šašky“, co se snaží vylézt například na vstupní dveře OD Kotva, ale i pohledy na zástup lidí nesoucí si „postel“ na zádech. Třeba na autobusové zastávce se nám stalo, že na nás nějací kluci pokřikovali: „Vy si sem jdete lehnout, nebo plánujete spát až v autobuse?“ haha, moc jsme se zasmáli. Všichni jsme se pohybovali po Praze hromadnou dopravou, takže příležitostí pobavit veřejnost bylo opravdu plno.
Po skončení kvalifikace se přesunula většina závodníků zpět k lodi Altenburg 1964, kde od šesti večer probíhalo finále. Do něj postoupilo šest nejlepších kluků a holek. Bouldery měli kluci i holky podobné, první se lezlo finále holek a kluci, aby to měli těžší, nesměli používat velkou část chytů a stupů, které holky mohly.
Byly připraveny čtyři velmi originální finálové bouldery. První a druhý byl uvnitř lodi. První vedl podél boku lodi – byl to zajímavý, techničtější a zároveň, dle počtu přelezů, nejtěžší boulder. Druhý začínal nátahem, nebo spíše skokem do zavěšeného skateboardu a pokračoval po tlusté kulaté traverze do topu uprostřed lodi. Třetí boulder byl venku na pografitované zídce u lodi, dle mě esteticky nejhezčí. Lezec se zdí díky graffitům téměř splynul, byla to krásná podívaná. V zídce bylo pár vysekaných lištiček a přivrtaných chytů. Po ukázání všech chytů organizátor Juráš Šefl dodal: „Brát můžete, co chcete, ale je to na vás, třeba se to s váma udrolí, tak bacha, je to prostě něco jako na písku.“ Naštěstí se to nikomu nepovedlo, maximálně nějaký malý kousíček.
.
Na zídce lezci s graffiti skoro slpynuli. (f: Tony Výborný)
.
Večer pak vygradoval posledním finálovým boulderem. Byl divácky určitě nejatraktivnější, lezecky nejzajímavější a nejoriginálnější. Lezlo se po přídi lodi. Když si vzpomenu na prohlídku tohoto boulderu s holkama před finále, bylo to docela vtipné. „Co to má být? Jak se tohle sakra poleze?“ ptá se jedna a druhá na to: „No tak to fakt nevím, řekla bych, že po těch oranžových páskách, třeba ta kotva… Ale vidíš někde START? A počkat… Já nemám věci na převlečení!“ Start byl náskok do díry v lodi a pak se pokračovalo přes kotvu a kýl. Topem byl výlez za kýlem do lodi. Říkáš si, že by se padalo do vody? Možná. Organizátoři vymysleli systém, kterým posouvali celou dobu pod závodníky nafukovací člun, do kterého mohli případně padat. Po dolezení finále borců bylo vyhlášení výsledků. Zvítězili Martin Dvorský a Verča Šimková. Poté následovala párty – především ve znamení jídla, pití a hlavně klábosení s kamarády.
Letošní UBR se povedla. Myslím, že si závod užil každý. Respekt organizátorům za to, co museli udělat – nejen najít a domluvit lokality, vymyslet bouldery, ale i zapisovat výsledky, nechat potisknout trička a batůžky… Opravdu díky za tuhle skvělou akci a těším se na další ročník.
Na světě jsou kopce a skály, které jen svým tvarem podněcují touhu podívat se na jejich vrchol. Matterhorn v Alpách, Taktovka ve Skaláku a pro mě i stěna Pod křížem ve Svatém Janu pod Skalou. Přímo ve spádnici vrcholu navíc do jejích útrob vede jeskyně s vchodem pěkně vysoko nad zemí, takže až do loňského podzimu dostávala má zvědavost pořádně zabrat.
Pravda, na rozdíl třeba od té Taktovky se dá nahoru pohodlně dojít po značené turistické stezce a do jeskyně případně slanit, já jsem ale jako správný sportovec chtěl stěnu vylézt. Dlouhé roky jsem ve volných chvílích listoval horolezeckým průvodcem „Český kras a okolí” od Petra Resche, jen všichni parťáci měli vždycky nějakou výmluvu. Možná i díky popisu oblasti v něm obsaženém: „Stěnové a spárové lezení v často nepříliš pevné skále. Pevné jistící prostředky (kruhy, skoby, nýty, borháky) je nutné často kombinovat s vklíněnci.” Prostě nic pro milovníky lezení v Alkazaru, který je navíc ještě podstatně blíž od vlaku.
Před pár lety jsem se ale oženil a protože Hanička slíbila, že mě bude milovat „v dobrém i ve zlém”, 15. 10. 2017 jsem konečně stál pod nástupem „Křížové cesty” a navazoval se na lano. V plánu bylo lézt Pražskou variantou do jeskyně a Berounskou variantou na vršek. Ta vede přímo ke kříži a navíc se o této kombinaci Míla Pletánek vyjádřil jako o jednom z nejhezčích výstupů v Českém krasu.
„Výchozím bodem je samozřejmě svatba. No a potom už jsou jen samá pozitiva a sociální jistoty.”
„To je z nějakýho filmu, ne?”
„Jo, z Básníků…”
„Já to věděla. Ty sociální jistoty, to mi bylo hned nějaký podezřelý.”
„Pravda je, že nemám ani úrazový pojištění, tak dávej bacha, lezu.”
.
Parádní výhled z jeskyně do podzimní krajiny (f: Víťa Kopecký)
.
První délka byla relativně v pohodě. Skála většinou pevná, jištění dobré a motivace silná. Za chvíli jsem seděl v jeskyni u kruhu a mohl dobrat svoji úžasnou ženu. Bylo nádherně. Listí hrálo všemi barvami, slunce mělo ještě sílu a příjemně hřálo. Z jeskyně byl navíc parádní výhled a všude okolo podzimní krajina zralá na fotku do kalendáře. Trochu jsem se divil, že tam nikdo jiný nelezl. Dlouho jsme seděli a užívali si to.
Pak přišla na řadu druhá délka. Začátek je pro nás notorické pětkaře mírně delikátní, ale není to nic, co by se po troše hledání těch správných chytů nedalo zvládnout. Následovalo příjemně lehké lezení ke kruhu. Z dalšího postupu jsem si odnesl tři důležitá ponaučení.
Za prvé. U kruhu je dobré zaštandovat. Já to neudělal. V průvodci je to totiž napsané jasně. „Křížová cesta” má mít 25+20 metrů. Berounská varianta od původní cesty sice uhýbá doleva, ale ani ta nevede úplně přímo, v nákresu to kličkuje zhruba stejně, takže štand v jeskyni a pak hurá nahoru. Jenže lano nabralo i přes poctivé prodlužování jištění smyčkami takové tření, že jsem měl posledních deset metrů pocit, jako bych na něm táhl kamion. Ze začátku jsem na Haničku pořád křičel, ať povolí. Pak mi došlo, o co jde. Jenže to už jsem byl vysoko nad kruhem a slézt dolů pro mě nepřipadalo v úvahu. Druhý problém byl, že jsme se téměř přestali slyšet. Křičel jsem na Haničku ze všech sil, ale byla s ní dohoda jak s hluchou bábou.
Za druhé. Nad jeskyní je skála poměrně lámavá. Aspoň v tomhle průvodce nekecá. Dřív jsem si myslel, že název „Křížová cesta” je odvozen od lokality, kde se nachází. Dnes vím, že podstata jejího jména leží v mnohem hlubší, řekl bych až duchovní rovině. Ježíš se cestou na Golgotu asi moc nebavil a já na tom začínal být podobně. Když se z ničeho nic pohnul odštěp, který jsem v tu chvíli považoval za jediný pevný bod v okolí a svěřil mu tak většinu své váhy, málem jsem se poblil leknutím. Naštěstí se nevylomil úplně a já tak mohl pokračovat vzhůru.
Za třetí. Prusík vážně nepatří nad slaňovací pomůcku. I přes všechny zmiňované nepříjemnosti jsem nakonec přece jen dosáhl hrany stěny. Vyhlídka byla plná výletníků a všichni na mě vyjeveně koukali. Upřímně nevím, z čeho byli tak překvapení, protože mé hlasité nadávání je na příchod nějakého lanem omotaného ňoumy muselo upozornit dlouho předem.
„Teda, já bych za to zábradlí nevlezla.”
„Z druhý strany sem vede pěšina, to nevíte?”
„Hele, a znáte se s tim Adamem Ondrou?”
„Tati, já bych sem taky chtěl příště po skále…”
Udělal jsem pár fotek na mobil a chtěl dobrat Haničku. Ta se však pod tíhou okolností nakonec rozhodla nepokračovat. Původně jsem si říkal, že se dolů nechám spustit a v klidu posbírám jištění, pak jsem se ale vzhledem ke komplikované komunikaci rozhodl slanit.
Na českých skalách se při téhle činnosti sebejištění prusíkem moc nenosí, takže jsem prostě založil lano do kyblíku a jel. Jenže se ukázalo, že na vyndání některých vklíněnců budu potřebovat obě ruce. Vím, že abych se při slaňování mohl pustit, jde to zařídit i jinak a při zpětném pohledu určitě lépe, mě však v tu chvíli nenapadlo nic jiného, než dodatečně nainstalovat prusík. A protože jsem měl jistítko cvaklé přímo na sedáku, nebylo pod ním už místo a já musel prusík dát nad něj.
Chvíli to fungovalo úplně bezvadně. Pohoda, vysmíval jsem se v duchu ustrašeným metodikům. To jsem neměl dělat. Aniž bych si to uvědomoval, nohy opřené o skálu mi pomáhaly uzel mírně odlehčit a šel tak po laně docela dobře posouvat. Pak jsem ale přejel horní okraj jeskyně a visel tak ve volném prostoru. Když jsem se na chvíli pustil, prusík se zatáhl a nechtěl se hnout ani o píď. Zkoušel jsem všechno možné, nic nepomáhalo. Jestli jsem ale v něčem relativně dobrý, tak je to improvizace. Napadlo by vás, že jako se dá pomocí dvou prusíků po laně stoupat vzhůru, dá se po něm lézt i dolů?
Celkově to hodnotím jako dobrou zkušenost. A ta ponaučení bych si měl vzít pořádně k srdci. Haničku prý mrzí, že neviděla ty zaskočené výrazy turistů na vrcholu, takže to letos na podzim asi polezeme znovu.
(Text zvítězil v letní soutěži eMontany. Výsledky najdeš tady. PS. Kousek vedle lezli i Kulíšci.)
Na tuhle chvíli jsme si celkem počkali. Facebook poslední dobou výrazně snížil organický dosah příspěvků stránek a vzestupná tendence našeho počítadla fanoušků se tak výrazně zpomalila. Nenecháváme se tím odradit a věříme, že ti stále přinášíme stejně kvalitní obsah. A chceme v tom nadále pokračovat.
Dělat rozhovory s našimi fanoušky a fanynkami nás každopádně pořád baví. 9000. fanynkou eMontany je Bára Petrlíková.
Jak ses dozvěděla o eMontaně?
Už dříve jsem věděla o tištěné Montaně, jelikož se v lezeckém prostředí už nějaký ten pátek pohybuji. Ale o eMontaně jsem se dozvěděla poměrně náhodou a to díky doporučení stránek, které by se mi mohly líbit na facebooku.
O čem čteš nejraději?
Samozřejmě ráda čtu o tom, jak se (čeští) lezci kde vypořádali s jakou cestou, ale snad ještě raději čtu o tom, jak se lezci vypořádávají s každodenním životem. Přeci jen je identita lezce trochu odlišná od té běžné lidské. Proto je super vědět, že bizarní situace, které nastávají při střetu lezeckého myšlení s tím mainstreamovým, nezažívám jen já, i ale celá řada dalších lidí – lezců.
Co se ti na eM líbí a co bys třeba zlepšila?
eMontaně zatím nemám co vytknout, jelikož ji sleduji teprve pár dní. Každopádně nemůžu jinak než pochválit jeden z posledních článků nazvaný: „K čemu jsou vlastě lezci?“ a to z důvodů zmiňovaných v mé odpovědi na předchozí otázku.
Kdy jsi byla naposledy lézt a jaké to bylo?
Naposledy jsem byla lézt asi před dvěma hodinami. Byl to první společný trénink lezeckého klubu, který jsem založila na škole. A jaké to bylo? Byla to sranda, protože většina z členů klubu jsou nelezci, takže bylo zajímavé je sledovat v jejich prvních bojích s gravitací.
Jaká je tvoje defincie dobrodružství?
V mých očích je dobrodružství cokoli, co posouvá naše vlastní hranice mezi známým a neznámým. A to ať se jedná o výpravu do Dolomit, o které se rozhodlo asi deset minut před odjezdem, nebo o zjištění, co se stalo s lezečkami, které byly týden ponechané v igelitovém pytlíku…
Děkujeme za přízeň a důvěru 8999 fanouškům, kteří byli před Bárou a i těm po ní. Vážíme si vás, protože jste nejlepší. Další rozhovor zkusíme s fanouškem č. 10000. Kdo to bude?
(Život holky v Ádru, to je očistec. Očistec, který stojí za to úplně nejvíc… Tohle je další díl rubriky „Deník bábovky“ – těš se vždy ve druhé půlce měsíce, pozn. red.)
Babí léto, páteční odpoledne. Chytáš zářijové sluníčko na lavičce před boudičkou. Právě si to otočila v první desetině výletu za kulturou. Díry ve výfuku se neptají… Na dvojku do kopce, pět tisíc otáček, vůně pálící se spojky… To znamená jediné, rychlou otočku zpátky. Ty jsi teda byla odhodlaná dojet 70 kiláků až do Jičína, kde byl příslib autoopraváře… Proto tě trochu překvapil naléhavý tón kluků z vedlejších sedadel, ať to koukáš co nejrychleji v první zatáčce otočit, než začne hořet motor…
A tak o deset minut později sedíte na kempu, kluci balí špeka a ty posloucháš moudrá slova jako: „Dej to rovnou sešrotovat“ nebo „budeš ráda, když to vyjede první kopec“. Iva Bittová a randění holt musí počkat a na programu víkendu je dlooouho nezažité norování (pro ty co neznají – i když tací pravděpodobně ani nejsou – zalezeš do čehokoliv, čemu říkáš postel, přikryješ se čímkoliv, čemu říkáš peřina, najdeš nejbližší věc podobnou fungujícímu notebooku a pouštíš si pohádky). Tenhle plán ti vystačí na následujících 36 hodin… Správné norování poznáš tak, že pohádky prokládáš svačinami a spánkem. V tvém případě i přemítáním nad dalším létem v Ádru…
Co ti teda další (už třetí) sezóna v Ádru přinesla? No… Ze začátku si nemůžeš pomoct nemyslet spíš na ty věci, který ti vzala. Teda, ruku na srdce, který si poztrácela díky tomu, že často zapomínáš mít hlavu na krku, kam patří…
Začalo to v květnu, kdy zmizela tvoje první naspořená kupička peněz. Respektive – ty jsi ji nechala zmizet… Škoda 30 tisíc, výškovky neděláš, takže ani týden ani měsíc v práci to nezachrání…
Následovala ztráta vidiny lezecké sezóny, když sis kombinací práce, lezení a vlastní hlouposti odpálila rameno a počet vylezených cest se tak pro tebe letos zastavil na osmi. V průběhu léta si pak stihla ztratit celkem novej telefon, pro jistotu ne tvůj ale rovnou pracovní, kterej si měla na konci září vrátit šéfovi. Oukej, necháš mu místo něj tablet, ať maj holky na Kalírně z čeho pouštět hudbu. Ahá – nenecháš, protože je to zhruba 14 dní, co si ho viděla naposled…
Co dál? Dvě nohy, dvě ruce a psa pořád máš, tak to snad nebude ještě tak hrozný. Po výčtu ztrát ti navíc začíná docházet, že všechny věci, který jsi poztrácela, byli převážně materiálního rázu. Najednou ti začínají v hlavě vylézat věci, který ti letošní Ádr přinesl… A ty rozhodně tak materiální nebudou.
Definitivně sis potvrdila, že miluješ lezení, a přes to si musíš přiznat, že jde žít i bez něj. Přesvědčilo tě o tom hlavně to, že jsi celé léto na kempu (doma) a na Kalírně (v práci), takže 24/7 existovala mezi desítkami lezců, jejichž slovník se stává ze slov maglajz, eurožába, tutová smyčka, lištovačka a pivo. A přesto, že si k jejich debatám neměla čím přispět, netrávila si noci plačící omotaná svojí novou osdmesátkou, kterou si musela narvat klukům na „Cikánskej guláš“, abys měla záminku ji vytáhnout z obalu.
Definitivně ses rozhodla přestat snít a jsi pevně odhodlaná letos konečně odpálit na zimu na alespoň pár měsíců trvající ozdravný výlet do Špáňa. Proto si taky využila nově nabyté zkušenosti a celou obálku se sezónníma úsporama uložila na účet do banky…
Navzdory všem pravidlům vesmíru ti taky letošek přivál do cesty další neuvěřitelné a nádherné lidské existence – kamarády do deště, na které se můžeš vždycky spolehnout, že ti koupí čokoládu a štangli Vysočiny.
A nakonec ta nejméně pravdpodobná věc, kterou už si nenechala ani na své fantazii… Do života ti skočil princ v bílým tranďáku. Ba co víc – v dodávce dvakrát tak veliký! Takže odvoz na španělskej výlet se vyřešil sám…
Právě díky těmhle přátelům a princům si se začala znovu učit, že jako holka z plesnivý chaloupky v Ádru nemusíš mít pořád pocit, že bys měla na všecko stačit sama. Že si můžeš nechat pomoct se zapojením vařiče, nechat si odtáhnout auto nebo si nechat uvařit čaj a odnést si ho do vypůjčených peřin a postele, když si rozbitá jak cikánský hračky. Už sama sebe neoblafneš tím, že když nosíš růžový trika, jsi bábovka. Tohle léto bylo ve znamení zkušenosti, že bejt bábovkou není žádná hanba, že je to po čertech příjemný a že ty si kurnik vždycky byla, jsi a budeš bábovka.
RESUMÉ
počet ztracených peněz: 30 tisíc
počet ztracené elektroniky: 3
počet zdravých končetin: 3
počet nových přátel: nespočet
počet princů v bílý dodáce: 1
Teď už tě nečeká většího úkolu než přežít v boudičce do listopadu, kdy máš naplánovanej odjezd na vejlet… Jedno podzimní ráno už zahlásilo čtyři stupně, ale vyšší moc (princ s dodávkou) zasáhla a půjčila ti expediční spacák plnej peří, takže v noci zatím mrznul jenom nos, čouhající ven. Takže musíš akorát vyřešit, kam narveš přes zimu všechno svoje harampádí z chaloupky, sbalit lano a lezečky a… Uvidíme se v Ádru příští sezónu?
Začněme čísly:
33 lidí se zúčastnilo,
5 lidí porotcovalo
a 8 vyhrálo! Jak se dařilo tobě? Podívej se níže.
V letní soutěži eMontany, která měla téma „Zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je silný“, se umístili:
1. Víťa Kopecký (14 bodů)
s článkem Křížová cesta (na stěně Pod křížem ve Svatém Janu pod Skalou)
2. Diana Shirlová (13 b.)
s článkem To pod širákem slyšet nechceš (o blízkém setkání s medvědem)
3. Markéta Syllová (12 b.)
s článkem California Soundtrack (o netradičním lezeckém playlistu)
4. Mišo Žilka (11 b.)
5. Olga Hušková (10 b.)
6. Petr Janata (8 b.)
7.-8. Jirka Malík (7 b.)
7.-8. Pavel Richtr (7 b.)
Vítězům gratulujeme a přejeme, ať si z našich cen vyberou to, co se jim bude skutečně hodit. Budeme je brzy kontaktovat.
Za poskytnutí výher do soutěže děkujeme firmám Climbing Technology, Hanibal, Lowe Alpine, Rafiki, Rock Empire, Singing Rock, Tendon a Vertical Trade.
Zaujali nás, ale pod čarou se umístili:
Julia Balážová (5 b.)
Filip Zaoral (4 b.)
Jirka Černohous (4 b.)
Majdička Machalická (4 b.)
Vojtěch Racek (3 b.)
Alena Čepelková (3 b.)
Radoslav Golian (3 b.)
Mirka Horáková (2 b.)
Eva Martínková (1 b.)
Jan Lukeš (1 b.)
Jakub Dolinský (1 b.)
Juraj Muška (1 b.)
Blanka Pechačová (1 b.)
Vítězné příspěvky a další, které uznáme za vhodné, ještě časem publikujeme v rubrice „200 slov“.
Díky za tvoji účast a třeba zase příští rok!
Dneska ti povím příběh o tom, že lidská hloupost nezná mezí. A nebo to možná bylo přílišné sebevědomí, takzvané světáctví. Po tom, co jsem kempovala na Alijašce, lezla po horách v Kanadě a surfovala na Zélandu a v Austrálii, se mi v Nízkých Tatrách přece nic stát nemůže.
Nepochop mě špatně, vůbec jsem se našim malebným horám nevysmívala, to ne, jen jsme jaksi přestali brát v potaz jakékoli nebezpečí. Teď jsem doma, v Evropě, půjdeme se jenom tak na tři dny projít do lesa, někde přespíme a další den půjdeme dál. U té cedulky s medvědem se navíc parádně pózovalo.
Vůbec jsme se nad tím nezamysleli. Podotkli jsme, že někde hluboko v lese asi těch posledních pár kusů žít bude. Přišlo nám to jako třeba se zélandským kiwim, které tam opravdu jen tak nespatříš. Nebo s tučňáky – značka s výstrahou, že tu běžně přechází tučňáci. Nikdy jsem žádného na přechodu nepouštěla. A tak bych mohla s upozorněním na divoká zvířata pokračovat…
Den
Sbalili jsme batohy a vyrazili. Náš plán byl jasný. První noc si „někde“ usteleme. A druhý den vylezeme na Ďumbier, přespíme na chatě M. R. Štefánika a sejdeme dolů z hor k autu.
Byl nádherný den a i když se šlo téměř pořád do kopce, vůbec nám to nevadilo. Před dvěma měsíci jsme se vrátili z Ameriky a já tam za každým stromem viděla medvěda (příliš bujná fantazie). Proto jsem se tady v tom krásném a mírumilovném lese tak uvolnila a ničeho se nebála. Nevědomost a nezodpovědnost může být celkem nebezpečná…
Jakmile jsme došli na pěknou mýtinku s výhledem, rozhodli jsme, že někde v okolí přespíme. Začalo se šeřit a na obloze přibývaly dešťové mraky. Rychle jsem se najedli – ano, alespoň pár desítek metrů od spacáků a také batohy s jídlem nám visely na stromě kousek od nás. To aby nám ten jeden poslední chlupáč široko daleko nesnědl svačinu na další den.
Lepší místo na přenocování jsme si vybrat nemohli! V mechu obrostlém ostružiním. Teď už vím, že to zní jako popisek místa na spaní medvěda hnědého, který najdete na wikipedii.
.
Medvěd hnědý (f: Alvaro Ching, Wikipedia)
Noc
3:00 ráno, tma, zima, mrholení…a řev!
Jakmile jsem uslyšela přibližující se řev medvěda, srdce mi začalo bít tak silně, že přítel vedle mě myslel, že dostanu infarkt.
Ležela jsem celá zkoprnělá, krev mi pulzovala v uších a nevěděla jsem, co se bude dít. Rozhodlo se téměř okamžitě, protože řev, chvílemi pobrukování, se blížil. A celkem rychle.
Vše, co nám přišlo pod ruku, jsme začali okamžitě soukat do batohů, stejně mi to v té chvíli nepřišlo dostatečně rychlé.
Předešlý večer jsme ve stráni v dálce viděli polorozbořenou chajdu. A to byl náš jediný plán. Jít někam nahoru, přes pařezy a keře, v dešti a s „medvědem v zádech“. Na mobilu jsem pustila písničky na nejvyšší hlasitost a modlila se, ať cestou omylem nevyrušíme další medvědy. Protože jak se zdá, tak v Tatrách jich bude asi docela dost.
Ztratili jsme se ve stráni, padali jsme a nemohli najít tu zpropadenou chatu. Adrenalin stále pulzoval, ale bylo by lepší, kdyby pulzoval za zavřenými dveřmi stavení. V té tmě, se slabou baterkou jsme ji nakonec spatřili. Teda, nebyli jsme si úplně jistí, jestli to, co vidíme před sebou, je chalupa, ale plán B neexistoval.
Byla to ona! Když jsme vlezli dovnitř a zabarikádovali dveře, medvěd už si pobrukoval na té naší mýtince.
Adrenalin odezněl tak rychle, jako přišel a dostavila se totální únava z nočního úprku před tatranskou šelmou. Když jsme nad ránem konečně usínali, ukolébavkou nám bylo medvědí pobrukování linoucí se pravděpodobně z našeho mechového paloučku mezi ostružiním…
.
Chata, která nás zachránila (f: Diana Schirlová)
.
PS: Jakmile jsme třetí den dorazili do civilizace, zadala jsem „medvěd-Tatry“ do vyhledávače a podruhé se narodila!
PPS: Až zase jednou budu chtít porušit nějaká pravidla (v Národním Parku se pod širákem spát nesmí!) a začnu si hrát na hrdinku, pustím si za trest tuhle nahrávku. Zavřu oči a představím si, jaké štěstí jsme my, nezodpovědní hlupáci, měli!
(Text vznikl v rámci letní soutěže eMontany. Vítěze vyhlásíme příští týden.)
15. září 2018. Den, který dost možná vstoupí do historie. Letos poprvé se totiž koná velký celosvětový úklid. Miliony lidí ve 157 zemích se postaví proti globálnímu problému s odpady. Vyčistí silnice, parky, pláže, lesy, řeky… Prostě všechna místa, kam odpadky rozhodně nepatří.
Ke světové iniciativě se připojí i Češi. Honza Bareš, jeden z organizátorů zítřejší akce a spoluzakladatel světového hnutí Trash Hero, odpovídá na pár otázek (velký rozhovor s Honzou jsme na eMontaně publikovali před pár lety, pozn. red.).
.
Honza Bareš (f: Jakub Freiwald)
.
V čem je světový úklid jiný než pravidelné aktivity Trash Hero?
Trash Hero úklidy jsou malé komunitní akce, kterých se obvykle účastní do 50 lidí. Zaběhnuté základny Trash Hero pořádají úklidy každý týden, protože věříme, že pravidelnost vytváří zvyk a to ovlivňuje chování jednotlivců, komunit i celé společnosti. Cílem je dlouhodobé působení a systematická postupná změna zdola.
Světový úklid je obrovská jednorázová akce, která vzniká ve spolupráci mnoha organizací, firem i jednotlivců. Cílem je zapojit stovky milionů lidí v jeden den, uklidit spoustu odpadu a rozproudit globální debatu o nutnosti změn shora, aby se předešlo tvorbě celosvětového znečištění.
.
Dobrovolníci z Trash Hero při úklidu na pražském Vítkově (f: Jakub Freiwald)
.
Jak si stojí Česká republika v nakládání s odpady ve srovnání se zbytkem světa?
Skvěle, dobře i špatně. Skvěle z hlediska toho, jak dobře třídíme. Dobře si vedeme v čistotě veřejného prostoru. Máme sice ilegální skládky a někteří lidé se stále ještě nenaučili, že les není odpadkový koš, ale oproti státům JV Asie je u nás velice čisto. Špatně si vedeme v tom, kolik odpadu na jednotku obyvatele vyprodukujeme. Ony totiž ty barevné popelnice vedou k tomu, že si neuvědomujeme, jak moc odpadu produkujeme. Stačí se podívat v supermarketu a zkusit nakoupit bez plastu. Je to velmi obtížné. A tohle by se mělo zlepšit. Recyklovat nestačí. Recykluje se minimum.
.
Recyklovat nestačí (f: Jakub Freiwald)
.
Často se setkávám s argumentem, že v Evropě máme relativně uklizeno a největší znečišťovatelé jsou hlavně v Asii a Africe. Co na to říkáš?
To je pravda. Dodali jsme zemím v Africe a Asii plastovou technologii, kterou oni používají. Jsou to velmi lidnaté země. A odpadové hospodářství a recyklace tam jsou v plenkách. Kdybychom chtěli skutečně vyřešit odpad v moři, je třeba se zamyslet nad tím, jak zastavit odpad, který proudí do moře z řek a pobřeží v Asii a Africe. A na to by bylo potřeba mezinárodní spolupráce, protože oni si s tím sami zatím neporadili a je třeba jednat dřív, ne později. Také by pomohlo, kdyby západ pomohl východu s rozvody pitné vody. Protože pitná kohoutková voda, u nás samozřejmost, je tam utopie.
Už uklizíš pár let. Vidíš za tu dobu nějakou změnu v chování lidí a v tom, jak vypadá naše okolí?
Mění se to pomalu. Vidím změny u lidí ve svém bezprostředním okolí a slyším od nich příběhy, jak se mění chování lidí kolem nich. A to nejen v Čechách, ale i v Asii. To mi dává naději, že to, co děláme, má smysl. Každá společenská změna začíná skupinou nadšenců, kteří rozhýbou masu. Tomu věřím, to mi dává sílu pokračovat.
.
Mám naději, že to, co děláme, má smysl (f: Jakub Freiwald)
.
Je nějaká meta, počet lidí, množství uklizených odpadků, kdy budeš považovat sobotní úklid za úspěšný?
Považuju sobotní úklid za úspěšný už teď. Plán byl zapojit 5 % světové populace, 380 milionů lidí. Osobně mi ale na tom čísle nezáleží. Je fantastické už to, že se lidi ve 157 státech dohodli a uklidili si před vlastním prahem, že se lidstvo dokáže spojit a něco pozitivního společně udělat. To je ten největší úspěch.
A kolik těch lidí a uklizených odpadků nakonec skutečně bude? Nechme se překvapit. To se dozvíme už tuhle neděli.
.
Pokud se vše podáří, půjde o největší mírovou akci v dějinách lidstva. A zapojit se můžeš i ty. Na webu najdeš mapu se všemi úklidy. Registrace není potřeba, stačí si vybrat a prostě přijít. A pokud náhodou nemůžeš, na Facebooku budeš moct od dnešní půlnoci sledovat živý přenos ze všech koutů světa.
„Povinná četba“ – rubrika, ve které se s tebou jednou měsíčně dělíme o tip na knihu, která by neměla chybět v žádné lezecké knihovničce. Letos vybíráme ty o horách.
„Už není úniku. Nejde to dolů, vpravo ani vlevo. Mohu jen vzhůru. Myslím, že nepřeháním, kombinovaný terén skály, sněhu a ledu má sklon kolem osmdesáti pěti až devadesáti stupňů. Už dávno lezu bez rukavic, jsem úplně v transu, vzdálenější svět nevnímám,“ popisuje Mirek Šmíd stavy během svého sólového prvovýstupu na pyramidu Ama Dablamu v Nepálu v roce 1986. Tehdy mu bylo 34 let a drzé nápady ho neopouštěly.
„Tuhle knížku si určitě sežeň,“ doporučoval před lety kamarád a vůbec se nemýlil. Je to exkurze po sbírce extrémních výkonů v horách, která u nás nemá obdoby. Zakladatel teplického Fesťáku v ní popisuje své výpravy na limity tehdejšího lezení, jako kdyby o nic nešlo. Bez příkras, věcně, lidsky. V tom spočívá asi hlavní síla této knihy. A že by se mohl čím chlubit – Severní stěna Trollů v zimě, třikrát Mount McKinley, Cerro Torre, účast na úspěšné expedici Dhaulágiri 1984… Jenže chlubení, to nebyl styl Míry „Lanče“ Šmída:
„Moje generace povětšinou chápe hory jako kolbiště seberealizace, slávy a uznání. Ale mně se zdá přinejmenším podivné být lepší než ten druhý, někoho přetrumfnout, ukázat mu záda,“ píše v závěru knihy, kde přiznává, že jeho velkým vzorem byl romantik Julius Kugy – jeden z průkopníků horolezectví, botanik (*1858) a autor původní knihy Ze života horolezce. Obě dvě sdílí naladění lidí, kteří nad svoje výkony obdivují východy a západy Slunce, pestré horské louky a úžasné vysoké stěny.
.
Mirek Šmíd (f: archiv Petra Schnabla)
.
„Míru si pamatuju z Fesťáků, když se tam ještě rozdávaly chleby se sádlem,“ vzpomíná himálajský horolezec Pepa Šimůnek, který se shodou okolností tento týden chystá také na Ama Dablam. „Tehdy mi bylo dvacet, byl jsem zelenáč – koukal jsem na něj jako na boha. Byl to vzor, ikona, borec. Už za komančů byl v Yosemitech! Já byl tehdy nejdál na Prachově a v Tatrách. Postava z kategorie snů.“
S „Lančem“ tehdy lezl například doktor Mirek Novotný. „Nejlepší bylo společné Chamonix, tuším 1981. Měli jsme 14 dní exkluzivního počasí. Lezli jsme ve třech, ještě společně s „Prcasem“ Slavíkem na Aiguille de Blatière a byla to velká pohoda. Táhli jsme si s sebou koženej měch s vínem. A na štandech jsme popíjeli…
Když Míru srovnám s Joskou Rakoncajem, tak ten byl puntičkář a rychlý. Mirek byl free a velký pohodář. Na těch zájezdech většinou chodil sóla, ale když se zrovna chtěl družit, tak za mnou přišel a povídal: ‘Hele, vole, doktore, pojď si něco přelízt.’
Pamatuju si také jeho hlášku, kterou užívám velmi často, když někdo spěchá: ‘Hele, vole, pomalu. Rychle se ani pes nevysere.’ (směje se) To byla jeho oblíbená.“
Pokud se chceš Mírovými myšlenkami nechat inspirovat i ty, určitě ještě nějaký výtisk jeho knížky v antikvariátu seženeš. Nebo si ho připomeň alespoň filmem. Větší vzpomínání nedávno zachytil štáb pod vedením Libora Duška. Pokud ti tenhle povedený medailon unikl, tady máš šanci to napravit:
.
.
_____
Mirek Šmíd (*11. května 1952 – 11. září 1993) byl český samorost z Police nad Metují. Sám sebe viděl nejen jako horolezce, ale také jako dokumentaristu a fotografa. Právě díky němu můžeš během každého konce srpna navštívit největší český filmový festival, který se zaměřuje na horolezeckou tematiku. V životě i v horách si razil vlastní cestu – svými sólovýstupy (zejména na Kavkaze) rozčiloval tehdejší funkcionáře. Jako jeden z prvních přinesl do Česka také paraglide nebo horská kola. Zemřel za nevyjasněných okolností během sólového výstupu na Lost Arrow Spire v Yosemitech.
_____
PŘEDCHOZÍ DÍLY LITERÁRNÍ RUBRIKY: Deset velkých stěn, Padající hvězda, Velké himálajské dobrodružství, Má cesta, Setkání se smrtí, Šivova velká noc, Extreme Alpinism, Cesta do hor.
To jsem jednou tak prohodil, když jsme se bavili v Ádru o tom, jaký je náš velký cíl, že pro mě by byl úspěch vytáhnout si jakoukoliv spáru. Jakmile to zaslechl Vítek Lachman, hned zbystřil a povídá: „No tak tady za rohem máš spáru – pěknou, tu si dej, lezou jí i holky.“ Tak na ní tak koukám a v hlavě se mi honí myšlenky: „No jako nevypadá tak zle – do jeskyňky lehké, a z ní tutová eurožába, to by se možná dalo.“ Nádech, výdech a už potvrzuji, že pokus dám. „Ale co jištení?“ povídám. „Na deset metrů spáry nic, kindráč nemám, ufona taky ne… Takže bych to musel lézt na sólo a to se mi zrovna nechce, pádu na zem bych se rád vyvaroval.“ Ještě že má Vítek pro všechno řešení a z batohu vytahuje své ufony. „Já si to vylezu na sólo a dám ti je tam.“ No bájo! Vše do sebe krásně zapadá, ani to moje hlava nestíhá vstřebávat.
Než se naděju, Vítek je nahoře, já se navazuji a připravuji na pokus. S žábami mám praxi z boulderzávodů (chlapi měli v kvaldě jednu převislou spáru, pozn. red.), tak to přeci nebude v ničem jiné. Překontroluji si jističe Kubu Konečného a vznesu důležitý dotaz: „Dáš si to za mnou na druhém?“ „No, jako nevím, nechci si zkazit pěkný lezecký den nějakou spárou,“ namítá Kuba.
Otáčím se čelem ke spáře, nadechnu se a vyrazím. Pádluji (ještě po chytech) v široké spáře do výklenku, ze které se má cvakat první ufo. Založím vcelku kvalitní žábu a snažím se cvakat. Bože! Co to je? Hlava plná strachu mi dělá problém trefit se expreskou do ufona. Po chvilkovém boji konečně cvakám expresku a vzápětí do ní lano. Pokouším se postavit a udělat dalších pár temp ve spáře, ale hlava panikaří a ruce mě nechtějí poslouchat. Vím, jak založit žábu, proč to tedy dělám na opak? Kuráž je ta tam a stres i nervy se dostavují rychle. Neotálím, valím si to nahoru a přitom bojuji o holý život. Tempo za tempem, žába za žábou. Jen se co nejrychleji dostat k dalšímu jištění. Zastavuje mě až crux, kde se musí zvednout pravá noha vysoko, postavit se a je vylezeno. Žába už jede, hlava s tělem jsou unavené, a tak z posledního zbytku morálu udělám vysoký krok. Pomalu se připravuji na pád, když najednou stojím na velkém stupu a žába sama od sebe drží. Teď už jen lehkým terénem na vrch.
Po mně si to nakonec na druhém dává i Kuba Konečný, akorát v cruxovém místě místo žáby využije sokola. No když má tu sílu vola… Vrchol a zápis do knížky byla ta nejsladší odměna. Poslední cesta před odjezdem je vylezena.
Kráčíme si po kolejích a najednou na nás někdo volá. A hele, Standa Mitáč leze „Údolku“ na Tři obry (VIIb od Herberta Richtera, pozn. red.). O téhle spáře si můžeme nechat zdát. To je na nás sporťáky moc silná káva. A co jsme to vlastně lezli za cestu? No přece „Tomášku“ za V na Hroche v Království. Tu snad každý v Ádru zná.
