Kategorie: All
Píše se rok 1985 a já léto trávím místo přezimování v nějakých velehorách v horkém Španělsku. Jak už to tak tehdy chodilo, na hromadném zájezdu uskutečněném na bázi pozvání od jistého horolezeckého klubu z Manresy. Společníky mi je asi třicet vybraných česko-slovenských climberů a všichni svými vybranými způsoby skvěle reprezentujeme svoji socialistickou vlast. Hned první večer ukazujeme svým hostitelům, jakou máme úžasnou výdrž při konzumaci zdejšího ohnivého vína, a jak se poté umíme orientovat v nástrahách nám do té doby neznámého materiálu slepence v Montserratu.
Zájezd dále pokračuje do dalších oblastí: Riglos, Terradets či Ordesy a Picos de Europa. Jelikož mezi účastníky jsou takové, řekněme již vyzrálé horolezecké osobnosti jako Olda Kopal nebo Leoš Chládek, na programu není jen tupé lezení; nezanedbáváme ani jiné sportovní a kulturní události. Zážitkovým vrcholem má být v tomto smyslu naše účast na fiestě v Pamploně. A skutečně, oči máme navrch hlavy.
„Pane jo, vy tedy tady umíte žít,“ povídám Angličanovi Rogerovi, usídlivšímu se ve Španělích. „Takové nevázané veselí, lidé tančící celý den a celou noc v ulicích, corrida a pak ten ranní běh s býky, to my jsme proti vám úplné chladné emociální chudinky.“
Založením spíše horalka se těším, až si zalezeme v pohoří Ordesa. Sice jde o horské lezení, ale my tu začínáme razit nový styl, inspirováni zvyky sportovních lezců: vyrážíme na „vícedélky“ co nejvíce odlehčeni, nejlépe jen s půllitříkem vody v maglajzpytlíku a větrovkou na úvazku, neboť rychlost a elegance jsou naším cílem. S Rogerem, Jirkou Večeřou a Jardou Kutilem se domlouváme na přelezu jakési novější cesty „Via Alicantropia“. Polezeme ve dvou dvojkách, Véča s Kúťou a za nimi já s Rogerem. Cesta má prý zatím jen pět přelezů a je celá po vlastním.
S Rogerem se navazuju na lano poprvé, ale těším se na lezení s jeho dokonalou sadou materiálu. První orientačně náročné délky střídáme, ale pak terén silně přitvrzuje a na začátku zářezu se zdvihá do důstojné kolmé až převislé polohy. Skála je poskládána ze šuplíků, které když povytáhneš, musíš je zase opatrně vrátit na místo a pokusit se najít jiné, lépe držící. Má to ale tu výhodu (nebo nevýhodu), že prvolezec se naopak vrací těžko, neboť mezi šuplíky snad ani nemá smysl zakádat jištění. Na tomto místě Kúťa Véčovi oznamuje, že se „ustaluje na pozici druholezce“. Tajně doufám v projev anglického gentlemanství, leč marně – Roger se ustaluje tamtéž. Na to, že cestu navrhl on, to možná není úplně hrdinské, ale co můžu dělat.
Do další délky, obsahující traverz spárou pod obrovským převisem, mne zase povzbuzuje slovy, že to je pocitově přeci stejné na prvním jako na druhém, což zní při poslechu druholezce Kúťi, neustále pokřikujícího na Véču: „Dober!!!“ zábavně. Zábava končí ve chvíli, kdy se shromažďujeme všichni čtyři pod poslední délkou, obsahující kyvadlový traverz do jakési nechutné převislé spáry, a kolem vůkol se schyluje k evidentně zlé bouřce. Svět kolem nás černá a jedině obrovský převis nás zatím chrání před plným zásahem deště. Spojujeme síly a do boje vysíláme Véču. Nevidíme ho ani neslyšíme, jen tušíme, že z boje vyšel vítězně a začíná nás k sobě dobírat.
Pochopitelně to jde velice ztuha a Roger drkotajíce zuby mumlá cosi o tom, že kdyby to byl býval věděl, byl by sem nechodil, zatímto Kúťa neztrácí humor a během polykání vody z nebes glosuje situaci oblíbenou hláškou zájezdu: „Žízeň jsi měla, babo, a ne hlad!“ Na sestup se vydáváme v prudké průtrži mračen hlava nehlava, kolem nás hřmí a létají blesky, matroš na našich úvazcích do toho vesele cinká a lezečky, které jsme ani nestačili sundat, kloužou. Brodíme šeredně rozvodněný potok bez pádu do vodopádu pod ním a konečně se ocitáme na stezce vedoucí do doliny.
Na železných kramlích se i do mého bezmozku vtírá myšlenka, zda to není trochu nebezpečné. Nicméně, soustředěni na úprk si vůbec neuvědomujeme, že o nás asi mají strach naši kamarádi, čekající v plném autobuse na parkovišti. A tak je náš vstup do bezpečí autobusové Farradayovy klece trochu překvapující, ale o to víc impozantní: okamžitě z nás všech čtyř strhávají promočené oblečení, třou nás do sucha ručníky a současně podávají jako první pomoc nesčetné panáky destilátů různých značek. Ani jako holka nemám žádnou výjimku a šanci se této dobře míněné smršti ubránit.
Ráno poté Roger dí: „Cože jsi to povídala o vaší chladné povaze? Proti tomu, co jsem tu zažil, je fiesta pěkná nuda!“
_________________
(Text vznikl v rámci letní soutěže eMontany.
Budeme rádi, když se s námi o své zážitky podělíš i ty, čas máš do konce srpna.)
(Život holky v Ádru, to je očistec. Očistec, který stojí za to úplně nejvíc… Tohle je třetí díl rubriky „Deník bábovky“ – těš se vždy ve druhé půlce měsíce, pozn. red.)
V jednom máme jasno – v Ádru žijou bábovky. A ty se snaží přežít – samy, spolu nebo s kamarádama – s velkejma bráchama, kteří se slitujou a koupí jim ten správnej vařič, co pasuje na pětilitrovou plynovou bombu. Nebyly by to však úplný bábovky, kdyby nepokukovaly po chlapech… Oukej, nepokukujou, trpělivě (čti spíš zoufale) čekají na prince v bílým tranďáku. A jaký prince že to do Ádru sezóna zavane?
KLASIK
Chodí v roztrhanejch teplákách s kytičkovanýma záplatama na koulenou a kostkované košili. Matroš má v báglu od Ádrdesignu, v jednom z prvních modelů. Nepoužívá mágo ani ufony, má sadu chlupatých smyček dáávno za zenitem, ale protože do nich nepadá, používá je už patnáct let. Z jeho batohu nikdy netrčí žádnej matroš, takže nejde poznat, že je to lezec! Holky ho zdánlivě nezajímají. Jeho výběr lezeckých cest se skládá z vykřičníků od Cikána a Arnolda. Svačina: dvě lahve Krakonoše a jablko, v lepším případě kousek štangle Vysočiny.
Jistí se zásadně osmou. Když vezme bábovku do skal, zapomene, že je to holka. Vlastně zapomene brát v potaz lezecké schopnosti parťáka vůbec… Výsledek: koláče na rukách, koláče na ramenou, koláče na kolenech.
K večeři má fazole a sedm až dvanáct piv. První přelez po dvaceti pěti letech ve vrcholovce je sice lákavý, délce hojení strupů ovšem neúměrný, a tak si dvakrát rozmyslíš, jestli s ním ještě někdy půjdeš do skal…
SPORTOVNÍ TEPLOUŠEK
Chodí v kraťasech (dokonce v nich leze!), růžovejch botaskách od adidas a s báglem od BéDéčka. Nosí maglajz, spárovky i ufony, i když leze zásadně stěnovky. Průvodce nenosí, protože nový desítky tam stejně nejsou. Když tě vezme do skal, rozlízáte se na devětáčku (po pár měsících se dozvíš, že si tě testoval). Nevadí mu, když pindáš – zvedá mu to sebevědomí. V krocích, kde padal, musíš spadnout taky.
Jako jeho holka si taky musíš pořídit pořádný krční svaly a grigrinu, aby jsi zvládla hodiny chytání pádů při nacvičování nejnovější desítky od Brťáka. Do vrcholovky se zapíšeš málokdy, protože cesty končí u posledního kruhu (a pro tebe často u prvního). Zápisy jsou hodnotný až od Xa, nikdy nechybí poznámka „OS“, i když mu na tom nezáleží! Den lezení končí: rýží s mrkví a večerkou v devět, protože podmínka je ráno od osmi do desíti.
CHAMELEON
Kříženec Klasika a Sportovního teplouška. Leze v dlouhejch žlutejch kalhotách E9 s kytičkovanýma zálatama na kolenou. V báglu má mágo, ufony, za který se stydí, a průvodce s ručně dopsanejma desítkama v Himalájích. Ve stěně dá devětajdo na osnajt a večer se doleze na Tréningovce. Na svačinu nosí Krakonoše, papriku, oříškovou tyčinku a cizrnovou pomazánku. Když s ním jdeš lízt, můžeš se zúčastnit rozhodování o tom, kam se dneska půjde. Buďto na devítkový hrany do Teplic nebo na Berušky. Večer dá čtyři pivka, rizoto s vepřovou konzervou a jde spát, protože vstává na spárovou podmínku na devátou.
ZELENÁČ
Na písek přijel z vápna, letos poprvé. Je mu dvacet, má nový spárovky od Ocúnu a maglajz, kterej nebude používat, protože na písku se to nesmí. Cajky má v báglu od Ádrdesignu, protože ten nosí všichni klasici. Lano nosí na batohu, je na to zvyklej z Krasu. Dokáže přijít do hospody s oblečeným sedákem (protože si dá jen pivko a pak jde zpátky do skal). Když si musí odsednout do erárky, pořádně v ní zaskáče, aby se ujistil, že je tutová.
Přijel lízt spáry, ale neumí zakládat, takže po prvním zážitku stávajícího se z třiceti metrů smrtelného hekání se rozhodneš, že budeš radši tahat. Večer si dáš v hospodě šest piv na nervy a zítra půjdeš radši lízt s klukama sportovky.
RESUMÉ
Pro každýho z výše uvedených lezců jsi pořád „jen“ bábovka, kterou samozřejmě jednou vezme na vícedélky, a tak večer zase sedíš sama před chaloupkou a plánuješ, jakou pětku bys ještě mohla vytáhnout. Všechny data na telefonu už padly na hledání tranďáka na bazoši. Tvůj bude žlutej.
PS. Jestli si se ve výše zmíněné typologii nenašel, prosím neváhej rozšířit bábovčí obzory, ať nekoupíme prvního tranďáka, kterej na tom bazoši najdem!
„Povinná četba“ – rubrika, ve které se s tebou jednou měsíčně dělíme o tip na knihu, která by neměla chybět v žádné lezecké knihovničce. Letos vybíráme ty o horách.
Poslouchám písničku „Riders on the Storm“ od skupiny The Doors… Je fantastická, tak dlouho jsem ji neslyšela!
A jakou to má souvislost s knížkou pro tento měsíc?
„Riders on the Storm – teď už jsem chápal, že název té jejich cesty není žádný hold Morrisonovi, ale přesný popis reality. Ještě v hospodě v Puerto Nateles jsme u třetího piva vedli svalnaté řeči, jako že: ‘Všechno musí jít přelézt čistě, koneckonců i Güllich s Albertem jsou taky jenom lidi, atd.’ Teď jsme neměli co říci. Ono také co říkat ve chvíli, kdy vítr venku uhání takovou rychlostí, že člověk sotva stojí na nohou. Dojít si na záchod znamenalo namočit si do obličeje. Představa lezení po skále byla směšně absurdní.“
Možná už poznáváš, že se jedná o sloh Filipa Šilhana z knížky Cesta do hor, kterou vydala Montana v roce 2001. Filip v této části knížky popisuje výlet za lezením v jihoamerické Patagonii v žulovém terénu v Torres del Paine. A já si přesně dokážu představit, jak to myslel Morrison i Filip.
To je také jedno z velkých kouzel Filipova psaní. Člověk ani neví jak, ale Filip Šilhan dokázal slovy vystihnout okamžik tak, jako bys na skále byl s ním. Lezeš na písku se všemi třemi expreskami, co máš. Lezeš a touláš se po Americe. Vydáš se do Tater, kde nejprve sotva popadáš dech, ale v Himálaji ti dojde, že už je to vážné. Zavítáš do skalisek divoké Patagonie a sluníš se na boulderech v jižní Africe…
V druhé části knížky tě čeká Filipův „Lezbiář aneb o čem se v metodických příručkách nepíše”. Najdeš tady lezecké poznámky definované slovy autora takto: „Kdo je přesvědčený, že se ho poznámky netýkají, patří nejspíš k oné bezproblémové části lezeckého spektra… Naopak ten, kdo prohlásí, že mu jsou podobné problémy buřt, a pozdě v noci si je potom bude pročítat na záchodě, ten patří k nejohroženějšímu druhu. Pro zbytek světa je lezbiář inspirací, informací, anebo také idiotskou hovadinou.”
Komunita lezců – rebelantů establishmentu, kteří mají svůj svět a svoje náhledy na to, co je důležité. Vřele doporučuji přečíst, i pokud si myslíš, že se tě tahle část netýká. Troufám si totiž říct, že některé lezecké problémy se v čase nemění. Vzadu knížky najdeš také Filipovy krátké úvahy nad různými tématy a publikované příspěvky do Montany, které stojí za přečtení.
Proč jsme tady? (Filipova odpověď za Montanu)
„Pro pocit komunity, pospolitosti, informace, proto, že děláme něco smysluplného, něco, co nás baví. Jací budeme, je částečně věcí každého z nás. I proto jsme tady! Za smysluplnost existence lezeckého periodika, a potažmo za Montanu.”
Jedním z největších přátel a parťáků Filipa Šilhana byl svého času Mára Holeček (Napsal o něm také vzpomínkový text Panta rei do Montany č. 2, 2002, pozn. red.)…
Máro, jaká je první věc, která tě napadne, když se řekne Filip Šilhan?
Jednoznačně vzpomínka na parádní a výjimečné časy. Dobu, kdy se naše společné představy jednoduše přetavovaly do reálných kroků, přičemž „problém”, byl pojem jen pro pochybovače, či věčný kverulanty. Připomínka kamaráda a lezce, který mi chybí. Dokonce ani za více jak patnáct let zub času nezacelil ztrátu a nezaneslo ho ani jediné smítko prachu zapomnění.
Na jakou situaci/na jaký moment s Filipem vzpomínáš nejraději?
Vyberte z nádoby plné směsicí svých oblíbených laskomin jednu či druhou a řekněte: tuhle bezvýhradně preferuji. Připomínám jen, že nádoba i s víčkem vám celá patří. Pokud ovšem budu chtít vypíchnout jednu chuť, musíte počkat, až vše zdlábnu. Pak možná vydám resumé. Je to obdoba vydržet odvyprávět celý mnohaletý příběh. Je ale dost možné, že na konci budeme zcela bez výsledku, stejně tak, jak na samotném začátku. Vyberete jednotlivost, když vše chutná, respektive vzpomínky jsou stále živé.
Bylo na něm něco pro lezce a horolezce opravdu typické/netypické?
Jasně…, pro horské lezení nebyl knižním ideálem. Dlouhý jak sám týden, vyhublý, byla mu zima a každý den vybil baterky svých sil až na samé dno. Nicméně ráno se vždy vzbudil čertík na péru, usměvavý a pro okolí nejspíš nebezpečný optimista. Nikoli však pro mě. Já mu za to budu do své nejdelší smrti vděčný. Naučil mě i ve srágorách vždy koukat na horizont zalitý Sluncem. Neboli, problémy nejsou okolnosti, ale rezervy vždy hledej v sobě, než přijde definitivní „tma“. Howgh.
_____
Filip Šilhan (3. 12. 1969 Plzeň – 13. 1. 2001 Ötzalské Alpy)
Publicista, novinář, redaktor České televize a výjimečný spolupracovník Montany. Kromě toho byl výborným lezec – na sportovkách dosáhl obtížnosti 10 UIAA a z horských počinů se sluší zmínit třeba prvovýstup na pákistánský Amin Brakk (9-, A4) nebo novou variantu na Cerro Torre Central v Patagonii (8, A3+). Jako lezec procestoval obrovský kus světa a všechno dokázal ostatním zprostředkovat svým jedinečným jazykem.
_____
PŘEDCHOZÍ DÍLY LITERÁRNÍ RUBRIKY: Deset velkých stěn, Padající hvězda, Velké himálajské dobrodružství, Má cesta, Setkání se smrtí, Šivova velká noc, Extreme Alpinism.
Tyčí se do výšky 4808 metrů nad francouzským městečkem Chamonix. Dobyt byl poprvé v roce 1786 horolezci Jacquesem Balmatem a Michelem Paccardem. Je nejvyšší horou Alp a také nejvyšší horou Evropy, tedy nepočítáme-li Elbrus.
Výstup na Mont Blanc není v horolezeckých kruzích považován za nijak technicky náročný. Trénovaný a dobře aklimatizovaný člověk by ho měl zvládnout. Když ale poprvé na vlastní oči uvidíš mezi ustupujícími mraky mohutný ledovec a Bílá hora se před tebou objeví v celé své kráse, zhostí se tě nervozita. A taky trochu strach. Jako by ti hora říkala: „Tohle nebude vůbec lehké.“
Celou expedici jsme naplánovali na čtyři dny. První den ráno nás Tramway du Mont Blanc neboli „zubačka“, nejvýše položená železnice ve Francii, vyvezla až do své konečné stanice Nid d’Aigle ve výšce 2372 metrů nad mořem. Odtud vstupujeme na morénu ledovce Bionnassay a po kamenitém povrchu stoupáme k chatě Tête Rousse (3167 m n. m.). Druhý den nocujeme ve výšce 3815 metrů na chatě Refuge du Goûter. Tedy potom, co zdoláme už poněkud výživnější část cesty, včetně obávaného úseku Grand Culoir. Představ si obrovský kamenný trychtýř. Tvým úkolem je přejít jeho hrdlem. Má to ale jeden háček, shora na tebe prakticky neustále padají kameny. Až polovina veškerých, často i smrtelných úrazů na Mont Blancu, se stane právě tady.
Ve chvíli, kdy ke Grand Culoiru přicházíme, začíná hustě pršet a aby toho nebylo málo, přidávají se i kroupy. Adrenalin pracuje na maximum a srdce mi buší jako blázen. Mám pocit, že se mi strachy pomíchaly všechny orgány v těle. „Tři, dva, jedna, teď,“ dodávám si odvahu a vrhám se vstříc otevřené planině. Je to chvíle stoprocentní soustředěnosti, nesmíš zbytečně plýtvat časem, ale ani příliš pospíchat. Kamenitý povrch pod tebou má totiž tendenci se neustále sesouvat a když jde člověk moc rychle, snadno uklouzne. Je to zvláštní pocit, když víš, že kamarádi jsou jen kousek od tebe, ale přitom tak daleko. Jsi tu jenom ty sám. Teď a sám za sebe. A víš, že když uděláš chybu, můžeš umřít…
.
Vstříc otevřené planině. (f: Tomáš Čihák)
.
Počasí se trošku umoudřilo a před námi se najednou zjevuje další horolezec, který se představuje jako Jeff. Jeff je Američan, už vylezl pár vrcholů na Aljašce a do Francie přiletěl jen a jen kvůli tomuhle výstupu. Myslím, že hory mají zvláštní moc. Dokážou v lidech probudit dobro a eliminovat všechny špatné lidské vlastnosti. Jeff se přidává k naší výpravě a rozhodne se, že nás bude až k chatě zásobovat dávkami svého optimismu. Projevuje se to hlavně tak, že i když všichni víme, že nám do cíle zbývá ještě minimálně hodina strmého stoupání, Jeff nás neustále ujišťuje, že „už jsme tam“, „že už vidí chatu“ a „že je to skvělý.“
Na chatě Goûter panuje zvláštní ticho a napětí před závěrečným výstupem. Nocování je tady opravdovým zážitkem. Spí se na palandách po asi 30 lidech v jedné místnosti. Takže špunty do uší jsou povinnou výbavou! V noci mě taky několikrát probudí mé vlastní lapání po dechu a pocit, že se kvůli řídkému vzduchu nemůžu dostatečně nadechnout.
Asi ve dvě hodiny ráno se rozdrnčí budíky, celá chata se probudí a začne panovat neuvěřitelný chaos. Všichni se co nejrychleji snaží posnídat super výživná jídla ze sáčku, najít své svršky, mačky, cepíny, helmy, kamarády… a s čelovkami na hlavách se v zástupu hromadně vyráží vstříc vrcholu.
Podepisuje se na mě probdělá noc a únava z předchozích dnů a s každým krokem vzhůru se mě zmocňuje pocit, že se co nevidět musím zákonitě udusit. Lapám po dechu, ale vzduch o teplotě hluboko pod bodem mrazu není zrovna tím, co by moje plíce ocenily. Nahoru jdeme mlčky. Silný vítr bodá do obličeje, tma, led a sníh všude kolem člověku na entusiasmu rozhodně nepřidají. Tělo by to sice ještě asi zvládlo, v tu chvíli je ale můj největší nepřítel hlava.
.
Silný vítr, led a sníh člověku na entusiasmu rozhodně nepřidají. (f: Tomáš Čihák)
.
„Já už dál nejdu kluci,“ prohlásím. „Cože? Proč? Co se děje?“ diví se Tom, který jde na laně první a nemá ponětí o vnitřním boji, který sama se sebou svádím. „Už fakt nemůžu. Běžte nahoru, já tu počkám nebo se k někomu přidám cestou dolů.“ V tu chvíli Petr vezme Tomáše bokem a najednou vidím, jak se Tom začíná vzdalovat a míří dál k vrcholu. Petr, který byl iniciátorem téhle výpravy, a jehož snem bylo Mont Blanc vylézt, zůstává. Snažím se ho po dobrém i po zlém přesvědčit, že musí jít s Tomášem! Že si to kvůli mně nesmí nechat zkazit, ale Petr tvrdohlavě trvá na svém. „Já tě tu nenechám!“ Trpělivě se mnou sestoupí až zpátky dolů k chatě, kde čekáme na Tomáše.
Jsem sama na sebe naštvaná, je mi hrozně líto, že kvůli mé neschopnosti právě někdo přišel o svůj sen. A v tomhle rozpoložení potkávám Jeffa. Ten prohodí: „Nedal jsem to. Někdy to prostě nejde, někdy ti to ta hora nedovolí. A dneska to nešlo. Úspěchem je vrátit se v pořádku zpátky dolů, a to může být i rozhodnutí otočit to ve správný okamžik. Volnost znamená dát si šanci na další pokus.“ Jeff kvůli tomuhle dni přiletěl až z Ameriky a teď vypadá i navzdory svému „nezdaru“ naprosto smířeně.
Moje zklamání střídá pocit úcty a respektu k tomu, že existují lidi, kteří se nerozpakují postavit bezpečí ostatních na úkor vlastních snů. A že taková ta slova jako obětavost, solidarita a odvaha, můžou mít opravdu reálnou podobu. Někdy je tohle všechno si uvědomit důležitější než svoje vlastní ego a potřeba si něco dokázat.
Tak příště Kilimanjaro, ne?!
_________________
(Text vznikl v rámci letní soutěže eMontany.
Budeme rádi, když se s námi o své zážitky podělíš i ty, čas máš do konce srpna.)
Už je to víc jak rok, co jsme s Luckou dělali pro eMontanu větší rozhovor „Co ostatní nevidí“. Tou dobou se léčila s bolavým ramenem. Znovu jsme se potkali, a tak jsem se mohla zeptat, jak je na tom teď.
Lucko, jak dlouho si nemohla lézt a proč vlastně?
Dlouho mě zlobilo pravé rameno. V září loňského roku po magnetické resonanci se konečně potvrdila diagnóza, že mám utržený biceps a labrum s chrupavkou, a tak jsem musela na operaci. Léčím a rehabilituji s tím vlastně doteď. Stále se do ruky nemohu plně vyvěsit nebo udělat jakýkoliv dynamický krok nebo drobný poskok. Lézt jsem od operace byla opravdu párkrát (s lanem na top rope) a to ještě z toho důvodu, že se mi to zkomplikovalo zlomeninou kolene a utrženým meniskem – to když jsem vyrazila skialpovat na Island v březnu, protože jsem nemohla lézt, že jo… Takže jsem napochodovala zpátky do stejné nemocnice a čekala mě pro změnu operace kolene, které stále není dobré a se kterým rehabilituji společně s ramenem doteď. Čili už to je asi deset měsíců, což je opravdu dlouhá, dlouhá pauza od lezení.
Jak ti bylo a jak jsi ten čas bez lezení využila?
Především mě poprvé zaskočily úplně jiné, daleko hlubší a silnější myšlenky, než které máš například v době, kdy si uděláš nějaké drobné zranění. Poprvé jsem se musela zamyslet nad tím, že kvůli tomu ramenu už taky třeba nikdy znovu nepolezu, že už to prostě nepůjde. Díky tomu, že chodím regulérně do práce, jsem čas nazbyt kvůli rehabilitacím stejně žádný neměla. Vymýšlela jsem, co všechno jiného budu dělat. Člověk najednou v hlavě rekapituluje celý dosavadní život, který naplňovalo především lezení. Přijmout myšlenku, že už nepoleze na dobré úrovni, nakonec není vůbec tak těžké. Ale přijmout to, že nepolezeš vůbec, je těžší než se zdá. Každopádně rehabilituju dál, určitě to nevzdávám, ale vím, že to v těch skalách je pořád stejně krásné i při čtení knížky.
Začala jsi také více jezdit na lyžích, dokonce i na závodech… Budeš v tom pokračovat?
Víc jsem lyžovala díky příteli, který se tomu věnuje závodně, a po té operaci ramene to byla jedna z možností, jak trávit aktivně čas v přírodě. Závodila jsem vlastně jen na jednom závodě v obřím slalomu, kdy jsem skončila osmnáctá. Věnovat víc se tomu ale určitě neplánuju. Každopádně je změna poslouchat na startovním poli opačný problém, než řeší lezci – většina lyžařek si tam stěžuje: „Jsem moc hubená a nemůžu přibrat!“ (směje se)
Pamatuješ si svoji první horskou výzvu? Já docela živě. Je to sice už deset let, ale pořád mám před očima výjevy z našeho ,,úspěchu“ na Grossglockneru.
Tehdy jsem se jako začínající lezec nechal zlákat zkušenými a staršími horskými vlky k výstupu na nejvyšší vrchol našich jižních sousedů. Celé akci samozřejmě předcházela důkladná příprava. Studování výstupové trasy, počasí, výběr materiálu. Když jsme ve třech vyráželi v pátek večer z Prahy, o úspěchu nebylo pochyb. To jsme ale ještě nevěděli, že všechno bude tak trochu jinak.
Po vyčerpávající jízdě jsme na parkovišti zaparkovali do husté mlhy a začínajícího deště. Plni odhodlání a se slibnou předpovědí jsme nahodili krysy na záda, ogoretexovali se a začali ukrajovat první metry směrem k Stüdlhütte, která se pro nás měla stát výchozím bodem na cestě vzhůru po známém hřebeni Stüdlgrat. Pozdě odpoledne jsme za nelepšícího se počasí dorazili na bivak. Ráno moudřejší večera. Rozhodli jsme se nechat finální verdikt na ráno.
Brzký ranní budíček nás moc nepotěšil. Všude bílo, ale aspoň nepršelo ani nesněžilo. Kluci rozhodli, že Stüdlgrat padá. Mohli bychom prý ale zkusit alespoň normálku. „Jasný, jde se na to,“ vypálil jsme na ně pln začátečnického optimismu. Prvním signálem, že je něco v nepořádku, nám bylo asi po půl hodině chůze po ledovci neustálé tiché hučení lavin kdesi v dálce. Po příchodu na poslední záchytný bod Erzherzog Johann Hütte jsme si chvíli odpočinuli a hurá vstříc všudypřítomnému bílému svinstvu. Člověk pomalu ani nerozeznal sníh pod nohama od mlhy všude v prostoru. Když jsme se dostali k prvním skalkám, poprvé to přišlo. Zahřmění. Takové nenápadné, tiché, z daleka. Podél skalek jsme se celkem rychle dostali až na hřeben, krásně jištěný ocelovými tyčemi. To už se bouřka docela přiblížila. Občas se objevil malý blesk následovaný decentním zahřměním. Po úzkém hřebínku jsme se jištěni lanem dostali až na takzvaného Malého Zvoníka. Stačilo jen slanit kousek do sedélka a vyšplhat závěrečných padesát metrů k vrcholovému kříži. Cíl byl na dosah ruky.
.
Po cestě na vrchol byl sníh od mlhy občas k nerozeznání. (f: Filip Zaoral)
.
Počasí se však stále horšilo a my zvolili cestu zpět. Postupně jsme se odjistili zase na začátek hřebínku. Po cestě jsem začal podivně sršet a praskal mi batoh. „Co se to sakra děje?! Já tady nechci umřít,“ vyhrkl jsme zoufale na kluky. Eliášův oheň je docela mrcha a v té době jsem vůbec nevěděl, co od tohoto jevu, vyskytujícím se při bouřce v horách, mám čekat. Složil jsem tedy své teleskopické hůlky, které z mého batohu do té doby dělaly ideální hromosvod a pokračoval rychle dál. Od poslední tyče jsme se rozhodli slanit. „A nemůže to sršení přepálit lano?“ ptal jsem se ustrašeně. Ostatní jen pokrčili rameny a zmizeli dole v hlubině pode mnou.
Co čert nechtěl, lano se nám při posledním slanění zaseklo někde na půli cesty. Když se ti to stane na skalkách nebo v Höllentále na vynýtovaných sportovkých, naštve to, ale dá se s tím něco dělat. Nás sílící bouřka a strach o holý život však přesvědčil, že na lana kašleme a mažeme rychle do chaty. Po pár metrech jsem si to však rozmyslel a pro lano se vrátil. Naštěstí stačilo povylézt pár metrů, uvolnit uzel a už jsem pelášil za borci na Johana. Tam jsme pár hodin poslouchali parádní horský orchestr a děkovali všem duchům hor, že se nám nic nestalo. Když kapela dohrála, vydali jsme se krátkou feratkou a následně po ledovci zpět na Stüdlhütte. Po cestě jsme museli překonat i malé laviniště, které tam ještě ráno nebylo. K večeru jsme v pořádku dorazili zpět do bezpečí Winterraumu. Následující den k autu a pak hurá domů.
Možná jsem si celou akci časem trochu romanticky přibarvil a nebylo to tak hrozné, jak se na první pohled může zdát. Nicméně jsem si z celého dobrodružství odnesl poznatek, že hory jsou fakt zrádné a člověk si musí dávat supermajzla, aby se něco nepodělalo a mohl příště zase někam ve zdraví vyjet. Staré dobré pravidlo, že dobrej horolezec je ten starej, jsem od té doby přestal brát na lehkou váhu.
_________________
(Text vznikl v rámci letní soutěže eMontany.
Budeme rádi, když se s námi o své zážitky podělíš i ty, čas máš do konce srpna.)
Jsou věci, které musíš zkusit. Je jedno, kolikrát tě od nich někdo odrazuje. Víš, že dokud to nezkusíš, nebudeš mít klid na duši a budeš si svou nečinnost vyčítat.
Vždycky jsem chtěl zkusit stop. Vyzkoušel jsem to jednou kdysi a pak až před rokem v Teplicích při cestě s kámoškou Ančí do Ádru. Ujel nám vlak a na autobus bychom museli čekat. Tak jsem se přemohl, ignoroval nesouhlas Ančí a zahodil ostych. Zvedl jsem palec. Kárka zastavila a ochotně nás svezla. Pak přišlo pár dalších stopů – zase se odhodlat a překonat ten trapnej pocit v žaludku. Loni v létě jsme do toho už oba spadli naplno a začali plně čerpat jeho výhody. A letos na jaře jsme pak podnikli low cost climb trip se vším všudy…
Domluvil jsem se s Ančí, vybral volno před maturou a tradá dvě hodinky po závodech na offu do Arca. Kamarád nás svezl do Innsbrucku, dále stopem. Stíháme přesně otvíračku Tarify (vyhlášená cukrárna, pozn. red.) a jdeme se po dlouhé zimě rozlézt na Belvedere. S prvním dotekem skály jsem přestal vnímat čas a dny v týdnu ztratily význam.
.
Zbyšek a Ančí v Arcu
.
Lezli jsme převážně sportovky, okořeněné vícedélkou „Zanzarou“ (7a+, 300 m, 14 délek, pozn. red.). Začal nám klasický lezecký zájezd, však to znáš. Myšlenky všedního dne odletí a ty řešíš stále jen ty samé příjemné problémky. Co a kdy polezeš, kolik nálezů za den je OK, kdy si uděláš kafe a co bude k večeři. V našem podání přibyla otázka, kdy se půjde na zmrzlinu a kde budeme spát. Většinou to vyřešil olivový háj pod hradem, za deště Massone, hradní věž či kamarádi.
Stopování po Arcu má rozhodně své kouzlo. Nezažili jsme tam kamenné tváře jako v Praze. Když tě nevezmou, aspoň mávnou. Klidně tě nabere mladá a usměvavá Italka, která neumí ani slovo anglicky, a doveze tě až pod skálu. Jediné, čemu rozuměla, bylo Massone.
Zažil jsem už různé lezecké tripy, ale tentokrát jsem se dostal do trochu jiné dimenze. Nic jsme nemuseli a na nikoho jsme nebyli vázaní. Dělali jsme jen to, co nás baví a naplňuje. Nejspíš jsme měli co do činění s čistou svobodou… Oblíbil jsem si ji a nesmírně si ji užíval.
Tak jako každá pohádka má svůj konec, tak i ta naše skončila. V Massone jsme sehnali kárku zpět a vyrazili plnit svoje školní povinnosti. Zpět do pražské reality. Končíme stejně jak jsme začali – zmrzlinou.
______________
.
SHRNUTÍ NÁKLADŮ:
Cesta: 300,- (z Prahy do Innsbrucku, dále už jen stop a hodní kamarádi)
Ubytování: 0,- (olivový háj pod hradem, v případě deště se schovat v hradní věžičce, v Massone v jeskyni či u hodných kamarádů)
Víno: 300,-
Zmrzlina: 400,-
Ostatní jídlo: 700,- (zahrnuje i domácí tiramisu a lahodné kozí a ovčí sýry)
Tričko Rock&Ice: 300,-
Celkem: 2000 Kč za 9 dní na jednoho (pozn. více o low cost lezení jsme psali tady.)
Život. Co to vlastně je. Pro každého něco jiného a přitom pro každého to stejné. Vyměřený čas, který trávíme každý po svém. Někdo s rodinou, jiný kariérou a ostatní třeba zájmem, závislostí. To je i můj případ. Můj a mého nejbližšího okolí.
Ze zájmu se stala závislost, která diktuje tempo našich dnů. Závislost s názvem lezení. Drží se mě jako klíště už 10 let, jen v zimě ji před tradičním jarním Špáněm na chvíli vystřídá závislost na tom bílým „svinstvu“. Život beru jako obrovskou nepopsanou knihu. Každý den mám čistý list papíru a snažím se, abych večer neměl kam psát. Poslední dobou mám spoustu listů popsaných odporným slovem práce, naštěstí se mi za to slovo vejde třeba ještě běh, kolo nebo pár cest v Ádru.
Jak tak popisuju tu svou knihu, jen otáčím list za listem a málokdy se vracím. Někdy je ale potřeba dodat životu radost, lásku a zavzpomínat. Mým impulzem ke vzpomínání byl pád ze skály kamarádky. Spadla až na zem, rovnou po zádech. Děsně mě to vyděsilo. Dostala pár šroubů do obratlů a bude dobrá.
To lezení na písku je fakt nebezpečný. Někdo by řekl, že lezení je celkově nebezpečný, ale na písku je víc šancí, jak si něco přivodit. Na sportovkách se stačí dobře navázat, nechat se odjistit a poctivě zapínat jištění. Pokud nezradí matroš, nebo se nejebnu do hlavy při pádu, protože jsem si nechal lano za nohou, budu pravděpodobně vesele lézt celý život. Na písku je to ale stres. Zatímco na sportovkách stres končí zapnutím prvního háku, na písku po zapnutí kruhu končí jen na pár metrů. A to nemluvím o smyčkách, po jejich zapnutí u mě stres nekončí. Při lezení na písku se toho mezi kruhama dá zažít spousta. Kromě standardního natečení můžeš něco ulomit, ušlápnout, usolit, vytrhnout smyčku, anebo prostě vůbec nepochopíš pár pohybů nad sebou. Když k tomu přičtu pochybný původ velkého množství cest, máme z toho úplně jiný sport.
Další nebezpečí vidím v postupném otrkávání se a v přirozené touze jít dál. Na sportovkách jít dál znamená zvyšovat číslo obtížnosti, popřípadě vylézt něco, co mi vůbec nesedí. Na písku taky, ale ještě tam máme faktor strachu. Vzpomínám si, jak jsem to měl já. Měl jsem vylezeno už docela dost devítek, ale chyběla mi nějaká odvážná. Chtěl jsem si sám sebe testnout, vybral jsem si proto jednu s vykřičníkem. Bylo mi asi 18. Ten den se sešlo všechno se vším, takových dnů je jen pár za sezónu. Pamatuju si na strašně dlouhej nátah na plné rozpětí rukou do díry pod první kruh. Nádherný krok, jenže nevratný. To celé asi deset metrů nad zemí, resp. nad kamenem. Metr pod nohama jsem měl smyčku, která později neudržela ani sednutí spolulezce. V hlavě prázdno a zároveň plno. Plno touhy to vylézt, dokázat si sám sobě, že na to mám. Až teď po pádu Kačenky o pár metrů vedle si říkám, co kdyby tenkrát… Radši nedomýšlet.
.
Při lezení na písku se toho dá zažít spousta. (f: Standa Mitáč)
.
Od té doby uplynulo pár let. Pár let ve skalách, mezi svejma. Byl jsem u parádních přelezů, prvovýstupů, ale i pádů. Nosil jsem nejlepší kamarády na nosítka, pomáhal jsem je dát do podvěsu vrtulníku, chodil za nima do nemocnice. Pokaždé to ve mně rozbouřilo úvahy o tom našem počínání. Přišel jsem na to, že strach je náš nejlepší přítel, jen nás nesmí paralyzovat. Strach má určitě víc rovin. Nejlepší je podle mě přirozený strach a respekt. To je člověk při lezení opatrnej a obezřetnej. Každý další krok pečlivě zváží a ví, kdy si může co dovolit. Nejhorší je naopak panický strach až hrůza. Hlava neovládá nohy a lezení se mění v boj o holej. Dělám vše pro to, abych se v těchto situacích nikdy neocitnul. Většinou mě vysoko nad jištěním nebo nad zemí z míry vyvede nevratný krok. To chce rozdejchat a zvážit. Po zapnutí kruhu dám prostor své kreativitě a na pár metrů se můžu vyřádit. S tím, jak kruh mizí pod nohama, se zase uklidním. Přijde mi důležité si uvědomit, že někdy je vítězství slézt, a ne vylézt.
Na některé cesty se dlouho připravuju v hlavě, některé zase přijdou znenadání. Na jaře jsem jednu takovou potkal. Odpoledne jsem přišel za klukama do skal. Už když mi do telefonu říkali, kde jsou, mi bylo jasné, co se poleze. Vůbec jsem s tím nepočítal, takže nebyl čas se mentálně připravit. Lezli cestu, které se většina lezců ráda vyhne. Sice krásná linie, ale to jištění. K prvnímu kruhu v krachlích nad předskalím tak osm metrů cca VIIIb lezení, od něho parádní bouldering a když jsi pod druhým, tak ti v závěrečným stěrači do oblýho madla hrozí patest pod tebou. Stěrač je zhruba IXa krok, ale dost nejistej. Těžko říct, jak to tenkrát bylo při prváči. Každopádně vzniklo Xa s vykřičníkem.
Vůbec jsem nepředpokládal, že bych to někdy lezl. Dal jsem si to na laně a zase jsem zažil ten pocit touhy po přelezu. Sucho v puse a klid v hlavě, teď nebo už asi nikdy. Stáhl jsem lano a rovnou jsem to poslal. V závěrečným stěrači pod druhej jsem cítil naprostý klid a soustředění. Bál jsem se toho kroku jen do chvíle, než jsem ho měl udělat. Pak to šlo už nějak samo. Strach jsem cítil, ale neovládnul mě. To vše jen pro ten okamžik radosti po přelezu.
Takže život. Co to vlastně je? Pro mě hlavně neuvěřitelná radost z toho být a žít.
Máme se dobře, tak vymýšlíme hlouposti jak se zabavit – třeba lézt na kopce. Často se setkávám s tím, že lidé pod horami nechápou, proč se zbytečně vydáváme nebezpečí a nejdeme raději pracovat pro obživu rodiny. Pro ně je nebezpečí, když neseženou dostatek prostředků a jídla pro chod života. My si můžeme koupit vše v supermarketu, a když máme nadbytek prostředků, tak prostě jedeme na hory.
K tomu potřebujeme kapku odvahy, zdravého rozumu, štěstí a přebytek prostředků. Nedávno jsem se vrátil z výletu na Matterhorn a Mont Blanc. Na normální výstupové trasy – „normálky“ jezdí několik skupin lidí: horolezci, pro které je hora „povinností“, nadšení turisti, snílci a exoti.
Poprvé je jen jednou a o horách to platí také. Jen je třeba být na pozoru a vše pečlivě promyslet. Nadšení smíšené se špatným počasím dokáže z jinak pohodového výstupu udělat seriózní bojovku. Takové počasí jsme naštěstí zažili z tepla chaty Carrel na italské straně Matterhornu:
Ráno vystupujeme na bivakovací chatu Carrel do výšky 3835 metrů. Potkáváme českou skupinu, která dnes dala pokus o vrchol, ale kvůli pozdnímu nástupu to otočili. Na kopci jsou prý ještě čtyři Ukrajinci, kteří to asi dnes vylezou až nahoru.
Mráčky hrají na honěnou a na chatě nacházíme čtyři spacáky od lezců na kopci. Vyhlížíme je a jdeme pomalu spát asi v šest hodin. Silné poryvy větru a bubnování na přístřešek nám nedávají moc naději na klidnou noc. K tomu všemu myslíme na lidi, kteří jsou někde nahoře. Brrrr, až je mi zima.
Okolo desáté hodiny už za tmy slyšíme vrtulník. Aha, tak přece si zavolali taxík, honí se mi hlavou. Musíme hned zalehnout, protože ráno vyrážíme brzo k vrcholu. Vstávání jde skoro samo, ale otáčíme se na patě zpět do tepla během pár sekund. V bouřce napadlo 30 cm krup, stěna je pokryta ledovou glazurou a ochladilo se. V šest ráno opět létá u věží nad chatou vrtulník. Tentokrát úspěšně nalézá pasažéry a odlétá vstříc teplu v údolí. Scházíme dolů bez vrcholu.
.
Matterhorn – Lví hřeben (f: Lukáš Ondrášek)
.
Vaříme, užíváme si tepla a potkáváme Čechy, které jsme střetli při jejich sestupu. Bouřka je stihla u Lvích schodů. Trochu nesměle vyprávěli, jak při sestupu zabloudili, promokli a zavolali si na záchranu vrtulník. Bohužel se k nim dostala i špatná zpráva. Čtveřice, která musela bivakovat na kopci – dva kluci a dvě holky měla těžkou noc. Jednu holčinu zasáhnul blesk a zemřela. Zamrazilo nás a myšlenky na tu událost jsme si nesli i do našeho druhhého pokusu o vrchol o dva dny později. Při úspěšném výstupu jsme ještě za tmy prošli okolo míst, kde se bivakující schovávali. Zůstalo tam po nich krátké lano a zmrzlá PET láhev s vodou. Jejich materiál si na chatě nikdo nevyzvedl.
Být připraven znamená hodně. Z informací, které se k nám dostaly, mohu udělat jen malou analýzu, proč se to stalo. Největší problém bylo pomalé tempo a pozdní nástup. Krátké lano jim zřejmě udělalo díru do plánu i při sestupu, protože nemohli bezpečně slanit najednou celých třicet metrů. Předpověď počasí byla buď a nebo, na což jsme také sázeli. Rozvržení sil a rychlosti bylo v tomto případě zásadní – kdyby byli rychlejší, bouřka by je zasáhla v méně exponovaném terénu, nebo už v bezpečí chaty.
Vždy se snažím eliminovat na našich výletech rizika spojená s pobytem v horách. Na takto oblíbených a ikonických kopcích je vidět lecos. Pozdní nástup není pro každého. Kilian Jornet nastupoval ještě trochu později. Ve tři odpoledne dole v údolí a nahoře byl za hodinu a 52 minut. Je to borec, který měl počasí zřejmě vyladěné. Nám pozemšlapkům nezbývá, než si dávat pozor a myslet na zadní vrátka.
„Povinná četba“ – rubrika, ve které se s tebou jednou měsíčně dělíme o tip na knihu, která by neměla chybět v žádné lezecké knihovničce. Letos vybíráme ty o horách.
Tahle je jiná, než jsme dosud měli. Není to knížka o legendárních horolezcích. Sice je to knížka od velkého amerického alpinisty, ale tentokrát je spíše o tobě. Respektive o tom, co si z ní dokážeš vzít.
Někdo ji přezdívá biblí alpinismu. Zřejmě proto, že jde o metodiku psanou přímo škrábanci hor: hloupými chybami, bolestí, neúspěchy a vyčerpáním.
Autor Mark Twight ji rozdělil do kapitol: Přístup, Trénink, Vybavení a Technika. A podkapitoly nesou trefné názvy jako například: Zůstat naživu, Parťáci nebo Budování fyzických základů.
Alpinismus se tu řeší ze všech možných úhlů pohledu. Hodit se ti určitě bude praktická tabulka pro zabalení vhodného jídla nebo seznamy vybavení do různých typů vícedélek… Teorie je čtivě, vtipně a řízně napsaná, takže se nudit nebudeš. K tomu ji Mark Twight ještě čas od času doplňuje krátkými příběhy z hor (různá ponaučení z chyb, které se přihodily jemu nebo kamarádům).
Které myšlenky a rady zaujaly autora tohoto příspěvku během čtení?
.
První den na Mt Hunteru v cestě „Deprivation“, která bude zmíněná níže. „Naše batohy vážily 12 kilo bez materiálu na lezení.“ (f: Mark Twight)
.¨
VÝBĚR TIPŮ
– Rychlost je bezpečí.
– Panika blokuje myšlenky.
– Pracuj s naprogramovanou únavou – většinou ji cítíš v posledních délkách. „Když lezu 500 metrovou stěnu, jsem po 500 metrech unavený. Když lezu 2000 metrovou stěnu, po 500 metrech jsem v pohodě. Podvědomě se tedy dopředu rozhoduji, kdy se unavím. Tenhle zlozvyk je těžké prolomit.“ Podle Marka to ale jde. Soustřeď se na svůj aktuální stav na nestresuj se tím, co tě ještě čeká.
– Pokud nepadá mokrý sníh nebo neprší, kašli na GORE-TEX. Jeho prodyšnost je mýtus.
– Nejlepší materiál na drtič mrazu na štandu je syntetický Polyguard 3D. Péřovka ti v zimních horách vydrží fungovat maximálně dva dny, pak slehne a ztěžkne.
– Spacák do zimních Alp stačí kilový s komfortem do +7 stupňů Celsia. Zalez si do něj v oblečení.
– Počítej, že na průměrný den lezení v horách spotřebuješ 5,5 litrů vody. Pokud jsou svaly jen z 5 % dehydratované, jejich výkonnost se sníží o 30 %.
– Stan do velké stěny stlač do dvou kilo. Batoh (když se nepočítá matroš) pak neměj těžší než 16 kilo. Jinak si koleduješ o neúspěch.
– Zbytečně se neoblékej, ať nepřehřeješ svaly během tahání.
– Pokud jdeš nalehko v alpském stylu, jdeš na riziko. To znamená, že při prvním průšvihu to musíš otočit.
– Když při zimním mixovém lezení do hor přijde teplo a teploty jdou nad nulu, na nic nečekej a stáhni se domů.
– Pozor na vertikální hroty maček – není rozumné je brát do firnu, protože jím projedou a bude ti to klouzat. Používej je výhradně na ledy a mixy.
– Zkus si naprogramovat do mozku relaxační pocit po cvaknutí expresky. Aby se ti ulevilo pokaždé, když něco cvakneš.
– Spoléhej sám na sebe – nechoď slepě v cizích stopách.
– Demokracie v týmu někdy zdržuje a ohrožuje.
– Simultánní lezení často šetří čas. Nemáš štand a jsi v lehkém terénu? Zariskuj a jděte oba o kus dál.
– Pokud při slaňování fouká, raději se spouštějte, ať se vám lano nezasekne někde daleko za hranou.
– Pokud slaňuješ jako první, je tvojí povinností vyzkoušet, jestli jde lano stáhnout.
– Když se vrátíš z vrcholu do údolí, zpětně vyhodnoť, jestli šlo skutečně o tvůj úspěch, nebo jsi měl prostě jenom štěstí.
– A jeden skvělý kus filosofie na závěr. Pokud někdy budeš muset otočit dřív, než bylo v plánu, nic si z toho nedělej. Jak říká Mark Twight: „Alpinismus není sport orientovaný na úspěch, ale na získávání zkušeností.“ Skvělá myšlenka, která tě osvobodí od strachu z neúspěchu.
_____
Mark F. Twight (*2. listopadu 1961) je přední americký alpinista, který patřil v druhé polovině 90. let vůbec k těm nejlepším. Rodák z Yosemitů má vylezené obtížné cesty na Mt. Hunter na Aljašce – třeba cestu „Deprivation“, kterou lezl 72 hodin a o polovinu tak zkrátil nejrychlejší čas průstupu částí North Buttress. Vysóloval „Českou cestu“ na Pik Komunismu 7 495 m n. m. Dvakrát byl nominován na prestižní ocenění Piolet d’Or. Jeho knížka Extreme Alpinism vyhrála cenu Mountain Exposition na mezinárodním filmovém festivalu v kanadském Banffu. Mnoho jeho cest v horách zůstává dodnes bez opakování.
_____
PŘEDCHOZÍ DÍLY LITERÁRNÍ RUBRIKY: Deset velkých stěn, Padající hvězda, Velké himálajské dobrodružství, Má cesta, Setkání se smrtí, Šivova velká noc.
A jsem tam, opět.
Tiše se rozlévá blaženost mým tělem.
Jsem lehká. Kůže jako průhledný závoj pomalu nechává prostupovat to, co mohu nazývat sebou, do prostoru.
Vzduch nasycen oranžovým světlem zapadajícího Slunce mě drží v náručí. V tu chvíli je ta nejpřirozenější věc na světě kráčet po lajně několik set metrů nad zemí. Už jdu dlouho a ještě dlouho půjdu. Párkrát spadnu. Ale ani let vzduchem nemůže ohrozit ten hluboký vnitřní klid. Jsem nezranitelná. Něžně pokládám chodidla na dvousetmetrovou lajnu pode mnou. Už zase se to děje. Zábrany padají. Přestávám existovat. Nevadí mi to. Čím míň jsem samostatnou jednotkou, tím víc je ve mně jednoty. Dál kladu chodidlo za chodidlem. Tohle je pravý outdoor – prostor za dveřmi, které stačí otevřít.
.
Anče Kuchařová na 220 metrů dlouhé lajně ve Verdonu (f: Tomáš Kovalčík)
.
Asi si umíš představit, jak široký úsměv mě zdobí od návratu z Francie. Možná jsem naivní, ale myslím, že ten vnitřní outdoor může člověk zažívat nezávisle na čase, místě a činnosti. Verdon, západ Slunce a vysoká lajna nejsou podmínkou.
.
Francouzka Dune a její kšiltovka. (f: Anče Kuchařová)
.
A kde že jsem to byla? V jižní Francii v kaňonu Verdon. Místo, kde před mnoha lety pukla zem. Ta obří puklina s kroužícími supy ti trochu vezme dech a vede člověka k myšlenkám na vlastní nicotnost. Lezení a lajnění zase vede k pochopení, že i s tou nicotností toho můžeme hodně zvládnout. My jsme si zachodili na lajnách 60, 130, 170 a 220 metrů dlouhých. Ve výšce nějakých 300 metrů. (Video – Anče padá na lajně, pozn. red.) Češi, Francouzi, Kanaďani a Angláni. Sešli jsme se tam náhodou, ale natahovali jsme společně, jak kdybychom se znali roky.
.
Lajnovací session ve Verdonu (f: Anče Kuchařová)
.
Kdo chce ve Verdonu lajnit, musí napsat mail místním ochranářům. Několikrát nás velmi slušně přijeli zkontrolovat. Je to pochopitelné – jedná se totiž o jedno z nejdostupnějších míst pro velké lajny. Od auta ke kotvení je to asi 300 metrů chůze. Což se hodí. Já třeba svou novou 600 m dlouhou lajnu najednou neunesu. Mám jí zapakovanou ve dvou krosnách. A když jsem ji nakládala do auta, vzala jsem nejdřív jednu a pak druhou půlku. V mezičase se lajna táhla z kufru přes tři patra až do našeho bytu…
Technické parametry lezeckého výletu
Kde: Cima Grande, Dolomity, Itálie
Co: „Das Erbe Der Väter“ 9- (TOPO)
Rozlez a dolez: „Gelbe Mauer Weg“ 8+/9- (oficiálně 9- ale je to lehčí), „Ötzi Trifft Yeti“ 7a+
Jak: sada frendů, vklíněnců, expresek a smyček
Ve zkratce: pět dní, tři cesty, dva lezci, prolezené prsty a podělané trenky
Vyrážíme na již tradiční výjezd za účelem plašení duchů. Jde o duchy v našich hlavách vzniklé po chmurném období na překližce. Směřuji společně s Filem Zaoralem na Tre Cime, neboli legoland, do Itálie. Struktura zdejšího dolomitu připomíná známou stavebnici, která se dá snadno rozebrat. Výběr cest volíme na základě hodin strávených v hale a visech na liště. Takže velmi opatrně. První bude cesta na rozlez, potom něco ostřejšího a do třetice romantika na vyčerpání zbylého morálu. Hned se opřu do vyprávění o našem hlavním cíli a cesty po nýtech si nechám na jindy.
Das Erbe der Väter – Dědictví předků
Prvovýstupce Simon Gietl se spolulezci přelezli linku během několika měsíců za urputného tlučení skob. (Dodělali ji v roce 2016, pozn. red.) Cesta se nachází v severní stěně Cimy Grande v Dolomitech a začátek je pár metrů vpravo od oblíbené cesty „Comici/Dimai“. Tvář cesty tvoří logická linie a je poctou tradičním hodnotám raného vývoje lezení na Tre Cime v 20. století. Borci jako Comici, Dimai nebo Cassin tu zanechali spousty skob, klínů a krásných lezeckých výzev, které nás stále lákají.
Je začátek června a turistická sezóna se ještě nerozběhla. V krajině se po letošní drsné zimě nachází stále spousta sněhu a v našem Old-school-punk-style-thousand-stars bivaku panuje dobrá atmosféra. První den jsme se pro seznámení s materiálem pověsili do „Gelbe Mauer“ na Cimu Piccolu. Teď odpočíváme a hypnotizujeme spáry ve skále nad námi s otázkami, co znamená, že v cestě není použit jediný nýt a jak přísná je klasa. No a ty skoby – budou držet?
Je ráno a šlapeme sněhem pod nástup, jako dva ledoborci. Mraky v dáli hrají škodolibou hru, ale vycházející Slunce nám dává naději úspěchu. Šlapu si po svém chodníčku v trojkovém terénu k prvnímu štandu, kde již čeká natěšený spolulezec. Začíná tortura prvních metrů v nekompaktní skále. Fil leze jako doktor, který zkoumá lupovými brýlemi každý chyt. Opatrně poklepává a rozhodnutí vzít/nebrat trvá milisekundy.
.
Třetí traverzová délka, kterou jsme viděli na plakátě v obchodě Salewa. (f: Lukáš Ondrášek)
.
,,To nééé, na tu kývající se věžičku ani nešáhnu“, říká si. Za pár okamžiků již na ni stojí oběma nohama a hledá méně pochybné struktury. Lezecká klasifikace odpovídá danému stupni. Trend zlehčování klasifikace pod tlakem moderního lezce se zde neprojevil.
Nesměle nakukuji do nákresu třetí délky a jako sehraný tým si předáváme štafetu. Spěchám nahoru, co mi plíce dovolí. Poklepávám rutinně na lupeny dunícího materiálu. Křup! Najednou letím. Přemýšlím o spravedlnosti a frendu, za kterým po pěti metrech následuje skoba. Frend udržel a visím jako kapr na udici. Nádech, výdech, kontrola končetin a leze se dál. Jištění posichruju ještě vklíněncem a jdu čekat na ostrov jistoty tvořený pěti tutovými skobami.
Na cestě pod stěnou pochodují první dvojice turistické buržoazie spící na chatách. Směřují na místní skvostné ferraty. Startujeme vzhůru vstříc zdánlivě nejobtížnější části. Los vyšel na mě.
„Hej, ale co ten vodopád v cestě?“
„To dáš,“ povzbuzuje parťák.
Problém celé cesty ještě nezačal a už se sápu do mokrého boulderu. Skoby jako dýky přitahující moji pozornost a provádí mne skvostným příběhem. Verdikt je jasný a padám v posledním těžkém kroku po třiceti metrech lezení… Po třetím pokusu přelézám problém z nohandu, a to díky totálnímu nasazení všech smyslů. ,,Tý jo, je to tam!“
Fil na štandu akademicky hodnotí situaci a dostávám zasloužený pamlsek. Čeká nás právě lezení jako z plakátu v obchodě Salewy. Parťák brousí poslední metry atletické délky. Zlověstné mraky dokreslují atmosféru horní třetiny cesty. Lehkým blouděním nacházím správný směr.
Na dalším štandu jsme v dobré náladě, že vyběhneme bez problému zbylé metry. Začíná zlehka pršet a vytahuji prst z nosu. V předposlední délce nás čeká překvapení v podobě vrcholové knížky. Jsme v pořadí čtvrtou dvojicí dolézající k cíli této cesty. Dopoledne luxus a odpoledne hnus, jak hlásila předpověď počasí.
.
Sbírají se mraky. ,,Dopoledne luxus a odpoledne hnus, jak hlásila předpověď počasí.“ (f: Lukáš Ondrášek)
.
V tempu nadopovaných šneků lezeme po okružní polici na hlavní vrchol kopce. Vzduch nasycený elektřinou už přesáhl svoji hladinu a vrcholový kříž vydává nespokojené bzučení. Eliáš je tu, tak honem foto a zdrháme. Hledím s vírou k nebi a kličkujeme labyrintem tisíce věžiček. Nespočet slanění, bloudění a scrambling trojkovým terénem do nižších poloh. Parťák zatopí pod kotlem a dostáváme se pryč z houpajícího se světa zpět do bivaku. Výlet zakončujeme jízdou do údolí ve společnosti Japonců, kteří díky našemu horskému odéru skáčou z oken.
Jak si vysvětlujeme úspěšný den bez „větších“ komplikací?
1. Dobrý time management, brzké vstávání a vydatná strava v průběhu lezení.
2. Jako tým jsme jeli na 120%. Když jeden katruje lano, druhý převěšuje vánoční ozdoby na parťáka.
3. Nepodcenění dramatického charakteru místní skály.
4. Úplata vyšší moci ve jménu solidního počasí.
„Cesta Das Erbe Der Väter“ má potenciál stát se oblíbenou klasikou v dané obtížnosti. Nejsem metodik, ale 99 procent skob je tutových. Proto sbal krosnu a běž si také hrát do přírody. Jen před odjezdem příliš nesleduj počasí, protože Norové se pletou. Z katastrofální předpovědi jsme měli pěkný týden.
Tehdy to byl vážně „proces“. Nejlepší sportovkáři minulé generace zkoušeli tuhle slovenskou linku už na konci 90. let. Odolávala zruba šest let, a to byl v nejtěžším místě ještě přivrtaný jeden umělý chyt. V roce 2004 „Proces“ (9a, 11 UIAA, pozn.) poprvé volně přelezl Juraj Repčík. „Ten byl silově úplně jinde než my všichni,“ vzpomíná Rosťa Tomanec, který cestu také zkoušel, ale nebyl schopný ji zkrokovat. Odolala i Tomášovi Mrázkovi.
Co včera poblíž Žiliny předvedl Kuba Konečný, snad vůči těmto chlapům není ani fér. Kluk z Lipníku nad Bečvou suše ukázal, kam se sportovní lezení za uplynulých 14 let posunulo.
Nejen, že vylezl originální „Proces“, ale deset minut po cvaknutí řetězu se do cesty vrátil, přelezl ji znovu a nahoře odbočil do těžší výlezové varianty od Adama Ondry z roku 2016 – „Procesor“ (9a/9a+, 11/11+ UIAA, pozn.).
Jak se vůbec přihodí to, že člověk vyleze dvě 9a za sebou?
Popisuje Eliška Adamovská, která tam byla s Kubou: „Úplně jsem to nepochopila. Kuba cestu dolezl a pak tam tak seděl dole… ‘Uděláš mi ještě fotky?’ napadlo ho a někdo ho znovu vzal do jištění. Já jsem moc nevěnovala pozornost tomu, že to opět leze vkuse, spíš jsem se soustředila na foťák. Najednou byl Jakub znovu nahoře za těmi bouldry a napadlo ho, že vyzkouší tu těžší variantu… Do toho hrozně pršelo, tak i výlez byl mokrý. Nicméně, úplně se v tom prošel… “
.
Kuba Konečný v „Procesoru“, 9a/9a+, 11/11+ UIAA (f: Eliška Adamovská)
.
Mimochodem, i ono původní 9a místní lezci od začátku považovali za „těžké 9a“ – nejen z toho důvodu, jak dlouho odolávalo. „Navíc, dnes už v cestě není ten umělý chyt. Po tom, co ho vyhodili, to ztěžklo tak o půl stupně,“ říká Rosťa. Vyseklé chyty jsou teď cestě nejspíš jen dva, jinak se jedná o přírodní, 25 metrů dlouhý směr.
Přestože v diskusi na Lezci si můžeš přečíst, že jde o „škaredý kombinačný kvak“, za redakci Kubovi moc gratulujeme. 9a je milník a vstupenka do vyšší ligy… Do klubu elitních lezců jako jsou Adam Ondra, Tomáš Mrázek, Petr Bláha, Rosťa Štefánek, Ondra Beneš nebo Honza Zbranek.
Krásnou tečku za „silným víkendem“ pak udělala zmíněná Eliška Adamovská, která přelezla „Pantera“ (8b+, 10+ UIAA, pozn.) a postarala se tak po Lence Mičicové o druhý ženský přelez. „Byla to hrozně silová – chlapská cesta,“ popisuje Eliška. S Kubou plánuje společně opět škodit o prázdninách v Chamonix. Na vícedélkách v žule je ale nepotkáš, budou reprezentovat Česko na svěťáku ve sportovním lezení.
(Život holky v Ádru, to je očistec. Očistec, který stojí za to úplně nejvíc… Tohle je druhý díl rubriky „Deník bábovky“ – těš se vždy ve druhé půlce měsíce, pozn. red.)
Kde jsi to skončila? Jo, v květnu sis udělala první volný slunečný den, který vyústil ve výron kotníku – jako vystřižený z historky o tom, jak si vypadla z Berušek přímo pod kruhem. Škoda, že jsi jen udělala špatný krok ven ze dveří. Oukej, tak si dáš oraz.
Oraz v Ádru – to znamená pár týdnů terminátorovského pracovního tempa, během kterýho se snažíš uspokojit stovky, v tvých očích statisíce turistů a lezců, kteří se z nepochopitelných důvodů rozhodli prodloužit květnové svátky na pekelně ostrou třítýdenní nostop jízdu.
Uff, tři týdny za tebou, kotník pořád nateklej, spánek v nedohlednu a začínáš vypadat jako erárka v „Tenkým psaní“ (kterou si zatím viděla jen zespodu). Kamarád se slituje a večer ti namasíruje záda. Paráda, necháš se rozmazlit! Další den nádherný lezení, pětková spára, čtyřkovej choďák na romantickou věžičku. Zase taháš! Zatím netušíš, že tím smrtonosnou jízdu posuneš na novej level, když se ráno probudíš a nemůžeš pohnout rukou.
.
Tom Randall v erárce na „Tenkém psaní“ VIIIb (f: Standa Mitáč)
.
V myšlenkách se vracíš o pár týdnů zpátky a říkáš si, co sakra děláš špatně… Není to tak dlouho, co se ti v jeden den podařilo rozflákat pracovní telefon asi 15 vteřin po té, co si na něj nalepila ochranné tvrzené sklo a o pár minut později zjistila, že už několik dní žiješ v přeludu, že sis svoji obálku s úsporama nechala schovanou ve skříňce. Omyl. Bylo v ní asi třicet tisíc. Postupně ty a další lidi, kteří tě moc dobře znaj, obrátí na ruby chaloupku, auto a nakonec i Kalírnu. Bez úspěchu…
A k tomuhle vrcholnému de-mentálnímu výkonu sis teď ještě rozsekala rameno. Nevadí, že si loni přišla o podzimní sezónu na Chrámovkách a půl roku nelezla, protože sis ho léčila. Zase prosíš kolegu v práci, aby ti udělal culík.
Začínáš z toho mít trochu depku, ale najednou se objeví kamarád a zařídí ti několikadenní ozdravný pobyt v peřinách. S televizí! Vyspíš se asi tak dvacet hodin. V práci se na tebe nedá koukat, a tak ti nařídí dovolenou. Ve dnech volna nemáš co by, tak se připotácíš do práce a snažíš se být užitečná. Neklape to…
Co máš sakra asi dělat s tolika volnem, když nemůžeš do skal, na lajnu a pomalu ani na záchod (ano, i holky se utíraj levačkou?) Procházíš se z Kalírny do kempu, otevíráš a zavíráš knížky, posloucháš muziku a ráno se ti nechce vstávat.
Postupně ale začneš přicházet na to, že den může být i HEZKY dlouhej. Třeba když máš to štěstí vidět Cikána a Standu Čejpů dělat novou cestu. A smát se tomu, že Cikán v komíně je ukňouranej jako stará bábovka. Najednou začneš večer zívat únavou. Najednou, než aby jsi šla rovnou do postele, posedíš na terase a dáš si s holkama sklenku vína. Oprášíš foťák a zase si začneš užívat lezení. Ne tu nejevidentnější část – třeba nádech a výdech před nálezem do finální širočiny s poslední smyčkou dvanáct metrů pod tebou.
.
Standa „Cikán“ Lukavský v nové cestě na novou věž, zatím nepojmenováno. (f: Anča Havelková)
.
Vzpomeneš si na jinou věc, kterou na lezení miluješ. Lidi. To je to, díky čemu je lezení nejlepší zábava a posedlost ze všech. Zapocená banda otrhanců plahočící se s těžkejma báglama pod skálu, sprostý vtípky, povzbuzování, zatajenej dech a úleva, když kámoš cvaká. To všechno si můžeš užívat i zezdola. A samozřejmě svačiny.
Korunu tomuhle zběsilýmu měsíci nasadí tvoje narozky, a to když ti v rukách přistane obálka. Kolovala po kamarádech, kteří s tebou udělají dohodu – když najdeš tu svoji, uspořádáš za jejich sbírku parádní večírek.
Sama sis dala za dobu v Ádru hodně přezdívek a taky si jich hodně dostala. Třeba „Emocionální ploštice“ nebo „kostka ledu“.
Ten večer ale sedíš před chaloupkou a brečíš smíchem a štěstím. Díky, lidi!
