Kategorie: All
Od chvíle, kdy jsem přešla svou první highlinu, mám v sobě nekončící touhu sjet od lajny na lyžích.
To není nereálné, když máš skvělou parťačku jako je Soňa a když jako už tradičně jako dvě Květy odjíždíme za brigádou do italské oblasti Trentino, kde se tyčí impozantní pohoří Brenta. Po práci rády výletíme a tentokrát náš cíl vede pod Campanile Basso, kde Danny Menšík v roce 2017 nachystal krásnou lajničku.
Počasí předpovídá azuro, lavinová předpověď hlásí jedničku a kromě pár kamzíků je celý národní park jen náš. Nejnutnější vybavení nám buduje obstojný náklad, ke kterému přidáváme teplé oblečení, jídlo a vodu na dva až tři dny. Pokorně uctívám Soničku, která při své tělesné váze nese obdobně těžký náklad jako já.
.
Nejnutnější vybavení (f: Eva Laxová)
.
Pátá ranní ideální na snídani a s rozbřeskem hurá vzhůru. Ve spodních částech sníh místy vůbec není, a tak lyže střídavě poponášíme. V horních pasážích zase tvoří namrzlou krustu, což tě především v příkrých traverzech donutí připnout lyže na batoh a uchopit cepín. Nic pro netrpělivé, my si ale celou tuhle rozmanitou hru přírody užíváme s humorem a nadšením za ustavičného štěbetání: „Holčičí trip, jak má být.“
K rifugio Ai Brentei přicházíme v dobrý čas. Malá sváča a odlehčení batohu. Jupíí, nahoru už jen highline setup, nejnutnější výbavu na přístup ke kotvení a něco na zub. Zapínáme pípáky a kráčíme dál epickou dolinou s výhledy na impozantní skalní věže a masivy. Slunce stále šajní a my si zvesela funíme až k nástupu pod ferratu, po které se máme dostat k samotné věži.
.
Kráčíme dál epickou dolinou s impozantními výhledy (f: Eva Laxová)
.
Drobné obavy, jak asi v polovině března bude vypadat výlez na věžičky a představa, jak pod ledem marně hledám navrtané vruty byly předčasné. Sotva se blížíme k ferratce, od západu se přímo k nám ženou děsivě černé mraky a poměrně silný nárazový vítr, který nám umožní poslední „vrcholové“ foto a bez dlouhého rozmýšlení pádíme rovnou do bivaku.
Žhavíme dráty a s prosíkem žadoníme o podrobnější předpověď počasí, které se nečekaně zvrtlo. Na druhý den potřebujeme minimálně osmihodinové okno, abychom vše bezpečně zvládly a měly i trochu prostor užít si lajnu. Meteo předpověď nám dává padesátiprocentní šanci. I přesto volíme setrvat.
Vítr ustane až v osm ráno, což je na naše plány příliš pozdě. Pouštím slzu a přijímám skutečnost, že se můžeme před sestupem k autu ještě dvě hoďky kochat tímhle překrásným místem. Sotva se vyzujeme z přeskáčů a protáhneme otlačená záda, hned na druhý den přejíždíme do Arca.
.
„Holčičí trip, jak má být.“ (f: Eva Laxová)
.
Kousek od kříže a výlezu ferraty Sentiero del Colodri je nádherná exponová lajna vedoucí na skalní zub. Srdce mi buší jak o život, když slaňuji do stěny ke kotvení. Soňka společně s Kamilem – „šel náhodou kolem“ – pobíhají okolo a bedlivě vymotávají lajnu z křoví a skalních jamek.
Se západem Slunce a světly z města oslavujeme a tančíme. Hory nás sice nepustily, ale tahle krasavice je tu teď jen pro nás. Tohle česko-slovenské holčičí přátelství plné dobrodružství, smíchu a lingvistických hříček chceš žít a sdílet.
Je to už přes dvacet let, co jsem se začal zajímat o ten zvláštní, vertikální pohyb po skalách. Nepočítal jsem však jen kroky v Rockplastu na Impulsu v Havířově a minuty na hrazdě v pokoji u rodičů, ale četl jsem taky všechno, co jsem o horolezectví dostal do ruky. První knihy od Rakoncaje a Messnera mi půjčoval v začátcích strejda. Pak přišlo Jištění je jistota od nějakého Růžičky a Šilhana, přednáška jakéhosi Holečka v Šumperku v tělocvičně, už si ani nepamatuji, jestli to byl Pákistán nebo Patagonie, jen jsem nechápal, že někdo mohl být ve stěně v takovém počasí osm dní, ale přesto jsem byl absolutně lapen do dobrodružství zvaného lezení. A s tím jsem objevil i Montanu. První úžasné články zase toho Filipa Šilhana a také první precizně zpracované rozhovory, které pro Montanu připravoval Martin Krejsa, a které tak krásně hrály na jednu z mých strun, tedy zájem o historii. Apropo jméno Martin Krejsa se až nápadně shodovalo se jménem jednoho odborného asistenta na Stavební fakultě v Ostravě, kde jsem studoval.
Pak ten Filip Šilhan naráz, nečekaně a v plné síle odešel z toho krásného světa a já několikrát za sebou četl knihu Cesta do hor. Stejně tak mi učarovala kniha Báječná léta na laně od Jiřího Růžičky, ze které některé pasáže znám i nazpaměť. A i tento zakladatel československé horolezecké žurnalistiky odešel tam nahoru, kam se s lanem vylézt nedá, ale příběh, který začal, ten pokračoval dál. Nikdy bych však nečekal, že součástí toho příběhu, který spojuje všechna zmíněná jména, budu jednou i já.
Po dvaceti letech sedím ve třetí řadě, ve VIP zóně v kině Vesmír v Ostravě vedle Tomáše Roubala, nynějšího vydavatele Montany. Kolem pobíhá s fotoaparátem Pepe Piechowicz, na pódiu vidím vedle Máry Holečka taky Martina Krejsu a těším se. Ve svých skoro 40 letech se těším jak malé dítě. A na co? No jasně, Mára nám povypráví něco ze svého života, který by mu mohl kde jaký smrtelník závidět, ale trochu zainteresovaní lidé moc dobře ví, že takový život není jen procházkou růžovým sadem a ne vše je v něm zadarmo, jak by se mohlo zdát. Ale Marousek se svým uvolněným a ležérním stylem je pro tentokrát pouze předskokanem. To hlavní teprve přijde.
.
„To hlavní“ na papíře. (f: Martin Stolárik)
.
Legendy! Lidé, kteří formovali horolezectví v Československu. Ano. Martin Krejsa, který před dvaceti lety začal pracovat na prvních rozhovorech s předními československými horolezci, dokončil svou knihu Navždy první a dnes je slavnostní křest. Ale není to jen tak obyčejný křest. Na pódium je postupně za velkého potlesku pozváno šestnáct žijících „Hvězd“, které nejen v mých očích stále září. Nikdy bych nečekal, že si budu moct podat ruku s 91letým Františkem Plškem, který, ač zdravotně indisponovaný, se mi ochotně podepisuje do právě pokřtěné knihy od Martina Krejsy. Vybavuje se mi, jak jsem před patnácti lety s Brunem bojoval v „Hokejce“, kterou Plšek se Zachovalem vylezli v roce 1950! A ožívají i další vzpomínky. Třeba na krásnou „Orolínovu hranu“ na Rabštejně, kterou jsem lezl ve svých začátcích se Staroušem, a teď se přímo od Michala Orolína dozvídám, jak v ní při prvovýstupu spadnul skoro až na zem. Nebo takový „Kývala-Zeitler“ na Ošarpancích, kterého jsme před jedenácti lety lezli s Makym. A tady teď vidím oba prvovýstupce a poslouchám jejich historky. A samozřejmě další známá jména jako třeba Červinka, Páleníček, Záhoranský. No a nesmím zapomenout na jedinou ženu večera, horolezeckou královnu Dinu Šterbovou!
Ano, příběh, který pro mě tehdy začal nástupem ke studiu na vysokou školu, pokračuje dál a já jsem jeho součástí a jsem za to hrozně rád. Buďte taky součástí tohoto příběhu, utvářejte příběhy nové a hlavně je nezapomínejte předávat taky dál, tak jak to udělal Martin Krejsa ve své knize Navždy první, která bezesporu patří mezi to absolutně nejlepší, co o československém horolezectví vyšlo!
Potkáš-li na boulderovce lezce, jak urputně shybuje na dvoumilimetrové liště a prokládá to sérií cviků na břicho, můžeš si být jistý, že nenápadně ladí formu. To aby mohl v létě ve Skaláku ledabyle odhodit triko, nonšalantně kývnout na nervózně přešlapující slečnu, kterou si vyhlédl na Offu, vytáhl ji poprvé ven a svěřil jí svůj olezlej kýbl, aby hrdinně nastoupil do sedmy, kterou už má tak nachozenou, že ji může lézt poslepu… Ale to ona neví!
Je poprvé na písku a obdivně vzhlíží na kampusem vyrýsovaná záda, zpoza nichž se ozve varovné: „Tady pozor,” když borec předstírá obtížný krok metr nad tutovou smycí. Za pár týdnů frajera prokoukne, ale zároveň zjistí, že se spolu s ním zamilovala do lezení, což jí převrátí život naruby.
My to víme, on to ví a ty to určitě víš taky. Lezkyně jsou prostě nejkrásnější a nejskvělejší ženy na světě. A když není po ruce žádná dostupná, musíš si vytrénovat svou vlastní. V čem je ale jejich kouzlo? Důvodů jsou stovky, ale abychom si ponechali trochu tajemna, rozkryjeme si jen deset hlavních bodů, proč by sis měl svou lezkyni hýčkat, anebo se naopak aktivně po nějaké ohlížet, pokud ji ještě nemáš po svém boku.
.
.
.
1. Lezkyně není dámička.
Když je podmínka a lepí to, tak s tebou klidně jede boulderovat. Jiná by radši zalezla pod peřinu s hrnkem kakaa a knížkou, ale ona má priority jasně postavené a ví, že kakaa se dočká, až bude venku pršet. Do jarního Arca si přibalí péřovku, aby dole nezmrzla, až budeš půl hodiny hledat kroky ve vysluněné plotně, a nevadí jí ani čtyřicetistupňové vedro na Prachově, kde ji nutíš rvát se nahoru sypajícím se komínem. Nerozhází ji zlomený nehet ani modřiny na kolenou a nebude chtít domů, protože ji štípou komáři..
2. Lezkyně pije pivo.
Všechny ty slečinky s jejich Aperolem a melounovou vodkou se můžou jít zahrabat, lezkyně si s tebou po pekelném dni v Ádru sedne do Kalírny a žíznivě se ponoří do půllitru Bernarda.
3. Lezkyně se nestydí.
Lezci tak nějak celkově postrádají základní podstatu studu, převlékají se kdekoli a kdykoli, koupají se nazí, a v bivaku ve stěně si ležérně půjčují mobilní záchod v podobě gumového pytle. Lezkyně pak není výjimkou, konvenční přístup k soukromí rychle vymění za nenapodobitelnou atmosféru lezeckého života. Což je o něco rozumnější, než když po půl roce stráveném s tebou nemůže jít čůrat, protože bys ji mohl slyšet z vedlejší místnosti.
.
.
4. Šminky a make up zapomeň.
Na řasenky, pudřenky, tužky na oči, laky na nehty, oční stíny, rtěnky a kondicionéry není v krosně místo, lezkyně si s sebou zabalí kartáček na zuby a deodorant, protože je dáma, a opalovací krém, protože není blbá, narozdíl od tebe, kterému ho bude muset zbytek výjezdu půjčovat. No, a když už nepotřebuje L’oreal ve skalách, tak se mu vyhýbá i doma. Díky tomu vypadá ráno stejně jako večer, nestráví každý den hodinu malováním se, a za ušetřené peníze si koupí lezečky.
5. Lezkyně miluje přírodu.
Upřímně, lezení a příroda jsou dvě neodlučitelné esence. Každý, kdo jednou sejde z asfaltky a sáhne si na skálu, nutně propadne lásce k přírodě a zvířatům. Miluje ji, chrání ji a žije v co největším souladu s ní. No řekni, chtěl bys snad doma holku, co se nosí v norkovém kožichu a příroda jí evokuje sennou rýmu a psí lejna?
6. Plánování dovolené s lezkyní je sen.
Každý ve „smíšeném páru“ to dobře zná – ty chceš do Finale, jenže ona by radši courala po Římě, shodnete se kompromisně na Paříži, protože Fontáč, ale nakonec se budete stejně celý den táhnout od Eiffelovky k Sacre Coeur a na bouldery nezbyde čas, neboť „vona s tebou chodí furt někam, tak nevotravuj.“ V lezeckém páru se najde čas na všechno, ráno se leze, odpoledne se flákáte u moře a večer testujete kvalitu místního vína – červeného, protože „je dobrý na krvinky.“
7. Lezkyně ti prozáří den.
Nenech se zmást, i když má ramena širší než ty a vlasy jí trčí do všech stran, protože se už týden myjete v potoce, lezkyně je pořád něžné stvoření a chce se líbit. No, a jelikož „koktejlky“ nejsou v Labáku zrovna praktické a lodičky s podpatky vzdala už dávno, dá si záležet, aby aspoň její lezecký šatník měl styl. Takže zatímco ty máš na sobě už čtvrtý den jedno triko, které vypadá jako bys v něm prolez ostnatým plotem, ona si pečlivě sladí sportovní top s barvou opletu lana, oblékne si legíny s květinovým vzorem a navrch se na tebe zářivě usměje. Z nějakého důvodu se takový spolulezec jistí příjemněji než Karel v pláťákách se záplatou na zadku.
.
.
.
8. Lezkyně není nána.
Ne vážně, to nejde říct jemněji, lezkyně spolu neprobírají s kým zrovna randí Ariana Grande a že se Pepa z Ordinace v minulém díle pohádal se svým šéfem. Nemyslí si, že Země je plochá, nenechává si věštit od Jolandy a nemá hysterický záchvat, když v lese není signál. Lezení tak nějak přirozeně přitahuje inteligentní lidi, takže když ji potkáš ve skalách, můžeš si celkem vsadit na její intelekt.
9. Lezkyně je nekonečně trpělivá.
Vydržela tě tři hodiny jistit, zatímco jsi nadával na výrobce lezeček, autora cesty a svoje rodiče, že ti do vínku nepřidali o pět centimetrů víc. Už si nějak zvykla, že jsi ve stěně a na stěně víc než doma. Přežila i všechny tvé stejně vyšinuté kamarády a naslouchá tvým hodinovým monologům o naplánovaných projektech. A jestli si tě po tom všem nakonec i vezme, co víc chtít?
10. Konečně, lezkyně dodá tvému (lezeckému) životu, smysl.
K čemu by ti všechna ta čísla a projekty byly, kdyby ses nemohl doma pochlubit a sklidit za ně pochvalu? S kým bys po večerech po úmorném dni ve skalách sdílel éterickou chuť hvězdného nebe a ojíněné louky? Kdo by ti rozmasírovával zatuhlá ramena a předloktí? Komu bys mužně tahal morálovky na písku, aby si je mohl bezpečně zkusit na druhém? Komu bys ráno v bivaku mlel čerstvou kávu a natrhal kvítí cestou pro vodu? Jasně, dobrej parťák většinu z toho zdatně pokryje, ale nakonec, nechybí tomu něco?
.
__________
.
Neříkám, že žena, která neleze, nemůže splňovat žádný, nebo všechny z výše uvedených bodů. Možná je to u vás doma všechno jinak a možná je to tak lepší.
Tak či tak by si každý muž měl dnes najít chvilku, aby poděkoval nějaké ženě v jeho životě – protože to s námi nemají vůbec lehký!
Je drobná, bloňdatá, vypadá nevinně, ale nejspíš tě přeshybuje. Její zbraní je cepín a nejčastěji ji uvidíš zabalenou v bundě. Ne, není to Lucka, ale pochází ze stejné závodní stáje.
Aneta Loužecká už druhým rokem reprezentuje Česko na evropských mistrovstvích v ledolezení na obtížnost a na rychlost. V jednom z posledních evropských pohárů dokonce skončila třetí v obtížnosti. Letos se poprvé probojovala až na mistrovství světa a nevypadá to, že by se chystala polevit na tempu.
Vím, že lezeš i klasické bouldery a lano – v těchto disciplínách jsi dřív závodila za mládežnickou reprezentaci. Kdy tě začalo lákat ledolezení?
No, ledolezení a drytooling mě lákal hned, jak jsem začala lézt, což jsou zhruba čtyři roky zpátky. Ale k ledům mě pustili až loni, když si byli jistí, že jsem dostatečně vylezená a nezabiju se při tom. No a hned svým prvním závodem loni jsem se kvalifikovala do reprezentace, letos jsem český pohár vyhrála, čímž jsem se nominovala do evropských mistráků a na svůj první světák.
Takže jsi nelezla od mala? Co tví rodiče, nejsou lezci?
(směje se) Já vyrůstala v zoologické zahradě, takže místo sportu jsem se houpala slonům na chobotu a hrála si s žirafama, moji rodiče tam oba pracují. K lezení jsem se dostala úplnou náhodou, když v Kralupech otvírali nový lezecký klub a já si to šla zkusit. Jako jediná jsem tam tenkrát vylezla nějakou cestu a oni mě poslali na závody.
…
Místo sportu jsem se houpala slonům na chobotu. (f: archiv AL)
.
Po první cestě v tvém životě tě poslali na závody?
Jo, neměla jsem ani lezečky, ty jsem začala shánět teprve den před tím závodem a náhodou jsem při tom narazila na holešovické stěně na mého budoucího trenéra Libora Hrozu staršího, který na mě při mém dotazu vyvalil oči.
„Tady neprodáváme lezečky, tady jsi na stěně, na co je vůbec potřebuješ?“
„No, mám jet na závody v boulderingu, nemohl byste mi vysvětlit, co to vlastně ten bouldering je?“
Tehdy ti nabídl, že tě bude trénovat?
Postupně, začala jsem pravidelně lézt a učit se vše od základu. Trénují mě Libor i Lucka Hrozovi a holešovická stěna je mým tréninkovým zázemím.
Což vyvolává otázku, jak se vlastně trénuje na ledy?
Blbě. Ve spoustě zemí na to mají ohromné tréninkové stěny ze dřeva, do kterých lze zakopávat mačky, u nás nic takového nemáme. Na jiné stěny mě pochopitelně nepustí vůbec, protože cepíny by ničily chyty, takže jsem si od Lucky půjčila její staré tréninkové chyty a postavila si tady v Mammutu na boulderovce tréninkové kolečko, na kterém lezu do úmoru. Doma jsem si postavila vlastní malou zakopávací stěnu, kde mám pověšené pařezy na trénink paragánu a tak.
V čem vidíš největší rozdíl proti normálnímu lezení?
No, minimálně je to mnohem silovější, na začátku jsem si říkala, že přece pořád držíš madlo, takže ti nemůže „natýct“… No, nateklo mi asi tak do dvou minut, takže nejtěžší část je pro mě výdrž. Musíš si najít způsob, jak vyklepat, a zároveň nepustit cepín.
.
Hlavně nepustit cepín. (f: Pepe Piechowicz)
.
Jaké je pro to pravidlo při závodech? Kdyby ti vypadl cepín?
Tak končíš. Ty cepíny nesmíš mít jištěné, držíš je volně, takže když ti spadne, krom toho, že jsi diskvalifikován, riskuješ, že si dole zabiješ jističe… Celkově závodní ledolezení na obtížnost je úplně jiné než venku. Led je většinou jen ve spodní pasáži a zbytek lezeš přes kamenné nebo kovové mikrochyty, za které se musíš přesně pověsit – vůbec cepín nezasekáváš.
Jaká jsou tam pravidla pro bodování?
Nejvíc se počítají cvaknuté presky, to je úplně jiné než u klasického lezení, tam cvakáš jen z povinnosti.
Loni jste s Luckou byly na lezeckém zájezdu na Aljašce, jaký to byl zážitek?
Bylo to tam super, ale je tam zima, mně je vůbec pořád strašná zima.
Tak to jsi zvolila ideální sport.
No, moje teorie je taková, že jelikož je mi zima furt, tak už je jedno, jestli při normálním lezení nebo na ledech. (směje se) Lucka na Aljašku odjela chvíli po operaci kolene, takže sotva chodila, ale stejně to tam všechno přebušila a já si to jen užívala jako druholezec.
Takže zatím nemá strach z toho, že by žák překonal svého učitele?
No, to fakt nehrozí. Spíš je jako moje starší sestra.
.
Aneta s Luckou Hrozovou (f: Pepe Piechowicz)
.
Jaké jsou tvoje cíle? Láká tě třeba zopakovat si některé Lucčiny přelezy v drytoolu?
Určitě, výhledově bych ráda lezla víc venku, zatím se ale maximálně soustředím na závodní lezení a ven se moc nedostanu, taky bych musela dostudovat dost metodiky, protože na Aljašce ze mě byli chvílemi na nervy. (směje se)
Takže až vyhraješ svěťák, tak přijde ten správný čas na lezení venku?
Přesně! (směje se) Nejdřív zlato na svěťáku.
Co bys poradila zájemci o ledolezení?
No, když ti trenér doporučí vzít si k helmě plexisklo, tak se s ním nedohaduj. Já si takhle uštípla kus předního zubu, když jsem zabrala za spoďák a ten cepín mi vyletěl přímo proti obličeji. Od té doby už plexisklo radši nosím.
__________
Otázka pod čarou.
Co půjdeš studovat, až odmaturuješ?
Medicínu, konkrétně patologii…
Proč patologii?
Protože tam už není co zkazit. (smích)
V prvním díle naší rubriky ses dočetl o tom, jak lépe přemýšlet o pohybu a tréninku, čemu se třeba vyhnout. Problém s naším tématem je, že je to záležitost zkušenosti. Dokud nemáš zkušenost s tím, jak ti pouhé pomyšlení na bříško malíčku u ruky zpevní ruku tím, že se automaticky opře o žebra a nohu, netušíš, jak velký rozdíl to ve skutečnosti je. Když si otevřeš Knihu pěti kruhů od Mijamota Musašiho, legendárního samurajského mistra žijícího na přelomu 16. a 17. století, a nalistuješ kapitolu týkající se jednotlivých úderů a technik, popis je poměrně krátký, ale téměř každá tato minikapitola je zakončena formulkou ve stylu: „Je třeba to prozkoumat,“ nebo „pro lepší porozumění je třeba pravidelně praktikovat.“ I zde v naší rubrice je třeba vše prozkoumat s otevřenou myslí a pro lepší porozumění pravidelně praktikovat.
Pokud jsi někdy v nedávné době absolvoval přednášku u Jirky Baláše (působí na FTVS UK, pozn. red.), možná ti ukazoval i slide s jedenácterem instrukcí pro lezce začátečníky od Jeffa McNamee a Jeffa Steffena vycházející z jejich článku The Effect of Performance Cues on Beginning Indoor Rock Climbing Performance publikovaném ve Physical Educator. Tyto body jsou dle mého názoru výborné, k některým mám výhrady, ale to je proto, že pánové tyto body vyvodili z praxe, kdežto pohled mnou protežovaný je založen na fyzioterapeuticko-neurologickém přístupu doktora Čumpelíka, který vychází z docenta Véleho a profesora Vojty.
Čili autoři nevědí o strategiích řízení pohybu nervovou soustavou, takže volí na první pohled nejlehčí cestu (např. tříoporové lezení, které ale dlouhodobě povede k přerušení funkčního svalového spojení rukou a nohou, což povede k přetěžování, bolestem a zranění). Tato cesta je ale z dlouhodobého hlediska nefunkční. Body vypsané a přeložené Jirkou jsem okomentoval.
.
JEDENÁCTERO INSTRUKCÍ PRO ZAČÁTEČNÍKY
.
1. Váha je na nohou
Klíčová věc. Váhu na nohy je možné dostat, pouze pokud mozek rozeznává nohu jako dobrou oporu. Pokud lezec trpí plochou nohou, má příliš malou lezečku nebo našlapuje na stupy špatně, mozek vyhodnotí nohu jako špatnou oporu. Dobrou oporu je možné vytvořit, pokud pořádně zatlačíme do prstů na nohou (měla by na to zareagovat pánev mírným natočením předních spin nahoru a napřímením páteře). I proto je výhodnější nemít příliš malé lezečky. Je pak možné lépe pracovat v botě se svaly chodidla a zároveň náš mozek získává více senzorických informací z konečků prstů na nohou, takže vytvoří lepší ideu pohybu, která nebude ničit souhru rukou a nohou. Další možnost, jak zlepšit oporu nohy, je zatlačením do malíkové hrany v lezečce, aniž by došlo k natočení lezečky. Koleno a kyčel se tím nastaví do vnější rotace. Pokud by ses snažil jen poslat koleno ven bez tlačení do malíkové hrany, nebude to dlouhodobě fungovat. Pro mozek začíná řetězec v konečcích prstů na nohou a končí na rukou. Pokud sáhneš doprostřed řetězce, přerušíš náš vrozený pohybový program.
2. Při pohybu tlačíme do nohou, nepřitahujeme se rukama
Konkretizoval bych toto heslo tak, že tlačíme do prstů na nohou, do malíkové hrany na noze a koleno od těla (reálně se to koleno nepohne, tlačíme „jen v hlavě“, tímto povelem přeneseme mnohem víc váhy na nohu a zároveň se tím dostane kyčel do vnější rotace). Pohyb by měl vycházet z nohy. Zároveň se odtlačujeme od ruky, která drží chyt (stojná ruka). Určitě se k ní nepřitahujeme.
.
Jak se dobře postavená noha projeví na celkové pozici na stěně. Vlevo špatně, vpravo lépe. (Měl jsem si vzít jiný trenky, pozn. aut.)
.
3. Dvouoporové postavení
Kolika končetinami se dotýkat stěny? Tříoporový styl lezení (Jirka Baláš ho má v prezentaci, pozn. aut.) dává smysl pouze, pokud člověk leze v nejištěném terénu a potřebuje lézt co nejvíce na jistotu. Pokud neřešíš bezpečí, je třeba lézt dvouoporově. To tvrdí mj. i Klaus Isele, fyzioterapeut Adama Ondry a bývalý fyzioterapeut rakouského lezeckého týmu. Důvod byl popsán v minulém díle. Naše tělo je uzpůsobeno jen na jeden pohybový vzor, a to je střídání páru kročných a stojných opor v křižném vzoru (stejně jako v chůzi). V případě tříoporového lezení mozek neví, ke které noze má přenést těžiště a postupně dochází k funkčnímu odpojení pánve od hrudníku, což vede k deaktivaci některých svalů trupu. Naposilování těchto svalů při core tréninku však nepovede k jejich opětovnému zapojení. Jak ses dočetl v minulém díle naší rubriky, mozek nezapojuje svaly podle jejich síly, zapojuje ten svalový řetězec, který zná nejlépe. Svaly, které jsou v protežovaném řetězci, pak zesílí. Opačným způsobem to nefunguje.
4. Uvědomění si těžiště během lezení
Správný přenos těžiště v těle je základem efektivního lezeckého pohybu. Pokud lezec dbá na dvouoporové lezení, ještě pořád nemá vyhráno. Že stojíme na jedné noze, ještě neznamená, že na ni máme přenesenou váhu. Pokud je noha špatně nastavena, mozek ji rozeznává jako špatnou oporu a odmítá na ní přenést váhu.
(Podívej, jak se povedlo přenést váhu Chon Jongwonovi. Alexei Rubtsov ve výrazně horší pozici, mj. má váhu na pravé noze, ideálně by ji měl mít stejně jako Chon na levé. Chon se hezky odtlačuje od ruky.)
.
Vlevo špatně, vpravo dobře (screenshot z videa světového poháru)
.
5. Postavení nohou na stupech
O postavení nohy na stupech už jsme se něco dozvěděli v prvním bodu. Ještě bych doplnil, že bota by neměla být na kolmo proti stěně, to opět znemožňuje efektivní přenos těžiště. Je tedy třeba, aby směr chodidla vůči stěně byl v souladu se směrem pohybu těla.
6. Pohyb začíná nohama
Spousta lezců zahajuje pohyb z rukou. Naším cílem by mělo být zahájení pohybu z nohy. Obvykle lze toto rozeznat z trajektorie těla při lezeckém pohybu. Pokud tělo nejprve směřuje k ruce, která drží chyt, byl pohyb zahájen z ruky. Pokud nejprve pánev směřuje nad chodidlo a až pak tělo zamíří k dalšímu chytu, jedná se o pohyb z nohy.
7. Menší kroky
Obecně se snažíme dělat kratší kroky nohami, aby se nám snáz přenášelo těžiště z nohy na nohu. Je tedy lepší vybírat si stupy, které jsou blízko vertikální osy těla.
8. Mírně pokrčené ruce
Jak se držet? Natažené ruce vylučují následující prvek našeho jedenáctera, který je klíčový. Navíc natažené ruce většinou vedou k visení (přenosu váhy na ruce). Někdo by mohl oponovat, že na natažených rukou člověk déle vydrží, neboť mu svaly tolik nepracují. To ale za prvé znamená, že přetěžuje vazy, a za druhé nebere v potaz stání na nohou a celý pohybový vzor, který vyžaduje odtlačování od ruky. Energeticky by to navíc mělo vyjít stejně jako mírně pokrčené ruce. I proto, že na vyvěšené ruce svalový řetězec končí v rameni, při mírně pokrčené ruce svalový řetězec zabírá až k pánvi.
.
„Slečna je to hezká, ale moc dobře tam není.“ Až moc pokrčené ruce. (f: Standa Mitáč)
.
9. Lezení odtlačováním
Klíčový prvek. Spousta lezců se přitahuje k ruce, kterou se drží, obzvláště v převise. To má za následek rotaci trupu ke špatné ruce. My se ale potřebujeme odtlačovat od ruky, která drží chyt. Praktikuje se to takto: Najdi si kolmici, kde budeš moct udělat klasický frontální krok (pánev a tělo je přímo proti stěně, ne bokem) a zkus nastavit správně nohu a odtlačit se od loktu ruky, která se drží.
10. Maximalizovat tření
Pokud lezeme nohama po strukturách, je třeba mít paty níže (u obyčejného stupu bys měl tlačit do prstů na nohou tolik, aby pata byla nad úrovní špičky) a tlačit do malíkové hrany na nohou. Pokud je chyt velký, tak se ale nestavíme celou botou nebo co největší částí, ale stále jen na palec nebo malíkovou hranu, podle toho, jestli jsme ve frontální pozici nebo bokem.
11. Plynulý přenos váhy
To znamená, že je nejprve třeba zvládnout statický pohyb a na jeho správných základech budovat pohyb dynamický. Dynamický pohyb je samozřejmě platnou součástí lezeckého projevu, ale využitím kinetické energie při dynamickém kroku často maskujeme nefunkčnost některých svalových skupin trupu. Plynulý přenos těžiště vychází z dobrého rozeznání opory stojné ruky a stojné nohy a jejich ideálnímu propojení. Pokud trénuješ core, trénuješ stabilizaci těžiště uprostřed těla. K efektivnímu přenosu těžiště ale potřebuješ být schopen těžiště přenášet uvnitř těla ze strany na stranu (z nohy na nohu) a takovou svalovou souhru není možné vytvářet při core tréninku. Problematice core tréninku se budeme věnovat v některém z dalších dílů seriálu.
.
RESUMÉ = TĚŽKÝ NÁVRAT DO LEHČÍCH CEST
Prvků, které byly vysvětleny, je tu poměrně dost. Vyber si jeden a začni na něm pracovat. Budeš potřebovat lézt lehčí cesty, abys měl nad cestou navrch a mohl se vědomě soustředit na daný prvek. Časem přejde toto vědomé úsilí do podvědomí. Jak rychle to bude, bude záležet na tom, jakou máš pohybovou inteligenci a jaký máš poměr správně provedených kroků vůči těm, kde se ti to úplně nepovedlo. Čím víc je těch prvních, tím rychleji to jde. Moje osobní zkušenost je následující: Kromě jednoho tréninku týdně lezu pouze lehké cesty a bouldery, zlepšuji se takto každý rok o stupeň a nic mě nebolí. Jen je potřeba nastavit hlavu z módu „je zábava vylézt něco těžkého“ na „je zábava vylézt něco efektivně“.
V tomto seriálu jde o věci, které se obtížně popisují slovy. Postupuj tedy opatrně a pečlivě vše zkoumej, ať se nezraníš. Vybral jsem jen takové prvky, které mi přijdou poměrně lehké na provedení, i přesto pokud si nejsi jistý, raději vyhledej pomoc odborníků. Technice zdar!
První díl této rubriky vyšel minulý měsíc a najdeš ho tady. Pokračování zveřejníme koncem března.
Je tu snad ještě někdo, kdo neslyšel o tradičních adršpašských boulderových závodech? Pokud si odpovíš jakkoli, tady máš souhrn, na co se můžeš v Ádru 9. března těšit.
Na tradiční vyladěné, nekonečně-se-posouvající, dávno-ne-amatérské, vymakané závody plné luxusních cheeta-aix-flathold chytů a struktur, pořádané nadšenci a vhodné pro každého, kdo miluje Ádr a rád vezme za vděk příležitostí podívat se do pískovcového ráje ještě před sezónou. A znovu se natěšit na to všecko a ty všechny, co ho tu v létě čekají. Plus samozřejmě vhodné pro bouchače, kteří neodolají lákadlu boulderových problémů světové úrovně od Vildy Chejna a Andreje Chrastiny, kteří noc před závody pilně vymýšlejí a staví tak, aby si každý ze závodníků našel svůj boulder – od děsivých lištovaček, po náskoky s rozběhem.
Jak to všechno začalo? To se takhle dal Mája (alias Ředitel) do akce a uspořádál závody pro místní bandu, aby nebyla v zimě nuda. Na naší skromné boulderovce (rozuměj jednomu naklápěcímu profilu) o velikosti 5 x 3,5 metru, tedy asi 17 metrů čtverečních. Další rok už stála uprostřed tělocvičny mobilní boulderovka – kostka půjčená od kluků z AIXu, ale ani to nebylo dost. A tak pro třetí ročník vznikly zbrusu nové profily, které otevřely prostor tělocvičny pro bezmála padesát přihlášených. Velký dík Lukasovi a Hroňovi za to, jak to všecko nakreslili, uřezali a pak smontovali. Klobouk dolů. Víc profilů už se nám do tělocvičny nevešlo a jeden by si mohl myslet, že už nemáme čím překvapit.
Loni ale vznikly pro kvalifikaci prďácké problémy za použití zbrusu nových chytů a struktur od Flathold, Cheeta a AIX. Vilda a Andrej se vyřádili a nám nezbylo nic jiného, než zkusit skákat, rozbíhat se, googlit, co je to parkur, a jak si dát na prsty Herkules. O zábavu bylo zkrátka postaráno, jako každoročně pak i na megasuperskvělé afterpárty na Kalírně, kde se to do rána nezastavilo. Bylo nás loni už skoro sto bouldrujících. Dokonce jsme zařadli novou tradici – pozávodovou shybovací soutěž, takže v hospodě se to začlo míhat polonahými těly a vítěz obdržel originální španělskou srnčí kýtu.
.
Nám nezbylo nic jiného, než zkusit skákat. (f: Pepa Horák)
.
Původní záměr letošního ročníku byl zároveň se závody pokřtít novou boulderovku v Adršpachu, na které makáme v rámci projektu Ádrboudler, a na kterou jsi možná přispěl v rámci projektu na startovači, který probíhal loni. Úřady se ale neptají a byrokratické soukolí udělilo poslední razítko a povolení ke stavbě až letos v lednu. Novou boulderovku nám tedy nezbyde než omaglajzovat až na přesrok. Nevadí, hlavně, že se to děje!
Chceš taky vědět, čím překvapí letošní šestý ročník? Chceš si osahat zbrusu nové modely chytů a struktur světových výrobců aix, flathold, cheeta? Chceš vyhrát srnčí kýtu? Nebo si prostě jenom pořádně zalézt, kouknout se na pár osvalených těl a pak protančit celou noc?
Ještě by se nemělo zapomenout, že celou akcičkou provází, taky už tradičně, nejpopulárnější komentátor lezeckých závodů Brťák, u kterého se královsky pobavíš, pokud ovšem jeho zrak nepadne při přelezu právě na tebe a jeho neomylné oko neodhalí pravý stav tvojí formy. Jo a taky máme haldu sponzorů, díky kterým si odneseš hodnotné ceny – a to opravdu každý, protože afterpárty začíná tombolou. Pro vítěze závodů taky nějaký ty prize money, že jo.
Registrace už je sice uzavřená a počet závodníků naplněný, pořád ale ve vzduchu visí 20 divokých karet. Takže o tvé účasti rozhodne sám Ředitel závodu! Neváhej, všechny informace najdeš tady.
eMontana je mediální partner závodů
Praha-Ústí-Tisá-Berlín-Akaba. Nevidim nic, jedem v pěti, zavalen haulbagy. Nechápu, jak se nám to podařilo zabalit a vejít se do váhovýho limitu. V letadle už tasím brýlky a sundavám vrstvy. Po příletu na místo se ale zase rychle oblíkám. Od vystoupení z letadla je mi týden vkuse pořád jenom zima. Saleem nás ubytovává u sebe. Uplně skvělý místo, hned si tam připadám jak doma. Další den už společně objíždíme možnosti na prváč, kvůli kterýmu jsme tady. Nejvíc na nás zapůsobila linka v kaňonu Rad Al Beidah. Kaňon sám o sobě ale moc nezapůsobil, všude se válej pet flašky, kozí nohy, kůže a vůbec spoustu bordelu. Stín a zima. Škoda. Široká převislá stěna s jasnou linkou v černý skále uprostřed to ale přebije.
.
Jordánská rána (f: Ondra Tůma)
.
Výšku nedokážeme odhadnout, obtíže už vůbec. Rozbíjíme BC a hned další den už nastupujeme (ve fast alpine style žabkách) do stěny, se střídáme po dvojicích. Oproti prvovýstupům na našem písku je tohle vrtání uplně jinde, když ti něco spadne (a že mi spadlo! kladivo, vrták…), čeká tě dlouhý jumarování (díky Ondro!). U každýho vrtání jsem tam tak trochu blbě a dost často na brzdy, ale pocit právě vytvořený nový dýlky v panenský skále se nedá popsat. Máš ten nejvíc intenzivní pocit že žiješ, něco jako když vylezeš z ledový vody. Víšjak. Po sedmi dnech dřiny, strachu a zažívání pocitů, co jinde nezažiješ, jsme všichni čtyři na vršku. „Morning Sun Street“ (aka Cesta Štrýtu) 7c+ RP je na světě. 15 dýlek, 550 m, z toho 9 dýlek mezi 7a–7c+. Opojení. Takhle nějak si představuju narození dítěte. TOPO
Další týden pak trávíme chvíli v Akabě u moře, kde se dva dny přejídáme nejlepšim jídlem, a taky lezenim cest v okoli Wadi Rum, kde se už cítíme jak lokálové. Díky Saleemovi už vím, co to znamená bejt high jako Saleem! Poslední týden pak už zase v poušti kousek za vesnicí, kde lezem spíš tradiční a dobrodružný cesty. Skvělý zážitky, ale moc rád bych tu zase měl za pasem bohrmašinku!
.
Ondra Tůma a v temném pozadí Ondra Beneš
.
Jordánsko skvělý, díky moc parto: O.B. (ředitel, delegát, co má všechno zmáklý, swiss engineering), Matějko (týpek, co jede kudlu a má to v paži), Ian (strýc, kterýho chceš mít v horách! skvělá atmosféra, ať se děje cokoli) Zdeny a Pája (největší pohodáři, co opravdu uměj žít) no a Fido… Nechápu, kde se tyhle lidi roděj, je to asi dar od boha, umět takhle hlásit.
Domluvilo se nás nakonec pět. Plán je jasný. V sobotu v pět hodin ráno odjíždíme na Großglockner. Na skialpech vyšlápneme na Stüdlhütte a další den se vydáme na vrchol cestou „Stüdlgrat“.
Ráno nás kamarád nabírá jednoho po druhém doma, takže okolo šesté hodiny konečně opouštíme Prahu a ujíždíme směrem na Plzeň. Cesta je dlouhá a vyčerpávající, avšak po asi deseti hodinách se ocitáme na parkovišti pod Glockem.
Převlékáme se, nandaváme skialpy a začínáme stoupat. Po pár kilometrech ale zjišťujeme, že podmínka nebude. Sněhová pokrývka vykazuje znaky nestability a hodnotíme, že naše trasa se nachází ve svahu, který může spadnout. Otáčíme to a zhruba okolo sedmé hodiny jsme zpět u auta. Teď jsme rádi, že jsme po cestě nakoupili nějaké ty dobroty a víno. Sedíme v autě, baštíme a vymýšlíme náhradní program. Předpověď na Tre Cime vypadá slibně a není to moc daleko.
.
Předpověď na Tre Cime vypadá slibně. (f: Tomáš Javorský)
.
Problém nastává při výjezdu z parkoviště, automat nám sežral parkovací lístek a už nám ani nedovolil zaplatit. U závory voláme asistenta, který nám oznamuje, že máme zkusit vhodit do automatu ještě drobné. To se ale nedaří, takže když mu voláme znovu, ozve se z té bedny jen: “Ich bin schon unterwegs.” Po chvíli přichází, otevírá nám závoru a my míříme směr Itálie.
Jelikož už umíráme hlady, cesta nás zavede do pizzerie Quint. Po pizze, výborném tiramisu a svařeném víně přeparkujeme auto a okolo půlnoci začínáme šlapat nahoru na Rifugio Auronzo. Před druhou hodinou ranní otvíráme dveře bivaku. Ještě než stihnu vejít dovnitř, křičí na mě kamarád: „Máme tu trochu problém, jsou tu jen čtyři postele,“ protože vchazím jako poslední, nezbývá mi nic jiného, než se s někým o postel podělit.
.
Kouzelné barvy vycházejícího Slunce (f: Anička Šebestíková)
.
Budík máme na 6:04. Po necelých čtyřech hodinách spánku se všichni cítíme velmi svěže, tudíž se nám chce opravdu vstávat. „Haha!“ Odkládám tedy budíka. O deset minut později se však odhodlám a jdu rozpustit sníh na čaj a na kaši. Venku mě uvítají kouzelné barvy vycházejícího sluníčka. To mi dodá trochu energie a začnu chystat věci. V plánu je Normálka na Cimu Grande, ale vzhledem k aktuální týmové morálce to vypadá, že budeme rádi, když všichni vylezou z postele. Na otázku, jestli někdo vstane, až uvařím čaj, se mi dostane odpovědi, že asi jo. Vařím tedy čaj a následně i kášu. Kamarádku obsluhuji snídaní do postele a ostatní už vstávají. Okolo půl deváté máme nachystané věci a vyrážíme pěšo pod nástup.
Zprvu po dvou, poté po čtyřech, se nám podaří dostat k nastupového žlabu. Vyndaváme sedáky a lana a začínáme vzlínat. Po prvních několika délkách, kdy máme přelézt za roh na zasněženou plotnu, si mírně promrzlí uvědomujeme, že to na vrchol opravdu nedáme. Rozhlédnu se a povídám: „Co si vylézt alespoň tady vlevo na to předskalí?“ Kamarádi souhlasí a tak všichni staneme na zasněžené čepici na předskalí a užíváme si výhledy na romantické zimní Dolomity. „Kéž by tu tak nefoukal ten vítr,“ to si můžeme jen přát. Pár rychlých selfíček a slaníme dolů. Když doslaníme, vydáváme se zasněženým žlabem zpět. Nejprve to jede po zadku, potom už přecházím k běhu z kopce i k válení sudů. Po pěšince dojdeme k bivaku, zabalíme věci a na lyžích sjíždíme dolů k autu.
.
Ve žlabu Cimy Grande (f: Tomáš Javorský)
.
Přicházíme už za tmy. Začneme nakládat věci a kamarád se snaží nastartovat. To se ale nedaří. Je tu další problém, vybitá baterka. Naštěstí máme startovací kabely a v místní hospodě nacházíme živáčky s autem, kteří nám pomohou. Dáváme si ještě pizzu na cestu a po deváté večer razíme nazpět. Cesta je ještě vcelku zajímavá, chumelí a silnice je zasněžená a slušně namrzlá.
Každý příběh má svůj konec. Ten náš končí v pondělí ráno okolo sedmé hodiny, kdy dorážíme do Prahy a kamarád nás jednoho po druhém rozváží domů. Čeká nás pár hodin spánku a hned potom do práce či do školy.
Začneme jemnou imaginací. Představ si dva lezce – lanaře a bouldristu, kteří mají chuť vyrazit do nejbližší oblasti, co najdou, krásně si zalézt a nafotit pár skvělých fotek. Zdá se to jako snadný úkol, bohužel pro ně, se tento úkol stává čím dál těžším a těžším. Proč? To se brzy dozvíš, ale nejdřív mi dovol začít od začátku.
Je neděle ráno, sraz u stěny byl dohodnut na 7:45 a tedy, jak to tak bývá, jeden ze dvou účastníků zájezdu je tam včas. Ten druhý není k nalezení. Oba se jmenují Kuba, a tak si je rozdělíme na Skočáka (bouldrista) a Konyho (lanař a příležitostně i bouldrista, stejně jako je Skočák příležitostně lanařem). Chceš si zkusit tipnout, který z těch dvou není k nalezení? Virbl, prosím… Ano, hádáš dobře! Je to Kony. Ale díky svému umu jezdit na kole na sněhu se ke stěně dostává jen s mírným zpožděním. Po cestě z domu přeletěl přes řídítka pouze jednou, a proto zpoždění nebylo větší než 10 minut. Co už, sedá se do auta a jedem.
U Olomouce telefonuji s druhou partou, která zavelela směr Říkotín, protože se vše v okolí zdá být zateklé. Pro naše hrdiny to je ale příliš daleko. Přeci jen studují, a proto si musí hlídat finance. Co teď? Probíhá debata, při které létají jména oblastí tak rychle, že to hlava nestačí pobírat. Sloup, Holštejn, Vaňousy? Jáchymka, Rudice, Rasovna? Nebo dáme ten Říkotín? Dálnice neúprosně ubíhá a počet kilometrů ke sjezdu na Prostějov se neustále zmenšuje. Kilometr před sjezdem máme jasno. Los padá na Sloup.
Cesta plynule ubíhá a za chvilku jsme v Plumlově, začíná stoupání, ale co se to děje? Z krásného zeleného údolí vzniká nepříjemně zasněžený kopec. Noha z plynu a hlemýždím tempem se auto přibližuje ke Sloupu. Aby toho nebylo málo, k závějím sněhu se přidává všemi lezci nenáviděná mlha. Auto se začíná plnit depresí a pochybnostmi. „Nebude to úplně prodojené?“ „Ne! To bude v pohodě!“ Chlácholíme se navzájem.
.
Vypadá to suše, ale není. (f: Kuba Konečný)
.
Sjíždíme poslední kopec a mlhy pomalu ubývá. Nadšení v autě se zvětšuje. Parkoviště ve Sloupu je pokryté sněhem, poblíž na hokejovém hřišti hrají místní hokej. „To vypadá nadějně! Bude dobrá podmínka,“ říkáme si. Bereme matice a pádíme sníh nesníh, led neled, ale jakmile se přibližujeme ke skalám, nadšení opadá. Je to vlhké. Nikde ani stopa po magnéziu, a jakmile se dotýkáme kteréhokoli chytu, máme mokrou ruku. Už se jen tak rozhlížíme a pomalu se přibližujeme k největšímu převisu. Ten by mohl být suchý! Bohužel pro nás, není. Za to ale objevujeme něco fascinujícího. Z jednoho z nástupových chytů stéká úžasně tvarovaný rampouch. Vaříme kafe, děláme pár fotek a s odhodláním najít kus suché skály míříme na místo, které, jak bylo Konym řečeno: „Nikdy nezateče.“
Další zastávkou je Holštejn, od parkoviště pádíme směr Vaňousovy díry. Dokonce si uvědomujeme i to, že by bylo fajn vzít si lopatu a odházet trochu sněhu z dopadu, ať máme co nejsušší matice (Vaňousy totiž nejsou moc převislé). Už z dálky vše vypadá slibně. Skála se zdá být suchá a i v téhle zimě se nám začínají potit ruce nadšením, že už si konečně zalezeme. Bohužel pro nás to, co se zdálo z dálky suché, je na omak mokré. Všechny chyty jsou nasáklé vodou a nás se začíná pomalu zmocňovat pocit, že by možná stálo za to vyrazit do hodinu vzdáleného Říkotína.
.
Když už nic, máme aspoň kafě (f: Kuba Konečný)
.
Telefonicky se spojuji s druhou partou, co už v Říkotíně nějakou dobu je. „Tak co Lyčane, jak to tam vypadá?“ ptám se. „Jde to. Pár směrů je tu suchých. Jedno 7A a jedno 8A. Zrovna jsme se rozlezli, ale ten příchod je hroznej. Dvakrát brodíš řeku! No ale přebrodili jsme to suchou nohou. Museli jsme však obětovat matici,“ odpovídá Lyčan. „Hodili jsme ji do vody a pak po ní přešli.“ Taková cena za jeden den lezení je pro nás moc. „To radši najdeme nějaký šlem tady v okolí a něco nafotíme.“
Hledání začíná. Lezeme po vršcích, na kterých jsou aspoň hroudy horniny, hledáme, kde se dá a modlíme se za kus suché skály. Není se čemu divit, přeci jenom jsme ze svého seznamu už vyřadili většinu oblastí. Rasovna ani Jáchymka po tom, co jsme zatím viděli, nemají cenu.
Jak už se všeobecně ví, hledání je samo o sobě věc čistě jen o náhodě a štěstí. No a jak to tak vypadá, naši bouldristé ho dneska moc nemají. V jedné chvíli se dostáváme i na místo, kde si připadáme spíše jako na horské túře, než na bouldrovém výjezdu. Všude sníh, nikde nikdo, jen ty a tvůj parťák, se kterým se společně brodíte sněhem, na zádech batoh, který je čím dál těžší a hledáte tu správnou cestu.
.
Po celodenní námaze si už trochu štěstí zasloužíme (f: Kuba Konečný)
.
Tam, kde je neštěstí, je i trochu štěstí, které si přeci jen po celodenní námaze a neúspěších zasloužíme. Posledním sektorem, který nás může zachránit, je stará dobrá Lidomorna. Tady už u nás nastupuje čistý pesimismus. Jakmile vidíme skálu, která nevypadá suše, chceme to otočit a vypadnout pryč. Co nejdál od téhle noční můry. Ale co to nevidíme. Pohyb. Že by nějací lezci? Ano! Parta lezců a suchá skála. Proud motivace a radosti projel jak mnou, tak Konym. Hned se ke skupince přidáváme a začínáme zkoušet vše, co se dá. Máme štěstí a za několik hodin se nám povede ukořistit několik cenných přelezů.
„Chtělo by to ještě někam zajet a něco nafotit,“ povídá Kony. „Tady kousek jsou jeskyně, tak bychom se mohli jít podívat tam.“ Času je dost a síla už není. Proto rychlá výprava pro pár fotek přijde vhod, a proto balíme své vybavení a spěcháme k parkovišti.
.
Příroda je záhadná. (f: Kuba Konečný)
.
K jeskyním vyrážíme nalehko. Přeci jen jsme za ten den nachodili s maticemi a batohy víc než dost. V první jeskyni nacházíme něco, co nás fascinuje natolik, že už do dalších ani nechceme. Tento objev se nedá popsat slovy, ale dá se zachytit krásou fotografie. Příroda je záhadná.
Možná se to bude zdát jako klišé, ale když už se zdá, že je všechno ztracené, je důležité nepřestat a pokračovat. Štěstí se skrývá na každém rohu, a pokud se ho nevyrazíme hledat, budeme nešťastní. Náš zážitek mě v tom utvrdil a není vůbec zlé si to čas od času připomínat.
Za nějaké tři hodiny mi to letí. Hodinu trvá cesta na letiště, asi je na čase začít balit, ty ostatní drobnosti vyřeším potom. S touhle myšlenkou házím foťák, bundu a spacák do batohu a vyrážím na Toubkal (4167 m n. m.). V podstatě jediný, co v tu chvíli vím, je to, že přiletim do Marrakéše, a že někde od letiště jede autobus do Imlilu. Odtamtud se dá dojít až na nejvyšší kopec severní Afriky. Ty ostatní drobnosti, jako třeba kde budu spát nebo co budu jíst, moc neřeším, však ono to nějak dopadne.
A dopadlo to hned na letišti. Místní zřízenec chce vědět, kde budu nocovat. „Nebudu v Marrakéši, jedu hned do Imlilu,“ povídám muži v uniformě a začínám v mapách hledat jméno aspoň nějakého hotelu. Možná štěstí, že mě zdržel, protože si všímám dvou mládenců z Čech, kteří přiletěli stejným spojem. Vypadá to, že vyráží taky do hor. Slovo dalo slovo a já se k nim připojuju. Kluci mají na další den zamluvené auto a tak mám aspoň čas trochu si užít místních vyhlášených trhů s příchutí pravého šafránu.
.
Marocké trhy mají příchuť pravého šafránu (f: Pepa Horák)
.
Kdo nikdy neřídil v Maroku, přišel o jednu ze zábavných kratochil, co tenhle život nabízí. Ty světýlka, co blikají zeleně, žlutě a červeně kolem silnice tu mají spíš dekorativní význam a plechový cedule s obrázkama jsou dobrej terč pro házení kamenem, jinak na ně nikdo nekouká. Stačí troubit a když proti tobě jede až moc aut, tak to otoč a jeť s nima.
I když jsem o pohostinnosti místních obyvatel už něco málo slyšel, stejně mě to trochu zaskočilo. Přijíždíme do vesnice v horách, ptáme se na hotel a hned nás místní bezzubý týpek navádí s autem do plechové garáže, kterou pak zavírá. S pocitem, že už nikdy auto neuvidíme, překračujeme potok. Most do vesnice teprve staví a vedle místní mešity máme mít ubytování po návratu dolů.
„Nechali jsme auto v nějaké garáži, patří vám?“
„Don’t worry my friend, it’s ok.“
„Nevadí, že ho tam necháme, ale bydlet tady budeme až za dva dny?“
„Don’t worry my friend, we will wait for you.“
„Tak mi teda jdeme nahoru, díky.“
„Don’t worry my friend, mint tea is coming, wait for it. Do you have a guide? You have to have a guide.“
.
První výhled na Velký Atlas (f: Pepa Horák)
.
Průvodce? Na co? Jsme tři celkem zkušení horalové, dva z nás mají dokonce i nějakou kratičku od ČHS, my to vylezeme na pohodu. Pořád nám průvodce nutí, ale my tvrdohlavě vyrážíme na cestu sami.
Těch pár kilometrů do Aroumdu, kde začíná samotnej trek, se nám jde dobře. Pak nám ale mužík v uniformě jasně říká, že dál nemůžeme, pokud nebudeme mít místního průvodce.
Před měsícem tu prý někoho zamordovali a od té doby jsou tu jistá omezení a opatření. Sice to chápu, ale mohli by to napsat někam na oficiální stránky, aby tomu člověk věřil a neměl jen pocit, že ho chtějí místní vožundračit.
.
Cesta na Toubkal (f: Pepa Horák)
.
Jsem vlastně rád, že tu nejsem sám, přece jen cena za průvodce je zhruba 900 MAD a moc se nedá usmlouvat. Je jedno, jak je skupina velká. Každopádně chlápek, kterého jsme najali, má za sebou 312 Toubkalů a jednadvacet let průvodcování všude možně po Africe. O několik kilomerů dál si dáváme večeři na Refuge du Toubkal. Jen tak mimochodem, stanovat se tu teď nikde nesmí, ale taky to nikde není napsané.
Budíček ve 4: 10 není nikdy příjemný, ale aspoň pořádně nevidíme ten kopec před sebou, a tak se nám jde docela lehce, nikde nikdo, jen kupa hvězd a mráz. Až když přicházíme do sedla a začíná se lehce rozednívat, vidím pod námi první čelovky. Měli si přivstat jako my, protože východ Slunce z výšky 4167 metrů je celkem podívaná.
.
Východ Slunce stojí za to (f: Pepa Horák)
.
Z cesty dolů mám jeden poznatek. Něběhej v mačkách nebo tě budou zábst lejtka. A jak poznamenal později Paďas: „Máš štěstí, že tě nezábla holenní kost.“
Cesta dolů i pár dalších dní se nesou v pohodovém rytmu věty: „Don’t worry my friend, it’s coming,“ kterou místní umí používat vždy, všude a na všechno. Celkem fajn taky je, že se místní trhovci řídí příslovím: „Ovci můžeš stříhat, ale když ji stáhneš z kůže, vlna už nebude.“ Takže i ve smlouvání a handrkování jsou trochu mírnější než dřív, protože bez turistů by byli celkem nahraní.
.
.
Zase jednou mi nějakej výlet vyšel docela hezky. Díky dvěma klukům co jsem poznal na letišti, Davidovi a Jindrovi, bez nich by mi tam asi bylo trochu smutno. Teď jen uvažuju, kam vyrazím příště.
P.S. Marocký král zrušil změnu času, takže v zimě se hodinky oproti Česku neposouvají. Udělal to týden před plánovanou změnou. Bez referenda nebo debat. Prostě řekl: „Je to pitomost, tak to od teď nebudeme dělat.“
S fyzioterapeutem Jiřím Čumpelíkem a Adamem Ondrou jsem se seznámil před dvěma lety a toto osobní setkání a spolupráce s nimi mi změnilo náhled na lezení, lezecký pohyb a trénink jako takový. O některé zajímavé vhledy bych se rád podělil…
Zapojme celý řetězec
Proč je efektivita pohybu tak důležitá a jak velkou roli hraje ve sportovním výkonu?
Na začátek je třeba říct, že náš vrozený pohybový program nás předurčuje k určitému ideálnímu pohybu. Čím více se náš pohyb odchyluje od tohoto ideálu a čím častěji vadný stereotyp opakujeme, tím větší je šance, že se přetížíme a zraníme. To, že je tělo schopno určitého pohybu, ještě neznamená, že je pro něj předurčeno. Člověk se rodí s kyčlemi a rameny ve vnitřní rotaci, aby zabíral co nejméně prostoru. Po uzrání centrální nervové soustavy projde miminko všemi vývojovými pozicemi už ve vnější rotaci. I lézt bychom tedy chtěli ve vnějších rotacích. Při těžkých krocích nicméně může dojít k situaci, kdy tělo ještě neumí provést daný krok ve vnější rotaci (svalový řetězec není dost silný), a protože mozek použije cokoliv k dosažení cíle, může použít i jednorázově výhodnější vnitřní rotaci. Výsledkem je, že těžký krok zvládneme. Při opakování takového vzoru častěji ale začne docházet k přetížení a následně i ke zranění. Jediný pohybový vzor, pro který bylo naše tělo evolučně vymodelováno, je chůze, běh, lezení horizontální (jako dítě s koleny na zemi) a lezení vertikální – tedy rozlišení páru kročných a stojných opor v křižném vzoru (viz obrázek) a s tím spojená rotace žeber a úklon bederní páteře.
.
Rozlišení páru kročných a stojných opor v křižném vzoru (zdroj: J. Čumpelík)
.
Některé sporty pohybovou efektivitu ve smyslu podřízení se anatomickému pohybu řeší méně, např. silniční cyklistika, u některých je pohybová efektivita alfou a omegou. Jedním z těchto sportů je i lezení. Skalní lezení takové bylo vždy a moderní (cca posledních 10 let) závodní lezení je tomu také mnohem blíže než závodní styl „udrž co nejmenší lištu a udělej na ní jednoruční shyb“.
Jakých přírůstků je možné pohybovou efektivitou docílit? V lezení jsou přírůstky hůře měřitelné, a tak si pomůžeme kampusem. Adam Ondra se po aplikaci určitých prvků našeho vrozeného pohybového programu zlepšil na kampusu v závislosti na disciplíně o 50–90 % za deset dní. Ano, samozřejmě je to Adam s jeho enormním citem pro tělo. Zároveň je to ale Adam a jeho pečlivě a cíleně pilovaná efektivita pohybu, která i přesto umožnila takový progres. Dlouhodobě spolupracuji také s jedním profesionálním kajakářem, který se při poslední výraznější změně pohybového vzoru (bylo to už tuším třetí skokové zlepšení) zlepšil za týden na tréninkové trati z času 5: 30 na 5: 10, tzn. z původně produkovaných 100–110 wattů se dostal na 130–140 wattů. Zároveň se pomaleji zakyseluje a má nižší tempo záběrů za minutu. Bylo by dobré zmínit, že oba dva spolu s těmito zlepšeními přišli o dlouhodobé bolesti zad.
Výše zmíněná čísla, myslím, hezky popisují, co se s tělem při vyladění pohybu stane. Na příkladech enormně nadaných sportovců vidíme, že adaptace pohybových změn se dostaví rychleji než u běžné populace, ale díky tomu lze lépe porozumět výsledkům aplikace těchto principů, neboť lze vyloučit možnost výrazného zlepšení jinými tréninkovými způsoby, např. prací s energetickými zdroji (síla, silová vytrvalost, anaerobní vytrvalost atd.) Nicméně ne všechny zásahy do pohybového vzoru se promítnou okamžitě. U některých zásahů je třeba dlouhodobě vytvářet prostor pro opětovné zapojení některých svalů zpět do svalového řetězce, což může trvat i několik měsíců a projevuje se to nejprve mírným poklesem výkonnosti, který později přejde v růst.
To, co produkuje sílu na chyt nebo pádlo, je následující řetězec akcí: Z celého těla a senzorických částí těla (především konečky prstů, velmi důležitý je malíček) dojdou informace o nastavení a rozeznání opor do mozku a mozek podle těchto informací naplánuje další pohyb. Po naplánování pohybu je odeslán nervový impulz mozkem do svalového řetězce, který jej vykoná. Je to poměrně komplikované a nabízí se dost prostoru pro pokažení jednotlivých kroků. Sportovní trénink zatím bohužel pracuje pouze s poslední fází, kdy se snaží naposilovat co nejvíce izolované svaly (a ničí tak řetězec) a nebo se snaží naposilovat řetězec. Jenže není řetězec jako řetězec. Efektivní řetězce se neřeší na úrovni jednotlivých svalů (jestli je sval zapojen nebo ne), ale na úrovni svalových snopců (u některých svalů je klíčové, které jejich části pracují dominantně).
Jak dostat do mozku co nejvíce „správných“ informací, tak aby idea pohybu automaticky zapojila co nejefektivnější řetězec? Nejjednodušší způsob je soustředit se na to, jak zapojuji jednotlivé konečky prstů na rukou do úchopu a jak tlačím do prstů na nohou v lezečce (je lepší nemít příliš malou lezečku). A neposlouchat při pohybu hudbu, ale soustředit se na provedení pohybu.
.
TRX SE HÝBE. SKÁLA NE
Jak většina sportovců ještě stále přemýšlí o svém těle? Nějak takto: Tento sval, případně svalová skupina nepracuje, tak jak bych si představoval, musím ho tedy naposilovat. Nebo: Chci, aby mi pracovalo v pohybu co nejvíce svalů, budu posilovat tak, abych jich zapojil co nejvíc.
Řešením první myšlenky jsou izolované cviky. S nimi je ale problém – dlouhodobě rozpojují svalový řetězec. Efektivní svalová souhra totiž neprobíhá na úrovni jednotlivých svalů, ale na úrovni svalových snopců. K takové souhře není možné se dopracovat vědomou stimulací této souhry, je tedy třeba v posilování zapojit celý řetězec tak, jak jej vnímá mozek – tj. od konečků prstů na nohou po konečky prstů na rukou a dodat takové stimuly nebo podněty, které mozku umožní vytvořit efektivnější ideu pohybu, např. lépe zvědomit opory. Zároveň jsou ale izolované cviky cennými spojenci při natrénování na určitý silový krok v cestě, či při tréninku před závody, kdy je občas výhodnější krok urvat než ladit. Při aplikování takového přístupu dlouhodobě se ale dostaví zranění.
Druhá myšlenka – tedy posilovat co nejvíce svalů, je z hlediska neurologie také nedorozuměním, neboť mozek nezapojuje svaly podle jejich síly, ale spouští svalový řetězec, který zná nejlépe, tzn. ten který je nejčastěji opakován. Pokud například chci co nejvíce procvičit svalový řetězec používaný při lezení, nedává moc smysl používat balanční podložky či TRX. A to z důvodu, že chyty, po kterých lezeme, jsou stabilní. (Adam Ondra už od používání TRX také upustil, pozn. red.) Labilní podložky vedou k zapojení jiného svalového zřetězení než ty stabilní. Čili procvičuji jiný pohybový vzor než lezecký – tedy ničí nám lezecký pohybový vzor, protože je možné buď svalový řetězec posilovat a nebo aplikací jiného tento ničit. Pro jistotu: Chůze i běh jsou stejný pohybový vzor jako lezecký. Ale to neznamená, že krátkodobě nám nemůže TRX zvýšit výkonnost. Může, ale dlouhodobě nám například kazí naši schopnost přenést co nejlépe těžiště na nohu, což je základ efektivního lezeckého pohybu.
Jak tedy co nejlépe trénovat pohybovou efektivitu? To je věc komplikovaná. Záleží, jaké má člověk cíle a jaký je jeho lezecký projev. Více bychom se tomuto tématu chtěli věnovat v nové sérii článků, které najdeš na eMontaně vždy koncem měsíce ve 200 slovech.
Poznámka na konec:
Většinu idejí zde prezentovaných jsem nabyl během konzultací s panem doktorem Jiřím Čumpelíkem a aplikoval je na sobě a svých svěřencích. Sice už ho někteří díky poslednímu Reel Rocku znají, nicméně by bylo dobré zmínit jeho profesní pozadí. Pan doktor je vystudovaný fyzioterapeut a téma jeho disertační práce zní „Zkoumání vztahu mezi držením těla a dechovými pohyby“. Zároveň má vlastní bohaté zkušenosti s pohybem – 20 let byl tanečníkem baletu Národního divadla a zhruba 50 let cvičí jógu. Klíčová byla i jeho čtyři desetiletí trvající spolupráce s doc. Vélem, který byl jeden ze zakladatelů oboru fyzioterapie na českých vysokých školách a vystudovaným neurologem. Pan doktor Čumpelík kromě přednášení na FTVS, DAMU a 2. Lékařské fakultě pravidelně předává své znalosti také v zahraničí.
„Catxasa“ (9a+), „Open Your Mind“ (9a) ve Špáňu nebo „Proces“ (9a) ve Višňovém na Slovensku. Kuba Konečný druhou půlku loňského roku válel neskutečně. Nové zprávy o jeho vylezených cestách jsme skoro nestíhali sledovat (v minulosti pro nás zkoušel „Čarodějova učně“ 10+, video najdeš tady, pozn. red.). Kam se posunul a jaké plány má do budoucna? Přečti si krátký úderný rozhovor.
Co všechno se ti podařilo v poslední době přelezt? Čeho si ceníš nejvíc?
Nejvíc si určitě cením „Catxasy“ (9a+), to je nářez cesta. Dvacet kroků do bouldru, velkej převis, jednoprda, spoďáky, kozy, atletika, koleno a i ladičku tam najdeš… Po pár dnech zkoušení jsem si říkal – buď se mi to povede v pár dalších pokusech, nebo nikdy. Během tripu šla i síla do háje a nevěděli jsme, co s počasím. Sluníčko 31. prosince a velké štěstí považuju za haluz, ale ono to bylo takhle s více cestama. Hodně si taky cením cesty „Pure Dreaming“ (9a) v letním Arcu – úžasná linka, ze které jsem měl velkou radost.
Jaký je pro tebe rozdíl mezi 8c a 9a? Jen formalita nebo nářez?
Asi to je daný i tím, jaká obtížnost je tvoje maximum, ale řekl bych, že ne až tak velký. Pocitově jsem někdy i víc udřel osmu, ale rozhodně jsou větší skoky u devítek než u osmiček. I to lomítko tam dělá takovej bordel. 9a není taky vždycky jako 9a – ve smyslu mazec. Moje nejtěžší cesty, co jsem přelezl, byly všechny můj styl – šly relativně rychle, ale je to těžký, kolikrát jsem zapytlil třeba nějaké cejdo („osm cejdo”, pozn. red.). Nebo třeba šestky v Ádru.
Už ses naučil lézt nohama?
Ale jo. (směje se) Nejsem tak marnej, jak to nejspíš vypadá. Myslím, že jsem i na tomhle trochu zapracoval, ale občas jsou prostě cesty, kde stupy nejsou, nebo tě jen zdržují. To je prostě zvykem a stylem, jak lezeš. Je ti jedno, jestli to je dvacet nebo čtyřicet kroků, ale jak dlouho v cestě visíš, cesta od cesty. Na závodech to hraje roli – radši krok urveš z první, než ještě promáguješ, vyklepeš nebo než spadneš. Moje lezení je takhle nejefektivnější. (směje se)
.
„Catxasa“ 9a+, Santa Linya, Španělsko (f: Vojtěch Vrzba)
.
Inspiruješ se třeba tím, jak trénuje Adam, nebo máš nějaký vlastní osvědčený způsob přípravy?
Bez inspirace by to nešlo, samozřejmě jsem okoukal vše, co se dalo, ale vždycky si musíš přijít na to, co funguje tobě samotnému. Systém je základ – i to že jsem si od minulého roku byl donucen archivovat své plány, bylo zpětně zajímavé, a taky tě to kopne. Jedeš systém dvou fází, dokud to jde… A když se necítíš, jdeš běhat, spát. Takhle po nějakým tom týdnu to otestuješ a výsledek tě kopne ještě dál. Potom si vlastně nedokážeš představit, že by den měl vypadat jinak – to mě na tom hodně baví. Momentálně se do toho snažím zase dostat. (směje)
Kdy se pustíš do nějakých spár v Ádru? Třeba VIIa a výš?
Někdy v létě? Rozhodně to je plán, ale v reálu to bude spíš tak, že se radši zrakvím ve stěnách. Tam je vlastně jedno, co lezeš. Všechno stojí za to. Stydím se, ale asi mě to víc táhne třeba do Labáku.
Co je tvým lezeckým snem? Nebo vysněným číslem v tabulce?
Takovou jako motivací by bylo přelézt 9a za jeden den, to by byl mazec. Vysněné je béčko, to je už jinej svět – spousta přípravy. Zatím to vidím tak, že když bude možnost se podívat na skály, tak tolik času obětovat jedné cestě se mi nechce, navíc s velkou možností neúspěchu. Snová linka je „Biografie“ (9a+) nebo „La Rambla“ (9a+). Snad letos těch dní ve skalách bude víc. Skály ti vlastně nikam neutečou, ale závody ano – ty mě zatím motivují nejvíc a je to priorita.
.
Kuba v cestě „La Fabela“ (9a), Santa Linya, Španělsko (f: Eliška Adamovská)
.
Seznam francouzských devítek, které Kuba za poslední dobu posekal:
5/1/2019 – „Seleccion Natural“ 9a, Santa Linya, Španělsko
31/12/2018 – „Catxasa“ 9a+, Santa Linya, Španělsko
24/12/2018 – „La Fabela Pa La Enmienda“ 9a, Santa Linya, Španělsko
23/12/2018 – „Ciudad De Dios“ 9a, Santa Linya, Španělsko
19/12/2018 – „Open Your Mind“ 9a, Santa Linya, Španělsko
03/10/2018 – „Martin Krpan“ 9a, Mišja Peč, Slovinsko
30/09/2018 – „Sanjski Par 2“ 9a, Mišja Peč, Slovinsko
28/07/2018 – „Pure Dreaming“ 9a, Massone, Itálie
25/07/2018 – „Under Vibes“ 9a, Massone, Itálie
23/07/2018 – „Underground“ 9a, Massone, Itálie
24/06/2018 – „Procesor“ 9a/9a+, Višňové, Slovensko (Psali jsme tady, pozn. red.)
24/06/2018 – „Proces“ 9a, Višňové, Slovensko (Psali jsme tady, pozn. red.)
Stát se může cokoliv. Vypne tě zranění, odstěhuješ se na samotu, práce tě zavane do Finska, vydáš se na vejlet do nějaký tramtárie. Lezecká sezóna ti každopádně skončí už v průběhu září a ty předpokládáš, že se nejdřív bude v triku a teplákách běhat po skalách až s vůní jarních prvosenek.
I když, proč by?
Štrádoval jsem si to Vietnamem, když mi Káča s Kubou začali posílat fotky ze skal. S mořem za zády. Pche, podzimní dovolenkáři na Kalymnosu. Závistivě jsem pozdvihl obočí. A vzpomněl si na naše srpnový velikášský hlášky o házení vidlí do Vánoc v Čechách.
Tak si je proklepnu. A hle, silácký řeči nebyly žádným tlučením prázdný slámy. Názor rodin raději předem nezjišťujeme. Ještě by se příbuzenstvo projevilo jako okázale kyselý a nám akorát poskytlo výmluvu, proč si penízky raději ušetřit a letos si koledu teda ještě zazpívat.
Nejdřív byla v hledáčku Sicílie. Nic moc levnýho. Trocha brouzdání pro internetech dovedla Kubu na stopu Mallorcy. Pro mě devadesátková destinace z bookletu cestovky Fischer. Větší brácha Ibizy. Německý důchodci a všude samá diskotéka.
Ale vyměnit kapra v trojobalu, rozpačitý: „Jé, děkůjů,“ nad dárky a bezútěšně rozčvachtaný ulice za přímořský sluníčko, patnáct stupňů a pět dní pohybu ve svislým směru?
.
U mysu Formentor najdeš pěknou oblast La Creveta. (ilustrační foto S. Mitáč)
.
LETÍME, JEDEME, LEZEME
Ryanair je sice velmistr ve vydřidušství, ale doveze tě za pár šlupek z Berlína až do Palmy. Týdenní parkování v Německu u letiště je za hubičku. A byť to prý ve Španělsku není úplně košer, i na Vánoce se dá sehnat rozumně zpoplatněný kutloch přes Airbnb. Už o tom ani nevedeme diskuze – letenka je na mailu.
Nával přímořskýho kyslíku vystřídá boj s letištními autopůjčovnami. Když nemáš kreditku, jako bys nebyl. Externě sjednanému pojištění se vysmějou: „Haha, dobrej pokus, moulové.“ Předběžný rozpočet se začíná mírně přifukovat. Nakonec vyhandlujeme káru z nejlevnější kategorie. Tři mrknutí na dámu za přepážkou a pochvala její dokonalý angličtiny bez přízvuku (lhát se nemá, nebo účel světí prostředky?) a místo Fiatu 500 nám přihraje celkem prostorný Nissan.
Pět dní na mallorských vápencích může začít.
A teď bych se měl možná hnout k faktografickýmu výkladu. A zahrnout tě fundovaným popisem lezeckých oblastí, jejich předností a neduhů, tipů a triků jak se k nim dostat, či kterou zkratkou to vzít a vyfasovat při tom od místního farmáře sud pomerančový pálenky zdarma…
Ale servírovat nějaký učený rady, když jsme přitom sami stihli polízt sotva zlomek toho, co se na Mallorce dá, není pointa týdle zkazky. Internety už jsou toho stejně plný. Nebudu tu ani hýřit kvantem fórků, humorných okamžiků a nejapnejch situací, který Vánoce na skalách ve Špáňu přinesly. Navíc mi dochází množství doporučených slov.
.
Mallorcu a její vápno si zamiluješ jednoduše. (ilustrační foto S. Mitáč)
.
Dělat věci podle zvyku, v zajetým rytmu i naučeným sledu je komfortní. Komfort není sám o sobě špatná věc. Ale udělat spontánní úhybnej manévr z nalajnovaný, předvídatelný štreky přináší chvíle, který jsou silný už jen tím, že vůbec jsou.
Nemusíš bušit 8céčka, abys kdykoliv (psáno tučně a podtrženě) sbalil bágl, vercajk a nějaký fajn vokurky (čti kámoše), a vyrazil do nečitelných zítřků. Existuje spousta klišoidních hlášek, který by se tady daly použít.
Třeba jako krajně otřepaný: „Dělej, co tě baví.“ Když to budeš dělat i nějak jinak a někde jinde, bude tě to možná bavit ještě víc. Třeba jako lezení – na Boží hod, u tyrkysovýho moře. Paráda.
(O projektu Castletown už na eMontaně nedávno psala Anče, jejích 200 slov čti tady. Nebyla tam však jediná Češka. Svůj pohled na tuhle mega hajlajnovou událost nám poslala i Evka Laxová, pozn. red.)
Obvykle jezdím na výlety se samými muži a je to moc fajn. Tentokrát ale osm žen,
tří národností, které si se vším poradí, nebojí se vzít za práci, podat úctyhodný sportovní výkon, dobře uvařit a u toho být vždy společenské, usměvavé, něžné a krásné… Pánové prominou! Já se do těhle Bábovek zamilovala…
Týden jsme kreslily realizační plán, sestrojily celý highline setup a cvičně ho naply na nedalekém Fruitbowlu (známý highline spot, kam se sjíždějí lajneři z celého světa, pozn. red.) Tohle vše po sedmi měsících příprav a vydělávání peněz. Každá členka týmu má svou důležitou roli…
Vyrážíme! Násyp pod věžemi tvoří nestabilní suť. Při sebemenší chybce nechci pomýšlet na důsledky. V pozemním týmu, částečně omezeném na dvě holky, vrávoráme se čtyřmi batohy s lajnou. Je nutné ji pečlivě rozprostřít. Holky po trojičkách lezou na věže. Kromě toho, že lezení je fakt náročné a nebezpečné pro samou zimu a vítr, mají na těch spárových rukavicích ještě ty lyžařské…
.
Přípravy (foto: Katrin Bell, Anna Hanuš Kuchařová)
.
Opakované a komplikované spojení s leteckými úřady zajišťuje fotografka Katrin. Vyhlídková letadla ráda létají mezi věžemi. Lajna i přes snahu reflexních pruhů není vůbec vidět. My jen tiše doufáme, že to nějaké letadlo nepošle mezi věže.
Hauování batohů pro desetičlenný tým trvalo jeden a půl dne. Na vrchol Rectory si totiž musíš donést i dříví, kterým rozděláš oheň. My tam bydleli pět dní při průměrné teplotě šest stupňů.
Lajna je napnutá a my vyčerpané… Přesto nás neopouští humor, láska a nadšení…
.
Musely jsme zpracovat půl kilometru lajny… (foto: Katrin Bell, Anna Hanuš Kuchařová)
.
Světla je málo, účastnic mnoho: Itinerář zní jasně! Od světla do světla pořád někdo na lajně. Mrazí mě, když se probouzím v 6: 30, na spacáku mám jinovatku a Louisa se z vesela přivazuje na odsedku. Tak to pokračuje až do soumraku.
Není v silách nikoho jít tam i zpět najednou… Na Castletown je po celou dobu Rescue balíček (péřová deka, ochranná folie, pití a tyčinky) na 497 m si dáváme znamení rozpětí rukou Y (můžu jít) N (odpočívám dál) – to dává možnost další v pořadí vlézt na lajnu.
Výškový rozdíl mezi Castletown a Rectory je 30 metrů. Holky jdoucí z Castletown užasle hlásí: „Ty, já při chůzi po té lajně normálně ujížděla.“
.
Nahoře, kde končí přípravy a začíná vesmír. Je tu zima! (foto: Katrin Bell, Anna Hanuš Kuchařová)
.
Držím se jak klíště! Prvně na 497 metrů dlouhé lajně (pro zajímavost chodím highline do 40 m a to s pády). Ten kopec nahoru při pohledu zpět mě odrazuje od jakéhokoliv pohybu vpřed. Přesto po tom neskonale toužím. Už jen z toho důvodu, že vidím, jaká krása září z mých kámošek a nerozumím tomu, co říkají… Po dvou dnech vnitřního přemlouvání odhazuji vše, co mě sužuje, a drandím na kladce za třetinu vzdálenosti. Sedím na ohromné lajně v nevídaném prostoru, mávám rukami a až zpětně z videa rozeznávám, že vytvářím kmit nahoru a dolů v rozpětí bezmála pěti metrů. Lítám jako pták!
Při chongu (podřep, kterým se zvedá na highline, pozn. red.) cítím rychlé a cukavé pohyby lajny tam i zpět… Woow, co tohle je?! Další novinka? Při zvednutí se to krásně uklidní.
Náhle stojím v ohromném magickém prostoru a pokorně se ptám: „Můžu?“ Tuhle nekonečnou prádelní šňůru před sebou i za sebou teď ovládám „já”?
Můžu, co chci!
Ten prostor je teď jenom můj…
Je v něm vše a zároveň nic…
Po pěti dnech strávených na věži máš pocit, že bouráš dětský tábor. Nestíháš psát deníček, nechápeš sílu ani magii, která je tolik hmatatelná a osobitá pro každou z nás.
Lajnu sundaváme ještě za tmy. Není to jednoduché. Vše ale dobře dopadne a my se druhý den totálně vyčerpané a zároveň tolik šťastné těšíme všemu, co bylo, je a bude.
Už jako malej kluk, kterej začínal lízt, jsem sjížděl videa s Adamem a Mrázou a byl to můj takovej velkej, hodně vzdálenej sen, jednou vylízt 9a…
Na skály nebyl dlouhou dobu vůbec čas (zranění, závody apod.) Až jsem se najednou ocitnul v situaci a lezecký formě, že by to 9a vlastně šlo.
Minulý podzim jsem intenzivně zkoušel cestu „der Heilige Gral“ (9a) v Juře, která mě naprosto uchvátila. Bohužel i přesto, že k přelezu chyběl jen malej kousek, to nedopadlo a teď už jen čekám, až bude zase suchá.
(…)
Do Španělska jsem odjížděl s ambicema si hlavně zalízt a nic moc nehrotit, ale pořád jsem se nemohl ubránit myšlence, že by něco těžkýho mohlo padnout.
Zhruba po deseti dnech lezení jsme se vydali do Can Piqui Pugui (sektor, kde se nachází „A Muerte“).
Tahle linka se mi od prvního prolezu mega líbila.. Boulderový charakter, po dírkách, dynamické kroky, úplně můj styl.
Klíčem k přelezení téhle cesty je vydržet 25 těžkých kroků, které se postupně ztežují až do posledního nejtěžšího dynama, kterým skáčeš do restovacího místa. Pak si užiješ rest a ještě tě čeká jeden už lehčí bouldřík v kolmáči.
Na téhle cestě bylo nejdůležitější dostat kroky do těla, tak abych v nich byl schopnej být komfortní, jelikož se dá téměř v každém kroku spadnout (dlouhé nejisté kroky po dírkách).
Pak už jsem jen čekal na ideální pokus, až se všechno sejde, že a do posledního klíčového dynama dolezu v takovém komfortu, že budu schopnej ho skočit.
Samotný přelez pro mě byl hodně emotivní, hodně jsem si zakřičel, když jsem udržel dynamo… Napůl z toho důvodu, že to byl těžkej krok, napůl emocema. Dolez už jsem si jen užíval a moc jsem tomu nemohl uvěřit. Cesta mi zabrala pět dní.
Chtěl bych poděkovat Olinovi za neskutečnou obětavost, když se mnou musel chodit do sektoru, kam vůbec nechtěl, a skoro vůbec si nestěžoval.
(Vojtovi je 19 let a cestu přelezl 6. ledna. Za redakci moc gratulujeme. 9a je milník a vstupenka do vyšší ligy… Do klubu elitních lezců jako jsou Adam Ondra, Tomáš Mrázek, Petr Bláha, Honza Zbranek, Rosťa Štefánek, Ondra Beneš, nebo Jakub Konečný, pozn.)
Minulý pátek v Brně proběhlo otevření jedné z nejmodernějších bouldrovek v Evropě s názvem Hangar. Lidi se těšili hlavně na exhibiční závod nejsilnějších a zároveň nejlepších lezců a lezkyň z Česka a Slovenska. Stěna se veřejnosti otevřela v čtyři odpoledne a přesně v pět začala exhibiční kvalifikace, která se skládala z šestnácti bouldrů. Osm pro chlapy, osm pro ženy a na vylezení všech bouldrů měli závodníci hodinu a půl.
Kvalifikace byla hodně pěkná už jen z toho důvodu, že všechny bouldry požadovaly po lezci jak nutnou dávku síly, tak techniky. Až k neuvěření byl fakt, že i když byli diváci společně se závodníky v prostoru stěny, tak díky velikosti jakou Hangár nabízí, si nikdo nepřekážel a každý se mohl soustředit na to své – ať už to bylo lezení, natáčení videí, pořizování fotek nebo fandění. V průběhu celého závodu probíhala přátelská atmosféra a byla to spíš tréninková session než závod. Každý se chtěl předvést a ukázat, že si privilegium závodit v Hangáru zaslouží.
.
Autor článku si užívá svého privilegia. (f: Lukáš Bíba)
.
S poslední minutou kvalifikace měla nadpoloviční většina závodníků sedm topů a sedm zón, pouze tři lezci vylezli vše. Bylo jasné, že o postup do finále budou rozhodovat pokusy a počty zón. Jakmile skončila exhibiční kvalifikace, nastal krátká pauza, během které se na stěnu slétla lezecká veřejnost a začala zkoušet všechny různé problémy, které jsou na stěně postaveny. V současné době by na stěně mělo být postaveno cca 260 bouldrů.
Po uplynutí času vyhrazeného veřejnosti nastal zlatý hřeb večera – finále prvního ročníku „Hangar legends“. Pro každou kategorii byly nachystané čtyři bouldry a celý systém závodu probíhal zcela netradičním způsobem. První polovina byla vyřazovací. Odlezly se první dva bouldry a dva finalisté, co si na nich vedli nejhůře, vypadli. Zbylí finalisté se posunuli na dva poslední problémy. Tady se opět změnil styl hry. Každý závodník měl pouze tři ostré pokusy na zdolání bouldru a pokud daný problém nevylezl na první pokus, vrátil se do izolace, a počkal, dokud neodlezou ostatní závodníci svůj jeden pokus, a poté byl opět na řadě. (Stejným systémem probíhají závody La Sportiva Legends Only, pozn. red.)
.
Adam a závěrečný skokový boulder (f: Lukáš Bíba)
.
V mužích mezi sebou svedli boj o první místo Adam Ondra a Martin Stráník. Nakonec zvítězil Adam, který svým posledním pokusem dne vylezl jako jediný soutěžící závěrečný skokový bouldr a Martin bral stříbrnou pozici. Třetí místo obsadil slovenský bušič Štefan Bednár. Ženy s naprostou lehkostí ovládla Vanda Michalková, druhá byla Iva Vejmolová a Třetí místo obsadila Jana Ondřejová.
Po vyhlášení výsledků, jak už to tak bývá, se polovina lezců rozprchla domů a ta druhá obsadila bar. Diváci si odnesli spoustu motivace a finalisté věcné ceny, za které zaplatili vlastní kůží, krví a potem…. Ale to už tak na závodech bývá.
Ano, je začátek roku a zkouškové období se blíží… Vím, že bych měla něco dělat, ale moje mysl je zasněná úplně jinde…
JOSEMITY… YOSEMITE…
…magické údolí, které ti vyrazí dech hned po příjezdu. Kam až oko dohlédne jsou skalní stěny. To vše ale rychle zapomeneš, když stojíš na louce pod El Capitanem, krk zalonemý až hrůza a sleduješ mravenčí trasy lezců-bigwóllistů, štrachajících se strastiplně vzhůru… Ach, tam tak jednou být, umět všechny triky… A hlavně, vykadit se jim nad hlavama do pytlíku a stanout na vršku tohohle krásného šutru a nejlépe nějakým pěkným stylem…
…zmateni jetlagem s kamarádkou Illonou nadšeně odsouhlasíme dvoudenní úvod do bigwallového a technického lezení… Po premiéře filmu Dawn Wall si říkáme, že to přece nebude až tak zlé, že nevadí, že jsme celý rok nešáhly na spáru a frendy držely v ruce naposled loni v létě. Místo balení pak usínáme nad otevřeným a stále plným pivem, naštěstí za mě parťačka balí, kope do mě, ať se taky sbalím, a na závěr s radostí dojíždí moje pivo…
.
Josemity… Yosemite… (f: Ilona Gaweda)
.
„Bigwall“ #1 – žížaly a dárečky
Ráno se nám ale dobře vstává, aspoň něco. Hodinový přístup se sviní není až tak zlý, prostě sklonit hlavu a šlapat, ale jumarování by to teda chtělo trochu procvičit… Leaning Tower je opravdu šikmá a to šplhání ve vzduchu, nic moc. No, na první den až překvapivě bez větších potíží, na spací polici dolézáme mírně po poledni, dělíme se o ni s Amíky, co si myslí na Half Dome a vyhrávají z repráčku. A tak za taktů amerického folku fixujeme ještě další dvě délky. Noc na polici je taky fajn, skála od odpoledního Slunce drží teplo, a tak si libujeme v teplíčku pod hvězdnou oblohou.
Na ranní červánky a východ Slunce nic nemá, tak nadšeně vyrážíme vzhůru. Nadšení mírně opadá po 120 metrech jumarování – Amíci s reprákem nám však šlapou na paty a občas se vynoří na štandu, tak se jistička může aspoň družit a zjišťovat tipy a triky. Mírné drama přichází ve stropové délce, kde pod mylným dojmem úlevně třímáme zapomenutý frend, jen aby se nám zteřelá smyčka začala párat pod rukama, a tak radši honem dál! V poslední délce se metodou pokusu a omylu učíme jumarovat v traverzu a procvičujeme vyprošťování frendů pomocí známého triku žížala (polsky dżdżownica – abych zachránila frenda, musela jsem si lehnout na polici a sunout se zpět jako píďalka, pozn. aut.) Sestup vcelku pohoda, žádné hledání jako v Alpách… Dole už jen radostně balíme lano, když tu náhle nám Amíci posílají „dáreček“ – šutr půl metru na půl metru. Naštěstí nás obě s parťačkou míjí, tak honem pryč.
Další tři dny prší, ale to nás neodradí od zběsilého útoku na místní jednodélky, odkud ve strašném slejváku po dvou cestách prcháme. Parťačka zdatně čistí poslední cestu v průtrži, zatímco mi v kapse mikiny mokne telefon, který se do konce zájezdu bude bránit funkčnosti (promiň, mami…).
Třetí den deště už je v celém kempu, ba i údolí, znát nervozita z počasí. Lezci, přikovaní k zemi, nervózně pendlují mezi bouldry, internetem, sprchou a obchodem se suvenýry, kde si stejně nic nekoupí. Večer je v celém kempu cítit, a hlavně slyšet, to hemžení a přípravy. Počasí se zlepší.
.
Když se zrovna neleze… (f: Dan Easton)
.
„Bigwall“ #2 – Obousměrný provoz po frendech
Plán je jasný. Po zdárně vylezené Leaning Tower naše sebevědomí stoupá, a tak chceme pokusit Washington Column. Jelikož si s parťačkou uvědomujeme, že tam nebudeme samy, volíme následující strategii – půjde se nalehko, dokud to půjde, poleze se, a až to nepůjde, začne se tahat za frendíky, a až nás to obě přestane bavit, slaníme a hurá do kempu na večeři. Plán je to brilantní. Při skoro hodinovém přístupu nepotkáme ani nohu a začínáme tak doufat v prázdnou stěnu. O půl sedmé s prvním světlem stojíme pod nástupem a zjišťujeme, že jsme asi tak osmý tým na nástupu.
No nic, prsty svrbí, chceme lézt! Volíme tak varianty variant a zdárně předjíždíme. Na spací polici (zvané Dining Ledge) dorážíme asi po dvou hodinách, kdy nám na paty opět funí silná, tentokrát britská dvojka. Zatím nás však nepředběhli. Na polici dáváme snídani a výhled na Half Dome – ten docela ujde. Paráda, tady si dovedeme představit snídani, oběd i večeři… Další tři délky opět volíme variantu zleva, a tím pádem vynecháváme známou stropovou délku a kyvadlo. Během těch délek pustíme Anglány před sebe a doháníme první dvojku ve stěně – dvě Američanky, které na to jdou trochu jako my, jsou ale domácí – nemají lano na slanění. Necháme je teda lézt první, a tak sedíme na štandu i s jističkou asi dvě hoďky. Začíná fičet, Slunko nikde, začíná být pěkná kláda, tak vymýšlíme, co asi dělat, abychom nemusely myslet na zimu. Rozjíždí se babská jízda. To by člověk nevěřil, co všechno se dá probrat na štandu. Od doporučení cest, přes čůrání ve stěně až po dobré sprchy v Údolí. No bábovky ve stěně – znáš to. Anebo ne?
.
Bábovky ve stěně (f: Ilona Gaweda)
.
Když jistička odsupí na jumarech, pouštím se do své délky, statečně a dokonce i rychle (!) stoupám a frendy za sebou čistím jako z učebnice! Už ani není zima, jsem ve své bublině – v ráji. Když v tom prásk, plesk, offsetová 0.1-0.2 letí a já s ní…
Frend končí v mém víčku a hlavou dolů koukám na parťačku z jiné perspektivy: „Mno, tak jsem myslela, že už jsem chytla grif… No nic, nedá se svítit, musím dál.“ Spára se mi však nelíbí a pin scars (mělká vhloubení tvaru vajíčka tvořící spáru, ve kterých nic pořádně nedrží, pozn. aut.) na tak malé velikosti mě začínají děsit víc a víc. Vydržím ještě pár metrů, pak to ale vzdávám – došel morál. Úprk je tady! Ale jak se dostat dolů, aniž bychom tam musely nechat matroš?
A tak krabím způsobem slézám pozpátku na štand. Už jsi viděl někoho slézat po frendech dolů? Obzvlášť, když je máš po sobě vybírat? Ne? Já taky ne… Ale zkusila jsem to… No, nic moc to nebylo… S velkou úlevou se ocitám zpátky na štandu a začínáme slaňovat. Při kontrole materiálu zjišťujeme, že jsem si taky rozbila sedák. Naštěstí jen trochu, furt je funkční a co by kobercovka nespravila, že? (foto)
Ve školní knihovně teď kuju plány na letošní rok – kam na písek, kam na žulu procvičit se před dalším zájezdem do Yosemite, kolik stojí letenky, kde a jak postavit tréninkovou spáru z překližky, co za frendy či průvodce k narozeninám… Znáš to, ne? Jasně, mezitím se sem tam učím. A už se nemůžu dočkat jara a prvních skal.
.
DEVATERO POUČENÍ PRO PŘÍŠTĚ
1) Nenech se zmanipulovat parťáky a jetlagem. Nevěř nikomu!
2) Nenech se zmanipulovat fixními frendy a smyčkami. Nevěř ničemu!
3) Nenech se zmanipulovat vlastní hlavou – když si myslíš, že už umíš tahat za frendy či lézt spáry, ještě pořád to neumíš. Nevěř sama sobě!
4) Nenech se zmanipulovat yosemitskou klasou. Když je něco 5.9, může to být ku*va těžký… Asi jako VII ze šedesátejch v ÁDRU. Anebo to bude pěkný a lehký. Kdo ví? Nevěř průvodcům!
5) Nenech se zmanipulovat dlouhými dny. Nos s sebou čelovku. VŽDY a VŠUDE. Nevěř Slunci!
6) Nenech se zmanipulovat tím, že ti jdou sportovky. Lišta je lišta, spáry jsou spáry a trad je trad. Nevěř na nýty (anebo na mýty?)!
7) Nenech se zmanipulovat vápnem. Zajeď si na žulu nebo písek a rozlez se ve spárách. Nevěř si… NE! Věř si a ono to přijde! (Snad.)
P.S. pokud ještě stále nelezeš, tak:
8) Nenech se zmanipulovat kamarádkama, co ti tvrdí, že lezení je skvělý sport. Není, je to dřina, bolest a utrpení. A ty výhledy a fotky za to rozhodně NEstojí.
9) Nevěř (horo)lezkyním!
